Události měnící běh dějin

Kladivo na čarodějnice

 Malleus maleficarum – v překladu Kladivo na čarodějnice. Má  250 stran a je to nejobsáhlejší sbírka latinských textů z roku 1486.  Jedná se o neobsáhlejší encyklopedii a zároveň zákonný manuál,  který byl vytvořen, aby dokázal, že čarodějnice skutečně    existovaly a musí být jednou pro vždy zničeny. Obsahovala text,  který měl lidem pomoci udělat si představu o čarodějnictví a tento  fenomén pochopit.

 V 16.-17. století se tato kniha v 30 tisících výtiscích šířila Evropou  závratnou rychlostí stejně jako mor, který lidi sužoval. V průběhu čarodějnických procesů se tato kniha postarala o smrt nejméně 60 tisíc nevinných lidí. Tato zdánlivě obyčejná kniha se stala doslova biblí lovcům čarodějnic. Pronásledování čarodějnic však není jen výmysl této knihy. První hony na čarodějnice knihu předcházejí o více než 100 let. Dodnes však není žádná kniha o čarodějnictví čtenější a diskutovanější než tato. Hony na čarodějnice podporovaly myšlenky, které Malleus maleficarum popularizovala. Mnoho lidí, kteří měli o čarodějnictví dosud pochyby, encyklopedie přesvědčila natolik, že tomuto kultu propadli.

První velký vliv knihy byl zaznamenán před půl stoletím u jednoho z největších lovců čarodějnic v dějinách. Tento muž byl považován za devianta a šílence. Psal se rok 1485, v Rakousku bylo 48 žen a dva muži byli obviněni z provozování černé magie. Jejich hříchy spočívali v zasílání kleteb na nevěrné milence a používání kouzel a nápojů k navození nemoci či dokonce smrti. Věřilo se, že promiskuita je základem čarodějnických schopností. Právník těchto obviněných žádál o zastavení procesu pro nezákonné obvinění. Inkvizitor z Rakouska prý odjel a proces byl ukončen. Tento muž se jmenoval se Heinrich Kramer. Byl to pozdější autor Kladiva na čarodějnice.

Krátce po svém neúspěchu v Rakousku začíná tvořit encyklopedii, kterou chtěl dokázat, že čarodějnice pohání jen slabost a chtíč. Jejich prostřednictvím prý získává ďábel lidskou podobu, kterou je nutno vymýtit a upálit. Tímto tvrzením chtěl Heinrich navždy umlčet kritiky a přesvědčit celý svět. Když psal své mistrovské dílo, musel být přitom mimořádně frustrovaný a rozčílený. Jako lovec čarodějnic selhal, takže tato bible lovců čarodějnic je jakýmsi jeho posledním odkazem. Vlastně největším úspěchem díla bylo, že učinilo cíl masově zabíjet. Po staletí se mělo za to, že kniha byla i nástrojem církve, vědci se pokusili zjistit, zda tomu tak bylo doopravdy či ne.

V knize je tzv. Papežská bula. Je to něco jako královský zákon, jen s tím rozdílem, že tuto podepisuje sám papež. Obsahuje dva důležité body. Tím prvním je varování před čarodějnicemi. Detailně popisuje, co je to čarodějnictví a čeho se čarodějnice dopouštějí – např. využívají kouzla k seslání krupobití a bouřek, způsobují neplodnost lidí, zabíjejí a znetvořují. Tím druhým bodem je to, že bula dává vlastně svolení Heinrichu Kramerovi, aby čarodějnice pronásledoval a zabíjel. Je to šílená představa, že bula měla takový vliv přesvědčit lidi o tom, že čarodějnice skutečně existují a že Kladivo na čarodějnice je požehnáním z nejvyšších míst přímo od papeže. Během výzkumů se ale zjistilo, že bula je pozoruhodná spíše tím, co nesděluje. O Kladivu na čarodějnice tam totiž není ani zmínka, jelikož bula byla vydána 3 roky před Kladivem na čarodějnice. Je s podivem, že je tedy součástí skoro všech vydání.

V roce 1484 se Kramer chystal do Říma. Rozčiloval se, že ho úřady nechtějí podpořit při honu na čarodějnice. S sebou si vzal také dopis, v němž žádal o svolení soudně stíhat čarodějnice s plným souhlasem papeže. Počítal i s úplatkem Vatikánu, aby jeho žádost byla přijata a vyřízena. Dopis byl přijat. Bula se mu velmi hodila, protože si tak lidé mysleli, že Vatikán souhlasí se vším, co Kladivo na čarodějnice uvádí. Bula okryla jedno tajemství a sice to, že onen dopis neměl s úspěchem knihy Kladivo na čarodějnice nic společného a že všechno je jen dílem perfektního manipulátora. Kniha Malleus maleficarum získává konkrétní podobu, ale nemá to být jen obyčejná kniha, ale encyklopedie. Detailně popisuje všechny praktiky čarodějnictví, včetně obětování malých dětí i létání vzduchem za účelem setkávání se soukmenovci a provozování sabatů. Kramer do encyklopedie vkládá i skutečné příběhy, které během prvních čarodějnických procesech sám zažil.

V roce 1484 bičovalo Ravensburg v Německu silné krupobití. Příčinou prý bylo jasné čarodějnictví. 8 žen tehdy stanulo před soudem obviněných z čarodějnictví. Předsedali místní úředníci v čele s Kramerem. Poblíž něj stálo mučidlo, na které byly oběti přivazovány za předloktí a mučeny tak dlouho, dokud jim nepovolily klouby. Dvě ženy po šíleném mučení přiznaly k používání čar a kouzel, kterými seslaly bouře. Kramer nařídil jejich upálení zaživa. Pro Kramera byl Ravensburg velkým úspěchem. O dva roky později ve své encyklopedii vylíčil tento případ jak nejlépe mohl, jakoby slovy samotného popravčího.

Kramer se však obával, že jeho vlastní doporučení nebude stačit na to, aby se jeho kniha dostatečně prodávala. Potřeboval spoluautora. Všechny přepisy knihy jsou tak psány dvěma muži – Kramerem a profesorem na univerzitě a též dominikánským mnichem. Někteří historici mají za to, že mnich nenapsal v knize nic jiného než předmluvu, ale pro jiné byl Kramerův poradce a další tvrdí, že neměl s knihou nic společného a psal jí Kramer sám a padělal v knize mnichovo jméno. Zdálo se totiž že mnich jakožto univerzitní profesor byl mnohem známější a významnější než Kramer a tudíž Kramer musel jeho jméno v knize použít, aby si zajistil větší prestiž. Ale podle odborníků byl Kramer určitě dominantním autorem. Jeho Kladivo na čarodějnice je velice osobní, jelikož používá hodně negativně citově zabarvená slova. Kladivo na čarodějnice je kompletní na konci roku 1486. Aby kniha zapůsobila, rozdělil jí do 3 částí. První část přináší filozofické důkazy o existenci čarodějnic. Druhá část je takovým návodem pro duchovní, jak rozpoznají čarodějnictví ve své komunitě. A ta třetí je nejznámější ze všech. Je to klasický a legální manuál na zatčení, usvědčení a odsouzení podezřelých z čarodějnictví. Kramer po dokončení knihy ani netušil, jakého se dočká úspěchu. 

Vědci se snažili pochopit moc knihy, takže zkoumali četnost a provedení inkvizicí před vydání knihy a po něm. Pár výpovědí o honu na čarodějnice pochází už z doby ranného středověku. První menší čarodějnické šílenství se v Evropě rozhořelo v polovině 14. století, což bylo sto let před vznikem Kladiva. Jak se hony na čarodějnice začaly šířit, najednou se měnily. Najedou menší prohřešky jako vyvolávání bouřky a provozování černé magie přerostlo v něco mnohem masovějšího a nebezpečnějšího. Pro normální lidi nebyly už čarodějnice pouhé pohanské bytosti, ale kacíři. Při vzniku Kladiva se stále polemizovalo nad tím, jak čarodějnice svou moc získaly. Kniha vysvětluje, že satan dělá z lidí své komplice a největšími spolupracovníky satana jsou chlípné ženy. Nedokáží totiž odolat chtíči a tak obcují s ďáblem. Kramer sám hovoří o tom, že jsou to vždy ženy. Takže z Kladiva vyplývá, že čarodějnice jsou ženského pohlaví. Odpověď na otázku, proč je třeba se čarodějnic obávat a tedy je vymýtit, je hodně děsivá, v knize se tvrdí, že čarodějnice jsou předzvěstí apokalypsy a že před dnem zúčtování budou všichni bez vyjímky uvrženi do pekla.

Kramer potřeboval k zajištění úspěchu knihy však ještě jeden dokument. Byl to posudek, něco jako dnešní propagace. Bez něj by byla kniha odsouzena k záhubě. Požádal o posudek na univerzitě, kde učil i mnich, který s ním měl na knize spolupracovat. Podle některých vědců se tím pádem posudek podařilo Kramerovi dostat. Podle jiných byl Kramer netrpělivý a příliš na posudek tlačil, tím pádem ho nedostal. Tak prý podpisy padělal a později je nechal vytisknout. O několik staletí vědci tento posudek podrobili pečlivému zkoumání. Podpisy profesorů nebyly podle vědců nějak notářsky ověřeny. Prý ověřovatel nebyl přítomen, což je na tu doby podivné. A pravost podpisů zpochybňuje i pozdější svědectví dvou profesorů, kteří doznali, že listinu nepodepsali. Další muž přiznal, že listinu sice podepsal, ale její obsah nečetl. Takže je zřejmé, že podobně k textu přistupovali i další podepsaní. Jediný člověk, který ji před podpisem četl uvedl, že její obsah považoval za nebezpečný. Avšak nikdo, kdo knihu později četl, neměl důvod posudek zpochybňovat.

