Zavátými stopami středověku

Česká republika je plná nádherných míst, jejichž historie sahá až do středověku. Některá místa jsou turisty velmi vyhledávána a některá potkal smutný osud a jsou již skoro zapomenuta nebo objevena náhodou. S manželem navštěvujeme hrady a zámky od té doby, co se známe a takové výlety milujeme. Ale tyto turisticky vyhledávané lokality jsou bohužel přístupné jen určitou dobu v roce. A co když má člověk touhu poznat i jiná místa a nechce se mu čekat až na otevírací dobu? Navštíví tedy zříceniny hradů, středověké mosty, opuštěné mlýny… tam všude najdeme stopy života ve středověku. Občas nás zasáhnou pohnuté osudy míst a lidí, kteří zde před staletími žili. My jsme se na taková místa letos ještě před zahájením sezony otevření hradů a zámků vypravili s manželem. Na některých zříceninách či ruinách byla tak tajemná atmosféra, že nás to hodně oslovilo a mnohdy jsem já osobně měla opravdu pocit, jako když z onoho místa život tak úplně nezmizel, i když bylo opuštěné… 

Středověký most U Lutriána 

Tento unikátní středověký kamenný most zvaný U Lutriána se nachází mezi obcemi Věžnice a Šlapanov. Most pochází údajně z přelomu 15. a 16. století, ale jeho umístění a použití stavebního materiálu (lomový kámen) naznačují, že může být ještě starší, možná z dob Karla IV. Ve středověku vedla z Prahy do Havlíčkova Brodu a pak přes Štoky do Jihlavy až do Znojma Haberská stezka. Název mostu byl podle některých historických pramenů odvozen od luteránské víry, kterou vyznával majitel panství a sousední mlýn se též nazýval Lutriánský. Některé prameny však uvádějí, že název most dostal podle vydry, která se na tomto území vyskytuje (vydra je latinsky lutra). Území, na kterém se most nachází je uváděno jako významná evropská lokalita a středověký most U Lutriána je zřejmě jeden z nejstarších mostů na Vysočině a v České republice vůbec. V roce 2003 byl rekonstruován. Dříve byl na mostě asfaltový povrch. Ten byl odstraněn a nahrazen kamenným dlážděním. Most měl být původně celý nahozen betonem, ale naštěstí se stavební dělníci rozhodli, že ho „jen“ natřou vápnem. To však naštěstí časem opadalo a most opět získal svou nádhernou původní středověkou podobu. Dnes je chráněn jako významná kulturní památka. Voda ho ale dost ničí a na opravu nejsou peníze. Most je sice majetkem obce, ale splav nad ním je v soukromém vlastnictví. Oprava poškozeného splavu by stála minimálně 100 000 Kč a obě strany se stále nemohou dohodnout na kompromisu. Za špatný stav splavu zřejmě může i nedaleká vodní elektrárna, která pak ovlivňuje kolísání vodní hladiny na řece. Pro splav není dobré, že jím týden protéká až abnormální množství vody a týden je na suchu. Bohužel situací mostu se nezabývají ani památkáři. Je možná jen otázkou času, kdy si voda most vezme. Smutné na tom je, že na spoustu nesmyslů se peníze a kompromisy najdou a na zachování takových nádherných míst buď nejsou nebo se jinde hledat nechtějí… Když jsme most poprvé navštívili, splavem protékalo hodně vody po tání sněhu, ale nebylo vidět, zda je splav narušený či ne. Ale ten nádherný most nás úplně uchvátil. Je malinký, ale neskutečně nádherný… 

       

Šimákův mlýn (též Mlýn Šimákov, Šimonův, Panský mlýn)

Torzo tohoto mlýna se nachází v obci Bylany u Kutné Hory. Byl postaven v 15. století a v té době se nazýval Šimonův mlýn. Sloužil svému účelu až do roku 1904, kdy ho vlastnil mlynář František Kovařík. Za jeho působení bohužel mlýn vyhořel. Příčiny požáru nejsou dosud moc jasné, má se za to, že se při práci přehřál stroj na výrobu krup, tzv. krupník. Otáčel se moc rychle a díky tomu, že v okolí stroje bylo vše ze dřeva, zřejmě přeskočila jiskra a vznikl mohutný požár. Následky požáru byly tak ničivé, že se nikomu již nepodařilo mlýn obnovit. Kutnohorská firma sponzorující mlýny zasažené požárem koupila práva k mlýnu a zajišťovala si tak přísun vody na provoz dvou svých cukrovarů. Nad mlýnem je rybník zvaný Velký (z r. 1852), který vznikl původně ze dvou mlýnů – Obický (Oubický) a Stračovský.  Rybník sloužil jako přehrada a měl zadržovat vodu a regulovat její přívod na níže položené mlýny (mimo jiné i Šimákův) a jiné průmyslové podniky v Kutné Hoře. V současné době prochází hráz rybníka velkou rekonstrukcí. Nad mlýnem se nachází vodopád, po kterém jsme původně pátrali. Cestou k vodopádu jsme v křoví objevili torzo budovy. Vodopád jsme vyfotili a šli jsme se podívat, o jakou budovu se jedná. Když jsme si na vývěsce přečetli, že je to vyhořelý mlýn z 15. století, moje středověké srdce zaplesalo nadšením… 

