„Obyčejné“ ženy středověku

Hildegarda z Bingenu

Narodila se 16. 9. 1098 na hradě v Porýní-Hesensku (na území Německa). Byla desátým urozeným dítětem rytíře Hildeberta a Mechtildy. Rodiče ji už před narozením zaslíbili Bohu, takže jako osmiletá putovala do kláštera benediktinek v klášteře v Disibo

Říká se, že chovala jisté sympatie k jedné z řádových sester Richardis de Sade. Nebyl to až tak úplně lesbický vztah, ale měly k sobě hodně blízko. Když pak její nejlepší přítelkyně z kláštera odešla, Hildegardu to doslova zdrtilo. Ještě jednou potom dostala možnost se s Richardis vidět, ale než k tomuto setkání došlo, Richardis bohužel zemřela. Hildegarda se začala naplno věnovat práci pro klášter. V roce 1141 měla vidění, že jí Bůh přikazuje, aby zapisovala vše, co uvidí a uslyší. Její vize se týkaly především teologie, přírody, lékařství a psychologie. V r. 1147 přešla do kláštera u Bingenu, který založila na hoře sv. Ruperta. Radila chudým i bohatým a lidé ji milovali a uctívali pro její moudrost.densbergu. Abatyší zde byla Jutta ze Sponnheimu, která již těžce nemocná přísahala, že pokud se uzdraví, zasvětí svůj život Bohu. Obě ženy vstoupily do kláštera společně. Pod vedením abatyše Jutty získávala Hildegarda základní znalosti. Ale zdá se, že Juttě příliš nedůvěrovala. V patnácti letech svého věku složila řeholní sliby a prý se jí podařilo „zapečetit ústa“ a od té doby nemluvila o svých viděních již ani s Juttou. Nabízí se proto myšlenka, zdali k Hildegardiným viděním neměla její učitelka Jutta rezervovaný, někdy až kriticky postoj. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že k sepsání knihy Scivias a zapsaní svých vidění se Hildegarda odhodlala až dva roky po Juttině smrti. Po sedmi letech složila řeholní sliby a ve 38 letech byla zvolena abatyší. Pro své řeholní sestry byla především dobrým příkladem.  Traduje se, že Hildegarda dovolila sestrám ve dnech svátečních, aby mohly chodit bez pokrývek hlavy a ukazovat své krásné dlouhé vlasy, zpívat, bavit se a nosit bíle šaty se šperky.

Mystické zážitky a vidění, mívala během dne za plného vědomí a byla plně při smyslech. Často šlo o prorocká vidění, která, však měla pouze ve své duši. Zprvu se zdráhala odhodlat a psát vše o svých vizích, ale začala až z poslušnosti na příkaz zpovědníka. Zápisky byly psány v latině a některá její vidění zaznamenal její zpovědník, kterému je vyprávěla. Zvěsti o Hildegardě, jako Bohem posvěcené abatyši, která má vidění, zvýšily počet zájemkyň o řeholní život. Jednou náhle obdržela mystický pokyn ke zřízení dalšího kláštera u Bingenu, Zprvu jí však vybudování kláštera nebylo povoleno, ale nakonec se jí ho za pomoci dalších osob nakonec podařilo založit a spolu s 18 řeholnicemi se do něj přestěhovala. 

Byl to ryze ženský klášter. Z počátku byly sestry odkázány na almužny a nuceny žít ve velké skromnosti. Časem ale byly klášteru darovány pozemky, takže osud sester a jejich další působení v klášteře bylo zajištěno. Hildegarda vytrvale přemáhala různé problémy, hlavně svoje migrény. Právě migrény podle novodobých lékařů a hlavně psychologů mohly za její vize. Ale to nevysvětluje fakt, že tyto vize nemají všichni lidé, kteří trpí migrénami. Prožívala utrpení v bolestech, ale věřila, že nemoci a utrpení na ní posílá Ježíš. Věřila také, že je to proto, že jí miluje. Zvláštní je spojení mezi jejími potížemi a tím, že nechtěla psát o svých viděních. Potíže totiž ustoupily prý až ve chvíli, kdy se odhodlala o vizích vše zaznamenat. Ve svém spatřování existence Boha byla velmi nadčasová a pokroková na rozdíl od jiných církevních hodnostářů té doby. Viděla Boha jako jakési světlo nad námi a ne jako fyzickou osobu. A každý křesťan byl podle ní jiskřička napojená na ono světlo.