Na jaře 1487 bylo Kladivo připraveno dostat se mezi širokou veřejnost. Bylo vytištěno v Německu. Nebýt vynálezu knihtisku a nebýt toho, že Kramer věděl, jak ho použít, kniha by nikdy zřejmě nevyšla. Díky knihtisku se Kladivo na čarodějnice začalo masově šířit. 

V roce 1563 skoro sto let od prvního čarodějnického procesu byla opět velká bouře s krupobitím v Německu. A opět byly nařčeny ženy z čarodějnictví a z toho, že vyvolaly ďábla, aby zničil úrodu. Ale tentokrát tyto ženy zadrženy do zvláštní skupiny samotným prominentním velkostatkářem. Případ vykazoval dva důležité prvky při prokazování čarodějnictví – paniku a patronát. Paniku samozřejmě vyvolal velikou, ostatně jako každý případ čarodějnictví a patronátem se myslelo to, že i panovník věděl o čarodějnických procesech a byl ochotný je tolerovat a samozřejmě povoloval jejich konání a pronásledování nevinných žen. Navíc v uzavřených komunitách lidí se mezi sebou ze zločinů spolčení s ďáblem obviňovali i sousedé navzájem.

Na vesnicích to bylo skoro běžné, někteří lidé věřili, že ti druzí mají schopnost škodit ostatním a jakmile někdo byl jiný než ti ostatní, hned byl spolčen s ďáblem. Lidé toužili vystoupit z davu a označit čarodějnici a na některých procesech se vesničané také sami podíleli. Podezřelé byly nejčastěji především ženy rolníků, protože se vyznaly v různých bylinkách a koření, jiné používaly kouzla a čáry a další byly zase podle jiných duševně nemocné. Ale jiné byly například žebračky, protože se provinily pouze tím, že jsou chudé. Podle Kladiva jsou tyto ženy psychicky labilní a když se prý objeví ďábel a slíbí jim štěstí, když pro něj něco vykonají, ony udělají, co chce. Při mučení se většina žen přiznala a když ne ten den, tak většinou do tří dnů, protože už to nemohla dál snášet.

Nejčastějším a nejúčinnějším mučícím nástrojem byla tzv. „železná helma“, která měla železné bodáky, které drtily mozek a také „palečnice“, která drtila prsty. Procesy v Německu trvaly dlouhé měsíce a celkem bylo upáleno více než 60 žen. Existují i názory, že činy, které kniha Kladivo na čarodějnice inspirovala patřily ve středověku k nejhorším projevům nenávisti vůči ženám.

V roce 2009 přicházejí vědci s tím, že nenávist a zášť vůči ženám nebyla skutečným motivem autora Kladiva. Poukazuje na líčení obscénních sexuálních scén. Všechny ženy se prý oddávaly obcování s démony. Ženský chtíč je v celé knize označován jako cesta k ďáblu. Poukazuje se tady také na to, že ženy mají nad světem nadvládu a tím pádem se tomuto nebezpečí musí zamezit.

Našly se dopisy z procesu z Rakouska, kde Kramer neuspěl. Do procesu z Rakousku se mělo za to, že hlavním znakem čarodějnictví je černá magie. Ale při inkvizici Kramer kladl obviněným ženám otázky sexuálního charakteru. Proč se neptal na kouzla a magii, ale na obcování s ďáblem? Mluvil o ženách, které se prohánějí za nocí a zejména se zaměřoval stále na ženskou sexualitu. Během procesů s nikým nejednal v rukavičkách a obviněné často zastrašoval. Po procesech je jeho chování ještě podivnější, zůstává v Rakousku a obtěžuje obviněné ženy. Biskup mu pošle dopis, ve kterém ho vyzývá k odjezdu. Papež ho v dopise též varuje, že by mu manželé obviněných a obtěžovaných žen ublížit. Biskup o něm prohlásil, že je šílenec. Stejně jako například v Hitlerově knize, tak i tady u Kramera platí, že čím je předsudek ohavnější, tím je snadnější o něm přesvědčit druhé. Na počátku17. století se Kladivo rozšířilo dokonce do anglicky mluvících zemí.

V roce 1692 v Salemu žijí dvě komunity. Začínají se šířit šílené zvěsti o násilných činech vůči dětem a obvinění jsou velice tvrdá. Pokud třeba někomu onemocnělo dítě a nebo zemřela koza a může se tato událost dát do souvislosti s hrozbami od divných a zlých lidí, případ čarodějnictví je na světě. Někteří vážení a bohatí občané se odváží tyto procesy a nařčení zpochybňovat. I oni jsou brzy obviněni z čarodějnictví. Každý kdo vyjádří nedůvěru a nebo se vzepře, se stává podezřelým. Hlavními svědky umírání obviněných nebo podezřelých se stávají děti. Dospělý umírají, aby ochránili své blízké. Všechny snahy o objasnění hrůz v Salemu vedou k jedné knize – Kladivo na čarodějnice.

Kniha pomáhala šířit nepředstavitelné šílenství, které trvalo 200 let, ale naštěstí po procesech v Salemu skončilo. 

Tady jsou 2 zajímavá videa o tom, jak mohli ve středověku v době čarodějnických procesů fungovat mučící nástroje a zda zmínky o jejich smrtících účincích byly pravdivé:

https://www.youtube.com/watch?v=gIU63gFxcw4

https://www.youtube.com/watch?v=sBxPMhPsATY

…malá perlička na závěr: všichni ti, kteří byli vězněni a mučeni při čarodějnických procesech a jimž byl posléze zabaven majetek, si vězení a mučící nástroje museli dokonce sami platit. Každý mučící nástroj měl svou taxu. Platilo se například za natažení na skřipec, za použití palečnice se platilo 15 krejcarů a za upálení dokonce dvě zlatky. Pokud byl ten člověk majetný, zaplatila to za něj rodina. Za nemajetného člověka platila vrchnost. Dále se platily i výdaje za stravu.

Kryštof Lautner a jeho vykonstruovaný proces při honu na čarodějnice v 17. století  

Ve filmu Kladivo na čarodějnice, jehož děj se odehrává v Čechách 17. století na Šumpersku a hlavně na zámku Velké Losiny, vystupuje proti čarodějnickým procesům kněz Kryštof Alois Lautner. Ten skutečně v té době v Šumperku působil jako děkan. Těšil se velké oblibě, především pro své dobré povahové vlastnosti, pro vlídnost a shovívavost. Lidé ho zřejmě měli opravdu rádi. Lautner se choval k nekatolíkům ve své farnosti tolerantně – přimhuřoval často oči nad tajnými evangelíky a spokojoval se víceméně s jejich formální příslušnost k římskokatolické církvi. S mnohými vlažnými katolíky udržoval Lautner v Šumperku přátelské styky. Navíc byl veselé, přátelské povahy, není divu, že ho rádi jako zábavného společníka zvali k nejrůznějším oslavným posezením, k svatebním hostinám, ke křtinám, k oslavám životním jubileí. Možná pro svou oblíbenost, vzdělanost a vstřícnost k lidem ležel v žaludku představitelům církve a hlavně jeho úhlavnímu nepříteli Jindřichu Františku Bobligovi.

Lautner si totiž stál za svými názory a neuznával kompromisy. Mluvil také 6 cizími jazyky. A toto všechno tehdejší nevzdělance v církvi dráždilo natolik, že se snažili ho obvinit z čarodějnictví. To se jim a hlavně pak Bobligovi postupem času povedlo. Lautner byl napřed podroben mučení palečnicí, při němž vydržel Lautner trpět i několik desítek minut. Když mu v jednu chvíli vysílením padla hlava na prsa, kat a Boblig to brali jako výraz přiznání. Ale po odšroubování palečnice Lautner všechno odvolal. Druhým stupněm mučení v Lautnerově případě byly španělská bota – i tento druh krutého mučení vydržel. Boblig už byl nervózní, protože pokud by Lautner vydržel i třetí stupeň mučení, musel by ho Boblig podle zákona pustit. To ale v žádném případě nechtěl, tak raději porušil zákon. Nařídil tedy natažení na skřipec. Teď už si mohl být Boblig jistý, že vyhrál. Lautner totiž už neměl dost sil vzdorovat. Věděl, že svůj život už ztratil a pod trýznivým mučením se přiznal ke všem vymyšleným obviněním. Když se mu pak po mučení trochu ulevilo, napsal biskupovi dopis, že se přiznal jen ze strachu. Biskup mu však na dopis neodpověděl.

Lautnerovu skonu na hranici přihlíželo 22 tisíc lidí, kteří to tehdy považovali za velkou místní atrakci. Byl posazen na vozík a odvezen na popraviště. Kat mu pověsil na krk sáček naplněný střelným prachem. Tento způsob upálení se sáčkem na krku bylo přání biskupa, aby tak urychlil smrt odsouzeného. Když však byla hranice zapálena, exploze sáčku se střelným prachem nebyla příliš silná na to, aby Lautnera ihned usmrtila. Takže děkan byl stále naživu, navíc byl velmi těžce zraněn, takže mnohonásobně víc trpěl. Když hranice hořela, Lautner se hlasitě modlil a vzýval jména svatých. Lidé nabyli dojmu, že v jeho případě nejde o upálení ďáblova pomocníka, ale že je to svatý mučedník a světec. Ale to už bylo bohužel příliš pozdě. Boblig však proti Lautnerovi měl další „nezvratný“ důkaz. Obviňoval ho, že noc před popravou strávil Lautner rozhovorem s ďáblem. Byl upálen nevinný člověk, ale v té době měla církev, lidská závist a hloupost bohužel větší moc. Čarodějnické procesy ale upálením Lautnera neskončily, v dalších hrůzách pokračoval Boblig ještě 10 let po Lautnerově smrti. Pokračoval v Olomouci, ale tam mu to zarazili měšťané, kteří napsali dopis císaři Leopoldu I., kde uváděli, že hrůzné detaily z procesů na Šumpersku a jejich dopad. Boblig musel odejít na odpočinek. Výsledkem jeho hrůzného počínání na bylo více než 100 upálených mužů a žen.

