Žití v dobách královských 

Móda za časů princezen v období gotiky

Po gotické ženě se vyžadují dlouhé vlasy. Ale opravdu DLOUHÉ!!!

Minimálně do půlky zad, jinak vypadá jak uprchlá řeholnice. Roztomilé a dobové jsou rozpuštěné vlasy s věnečkem nebo kovovou čelenkou. Perlovec už vyžaduje náznak nějakého účesu nebo rovnou variaci s copem či copy. Dámy nevypadající na pannu musí chtě nechtě „pod čepec“ – vlastně pod roušku. Ještě třeba poznamenat, že gotické panny byly skutečně velmi, velmi mladé … takže bychom měly být zarouškovány asi všechny. Tvary roušek a jejich způsob se během středověku měnil. Z počátku jednoduché plachetky se postupně stávaly nákladnou částí oděvu, jakou byl např. kruseler.

Gotika

Ve vrcholném středověku byly hojně užívány a velmi oblíbeny prsteny. Měly význam jak čistě reprezentativní, tak symbolický. Praktický význam měly spony – též agrafy či fibule. Fibule je označení jediné plášťové spony ke spínání na rameni či na prsou. Umně zpracovanými šperky byly přezky na opascích, knoflíky, spínadla a závěsné amulety.

Typické pro evropskou módu 14. a 15.století byl střih, a to jeho nespočetné variace, mnohotvarost a kvalita. V tomto období se také objevuje nový druh zapínání. Dosud se používalo šněrování, ale nyní se objevil nový vynález – zapínání na knoflíky a knoflíkové dírky. Ženský oděv 14. století, podobně jako mužský, měl zdůrazňovat tvar postavy. Základem byla spodní tunika s úzkými rukávy a svrchní tunika ve více střihových variantách, známý pod názvem bliaud. Sukně přiléhala těsně k tělu, rukávy měly obvykle ozdobné cípy, pachy. Průramky, výstřih a okraj sukně býval lemován kožešinou. Významným doplňkem šatů byl opasek. V první polovině 14. století mohl být úzký a dlouhý, v druhé polovině 14. století byl pro snížení polohy sukně kratší, silnější a těžší a ležel vždy na bocích.

Nepostradatelným aspektem ženské módy byla úprava vlasů. Svobodné dívky nosily vlasy stále rozpuštěné, ozdobené čelenkami z pásků látky, honosnějšími portami zdobenými kovovými nášivkami a pro nejvýše postavené ženy byly určené diadémy, zlaté nebo stříbrné obruče ozdobené perlami a drahými kameny. Symbolem vdané ženy byl čepec. Ty nejjednodušší byly čtvercové závoje zdobené volánky a výšivkami. Koncem 14. století vznikl tzv. henin, dlouhý špičatý klobouk z jehož špičky vlál závoj. Starší ženy nosily podviky, pruhy plátna, které kryly hlavu, tváře, hrdlo i ramena.

V době gotiky ovládly módu hlavně šperky slyšitelné – rolničky a zvonky. Nosily se zavěšené kolem pasu nebo lemovaly rukávy a výstřih.

Knoflíky byly známy již v pravěku, ale jejich význam stoupl až v gotice, která přinesla úzké oděvy. Ty se nedaly oblékat bez zapínání, a proto se používalo šněrování nebo knoflíky, které začaly být používány i jako šperky.

Například v období mezi 12. a 14.st. se lidé museli oblékat podle pravidel, aby nepobuřovali okolí. Pokud tento soubor pravidel nedodržovali, museli platit peněžní pokuty nebo byli dokonce vypovězeni z města. V oděvních pořádcích se psalo, jak se má která vrstva oblékat.

Předepsané byly i barvy a množství metrů a typy látek, které budou určité vrstvy smět použít na zhotovení oděvu.

Vrcholný středověk

Mužský oděv se skládal z košilové suknice, která se postupně zužovala. Měla dlouhé úzké rukávy. Dalšími částmi byly kabátec a plášť, který se nosil přes něj. Byl spojen šňůrkou přišitou na levé straně vedle knoflíku. Ve 13. stol. se objevují na obou stranách šperky – spony spojené stužkou.

Udatní rytíři nosili kroužkové nebo plátové brnění. Pod brněním pak vatovaný a prošívaný kabátec a suknici bez rukávů, kam se šperky nevešli. V létě tak chránili tělo před horkým brněním a v deštivém počasí brnění před vlhkem. Nohy navlékali do většinou bílých nohavic. Na hlavách nosili rytíři přilby. Důležitá byla heraldika (symboly šlechtického rodu, iniciály, barvy erbu), podle které mohli rytíře při turnajích rozpoznat.

Ženský oděv se přizpůsoboval ženskému tělu – poprvé se zužoval. Nosily košile s úzkými rukávy tzv. pachy. Dlouhé šaty se od pasu rozšiřovaly pomocí klínů. Na tuto spodnici si oblékaly surcot = svrchní oděv, něco mezi pláštěm a šatovou sukní. Dvouvrstvý oděv ale oblékaly ženy z vyšších vrstev. Obyčejné poddané měly jen jednu vrstvu. Ženské vlasy se kadeřily pomocí žhavých tělísek. Svobodné ženy chodily s copem nebo prostovlasé, vdané si hlavu zakrývaly rouškami. Ovíjely si je kolem hlavy nebo je měly jen tak položené. Roušky se doplňovaly korunkou. Vyšší vrstvy měly zlatou, nižší jen kovovou obroučku.

   

Důležitou součástí oděvu byly pokrývky hlavy. Muži nosili na hlavách čapky, kápě, kukly buď samostatně nebo jako část oděvu. Velmi rozšířené byly také šperky. Dívky nosily již zmiňovanou korunku nebo vínek = věneček z živých, papírových, voskových květů nebo z perel a drahých kamenů – opět podle výšky postavení.

Oblíbené byly také zvonkové šperky. Lemovaly se jimi opasky, nosily se ve výstřihu nebo na obuvi. Ta se zužuje a protahuje. Vznikají špičaté boty. Obouvali si vázané sandály nebo uzavřené boty. Praktickým doplňkem byl kapsář. Nosil se uvázaný na těle, ne na opasku. V pozdější době se z něj vyvinula kabelka.

Spodní prádlo

Rozlišenou částí oděvu se prádlo stalo až v průběhu 13. a 14. století. Jako spodní prádlo sloužily především košile, oblékané muži i ženami pod svrchní oděv. Nenosily se ale docela skryté zvlášť v renesanci se košile často objevovaly ve velkých dekoltech dámských živůtků nebo v prostřizích pánských kabátců. Košile oblékali lidé také do lázně nebo je používali jako noční. Mimo košil nosili muži ještě krátké spodky zvané hace.

Z čeho se šily oděvy

Základním dostupným materiálem na ušití jakéhokoliv oděvu bylo plátno, které bylo možné zhotovit i podomácku. Velká část oděvů se šila ze sukna domácího i cizího původu nebo z vlny, jejichž cena byla ovšem vyšší. Dražší oděvy byly z látek hedvábných, z aksamitu, atlasu, brokátu nebo damašku. Oblíbeným materiálem byly také kožešiny. Bohaté a nákladné róby se nosily též z důvodu tepelné izolace. Na hradech ve 13. století ještě nebývala prosklená okna a otevíraly se jen okenice. Tudíž ženy musely mít na sobě více vrstev šatů například z brokátu, aby jim nebyla zima, průvan byl značný. Také lidé byli ve středověku mnohem otužilejší než jsme my dnes. 

Bohatost šatníku

Člověk, který si sám zhotovoval oděv, měl zpravidla už jen jeden oblek rezervní. Teprve tehdy, když se oděv stal pro širší vrstvy obyvatelstva běžně dostupnou záležitostí, si lidé mohli pořídit více kusů všedního oblečení – kabátců, nohavic, živůtků, sukní a plášťů, které se lišily použitým materiálem, barvou, náročností zdobení a také stupněm opotřebení. Početné byly doplňky, jejichž pořízení nebylo tak finančně náročné a daly se snadno obměňovat.

Cena oděvu

Pořízení oděvu mohlo být velmi nákladnou záležitostí, zvlášť pokud vlastník nešetřil na látce a ozdobách. Po celý středověk tak zůstával oděv cenným darem.Oděvy, lepší ale i horší kusy, byly běžně odkazovány potomkům. Často se oděvy stávaly také předmětem krádeže, protože je bylo možné se značným ziskem zpeněžit.

Módní proměny oděvu

Podoba oděvů, které nebyly už jen zhola nezbytnou ochranou těla, podléhala různým módním vlnám. Gotika zdůrazňovala ve vypjaté podobě úzce sešněrovaných oděvů a špičatých bot se zobci znesnadňujícími chůzi, štíhlé a protáhlé linie. Renesanční oděv snad nejvýrazněji ovlivnil španělský dvorský kostým, kterým i do měšťanského prostředí proniklo okruží a těsné šaty potlačující přirozené lidské proporce.ozvíjí se symbolika barev:

Červená     = symbol života, souvislost s láskou, utrpení Krista, mučednická smrt

Bílá    = symbol nevinnosti, čistoty, pannenství, nosily ji mladé dívky a světice

Zelená = barva naděje, nesmrtelnosti, vítězství = triumfu života nad smrtí, jara nad zimou

Modrá = barva nebes, věčnosti, Panna Marie (= královna nebes) chodila v modrém. Stálost, věrnost – ledňáček je modrý, trpělivost

Žlutá    = ze šafránu, velice drahá – používaly ji jen vyšší vrstvy, ale postupně se stala barvou lidí na okraji společnosti (prodejné ženy, Židé), symbol podvodu, zrady

Černá   = symbol smrti, hladu, smutku, neštěstí, pekla => stávala se moderní jako reakce na přemrštěnou barevnost 

XIV. století není dobou primitivů chodících v cárech. Tehdejší řemeslníci dokázali i na jednoduchých výrobcích odvést precizní práci. Gotika je také velmi zdobná – i prosté šaty mohou být doplněny jednodušším zdobením, jako jsou například výšivky nebo šperky.

Gotika si též libuje v pestrosti. Nebojte se i na prostý šat použít pestré barvy i kombinace barev. Šetřete ale výraznými tóny (ty byly pro vysokou cenu vyhrazeny bohatým), volte spíše tlumenější. Neplýtvejte černou barvou – ta příliš v módě nebyla. Zapomeňte také na batiku a raději i na vzorované látky – i ty byly luxusní záležitostí pro bohaté.

