Kratochvíle dvorské i vesnické

Středověké hry a zábava

Aktivity ve středověku: 

Lov a sokolnictví – šlechta

Rybolov – spíše prostý lid

Tanec, taneční průvody a veselice

Hostiny – venkované i řemeslníci se rádi scházeli u prostřených stolů, byť po většinu roku bylo jídlo chudé a nebyl ho dostatek, o svátcích se scházeli s rodinou a známými u prostřených stolů. 

Návštěva hostinců a taveren jakožto sociálního střediska města či vesnice.

 Návštěva veřejných lázní – ke cvičení a koupeli se přidružoval fakt, že  zde člověk mohl pobývat s přáteli,   rozmlouvat o všem možném  a odpočívat v příjemném prostředí

 Míčové hry – mezi měšťany hra paume, mezi vesničany soule, dále koulená, srážení kuželek.

 Různé druhy zápasů a bojových sportů, jako lukostřelby, zápasy s holemi, souboje se štíty, rytířské turnaje.

 Pokojové hry – kostky,šachy, karetní hry

 Kejklíři a jejich představení

 Divadlo, hudba

V tavernách a krčmách i na hradech hrála dobová hudba. Při hostinách, při různých veselicích nebo jen tak pro pobavení krále. 

Hudba období středověku

Existence hudby měla ve středověké společnosti úplně jiný význam než má pro nás v současnosti. Ve středověku byla hudba provozována nikoli ve formě koncertního předvádění k pozornému poslechu, ale byla zásadní součástí určitých lidských činností, do nichž byla zapojena. Ke specifické události nebo situaci patřila vždy i specifická hudba. Někdy byla hudba měla funkci nepostradatelnou (v bohoslužbě, při tanci), jindy jen doplňkovou (pracovní činnost, družná zábava). Nepochybně přitom zvyšovala slavnostní atmosféru (bohoslužba, světské ceremonie) a zajisté byla také vnímána jako zkrášlení různých životních událostí. Ze svého postavení se začala vymaňovat však jen výjimečně na sklonku středověkého období. 

Středověk také neznal pojem originálního hudebního díla, ale dlouho ani pojem skladby. Až do vrcholného středověku vznikala hudba především díky improvizaci a ustalováním improvizovaného projev. Hudební projevy se do té doby pouze uchovávaly v paměti lidí a šířily se ústním podáním, z čehož vznikla tradice. Běžné bývaly i odchylky od originálu, někdo si něco přimyslel nebo zapomněl, takže vznikaly různé verze popěvků a melodií.  Ikdyž byly v období vrcholného středověku již zapisovány, i přesto je bylo možné je dále obměňovat, opatřovat novými texty, podle možností a zvyklostí instrumentovat atd. Je proto pochopitelné, že většina středověké hudby má anonymní charakter, tudíž u většiny skladeb není znám autor. Hudebníci si však byli moc dobře vědomí toho, že původní vzor obměňují. Podle dobových teologicko-filosofických představ byl zdroj hudby v osobě Boha, v harmonii božího řádu a tím pádem lidé byli pouhými nástroji v jejím šíření. Schopnost tvoření byla prohlašována pouze za vlastnost samotného Boha. 

Hudebníci 

Hudbu většinou interpretovali ti, kteří ji sami vytvářeli nebo odjinud přebírali a upravovali. Ústřední postavou středověké hudby je tudíž musicus (tak se tehdy říkalo hudebníkovi) a byl to vlastně básník a skladatel v jedné osobě. Středověcí filosofové a hudební teoretikové odlišovali pouhé spontánní muzikanty a zpěváky, jejichž hlavní náplní byl obyčejný usus (čti úzuz – což byla hudba užitková), od vzdělaných hudebníků, kteří se zabývali tzv. ars což znamená umění, nauka) a scientií (věda). Takové hudební vzdělání se dalo získat až do pozdního středověku pouze studiem tzv. svobodných umění, která se studovala především na církevních školách a universitách. Případně bylo možno projít důkladným školením v církevním zpěvu. Ale i „nevzdělaní“ muzikanti uměli vytvářet pozoruhodné hudební umění, ikdyž na ně hudební teoretici ovlivněni církví hleděli s nedůvěrou (světské písně, instrumentální hudba potulných hudebníků).

Světská hudba

Světská hudba nebyla ve středověku tak komplexní, jelikož do námětů a utváření zpěvních textů, ve výběru hudebních nástrojů a způsobu jejich používání se odrážely třídní a skupinové odlišnosti. Světská hudby je poměrně nejméně doložena spolehlivými hudebními záznamy a zdroji, záhadou je například rytmická složka jednotlivých melodií. Z mnohých zpěvních útvarů jsou dosud známy pouze texty a o mnohých dalších formách víme jen díky ústnímu podání. 

Světská hudba v českých zemích 

Stejně jako v celé Evropě, tak hlavně v českých zemích je tato sféra hudební tvořivosti téměř nepřístupná našemu poznání. K dispozici jsou jen nepřímá svědectví a několik hudebních památek.

Není také přímo doloženo, že se v prostředí šlechty mohla v raném středověku tradovat hrdinská epika (některé příběhy v Kosmově kronice, např. o lucké válce), z okruhu panovnického dvora se však z období 12. a 13. století zachovaly zprávy o dvorských pěvcích. Podobně neurčité zprávy přinášeli kronikáři o instrumentální hudbě. Není však pochyb o tom, že instrumentální hudba, ať reprezentační, signální nebo zábavná (v krčmách u stolu nebo k tanci), na českém panovnickém dvoře nikdy nechyběla. Potulní muzikanti procházeli našimi zeměmi již na počátku 12. století. Na začátku 14. století se při tancích a na náměstích (dle záznamů v kronice Petra Žitavského) muzicírovalo vícehlasně. V době před husitskými válkami se právě ve městech proměnily lidové duchovní písně v masový zpěv a prosazovaly se tak myšlenky politického rázu (písně proti svatokupectví, polemické písně apod.). Platilo takové obecné pravidlo, že autoři hudby ve 13. století moc nedbali na harmonickou krásu skladeb (vícehlasy někdy vytvářely neobvyklý souzvuk, ale vyskytovaly se i disonance, které příliš uchu neladily). U světských skladeb se dbalo nejvíce na obsah a na rytmus. Dá se říct, že lidé ve 13. století vnímali hudbu úplně jinak než my dnes. Měli vlastně méně příležitostí k poslechu harmonických skladeb, tím pádem vnímali spíš rytmus než skladbu jako celek. Problém středověké hudby byl především v tom, že u vícehlasých skladeb zpěváci prožívali spíše svůj individuální projev, snažili se, aby právě ten jejich hlas co nejvíce vynikl a nebrali ohled na souhru s ostatními členy sboru. V případě jednohlasých písní posluchači upřednostňovali především srozumitelnost slov a tím pádem trpěla technika zpěvu. Hudební doprovod při světských písních byl velmi jednoduchý a často se zpěvák doprovázel pouze sám, popřípadě ho doprovodili dva bubeníci. Obvykle zpěváka doprovázely strunné nástroje nebo malé bubínky a píšťaly. Při hudbě určené k tanci se kladl důraz na rytmus a především na hlasitost a proto se používaly větší flétny, bubny, zvonky.

Nejoblíbenějším hudebním nástrojem byly fiduly (v Itálii se jim říkalo violy nebo lyry). V Čechách se užívaly tradiční tří až pětistrunné fiduly, na které se hrávalo krátkým obloukovým smyčcem. Většina středověkých drnkacích nástrojů byla z orientu. Psalterium nebo tzv. žaltář byl drnkací nástroj, jehož základ tvořila plochá deska se strunami, které se od jedné strany ke druhé zkracovaly a tvořily každá jiný tón. Tento nástroj užívala především církev při chrámovém zpěvu už od pradávných dob. Existovalo též Psalterium trojúhelníkového tvaru s deseti strunami a to pocházelo až z dalekého Egypta. Do Evropy přivezli Maurové i čtyřúhelníkové. Maurové zprostředkovali Evropě i další strunné nástroje jako byla loutna a mandola (malá loutna). Základ loutny tvoří dvoudílná rezonanční skříň původně oválného tvaru, postupem času se tvar protáhl do podoby kapky.  Při výuce zpěvu se v církevních školách užíval nástroj, který se nazýval organistrum. Byla to rezonanční skříň se třemi strunami, které se daly rozeznít jen pomocí kola, které poháněla klička a toto kolo bylo umístěné pod strunami. Struny v tomto nástroji zněly současně. 