              

… takhle to nějak ve mlýně vypadalo 

  

Skalní hrad Štarkov (Skály) 

Tento úžasný a impozantní skalní hrad se nachází na kopci vysokém zhruba 700 m poblíž obce Jimramov. Dříve se tento hrad nazýval Stařechovice nebo Skály. Byl postaven roku 1380 Archlebem ze Stařechovic, což byl majitel panství. Postupem času na hradě sídlila loupeživá družina Jana z Břežan, která čítala až 500 husitů. Řádění husitů se nelíbilo místním a chtěli se s Janem z Břežan dohodnout na výkupném za hrad. Jan souhlasil, ale zřejmě byl podveden a rozhodl se, že hrad za žádných okolností neopustí. Postupně byl hrad dobýván a roku 1440 byl dobyt a rozbořen. Dodnes se zde dochovaly zbytky zdiva věží, paláce, obvodové hradby a brána. Při archeologickém průzkumu zde byly nalezeny např. zbytky penězokazecké dílny, dělové koule a pečetidlo Jana z Břežan. Od roku 1778 je hrad Skály stejně jako celé jimramovské panství v majetku rodu Belcredi. Když jsme s manželem vyšplhali kopec až ke hradu a překonali kluzké kamenné schody či železný žebřík, naskytl se nám ten nejúžasnější pohled. Je to opravdu neskutečná krása, která k Vám promlouvá…

                

… a takhle hrad vypadal původně

zdroj obrázku: www.hrady-zriceniny.cz

Dolský mlýn (Grundmühle)