Boblig si liboval především v mučení dívek. Mučení často přerušoval, to proto, aby oběti trpěly co nejdéle. Podle dnešních psychiatrů byl silně narušená osobnost. V mučení dívek a žen hrálo velkou roli především jeho vnímání sexuality. Obvinění pro ženy vymýšlel sám. Co se týče kněze Lautnera, dodnes je mezi věřícími propírán vztah Lautnera s jeho kuchařkou Zuzanou, která byla též upálena na hranici stejně jako on. Jejich milostný poměr rozděluje dnešní věřící na dva tábory. Pro jedny byl Lautner vzdělanec a světec. Druzí naopak tvrdí, že hrubě porušil církevní a zřejmě i morální pravidla 17. století, kterým my dnes už ale nerozumíme… 

Foto: muzeum Šumperk

Zde najdete geniálně natočený film Otakara Vávry podle románu Václava Kaplického..

https://www.youtube.com/watch?v=UeYCguOh7t0

 Malá doba ledová 

Mezi 14. a 19. stoletím zasáhla lidstvo Malá doba ledová. Miliony lidí zemřely díky velmi rychle se šířící řetězové reakci, kterou vyvolal chlad. V roce 1653 ve francouzských Alpách udeřila krutá zima. Lidé věřili, že to způsobily zlé síly a že jim může pomoci jedině bůh. Skupina kněžích se svěcenou vodou se zlým silám chtělo postavit tváří v tvář.

Vylezli až na vrchol nejvyšší hory a spatřili obří ledovou plochu. Ledovec byl jedním z mnoha dalších ledovců, které se za poslední léta v období středověku rozrůstají. Zemědělci jen bezmocně přihlíželi, jak jim led ničí půdu i obydlí. Věřili, že ledovce jsou dílem ďábla. Kněží tedy provedli rituál vymýtání ďábla, při kterém led kropili svěcenou vodou. Doufali, že jim bůh pomůže a ledovce se nebudou dále rozrůstat. Tento úkol byl pro ně životně důležitý. Pokud by selhali, už nic by místní zemědělce před katastrofou nezachránilo. Ten den však nikdo neměl tušení, že tento ledovec je jen malou součástí velké klimatické záhady, která trvala od 14. do 19. století. Hovořilo se o malé době ledové, jejíž následky sice nebyly tak velké jako před tisíci lety, ale i její následky byly katastrofické.

Nešlo o období nepřetržité zimy, ale spíš o období extrémně proměnlivého počasí. Docházelo k řadě klimatických změn a to bez jakéhokoliv logického vysvětlení a tyto změny byly absolutně nepředvídatelné. Nešlo o geologické změny země, ale z historického hlediska k rozkladu společnosti stačilo málo. Mnoha lidem to změnilo životy. Důležité obchodní stezky po vodě byly zamrzlé a například v Nové Anglii napadlo v červnu a v červenci 60 cm sněhu. To se stalo v roce, kterému se začalo říkat „rok bez léta“. Toto mrazivé období změnilo úplně běh historie. Ledové bouře  zničily velké španělské loďstvo, ve Francii zase hladomor a úmorné žádosti o kousek chleba přerostli ve vzpouru, která vedla až k francouzské revoluci. A podle jedné teorie může Malá doba ledová i za dokonalý zvuk houslí Stradivárek. Může i za to, že američané v současnosti pijí 11x více piva. Jaké síly způsobily malou dobu ledovou se zatím neví. Podle klimatologů šlo o část opakujícího se cyklu. Malá doba ledová by mohla být mrazivou předzvěstí budoucnosti. Vědci tvrdí, že za pár desítek let bychom na naší planetě mohli zažít další dobu ledovou.

Na chvíli nastala teplejší perioda a lidé věřili, že se vše mění k lepšímu. Společnost zase byla silná a připravená vše dát do pořádku. Lidé v tomto období byli silně závislí na zemědělství, v případě neúrody by zemřeli hlady. Během této teplejší periody se lidé mohli na klima a na úrodu spolehnout. Jídla bylo dost. Bažiny pomalu vyschly, takže nebyli žádní komáři a tím pádem ani nemoci, které přenášejí. Nemoci, kterými lidé trpěli, pomalu odcházeli a populace sílila. Během této periody se počet středověkých zemědělců zvýšil ze 40 tisíc na 60 tisíc. Navíc zemědělství se dařilo i v těch oblastech, kde bylo předtím příliš chladno. Francouzští vinaři byli zděšeni, když zjistili, že se vínu daří i v severní Anglii. Víno odtud bylo dokonce tak kvalitní, že se začalo do Francie dovážet. Existují též záznamy, že si francouzští šlechtici stěžují, že se britské víno prodává za nižší cenu než jejich. Dokonce se pokoušeli podniknout právní kroky, které by obchodu zabránily. Teplé období také způsobilo velkou stavební horečku. Tyto generace postavili Westminster abbey a šikmou věž v Pizze a gotické katedrály. Z toho plyne, že stavitelé byli velmi optimističtí, co se týkalo budoucnosti lidstva. A tento optimismus se týkal též i lepšího náhledu na lidskou společnost. Tyto optimistické názory ovšem byli velmi odlišné od těch dnešních. Dokonce i středověký sedlák žil v období teplého počasí a rozkvětu na pokraji beznaděje. Lidé se dožívali průměrně 35 let a míra novorozenecké úmrtnosti byla příliš vysoká, každé druhé dítě se nedožilo svých prvních narozenin. Jakákoliv nenadálá změna počasí mohla tehdy způsobit opravdu katastrofu. Ale tomuto všemu navzdory se tehdejší lidé dívali do budoucnosti s nadějí.

Na počátku Malé doby ledové lidé zřejmě uvažovali podobně jako dnes my. Očekávali totiž, že klima, na které si během pár staletí zvykli, zůstane beze změn. Brzy se však ukázalo, že i mírné ochlazení třeba jen o 3 stupně může přinést zkázu.

Počátkem 14. století se do Evropy opět dostavilo nečekané ochlazení. Během deseti let se globální teplota snížila o 2 stupně než je tomu dnes. Od Norska až po Nový Zéland se začaly masově šířit velké ledovce, které byly větší než za posledních 10 tisíc let. V Anglii pravidelně zamrzala Temže. Díky tomu vznikla karnevalová tradice při níž si řemeslníci na ledu postavili stánky a pouliční umělci nabízeli zábavu. První slavnost se konala v roce 1607 a poslední v roce 1814. Tato událost byla jedním z mála pozitivních věcí, které přinesla změna klimatu. 

Na Evropu 14. století se řítila velká pohroma, první katastrofa spojená s Malou dobou ledovou.

V roce 1315 se od oblasti, kde je dnešní Rusko až po oblast Irska zásadně měnilo počasí. Zrovna, když zemědělci zaseli, začalo prudce pršet. Na menších polích se obilí odplavilo. Pršelo 5 dlouhých let. Malá doba ledová byla obdobím častějších a intenzivnějších bouří. V celé Evropě byla půda zničená, samé bahno a všude leželo obilí, které bylo zdevastované. Řada zemědělců, kterým se v teplé periodě dařilo, najednou neměla co jíst. Koncem prvního roku dešťů přišel hlad, koncem šestého zemřelo kolem milionu a půl lidí hlady nebo na nemoci související s hladomorem. Během hladomoru také výrazně stoupla zločinnost. Vykradači hrobů hledali cennosti pohřbené s nebožtíky a tyto cennosti pak prodávali za cokoliv poživatelného. Zoufalství došlo až tak daleko, že se lidé začali kvůli jídlu napadat. Když se kolem roku 1320 krize uklidnila, řada lidí se vrátila ke své práci na zničených polích. Jenže si neuvědomili, že to, co na polích teď budou pěstovat, přinese další problémy. Pěstovala se především pšenice, ječmen, oves a žito. Z těchto obilovin pak vyráběli chléb a polévky, díky nimž se dalo přežít. Obilí bylo vhodné v teplém období, avšak v malé době ledové jsou dlouhá stébla obilí špatnou volbou. Zrna jsou příliš těžká, tudíž ve velkém větru nebo extrémních srážkách nejsou rostliny zrovna odolné, takže se velmi snadno zlomí. Jakmile se zrno dotkne mokré země, může začít hnít a úroda se tím zničí. Nedostatek obilí trápil Evropu i v dalších staletích.

Následovalo dlouhé období hladomoru. Lidé hodně umírali. Mezi lety 1371 a 1791 jen ve Francii propuklo 111 hladomorů a v roce 1601 způsobil hladomor v Rusku smrt půl milionu lidí. Nebylo tudíž neobvyklé, že v době tohoto trýznivého hladomoru, kdy umírali stovky lidí, se lidé uchylovali k tomu, že ze zoufalství zabíjeli vlastní děti, alespoň některé, aby měli jídlo pro ty ostatní. Příkladem toho může být třeba pohádka o Jeníčkovi a Mařence. Je to příběh vycházející z událostí, které se děli ve středověku. Lidé neměli dost jídla, tudíž nechali děti v lese, aby měli jídlo alespoň sami pro sebe. Málokdy lidé umírali z vyhladovění, ale spíše na nemoci, které hladomor způsoboval. Kvůli podvýživě, která se vyskytla především v roce 1315 byli lidé už oslabeni natolik, že podléhali dýmějovému moru, který vypukl v Evropě v roce 1347.