Hudba na královském dvoře

Ve středověku se v prostředí šlechty uplatnilo několik typů hudby. Pouze užitné funkce plnily hudební projevy signálního charakteru, rozmanité fanfáry trubek, což byly nástroje vyhrazené pouze šlechtě. Dále zvuky rohů a bubnů, které se ozývaly při ceremoniích, lovech, turnajích, při strážní službě a ve válkách. Pro tyto potřeby feudálové zaměstnávali zpravidla své hudebníky. 

Instumentální hudbu k tanci nebo k zábavě při hostinách a slavnostech provozovali nejčastěji potulní hudebníci. Teprve od 14. století si někteří panovníci vydržovali stálé a různě početné soubory instrumentalistů, které měly rozmanité složení. Patřili do nich například pištci (pískali na píšťalu), hudci (hráli na housle), hráči na drnkací nástroje (loutny, harfy, psalteria aj.). Středověká instrumentální hudba vznikala hlavně díky improvizaci a o její podobě se vlastně dodnes moc neví. Improvizace pravděpodobně měla své „téma“ (oblíbený popěvek, píseň, nebo jen určitý kousek melodie), které se opakovalo a přetvářelo se podle použitého nástroje. Něco podobného se praktikovalo i v taneční hudbě. Z prostředí šlechty ve 13. století známe několik malých jednohlasých tanečních skladeb, které byly nejčastěji nazývány estampidy (franc. estampie, italsky istanpitta). Ve 14. století byly již vytvářeny dvojice tanců: pomalejší tanec byl následován rychlým tancem, který byl udební variací toho prvního. Některé tance měly své „poetické“ názvy (Lamento di Tristano = Tristanův nářek, Isabella, Principio di virtù = Pramen ctnosti aj.).

Studentské a žákovské písně 

Studenti a klerikové, často ti potulní (vaganti), tvořili a tradovali po celé Evropě latinské písně s velmi pestrými náměty – mravoučnými, politickými, milostnými, pijáckými, satirickými, parodujícími církevní obřady. Vedle latinského jazyka se občas použil i jazyk národní.

Hudba potulných muzikantů  

Potulní profesionální hudebníci byli opovrženou a bezprávnou vrstvou tehdejší středověké společnosti. Známe celou řadu názvů, kterými byli označováni: latinsky histrio, mimius, ioculator, francouzsky jongleur (žonglér), anglicky minstrel, německy Spielmann, česky špílman, žakéř, na Slovensku a v Uhrách igric, v Rusku skomoroch. Byli to především hudebníci, zpěváci, herci, artisté v jedné osobě a byli zaměstnáváni při slavnostech šlechty. Najímáni je trubadúři a vystupovali na venkově i ve městech, na tržištích či v hospodách, zváni byli dokonce i do klášterů. Při svých poutích za zaměstnáním prošli celou Evropou a tak přispívali k výměně hudby i mezi těmi nejodlehlejšími národy, ale také mezi separovanými společenskými třídami a vrstvami. Ve vrcholném středověku se začali usazovat ve městech a sdružovali se tu do „cechovních“ společností a korporací (napl. Bratrsvo sv. Mikuláše ve Vídni r. 1288, Bratrsvo sv. Julia v Paříži r. 1331) a usilovali o vzájemnou podporu. Muzikanti každoročně podstupovali školení (tzv. scholae mimorum) v mnohých městech západní Evropy, zvláště pak v Paříži (nejstarší zmínka je z r. 1192), v Lyonu, v Cambrai, v Bruggách i ve Frankfurtu. Zde se pod vedením zkušených hudebníků učili špílmani z celé Evropy novým melodiím, tancům, zdokonalovali se ve hře na nástroje, ale i ve výrobě hudebních nástrojů.

Doménou potulných muzikantů byla instrumentální hudba k poslechu i k tanci. Ovládali dobové nástroje všech typů a druhů (špílman měl umět hrát až na 10 nástrojů) a kombinovali je podle toho, co který nástroj dovedl. I sám jeden hudebník mohl k tanci hrát na dva nástroje – flétnu tzv. „jednoručku“ a pochopitelně bubínek.

  

Potulný žakéř

Středověká hudba dnes

Středověká hudba se u nás v některých případech zprostředkovává i jiným způsobem než jak tomu bylo v dávných dobách králů a princezen. Většinou hudebníci nedělají rozdíl mezi středověkou a renesanční hudbou a v té středověké hudbě se nerozlišuje, zda se jedná o skladby duchovní, liturgické, dvorské, studentské, vojenské, hospodské … atd. Z dobových pramenů (např. Boccacciův Decameron) víme, že se právě tohle v té době opravdu velmi pečlivě rozlišovalo. Rozlišovalo ale také, které nástroje se pro které skladby hodí a které ne.

Velmi četnými nástroji používaným v reprodukci středověké hudby dnes bývají bicí nástroje. Bubínky byly používané především v hudbě taneční a válečné, ale již velmi málo v hudbě dvorské a téměř byly vyloučeny v písních milostných, duchovních a liturgických a to zvláště v období  2. poloviny 14. století, kdy mohutným bubnováním (jak se to dnes často dělává) byla potlačena uměleckost a krása rytmických složitostí vrcholného období ars nova (je to období „nového umění“ ve Francii a Itálii přibližně od 2. desetiletí 14. století do začátku století patnáctého, což je ještě období středověku) a především ars subtilior (rafinovaný styl západní hudby v období zhruba mezi roky 1377 a 1420. Pojem ars subtilior zavedla roku 1963 německá muzikoložka Ursula Güntherová, dříve se tento styl označoval jako manýrismus. Jde o poslední fázi gotické hudby a na něj navazuje již hudba období rané renesance).

  

Milostná píseň Belle, bonne, sage (Baude Cordier) je zapsána v osnově tvaru srdce; červené noty vyznačují změny rytmu. 

Ukázky středověké hudby: 

skupina Bakchus: 

Agniau Dous 

Tempus est iocundum 

En Mai Au dous 

 

skupina Arcus:

Totus floreo

Drumul Dracului 

 

 

skupina Quercus:

Collaudemus Christum Regem 

 

La Rotta

… a tady je trochu modernější pojetí středověké hudby, ale tuhle kapelu mám moc ráda. Jsou to Blackmore´s Night 

… a moje asi nejoblíbenější skladba je The Clock Ticks On. Hudba je úžasná, mám z ní husí kůži. Člověk si při jejím poslechu připadá jako na královském plese 🙂

a tahle je taky moc pěkná:

… po návštěvě krčmy v Dětenicích jsem si zamilovala kapelu Dei Gratia. Hrají hudbu k tanci, jak středověkou, tak renesanční a opravdu umí. No posuďte sami: 

… a jedna perlička na závěr, která opravdu stojí za to. Takhle vypadá správná pařba ve středověkém stylu 😆 Umí si to opravdu užít 🙂

 …našla jsem i překlad některých písniček z videí uvedených výše: 

BACCHE BENE VENIES (od kapely Dei Gratia)

Bacche, bene venies, gratus et optatus, 

per quem noster animus fit letificatus.

Istud vinum, bonum vinum, vinum generosum, 

reddit vinum curialem, probum animosum.

Hec sunt vasa regia quibus spoliatur 

Jerusalem et regalis Babylon ditatur.

Bacchus firtis superans pectora virorum 

in amorem concitat animos eorum.

Bakchus sepe visitans mulierum genus 

facit eas bubditas tibi, o tu Venus.

Bakchus venas penetrans calido liquore 

facit eas igneas Veneris ardore.

Bacchus lenis leniens curas et dolores 

confert iocum gaudia, risus et amores.  

Bacchus mentem femine solet hic lenire 

cogit eam citius viro consentire.

Aqua prorsus coitum nequit impetrare, 

Bacchus illam facile solet expugnare.

Bacchus numen faciens hominem iocundum, 

redit eum pariter doctum et facundum.

Bachus deus inclite, comnes hic astantes 

leti simus munera tua prelibantes.

Omnes tibi canimus maxima preconia, 

te laudantes merito tempora per omnia.

 

BAKCHA PĚKNĚ PŘIVÍTEJME

Bakcha pěkně přivítejme, veselého a srdečného, 

skrze něhož se naše srdce šťastným stává.

Tohle víno, dobré víno, víno ušlechtilé, 

dělá člověka družnějším, smělejším a oduševnělejším.

Tu jsou královské amfory kradené v Jeruzalémě, 

by královsky obohatily Babylón.

Když Bakchus odvážně dobude mysl mužovu, 

pohání jeho srdce do zamilovanosti.

Bakchus rovněž navštěvuje ženské plémě 

činíc je poddaným tobě, ó Venuše.

Bakchus do žil proniká ohnivým nápojem 

rozdmýchávaje tak lásky žár. 

Bakchus něžně konejší starost i bolest 

přinášejíc zpět šprým, slast, smích a lásku.

Bakchus často dovede ženskou umíněnost 

proměnit ve svolnost.