Používejte přírodní a pro naši dobu doložitelné látky i materiály na doplňky. Z textilií je to téměř výhradně len na jemnější části (bruchy, spodní suknice, čapky) a vlna na silnější (svrchní suknice, kápě, plášť). Objevit se mohla i látka z konopí nebo vláken kopřiv. Bavlna sice již byla v Evropě známá, ale na tkaní textilu se prakticky nepoužívala, nanejvýš ve směsi se lnem.

Přírodní látky je před šitím nutné předsrážet vypráním na teplotu alespoň 40°C. Totéž platí i pro lněné nitě nebo vlněnou přízi.

Ve vrcholném středověku byly hojně užívány a velmi oblíbeny prsteny. Jsou po nejvíce zastoupeny v textových pramenech. Měly význam jak čistě reprezentativní tak symbolický. Zhotovovali se s vyleštěnými kameny v přírodním tvaru nebo jen čistě z kovu.

V 15. století se objevují kameny broušené do jehlanů nebo jednoduchých tabulek či plošek. K nošení prstenů se užívaly všechny prsty na ruce včetně palce (tvz. prsten „palečník“).

Prsteny s milostným poselstvím tvoří mezi nálezy hojně zastoupenou skupinu. Snoubenecké prsteny se na příklad vyhotovovaly v podobě dvou spojených rukou a byly na ně vyrývána jména snoubenců. Oblíbený byl rovněž motiv „uzlu lásky“

Praktický význam měly spony – též agrafy či fibule. Fibule je označení jediné plášťové spony ke spínání na rameni či na prsou. Podle tvaru je lze rozdělit do dvou základních skupin – dvoudílné, které pravděpodobně vznikly v době bronzové, a jednodílné, které lze mechanismem přirovnat k současnému spínacímu špendlíku a objevují se v nálezech z jižní Evropy přibližně od doby kolem roku 1500 př. Kr. Za agrafy jsou označovány spony ke spínání pláště, jež se vždy vyskytují v páru.

Umně zpracovanými šperky byly přezky na opascích a nákončí či pásy jako takové. Motivy se zpravidla na přezce a nákončí opakovaly a ty spolu tvořily jakousi sadu. Pásy se zhotovovaly z kůže nebo látky a nákladnější se mnohdy zdobily po celé délce plastickými kovovými dekory a plíšky.

Čelenky a vínky zmiňované v textových pramenech nacházíme především na dobových vyobrazeních. Knoflíky a spínadla jsou v nálezech častější. Rovněž se nacházejí kovové ražené plíšky, které doplňovaly výšivky či byly našívány na oděv samostatně. Oblíbené byly rovněž závěsné amulety a růžence.

Používané motivy byly velmi různorodé – od florálních motivů, zvířecích až po figurální či čistě ornamentální. Velmi významnou skupinu tvoří také šperky s náboženskou tématikou zobrazující svaté osoby či symboly.

Úloha šaška na královském dvoře

Šašek královský, to nebýval jen pouhý ‚obveselovač‘, klaun či komik v našem moderním pojetí, byť jeho archetypální i faktická postavička v nás dnes takový názor evokuje. Tento ‚moudrý blázen‘ urozených dvorů míval mnohem širší záběr: není to jen bavič ani kašpárek, jak ho známe z loutkových divadel. Šašek či blázen královský je postavou specifickou: směl být i králův rádce a mnohdy přítel, zpovědník, důvěrník, mudrc i jakési svědomí královské milosti. Jeho ‚sova‘ i ‚zrcadlo‘.“

Avšak neměli své šašky tehdy zdaleka jen králové! Vždyť evropský středověk je obecně zlatým časem šašků. A jednalo se vždy jen o moudré blázny? Ale kdepak! Mnohdy to nebylo s jejich postavením a účelem tak jednoznačné. Ne každý vládce, správce, duchovní či šlechtic – majitel či ‚provozovatel‘ šaška – dokázal snést pravdu. Bavit se však chtěli všichni. Blázen Kacafírek z pohádky Princ a Večernice skutečně existoval – Byl velice vyjímečný, nebyl to však žádný hlupák, ve škole sice neposeděl, ale v soukromí prý“… pilně čítal v Písmu svatém, v kronikách a jiných knihách, ba dokonce i latinským knihám rozuměl. Tak si nastřádal v hlavě velikou zásobu příběhů, a když bylo po práci nebo když v neděli odpoledne usedl mezi sousedy, vypravoval je těm, kdo číst neuměli, a byl proto velmi oblíben. Dokonce sám skládal všelijaké veselé písničky, svatební, křestní i pohřební řeči a nebylo slavnosti v městě a v okolí, kam by nebyl zván a kde by nebyl rád vítán. “ Kacafírkovým žertům se přitom často smáli i ti, z nichž si je tropil.

„Hygiena“ ve středověku

Středověk nepřinesl nic převratného v oblasti hygieny.  Alespoň tedy ne do doby, kdy mor začal kosit tisíce obětí. V tu dobu lidé zaujali k hygieně negativní postoj. Měli za to, ze voda je živnou půdou pro nakažlivé nemoci, a tak se jí vyhýbali. Nechuť k vodě a mytí se promítla do udržování hygieny poměrně svérázně: mastné vlasy se maskovaly parukami, obličej si neomývali vodou, ale otírali plátnem a překrývali ho silnou vrstvou pudru. Velmi žádaným artiklem byly voňavky (ty rytíři vozili z křižáckých tažení svým dámám), které měly přebít nepříjemný tělesný pach, a také drbátka, která měla ulevit, když šlechtice svrbilo nemyté tělo. Na venkově nebyl odpor k vodě tak silný, prostí lidé se čas od času vykoupali v čistém rybníčku či potoce. Vějíře se nepoužívaly z důvodu horka, ale z důvodu zápachu, který vydávalo lidské tělo pod oblečením. Proto bylo oblečení zhotovováno z těžkých a neprodyšných materiálů, aby nepropouštělo zápach hlavně z intimních partií, které se nemyly skoro nikdy. Pach nemytých těl byl dokonce brán jako svůdný.Skoro se nekoupali, protože v místnosti byla velká zima a nebyla tekoucí voda. Koupele se konaly ve velkých dřevěných kádích a koupalo se podle postavení v rodině. Napřed otec, pak další mužští členové rodiny, pak ženy rovněž podle věku a nakonec děti. Často už pak byla voda natolik špinavá, že dítě ve vodě nebylo téměř vidět, takže často na děti ani nedošlo a mohly se v té vodě ztratit.

Vojáci a rytíři používali místo toaletního papíru koťata nebo sušený mech. Na hradech se šlechta vyprazdňovala většinou do hradních příkopů. Často kvůli tomu zapáchal celý hrad nejen zvenku, ale i zevnitř. Na hradech existovala obdoba suchých záchodů (prevéty, česky „výsernice“), kdy exkrementy padaly dírou v dřevěné nebo kamenné bedně do příkopu (na Karlštejně jsou dodnes výčnělky ve zdi, to jsou záchody). Ale hygiena nebyla v té době skoro žádná, proto často zapáchal nejen celý hrad, ale i šlechtici.  Na zámcích ten vývoj toalet a hygieny už šel trošku jiným směrem, používaly se buď suché záchody a nebo nočníky, které měl král až do rána u postele. Zápach se přetloukal vonnými esencemi, borovicovou smůlou nebo bylinami z vykuřovadel. Na zámcích neexistovaly koupelny nebo toalety, takže v místnosti, kde se spalo byl nočník a pak se přinesly i necky nebo vana s vodou a mýdlo. A jak naši dávní předkové řešili nadýmání? Dříve nebrali nadýmání a s ním spojené nepříjemné zvuky za prohřešek ani za nespolečenské chování. Dokonce se pořádali soutěže v prdění pro pobavení královského dvora.

Názory na osobní hygienu

V představách mnohých asketů středověku bylo provádění osobní hygieny činností pro správného křesťana nenáležitou a škodlivou. Péče o tělo  byla v jejich očích projevem pýchy a marnivosti. Dokonce nejšpinavější lidé byli mniši a preláti v klášterech, protože jim církevní řád zakazoval jakoukoliv potěchu těla, tudíž i mytí. V některých benediktýnských klášterech měli povolené koupele dokonce jen dvakrát do roka. Tudíž svrab a různé breberky nebyli žádnou vyjímkou. Proto existovaly tzv. klášterní lékárny, kde se dali pořídit různé mastičky nebo bylinky proti těmto problémům. Od 13. však nesměli lidé (a to i prostí) do kláštera vstupovat špinaví. Tudíž se i prostí lidé myli možná častěji než šlechta a církevní hodnostáři. 

Úroveň hygieny

Pro většinu raně středověkého obyvatelstva se provádění osobní hygieny spojovalo s přípravou na velké svátky, či významné životní události, jako byla například svatba. Zbavení těla nečistoty mělo i významný rituální charakter. Nedostatečná úroveň hygieny byla ovšem z velké míry dána i životními podmínkami. 

Stoupá zájem o tělo

Soustavnější péče o tělo se pozvolna prosazovala v městském prostředí, kde v průběhu 15. a 16. století, zvláště ve vyšších vrstvách měšťanské společnosti, zobecněla základní hygienická pravidla, spočívající zpravidla v raním umytí tváře a rukou a vypláchnutí úst. Pozornost a péči věnovali lidé i své pleti a ojedinělé už nebylo ani používání jednoduchých dezodoračních přípravků. Naši předkové nepečovali jen o čistotu těla a rukou. Z druhé poloviny 14. století máme doloženy také zprávy o bělení zubů. Zanechal nám je dvorní lékař Václava IV. Albík z Uničova, který později pečoval také o Václavova bratra Zikmunda.

„Nechceš-li mít děravé nebo vyžrané zuby, čisti je kdykoliv ráno broskvovým dřevem. Jiní třou zuby dřevem z aloe smíšeným se solí. To se spolu utře, přeseje a dá se na klůcek. To totiž bělí a čistí zuby a způsobuje, že hlen z dásní ustoupí a odstraní se zápach z úst.“ 

Úprava vlasů a vousů

Mimo vlastní očistu těla byla důležitá i péče věnovaná vlasům. Mytí vlasů většinou měšťané přenechávali lazebníkům a bradýřům, kteří je také kadeřili a stříhali a upravovali i mužské vousy. Nakadeřené vlasy nosili muži i ženy. Ženy si navíc vytrhávaly vlasy, aby dosáhly vysokého čela.

Nakadeřené vlasy nosili muži i ženy. Ženy si navíc vytrhávaly vlasy, aby dosáhly vysokého čela. 