Přivezli ho na lodi obchodníci, kteří připluli z Asie. Malá doba ledová byla ideální podmínkou pro rozšíření moru – tedy tzv. černé smrti. Byla zima a vlhko, takže lidé moc nevycházeli ven a tudíž se mačkali v malých domcích s několika dalšími členy domácnosti. Dovnitř se pochopitelně dostávaly také krysy, které hledaly teplo. Měly blechy a ty přenášely mor. Lidé ve středověké Evropě začali umírat po milionech. Ve vzduchu se šířil zápach rozkládajících se těl. Kostelní zvony vyzváněli ve dne i v noci. Kajícníci, kteří věřili, že mor je následkem božího trestu, chodili od města k městu a vzájemně se mrskali bičem. Tato procesí dál mor šířila. Na konci epidemie v roce 1351 už bylo mrtvých 25 milionů lidí (třetina Evropy). Ti kteří přežili, dále trpěli hladem a nemocemi z Malé doby ledové. Zoufalí lidé usoudili, že tato morová rána a příšerné počasí je dílem ďábla a jejich sousedů a ty také obvinili z čarodějnictví. V roce 1563 bylo upáleno 63 žen a přes tisíc lidí zabito kvůli tomuto obvinění. Papež v roce 1484 vydal dekret, ve kterém jsou z ochlazení Evropy obviněny čarodějnice. A mezi 14. a 17. stoletím šlo počasí ruku v ruce s honem na čarodějnice. Podle některých pramenů skončilo na hranici až 50 tisíc mužů a žen obviněných z ničivých bouří.

V Malé době ledové šlo o život i nájezdním Vikingům, kteří do té doby byli považováni za velice silný a nezdolný národ. Půlka Evropy z nich měla opravdu strach. Plavili se po celém Atlantiku až ke břehům severní Ameriky. Usadili se v Evropě během roku tisíc v období teplé periody, protože hledali teplejší podnebí.  Jejich sídlo v Grónsku bylo experimentem, který Evropu připravoval na kolonizaci nového světa už 500 let před Kolumbem. Říká se, že první Vikingové, kteří připluli do Grónska, úmyslně změnili název země (Grónsko z angličtiny greenland – zelená země), aby přilákali více lidí a ti se postupně usadili a vytvořili tak kolonii. Tento experiment však zastavila Malá doba ledová. Začal fungovat i obchod, vyváželi kůže ledních medvědů až po mroží kly. Vikingové postupně upouštění od pohanství a přešli na křesťanství. Věřili, že tady je jejich budoucnost. Když však přišla Malá doba ledová, museli se jí postavit. Zimy tu byly tak kruté, že zvířata musela být nejméně půl roku uzavřena ve stájích. Po celou zimu se nedostala na vzduch. Když zima skončila, krávy a ovce byly tak zesláblé, že je Vikingové museli vynášet ven v náručí jak miminka. Zvířata ve velkém vymírala. Vikingové byli hodně závislí na skopovém mase. Ale pak museli svůj jídelníček trochu pozměnit. Zaměřili se na mořské živočichy. Složení masa v jídelníčku bylo následující: 20 % skopového a 80% mořští živočichové. Situace se o hodně zhoršila, když se oceán začal pokrývat ledem. Vrstva ledu nakonec Vikingy odřízla od křesťanských soukmenovců v Evropě, na jejichž obchodu byli závislí. Někdy to trvalo celé generace. Tato situace měla ještě jeden háček. Vikingové se o území Grónska dělili s Eskymáky, kteří byli více adaptováni na mrazivé podnebí, takže ti rybařili i v těch nejkrutějších mrazech. A jaké bylo tajemství jejich úspěšného lovu? Eskymáci totiž měli harpuny s hroty ze slonoviny, zatím co Vikingové měli jen obyčejné oštěpy. Vikingové toto sice dobře věděl, ale podvědomě se bránili změně, zřejmě jim Eskymáci připadali podřadní. Vikingové je nazývali „kalinga“, což byl výraz pro mrňavé a velmi ošklivé lidi. Možná kdyby se dokázali s nimi spojit a adaptovat se v tomto nelehkém počasí, přežili by. Ale to oni odmítli, což byla velká chyba. Poslední záznamy o Vikinzích jsou zřejmě z roku 1458.

Co bylo příčinou Malé doby ledové se zatím stále neví. Existuje mnoho teorií. Jedna z nich tvrdí, že v té době byl nedostatek slunečního světla. Nešlo o výrazný úbytek slunečního záření, ale v té době i malá změna byla fatální. Další teorie je podložena důkazy o tom, že během malé doby ledové došlo na zemi nejméně k pěti velkým sopečným erupcím. Ve vzorcích ledu z Grónska a Antarktidy se našly stopy sopečného prachu a kamení. V současné době k takovým erupcím dochází velmi zřídka. Klimatické změny způsobují sirnaté plyny z výbuchu sopky. Další teorie naznačuje, že za dobu ledovou může velmi teplý mořský proud. Vědci se též domnívají, že přišli a to, co způsobilo ochlazení na 70 let z celkových 500. Mezi lety 1645-1715 teplota na obou polokoulích ještě poklesla skoro o 2 stupně. Mohou za to sluneční skvrny, které dopadají na zem, čím je jich méně, tím je teplota vzduchu nižší a může dojít ke globálnímu ochlazování.

Podle dochovaných zdrojů se některé velké ledovce zmenšily po tom, co francouzští kněží vykonali rituál vymýtání ďábla. Ovšem další ledovce se začaly rozrůstat a pohlcovat půdu i domky vesničanů. V 17 století nikdo nemohl tušit, že Malá doba ledová potrvá dalších 200 let. Na civilizaci se řítily další mrazivé pohromy. Evropu opět ohrožoval hladomor, ale v Anglii a v Nizozemí se mu zemědělci pokusili ubránit. Vybudovali si malé farmy, zasadili tuřín a jetel a to prodávali lidem, kteří chovali dobytek. Založili tak vlastně první ekologické zemědělství, ve kterém plodiny odolávaly mrazu, chladu, vlhku i suchu. Více dobytka znamenalo více hnoje, tím pádem se produktivita zemědělství postupně zvyšovala. Nastala tak zemědělská revoluce, která uchránila miliony lidí před bídou a hladomorem. O století dříve se dostala do Evropy jedna dost významná plodina – brambory. Byly natolik odolné, že přežily chlad i mráz. Ale bohužel Evropané nebyli na tuto plodinu příliš zvyklí, takže jí ze začátku odmítali. Život bez obilí a bez chleba si nedokázali představit. Navíc brambory byly pod zemí, jejich listy jsou jedovaté a brambory jsou pokryté hlínou, takže nebudily moc velkou důvěru mezi zemědělci. Králové i chudí lidé považovali bramboru za ďáblovu rostlinu. Mnozí též uposlechli rady duchovních, že jíst brambory je hřích. Miliony lidí raději zemřely hladem než by změnili stravovací návyky.

Ale tento vzdor změnila nakonec třicetiletá válka. Armáda kromě vraždění lidí a vypalování vesnic také ničila úrodu. Ale zničili pouze obilí, brambory jsou v zemi, takže zůstaly uchráněné před nájezdy armády. Němečtí zemědělci toho posléze využili a nasadili místo obilí brambory. Uvědomili si nesporné výhody brambor a začali je pěstovat. Brambory tak zachránili životy tisícům lidí v severní Evropě. Populace začala po dlouhé době díky bramborám opět vzrůstat. Avšak          Francie se nepřizpůsobila. I samotný francouzský král chtěl propagovat výhody brambor. Prý se nechal slyšet, že si je dává k večeři. Ale bohužel se mu nepodařilo zemědělce přesvědčit. Ti odmítali nejen brambory, ale také inovace, se kterými přišli Angličané a Nizozemci. A tak po mnoho desítek let žili na pokraji vyhladovění. V roce 1789 velmi krutý mráz zničil veškerou úrodu obilí ve Francii. Lidé se obrátili na vládu s prosbou o pomoc, ale ta je nevyslyšela. To byl zásadní krok k vypuknutí francouzské revoluce. V červenci téhož roku zemědělci vyrazili s vidlemi a mušketami do ulic, aby se postavili vládě.

V Irsku v roce 1845 také pocítili sílu malé doby ledové. Uplynula dvě staletí od doby, kdy v Irsku přijmuli brambory jako jediný lék proti vyhladovění. V té době už dokonce znali i několik odrůd brambor. Oni však pěstovali jen den druh brambor – dodnes známé jako irské brambory. Ty se snadno pěstovaly i množily, takže logicky tvořili základ irského zemědělství. Na druhou stranu to však byly brambory příliš vodnaté a náchylné k chorobám. Počet Irů stravujících se bramborami se za posledních 200 ztrojnásobil. Když ale velkou úrodu brambor zničila plíseň, opět trpěli 5 let hladem. Hladovějící děti dokonce jedly trávu. Další děti trpící hladomorem umíraly na choleru a tyfus. Trpící matky začaly žebrat, aby měly peníze na léky pro své umírající děti. Mrtvoly zemřelých se dokonce ani nepohřbívaly. Ležely jen tak hromadně na ulicích a ohlodávaly je krysy. Úroda se vzpamatovala až v roce 1851 a ztráta byly obrovské. Během tohoto hladomoru zemřelo nejméně 1,5 milionu irských zemědělců – říkalo se tomu „velká smrt“.