Její lékařské spisy pojednávaly především o příčinách a léčení nemocných. Hildegarda se v nich plně věnovala např. krevnímu oběhu, nervovému systému i gynekologickým problémům a mnoha dalším. V době, kdy se na hygienu vůbec nedbalo, doporučovala vodu z rybníků i řek převářet a teprve pak ji používat jako pitnou. Psala ale i například detailně o orgasmu a o celém jeho průběhu. Jak to ale mohla tak detailně vědět? Spekuluje se o tom, že buď udržovala intimní vztah s některou ze sester nebo prožila lásku s mužem, kterou však tajila. Psala i teologické a psychologické spisy. Další rok sepsala malou autobiografii.

Byla známa ale i jako básnířka a skladatelka písni, napsala přes 70 a dokonce první hudební drama v dějinách hudby. Přestože nevystudovala sedm svobodných umění, jak to bylo ve středověku zvykem, skládala texty i hudbu. Z její korespondence se zachovalo přes 300 dopisů většinou v latině. Posílala je například anglickému králi Jindřichovi II., pak také matce krále Richarda Lví srdce Eleonoře Akvitánské, dvěma císařům, čtyřem papežům, biskupům a prelátům i sv. Bernardovi z Clairvaux. Vysoce postaveným se nebála napsat, že jsou líní a kněžím, že zanedbávají své církevní povinnosti do té míry, že se na to Bůh už nemohl dívat a obrátil se na slabou ženu. Dnes bychom řekli, že to od ní byla čistá provokace, ale ona se ničeho nebála. Byla velice všestranná a dá se říct, že v té době byla nadaná od Boha. Její recepty se využívají dodnes. Podstatné na mystickém daru od Boha, který Hildegarda obdržela, je to, že ho obdržela, aby jím pomáhala druhým. Ona sama byla takový dar od Boha pro ty, kteří měli nějaké problémy. Hildegarda také dost cestovala, ujímala se slova na tržištích. O její rady stály osoby nejrůznějšího postavení. Ale osoby, které přicházely s nečistým svědomím, napomínala. Ve svých vyjádřeních byla tvrdá, ale konstruktivní a neoblomná, i když to mnohdy vedlo ke střetu zájmů. Poslední příkaz dostala od mohučského arcibiskupa, aby u svého hrobu nečinila žádné zázraky. Tento příkaz zrušil až po 800 letech papež Jan Pavel II. a zrušení vyhlásil biskup z Limburku 17. 9. 1979. 

Při smrti Hildegardy se prý na nebi rozsvítil jasný světelný kříž jako znamení, že byla přijata do nebe. Podle kronikářů se v té době objevily dvě duhy zářivých barev. Duhy se křížily a v  jejich průsečíku zářilo jasné světlo ve tvaru měsíce. V něm byl prý spatřen rudě zářící kříž, který rostl do ohromných rozměrů. Byl obklopen barevnými kruhy, ve kterých se vytvářely rudě se třpytící kříže s vlastními kruhy. Rozšířily se po obloze východním směrem a skláněly se k domu, kde předtím přebývala Hildegarda… 

…některé z jejích písní najdete zde:

https://www.youtube.com/watch?v=1xoFbxbLMhw&list=PLC4702492DD1E760C

Markéta Porete 

Markéta Porete byla severofrancouzská bekyně  upálena v Paříži v roce 1310, protože opakovaně odmítala odvolat myšlenky obsažené ve své knize Zrcadlo prostých duší. Bekyně byly stoupenkyně hnutí katolické církve ze 13. století rozšířeném hlavně v Belgii a Nizozemsku. Jeho členové a členky neskládají řeholní sliby, ale žijí způsobem života podobným řeholníkům. Sama se bekyní nazývá a dobové prameny ji tak jmenují.

Markéta Porete se zřejmě narodila v padesátých letech 13. století. Nejspíš patřila k bohatšímu městskému patriciátu ve Valenciennes v Henegavsku (Hainaut). Jinak o Markétě se toho ví jen velmi málo. Především to bylo to, co se týkalo její knihy a samotné inkvizice vedené proti ní. Inkviziční proces s ní se konal v letech 1319–1310 a byl zřejmě jedním z rozhodujících impulsů koncilu ve Vienne, který řešil velmi ožehavou otázku templářů a bekyní.