Přenádherný mlýn nacházející se v Českém Švýcarsku (zhruba 25 km od Děčína), má svou historii zřejmě již ve 13. nebo 14. století z dob osidlování severu Čech německými kolonisty. Starší a tentokráte písemně doložená zmínka o mlýnu je z 15. července roku 1515, kdy je mlýn uveden v kupní smlouvě jako součást majetku pána hradu Ostrý. V době své největší slávy měl mlýn dokonce tři velká mlýnská kola. Prvními obyvateli byli dva mlynáři z Hřenska (v té době zasahovalo Hřensko až k Dolskému mlýnu). Přeprava ječmene do mlýna byla velmi komplikovaná, navíc panstvo dělalo trochu problémy s plavením dřeva do mlýna, které vyústily až k zastavení činnosti mlýna. Koncem 16. století existovala vedle Dolského mlýna zahradní restaurace. Na konci 17. století byl mlýn za 300 říšských tolarů prodán a s novým majitelem se trochu situace změnila. Vorařská práva sice ještě platila, ale sedláci už neměli povinnost vozit své obilí do mlýna, psal rok 1786. O pár let dříve v roce 1727 se mlýn dočkal přestavby a byl rozšířen ještě o další budovy (mimochodem tento letopočet se nachází ve mlýně na dveřích…). Z konce 18. století existují záznamy o tom, že v Dolském mlýně byly celkem 4 domy. Na počátku 19. století přibyla k mlýnu palírna a pekárna. Cesta k mlýnu byla v polovině 19. století díky popudu panstva přeměněna mlynářem na cestu pro povozy. Zhruba v té době žilo ve mlýně 24 obyvatel celkem ve třech domech (mlýn na mouku, palírna a zahradní restaurace). Také se v 19. století ve mlýně vyráběla smola na vozy. Dolský mlýn ležel na středověké obchodní stezce zvané „Česká silnice“, která vedla z Děčína do Budyšína. V roce 1881 zde byla mezi Dolským mlýnem a Dolní Srbskou Kamenicí provozovna člunů nazvaná podle knížete Ferdinanda Kinského Ferdinandova soutěska. Dolský mlýn měl v té době též výčepní oprávnění, takže domorodci i návštěvy, plavící se kolem mlýna, se zastavili v restauraci a tak tomu bylo ještě ve 40. letech 20. století. Kdysi byl u jezu i můstek, přes který se dalo přejít a součástí mlýna bylo i obrovské mlýnské kolo (mělo průměr 4 m) Jeho přibližnou podobu jste mohli vidět například v pohádce Pyšná princezna (pro níž bylo kolo k mlýnu přiděláno, před touto pohádkou u mlýna velké kolo dlouhou dobu nebylo a filmařům to přišlo líto) nebo v pohádce Peklo s princeznou. Ale bohužel dva roky po natáčení pohádky Peklo s princeznou si mlýnské kolo vzala povodeň. Mlýn vydržel až do 2. světové války, pak začal postupně chátrat i za přispění místních lidí, kteří si postupně odnášeli kameny z mlýna jako stavební materiál. Dokonce v roce 2004 byl jeho stavebně technický stav už tak vážný, že tam byl vstup zakázán a peníze na opravu tehdy nebyli, ostatně jako vždy. Ale mlýn měl velké štěstí. Studenti VOŠ Děčín měli v rámci své praxe úžasný nápad a společně se svými profesory zde provedli nejnutnější opravy, aby mlýn úplně nespadl. Poté přišla dotace ve výši 1,5 milionu korun, ale bohužel na větší opravu mlýna to nestačilo. Tak se studenti rozhodli, že mlýn podpoří brigádami a další praxí v oboru. Vzniklo též „Občanské sdružení pro záchranu a konzervaci kulturní  památky Dolský mlýn“(dřívější název, dnes je to Dolský mlýn, z.s.) a toto sdružení se už celá léta snaží o ty nejnutnější opravy a uchování mlýna ve stavu, v jakém se dnes nachází. Patří jim všem za to velký dík. Jejich úsilí zmařila povodeň, která se mlýnem prohnala v roce 2010. Původní lávka byla stržena a nahrazena novou. Při její stavbě byly použity kameny z původní lávky, která skončila na dně řeky. Na jednom kameni byl vytesán letopočet 1857. Dolský mlýn byl povodněmi ohrožován již několikrát v minulosti řekou Kamenicí i povodněmi z Růžovského vrchu. Na videu je ještě vidět mlýnské kolo, které tu zbylo po natáčení pohádky Pyšná princezna a Peklo s princeznou. 

Při další povodni v roce 2013 ještě měl Dolský mlýn střechu a dokonce i přilehlé zbořené usedlosti byly chráněny zastřešením. 

Na návštěvu Dolského mlýna jsem se těšila skoro rok a musím uznat, že se mi to těšení vyplatilo. Sice jsem s velkými obtížemi zdolávala trasu k mlýnu, která byla sice kratší než druhá značená cesta,  ale byla hodně prudká a lezli jsme přes kameny a kořeny stromů. Ale jakmile jsme slezli dolů k jezu, naskytl se nám přenádherný pohled na celý mlýn a na rozsáhlý komplex. Je to úžasné místo s magickou atmosférou, která na vás dýchá z každého kouta. Mlýn jsme prolezli celý a přilehlá torza budov též. V jedné místnosti mlýna jsou ještě fresky, zřejmě z dob natáčení pohádky Peklo s princeznou, jelikož je na nich zobrazen sám kníže pekel Lucifer (v pohádce ho výborně hrál Martin Stránský). Letopočet přestavby 1727 jsem též našli. V jednu chvíli jsem měla pocit, že tam nejsem sama (manžel byl v lese nad mlýnem a pořizoval fotografie mlýna z výšky) a můžu říct, že to bylo opravdu hodně zvláštní. Naskočila mi husí kůže a musela jsem na chvilku ven. Ale pak jsem se opět vrátila a fotoaparát jsem už nevypnula. V každém rohu se objevilo něco nečekaného, nádherného a tajemného. Bylo nám tam s manželem neskutečně, úžasně a krásně. Oba jsme byli tímto místem přímo okouzleni a opravdu mělo jakousi zvláštní a neopakovatelnou atmosféru… 

Dodnes je Dolský mlýn vyhledáván nejen turisty, ale i filmaři. Jak jsem již uvedla, natáčela se zde v roce 1952 pohádka Pyšná princezna a v roce 2008 Peklo s princeznou. Pokud chcete spatřit mlýn v celé jeho kráse, podívejte se na pohádku Ztracený princ z roku 2008, kde jsou z tohoto magického místa úžasné záběry. Tuším, že jako poslední se zde natáčela pohádka Pravý rytíř (2016). V této pohádce je mlýn také v celé své kráse.