Ale ne všechny události spojené s malou dobou ledovou byly tragické. Jedná se o Stradivariho housle. Mají prý nejdokonalejší zvuk ze všech houslí na světě. Někteří vědci tvrdí, že to bylo lakem, který Antonio Stradivari používal. Další teorie tvrdí, že používal na výrobu houslí stovky let staré dřevo, které bylo použito při stavbě katedrály nebo kostela. Ale podle výzkumu letokruhů na dřevě to zřejmě není pravda. Používal dřevo ze 17. nebo 18. století. Tyto stromy však mohly růst v období malé doby ledové. Počátek výroby houslí a dobu mírného oteplení v období doby ledové od sebe dělí pouhý rok. Stradivari se narodil v roce 1644 a mírné oteplení započalo v roce 1645. V té době vyrostlo dřevo s vyjímečnou tvrdostí i akustickými vlastnostmi. Během teplého období stromy rostly rychleji, čímž ve dřevě vznikaly silnější letokruhy a naopak během chladného období rostly pomaleji a letokruhy byly slabší. Během oteplení docházelo k pomalejšímu růstu stromů za posledních 500 až 700 let. Takže dřevo mělo různou hustotu a ta mohla přispět k vyjímečné zvukové kvalitě houslí. Podle odborníků však housle nemají tak krásný zvuk daný jenom tím, kdy stromy rostly, ale také kde. Stromy rostly v neúrodné půdě italských Alp, což mělo za následek jejich pomalý růst. Podle jiných odborníků však zvuk houslí toto všechno neovlivnilo. Podle nich i jiné housle vyrobené ze stejného dřeva, ale jinými mistry, mají také široké letokruhy ve dřevě, ale zdaleka už nemají takový zvuk. Takže dodnes jsou Stradivariho housle záhadou pro všechny historiky a odborníky.

V Americe tvoří pivo 93% všech alkoholických nápojů. Nebýt malé doby ledové, tak by teď velcí milovníci alkoholu a večírků pili víno. Příčinu lze nalézt ve 14. století v Anglii a v části Evropy. Ničivé podnebí zaútočilo na vinice, které během teplého období prospívaly. Mráz spálil hrozny a víno už se nedalo vyrábět. Na jihu Itálie v Benátkách dokonce zamrzly kanály. Přesto však v jižní Evropě nebyla produkce vína nějak omezena. V severní Evropě se tedy začal vyrábět alkohol z obilí – pivo a lihoviny. V 17. století míří do Severní Ameriky celá severní Evropa. Jsou to lidé, kteří 200 let žijí bez vína a jsou zvyklí na pivo a tvrdý alkohol. Američané si pivo a lihoviny opravdu oblíbili. Dokonce i američtí prezidenci propadli zlatému moku. Thomas Jafferson ve svém honosné sídle pivo vařil a Georgie Washington byl zas největším výrobcem žitné whisky.

Do války však Malá doba ledová zasáhla nejvíce. Vítězství nebo prohra záviseli na mrazivém počasí. V roce 2001 v Litvě buldozery okryly 3000 koster zřejmě z masového hrobu. Specialisté určili, že těla jsou stará téměr 200 let. Byli to s největší pravděpodobností Napoleonovi vojáci. V té době hrálo počasí velkou roli. Pro generály znamenalo buď nepřítele nebo spojence. Napoleonovy vojáky o počtu 600 000 mužů v roce 1812 napadlo Rusko. Ikdyž tehdy Rusko dobyl, nepřiměl cara ke kapitulaci. ¾ vojáků zemřelo hlady v nehostinném ruském počasí, které tu vládlo už před malou dobou ledovou. Když však Napoleon přikázal,aby se jeho 130 000 vojáků stáhlo a odjelo domů, došlo k nečekané změně počasí. Teploty tehdy klesly až na 30 stupňů pod nulou. Prý vzduchem poletovaly ledové krystalky, protože vlhký vzduch rychle namrzal. A protože byla taková veliká zima, změnila se i hustota vzduchu a zmrzlé krystalky nedopadaly na zem, ale zůstávaly viset ve vzduchu a vojáci se jimi prodírali. Nikdo nic podobného v tehdejší době nezažil. Vojáci začínali umírat po tisících. Svědectví jednoho přeživšího vojáka dokládá, že koně, ikdyž se pohybovali, měli úplně promrzlou kůži a za pochodu se jim prý nechalo uříznout kus masa ze slabin. Koně kvůli šílenému mrazu nic necítili a když se jim začala z rány řinout krev, okamžitě zamrzala a zacelila ránu po noži a koně šli dál. Vojáků přežilo jen 40 tisíc z původních 600 tisíc. Když se ale dostali do bezpečí, tisíce jich stejně zemřeli hladem a další tisíce podlehli tyfu a smrti v provizorních nemocnicích. Silnější vojáci odnášeli ty slabé z přeplněných nemocnic a nechávali je venku zmrznout. Pravděpodobně jen 4-5 tisíc vojáků se dostalo zpět živých. Ale Napoleon nebyl jediný slavný vojevůdce, kterého zradilo počasí malé doby ledové.

V roce 1568 se španělské válečné loďstvo pokusilo napadnout Anglii. Boj byl nerozhodný i po pěti dnech. Pak se ale Angličanům podařilo španělské flotily téměř zničit. Angličané jim navíc zatarasili cestu domů. Ale Španělé to nevzdali a chtěli se i tak pokusit o odjezd. Měli ještě dostatek lodí na to, aby se jim to podařilo. Ale z výsledné plavby se stala velká tragédie. Lodě se dostaly do oblasti v Lamanšském průlivu, kde byl velice nízký tlak vzduchu. Vítr tam dosahoval rychlosti hurikánu, vlny byly vysoké 6-9 m a teploty výrazně klesly. V ledových vlnách lidé umrzli již počátkem září, to není zrovna obvyklé. 21 000 Španělů zahynulo, 56 lodní bylo zničeno a ty, které se dostali do Španělska, byly v tak strašném stavu, že musely být rozebrány na dřevo. Pro Anglii znamenala porážka Španělů velké vítězství, které se oslavuje i v dnešní době. Ale uvědomují si zároveň, že za jejích triumf může z velké části počasí. Tak na jednu z medailí vyrobených na památku vítězství nechala královna Alžběta vyrýt nápis „Bůh svým dechem rozprášil nepřítele“.

O 200 let později znovu Malá doba ledová sehrála klíčovou roli v historii. V roce 176 v Americe byla situace neúnosná. Revoluce byla v troskách. Washington si byl vědom toho, že pokud do jara nezvítězí, bude nucen rozpustit svou armádu. Na Štědrý den nechal zahájit útok na Anglii. Jakékoliv šance na vítězství ale byly ohroženy kvůli malé době ledové. Řeka byla často pokrytá ledem. Dnes už by se toto stát nemohlo. Ale tehdy prý byla taková zima, že se až led lepil k lodi, takže řeka mohla být příčinou neúspěchu vojenské akce. Trvalo dlouhých 9 hodin než Washington se svými vojáky překonal ledovou řeku. Obával se též, že toto zpoždění zmaří moment překvapení, který byl v tomto tažení důležitý. Dva vojáci cestou umrzli, ale tažení bylo úspěšné. Bitvu Washington vyhrál díky tomu, že zvítězil nad počasím. Američané doufali, že díky obětem počasí mohou válku vyhrát.

V roce 1815 vládla Malá doba ledová již 500 let. Znovu se však probudily sopky, tentokrát v Indonésii. Jedna ze sopek 4 km vysoká měla být údajně vyhaslá. Vybuchla 11. dubna téhož roku a při výbuchu zemřelo 90 tisíc lidí. Do atmosféry se dostalo ohromné množství popela, které stoupalo až do výšky 25 km. Uplynuly měsíce než tento výbuch změnil podnebí. Začalo to velkými srážkami v zimě roku 1815. Dokonce sníh měl hnědou barvu a na jihu Itálie, kde normálně nesněží, měli sníh červený. V létě 1816 se objevila prašná mlha. Lidé opět začali hladovět. Situace byla tak zoufalá, že lidé začali rabovat vozíky s jídlem, bouřili se, ale vláda jim nebyla schopná poskytnout jim jídlo ani útěchu, že se situace zlepší. 14 dní po výbuchu sopky v Anglii pět dní nepřetržitě sněžilo. Něco takového nikdo dosud nezažil. Bylo to v červenci, lidé si to dokonce zapisovali do deníků. V Americe byla dokonce taková zima, že z oblohy padali mrtví ptáci. Situace byla už tak špatná, že se lidé začali stěhovat na západ, jak v Anglii, tak v Americe, v naději na lepší klimatické i životní podmínky. Vůbec si neuvědomovali, že příčinou je sopka, která vybuchla před půl rokem až na druhém konci světa. Zhruba 40 let po roku bez léta, někdy kolem roku 1850 Malá doba ledová z ničeho nic skončila. Vědci se dodnes nemohou shodnout na tom, co bylo příčinou tak náhlého konce doby ledové…

Černá smrt

 Roku 1425 bylo o žních veliké horko, takže lidé omdlévali při práci na poli. A hned potom kolem svatého Václava přišel tak veliký mor na lidi, že nestačili kopat hroby a hloubili společné šachty. 

Roku 1433 během obléhání Plzně tábory povstala v Čechách drahota a vzápětí hlad a mor ve všelikých krajích, zvláště pak na Plzeňsku, takže nejen obležené město, ale i obléhající vojsko znamenitě strádalo. 
Roku 1439 objevila se na nebi kometa a ta znamenala úzkost a strach, protože nikdy nebylo slýcháno, že by pomřelo mnoho pánů jako toho roku. V tomto roce vypukl totiž po svatém Vítu v Čechách a jiných zemích veliký mor, který trval až do svatého Ondřeje. V Praze pohřbívali za den přes sto lidí., Za celé léto pomřelo na jedenapadesát tisíc lidí. V Hradci Králové zemřelo toho roku kromě jiných obyvatel sto padesát žáků zdejší školy.  

Léta Páně 1451 byl v české zemi veliký mor. V neděli před svatou Markétou zemřela na něj i císařovna Barbora. 
Roku 1472 se pro mor nekonaly zkoušky na vysokém učení pražském. A následujícího roku byl v Čechách mor, který řádil mezi chudými bohatými, starými i mladými. Nastalo veliké horko, tři a půl měsíce nepršelo, lesy hořely, řeky a potoky vysychaly, urodilo se málo obilí. K velkému umírání docházelo zejména v Praze, takže zemský sněm byl přeložen do Benešova, ale i tam umírali lidé včetně některých sněmovníků. 