Markéta byla vzdělaná, znala dobovou literaturu, bibli, orientovala se v teologii a používala řečnické metody. Dokumenty ji poprvé zmiňují až v souvislosti s veřejným zavržením jejích myšlenek a spálením její knihy na příkaz biskupa Kvida II. z Cambrau. Ten jí zakázal další psaní, ale ona neposlechla. Pokusila se na různých místech získat teologické schválení své knihy, ale marně. Markéta byla předvedena před nového biskupa Filipa z Marigny a inkvizitora z Lorraine. Ten jí obvinil ze šíření svých myšlenek mezi prostým lidem. Její dílo bylo zakázáno, některé jeho myšlenky, vytržené z kontextu, ztotožněny s tezemi „sekty svobodného ducha“ a jako takové opakovaně odsuzovány. Koncem roku 1308 byla odeslána do Paříže k dominikánskému inkvizitorovi a zpovědníku francouzského krále Vilému Pařížskému. V jeho přítomnosti však odmítala vypovídat. Po roce a půl Vilém Pařížský nechal na podkladě její knihy vypracovat seznam problematických tezí, které předložil k posouzení jednadvaceti tehdejším teologickým mistrům. Tito pak 11. dubna 1310 označili dotyčné myšlenky za heretické (odporující víře). Ona v té době veřejně hlásala proti církvi. Ne proti víře, ale veřejně vystupovala proti kázání a proti chování církevních představitelů. Říkala, že člověk ke svému životu nepotřebuje církev a její zákazy a příkazy, ale pouze čistou víru v Boha. 

V dobových dokumentech se nám zachovaly pouze tyto tři teze:

1. že znicotněná duše dává výhost ctnostem a není už v jejich službě, neboť jich už neužívá, ale ctnosti ji dokonale poslouchají;

2. že tato duše se nestará o božské útěchy ani se nepotřebuje a nemůže starat o Jeho dary, neboť je cele zaměřena na Boha, a toto by jí tedy v jejím zaměření na Boha bránilo;

3. že znicotněná duše v lásce Stvořitele může a má bez výčitek a hryzení svědomí dopřát přirozenosti vše, po čem zatouží..

Kniha spojuje teologické tradice 12. století a také negativní teologii s jazykem dvorské lyriky a dvorských románů. Markéta se v knize oprostila od obrazného vyjadřování. Vyjadřovala velmi konkrétně svoje myšlenky a názory a snad i proto byla velmi oblíbená u prostých lidí a v očích církve byla za kacíře a vyvrhele. Předčítala především chudým lidem, kde to jenom šlo a oni její slova doslova hltali. Avšak po tom, co jí veřejně odsuzují zprávy teologů, byla Markéta Porete, bez nějakých náznaků lítosti, 9. května prohlášena za urputnou a velmi zatvrzelou kacířku: Dne 31. května byla odsouzena. Následně byla předána světské spravedlnosti. Dokonce ještě před vykonáním rozsudku se nevzdávala a snažila se pokračovat ve své činnosti. Dne 1. června však byla veřejně upálena v Paříži na náměstí de Gréve.

Je pravděpodobné, že Markéta Porete měla své následovnice i následovníky. Je otázkou, zda Markéta nenapsala svou knihu až době, kdy k bekyňskému stavu už nenáležela. Vyplývá to z řady míst v její knize, kde autorka svůj duchovní postoj tak nějak vyčleňuje z typického bekyňského smýšlení.

Píše například:

„Příteli, co povědí bekyně, jakož i lidé duchovní, když uslyší tento váš božský zpěv, který tuze je výborný?

Bekyně řeknou, že mýlím se, právě tak kněží a klerici, kazatelé, augustiniáni, karmelitáni, minorité…“

Markétiny myšlenky jsou pro bekyně nepochopitelné. Je ale pravda, že označení „bekyně“ se vztahovalo na ženy, jejichž způsob života mohl mít dosti různou podobu. Markéta tak mohla mít na mysli „regulované“ bekyně, od kterých se sama distancovala. Každopádně Markéta Porete byla ve své době velmi silná a statečná žena, která se nebála ani před smrtí mluvit pravdu a stát si za svými názory za každou cenu…

„Zlá a tlustá Manda“ Marie Trčková z Lípy, velmi bohatá a ještě víc lakomá hraběnka