Líčení

Již ve 14. století najdeme zmínky o make-upu či o líčení žen, ale i mužů. Líčidla sloužila ve středověku původně jako léčivé prostředky. Byla zhotovená na bázi mastí, říkalo se jim „mazadla“. Připravovala se ze sádla, mléka, olejů a výtažků z bylin nebo zeleniny (cibule, kopr, kopřivy, libeček atd.). Přimíchala se do nich i přírodní barviva, jelikož krémy měli dvojí funkci – voněly a také zabarvovaly tváře. Dámy si černily řasy kousky dřevěného uhlí. Tehdejším mravokárcům se to samozřejmě nelíbilo a je pravda, že ve 14. století se obliba líčení nesmírně rozrostla. Některé ženy si barvily například tváře až moc vyzývavě, že vypadaly spíše jako loutky nebo ženy lehkých mravů. Tomáš Štítný ve svém spisu „Desatero kázanie božie“ dokonce tvrdí, že ženy, které se líčí, odívají se do ďáblova pláště.

Přestože se líčily ženy vlastně všech společenských vrstev, obecně platilo to, že nejvyzývavější byly (i s ohledem na své řemeslo) nevěstky. V jedné středověké písni se dokonce veršovalo:

„Utíkej před lehkou ženou – jak před smolou rozpálenou. – Žena líčí si vždy líce, – čímž oklame hlupců více, – vyprázdnit ti touží míšek – žena to je bazilišek!“

Druhým oblíbeným prostředkem zkrášlení žen i mužů byly parfémy a toaletní vody. Ty se vyráběly destilací aromatických rostlin především v arabských zemích. První aromatická destilovaná voda s vůní levandule se vyráběla již ve 12. století v jižní Francii. Toaletní vody byly přidávány do koupelí, sloužily též jako parfém a rovněž se jimi díky vůni vyplachovala ústa. O něco později se na Kypru začal vyrábět proslulý parfém Cypru. V dobových pramenech je zmínka o tom, že ho používali rytíři i dámy na dvoře císaře Karla IV. Na konci 14. století se nejoblíbenějším a hlavně módním parfémem stala uherská voda.

Ukázka receptu na výrobu pudru dle dobových záznamů: 

„Pro zvýraznění barvy tváří vezmi kořen červeného a bílého posedu, očisti jej, nasekej najemno a usuš. Potom z něj udělej prášek a smíchej s růžovou vodou. Natírej to na tváře bavlněnou nebo velmi jemnou lněnou látkou a tváře zčervenají. Červená barva se vyrábí pro ženu, která má přirozeně bílou pleť a postrádá v obličeji červeň, takže přidáme-li trochu nepravé běloby, vystoupí červená barva, jako kdyby byla přirozená…“ 

Středověké kosmetičky

Módní ideál vyžadoval „čistou“, ničím nerušenou pleť, aby „hladké, rovné bylo čelo, jak z řezbářské by ruky spělo“. Vysoké klenuté čelo nebylo dáno všem dámám od přírody. Dámy si proto vlasy kosmeticky upravovaly – vytrhávaly je tak, aby čelo zůstalo zcela hladké, nebo je zdobil pouze módní trojúhelníček vlasů. Také „alabastrově bílá pleť“ dala práci. „S úzkostlivou péčí dbala o svůj zevnějšek (…) omývala se vodou smíšenou s otrubami a francouzským mýdlem. Natírala si pleť vinným olejem, používala červeného líčidla z brazilského dřeva, bílého z rozemleté nati bramboříků. Pečlivě uposlechla každý módní předpis.“ Lion Feuchtwanger: Ošklivá vévodkyně Každá žena však neměla takové společenské postavení, aby mohla používat velmi drahou „zahraniční“ kosmetiku. Bílá pleť však byla znakem urozenosti, výsadou těch žen, které nemusely pracovat pod širým nebem a trávily většinu času ve stínu středověkých hradů a panských sídel. I ty ostatní se jim chtěly podobat. Vznikaly nejrůznější „zaručené“ receptury na vybělení pleti i zesvětlení vlasů. Středověcí „mastičkáři“ měli zlaté časy.

… ukázka středověké kosmetiky a výroby parfému…

https://www.youtube.com/watch?v=i7M8VF9alnA

Život rolníka v 15. a 16. století

Vybavení zemědělce se během středověku změnilo především co do kvality – účinnější pluh i zápřah umožnily dokonalejší orbu, dostupnějším železem bylo možné vylepšit řadu nářadí. Také se objevilo několik nových nástrojů – např. trakař, řezačka na slámu, kterou se připravovala řezanka pro krmení dobytka, nebo velké válce na válcování polí.

Běžný den rolníka z počátku 16. století

4.00 
Josef musí vstávat. I obyvatelé měst měli domácí zvířata, o která se museli starat. Takže Josefova první cesta vede do chléva a kurníku, zvířata musejí dostat nažrat.

6.00
Josef mezitím nakrmil domácí zvířátka a teď se pustí do ranní hygieny. Samozřejmě to nepřehání, v zimě proseká díru v ledu a lehce si opláchne obličej, ve svátek si možná i pomocí klacíku vyčistí zuby. To František stráví hygienou času podstatně více.

7.00
Josef si dal ke snídani nějakou obilnou kaši, zatopil a už dávno sedí ve své primitivní dílničce a vyrábí části zbroje.

10.00
Josef myslí na to, že je rád, že má práci, díky které je schopen sehnat alespoň základní potravu pro svou rodinu. Antikoncepce a plánované rodičovství je hudbou daleké budoucnosti, takže se Josef musí opravdu maximálně snažit. Má totiž 8 dětí a další je na cestě.

12.00
Josef si rád sedne v poledne ke stolu s rodinou, pochutná si na lehce omaštěné obilné kaši nebo pořádném krajíci chleba a vrhne se znovu do práce. Maso Josef ochutná jenom při opravdu vzácných příležitostech.

14.00
Běžný člověk začíná pokukovat po hodinách, pracovní směna se mu blíží ke konci. Josef hodiny ani nemá, a může se tak jenom dohadovat, která část dne zrovna je. Dře do úmoru a ještě při tom stíhá hlídat děti, protože žena šla k ledovému potoku vyprat prádlo.

16.00
Josefův pracovní den zdaleka nekončí, čeká ho ještě spousta práce, starost o domácí zvířata, nějaké opravy na domě. Na odpočinek nemá ani pomyšlení.

20.00
Josef nosí dřevo a vodu a k večeři si dává další porci obilné kaše.

22.00
Josef zalehl s ženou do postele, kterou ovšem sdílí společně s několika dětmi. Pokud mají rodiče chuť na sex, odehraje se vše v tichosti a pod dekou.

foto: Kuchyně pozdního středověku (Monika Feyfrlíková)

Středověk a zvířátka

Vysoce postavená šlechta a králově měli velice blízký vztah se svým bojovým koněm. S loveckým psem nebo dravým ptákem to bylo ještě intenzivnější. Pes byl ještě větší přítel člověka než je tomu dnes. Byl to kamarád na život a na smrt, partner, byl součástí rodiny a patřil ke stolu.

Strašidla a mýty 

Na hradě Houska je jedna komnata, ve které se prý nikdy nepovede fotografie. V hradní kapli se zjevuje mnich bez tváře v černé kápi. Hrad Houska je tajemný a snad i prokletý. Prý je tam tajemná brána do samotného pekla. Je postaven na pevné skále a skála jím zcela prostupuje – nádvořím i některými místnostmi hradu. A brána do pekel tam prý skutečně je a střeží jí strašlivý černý mnich bez obličeje. Ovšem kde ta brána přesně je, to zatím nikdo nezjistil. Ale je pravda, že návštěvníci se na hradě necítí moc dobře a mají opravdu zvláštní pocit. Podle některých lidí byla brána zastavěna kaplí a podle jiných zase zasypána studnou a čert jí procházel a díky tomu je teď ve studni prý málo vody. 

Na Buchlově se zjevuje černá paní ve výklenku a pak vyletí oknem ven a obchází hrad. Sotva se však vrátí, rozplyne se v páru.

Na Šternberku, když je nějakou dobu na hradě klid, se prý zjevuje Albrecht II. Ze Šternberka, který byl rádcem a přítelem Karla IV. Dodnes se prý na jeho posteli objevuje vysezený důlek.

Hrad Valdek byl pojmenován údajně po jednom z vrahů kněžny Ludmily – babička sv. Václava. Podle legendy i podle kroniky Václava Hájka z Libočan na hradě strašila bílá paní, což byla samotná Ludmila – a to již za časů Václava Hájka. Zjevovala se kolem poledne a o půlnoci. Vrhala se prý na každého, kdo jí přišel do cesty a hlídala místní poklad. Ten také hlídá i plačící panna, chovající dětskou rakvičku. Podle pověsti ale můžeme na hradě potkat i černou paní nebo pannu Lídu, která byla léčitelkou a je zakleta křesťanskými mnichy do studánky. Zajímavý je i údajný únos Oldřicha Zajíce z Valdeka, jehož údajně dva okřídlení pánové unesli vzduchem a na vrcholku místního kopce mu představili překrásnou pannu. Podle jedné verze pověsti to byla sama Panna Marie, která mu přikázala na tom místě postavit klášter. Podle druhé verze legendy šlo prý o běžné setkání s mimozemšťany.

Čertům se tenkrát říkalo „hovadí pekelná.“ Brali prý na sebe nelidskou podobu polozvířat, pololidí, říkali jim „nelidé“.

Karel IV. si na Karlštejně uchovával hlavu krokodýla, protože věřil, že je to hlava draka. A v dobových spisech píše i o tom, že ho z pražského purkrabství vypudili skřítci.

Václav IV. byl prý i velmi krutý vládce. Na Točníku se prý traduje, že lidé, které on věznil a mučil se mu prý zjevovali v podobě černých chlupatých ryb, které byly ukryty v hradním jezírku.

Ve středověku lidé nacházeli pravěké kamenné nástroje, o kterých si mysleli, že to je špice blesku, který tam udeřil. A protože věděli, že blesk neudeří dvakrát na stejné místo, tak si tyto předměty dávali na věže nebo do krovů, aby blesk věděl, že už tam byl a šel praštit někam jinam.

Kromě lidí mohla být vězněna i zvířata. Na Rábí se dokonce chovala opice ve sklípku. Ta ze sklípku utekla a vesničané ji považovali za čerta a umlátili ji. Mysleli si, jaký dobrý skutek udělali a šli se pochlubit vrchnosti. Jenže pán se rozčílil a uvalil na celou vesnici tzv. „opičí daň“, kterou oni i jejich potomci ještě dlouho platili.

Vězení a věznění

V Panenské věži na Rumburku byl natrvalo zazděný řetěz, na jehož konci byly okovy, které se dávaly okolo krku vězňů. Věž byla velice stísněná, bez světla a vězeň tam byl spouštěn výklenkem ve zdi.