A roku 1482 jest zaznamenán mor v Olomouci, Jihlavě a další roku po svatém Vítu po celých Čechách, obzvláště v Praze, kde zemřelo mnoho lidí – přes 30 000. Ó, kolik to bylo krásných dětí a zejména školních žáčků (těch bylo několik set), kolik pěkných panen na vdávání, mladých žen a paní, kolik jinochů a jiných lidí! Mor trval až do svatého Václava. Král Vladislav ujel před tím morem z Prahy do Plzně a tam začali umírat jeho dvořané. Hned potom ujel král z Plzně do Třebíče, kde pak byl po celou dobu moru. 
Léta Páně 1496 umírá v Trutnově na dvě stě padesát lidí.  

Černá smrt. Neboli mor. Ve středověku běžné označení takzvaného plicního moru. Provází s většími či menšími odstupy celé 15. století, ale do Evropy se černá smrt dostala už ve století čtrnáctém. Do našeho světadílu připutovala z Asie a podle střízlivého odhadu zda zahubila přes třetinu veškerého obyvatelstva, tedy asi 25 milionů. Jenom v samotné Florencii (kvůli tamnímu moru vlastně napsal Giovanni Boccaccio svůj Dekameron) zemřelo 50 000 lidí. V Neapoli bylo mrtvých ještě o 10 000 víc, stejně jako v Avignonu. Papež Klement VI. později potvrdil dokonce smrt „čtyřiceti osmi milionů osmi set třiceti šesti tisíc čtyř set osmdesáti šesti osob propadnuvších moru na celém světě,“ ale ona přesnost až na jedince je podezřelá. Pravda však je, že jenom v Českém království podlehlo černé smrti asi 800 000 lidí. (Mimochodem: ještě při poslední epidemii moru v našich zemích – to bylo v letech 1713 až 1715 – zemřelo v Praze, která měla tenkrát asi 40 000 obyvatel, kolem dvanácti tisíc lidí). 

K podezřívaným původcům moru však patřili i ti, kteří na něj zemřeli. Byli to především Židé. Mělo se za to, že mor je způsoben čarováním, otravou studní, a to vedlo k tomu, že byli hledáni, pronásledováni a vražděni domnělí viníci. Přispěla k tomu i skutečnost, že Židé někde raději používali tekoucí vodu než vodu ze studní. A vysvětlení, že tak činí proto, že studně sami otrávili, bylo dostatečným důvodem k pogromům. Někde byli Židé zabíjeni jaksi preventivně. ještě než se vůbec nějaký mor objevil. Nikoho nezaráželo, že i tam, kde byli Židé už upáleni, řádil mor stejně jako jinde. A Židé, žijící často v horších hygienických podmínkách ve stěsnaných ghettech, umírali na mor stejně často, někde i ve větších počtu jako křesťané. Měšťanům a šlechticům, třebaže se kdysi zavázali Židy chránit, ovšem nevadilo, že s Židy shořely i směnky u nich uložené. (Spíše naopak.)  

Někde se skrýval mor i za zápisem „zkažený žaludek,“ jindy zase lékaři nebo ranhojiči označili za mor i úmrtí, o kterém dnes bezpečně víme, že o mor nešlo. Například u krále Ladislava Pohrobka. Ten zemřel na akutní leukémii, a ne na černou smrt. „Loimos“ – ano, určitý zmatek způsobilo tohleto řecké pojmenování moru. Někdy se totiž zaměňovalo se syfilidou neboli lues, jejíž příčinu tenkrát nikdo neznal. „Pestis“ – i tento latinský výraz pro mor se právě u kožních příznaků spojoval s „petechiemi“ (neboli počeštěně s petešemi), což byla vyrážka třeba úplně jiného původu. U krále Ladislava Pohrobka se vyrazily peteše jako následek rakoviny krve. Pro mor existovalo ještě jedno staré české slovo: „šelma.“ Tahleta šelma byla opravdu krutý zabiják. 

„Spis o nemocech morních, kterak se lidé času toho a před nakažením povětří chovati mají. Aby jeden každý podle své možnosti opatřiti se mohl.“ Spisek s tímto působivým názvem vyšel dvakrát knihtiskem dvakrát anonymně, třetí vydání už autora prozrazovalo: „Vydán někdy od mistra Jana Černého, lékaře výborného.“ (Není nad reklamu už v titulku.) Ale mistr Černý neboli Johannes Niger byl vskutku výborný doktor. Připomeňme si jeho Spis o nemocech morních. Ten byl ve své době (tedy v 16. století) prakticky jeden z nejúspěšnějších a nejrozšířenějších bestsellerů a u nás nejznámější kniha s protimorovým obsahem vůbec – v rozpětí 137 let vyšla v devíti či v desíti vydáních. O něco později se k jeho úsilí přidal současník, lékař Vavřinec Span ze Spanova. To byl žatecký rodák, absolvent wittemberské university, který působil dlouhá léta v Olomouci a Kroměříži. Ze všech spisů (a těch vytištěných lze počítat na třicet) čtyři věnoval moru. Dva další nebyly nikdy vydány leží a dodnes v rukopisech v rakouské národní knihovně ve Vídni. Oba autoři jsou stejnou měrou poplatní lékařského myšlení i omylům svém doby, oba však poctivě hledali možnosti, jak vysvětlit, chránit se a pomáhat proti moru. Příčinu onemocnění nacházeli v otravě vzduchu, v němž „jedovaté výpary a vodní páry tvoří morový jed.“ Všechno závisí na vlivu hvězd (on si totiž tehdejší člověk nedokázal jinak vysvětlit nečekané klimatické změny). A vodní páry, tak ty jsou obzvláště škodlivé. Tak tomu bylo roku 1554, kdy v Praze údajně tekla ve Vltavě zelená voda. (Patrně sinice, a ty opravdu zdraví nepřidají.) Za všemi „nebeskými“ vlivy bylo ovšem tušiti „trest Boží.“ Postižené tělo trpělo „otravou přebytkem vlhkosti,““ což (jak zdůrazňuje mistr Jan Černý) může způsobit nestřídmost v jídle, pití a pohlavním životě.“  Lidé trpěli nesnesitelnou žízní, dokonce až v takové míře, že skákali do studní. Oddávali se nezřízenému pití a sexu v domnění, že mor vyženou. 

A oba autoři považovali za zvlášť ohrožené choleriky a sangviniky, „protože právě v nich převládá žlutá žluč.“ Nemoc však může být přenesena i subtilními výpary, dotekem šatů, ložního prádla mrtvých. Jak si tehdejší lékaři příčinu moru vysvětlili, to už jsme se dozvěděli, ale – jak se proti němu bránili? Různě. Některá opatření měla své opodstatnění – například karantény, neboli čtrnáctidenní izolace posádky lodí, které připluly do přístavů v Benátkách, Marseille a Dubrovníku. Účinkem se ovšem minulo spalování vonných substancí v domech a ulicích měst. Příčina onemocnění se hledala i v nadměrném smutku a trudnomyslnosti, takže byly zakázány pohřební průvody, směly jít jenom dvě osoby a smuteční oděv směly nosit jenom vdovy, omezeno bylo taky zvonění za zemřelé. Někdejší přítel a rádce Karla IV., pozdější římský papež Klement VI. vyhlásil generální odpustky všem obětem morových epidemií. Těm živým to moc nepomohlo, poněkud pochybné bylo i papežovo vysedávání v paláci mezi planoucími ohni, které mělo dle mínění jeho lékaře mor zahánět. „Předejít onemocnění lze nejlépe změnou místa pobytu, přestěhováním na místo s lepším, čistším vzduchem. Komu to okolnosti nedovolí, nechť zbaví tělo přebytku vlhkosti – a to pouštěním žilou, pro něž jsou přesné návody, nebo projímadlem – a nechť také dodržuje střídmou životosprávu. Nechť vykuřuje místnosti jalovcem, dubovým listím, pelyňkem, kadidlem myrhou, nechť dává na uhlí růže, fialky, růžovou vodu s octem či kafrem nebo s práškem, nechť čistí krev sirupem z routničky, brutnáku, vršků planého chmele, čekanky, vinného octa a tak dále. Jako nejúčinnější se jeví takzvané pilulae pestilentiales (tedy pilulky na mor), obsahující aloe. Na přání je lékárna dodá obalené zlatem. Užívají se dva až tři týdny, 2 až 3 hodiny před večeří.“ 

Což ani zdaleka nebylo všechno. Používalo se větrání ráno tím, že se otevřela okna k východu, večer zase k severu. V poledne měla být okna neprodyšně uzavřena, aby nevnikl dovnitř škodlivý jižní vítr. Byt měl být vzdálen od stojatých a páchnoucích vod, od hřbitovů, jatek, masných krámů, od dílen jirchářů, kožešníků, mydlářů, od hnojišť, stájí a rasoven, od míst, kde se máčí len a konopí a kde se nakládá zelí. Podlahu bylo třeba kropit octem, v němž byl svařen pelyněk, růže, pomerančová kůra, muškátový květ atakdále nebo vínem smíšeným s meruňkovou a růžovou vodou. „Je třeba se varovat shluku lidí v krčmách, lázních i v kostelích, nestýkat se, pokud je to možné s lidmi, kteří ošetřují nemocné, ale není správné opustit nemocné, jimž je třeba křesťansky pomáhat. Než člověk vyjde z domu, měl by si vzít do úst dryák“ (což byl vskutku tajuplný všelék tehdejší doby, obsahující až několik desítek ingrediencí). „Lze jej však nahradit routou s vlašskými ořechy nebo mandlemi, a jsi-li tomu zvyklý – jako lid selský – také česnekem.“ Rovněž není k zahození vzít si do pusy kousek topinky z bílého chleba, namočené ve víně s octem, v němž byly vařeny hřebíčky, mochna lesní atak dále. (Chuť to muselo mít přímo otřesnou.) To ještě není všechno. Aby víno po namočení topinky více posilňovalo srdce a aby lépe potíralo morní jed, bylo možno v něm hasit několikrát po sobě žhavé plátky zlata. (Zlaté ruce, které to připravovaly.)  