Marie Magdalena Trčková byla podle dobových pramenů schopná hospodářka, která dokázala využít situace a svých známostí k obrovskému rozmnožení majetku rodiny Trčků. Byla prý rázná, podnikavá, chytrá a odvážná, ale také necitelná, lakomá a neoblíbená. Její prozíravost se projevila rovněž především v tom, že dokázala rozpoznat vzestup a schopnosti Albrechta z Valdštejna. O dobrých vztazích s Valdštejnem svědčí jejich společné obchody, výměny statků a další obchodní transakce.  Ona věřila ve Valdštejnův potenciál a  odprodala mu pět domů na Malé Straně: 

 „Ani v nejmenším se nepodivovala nad prudkým vzestupem Albrechta z Valdštejna, ale na rozdíl na jiných českých aristokratů, kterým připadal méněcenný, správně odhadla, že má před sebou velkou budoucnost. První velký krok s pražským plukovníkem učinila, když mu odprodala pět trčkovských domů se zahradou na Malé Straně. Kupní smlouva se nezachovala, a cena, za kterou Valdštejn domy i zahradu získal, zůstává utajena dodnes. Jisté však je, že trčkovské nemovitosti představovaly pozoruhodný základ k vybudování nového, důstojného sídla Albrechta z Valdštejna, a to i v tom případě, kdyby se byl spokojil jenom s jejich adaptací.“   „Ani v nejmenším se nepodivovala nad prudkým vzestupem Albrechta z Valdštejna, ale na rozdíl na jiných českých aristokratů, kterým připadal méněcenný, správně odhadla, že má před sebou velkou budoucnost. První velký krok s pražským plukovníkem učinila, když mu odprodala pět trčkovských domů se zahradou na Malé Straně. Kupní smlouva se nezachovala, a cena, za kterou Valdštejn domy i zahradu získal, zůstává utajena dodnes. Jisté však je, že trčkovské nemovitosti představovaly pozoruhodný základ k vybudování nového, důstojného sídla Albrechta z Valdštejna, a to i v tom případě, kdyby se byl spokojil jenom s jejich adaptací.“  (citace Českého rozhlasu)

 Albrecht z Valdštejna ocenil tuto ženu zhruba takto: 

„Dal bych mnoho za to, kdy paní Máří Magdalena byla mužem, nebo kdyby měl její manžel tolik důvtipu jako ona,“ (citace Českého rozhlasu) 

Její hospodaření a skupování zabaveného majetku krásně popisuje kniha „Ženy české renesance“ od Josefa Janáčka: 

„Všude kolem ní přicházeli lidé na žebráckou hůl, nebo alespoň zápasili s vážnými hospodářskými nesnázemi, ale Marie Magdalena Trčková se drala dopředu, půjčovala, investovala a bohatla. První konfiskované statky získala roku 1622 jako náhradu za půjčku císaři, ale už v následujícím roce si začala prodělky na císařských půjčkách vynahrazovat. Skupovala konfiskáty ve velkém a vplula do víru transakcí, které sice občas zaváněly podvodnými praktikami, ale zřídka zklamaly svými hmotnými výsledky. Vůně zisku přehlušila na několik let všechny ohledy. Nezáleželo už vůbec na tom, čí ty statky původně byly a kdo z bezmocných poražených je ztratil, ale jen na zisku. Když se konfiskační proces chýlil ke konci, odhadovaly se celkové nákupy Marie Magdaleny Trčkové na více než půl miliónu zlatých; v kořistnictví ji předčili jen Valdštejn s Lichtenštejnem.“ 

Marie Magdalena Trčková byla dcerou Ladislava staršího z Lobkovic. Rod byl znám hlavně v 16. století a v té době se stal jedním z nejmocnějších a nejzámožnějších rodů v Čechách. Vláda Rudolfa II. za doby jeho nemoci velmi upadala a řízení státních věcí se zmocňovali jiní, mimo jiných rodů i Lobkovicové. Někteří členové rodu došli ve vztazích k panovníkovi až za přípustnou mez. Marie Magdalena se provdala za Jana Rudolfa Trčky z Lípy, jednoho z největších boháčů v Čechách v době pobělohorské. Sňatkem s Janem Rudolfem se dostala Magdalena do rodiny, kde byla hospodářská podnikavost dlouholetou rodinnou tradicí. Měla s ním 4 děti – Adama Erdmanna Trčku, Johannu, Veroniku a  Alžbětu Magdalenu. Trčkové z Lípy jsou známi od husitských válek. V té době jejich jmění nejvíce vzrostlo.