Voda nikdy dva lidi nesblíží, 

leč Bakchus snadno spojí je jako podmanitel.

Božská síla bakchova dělá muže rozvernými, 

činíc je učenými i výmluvnými.

Bakchu, bože proslulý, naše slavnostní shromáždění 

je šťastno, že může užívat tvých darů.

Všichni tobě zpíváme v slavnostním kruhu, 

chválíme tě, jak zasloužíš si, teď a provždycky.

 

TOTUS FLOREO (od kapely Arcus)

Tempus est iocundum, o virgines,

modo congaudete vos iuvenes.

Oh, oh, totus floreo,

iam amore virginali totus ardeo,

novus, novus amor

est, quo pereo.

Mea me confortat promissio,

mea me deportat negatio.

Oh, oh, totus floreo,

iam amore virginali totus ardeo,

novus, novus amor 

est, quo pereo.

Tempore brumali vir patiens,

animo vernali lasciviens.

Oh, oh, totus floreo,

iam amore virginali totus ardeo,

novus, novus amor est, 

quo pereo.

Mea mecum ludit virginitas,

mea me detrudit simplicitas.

Oh, oh, totus floreo,

iam amore virginali totus ardeo,

novus, novus amor est, 

quo pereo.

Veni, domicella, cum gaudio,

veni, veni, pulchra, iam pereo.

Oh, oh, totus floreo,

iam amore virginali totus ardeo,

novus, novus amor est, 

quo pereo.

Lyrics from http://www.pohodar.com 

 

TOTUS FLOREO  – VŠECHNO KVETE 

Čas je radostný, oh dívky

Těšte se s nimi, vy mládenci.

Oh, oh, všechno kvete

Láskou pro dívky celý planu,

Nová, nová láska je to, čím zmírám.

Příslib mne povzbudí Odmítnutí mě zkruší.

Oh, oh, všechno kvete Láskou pro dívky celý planu,

Nová, nová láska je to, čím zmírám.

V zimě je mužská touha v klidu;

Dech jara ho činí smyslným.

Oh, oh, všechno kvete

Láskou pro dívky celý planu,

Nová, nová láska je to, čím zmírám.

Mé panenství mě činí rozvernou,

má nevinnost mě drží stranou.

Oh, oh, všechno kvete

Láskou pro dívky celý planu,

Nová, nová láska je to, čím zmírám.

Přijď, má milá, přijď s radostí,

přijď, má krasavice, zmírám.

Oh, oh, všechno kvete

Láskou pro dívky celý planu,

Nová, nová láska je to, čím zmírám.

 

Tanec 

Už od středověku se tradovalo, že zábava je zábavou tehdy, je-li do ní zapojen také tanec. A to platilo jak v prostředí venkovském, tak na královském dvoře. 

Na venkově se tančily jednoduché řetězové nebo kolové tance (tzv. chorea), při nichž tanečníci často i zpívali. Drželi se za ruce a postupovali vpřed podle rytmu hudby (jako by tvořili „hada“) nebo se točili v širokém kruhu (u Slovanů se kruhu říkalo „chorea“). Chorea se tančila pomalu i rychle a v otevřeném řetězci stál v čele předtanečník, který určoval rytmus a směr tance. Býval to buď ten nejlepší tanečník ze všech přítomných a nebo zpěvák, ale někdy též nejváženější osoba (rytíř, duchovní, správce města nebo obce, rychtář). Ve druhé polovině 14. století se však objevují výslovné zákazy církve účasti duchovních na podobných zábavách. Tanečník předzpíval verš a ostatní mu odpovídali opakováním nebo refrénem. Smyslem těchto venkovských tanců nebyl kultivovaný pohyb, ale doslova vyřádění se, vybití energie a přirozené touhy po pohybu, zpěvu a smíchu, prostě zábava (součástí toho byly i scénické tance nebo pantomima, často i nemravná).

Párové tance (tzv. ballatio) se ve již ve 12. století rozšířily hlavně na královských dvorech, jelikož byly kultivovanější a jednotliví tanečníci při nich náležitě vynikli. Dvorský tanec vyjadřoval ladným a elegantním pohybem jakousi milostnou výzvu, symbol lásky. Rytíř se tak dvořil krásné dámě svého srdce. Taneční pohyb byl volný, páry pomalu postupovaly celým sálem, dáma po boku tanečníka a společně prováděli improvizované figury. Při těchto tancích šlo však jen o nepatrný náznak milostné výzvy, protože tanečník se nesměl tanečnice dotýkat (nanejvýš špičkami prstů lemu jejího rukávu). Součástí tanců byla i mimika nebo gesta, jimiž tanečník vyjadřoval tanečnici svůj obdiv.

Dalším typem dvorského tance byl tanec procesionální, který byl založen na přesném propracování pohybu párů v prostoru, komponovaného tak, aby páry vytvářely rozmanité a elegantní skupinové taneční figury.

Dvorský tanec se předváděl především při hostinách a sloužil k zábavě urozených hostů (často byl předváděn pouze profesionálními tanečníky). První taneční mistr v Praze je doložen již ze 14. století. Učil měšťany tančit dle dvorského způsobu. Ve 14. století se objevily mečové tance, což byla jakási varianta cechovních tanců. Cechovní tance nacvičovali řemeslníci a předváděli je při městských slavnostech. V roce 1308 vítali Jindřicha Korutanského řezníci a kožešníci s meči v rukách tancem v dlouhých řadách. Každý cech měl přitom vlastní variantu tanců. V roce 1350 udělil Karel IV. nožířskému cechu privilegium, že může o masopustu tančit mečový tanec.

V období moru se v západní Evropě šířily tzv. morové tance. Lidé tančili až do úmoru, někteří omdlévali, jiní upadali do extáze nebo se zhroutili na zem s pěnou u úst. Tyto tance se tančily především v blízkosti kostelů nebo hřbitovů. Podle světců se nazývaly též tanec sv. Jana nebo sv. Víta. Byly oblíbené především v Itálii a Německu a věřilo se, že brání pronikání moru do lidského těla. Podle lidí v tehdejší době byl tanečník v transu imunní vůči nákaze. V Itálii lidé dokonce věřili, že tanec léčí i následky kousnutí jedovatým pavoukem tarantulí (taneční běsnění se nazývalo tarantismem a je možné,že odtud je odvozen i název tance tarantella). V českých zemích jsou morové tance doložené až od 15. století.

Ukázky středověkých tanců:

Dvorské šlechtické tance

Renesanční tanec 

Tance prostých lidí 

Hry ve středověku

Ve středověku měly hry v Evropě špatnou pověst. Od pravých křesťanů se očekávalo, že budou věnovat volný čas po práci nábožnému životu, modlitbám, rozjímání. A hry připadaly kněžím jako marnotratné utrácení vzácného času. Proto narážíme ve starých městských výnosech i zemských zákonech stále znovu na zákazy, které jednou postihly kostkové hry a karty, jindy třeba kuželky. Všechno horlení proti hrám se však míjelo účinkem.

Hry měly pro člověka vždy zvláštní význam, dávaly mu zapomenout na všední dřinu, vnášely do šedivého života příjemný vzruch, radost, osvěžení. Dnes můžeme říci, že jsou nejlepším druhem aktivního odpočinku.

Jedním z těch, kdo pochopili rekreativní účinek hry, byl Jan Amos Komenský. Zastával se nejen šachů , které měly mezi ostatními hrami výjimečné postavení, snad proto, že bývaly oblíbenou zábavou králů a šlechty, ale i vrhcábů. Jejich obrázek dokonce zařadil do Světa v obrazech, učebnice, která měla děti seznámit s nejběžnějšími předměty denního života.

Hry byly pro vývoj dítěte nedílnou součástí už od období antiky. Středověká společnost spoustu her a doporučení o pozitivním vlivu her na vývoj dítěte přijala a některé si upravila dle daných společenských konvencí. Například hraní dětí na čerstvém vzduchu bylo velmi doporučováno. Doporučovanou dětskou hračkou bylo zrcadlo, do kterého se dítě smělo dívat  Postupně se začala používat i první dětská chrastítka, která vystřídaly větrníky, houpací koně, figurky rytířů,  panenky a různé deskové hry, ale i domácí mazlíčci. 