Pokud by chtěl někdo jako brigádník a dobrovolník přispět svou pomocí na opravu či údržbu tohoto nádherného místa, může se obrátit na organizaci Dolský mlýn, z.s. Podívejte se na www.dolsky-mlyn.cz … Myslím, že za každou pomocnou ruku či za finanční příspěvek budou určitě nesmírně vděční a zachováme tak tuto neskutečnou krásu pro příští generace. Předem všem moc děkuji…  

PS: omlouvám se za množství fotografií, ale nešlo vybrat jen pár 🙂 

                                

… pár zajímavostí o Dolském mlýnu: 

O Dolském mlýnu existuje temná pověst o kruté vraždě a duchům střežícím okolí mlýna. V 16. století místní mlynářský synek chtěl získat zkušenosti a bohatství (jiný zdroj vypráví o vojenské službě). Vydal se tedy do světa. Za pár let se vrátil zpět a byl velmi bohatý. Penězi se dokonce pochlubil v místní hospodě. V noci cestou z hospody přišel k mlýnu, kde dříve žil. Zaklepal na dveře. Mlynář s manželkou ho pustili dovnitř, ale protože za těch pár let změnil podobu, nepoznali ho a nechali ho ve mlýně přespat jako každého jiného hosta. Ale v noci v nich hlodala chamtivost, jelikož se doslechli, že má u sebe hodně peněz. Rozhodli se ho tedy ve spánku oloupit. Ale aby je neprozradil, museli ho umlčet jednou provždy. Tělo pak zabalili do pytle a zahrabali v lese poblíž mlýna. Druhý den se přišel místní sedlák zeptat, zda mají radost, že se jim syn konečně vrátil ze světa a s velkou hromadou peněz. Mlynáři teprve teď došlo, co se ženou provedli. Uvědomili si, že zabili vlastního syna. Ta hrůza na jejich svědomí dolehla natolik, že mlynářka skočila do mlýnského náhonu a mlynář se ve mlýně oběsil. Traduje se, že jejich duše stále bloudí okolo mlýna. Duch zavražděného syna se také pohybuje v okolí mlýna. Říká se, že v noci se mlýnem rozléhají divné zvuky a silueta muže se pohybuje okolo a vystraší každého, kdo se rozhodne ve mlýně přespat. 

… my jsme ve mlýně sice nepřespávali, ale je pravda, že uvnitř mě docela vyděsily zvláštní zvuky a musela jsem na chvíli pryč. Na duchy a tajemné věci docela věřím a po tom, co jsem si přečetla pověst o vraždě ve mlýně, ještě víc…

Další zajímavostí je, že když se ve mlýně v roce 1952 natáčela pohádka Pyšná princezna, budova naproti mlýnu (zřejmě hotel) byla filmaři zbourána. Je zvláštní, že filmaři tehdy měli svědomí na to, aby jen tak zbourali kus historie, aniž by uvažovali nad tím, zda je to morální či vhodné. Prostě se jim budova nehodila do záběru, tak ji prostě během pár chvil zbourali. No jo dřívější režim neřešil nějaké kulturní dědictví či otázku morálky… 