„Všechny tyto léky (a ještě mnohé jiné) účinkují, jen bylo-li tělo dříve vyčištěno pouštěním žilou nebo projímadly“ (z dnešního hlediska: bylo-li jaksepatří oslabeno). Na to byly uváděny konkrétní recepty, ale bylo možné užít i manu ve slepičí polévce nebo rebarboru ve víně. Jako zvlášť účinné je jevilo čichání k vonným věcem od ambry po hřebíček, od pálenky až po pelyněk, koriandr a kozlík. „Nesmějí se jíst pokrmy zkažené a výstředního složení, ale ani příliš horké, příliš studené, příliš mokré a příliš suché.“ (Tady se u doktora Černého ozývají čtyři kardinální vlastnosti živlů, ze kterých je složen svět vezdejší a kterým odpovídají čtyři tělesné vlhkosti: krev, hlen, žlutá žluč a zelená žluč). Najdeme tady recept na pečení zdravého chleba z pšeničné mouky, nejsou doporučovány lívance, koblihy, vdolky a buchty, nýbrž jídla z obilovin a luštěnin. Mnohem méně nás potěší doporučení, že se má jíst maso z dobytka paseného na horách, jelenímu masu byla připisována protijedová vlastnost, bylo doporučováno kůzlečí, telecí, kapouní maso, holoubata, kuřata, nikoli však maso kachní a husí. „To dělá špatnou krev.“ Lepší je maso vařené než pečené. Ryby z tekoucích vod jsou doporučovány, nikoli však z vod stojatých nebo ryby nasolené či uzené. Mléčná jídla doporučována nejsou, s výjimkou dobře uleženého sýra. Autoři Černý a Span nedoporučují čerstvé, vodnaté ovoce, velkomyslně však povolují švestky, jahody, višně, blumy a meruňky. Co se sladkostí týče, tam bychom u mistrů narazili: zásadně se mohly jíst pouze pokrmy kyselé, okyselené octem a šťávou z nezralých citrónů a hroznů; houby, no tak ty dovoleny nejsou, aniž zelí, jinak mrkev a řepa pouze v malém množství, v létě pak není vhodné jíst hořčici, řeřichu, křen a česnek – to pro vysoký stupeň horkosti.  

„Pít se má jen lehké, čisté, bílé víno, mladým lidem se má ředit vodou. Vhodným nápojem je dobré pivo.“ (Ještě že tak.) „Je třeba dodržovat i režim spánku v noci, krátce před poledne a po poledni. Je doporučováno čisté prádlo prané v louhu, navoněné pelyňkem, vymáchané v tekoucí vodě. Prádlo se zakuřovalo kadidlem, do šatníků s vkládaly vonné byliny, do šatů též levandule, rozmarýn, cypřiš a pomerančová kůra.“ A tělesný pohyb? Ten byl kupodivu doporučován, avšak přísně bylo varováno před uřícením, před koupáním a doporučovalo se jenom mytí obličeje odvarem ze šalvěje a pelyňku, „a aby tělo nepáchlo, doporučují se morové pilulky. Vous měl být jen stříhán, holit se smělo výhradně vlastní břitvou, nebo jen holičem, který nepřišel do styku s nemocnými.“ A opět se zdůrazňovala veselá mysl (půl zdraví), zapuzení zármutku, zlosti i nadávek, ba byly doporučovány hry v kostky, šachy a karty. Posilnit srdce měla růžová voda, lektvar z fíků, ořechů a routy. Doktor Span doporučoval i bonbony do úst podle vlastního receptu a houbičky k čichání. Na srdce by přikládán pytlík s kořením nebo obklad ze zvláštní vody, olej ze škorpióna, dryák a údajně (to doporučoval dr. Ondřej Matthioli) prý i arsenik.  

K lidem s podezřením na mor odmítali chodit felčaři i bradýři. Taky zásobování domů, kde leželi nemocní anebo tam někdo umřel, se tučně vydělávalo. „Platil jako mourovatý“ – tohleto úsloví je ve skutečnosti zkomoleninou původního „platil jako morovatý“ (tedy ten, kdo byl nakažen morem).  

„Příznaky té šelmy, moru aneb černé smrti jsou: vysoká horečka, zimnice, strach, obluzení, neklid, bolest hlavy, žízeň, studený pot, zvracení, někdy dušnost, krvavé vykašlávání, smrdutý dech, červené skvrny na kůži, boule až hlízy, a také kalná moč (autor dodává:) špatně chutnající.“ Vyšetřovacích metod se v tomto případě z pochopitelných důvodů zdržíme (ne všichni máme zcela stabilní žaludek), ale o jednom léčebném zákroku se zmínit musíme. Boule a hlízy. „Ty se snaží lékař nejdříve rozehnat pitím chrastavcové vody a pilátové šťávy nebo vína s pelyňkem svařeného podle přesného pokynu, nebo roztlučenou ředkví přiloženou na chodidlo. Na bouli se přikládala náplast z cibule opečené v popeli z fíků, vlašských ořechů a holubího trusu.“ Někdy se však boule a hlízy nepodařilo potlačit. „Pak se nasadily baňky. Jakmile hlíza změkla, ranhojič ji nařízl, pak se léčilo dále jako u provalených karbunklů náplastí z fíků, pšeničné mouky a lněného semene.“  

Jestli dojde ze zhojení nebo ne, tak to bylo možné předpovědět pomocí zkoušky. Doktor Černý doporučuje přiložit na bouli dryák. Jestliže uschl, bylo to zlé znamení, neuschl-li a byl-li nemocný při chuti, při síle a rozumu, nastalo uzdravení. Tedy údajně. „Jestli se tato pryskyřice nedala odtrhnout, leč s hnisem, došlo ke zhojení.“ Jinak: „Jinak musel nemocný zemřít.“ 
Připomínka moru zůstala přítomna v mnoha českých, moravských a slezských městech. Nikoli živá připomínka, ale vytesaná do kamene a pamětních desek. Jako houby po dešti rostly u nás morové sloupy, zejména za epidemií v době po třicetileté války. Od roku 1716 se však u nás mor neobjevil.

Stavba první katedrály ve Francii (vznik nového stavebního slohu i nového pohledu na život po smrti)

Ve středověku toužili lidé vybudovat nebe na zemi a dosáhnout až k nebesům. Toužili po tom tak moc, že byli ochotni za to zaplatit i vlastním životem. V době románské kultury se stavěly stavby, a to včetně katedrál, jako stavby sice menší, ale s mohutnými zdmi tak silnými, aby udrželi valenou klenbu. Románské kostely byly stejně jako hrady hodně barevné, vymalované všemi barvami. Tyto stavby měly malá okna, tudíž jimi neprostupovalo tolik světla. Lidé v té době byli velice zbožní a věřili v život po smrti. Chtěli se přiblížit bohu a nebi, a to nejen duševně, ale i skutečně. Proto ve Francii vznikla první katedrála v gotickém stylu. Křížová klenba, velká okna, lomené oblouky a vysoké pilíře, to všechno bylo znakem toho, že se rodí úplně nová kultura, nový pohled na svět a na to, co bude po životě pozemském. Lomené oblouky a pilíře s konzolami měli docílit toho, že se váha i tlak rozložili po celé stavbě, tudíž by pak budoucí chrám nepotřeboval tak silné zdivo, jak tomu bylo v románském slohu. Stavitelé rovněž chtěli takové stavby, které by nebyly na první pohled tak masivní a jejichž konstrukce by byla lehčí. Poprvé byly všechny tyto prvky použity současně na jedné stavbě.Velkými okny by prostupoval dostatek světla. Lidé tehdy věřili, že jasné světlo značí přítomnost Boha. Barevné vitráže, jimiž byla okna zdobena, se označovaly jako „špinavé sklo“, ale jakmile jimi prostoupilo světlo a barevná sklíčka osvítila celou katedrálu, lidé to považovali skoro za zázrak.Ve středověku bylo smyslem života lidí především víra v lepší budoucnost, v přítomnost boha a v posmrtný život, který je mnohem lepší než ten pozemský. Věřili též, že až se čas naplní, bude celý svět prozářen nádhernými barvami, proto také chtěli postavit symbol toho, co má jednou přijít. To byla hlavní myšlenka gotiky. 

Ve francouzském městě Saint-Denis se Suger, opat místního benediktinského kláštera, nadchl pro myšlenku vytvořit něco nadpozemského. Byl nejvlivnějším člověkem v zemi, tudíž měl vize i prostředky pro jejich realizaci a velkou moc. Byl označován jako průkopník nového architektonického slohu – gotiky. V roce 1137 se pořádali ve městě trhy a opat si pozval všechny řemeslníky, kteří se tu sešli, aby mu pomohli s realizací stavby nového benediktinského kostela v jeho opatství. A tak vznikla vlastně první gotická katedrála té doby.