Druhy her

 šachy hrávala především šlechta. Do Evropy se dostali díky Křižáckým výpravám v 11. století. Jejich pravidla byla dost odlišná od těch, která známe dnes. Především v tom, že se jednotlivé figurky mohly přeskakovat a ve 13. století se někdy dokonce určoval pohyb figurek hodem kostky. Výklad pravidel nebyl jednotný a často kvůli tomu docházelo dokonce k hádkách nebo rvačkám či soubojům. Šachy se staly hrou urozených především proto, že znalost šachů a hry celkově patřilo mezi ctnosti rytířů. Obliba šachů se ale v období středověku přeceňuje. Nebyla to hra, kterou by za každou cenu hráli všichni urození, ale zmínky o této hře se objevují často v souvislosti s oslavou některých mužů jako atribut rytířství, spíše měli za úkol i na uměleckých dílech zobrazovat panovníka jako rytíře a vzor cnosti. 

kuželky (původně 9 kuželek, poté ve 40. letech 20.století v Americe zakázány kvůli hazardu, aby se zákazu předešlo, přidala se ještě jedna kuželka)

 karty – hazard, hrávaly se v krčmách, především chudina. Celá karetní sada obsahuje 48 karet, na místo barev označuje každou kartu jeden ze 4 královských znaků: císař římský, král český, uherský a francouzský. Hodnoty symbolizují feudální hierarchii – nejvyšší karta je král (vůbec nejvyšší je císař), nižší královna, dvorští úředníci, až nejnižší šašek.

kostky – hodně zakazovány kvůli hazardu. Hrou v kostky se však neoznačovalo jen prosté soupeření, kdo hodí vyšší počet bodů, ale nazývaly se tak různé stolní hry, jejichž výsledek byl závislý na hodu kostkou.  Hra měla svůj řád (součet ok na protilehlých hracích plochách musel být sedm, kostka nesměla být na jedné straně těžší než na druhé). Kostky se zhotovovaly ze dřeva či slonové kosti. V Evropě ve 13. století existovalo dokonce specifické řemeslo výrobců kostek (tzv. kostkařů),  roku 1292 jich bylo jen v Paříži 7. 

Středověká hra Plátýnko. Hrávala se především v krčmách

 

vrhcáby hodně oblíbené, hrávala je chudina v tavernách, ale rozšířeny byly i mezi panstvem. 

skořápky – hazard

míčové hry 

1. Paume – předchůdce tenisu ve Francii,hrála ho především  šlechta a měšťané. Byla to míčová hra, kdy se míček  házel z dlaně, která byla později nahrazena pálkou, vznikl tak později tenis.

2. Soule – podobná americkému fotbalu, rozšířená především v Anglii mezi vesničany, sloužila pro zábavu při rodinných oslavách   a svátcích, hodně tvrdá.  Hra se ale od té dnešní v mnohém lišila. Podobu lze hledat v tom, že se tato hra hrála s míčem, který byl velký asi jako lidská hlava. Míč se zhotovoval z kůže a byl vycpaný slámou a otrubami. Cílem hry bylo odebrat míč hráči násilím. Pravidla ovšem žádná nebyla. Hru lze popsat především jako rvačku o míč, při  níž bylo dovoleno vše. Zápas obvykle trval 2-3 hodiny. 

Ve 13. – 14. století se městská mládež v Anglii nemohla zúčastňovat turnajů, ty byly nahrazeny míčovými hrami. A již z této doby jsou první zmínky o fotbale.

Domino

Domino vzniklo pravděpodobně v Asii někdy okolo pátého století. Do Evropy se dostalo však mnohem později a to v 18. století. 

Runy

Runy jsou znaky, podle jedné teorie odvozené pravděpodobně z písma etruského a řeckého. Tyto znakové sady se používaly v germánských jazycích, především pak ve Skandinávii a na britských ostrovech, a to v pozdním období rané době dějinné (též označované jako protohistorie) a v raném středověku. Runy se obvykle ryly do kamene nebo do dřeva. Sloužily nejen k zápisu textů, ale především k magickým účelům, jako je věštba nebo různé formule a talismany. Dnes umíme runové znaky rozluštit, smysl některých textů nám však zůstává utajen.

 Dvorská zábava 

Mezi nejoblíbenější dvorskou zábavu patřily především turnaje. Od 13.st se snaží šlechta odlišit od měšťanů a hledá staré rytířské ctnosti. Pohrdali „chamtivými měšťany“ a jejich shonem za penězi a pořádali okázalé dvorské slavnosti. Teprve tehdy se rozvinulo profesionální turnajnictví, byly zakládány světské rytířské řády s rituálem, jenž vystihl kult rytířské cti a pýchy.V Evropě jejich sláva postupně upadala, ale v českých zemích šlo o zábavu hojně rozšířenou, kterou měli v oblibě především Lucemburkové. Jelikož na Pražském hradě nebyl žádný vhodný prostor pro kolbiště, turnaje se tradičně konaly na Staroměstském náměstí. Často se jich účastnil i sám Karel IV. Toho papež Kliment V. káral za to, že panovník příliš holduje této zábavě.

Rozlišovaly se turnaje cvičné pro mládež, turnaje pro kořist (poražený musel vyplatit cenu koně a zbroje) a klání o přízeň dámy. Turnaje jako součást soudního aktu v záležitostech rodinné cti se spíše blížily souboji. Kolba vždy měla ráz slavnostní. Pro turnajové hry muselo být na rozlehlé planině (někdy i na náměstí) vybudováno nákladné kolbiště ohrazené zábradlím (šraňky) s tribunou pro diváky. Původně si turnaje mohl dovolit jen panovník, jelikož se jich často účastnili cizí rytíři. Prestiž dvora se měřila podle toho, jak daleko si mohl panovník dovolit rozhlásit kolbu, jak vznešené feudály pozval a kolik jich přijelo. Odtud odvozovali zkušení heroldi své umění v dlouhodobé přípravě a vlastní organizaci turnajů. Bývali služebníky dvora, najímanými zpočátku ad hoc: znali nejen erby rytířů, ale hlavně jejich politickou prestiž. Turnaje se konaly při příležitosti korunovace, zvlášť významné návštěvy, při sňatku – proto je také zaznamenávali kronikáři jako zvlášť významné akce. Teprve později se z nich stává poloprofesionální představení a mohli si je dovolit i zámožní aristokraté.

Velmi významný byl turnaj, který uspořádal Jan Lucemburský ve Francii u příležitosti oslav sňatku se svou druhou manželkou. Podle údajů ve Zbraslavské kronice při tomto turnaji bylo zraněno hodně rytířů. Protože se turnaj konal bez výslovného souhlasu francouzského krále, který si vymohl privilegium turnaje povolovat, byli rytíři uvězněni a propuštěni až na přímluvu krále Jana Lucemburského.

Rytířské turnaje

Buhurt – byl skupinový způsob boje, připomínající skutečnou bitvu.

Tjost – česky také kolba byl souboj jednotlivců ve speciálně upravené aréně – kolbišti. Cílem bylo pokusit se pomocí dřevce, až 4 metry dlouhého, zasáhnout protivníka do štítu, shodit protivníka z koně a zároveň se sám udržet v sedle, případně mu shodit přilbu. Pokud se to nepodařilo a oba rytíři zlámali všechna náhradní kopí následoval pěší boj s meči.

Ordály – boží soudy, ve kterých šlo výhradně o rytířskou čest – nejvyšší hodnotu. Nezřídka se bojovalo na život a na smrt, tento typ zápolení se nejvíc podobal skutečnému souboji, ale měl stále formální podobu.Vítěz měl právo poraženého zabít, což se nezřídka stávalo, mnohdy mu dal na vybranou, smrtící ránu nebo prohlášení o nevině vítěze.

Rytíř vždy po vítězství v souboji dostal od krásné dámy část jejího oděvu jako důkaz lásky. Byl to buď šátek nebo závoj. Rytíř si ho ovázal kolem paže na důkaz oddanosti své paní, ikdyž už se pak třeba vůbec nesetkali. Rytíř byl oddán svému pánu a vládci a zároveň měl milostný poměr s jeho paní. Musel dokázat, že je hoden lásky, proto se pouštěl do nebezpečných bitev a odměna pro takový důkaz oddanosti spočívala především v malém ústupku ze strany dámy a nebo v letmém dotyku či polibku.

Vojenský přípravný charakter si turnaje udržely do počátku 14. století, pak se stále více začal projevovat v jejich přípravě a průběhu zábavný, herní cíl. Tehdy se turnaje konaly za účasti velkého počtu diváků, urozených i prostých lidí. Začínalo se bojovat o nevěstu, ale hlavně se bojovalo o ceny: poražený se musel, často velmi draze, vykoupit. Vítěz získal i jeho koně a výzbroj. Tak se turnaje začaly měnit v prostředek obživy řady zchudlých rytířů. Tím se ovšem současně oslabovala jejich herní podoba a zesilovala divácká přitažlivost. Nejvýše se ovšem cenil slavnostní turnaj pro čest. Ve 14. století však byl čím dále více výjimkou.To může souviset s úpadkem rytířství, který lze sledovat zhruba od 14. století až do jeho pozvolného konce ve druhé polovině 15. století. Válek pomalu ubývalo a rytíři, kteří nebyli dostatečně zabezpečení, byli těmito událostmi donuceni účastnit se turnajů, aby si zajistili obživu. K úpadku rytířství dochází zejména se změnou válečných strategií a markantním využitím střelných zbraní proti kterým masivní brnění poskytovalo pramalou ochranu. 