Jan Rudolf byl velmi zdatný v podnikání. Za českého povstání patřili Trčkové k nejbohatším českým statkářům. V povstání neutrpěli Magdalena a Rudolf žádné majetkové ztráty. Začali skupovat lacino statky a to do takové míry, že svou rozlohou činily téměř polovinu Valdštejnova vévodství. Jejich jmění se tehdy odhadovalo na čtyři miliony zlatých.
Jejich syn Adam se měl oženit dokonce s dcerou hraběte Karla z Harrachu, který byl císařským rádcem krále Ferdinanda. Adam se stal brzy hrabětem, takže i jeho otec získal hraběcí titul.

Magdalena udržovala vřelé styky s emigranty. Její dcera Alžběta se za jednoho emigranta provdala. Byl jím Vilém Kinský. V roce 1630 byl Valdštejn císařem zbaven velení na nátlak německých katolických knížat. Adam Trčka navazoval Valdštejnovým jménem a po vzoru své matky styky s českou emigrací, ale cílem těchto diplomatických styků byla pomsta. Dcera Magdaleny přesídlila i s dětmi do Holandska, stala se manželem moravského emigranta, švédského generála hraběte Zdeňka z Hodic. Byla však emigrantům více oddána, než její tak trochu sobecká matka. Její vztah k poddaným byl jiný, než u matky Marie Magdaleny, která byla ke svým sedlákům tvrdá. 

Trčkové vůči svým poddaným nastolovali stále tvrdší finanční podmínky, které jim přinášely někdy více, někdy méně peněz, získaných však velmi nečestně. Do těchto finančních a někdy i nelidských machinací byli zapojeni i jejich hospodářští úředníci, kteří dostávali příslušné instrukce.  Mezi takové instrukce patřilo například zrušení privilegií měšťanů na vaření piva v Náchodě, Dobrušce a Třebechovicích, vyplácení almužen v neplatných mincích či zcizování nucených příspěvků poddaných Adamem Erdmanem. Zřejmě ale existovaly i jiné formy finančního útisku poddaných. Náchodští měšťané si však jako částečnou náhradu zřídili nevelký pivovar na svém statku Slaný (dnes Słone) v Kladsku, kam nesahala pravomoc náchodské vrchnosti a který vlastnili až do roku 1872. Své pivo však ve městě Náchodě čepovat nesměli.

Situace už byla natolik vážná, že v roce 1628 vypuklo na Opočensku na statcích Jana Rudolfa Trčky a Marie Magdalény Trčkové selské povstání. Lidé se především bránili nucenému přestupu z protestanské na katolickou víru, ale k tak velké rebelii přispěly také stále se zhoršující hospodářské poměry na panství.

V dobových pramenech se uvádí: „Organizovanost, jednota a důkladná příprava povstání přinesly vzbouřencům již v prvních dnech bojů znamenité úspěchy. Bylo dobito Opočna, Nového Města a Náchod a dokonce se sedlákům podařilo zajmout v N. Městě nenáviděného direktora trčkovského panství pana Kustoše, který s Magdalenou Trčkovou, posměšně poddanými nazývanou „Tlustou Mandou“, neslýchaně poddané utiskoval a týral.“

Úspěchy sedláků ovšem byly pouze dočasné. Bylo povoláno vojsko a vzpoura byla potlačena. Zabito bylo 500 sedláků a zhruba 600 zajato.

Celý nahromaděný majetek byl později Trčkům zabaven. Poslední potomek Trčků mužského pohlaví Adam Erdman Trčka z Lípy byl společně s Albrechtem z Valdštejna zavražděn v roce 1634 v Chebu. Byl zároveň obviněn ze zrady císaře a byl mu všechen majetek zabaven. Toho se ovšem  Marie Magdaléna Trčková nedožila. Marie Magdalena Trčková zemřela 8. ledna 1633. Její manžel i syn zemřeli po valdštejnské exekuci. Rod Trčků zmizel s pádem Valdštejna. 