Na Pražském Hradě bylo ve střelecké věži v době míru vězení. Nejpopulárnější český vězeň Dalibor („nouze naučila Dalibora housti“) strávil poslední chvíle svého života právě zde.

Na šibenici viseli trestanci na odiv a pro poučení ostatních. Pod nimi se ostatní těla zahrabávala. Ale nejen lidská, zahrabávali se i zvířecí mršiny, které mohly mít nějakou vážou nemoc.

Na Bezdězu byl vězněn krom jiných i Karel IV., který sem byl zavlečen Janem Lucemburským jako tříleté dítě na základě pomsty, kterou zosnoval Jindřich z Lipé. Králi řekl, že se ho Eliška Přemyslovna snaží společně se svým polorodým bratrem, Volkem, připravit o korunu ve prospěch prvorozeného syna Václava. Mohla to být pravda, ovšem nikdy se to nepotvrdilo a Jan Volek doznal na mučidlech. A tak Jan  odvezl malého Václava IV.  na Bezděz, aby ho matka nemohla už více ovlivňovat. To ovšem ještě malý Václav netušil, že vidí svou matku naposledy. Eliška uprchla na Vyšehrad do domu svého bratra Volka, kde zemřela v 38 letech na tuberkulozu. Karel IV. byl též vězněn na Lokti a na Křivoklátě. 

Václav IV. byl vězněn na Točníku.Většina dějepisců a historiků ho haní, ale lid ho miloval víc než kteréhokoliv jiného panovníka té doby. Možná právě proto, že byl spravedlivý a trestal násilníky a staral se o to, aby se spravedlivě měřilo chudým i bohatým. Ale na druhou stranu byl prý líný, holdoval alkoholu, lovu a utíkal před povinnostmi. Jako mladý byl dvakrát vězněn na Točníku, proto mu toto místo příliš nepřirostlo k srdci. Poprvé byl vězněn českým panstvem a podruhé jeho samotným bratrem Zikmundem. Při stavbě dalších paláců hradu Točník tedy zasáhl do projektu a nechal zde vybudovat množství padacích mostů, aby se z hradu dalo utéct. Po Václavově smrti přijel na Točník jeho bratr Zikmund, ale jen proto aby z něj během 4 dnů odvezl veškerý majetek i část pokladu. A od té doby už Točník začal chátrat. Za třicetileté války na hradě měli dokonce úkryt žebráci a ti zde ukrývali obilí a v případě potřeby i svůj vlastní dobytek a to samozřejmě hradu nijak neprospívalo. V září 1642 si dokonce zbirožský hejtman stěžoval, že je na hradě asi 2000 vozů hnoje, který žebráci údajně odmítají vyvézt. Tito žebraví měšťané si postupně zabrali celý hrad, takže hejtman byl nucený ho před nimi zavřít. V době první světové války kupuje hrad Klub českých turistů za 2000 korun československých. Starší soused Žebrák stál jen díky pivovarským sklepům 8000,-. Hrad Žebrák byl také místem pobytu Karla IV., který zde přespával při cestě do Říše římské. Ale jinak Žebrák Karlovi k srdci nepřirostl, jelikož zde zemřel jeho prvorozený syn Václav.

Václav II. byl vězněn na Bezdězu, bylo za něj vyplaceno výkupné 15000 hřiven stříbra, což je na dnešní přepočet asi 30. 000 000,- Kč.

Vězení

Městská vězení bývala nejčastěji umístěna ve sklepeních radnice. Význačnější osoby bývaly vězněny v poněkud méně drsných podmínkách, často v radničních věžích. Vězení bývalo spojeno s místností, kde se vykonávalo útrpné právo. V tomto prostředí se také nejčastěji prováděly výslechy domnělých či skutečných provinilců.

Pranýř

Důležitým prostředkem výkonu trestu byl pranýř. Zpravidla stával na náměstí jako symbol právní moci města. Podoba pranýře byla různá – od prostého sloupu na vyvýšeném podstavci až po jakousi klec, kam byli provinilci zavíráni. Potrestaní byli k pranýři připoutáni různě dlouhou dobu, často s cedulí popisující jejich prohřešek nebo s ukradenou věcí. K pranýři byli přivazováni i ti, kteří byli odsouzeni k trestu bití.

Kat

Rozsudky soudu vykonával kat. Jelikož kontakt s katem poskvrňoval – kat byl právně považován za „povrženého“ člověka – byl on i jeho rodina a pomocníci vystaveni mnoha diskriminačním předpisům. Katova rodina měla vymezenou lavici v kostele, kat měl své místo v určené krčmě, jejich obydlí stálo často i mimo město. Kata měla vesměs jen větší města – vydržovat kata bylo nákladné. I ve větších městech se konalo jen několik málo poprav a exekucí ročně. Města bez vlastního kata si je najímala z okolí.

Práce kata

Kat podléhal městskému rychtáři. Mimo provádění různých úkonů spojených s rozsudky soudu – účast na výsleších, mučení, popravy a vykonávání různých, ať zmrzačujících či „jen“ nekrvavých trestů až po vymrskání provinilce z města – také fungoval jako pohodný. Odstraňoval zvířecí mršiny, likvidoval toulavé psy a kočky. Mezi jeho povinnosti patřilo i odklízet těla sebevrahů. Také čištění města patřilo k funkci kata. Zpravidla byl povinen zametat náměstí.

Jak se žilo katům?

Špinavou práci musel někdo oddřít. Byli potřeba lidé, kteří odsouzené přikolíkovali k zemi, rozčtvrtili je sekyrou nebo oběsili na šibenici, případně na výstrahu zavřeli do pranýře se zahanbující cedulkou kolem krku nebo hruškou v puse. Katové museli mít silné žaludky a není divu, že je nikdo neměl moc v lásce. Popravčí žili mimo společnost a tvořili zvláštní skupinu měšťanů. Své domky měli na okraji města a svoji práci dělali za úplatu. Paradoxní je, že si obvinění, kteří na to měli, museli své mučení a případnou popravu zaplatit sami.

Pověry spojené s katy

Zázračnou moc měly mít jak použité potřeby kata – provaz oběšence nebo tříska z kola, kterým byl odsouzený lámán (ta se doporučovala vložit do rukojeti zbraně, aby byl její majitel nezranitelný), tak i přímo části těl popravených. Ty se používaly k různým magickým praktikám. V roce 1593 mladoboleslavští dali zloděje Janka raději stít, „protože znamenité překážky těm oběšeným od některých lidí zlých na šibenici se dějí“.

Stavitelství v době rytířů

Většina hradů byla omítnuta, takže ta představa, že hrady byly stavěny ze surového kamene, byla mylná.

Na Bezdězu je původní omítka z doby Přemysla Otakara II. Poměr vápna a písku je 1:1. Kvůli pevnosti se do omítky přidával ostrý písek, keramické střepy nebo dřevěné uhlí. Ale stavební řemeslo i lidé ve středověku se od současníků příliš nelišili, takže když mohli, tak stavbu ošidili. Bezděz je mimochodem nejzachovalejší přemyslovský hrad u nás a svou rozlehlostí zabírá 2/3 kopce, na kterém se tak majestátně tyčí. 

Hrad Kost – Ve 14. století se většina panských hrádků a tvrzí stavěla ze dřeva, ale kost je vyjímkou. Proto byl také dobyt jen jednou. V 18. století vznikla první fotografie hradu. 

Raně gotický Křivoklát o rozloze více než jednoho hektaru rostl 58 let.. Jeho obytná věž („dondžon“) má zdivo silné 10 metrů. Náleží také k našim nejpřestavovanějším hradům. Vždy jednou za 100 let úplně vyhořel.

Popis hradu z 19. století od Augusta Sedláčka:

„Křivoklát jest město i les. Oboje jest tak harmonicky sloučeno, že tu popřáno hospodářství přírody tolik, jako práci lidské. Že tu vedle klenotů uměleckých a chalup v zátiší položených pučí a bují množství rozmanitého stromoví a při samých staveních rozléhá se veselý zpěv ptactva lesního. Co se pak dotýče hradu samého, potěšuje nejen krásou, nýbrž i zachovalostí svou.“ 

Hradby ale v 15. století byli silné třeba jen 60 cm. Hrad Houska je vytesán do skály, na které stojí. Skrze zeď ve zdejší kapli měl vystupovat Ďábel.

Na Lipnickém hradě v hradním sklepení jsou v klenbě ještě dochované kamenické značky ze 13. století, které dělali tehdejší kameníci, aby se poznalo, kolik práce odvedli. Když přišlo na „lámání chleba“, značky se spočítali a podle toho kameníci dostali zaplaceno. Jsou zde i díry po kleštích, kterými jeřáb skládal kameny na sebe. Prvnímu majiteli Jindřichu z Lipé se kdysi říkalo „nekorunovaný český král“, proto si mohl dovolit postavit tak mohutný hrad, jakým Lipnice je.

Na Rábí je k vidění druhý způsob zajištění zavření hradní brány a to je veliká a těžká okovaná padací mříž (hřeben). Na fasádě je dodnes vyznačený oblouk a drážky, které jí vodily. Ve Starých pověstech českých je jedna pověst o Pánech z Pardubic, kdy touto železnou mříží byl rozpůlen kůň při obraně hradu a od té doby právě potomci tohoto rodu nesou na svém štítě podobu rozpůleného koně.

Na našem území jsou známy i případy, kdy šlechtici kopírovali architekturu královských hradů. Stavěli si menší napodobeniny. Král byl pyšný na svého dvorního stavitele a chtěl se svým hradem chlubit, proto tomuto staviteli dovolil, aby postavil miniaturu svého honosného sídla i pro šlechtice.

Na Plzeňsku existoval hrad Angrbach, který byl jen ze dřeva a hlíny, takže stál jen tak dlouho, dokud byl někdo schopný ho udržet.

Malé dveře na hradech byly jednak proto, že lidé ve středověku dosahovali výšky okolo 150 cm a jednak proto, aby jimi neunikalo zbytečně moc tepla, protože místnosti byly většinou vytápěny krásnými zdobenými kachlovými kamny.

Velhartice mají unikátní střelecký most. Stavba, která v hradních areálech střední Evropy nemá obdoby. Je dlouhý 32m, široký 3m a vysoký téměř 10m, se čtyřmi lomenými oblouky na masívních válcovitých pilířích. Uvnitř byla ukryta střelecká chodba, která nesla střelce do větší výšky.

Krakovec je zřejmě nejstarším dochovaným hradem, který již ve 13. století postupně chátral.

V současné době stojí u hradu i nedávno postavený dřevěný most, postavený za pomoci historických tesařských seker bez jakékoliv těžké techniky a za pomoci středověkých postupů a bez použití hřebíků. Krakovec se stal i vězením Mistra Jana Husa, když byl prohlášen za kacíře a vypuzen z Prahy. Podle dobových pramenů byl Hus při převozu do Kostnice doprovázen průvodem o 30 koních a dvou vozech.