Osobnost rytíře, jeho práva a povinnosti 

Rytíři neboli  takzvaná těžká jízda tvořili jeden z pilířů středověkých vojsk i přesto, že nebývali nejpočetnější složkou vojska, jejich „výkon“ v bitevním poli velkou měrou rozhodoval o výsledku dané bitvy. Rytíři byli ve středověku jedinou skupinou lidí, která byla podrobena dlouhodobému a systematickému tělesnému výcviku, za který navíc dostávali odměnu. Lze je tedy s trochou nadsázky nazvat jedinými profesionálními sportovci středověku. Rytíři se stejně jako profesionálnímu sportovci dostává intenzivního, dlouhodobého tréninku, který by z něj měl dělat fyzicky i psychicky zdatného jedince.

Oba jsou za své „zaměstnání“ náležitě odměněni. V případě úspěchu (vítězství) na turnaji nebo závodě jsou odměněni navíc za svůj výkon.

Výcvik začínal již ve velmi útlém věku, některé zdroje uvádí, že již před sedmým rokem. Chlapci byli vystavováni soustavnému a tvrdému výcviku. Celý výcvik absolvoval chlapec na dvoře svého otce a obvykle býval zakončen kolem 12-14 let. V té době byl chlapec vyslán na dvůr svého lenního pána, knížete či krále. Zde se stával panošem a v kolektivu dalších panošů pokračovala jeho výchova. Každý z mladíků, kteří přišli na dvůr svého pána, pokud nepřišli v doprovodu svého vychovatele, byl svěřen do péče nějakého zkušeného rytíře. Pod jeho vedením se dále zdokonaloval zejména v jízdě na koni a ovládání zbraní. Panoši se však na dvoře svého pána nejenom účastnili výcviku ve zbrani, ale učili se i dvorským mravům. K dvorským mravům patřil zejména tanec, zpěv, hra na hudební nástroje a pohybovat se ve společnosti dam. Se svým vychovatelem se účastnili rytířských turnajů. Nosili rytíři rezervní kopí a dřevce, v případě potřeby mu je podávali, vodili mu koně, pomáhali mu oblékat těžké brnění. Nezřídka zasahovali i do průběhu turnaje. Panoši provázeli svého pána i do války a všestranně mu pomáhali.

Po absolvování všech povinných součástí výcviku a dosažení potřebného věku, který se lišil podle toho v jaké zemi panoš žil, nadešel den, kdy byli panoši slavnostně přijímáni do rytířského stavu. Obvykle jich bylo přijímáno několik najednou, někdy i několik stovek. Rytíři mají podobné zájmy, cíle a většinou se setkávají poměrně často, tímto způsobem se z nich zpravidla stávají výborní přátelé a jejich svazky jsou taktéž velmi pevné. Rytířský souboj je sice většinou prezentován jako souboj dvou jednotlivců. S tímto se setkáváme zvláště na turnajích, které byly ve skutečnosti spíš okázalým tréninkem. Ale jejich společná výchova měla vliv zvláště při skutečných soubojích a válkách ve kterých šlo o život, tím že se znali věděli, že se můžou jeden na druhého spolehnout a tím vytvářeli ještě hrozivější a sebevědomou vojenskou jednotku.

Šlechta, případně král měli rytíře ve své moci formou vazalství a využívali je k naplnění svých zájmů. Bojem byly totiž řešeny všechny spory a šlechtici v čele rytířských skupin se násilnému řešení problému rozhodně nebránili, hledali totiž jakoukoli příležitost k boji. Lze tedy říci, že středověk byl dobou neustálých vojenských šarvátek v nichž měli rytíři své místo po boku svého pána.

Rytířem se mohl stát výhradně mladý muž. Zpočátku, zvláště v raném středověku a kolem křížových výprav, se od něj nevyžadoval urozený původ, později, ve vrcholném středověku, se však stal základní podmínkou. O tom, kdo se rytířem může či nemůže stát rozhodoval král nebo šlechta. Postupem času rostla pozice rytíře ve společnosti natolik, že už se rytíři stávali jen synové rytířů.

7 rytířských ctností: Jízda na koni, plavání, střelba z luku, šerm a zápas, lov, šachy, veršování.

Rytířské turnaje sloužily ze začátku jako příprava pro válku, později pro pobavení šlechty a pro ukázku zdatnosti a udatnosti rytířů.

Mezi další oblíbené kratochvíle šlechty patřili i zápasnické a silácké soutěže. Hlavní ozdobou byla manželka Karla IV. Alžběta Pomořanská, známá svou silou (lámala podkovy a železné předměty, ale pouze se souhlasem svého muže). Oblíbené byly také hony. Konaly se ve Stromovce nedaleko Pražského hradu a v hlubokých křivoklátských lesích. Pro pobavení panstva se na hradě ve 14. století nacházel zvěřinec s cizokrajnými šelmami a obrovskými hady, chováni byli konce i lvi. 

Královský dvůr a dvorské ceremonie

Všichni panovníci dbali na to, aby jejich dvůr byl co nejvýznamnější. Proto si vždy zvali významné osobnosti, pořádali okázalé ceremonie a nešetřili příležitostmi, jak se bavit. Nejinak tomu bylo i na královském dvoře za vlády Lucemburků. Dvořané se dělili do dvou skupin

První skupinou byl velký dvůr, který tvořili lidé, zastávající politicko-správní posty. Byla to například královská rada, dvorští úředníci, vysoká církev a stálí hosté – především velmoži, umělci a učenci.

Druhou skupinu tvořil tzv. malý dvůr. Byli to lidé, kteří se pohybovali okolo panovníka a v jeho soukromí. Tito lidé zajišťovali panovníkovi denní potřeby – od ranní toalety a vstup do audienčního sálu přes stravování, denní zábavu (např. vyjížďku, lov, hry, rozpravy s učenci, četbu), zdravotní péči a hygienu, výchovu dětí, modlitby a zpověď až k večernímu odstrojení krále i královny a ulehnutí na královské lože. Zatímco panovníkovi sloužili urození rytíři či univerzitně vzdělaní preláti, královninu společnost tvořily dvorní dámy (často to byly manželky dvořanů či vdovy po nich). Královna měla však i mužské služebníky, byli to především hofmistr, šenk, kuchař.

Členové velkého dvora byli vybíráni na základě dohody mezi církví a domácí šlechtou. Některé úřady velkého dvora byly dvorské, jiné čestné. Jejich přítomnost panovník vyžadoval jen při důležitých audiencích nebo při oslavách různých svátků. Osobnosti velkého dvora měli i jiné povinnosti a část života žili jinde než na královském dvoře.

Malý dvůr si vybíral panovník sám. Šlo především o lidi panovníkovi velmi blízké a sympatické a musel jim samozřejmě věřit. Lidé tvořící malý dvůr museli být panovníkovi stále nablízku. Jejich post závisel především na momentální panovníkově přízni. V pramenech se pro společníka krále objevuje pojmenování jako „domácí“ či „každodenní“ společník či spolupracovník, ale též falckrabě, což byl úřad který se uděloval především umělcům nebo učencům. Titul falckraběte udělil Karel IV. Francescu Petrarcovi a významnému právníkovi Tartolovi de Sassoferrato udělil titul dvorského rady a šlechtický titul. Karel IV. uděloval významná vyznamenáti a tituly i nižší šlechtě a mešťanům. Příkladem toho je i kuchař Budík, který se pyšnil titulem Familiaris  (domácí společník) a měl privilegium být blízko králi. Ten mu věnoval krčmu na Poříčí na Novém Městě pražském a dostal právo vařit a prodávat pivo a osvobodil ho od daní. 

Dvůr Karla IV. byl zároveň císařským dvorem a patřil mezi největší v Evropě. Odhaduje se, že na malém dvoře bývalo v 60. letech 14. století asi 120 osob a celý dvůr tvořilo v té době asi 350 osob přičemž papežův dvůr v Avignonu tvořilo asi 700 osob.