… zřejmě dobové vyobrazení mlýna z roku 1940

Zřícenina hradu Rokštejn 

Nádherná zřícenina hradu Rokštejn se nachází nedaleko Brtnice na Jihlavsku. Hrad pochází ze 13. století. Původně se mu říkalo Rukštejn, Rokštýn nebo Rutenštejn – podle svých majitelů Rutha z Kněžic (Rutho s Rutenštejna) a Bernarda z Rutenštejna. Ve druhé polovině 14. století připadl hrad moravskému markraběti Janu Jindřichovi (bratr Karla IV.) a hrad se tak stal správním centrem celého kraje. V té době došlo k jeho přestavbě. Na konci 14. století převzal hrad Hynek z Valdštejna a jeho rod vlastnil Rokštejn až do roku 1621. Po Hynkovi dlel na hradě jeho syn Jindřich, což byl lupič a také s ním žila jeho sestra Machna s manželem Zikmundem, který se Jindřichovi ve zlodějinách značně vyrovnal a společně loupili i v Jihlavě. Tehdy se hrad rozdělil na dvě samostatné části. Jindřichovi synové Zdeněk a Jindřich pokračovali v tatínkových šlépějích a navíc přestoupili na stranu husitů. Tím pádem představovali pro přísně katolickou Jihlavu problém. Obyvatelé Jihlavy se rozhodli, že budou hrad obléhat tak dlouho, dokud jej husité neopustí. Ale Zdeněk se tak snadno nevzdal a postavil si hrad v Brtnici. Koncem 15. století byl hrad opuštěn. Hrad má sice smutný osud, ale má jedno prvenství. Patří totiž k malé skupince hradů, které byly z archeologického hlediska nejlépe a do detailu prozkoumány v celé České republice. Výzkum odhalil, jak tehdy obyvatelé hradu žili a také to, jak hrad mohl ve skutečnosti vypadat. Do 13. století se na něm zřejmě prováděly i pohanské rituály, jelikož se při vykopávkách našla kostra novorozence v základu věže, která měla za úkol chránit hrad. Našel se i snubní prsten, který s největší pravděpodobností patřil Zikmundově manželce Machně. Při vykopávkách v prostorách hradu se našlo i dokonale dochované koňské udidlo. Ale zřejmě nevzácnějšími nálezy jsou dlažky s vyobrazením moravské orlice či motivem rostlin, které mohly zřejmě být součástí výzdoby podlahy paláce. Dále se našla střešní krytina a dobové sklo. Vzácné jsou i nalezené skleněné poháry, z nich zřejmě majitelé hradu pili. Často se ve vykopávkách našly i různé zbraně či hroty šípů a nebo 60 hracích kostek. Unikátním objevem je však olověná plomba, která sloužila ve 14. století jako bezpečnostní pojistka pro převoz nákladu a je na ní vyobrazen erb Lucemburků s českým a lucemburským lvem. K dalším vzácným nálezů patří také zbytek roztržené hlavně z píšťaly, která byla jednou z prvních palných zbraní středověku. V době své největší slávy měl velkou věž, domeček na nádvoří, hradby a příkop. Za Jana Jindřicha se hrad o hodně rozšířil. Věž dostala ještě jedno patro, další části hradu byly strženy a nahrazeny novými a luxusnějšími. Byl dostavěn i velký palác, který byl vybaven kachlovými kamny, prevéty a kaplí. Jan Jindřich ještě přistavil věž s bránou a vystavěl dolní hrad se čtverhrannou věží, dolní palác a hradní kuchyni.  Při rozdělení hradu na dvě samostatné jednotky počátkem 15. století byl palác horního hradu zvýšen o jedno patro a dolní palác byl vybaven dokonce horkovzdušným topením. Dolní nádvoří rozdělil plot a na jihovýchodní části vznikly hospodářské budovy. Hrad musel být ve své době opravdu ohromný. Byl jednou z prvních zřícenin, které jsme letos počátkem jara navštívili a musím říct, že jsme byli opravdu mile překvapeni a jelikož jsme na hrad přijeli k večeru, zapadalo už sluníčko a bylo to opravdu mystické. 

                   

A jedna perlička na konec… Ve sklepeních hradu se zřejmě nachází mnoho pokladů a hlídají je velký černý pes a kozel. Spravedlivým a poctivým je na Květnou neděli dopřáno spatřit je a nabrat si, co hrdlo ráčí… ovšem, je to jenom pověst 😀 Tak schválně, kdo z vás letošní Květnou neděli pojede na Roštejn a najde poklad, ať nám o tom napíše. Všem zúčastněným předem děkujeme 😀 

Zřícenina hradu Lichnice (Lichtenburk, Světlice) 