Zbiroh

Jméno tomuto hradu dal údajně Zbyněk Zajíc z Valdeka. Při jednom z honů zabloudil a protože on i celá jeho družina potřebovali někam hlavu složit, ustlali si na místním kopci. Ráno zjistili, že leží mezi spoustou parohů. Zbyněk je dal sesbírat a na tomto místě se rozhodl postavit hrad a nazval ho podle sbírky jeleních parohů – Zbiroh. Hrad vlastnila postupně vlastně veškerá šlechtická elita té doby – Přemyslovci, Lucemburkové, Rožmberkové, Kolowrati, Šternberkové i Lobkowiczové. Byl postaven na nejtvrdší jaspisové skále, hradní studna je se svými 163 m nejhlubší v Evropě. 

Hrady, jejich zajímavosti a obléhání

Pod pojmem „království“ se rozuměl spíše majetek krále. Za Lucemburků existovalo na našem území asi 700 hradů, z nichž některé se pak začínají stavět spíše už jako první zámky .

Areál hradu poskytoval ubytování panovníkovi, jeho rodině a nejbližším služebníkům, ale nemohl nabídnout zázemí pro všechny vznešené dvořany a panovníkovy hosty. Někteří tak využívali luxusnější domy ve městě. 

Měšťanské domy nabízely řešení i pro samotného panovníka, který se po požáru Pražského hradu ocitl bez střechy nad hlavou. Nový domov tehdy králi Václavovi II. nabídl zlatník Konrád, který měl dům poblíž kostela sv. Klimenta, v blízkosti dnešního Klementina v Praze. Ovšem domy měšťanů tento panovník využíval také při svých pobytech v Brně, kdy ho žádné vnější okolnosti k takovému rozhodnutí nenutily. 

Hrádok, Litava, Pustá Litava, Čabraď – to všechno jsou názvy hradu, který ze světa sprovodil jeho majitel. V okamžiku, kdy nedokázal zajistit jeho bezpečí, přenechal ho ohni a následně osudu.

Bezděz – autentická podoba ze 13. století bez jakýchkoli úprav se zachovala dodnes, nebyl uzpůsoben pro královské audience, tudíž neměl ani jeden reprezentační sál.

Hrad Střekov – hrad, do kterého český král Jan Lucemburský neinvestoval vůbec nic. Vytipoval si totiž zneuznaného českého šlechtice a povolil mu, aby na své náklady a za své peníze postavil tento hrad a král mu ho pak dal darem a šlechtic si připadal důležitě jako opravdový král. Jan Lucemburský tento systém použil ještě 5x a byl proto považován za nejchytřejšího krále v tomto směru. Obranný systém hradu byl vlastně vytvořen jen pro demonstraci nedobytnosti a mohutnosti hradu, ale k praktickému využití to nebylo moc vhodné.

Ve Studniční věži hradu Karlštejn je studna hluboká 78 metrů, která ale nemá vodu. Poté tam razili štolu, aby vodu přivedli, ale razili ji natřikrát. K vytahování vody sloužilo šlapací kolo, které se zachovalo, ale dost se u toho nadřeli J Nejhlubší studna je však na Zbirohu a má přes 160 m.

Krakovec– na tomto hradě nefungovala obranná funkce, hrad mohl být snadno dobyt díky snadnému přístupu do hradního sklepení, kam se po schodech valily sudy s vínem. Takže nepřátelé nemuseli pracně rozbíjet těžkou hradní bránu, ale stačilo se projít do sklepa a měli celý hrad k dispozici J

Konopiště je nejdéle obléhaným hradem v Čechách. Trvalo 2 roky, než padl.

Týřov – skutečně nedobytný hrad, nikdy ho nikdo nedobyl

Na Točníku je dodnes funkční replika středověkého jeřábu, který se používal ke stavbě hradu. Točník nechal zbudovat Václav IV. hned poté, co vyhořel Žebrák. Ale důvod byl prý i ten, že na Žebráku pořád otravovaly nějaké návštěvy a Václavovi se do kralování moc nechtělo, tak si zbudoval také své útočiště.  Václav IV. se chtěl vyrovnat svému velkému otci Karlu IV., tak vymýšlel neobvyklá řešení při stavbách hradů. Střecha, která se dnes na Točníku nachází sice není původní, ale je dělaná technikou, která se ve středověku hojně užívala, takže vypadá velmi autenticky. 

Buchlov – Zde jsou soustředěny exponáty vztahující se ke studijním cestám bratří Berchtoldů – Bedřicha a  Leopolda I.  z Berchtoldu. Vidět lze různé přírodovědecké a zoologické exponáty z cest z  počátku 19. století. Vystaveny jsou též kuriozity jako např. tlusté střevo z  velblouda, osminohé prasátko, kly z  narvala  jednorohého, kůže z anakondy a jiné.

Ve 14. století byl větší klid od bitev, tak se hrady zkrášlovaly. Václav IV. byl velmi významný v tomto odvětví velmi rád angažoval.

Obléhací prak, který střílel kamení při dobývání hradu, měl jednu velkou bednu, kam se vešlo 18 tun kamení. Stavěl se vždy až na místě, protože byl hrozně veliký a těžký, dal se rozebrat na jednotlivé díly. Obsluhoval ho tzv. prakovník a měl k ruce nejméně 15 lidí. Práce s ním byla veliká dřina a trvalo hrozně dlouho než se takový prak vůbec připravil k odpálení. Dal se natáhnout tak maximálně 10x denně. Rameno se stahovalo tak hodinu, ale jsou známy i rekordy, kdy se stáhlo během 9 minut. Dostřel měl zhruba 500 m, rychlost stokilového kamene přes 100 km/h. Výroba takového praku byla příliš nákladná a proto ho vlastnila jen opravdu veliká vojska. V 15. století při obléhání Karlštejna tyto praky fungovaly 4, ale Karlštejn nebyl dobyt.

Rodina a rodinné vazby středověku

Podle středověkého názoru byla žena odpovědna za prvotní hřích a jako hříšná a provinilá bytost musela snášet nižší postavení ve společnosti. 13.století a rytířská kultura sice přinesly „kult paní“ a jisté zjemnění vztahů mužů vůči ženám, přesto však byla žena i nadále považována za neplnoprávnou bytost. Zatímco muž vystupoval jako právní subjekt, žena byla pouze právním objektem.

Manželství posvěcené knězem bylo považováno za svátost a jako takové bylo prakticky nerozlučitelné. Rozvod přicházel v úvahu jen ve zvláštních případech (dodatečné zjištění příbuznosti, neplodnost královny) a rozhodnutí příslušelo výlučně papeži. To občas šlechtě působilo problémy – tato zásada později vedla skrze manželky Jindřicha VIII. dokonce až k odtržení anglikánské církve.

Námluvy probíhaly v zásadě tak, že muž požádal o ruku otce své vyvolené. Pokud ten svolil, vyčlenil nevěstino věno, což byla část majetku, jímž se nevěsta vydělovala z rodového společenství. Ve svatební den pak otec vložil nevěstinu ruku do ruky ženichovy a sňatek byl požehnán knězem. Tímto aktem připadla nevěsta do rodiny ženichovy. Říkalo se jí zelva -žena nepokrevně spřízněná, ale označovala se tak i její matka nebo sestra. Také věno připadlo ženichovi a přičlenilo se k jeho majetku. Od této chvíle žena zcela náležela muži a byla na něm závislá a poslušná jeho vůli. Na bití a jiných trestech tehdy nebylo nic špatného a manželské soužití často připomínalo vztah zajatec-věznitel. Výmluvně o vztazích mužů k ženám svědčí skutečnost, že namísto soulož se říkalo bez okolků „poživanie ženy“. (Samotné slovo „súlož“ znamenalo sdílení lože, což býval i důkaz přátelství a důvěry mezi muži. Činili tak dokonce i králové se při návštěvách nebo na důkaz spojenectví.) I v takovémto manželství si ovšem ženy dokázaly často vybudovat své místo a s muži jednaly se směsicí koketérie, nemravnosti a krutosti. To se samozřejmě týkalo především sňatků dohodnutých, nikoli sňatků z lásky.

Svá specifika měla šlechtická svatba jako hlavní nástroj sňatkové politiky. Umožňovala například svatbu v zastoupení za nepřítomného ženicha. Teoreticky dokonce stačilo, aby aktu stvrzení smlouvy byli přítomní stejně urození světci, aby právní akt nabyl platnosti. Církevní úkon nebyl nutný, ale v praxi se takto postupovalo jen výjimečně. Zato svatbě vždy předcházelo „ohledání“ nevěsty. Prováděl jej obvykle lékař nebo zvláštní pověřenec ženicha a dbalo se na to, aby nevěsta byla zdravá, schopna rodit zdravé potomky, a aby byla pokud možno panna. Však se taky námluvám říkalo ohlady. Ale ohledávala se i majetková situace ženicha, urozenost apod. Šlechtický (ale taky měšťanský) sňatek byl stvrzen rovněž písemnou smlouvou mezi manželi, v niž se mimo obvyklé poslušnosti a oddanosti uvádělo i dohodnuté tzv. „vdovské věno“, tzn. majetek, který po mužově smrti nepříslušel jeho synu, ale manželce. Takovým vdovským věnem českých královen byla tradičně města Hradec a Dvůr králové.

Středověká rodina byla přísně patrilineární (dědilo se v mužské linii) s různými právy členů a různou dělbou práce. Hlavou rodiny a jejím představitelem ve veřejném životě a před právem byl otec. Dále pak byla posloupnost následující: synové, matka, dcery (dci), staří (děd a bába – rodiče otce, ujec a ujčina – rodiče matky). Různému postavení a různé důležitosti se pak v rámci rodu a rodinného rituálu těšili příbuzní. Sourozenci otce byli strýc a stryna, sourozenci matky ujec a teta. Jejich potomci pak tvořili pestrou směsici bratranců, sestřenců, strýčenců a tetěnců, tetčiců či bratří tetčených. Velmi významnou osobou byl kmotr. Spolupodílel se na výchově a v případě úmrtí rodičů, přebíral dítě do své rodiny (pastořě, pastorek, pastorkyňa). Z tohoto důvodu byly rodiny otce a kmotra od křtu dítěte považovány za pokrevně spřízněné, což mimo jiné znamenalo, že mezi těmito rodinami nemohlo dojít ke sňatku.