Král musel být neustále všem na očích a jeho autorita a moc byla všudypřítomná. Každý královský čin doprovázel slavnostní obřad podobný divadlu, v němž hrál panovník hlavní roli a členové dvora byli statisti. Je proto velmi těžké odhadnout hranici mezi oficiální hradní ceremonií a dvorskou zábavou. Jedním z největších a nejvýznamnějších aktů byla audience, která se konala ve velkém sále hradu. Král byl obklopován dvořany. Herold (ceremoniář) ohlašoval jména a hodnosti hostů, kteří následně vcházeli za zvuků trub. Tuto situaci můžeme vidět v mnoha pohádkách. Panovník vyslechl hostovu žádost a pak ho vyzval k soukromé rozpravě, na veřejnosti se většinou složité problémy neřešily). Florentský kronikář Matteo Villani popsal audienci u Karla IV. takto:

„Bylo jeho zvykem držet v ruce hrst proutků a malý nůž a jemně je vyřezávat pro své potěšení. Při této ruční práce, zatímco lidé klečeli před ním na kolenou a přednášeli své prosby, rozhlížel se po okolostojících, jako by neposlouchal ty, kteří k němu promlouvali, a nevěnoval pozornost jejich slyšení. Nicméně poslouchal a rozuměl výborně a málo slovy, ale výstižně odpovídal na to, co chtěl.“  

Slavnostní bylo i přivítání panovníka při příjezdu do města. Přijížděl většinou za účelem vysvěcení kostela, předání nových privilegií nebo se zde zastavil jen při cestě. Bylo zvykem, že představitelé města i jeho obyvatelé vyšli před bránu uvítat přijíždějícího krále. Takové uvítání se konalo například před Strahovskou bránou. Aby měšťané zdůraznili úctu, kterou ke králi cítí, vyrazili mu naproti někdy i na dlouhou vzdálenost. Město bylo s králem dohodnuto a ten se těsně předtím na vhodném místě (například klášter nebo kostel) převlékl z cestovního šatu do slavnostního (někdy měl dokonce i korunu na hlavě).

V uvítacím výboru panovníka nechyběli měšťané s korouhvemi a duchovní, kteří nesli relikviáře s ostatky královských předků. Nejvyšší představitelé města pak předali králi symbolicky klíče od městských bran, král pak podle zvyku usedl na bílého koně, kterého za uzdu vedli městští konšelé. Někdy nesli nad panovníkovou hlavou i baldachýn. Baldachýn, který byl nesen při císařské korunovaci Karla IV. věnoval sám Karel na věrné služby svému služebníkovi Zbyňkovi z Házmburka.

Průvod doprovázela hudba, občas se udělala zastávka, při níž lidé vyjadřovali králi úctu. Po korunovaci Jana Lucemburského v roce 1311 prý procházel průvod městem a dle kroniky:

„za zvuku trub, louten a píšťal, bubnů a kórů i hudby všeho druhu“

Při podobných aktech nešlo jen o ceremoniál samotný, ale často to bývalo spojováno s přísahou věrnosti a oddanosti panovníkovi. Pečlivě se dbalo i na to, aby byla v holdu panovníkovi zdůrazněna boží vůle, proto se ceremoniál konal hlavně na otevřených prostranstvích blízko chrámu nebo před městskými hradbami. Pro tyto účely bylo speciálně stavěno lešení s purpurovými prapory se zlatým brokátem. Na pódiu stál trůn, na který zasedl král s korunou, žezlem i jablkem. Po boku krále stál dvorní maršálek s taseným mečem. Při poddanském holdu skládali poddaní prapor králi k nohám. Po složení přísahy jim ho král opět vrátil na znamení, že slib přijímá.

Při příjezdu Karla IV. do Norimberka uvedla kronika: 

„Přitáhl s velkým vojskem a při svém vjezdu dal podle obyčeje svých předků zapálit na dvou místech mohutný oheň, aby všichni věděli o příchodu českého krále. Česká knížata a králové mají totiž od pradávna obyčej, že povoláni k císařskému dvoru, přicházejí v plameni a ohni. Proto také nosili od starodávna černou orlici v plameni ohně na bílém poli.“  Tento zvyk pak vysvětluje tím, že český panovník nemá být císařem povoláván z malicherných důvodů.

Za veřejné slavnosti na dvoře Karla IV. se považovalo i svěcení významných církevních svátků. Od roku 1347, kdy slavil vánoční svátky v Basileji, osobně četl vstupní slova evangelia během bohoslužby Narození Páně (24. prosince). Významné bylo také svěcení oltářů, kostelů, oblíbené byly i poutě, především každoroční vystavování říšských církevních hodností a relikvií o první neděli po Velikonocích v kapli Božího těla na Novém Městě pražském, kde bylo tisíce návštěvníků. Veřejnými slavnostmi se ale staly i korunovace, sňatky a pohřby členů královské rodiny.

Středověké mikulášské oslavy

Tak jako po celou dobu zimních svátků, obcházely i na Mikuláše středověké domácnosti různé maškary. 

Tato tradice se udržela až do 19. století – například v okolí Litomyšle tvořili hlučný mikulášský průvod mládenci oblečení do vojenských uniforem jako husaři se šavlemi, myslivci s puškami, Turci s turbany a šavlemi a mouřeníni. Jeden z mladíků se převlékal za dámu v klobouku s peřím. V průvodu nesměl chybět biskup s berlou a andílci, jezdec na koni, sedlák se selkou, kominík, ras, žid a smrtka. Zvláštními maskami byli hajduci, kteří sv. Mikuláše chránili a tzv. klapačka (mladík v houni, sedící na tyči zakončené dřevěnou hlavou s velkými čelistmi, které po zatahání provázku hlučně klapaly). Když byly odehrané příslušné scénky, nahrnuly se masky do domu. Mikuláš tam měl krátkou řeč k hospodáři, ve které mu radil, jak má vychovávat děti. Pak dostaly děti sušené ovoce a cukroví a hospodář odměnil maškary trochou peněz. 
Podobné průvody jsou doložené i ze středních a východních Čech a z některých oblastí Moravy. Většinou ale chodil Mikuláš s anděly a čerty, občas ho doprovázela i nějaká jiná maska (smrtka s kosou, koza, kněz…). V některých místech na Moravě doprovázely mikuláše ženy – Mikulášky, oblečené do bílých šatů – ty nahrazovaly v družině anděla. 

Vánoce a čas adventní za dob našich předků

První zmínky o adventu a o Vánocích u nás pocházejí již z 11. nebo 12. století. Advent byl tehdy církví velice propagován. Církev toužila po tom, aby se věřící vždy před nějakým velkým svátkem očistil od svých hříchů, tzn. aby držel půst, žil střídmě a zbožně a chodil ke zpovědi. A ve jménu tohoto snažení byly vytvořeny 2 postní cykly. První postní cyklus byl 50 dní před Velikonocemi a druhý byl advent, což byly 4 týdny. Zatímco před Velikonocemi se církvi podařilo prosadit půst a zbožnost, tak před Vánocemi nikoliv a to z jednoho prostého důvodu.

 Lidé ve středověku celý rok tvrdě pracovali a jediné období, kdy si  mohli odpočinout a bavit se a trochu si dopřát, byla zima. Takže  v období adventu se skutečně bavili po svém. Advent měl sice  trochu církevní náboj, ale na rozdíl od ostatních církevních svátků  byl spojen s naprosto obyčejnou lidovou zábavou. Ta zábava lidu  měla dle dobových traktátů 3 základní pilíře. Tím prvním je se  dobře a hodně najíst, tím druhým opít se tak, že až člověk spadne  pod stůl a třetím je oddávat se zábavám tělesným. K zábavám  tělesným patřilo například dobře pomilovat ženu, tančilo se a    zpívalo nebo se hrály kostky a věštilo se z karet. V době adventní  byly obvyklé i maškarní průvody, byly podobné jako ty  masopustní dnes a ještě v 18. století nechodil klasický Mikuláš, anděl a čert, ale chodily zcela jiné masky. Byly to vlastně pohanské tradice. Maškarní průvody umožňovaly opravdu nevázanou a přirozenou zábavu i obyčejným lidem. Podle některých pramenů prý byla jedna žena takovýmto průvodem přistižena při styku a vymlouvala se, že onen mladík přišel na koledu a ona mu neměla co jiného dát J Ve Slaném prý se zase průvod tak nezřízeně opil, že nestihl ani dojít k Pražské bráně. Až do třicetileté války to byly oslavy hlavně společenské. Po válce se mění celá podstata přístupu k víře, začíná se více hledět na duchovní prožitek a v té době právě získávají  Vánoce podobu takového klidného, rodinného svátku.  Betlémy se začaly objevovat až za dob panování Josefa II., kdy on je zakázal stavět v kostele a tím donutil lidi stavět si betlémky doma. 

Stromeček středověk vlastně neznal, jen pár pramenů uvádí, že v Německu v období renesance se objevily ve velkých stromy, které se nějak nezdobily, ale dávaly se pod nimi dárky dětem z chudých rodin a ze špitálů. Takový strom stál i v Praze před třicetiletou válkou. K nám do Čech do běžných domácností se stromeček dostal až na počátku 19. století a údajně první si postavil věčně zadlužený tehdejší řiditel Stavovského divadla. On pobýval v Bavorsku a když si pak pozval na Vánoce k sobě domů pár přátel, tak oni mu dali pod vysoký strom na jeho zahradě dárek v podobě vyplacených směnek veškerých jeho dluhů. 