Na místě dnešní zříceniny hradu Lichnice stávalo od 2. poloviny 12. století až do poloviny 13. století hradiště, které zde nechal zbudovat Smil z rodu Ronovců. Hradiště stávalo na strategicky velmi výhodném místě, kterému se říkalo Světlík. Podle tohoto místa si nechal Smil říkat Světlík či Smil Světlický. Smil byl velmi blízký přítel českého krále Přemysla Otakara I. a tímto výhodným svazkem získal pro sebe i své syny mnohá panství. V polovině 13. století Smilův vnuk Smil ze Žitavy vybudoval na místě tehdejšího hradiště ohromný kamenný hrad a pojmenoval ho podle dobové módy německým názvem Lichtenburk. Časem se ujal český název Lichnice. Smil si začal říkat Smil z Lichtenburka. Lichtenburkové byli velmi bohatým rodem, jelikož jim patřily zisky ze stříbra, které se těžilo nedaleko Havlíčkova Brodu. Sám Smil patřil k velmi významným mužům v království. Lichnice po jeho smrti připadla synu Oldřichovi a poté vnukovi Jindřichovi, který hrad vyměnil s Janem Lucemburským za panství v Liticích. Lichnice byla na přelomu 13. a 14. století opravdovým královským hradem. Správcem tu byl Štěpán z Tetova, ale roku 1333 Lichnici odkoupil Karel IV. Pak připadla pánům z Lipé. V roce 1350 ji Karel IV. znovu získal a zařadil ji mezi svůj majetek. V tomtéž roce císař Karel IV. určil v zákoníku Majestas Carolina, že hrad nesmí být v žádném případě nikdy zastaven. Sám král Karel IV. na Lichnici pobýval 8 let před svou smrtí v roce 1370. Od roku 1377 hrad patřil českým královnám.  Dlouhých 16 let po smrti Karla IV. získal Lichnici jistý Štěpán z Opočna, který byl ale v roce 1397 zavražděn, takže si hradu moc neužil. Počátkem 15. století neuposlechl zákoník Karla IV. jeho syn Václav IV. a dal hrad do zástavy. Svěřil ho Petrovi z Chlumu. V polovině 15. století  byl hrad dobýván a koncem 15. století ho získal Jiří z Poděbrad. O dobytí hradu se pokoušel i Matyáš Korvín. Na konci 15. století připadla Lichnice Trčům z Lípy (ostatně pozůstatky o působení pánů z Lípy najdeme i na kameni, kde je vytesáno datum 1499, ). Poslední členové rodu vlastnící Lichnici byli ovšem dost zadluženi, tak byli nuceni se hradu časem zbavit. Po sto letech se hradu ujal Ferdinand II. a za jeho vlády se zde usídlila vojenská posádka. Hrad čelil také nájezdům Švédů, ale dobýt se jej nepodařilo. V roce 1648 vydal Ferdinand III. rozkaz rozbořit všechny hrady, které by mohly být dobyty nepřáteli. A tak se stalo, že Lichnice přišla o svoje hradní opevnění. Co nezničil požár roku 1610, to nechal zničit Ferdinand III. Z hradu pak zbyly už jen pouhé 3 obytné místnosti, jinak byl zcela zdevastován. Když jsme hrad navštívili, okamžitě jsme se do něj zamilovali. Byla tam tak neopakovatelná atmosféra. Počasí nám sice moc nepřálo, ale to hradu na kráse rozhodně neubralo, ba naopak. Člověk mohl nasávat tu energii a cítit se jako v temném středověku. A myslím si, že z fotografií je hodně cítit magičnost celého místa plného překvapení. Když totiž člověk prolézá ruinami Lichnice a spatří první gotický oblouk, zaraduje se. Ale když se k oblouku přiblíží a za ním spatří další dva oblouky a navíc s dobovými rytinami, středověké srdce zaplesá a naskočí husí kůže po celém těle. Nutno říct, že mě se ta husí kůže nepustila dodnes a to ještě v této chvíli, kdy píši příspěvek 🙂 

 

                                   

… takhle zřejmě vypadal hrad Lichnice v dobách své největší slávy 

zdroj: www.i-am-modelist.com

a jedna starší fotografie z www.aukro.cz

Na závěr mám pro vás pověst spjatou s Lichnicí (přesněji s Lovětínskou roklí, která se nachází nedaleko Lichnice a nad kterou se tyčí vyhlídka Dívčí kámen):

Jednomu bohatému šlechtici z Lichnice se měl narodit potomek. Přál si syna, ale jak už to tak bývá, osud si s ním zahrál a dal mu dceru. Šlechtic byl sice velmi zklamaný, ale navzdory tomu vychovával svou dceru Miladu, jako by to byl syn. Učila se jezdit na koni, střílet, bojovat s mečem. Jednou při projížďce na koni, šlechtic spadl do nedaleké Lovětínské rokle a zabil se. Milada se uzavřela před okolním světem a držela hluboký smutek nad ztrátou otce. Ačkoliv to byla dívka na vdávání, do sňatku se jí nechtělo. Ucházela se o ní spousta rytířů, ale ona jim to vůbec neulehčovala. Každého odmítala. Až to jednou nevydržel purkrabí a domluvil jí. Svolila tedy, že se vdá, ale jen za toho, kdo na koni přejede třikrát tam a zpátky rokli, ve které přišel o život její otec. Pokoušelo se o to mnoho udatných rytířů, ale žádný to nedokázal. Některý přejel rokli dvakrát a některý dokonce jen jednou. Milada se na to vždy jen chladně dívala z okna věže. Když už v zemi nebylo tolik udatných mladíků, které by mohla zkoušet, objevil se najednou rytíř, do kterého se Milada zamilovala. Chtěla zkoušku zrušit, bála se, že ho ztratí. Ale bohužel už to nemohla vzít zpátky. Rytíř se tedy vydal splnit její úkol. Projel rokli jednou, podruhé a když projel i potřetí, Milada byla šťastná. Jak se mu povedlo zdolat rokli? Rytíř celý rok svého koně cvičil a nechal mu do podkov zakovat diamanty. Když se blížil k Miladě, ona ho vítala s nadšením, ale on jí odbyl zlým pohledem a nejevil o ní zájem. Najednou vzal kuši a střelil Miladě šíp do srdce. On se nepřišel s dívkou oženit, ale pouze pomstít všechny mladé rytíře a prince, kteří díky jejímu rozmaru skončili na dně rokle. 