Uvážíme-li, že průměrná venkovská rodina čítala okolo 12 členů, je vidět, že vztahy pokrevní i nepokrevní byly značně rozsáhlé a často pokrývaly široké okolí téměř souvislým příbuzenstvím. Průměrná feudální rodina bývala menší – měla okolo 8 členů.

Tím jsme se dostali k potomstvu. Středověký duchovní názor považoval dítě za plod prvotního hříchu. I pro obyčejné venkovany nebyly děti žádnou radostí. Těšit se dokázali jedině z prvních potomků, zvláště z prvního syna (prvně), ale každé další dítě bylo považováno spíše za přítěž a příživníka, zvlášť když jich už v rodině bylo víc než prstů na rukou. Dětství bylo proto trpěno pouze jako předstupeň dospělosti a hledělo se dítě začlenit co nejdříve do světa dospělých, zvláště co se práce týče. O mnoho lépe na tom byly děti v měšťanských kruzích. Jednak jich bylo v rodinném průměru méně, jednak o ně mohlo být lépe postaráno a bylo jim dopřáno vyučení nebo vzdělání (týkalo se samozřejmě zejména chlapců). Výchova ovšem byla tvrdá. Měl-li se synek stát řemeslníkem, musel jeho otec zaplatit přijetí u mistra sumu okolo 2 kop grošů. V učení zůstal tovaryš mnoho let (obvykle 6) a měl-li podmínky a nadání mohl podniknout vandr. Účelem vandru bylo získat zkušenosti ve světě u jiných mistrů. Když se po pár letech tovaryš z vandru vrátil s osvědčením od cizích mistrů, složil závěrečné zkoušky, byl obřadně přijat do cechu a mohl se sám stát mistrem.

Měl-li se synek stát obchodníkem, odcházel na výchovu do domu otcova přítele obchodníka. Tam byl tvrdou výchovou připravován snášet námahu na cestách za obchodem a dostalo se mu vzdělání potřebného pro řemeslo obchodníka. Později už doprovázel svého vychovatele i na cestách. Takto připraven, mohl se vrátit zpět do otcova podniku.

Poslal-li jej otec na studia, odcházel na nejméně 2,5 roku (tolik trval nejnižší, bakalářský stupeň university – fakulta artistická). Jako magistr se vrátil nejdříve po 6 letech, jako magistr theologie po 9 letech. Uvádí se, že 4 roky studia stály 24 kop grošů.

Šlechtické děti na tom byly obdobně. Navíc se od útlého dětství se musely podřídit rodinným zájmům a požadavkům stavu. Byly sice dobře zaopatřeny a byly jim dopřány zábavy a radosti, ale poměrně brzy na ně bylo naloženo břemeno výuky odpovídající jejich stavu. Chlapci odcházeli z domova získat rytířské ostruhy (o tom si povíme dále) nebo theologické vzdělání, dívky byly připravovány na brzký sňatek. Nejtěžší úděl měl prvorozený syn, který byl dědicem veškerých statků po otci. Zatímco jeho sourozenci měli jakous-takous volnost, na něm závisela budoucnost rodu a musel být na svůj úkol co nejlépe připraven. Jeho předurčení jej mimo jiné sourozencům znatelně odcizilo, jednak z důvodu odloučení, ale i ze žárlivosti a závisti.

Obecně se lidský život dělil na čtyři etapy: do 7 let bylo dětství, do 14 jinošství, do 28 mladý věk a od 29 byl člověk považován za starého. Plnoletost se určovala podle fyzických znaků dospělosti (vousy, ňadra), až od 15.století byla kodifikována právně: poddaní byli plnoletí v 18, příslušníci nižší šlechty v 17 a vyšší šlechty v 16 letech. Dívky byly považovány za dospělé o dva roky dříve -limit pro sňatek byl stanoven na 14 let, ale býval snížen i na 12 a ve výjimečných případech i níže. Z toho je vidět, že odstupy mezi generacemi bývaly menší než dnes. Ostatně i lidský život byl kratší a jen nemnozí se dožili stařeckých šedin.

Už jsem zmínila, že mimomanželské styky a soužití, ač je církev odsuzovala jako těžký hřích, byly věcí naprosto běžnou a produktem těchto vztahů byly celé houfy nemanželských pankhartů (parchantů, bastardů) – boční synové, bočné dci. Na nemanželské dítě se ovšem nevztahovala patrilineární kontinuita, čímž bylo vyloučeno ze společnosti rodu a pozbylo práva stavovská a dědická. Mělo být též vyloučeno ze všech poctivých povolání. Dle veřejného mínění za něj byla odpovědna matka, která se o něj tudíž musela postarat. To byla její povinnost. Otec neměl žádných povinností a záviselo výhradně na jeho vůli a možnostech jak se zachová.

Bez problémů pankharty integrovala vesnická společnost. Hlavu si s tím nikdo moc nelámal. Horší to bylo ve městech, kde nemanželské dítě uctivého měšťana snižovalo jeho kredit. Městští pankharti často končívali mezi tuláky, zloději a žoldáky. Velký problém představovali levobočci pro šlechtu. Teoreticky pozbyli veškerých dědických nároků, ale po smrti otce se jich často domáhali stejně jako legální potomci, z čehož pak vznikaly různé půtky a boje. Zvlášť když se otec postaral o dobré zabezpečení levobočka šlechtické matky. To už pak většinou nebyl žádný chudák, ale silný soupeř disponující mnoha statky, styky a vojskem, schopný se prosadit na úkor legitimního dědice.

Zcela zvláštní kapitolu tvořili kněžští pankharti. I těch bývalo jako much, ale vzhledem k tomu, že duchovní sňatky uzavírat nesměli a nemohli mít tudíž legitimní potomky, tedy ani nemanželské, považovali všechny děti (i od různých matek) za své bez rozdílu. A podle toho se o ně taky starali. Často se jim dostalo dobrého vzdělání a díky konexím se dostávaly do učení a k úřadům. Kdosi dokonce spočítal, že za celou dobu existence křesťanské církve se na Petrově stolci vystřídalo 39 papežů-otců. Pro úplnost: kněz se řekl lidově pop a žena s ním žijící byla popová.

Bylo ovšem přirozenou snahou plození levobočků nějak omezit. Církevní zákazy nepomáhaly a nad to byly mimomanželské vztahy institucionalizovány v podobě hampejzů a lázní. A tak si i ve středověku lidé vypomáhali antikoncepcí. Jako prezervativů se používalo střívek nebo rybích měchýřů. Riziko početí ženy omezovaly dlouhou dobou laktace posledního potomka. Také fyzická námaha, prudké rázy nebo údery do břicha vedly k úspěchu, ač se jednalo spíš o umělé vyvolání potratu, byť ten byl považován za hrdelní zločin. A v nejhorším tu byly rozličné lektvary a kouzla…

Postavení žen ve středověké společnosti

Pokud chceme ve zkratce charakterizovat postavení žen ve středověku a novověku, zjednodušeně můžeme uvést, že nebylo s muži rovnoprávné. Povětšinou negativní obraz žen byl dán jak jejich slabší fyzickou konstitucí, tak především Biblí. Základem tohoto pohledu byl Evin prvotní hřích. Tato část Bible se stala základem různých teorií, které měly jedno společné: vysvětlit (mnohdy i zcela nelogicky) právo mužů vládnout ženám, nadřazenosti mužů nad ženami, někdy i právo fyzicky ženu trestat.

Nepříliš lichotivý obraz žen v literatuře i běžném životě se začíná měnit v souvislosti s křížovými výpravami a trubadúry, kdy žena bývá považována za rytířský ideál, pro který je třeba bojovat (v turnaji i na poli bitevním). Láska k takové ženě však nebyla láskou naplněnou, rytířova dáma byla nedosažitelná, také mnohdy vdaná, šlo tedy o cit zcela čistý, neposkvrněný.

Zde je třeba se zastavit u zdánlivého rozporu mezi ženou – hříšnicí a ženou – matkou. Žena byla v počátečních představách církve chápána téměř výhradně jako Eva, ztělesnění smyslnosti, hříchu, spojení s ďáblem. Proti ní stojí jiná žena, Marie, matka Boží, v ikonografii často zobrazovaná jako symbol početí, mateřství, mateřského utrpení. Žena jako matka také doznává zvýšené společenské úcty. Žena většinu života jen rodila a vychovávala děti. Na výběr manžela a na celý život ženy měla velký vliv její rodina. Aby se zamezilo rozvíjení osobnosti ženy a jejich tužeb, byly potlačovány její touhy a nové poznatky častým šitím a pletením.

 Zjednodušeně tedy lze říci, že v ikonografii byly ženy zobrazovány jako dva protipóly – hříšná Eva a svatá Marie, mnohdy přímo v podobě hříšnic, resp. světic.Historické prameny však později uvádějí i obraz ženy podřízené mužům – nejprve otci, po sňatku manželovi. Jedinou relativně svobodnou a samostatnou ženou byla vdova, pochopitelně pokud disponovala určitým majetkem. Jsou známé příběhy mladých vdov, které se smrtí manžela staly relativně movitými, žily v určitém vysokém postavení. Žena měla dost důležitou úlohu, co se týká tématu smrti. Vypravovala mrtvého, zařizovala pohřeb a bděla u jeho lože.

Ženy pochopitelně neměly přístup k úřadům a k politice vůbec, jejich postavení bylo v porovnání s muži řádově horší například u některých deliktů či u cizoložství nebo ztráty panenství před svatbou. V těchto případech mohl zasáhnout manžel, u neprovdané dívky otec, který mohl takovou ženu na místě zabít, ovšem současně s jejím milencem. Cizoložství mužů však bylo, navzdory církevnímu učení, společensky tolerovanou záležitostí, což se projevovalo mj. i v legitimizaci levobočků, jimž jejich nemanželský původ nutně nemusel být překážkou např. v církevní či jiné kariéře.Je však třeba mít na paměti, že postavení konkrétní ženy bylo především závislé na náhledu „jejího“ muže – tedy otce, později manžela. Ze středověku známe případy žen, které se dokonce podílely na vládě, žen, jež se staraly o chod rodinného hospodářství v nepřítomnosti svých mužů, žen, které si jako vdovy uhájily dosud nevídanou samostatnost, navzdory nesouhlasu společnosti, a v neposlední řadě i žen, které se proslavily na poli duchovním jako představené významných klášterů.

Určitou změnu v postavení žen přineslo husitství. Husitské ženy nejen bojovaly se svými muži za prosazení zákona Božího, ale také pomáhaly např. při opevňovacích pracích.