Pověstí o „zlé Mandě“, jak Marii Magdaleně Trčkové říkali poddaní, je několik. Jedna vypráví o krutosti paní Trčkové, druhá o její lakotě a tvrdosti vůči poddaným, další o její pýše. Podle ní se Marie Magdalena Trčková jednou rozhodla předvést své bohatství tím způsobem, že si dala celé šaty pošít dukáty a vydala se v nich do brodského kostela. U přítomných to vzbudilo takový vztek, že ji obklopili na hřbitově a mince z ní strhali…

Malířka, která se svými obrazy mstila mužům

Artemisia Lomi Gentileschi (1593 – 1653) byla italská malířka období baroka. Dnes je považována za jednoho z nejvýznamnějších umělců 17. století. Jejím učitelem byl její otec, slavný malíř Orazio Gentileschi. Matka jí zemřela, když jí bylo 12 let. Měla 5 dětí, ale jen dcera Prudenzie se dožila dospělosti. Artemisia byla první ženou, jež byla přijata za členku Malířské akademie ve Florencii. Ve svých obrazech se zaměřovala se na silné hrdinky a drastické scény. Malovala řadu obrazů dokonce pro slavnou rodinu Medicejských. Byla dobrou přítelkyní Galilea Galileiho, se kterým si také dopisovala. Stala se dokonce jejich chráněnkou. Byla první ženou, která malovala díla s historickou a náboženskou tematikou v době, kdy to bylo považováno za čistě mužskou záležitost.

I přesto, že její talent byl nesporný, v roce 1612 jí byl odmítnut přístup do tehdy výlučně mužské Malířské akademie. Její otec v té době spolupracoval na výzdobě římského paláce Pallavicini Rospigliosi s Agostinem Tassim. Tohoto toskánského malíře si Artemisiin otec najal, aby jeho dceru soukromě vyučoval. Tassi si to vyložil po svém a Artemisii znásilnil. Ačkoli zprvu souhlasil, že si ji vezme, aby očistil její pověst, později svůj slib odvolal, a proto jej byl Orazio nucen zažalovat.

Proces s Tassim trval 7 měsíců. V průběhu vyšetřování tohoto zločinu vyšlo najevo, že Tassi chtěl zavraždit i svoji ženu, a znásilnil i svoji švagrovou, nicméně popíral, že by znásilnil Artemisii. Ona byla kvůli důvěryhodnosti nucena podstoupit mučení. Při trýznivém mučení ji drtili prsty kleštěmi, což bylo děsivé, když se živila rukama. Není divu, že to na ní zanechalo následky, obzvlášť po tom, co Tassi nakonec trestu unikl.

Obraz Zavraždění Holoferna, který namalovala v Neapoli v letech 1612-1613, je důkazem její velké nenávisti, kterou k mužům chovala… 
Námětem obrazu je příběh z knihy Judith ze Starého zákona, který líčí zavraždění asyrského generála Holoferna izraelskou hrdinkou Judith. Obraz zachycuje okamžik, kdy Judith, za pomoci své služebné odřezává hlavu generálovi poté, co opilý usnul.

Tuto vraždu jako téma pro obraz zpracovala řada malířů, ale žádný z nich to nenamaloval, tak jako ona. Artemisiina Judita se svého činu neděsí, ona se naopak do něj pouští s plným nasazením a temperamentem jí vlastním. Na obraze je vidět, že zatímco Judita jednou rukou drží Holoferna pevně za vlasy, v druhé svírá meč, kterým ho podřezává. Z rány na krku přitom stříká krev. Z natočení Juditina těla a z výrazu tváře se dá vytušit, jaké úsilí ji tento čin stál. Její služebná přitom silou drží Holofernovi ruce, aby se nemohl bránit. Z toho jasně vyplývá, že Artemisie ve svých obrazech vyjadřovala jakousi psychickou odvetu za hrůzy, které v ní zanechali muži. Jako malířka byla ve své době velice uznávaná, dokonce anglický král Karel I. si ji nechal povolat, aby si z jejích obrazů vytvořil svou vlastní sbírku (ta je mimochodem dodnes k vidění ve Windsoru). V Brně v galerii zase visí její obraz Zuzana a starci. Zemřela v Neapoli zřejmě během morové epidemie. 

 …její autoportréty a ukázky slavných děl si můžete prohlédnout zde: https://www.youtube.com/watch?v=wDrxYNEodJc