A kdo z Vás miluje pohádku Třetí princ s Pavlem Trávníčkem a Libuškou Šafránkovou, tak si možná teď říká, že se filmaři možná trochu nechali pověstí o zlé panně Miladě inspirovat, kdo ví… 

 

   

Zřícenina hradu „Starý“ Cimburk

Kouzelná zřícenina hradu „Starý“ Cimburk se nachází nedaleko města Moravská Třebová, přesněji nad městečkem Trnávkou. Kamenný hrad byl vybudován pány z Lipnice, konkrétně Ctiborem z Lipnice, kolem roku 1300. Své jméno dostal hrad podle erbu svých pánů, na kterém bylo vyobrazeno cimbuří. Ale protože stejné jméno dostal později další velký hrad poblíž Koryčan, ten u Moravské Třebové musel být přejmenován na „Starý“ Cimburk. Hrad měl mnoho majitelů a za husitských válek se stal hlavním centrem. Ze začátku nebyl hrad moc velký, ale v době vlastnictví pánů z Boskovic prošel značnou přestavbou. Oldřich z Boskovic nechal zbořit východní část hradby a parkán (součást hradního opevnění, jakýsi prostor před hradbami chráněný ještě další hradbou) a část hradního příkopu zastavěl budovou se 3 metry silnou zdí. Vznikla také bašta, obranná věž a nové předhradí. Pod hrade se nacházel rybník. V roce 1365 se hrad dostal do rukou moravského markraběte Jana Jindřicha (bratr Karla IV.). V druhé polovině 17. století sídlila na hradě císařská posádka. Hrad po jejím odchodu pustl a v r. 1776 vyhořel při úderu blesku. Po první světové válce uvažoval řád německých rytířů o tom, že hrad znovu zbudují z trosek, které ještě zbyly. Když byl za tímto účelem proveden archeologický průzkum, našel se poklad v podobě 2500 stříbrných brakteátů ze 13 století, tedy z dob založení hradu a jeho největší slávy. Tyto mince dnes najdeme v Národním muzeu. Na místě hradního příkopu bylo v 80. letech 20. století vybudováno letní divadlo a uvažuje se o tom, že by mohlo dále fungovat i v budoucnu… 

Když jsme vylezli na prudký kopec, naskytl se nám úžasný pohled na zříceninu. Napřed byl vidět jen kousek zdi, ale jakmile jsme se dostali o kousek dál, byl to opravdu nádherný zážitek. Hrad musel být ve své době opravdu krásný. 

                           

… a takhle vypadal hrad ve 14. a 15. století: 

zdroj obrázku: www.hrady.dejiny.cz 

autor obrázku Jan Heřman (podoba hradu nejspíš ze století patnáctého) 