Jak bylo již zmíněno, hlavní úlohou ženy ve středověké a ovšem i novověké společnosti bylo plození potomků, zejména synů. Mnohdy neschopnost manželky přivést na svět potomka vedla až k jejímu zapuzení či rozluce.V rámci manželského svazku měla žena plnit různé povinnosti, muž měl nad ní dohlížet a vychovávat ji, k čemuž mohl využívat i fyzických trestů, které ovšem měly být přiměřené, ale jsou známy i případy, kdy manžel ubil manželku sekyrou.

Relativní svobodu pak požívaly jeptišky, které sice byly nuceny dodržovat řeholní řád, nicméně ve společnosti dalších žen se vyhnuly mnohdy nepříjemným povinnostem manželským, zdravotním problémům způsobeným častými porody a samozřejmě již zmíněné možnosti násilí ze strany manžela. To vše platí dvojnásob pro nevěsty s malým či zcela nepatrným věnem, kterým často nezbývalo než se provdat za mnohem staršího bohatého muže, jemuž případná absence věna nevadila. Je ovšem otázkou, do jaké míry mohly v takovém případě do kláštera vstoupit opravdu dobrovolně – zřejmě ve většině případů stejně záleželo na vůli nebo alespoň akceptaci ze strany otce. Jeptiškám také vděčíme za umění číst potichu, jelikož ve středověku bylo zvykem číst pouze nahlas.

Je zde třeba také alespoň okrajově zmínit problém čarodějnických procesů, neboť ženy tvořily podle ne zcela přesných statistik přibližně dvě třetiny obětí.Žena je považována za slabší pohlaví, snadno přístupné ďáblovi.

Středověké právo a spravedlnost

Zákon ve středověku platil sto let a lidé měli jasně daná práva, ale i povinnosti. Středověké pojetí práva a spravedlnosti bylo mnohem spravedlivější než v dnešní době. Dnes se soudci řídí hlavně v rozmezí psaných zákonů. Ale ve středověku tomu tak úplně nebylo. Soudci soudili hlavně dle svého svědomí a svého srdce. Zpovídali se hlavně svému svědomí a bohu. To v praxi znamenalo, že se ke každému případu přistupovalo naprosto individuálně.

Smyslem tehdejšího uplatňování zákona bylo hlavně posoudit, na kolik je ten daný zločinec napravitelný a současně se dobrat výsledku, který nejen toho zločince spravedlivě odsoudí, ale který by i zároveň napravil škody, který daný zločinec spáchal. Proto se tehdejší soudci řídili zákony, ale mohli vynést rozsudek, který byl naprosto v rozporu s jasně psaným zákonem, pokud jim to jejich svědomí a srdce velelo. Souzení podle svědomí a srdce byl tehdy takový terminus technicus.

Pokud se dopustil například krádeže člověk, který by měl být dle zákona pověšen a skutečnosti napovídaly tomu, že ukradl sousedovi jídlo jen proto, aby uživil rodinu a například se o něm vědělo, že neměl v životě moc štěstí (například, že mu shořela stodola), byl v tomto případě vynesen mírnější rozsudek. Ten vypadal tak, že se dotyčný obviněný musel postavit před vrata kostela a až půjdou sousedé okolo na mši, on je musí prosit za odpuštění. Pokud mu všichni v té vesnici odpustí a budou ochotni s ním dále žít, dostane milost. Bývaly i případy, kdy zloději okradený ještě část lupu ponechal a to zejména před Vánocemi.

V tehdejší době až do třicetileté války se nebylo možné proti rozsudku odvolat, ať byl jakkoliv přísný. Soud v té době sloužil hlavně k ochraně poctivých lidí a zločinci byli spravedlivě trestáni. Vina se vždy prokázala a byla spravedlivě odsouzena. To v dnešní době bohužel neplatí. Soud se zabýval hlavně tím, jestli zločinec je pro společnost nebezpečný a může jakýmkoliv způsobem ohrožovat nevinné. Největším trestem nebylo to, co spáchal, ale to, jak s ním naloží bůh. Ten pak posoudí, kdo má být zatracen a kdo bude spasen. A pokud někoho potrestali smrtí, většinou to byla smrt oběšením nebo poprava, byl to nenapravitelný zločinec, u kterého hrozilo, že by mohl dál loupit nebo vraždit. Poprav ve středověku mnoho nebylo, ale pokud se konaly, bylo to za velmi vážné zločiny. Smyslem křesťanství byla náprava hříšníků. Tím pádem i soud se vždy snažil o poskytnutí druhé šance odsouzenému. Pokud už druhá šance neměla smysl, byl zločinec popraven a bůh už si s ním naložil, jak uznal za vhodné. 

 Mýty a pověry z prostředí zločinců 

Ať už na pověry nebo mýty věříme nebo ne, naši předkové jim věřili a dokonce jim podřizovali svůj život a své konání. Byli to hlavně zločinci, kteří se pověrami nechali řídit při svých výpravách za zločinem. 

Za nešťastný den považovali například den svého prvního zločinu, při kterém byli zadrženi. Někteří z nich pak po celý svůj život ctili tento den jako den „pracovního“ klidu. Někteří pověrčiví zločinci též neradi měnili své zvyklosti, pracovní nářadí a nebo způsoby zločinu. Věřili, že „inovace“ jim přinese smůlu a svou teorii opírali o případy policií lapených zločinců, kteří podlehli „módě“. Policie pak tento druh „konzervativních“ zločinců označovala jako „zločince ze zvyku“. Před spácháním zlého skutku chodili zločinci též ke kartářce nebo k cikánce, od nichž si nechali číst z ruky. Porovnali výklad s naplánovaným zločinem a podle výkladu pak upravili zločinecký plán. 

Pověra byla spojena i s trestem smrti oběšením. Věřilo se tehdy, že pokud se provaz při oběšení přetrhne, pak bůh rozhodl o nevině odsouzeného. V tomto případě se už poprava nesměla opakovat a odsouzenec byl propuštěn na svobodu. Aby se vyloučila jakákoli možnost lidského podílu na přetržení provazu nebo to, že chce kat odsouzenému darovat život, museli sodní úředníci a vojenští velitelé před popravou šibenici i provaz náležitě zkontrolovat.

Způsob popravy oběšením si veřejnost, která se vyžívala v jejím sledování, rozšířila o popravu stětím mečem. Vehementně se pak domáhala milosti pro zločince i v situaci, kdy se opilý, ztrémovaný či obojím zdecimovaný kat – začátečník hned napoprvé netrefil. Historie zaznamenala několik případů, kdy byli kat a jeho pacholci za „zfušovanou“ popravu na místě lynčováni. A to jen proto, že odsouzenec byl „doražen“ – přesně podle instrukce soudu – třeba až na druhý či třetí pokus…

Zločinci věřili, že kus provazu, který zbyl po popravě jejich „kolegy“, je ochrání před stejným osudem. A tak s kusem jakéhokoliv provazu kšeftovali a měli ho jako talisman. Že tyto pověry nefungovaly dokazují případy, kdy byl zločinec pověšen i s kouskem provazu v kapse. Talismany hráli velkou roli ve zločineckých plánech. Většina z nich nosila v kapse jako talisman nějak předmět ze svého prvního zločinu.Totiž pokud gauner neměl v kapse žádný talisman pro štěstí a silně v moc talismanů věřil, do plánovaného zločinu se raději vůbec nepustil. Pověrčivý zloděj míval v kapse i třeba bezcennou věc, koupil ji totiž od podvodníka, který si k ní přimyslel tajuplnou historku o původu a zloděj uvěřil. 

Pro oběť zloděje byla též nepříjemná pověra, která říkala, že pokud zločinec na místě činu nechá stolici a bude ještě teplá, nemůže být zloděj dopaden. Proto někteří zloději přikrývali svůj exkrement látkou, aby se teplota snižovala co možná nejdéle a oni měli dost času na útěk. 

Ve zločineckém podsvětí také kolovaly pověry o pohlavních chorobách. Při tomto způsobu života se většina zločinců pohlavním chorobám prakticky nevyhnula a věřilo se, že se této choroby mohou zbavit pohlavním stykem s „neporušenou“ pannou a nebo zvířetem. 

Ve své podstatě zcela kladnou, téměř bohulibou pověru dodržovali kdysi kapsáři. Jejich „stavovská“ čest jim nedovolovala okrást těhotnou ženu. Věřili totiž, že z plodu se zcela jistě vyklube profesionální zločinec. Někteří středověcí zločinci pak pod vlivem pověr páchali úplná zvěrstva. Jsou popsány případy, že vraždili těhotné ženy jen proto, aby se zmocnili plodů, ze kterých vyňali srdce, plíce a játra. Ty pak uvařili a snědli. Věřili, že tak získají větší odvahu a “ lotrovství jim déle vydrží“…

Pověra také mohla stát život věřícího. Ve středověku byly upalovány „čarodějnice“ jen proto, že vařily různé odvary z nesmyslných ingrediencí ve víře, že tím přivolají zázračný účinek. Tak se stávalo, že v jeden den byl zbaven života nebezpečný vrah i negramotná, duchem prostá a na pověry věřící vesničanka. Pověra o „stigmatech“ na těle člověka bývala nakonec i přímým usvědčujícím důkazem v inkvizičních procesech.

 Pověrám o věčném mládí podlehla i uherská baronka Alžběta Báthoryová, která zabila přes 600 mladých dívek jen proto, aby se koupala v jejich krvi a zajistila si tak věčné mládí a krásu…

Loupeživí rytíři- zkáza českého království

Období násilí, krutostí a přepadávání bývá v Čechách datován už od počátku 14. století. V té době vznikl také kult loupeživých rytířů. Zločiny jsou na denním pořádku a netrápí jen prosté lidi nebo kupce na obchodních stezkách, ale také kláštery, kde zloději z řad zchudlých rytířů čekají na velký úlovek.

Po smrti posledního Přemyslovce, krále Václava III. v roce 1306 nastává v zemi totální zmatek. Jeho následníkem je Jindřich Korutanský,ten je však ustrašený, nerozhodný a líný. Hlídá si hlavně to, aby měl na stole každý den pořádnou porci jídla. Takový budižkničemu  nedokáže zastavit hospodářský a finanční úpadek země ani stále se zvyšující zadluženost královské pokladny. Český kronikář Petr Žitavský o Jindřichově vládě píše:

„Království české upadlo do nejhorší zkázy.“ 

Není divu, že některým rytířům pěkně narůstá hřebínek. Situace se mění až za vlády Jana Lucemburského. V zemi vládne bída a hlad. Na církevním majetku se beztrestně přiživují loupeživými výpravami téměř všichni šlechtici z okolí klášterů. Přepadávají u cest, vraždí, aby se dostali i k malé kořisti. Kupcům nepomohou ani královské glejty – jednoduché cestovní doklady, v nichž vrchnost, nebo dokonce panovník potvrzují, že se obchodníci nacházejí pod jejich ochranou. Nikdo se do té doby ani trochu nesnažil učinit konec řádění loupeživých rytířů až na Jana Lucemburského. Ten, když se dověděl o nějaké zlodějské bandě, sjednotil vojáky a vydal se na pomoc sužovanému obyvatelstvu.