Středověké vánoce ještě sice neznají dnešní ozdobený strom, avšak i tehdy se domy zdobily zeleným chvojím a jmelím. Říkalo se mu „zelení“ a opět se jednalo o magickou ochranu před zlými duchy, před zimou, nemocemi a hladem. Zelení bylo umisťováno na okna, na otevřené ohniště, prahy a trámy dveří. Jmelí nese zajímavou dvojí symboliku – chrání domácí (dobrý) oheň a chrání před požárem (zlým ohněm). Jako ozdoba se používala červená jablíčka, ořechy či jejich skořápky (kvůli barvě a tvaru – obojí připomínají sluneční kotouč), dále pak šípky, ale i sušené houby, ovoce, kousky sladkého pečiva. 

 Ve středověku se na Vánoce dělaly sladké omáčky a sladké kaše a  pekla se vánočka, ale ta vypadala jinak než ta dnešní. Klasické  cukroví se do měšťanských domácností dostalo až na začátku 19.  století s rozvojem cukráren a cukrárenského řemesla. Do konce 18.  století se převážně sladilo jen medem.

 Teprve s rozvojem cukrovarů bylo možno vyrábět rafinovaný cukr  a péct jiný druh pečiva a sladkých dobrot. Nejdříve to byla výsada  exkluzivních cukráren a postupně se začalo péct i v domácnostech. Dělaly se dokonce kurzy pro hospodyňky. Kapr nebylo tradiční vánoční jídlo. Ryby se jedly jen v době půstu, což ve středověku období adventu nebylo, takže se jedlo všechno jiné, jenom ne ryby. Dokonce kapr nebyl ani středoevropskou rybou. Přivezli si ho Římané, kteří ho pěstovali jen jako ozdobnou rybu, protože měli za to, že není k jídlu (no v některých případech s nimi musím souhlasit J ). Do Střední Evropy kapra přinesli teprve benediktini a ti ho pěstovali právě pro období půstu. Na vánoční stoly se kapr dostal až někdy v polovině 19. století, kdy se v rámci zbožnosti začalo prosazovat období půstu. V té době taky vznikla ta pověra se zlatým prasátkem. Více do podvědomí se kapr dostal až před II. světovou válkou, kdy pamětnice tvrdila, že její tatínek dával čeledi na svém velkém statku kapry. Rozhodl se, že bude moderní, tak ryby každému rozdal. Ale čeledíni vzali ty misky s rybami, šli na hnojiště a tam ryby vyhodili a vzbouřili se, že chtějí pořádné jídlo.

Kromě předávání dárků (ochrana druhých i sebe sama před chudobou) se ve středověku na čistě vydrhnutý stůl vykouřený jalovcem a černobýlem, pokrytý bílým, doma vyrobeným plátnem, položil velký sváteční bílý chléb a nůž, aby si každý mohl ukrojit a jíst do sytosti. To platilo i pro pocestné, kterým se tento den otevíraly dveře. Tehdejší bílý chléb byl, stejně jako dnes vánočka, zdoben mandlemi, rozinkami, sušeným ovocem a slazen medem. Dále na stůl patřilo čerstvé ovoce – jablka a ořechy. Postupně se však během večera na stůl kladlo vše, co se doma vypěstovalo a urodilo (opět magické gesto pro ochranu úrody a hojnosti další potravy). Ke štědrovečerní hostině pak patřily nejen kaše slané i sladké, ale také vařené čerstvé i sušené ovoce a různé omáčky z něho, perník, oplatky, hrách (po vánočce druhé nejslavnostnější jídlo – symbolizuje spojení všech stolovníků v dobrém i ve zlém), česnek, menší koláče (někdy i se zapečenými penízky pro štěstí, případně hodnotnými mincemi jako dary).  

A perlička na závěr:

Úsloví „Lucie noci upije a dne nepřidá“ vzniklo v renesanci. Původně podle kalendáře mělo toto přísloví patřit do období za týden po sv. Lucii. Svátek sv. Lucie byl vázán na 13. prosince kalendářně. Ale až do reforem papeže Řehoře platil kalendář Juliánský, tedy někdy do 16. století. Tento kalendář nekopíruje přesně pohyb slunce. Je tam problém v přestupném roce ve staletích, která nejsou dělitelná čtyřmi. Takže pohyb slunce se opožďoval za kalendářem. Proto došlo k reformě kalendáře, tudíž v době kdy toto úsloví vzniklo, rovnodennost připadala na sv. Lucii a tak je pranostika svým způsobem pravdivá. Dá se říct, že spousta pranostik vlastně neodpovídá dnešnímu kalendáři, ale tomu Juliánskému.

Pradávná historie ohňostrojů

S oslavami příchodu nového roku je neodmyslitelně spojen ohňostroj. Oheň je symbolem slavností, narozenin a zábav už pradávna. Je také součástí našich domácností při každodenních činnostech a symbolizuje teplo a světlo, ale i určitý pocit bezpečí. Ale jak známo, oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Lidem ve středověku nejenom sloužil v domácnostech jako zdroj tepla a úprav stravy, ale v okamžiku se mohl proměnit v ničivý živel, díky kterému přišli lidé o všechno, co měli.

Historie ohňostrojů se píše už od dob starověké Číny a je spjata s vynálezem střelného prachu. Ten se skládal z ledku a síry, které se také využívali v lékařství. Legenda říká, že ve starověké Číně byl náhodně objeven střelný prach, když jeden neznámý kuchař smíchal dřevěné uhlí, síru a ledek. V té době to byly běžné kuchyňské složky. Ale směs najednou explodovala a střelný prach byl na světě.

V Číně okolo třetího století používaly na zahánění zlých duchů upravené bambusy, které vydávaly hluk a ty mohly být předchůdci dnešních petard. Tehdy také lidé házeli během oslav Nového roku do ohně bambusové trubičky plněné střelným prachem. Trubičky explodovaly a ozvala se rána. Tímto rituálem si Číňané zajišťovali hlavně štěstí a blahobyt po celý rok.

Do Evropy se střelný prach dostal až ve 13. století. Přivezl jej italský cestovatel Polo ze svých cest po Asii. Itálie byla první, kdo ohňostroj v Evropě začal používat a byli také první, kdo použil černý prach k výrobě ohňostroje. Pokaždé, když se na středověkém italském dvoře konala nějaká zábava, ať už to byla svatba či jiná významná událost, vždy ji doprovázel ohňostroj. V Čechách se začal střelný prach vyrábět okolo roku 1432 za dob husitů, kteří jej uměli vyrábět.

Velký rozmach ohňostroje však nastal v 16. století za vlády Rudolfa II. Jak známo, Rudofl II. měl velkou vášeň, kterou byla alchymie. Za jeho panování bylo patrně sestavováno nejvíce ohňostrojů. Ale sám císař na sestavování všech ohňostrojů dohlížel, ale našli se i tací, kteří zákaz nepovolených ohňostrojů vesele porušovali i přes opětovné císařovo napomenutí. Císař neměl moc rád hluk a samozřejmě se lidé v té době obávali požárů, tudíž musely být veškeré takové akce pod přísným dohledem. Velmi zdatným strůjcem ohňostrojů byl také známý italský malíř Giuseppe Arcimboldo. V období baroka oblíbenost velkolepých ohňostrojů ještě vzrostla především ve Francii na dvoře Ludvíka XIV. Ve Versailles byly v té době k vidění ty nejkrásnější ohňostroje v celé Evropě. Po vzoru francouzského dvora se začali „opičit“ i další významní šlechtici. Kdo v té době neměl ohňostroj, jako by nebyl. Byla to záležitost prestiže a společenského postavení. 

Ohňostroje byly v oblibě především mezi vysokou šlechtou. K nejznámějšímu ohňostroji patřil jeden z 18. století, který byl sestrojen k příležitosti uzavření mírové smlouvy v Cáchách. Hrál k němu i orchestr skladbu s názvem Hudba ke královskému ohňostroji od Georga Fridricha Händela.

Jak vidno, ohňostroje jsou součástí velkých oslav už od starověku a je na nich cosi magického. Ať už zahánějí zlé duchy nebo ne, tato světelná senzace nás zřejmě nepřestane fascinovat.

 

Oslavy Velikonoc v dobách Karla IV. 