Zřícenina hradu Zubštejn 

Hrad Zubštejn patří díky své rozloze mezi největší hrady na Moravě a v dnešní době i k nejromantičtějším zříceninám. Je spjat s rodem Pernštejnů. Původně se hrad jmenoval Lapis, což znamená Kámen, ale s postupným rozmachem rodu Pernštejnů a s legendárním zubrem v jejich znaku změnil hrad jméno na Zubrštejn, což se později zkomolilo na Zubštejn. Hrad byl založen pravděpodobně někdy na začátku 13. století a sloužil jako strategické sídlo k ochraně obchodní cesty, která vedla podél řeky Svratky z Brna do Poličky. Jiné zdroje uvádějí první zmínku o hradu až kolem roku 1344. V této době ho vlastnili páni z Kamene. Jenže byli tak zadlužení, že byli nuceni rodový majetek prodat. Hrad byl pobořen roku 1351. O 7 let později jej získal Jan Jindřich (bratr Karla IV.) a sídlo řádně opevnil a rozšířil. Jeho syn Jošt hrad po otcově smrti z nedostatku peněz dal do zástavy. Hrad získal v roce 1397 rakouský vévoda Albrecht a pak se o něj přihlásili původní majitelé Pernštejnové, přesněji Jan z Pernštejna, který ho také získal. Za husitských válek opět utrpěl hrad značné škody a v dobových pramenech je již uváděn pouze jako hradiště. Ale Pernštejnové se rozhodli to tak nenechat a začali hrad opět opravovat. Za Viléma z Pernštejna vzniklo na hradě dokonce 5 dělostřeleckých bašt. Ovšem v 16. století se Pernštejnové opět dostali do finanční tísně. Poslední zmínka o hradu je z roku 1522 a v roce 1547 byl již zcela opuštěn, jelikož přes četné opravy, rozšíření a zvelebení se Pernštejnům zřejmě nezdál dost reprezentativní. Pro ně byl moc odlehlý, špatně přístupný a zřejmě celkově nepohodlný. 

A jako každý hrad má i Zubštejn své pověsti a tajemství. Prý se zde ukrývá poklad (při vykopávkách se našlo několik mincí), údajně zde byla vězněna dcera Jiřího z Poděbrad a Zubštejnem obchází duch mladé dívky Blaženky. Pověst vypráví, že byla dcerou hradního pána a zamilovala se do místního zbrojnoše na hradě svého otce. Ale otec pro ni chtěl něco lepšího, tak ji vzal mezi tehdejší smetánku a ona tu přivykla marnivosti. Nic jí nebylo dost dobré. Dokonce se zamilovala do šlechtice Oldřicha z Třebíče. Mladého zbrojnoše láska Blaženky a Oldřicha trápila natolik, že dívku proklel, aby ji už nikdo nikdy nemiloval. A skutečně… po čase přestala Oldřicha Blaženka bavit a opustil ji.  Když se vrátila zpět na Zubštejn, už o ní zbrojnoš nestál. Jeho nezájem Blaženku trýznil. Začala chřadnout a po čase zemřela. Mladý zbrojnoš jí po její smrti nosil na hrob květiny, nebyla mu lhostejná a miloval ji celou dobu. Její duch bloudí po zříceninách dodnes a jakmile si milenci na Zubštejně slibují věčnou lásku, v tom okamžiku se ozve z ruin smích a milenci se vždy rozejdou. A ve chvíli, kdy se milenci poprvé zradí, ozve se na Zubštějně kvílení, které láme srdce a nad zříceninou se objeví duch Blaženky… 

Ale snad nějvětší záhada týkající se Zubštejna a okolního hvozdu se udála roku 1916. Tehdy hajný z Kobylnic nedaleko Bystřice nad Pernštejnem si vyšel na obvyklou obchůzku lesem. Měl doma ženu a děti. Když se do večera nevrátil, už se o něj rodina bála. Dostala strach, že ho snad někdo zavraždil. V té době docházelo k takový činům docela často. Bohužel druhý den okolo poledního našla parta dobrovolníků tělo hajného zahrabané v lese pod hradem Zubštejn. Bylo překryté chvojím, ale co bylo nejhorší, tělu chyběla hlava. Podezření padlo na místního obuvníka, který byl již v minulosti nařčen z choromyslnosti, ale dál se jím nikdo nezabýval. Když se lidé z vesnice společně s četníky vydali za podezřelým domů, byl dost překvapen a zaskočen. Na kamnech stál velký hrnec, kde se cosi vařilo. Byla tam nalezena ona uťatá hlava hajného. Obuvník musel jít s pravdou ven. K činu se doznal a řekl, že hlavu oddělil od těla a oči zahodil v místní studánce. V celé místnosti to vypadalo, jako když se tu koná hostina pro kanibala. A co vedlo obuvníka k tak hrůznému činu? Hajný prý nechtěl obuvníkovi dovolit, aby lámal kámen v lese. Obuvník si chtěl kámen vzít na stavbu svého domku, ale hajnému se to nelíbilo a jednou obuvníka praštil holí. To ho rozlítilo natolik, že se rozhodl hajného potrestat. Za nějakou dobu si na něj počkal a umlátil ho tupým předmětem, zřejmě motykou…

…uuups, tak teď jsme se trochu vyděsili a půjdeme se uklidnit fotkami téhle nádherné zříceniny…