Měla symbolizovat nový Jeruzalém, příchod něčeho nadějného a lepšího. Lidé si takový Jeruzalém chtěli vytvořit již předem a chtěli se z tohoto pocitu těšit. Opat v Saint-Denis měl při zpracování návrhu katedrály rozhodující slovo a celou stavbu dotoval. Byl nazýván Otec národa, podporoval průmysl a zemědělství a přerozděloval peníze. Jako regent přebíral v době křížových výprav od Ludvíka VII. řízení celé země. Město Saint-Denis se stalo symbolem posílené francouzské monarchie. Opat však zemřel příliš brzy na to, aby mohl vidět konečnou podobu své katedrály. Kostel v Saint-Denis byl pro francouzskou monarchii něco jako Svatý grál. Stavba se stala symbolem triumfálního pokroku v architektuře a během let se postavilo ještě asi 20 takových katedrál, které daly práci mnoha lidem a Francie tak vzkvétala. Dokonce tak, že lidé mohli chodit do školy, zakládat je a dokonce v nich učit.

Stavby katedrály v Saint-Denis se ujal jakýsi William, který musel již od útlého dětství znát vše o stavbách a architektuře od svého otce. Patřil k dětem se slibnou budoucností díky tomu, že se účastnil práce na stavbě katedrály už odmalinka. Byl společně se svým kamarádem pod ochranou svého otce, který byl vrchním kameníkem a tudíž malý William byl předurčen k tomu, aby se též stal kameníkem. Ve 12 letech byl přijat do cechu kameníků a stal se jedním z tovaryšů nejváženějšího řemesla v té době. Zřejmě podstoupil i se svým kamarádem nějaký tajný rituál přijetí do cechu, ale to se neví jistě. A zřejmě chlapci složili i slib mlčení, aby se nikdo nepovolaný nic nedověděl. Ve středověku to tak fungovalo. Například caletník (pekař) nemohl nikomu, kdo nebyl v cechu říci, jak se peče chleba a stejně tak kameník nemohl ukázat někomu nezasvěcenému jak se pracuje s kamenem. Byla to jakási určitá ochrana jakéhokoliv řemesla, kterou všichni řemeslníci užívali. Mezi sebou byli ale členové spolku velmi otevření. Po 15 letech byl William vyučeným tovaryšem, stejně jako jeho kamarád a tak mohli vyrazit do světa a začít se prosazovat ve stavitelství….

Ve 12. století neexistovala žádná dostupná technika, která by sloužila při stavbě katedrály. Každá stavba v té době se dělala na míru. Stavba v Saint-Denis byla novinkou. Stavební jeřáby byly též něco úplně nového, tudíž se testovaly za pochodu a bez jakýchkoliv bezpečnostních zařízení. Účinnost těchto tunových strojů závisela především na šikovnosti, pečlivost a znalostech těch, kteří je sestrojili. Při stavbě byla využívána pouze lidská síla, stovky tun kamene se přenášeli ručně na dlouhé vzdálenosti. Jeden takový kus kamene vážil i přes 100 kg. Nosiči kamenů byli i poutníci, kteří to dělali jako službu bohu. Pomoc při stavbě kostela jim tak snižovala čas strávený v ohni Očistce (brali to vlastně jako pokání za své hříchy). Ve stavebním provozu byly i děti. Byla to pro ně příležitost jak sehnat jídlo a nějaké drobné si vydělat. Pro ně to bylo rozhodně lepší než žebrat nebo krást a pak se trápit vědomím, že zloděj bude polapen. Stavba katedrály zaměstnala více lidí než jakýkoliv jiný projekt. Jen v lomu, kde se těžil kámen na stavbu katedrály v Saint-Denis pracovalo více jak 250 lidí. Většinou to byli ti nejchudší nádeníci a mezi nimi bylo i několik žen a dětí. Jejich živobytí bylo tudíž na katedrále přímo závislé možná až půl století. Stavba každé gotické katedrály znamenala pro místní více pracovních míst, pro stavitele více investic, ale hlavně stavební pokrok. Každé kameny se museli ručně otesávat a vyhladit. Kameníci byli placeni od kusu. Bylo to nebezpečné pracoviště a obzvlášť, když si tam hrály i děti. Došlo často i ke smrtelnému zranění. Občas se utrhl kámen i s jeřábem ukotveným ve skále a zabil nějakého nešťastníka, který nestačil včas uskočit. Stavba však nebyla chaotická, ale velice dobře organizovaná. Stavebníci velmi dobře věděli, kam má každý kus kamene v katedrále přijít. Všechny kusy kamene se v lomu už rovnou označovaly, aby se později vědělo, kam který kus patří.

Nový Jeruzalém měl být útočištěm, kde lidé přežijí a právě tato myšlenka byla hnacím motorem při stavbě gotických katedrál. Ve středověku platilo „oko za oko, zub za zub“. A to platilo i v dobrém slova smyslu. Tedy když některý nádeník v lomu zachránil tomu druhému život, zachráněný se stal jeho společníkem a velkým dlužníkem. Průměrná délka života byla tehdy necelých 30 let a tak byly do práce automaticky zapojovány i děti. Dlouhou dobu si vědci mysleli, že se v té době s dětmi zacházelo jako s dospělými, ale není to pravda. Každé dítě mělo v té době svůj svět, svoje hry a zábavu. Dochovaly se různé hračky, jako třeba dřevěný koník, řehtačka, větrník apod. Dětství malým pracovníkům vydrželo jen do sedmi let života. Pak se děti staly součástí pracovního procesu a tudíž dětství skončilo a nastala tvrdá realita. Pokud práce nebyla moc těžká, děti alespoň podávali svým otcům pracovní nástroje, aby se nemuseli zdržovat s jejich hledáním.  Zima však stavební práce na čas zastavila, protože by zamrzla malta a zdi by mohli popraskat. Stavba byla dokončena a předána 11. června 1144 za přítomnosti krále.

Katedrála sloužila pro obřady korunovace francouzských královen. Králové byli korunováni v Notre-Dame. Ale sloužila též jako pohřebiště francouzských králů a jejich rodinných příslušníků. Všichni francouzští králové od 7. století byli pochovávání v místních kaplích. Hrobka opata Sugera se nacházela v místě, kde stojí nynější socha Marie Antoinetty. Saint-Denis bylo díky tomuto pohřebišti králů označováno za francouzskou nekropoli. Roku 1806 znovu otevřel kostel Napoleon Bonaparte, ale královské pozůstatky ponechal v jejich masových hrobech. Během Napoleonova exilu na Elbě znovu nastolení Bourboni přikázali pátrání po tělech Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty. 21. ledna 1815 bylo nalezeno několik kostí a zbytek látky s dámským podvazkem. Pozůstatky byly převezeny do Saint-Denis a pochovány v kryptě. Roku 1817 byly otevřeny masové hroby s ostatky ostatních panovníků, ale bylo nemožné rozeznat, které kosti náležejí ke kterému tělu a tak byly všechny umístěny do kostnice v kryptě kostela za dvěma mramorovými deskami se jmény stovek členů královských rodin.

Černá smrt ve Francii ještě v 18. století? Chamtivost obchodníků mohla za další morovou nákazu  ještě 300 let po středověké Černé smrti

Na základě výzkumu, provedeném týmem 17 vědců z Kanady,  Německa a v dalších evropských zemích, bylo prokázáno, že virus tzv. Černé smrti (mor) ze 14. století, se objevil ve Francii ještě na počátku 18. století. Na mor zemřelo ve 14. Století více jak 50 procent obyvatel světa a to během pouhých 5 let. Ale epidemie se vracela ještě další tři století. Vysoká úmrtnost dále přetrvávala, protože lidé dosud nezískali dostatečnou imunitu, aby dokázali s virem bojovat. Výsledkem toho byly sociální nepokoje. To vše způsobila bakterie zvaná Yersinia pestis. V dnešní době se tato bakterie vyskytuje, stejně jako mor, prakticky na celém světě. Je ale s podivem, že výskyt bakterie nebyl zaznamenán například v Západní Evropě, kde kdysi představoval tu největší hrozbu.

Členové výzkumného týmu izolovali fragmenty DNA bakterie Yersinia pestis ze zubů lidských obětí tzv. marseilleského moru z let 1720-1722. Tato epidemie byla do té doby považována za úplně poslední epidemii středověkého moru v Evropě. Při samotné rekonstrukci genetického základu bakterie řešili vědci dost závažné problémy. Hodně je překvapilo, že mor z 18. století vypadá jako forma moru, který už takříkajíc není v oběhu. Tudíž se dá říci, že pochází ze zárodků epidemie, která několik století předtím způsobila v Evropě Černou smrt. Zjištěná forma moru se liší od všech dosavadních. Ale vědci jsou přesto skálopevně přesvědčeni, že se jim podařilo odhalit již vymřelou formu této zničující choroby.

Ale jak se mor ze 14. století mohl objevit o několik století později znovu? Tradiční vysvětlení je takové, že za vznik epidemie může loď z Levanty. Vyplula z Libanonu, ale zastavila se v Smyrně, Tripolisu a na Kypru, kde právě v té době vypukla morová epidemie. Kapitán lodi nahlásil správě přístavu, že má na palubě nemocné a loď byla okamžitě dána do karantény. Velcí obchodníci z města ale potřebovali na tradiční trh konaný v Beaucaire zboží, které se nacházelo právě na této lodi. Jednalo se hlavně o hedvábí a bavlnu. Přesvědčili tedy správu města a přístavu, aby karanténa na lodi byla zrušena. V následujících dvou letech zemřelo na mor 50 tisíc lidí z Marseille a 50 tisíc lidí v okolních městech. Dosud se nepodařilo definitivně určit přesný geografický původ bakterie, která vyvolala právě tento Velký marseilleský mor. Bakterie opravdu mohla být na lodi, ale na druhé straně místo původu mohlo být i bližší. Výsledky výzkumů naznačují, že nákaza byla skryta několik století někde v Evropě.  Bakterie zřejmě přežívala v těle nějakého živočicha, kterého se stále nepodařilo odhalit. O jakého živočicha se jedná a území jeho výskytu ukáže až další výzkum…