Oslavy svátků jara, tedy Velikonoce, připadají na první neděli po prvním jarním úplňku. Velikonoce jsou pohyblivým svátkem, tudíž mohou začínat nejdříve 22. března a nejdéle 25. dubna. Tradice Velikonoc a velikonočních oslav existuje již od 2. století n. l. Tradice barvení velikonočních vajíček ale není tradicí křesťanskou, jelikož se vajíčka barvila ještě před vznikem církevních velikonočních svátků. Úplně první velikonoční kraslice byla nalezena již v sumerských hrobech. Na našem území je nejstarší dochovanou kraslicí červená zdobená kraslice z Velkých Hostěrádek z 1. poloviny 11. století. Samotný zvyk obdarování kraslicí je ze 14. století. Ve středověké společnosti znamenalo období Velikonoc pro panovníka především státnické povinnosti, ale též to bylo období oslav a liturgických bohoslužeb a zvyků. O Velikonocích (stejně jako o Letnicích či Vánocích) probíhaly i korunovace panovníků či zvolení nových biskupů a papežů. Korunovací si král upevnil svoje postavení a moc. Až do dob vlády Karla IV. se korunovace konaly hlavně o Letnicích, ale byli i takoví panovníci, kteří měli hned tři korunovace. Takovým panovníkem byl například Vilém Dobyvatel, který měl korunovace o Velikonocích, o Letnicích a o Vánocích. Pokud se korunovace konala nejen na Velikonoce, ale i na Vánoce či Letnice, mohla každá z nich probíhat na jiném místě. Syn Viléma Dobyvatele měl korunovaci na loveckém zámečku, kde nesměly chybět ani dravé šelmy. 

Na Velikonoce či jiné významné svátky v roce měl panovník úřední povinnosti. Často totiž během roku pobýval mimo svůj palác, tudíž všední starosti a problémy musely počkat až se vrátí. Oslavy Velikonoc byly také dopředu plánované a každý obyvatel země věděl, kdy má před krále předstoupit se svým problémem či stížností. Na hrad o oslavách svátků jara také zavítali vzácní hosté, ať už to byli vyslanci sousedních králů, či poslové od biskupů nebo samotného papeže. Král je při audienci vždy slušně pohostil a poskytl jim nocleh a veškeré pohodlí. Oni mu za to přivezli vzácné dary. O církevních a jiných svátcích byl panovník povinen nosit královskou korunu, jelikož, jak jsem již uvedla, vykonával především státnické povinnosti, mezi které patřila i volba nových biskupů a papežů. K takové volbě docházelo většinou na Zelený čtvrtek. O Velikonocích se na královském dvoře hrály i různé liturgické hry, jako například pašijové hry. První velikonoční náboženské hry na našem území jsou doloženy už od 12. století a konaly se v klášteře sv. Jiří na Pražském hradě. Právě Pražský hrad patřil k nejčastějším místům konání velikonočních oslav u nás. Mezi další taková místa můžeme zařadit Vyšehrad či Olomouc. Oslav a liturgických her se účastnili nejen dvořané či vzácní hosté, ale i členové královského rodu Přemyslovců. 

Velikonoční zvyky byly v podstatě stejné jako dnes. Jedním z těchto zvyků byla koleda, která je doložena od 2. poloviny 14. století. Koledovat se chodilo ale i v jiné církevní svátky. Na koledu chodili především žáci, kteří byli obdarovávání barevným vajíčkem (červené – symbol prolití krve Krista). A kde se vlastně vzala barevná vejce? Kněží si to vyložili po svém, když tvrdili, že se slepice pod křížem, na kterém visel Kristus, nazobaly krve (proto červená vejce). Lidová pověra zase vypráví, že se skořápky vajíčka, které připravila k jídlu hospodyně Kristovi a sv. Petrovi, proměnily ve zlato. Proto pak vajíčka hospodyně rozdávala v tento den (den návštěvy Krista a sv. Petra) jako vzpomínku. Ale zřejmě to bylo všechno úplně jinak. Když bylo ve středověku v období půstu před Velikonocemi hodně vajec a ta se nesměla jíst, tak se uvařila natvrdo, aby vydržela co nejdéle. Taková vajíčka se pak ještě obarvila, aby se odlišila od těch čerstvých. Hospodyňky ještě některá vejce pomalovaly ornamenty a taková vejce pak dostávali koledníci na velikonoční pondělí jako odměnu za vyšlehání. Věřilo se také v magickou moc vajec, proto k jejímu posílení se vajíčka pomalovávala různými magickými ornamenty. Mezi tradiční barvy velikonočních vajíček patřily žlutá, červená, želená, hnědá a černá. Král Edward I. si ve 13. století nechal nazdobit 450 vajec zlatem. Jako přírodní barviva se používaly cibulové slupky, lístky máty nebo špenátu, lipový květ, dubová kůra, roztok sazí, žito nebo šťáva z červené řepy či koření jako například kurkuma.Velikonočním vajíčkům se říkalo pisanky, malůvky, rejsky, straky… Pojem kraslice se ujal a o mnoho později.

Tradice šlehání vrbovými proutky patří také do 14. století. Dříve se šlehali chlapci i dívky navzájem. Ale tento zvyk se církvi příliš nelíbil a snažila se mu dát nový obsah. My známe šlehání pomlázkou jako způsob omlazení a zaručení dobrého zdraví, ale církev šlehání proutky mezi manželi vysvětlovala tak, že se tím snaží jeden druhého odradit od milování. Tehdy měli věřící přísně nakázáno, že musí během Velikonoc jít ke zpovědi a tři dny před ní a tři dny po ní nesmí tělesně hřešit. K připomenutí tohoto církevního nařízení měl sloužit vrbový prut, který byl položen v noci do postele mezi oba manžele. Dokonce i tak zapřísáhlý proti církevní reformátor jako byl Jan Hus kázal, že muži šlehají své ženy proto, aby od sebe navzájem v době Velikonoc nevyžadovali styk. Pro pomlázku měli v té době různá pojmenování. Říkali jí například žila, tatar, metla, korbáč a dokonce byly i podivnější názvy jako třeba pamihod, kyčka, čágár či roucačka. 

K dalším zvykům patřilo i svěcení velikonočních pokrmů, mezi kterými nechyběl mazanec, beránek a kus masa. V období půstu na se na stole objevila ryba a kaše. Ovšem dnešní hospodyňky si středověký mazanec zřejmě neupečou. Nejstarší dochovaný recept totiž spadá do období 15. – 16. století. Ve své knize Jídlo a pití v pravěku a středověku paní Magdalena Beranová uvádí zajímavý recept na mazanec ze 16. století, třeba ho některá z vás, hospodyňky, zkusí:

„Dej zahřát sladkou dobrou smetanu, přisyp bílou mouku a smíchej na kaši. Přidej vejce a kvasnice a dobře vše promíchej lžící. Nakonec dej strouhaný tvaroh, šafrán a hřebíčky, udělej těsto a hned ho dávej do trouby.“

Dalším pokrmem, který se mohl vyskytovat na velikonočním stole, mohl být tzv. koláč syrnej k veliké noci. Jak na něj? Opět poradí kuchařka paní Beranové: 

„Nastrouhej mladý, nepříliš tučný sýr a přidej stejnou část nastrouhaného starého sýra, také nepříliš mastného. Jáhly utluč na prach a vše sesyp a smíchej, rozklepni podle několik vajec, smíchej a nech stát asi 4 hodiny. Potom zadělej těsto jako na chleba. Když dobře vykyne, přidej strouhaný sýr s vejci. Když chceš mít koláč ostrý a hodně sýrový, dej dva díly sýra a díl těsta. Všechno dobře zpracuj a vyhněť a nech ještě spolu kynout asi hodinu. Potom peč.“ 

Kromě hostiny a státnických povinností měl o Velikonocích panovník povinnosti charitativní, jako bylo například na Zelený čtvrtek omývat nohy chudým a obdarovávat je penězi a na Velký pátek jim darovat šaty. Karel IV. zavedl ve své době tradici vystavování říšských korunovačních klenotů a ostatků svatých. Sám byl římským císařem korunován právě na Velikonoce roku . Korunovace v té době byla velmi významnou událostí. Karel se zavázal papeži, že v Římě stráví během své korunovace pouze jeden jediný den. On tento slib ovšem porušil vydal do Říma o pár dní dříve a v převleku. Chtěl si totiž prohlédnout město a ostatky svatých. Oficiálně pak už jako panovník vstoupil do města na Bílou sobotu. Měl na sobě červený šat a lid ho vítal a jásal. Jak víme, na velikonoční neděli se ho nepřátelé pokusili otrávit, ale jelikož se před korunovací a mší postil, otrava se naštěstí nekonala. Když opouštěl brány města, veliký průvod ho doprovázel a on ještě po cestě stačil pasovat rytíře. Celý průvod bylo vlastně jedno velké divadlo. 

Ale Velikonoce nebyly jen obdobím korunovací, hostin či státnických a liturgických tradic a povinností, ale také obdobím odpočinku a proto hlavně odpočívejte a užívejte si příchod jara…