Tak tomu bylo i v případě loupeživého a vzpurného rytíře Friduše z Linavy, šlechtice ze Slezska, který se svou bandou ohrožoval okolí svého sídla Račice (poblíž dnešního Vyškova). Král Jan proti němu vytáhl do boje. Friduš se rozhodně nechce vzdát bez boje. Vinu za chudobu v zemi dává králi, a proto bere loupení jako svoji přirozenost. Krvavý střet dvou rivalů vypuká 5. července 1312. Do údolí i na okolní pláně kolem Račice se jako rej kobylek valí z lesů houfy rytířů. Spolu s jezdci si svoji autoritu přijíždí vydobýt i sám král Jan. Úspěšná obrana vzbouřenců trvá dva týdny, pak se ale stane něco zcela nečekaného. Za Fridušem 19. července přibíhá jeden z jeho nohsledů a vyděšeně křičí: „Zřítila se nám zeď!“. Friduš chápe, že teď už se bude muset vzdát, ale nejdřív chce vědět jak to, že ho Jan porazil. Až při pohledu na hradby zjišťuje, že si vychytralý panovník přivedl 50 zkušených horníků z Kutné Hory, kteří zeď nepozorovaně podkopali. Friduš z Linavy žádá o milost, svých činů lituje a omlouvá se za nepřátelství vůči králi. Přimluvili se za něj i další šlechtici, kteří se sami tajně věnují loupežnictví. Poté udělá Jan z Friduše svého vazala a ponechává mu dokonce jeho majetek.

Velmi mírní je Jan i k dalším loupeživým rytířům. Nechce je zničit, spíš mu jde o to, aby si byli vědomi svých činů a napravili se. Mnozí „polepšení“ páni se pak objevují po králově boku jako jeho věrní služebníci – například Vilém Zajíc z Valdeka. Tento muž postupně získává v Českém království značný vliv, nejprve se stává maršálkem, posléze podkomořím Jana Lucemburského a roku 1316 dostává na vychování tehdy pouze čtyřměsíčního kralevice Václava (budoucího Karla IV.). S cizím majetkem si ale dříve příliš starostí nedělal. Jednoho dne, údajně kolem roku 1309, krade 500 klášterních ovcí a nevrací je, jak uvádějí staré spisy.

Zřejmě nejhorší období pro loupeživé rytíře v Čechách nastává po smrti Jana Lucemburského. Už je nemá kdo napravovat a otěže českého království přebírá pevně do svých rukou jeho syn Karel IV. Zaujímá nekompromisní postoj ke šlechticům, kteří s oblibou podléhají zvráceným loupežnickým choutkám. 

To se nejvíc projevilo v případě Jana Pancíře ze Smojna († 1356). Ten je znám nejprve jako hrdina. V italské Pise zahání nepřátele, kteří se bouří proti novému římskému císaři Karlovi IV., a dokonce mu usilují o život. Jan Pancíř zdrží násilníky a dostane tak Karla i jeho manželku Annu Svídnickou do bezpečí. Karel je udatností muže dojat, a proto ho posléze odměňuje mohutným zlatým řetězem a pasuje ho na rytíře.
Oslavovaný Jan ze Smojna se však po návratu do Čech zcela mění. Chlubí se svým postavením, pořádá bujaré pitky s přáteli a sláva mu stoupá do hlavy. Užívá si života plnými doušky, ale brzy přišel na to, že jen oblíbenost k naplnění pokladny nestačí. Nejjednodušší způsob, jak snadno získat nějaké peníze, je loupit. Proto vyráží do okolí svého hradu Žampachu (dnes poblíž východočeského Žamberka), zejména do údolí Orlice, a okrádá obchodní karavany. Občas zajme bohatého kupce a na jeho rodinně pak vymáhá tučné výkupné. Výrazně na sebe ale Pancíř upozorňuje, až když začíná přepadávat i na frekventované obchodní cestě z Litomyšle do Vysokého Mýta.
Kvůli větší bezpečnosti kupců na jejich obchodních cestách se začínají budovat hostince. Ten obchodník, který se bojí spát venku, se raději ubytuje v hostinci, ale ani tato místa nejsou zárukou klidného spánku. Mizerný nocleh, mizerné jídlo i mizerné pití – to jsou charakteristické rysy pro středověká hostinská zařízení (a možná nejen pro středověká J ). Není tím pádem vůbec divné, že když se druhý den ráno objevuje krčmář s cedulí, na níž je částka několika násobně vyšší, někteří nocležníci se zdráhají zaplatit. V tu chvíli je hostinský buď přesvědčí, nebo praští po hlavě a omráčí.

 „Jste svědci, že si beru jenom to, co jsem žádal.“  

To oznamuje poté ostatním přítomným, když šacuje nebohého kupce v bezvědomí, a poté ho vyhazuje ven z hostince. Ale ikdyž má u sebe člověk hodně peněz a zaplatí požadovanou sumu, nevyjde z hostince neoloupen. Hostinský na něj dá tip loupeživým rytířům, kteří u něho občas přespávají (připomnělo mi to scénu z pohádky Princ a večernice). Po takových tipech ze zájezdních hostinců lační i Jan ze Smojna a císaři Karlovi IV. už s ním dochází trpělivost. V únoru 1356 vyzývá  Pancíře ke složení zbraní, když stojí pod hradbami Žampachu. Jan se ale Karla příliš nebojí. Věří, že když Karlovi zachránil život, bude k němu milosrdný a nechá ho odejít. Omyl. Karel zostřuje postihy proti všem zlodějům a lupičům v království. Neudělil při tom žádnou výjimku. Netrvá ani hodinu a hrad Žampach je dobyt. Jan Pancíř si rychle nasazuje zlatý řetěz a předstupuje s ním před císaře, aby mu připomněl, že mu onehdy zachránil život a tudíž je mu císař zavázán. Není mu to však nic platné. O pár dní později k němu přistupuje Karel IV. se zklamaným výrazem ve tváři a nasazuje mu místo řetězu na krk oprátku. Tento čin je zlomovým okamžikem pro ostatní loupeživé rytíře, kteří si uvědomují, že panovník to s postihy myslí opravdu vážně. Od té doby panuje v českých zemích klid…

První, kdo zákaz loupení opět poruší, je prý Markvart z Vartemberka († 1392). O něm historické prameny mluví jako o předním muži království. Ale nic mu nezabrání v tom, aby se z něj stal lupič a zločinec. V letech 1382-1388 se dostává do vleklého sporu s lužickými městy Žitavou a Zhořelcem. Uzavírá s nimi dohodu, že mu vyplatí značný finanční obnos, ale k tomu dlouhou dobu nedochází. To ho rozlítilo a rozhodl se, že si dluh vybere sám. Tak přepadává kupce z těchto měst. Pak se mu to ovšem příliš zalíbí a nový český král Václav IV. (syn Karla IV.) musí jednat. V lednu 1390 Markvartovy hrady oblehne a jeho samého uvězní. Po propuštění ze žaláře Markvart roku 1392 umírá.
Václav IV. však nebyl tak silným panovníkem jako jeho otec, takže se země opět stává dějištěm stále větší zločinnosti. Ve Starých letopisech českých se o přelomu 14. a 15. století píše:

„Mnozí z rytířstva, promrhavše statky své, chtějíce se pánům vyrovnat i ochudli a dali se v loupeže.“ 

K tomu všemu u nás vzniká i takzvané „povolené odírání“. Nejen král může vybírat clo. Byli k tomu určeni i vybraní šlechtici. Často takové vybírání zdůvodňují finančními náklady právě na zajišťování bezpečných cest, i když opravdové bezpečí nedokáže v té době zajistit nikdo. Vybírání cla se stává snadným a velmi výnosným zdrojem příjmů a ve srovnání s loupežnictvím je to naprosto legální. Ve chvílích, kdy královská moc slábne, snaží se šlechtici ukořistit si z vybraných peněz co nejvíce pro sebe. Výši cla si libovolně upravují a vybírají ho v místech, které si sami zvolí. Tak se z nich vlastně stávají legální zloději a těch nelegálních se objevuje stále méně. Největší éra loupeživých rytířů s 15. stoletím končí.

Zbraslavská kronika uvádí, že na počátku 14. století byli mniši, žijící ve Zbraslavském klášteře, nuceni dávat šlechticům peníze a tím si u nich měli zaplatit jakýsi určitý klid a bezpečí. Rytíři totiž považovali vybírání výpalného za zcela normální věc. Když už neměli co loupit, vyhrožovali, že budou chudí poddaní pykat. Mniši proto byli nuceni rozlámat zlaté a stříbrné monstrance i drahocenné nádoby. Prodávali také svá hedvábná roucha s krásnými výšivkami a tím tak uspokojovali lačnost banditů po majetku a bohatství. Byla to obdoba jakési středověké mafie.

Kupodivu nejslavnějším loupeživým šlechticem na přelomu 14. a 15. století je Jan Žižka z Trocnova. V popravčí knize rožmberské jsou dochovány zápisy, které potvrzují, že skutečně po určitý čas byl členem lupičské tlupy.

„Krade slanečky a zabil rožmberského čeledína“

To pronesl jako obvinění Žižky z krádeže jeden z dopadených členů bandy. Král Václav IV. ale zřejmě v Žižkovi rozpoznává budoucí válečnický potenciál, a proto mu 27. července 1409 udělil amnestii. Díky němu je Žižka omilostněn a stává se z něj největší vojevůdce v české historii.

Počátkem 15. století se rozmáhá nová „móda“. Čeští šlechtici vybírají takzvané mostné. Kdo chce přejít přes řeku suchou nohou, musí zaplatit. Vymahači mostného jsou však šlechtici, kteří na svém pozemku žádnou řeku nemají, a přicházejí tak o výhodný zdroj financí. Proto se rozhodnou k vychytralému kroku. Chtějí si postavit most přes louku. Tato zlodějina je legální, a tak šlechtici nehrozí žádný postih. (Takovéhle nesmyslné vybírání daní a neustálé vymýšlení na čem by ještě mohli zbohatnout mi připomíná moji oblíbenou českou pohádku „Tajemství staré bambitky“ ). 

Kronikářská cenzura a skutečná osobnost panovníka

Z nahlédnutí do středověkých zápisů v kronikách vyplývá, že kronikáři se často nechávali při zaznamenávání informací o svých panovnících unášet city a také se z nich pomalu stávali skoro spisovatelé a tvůrčí osobnosti. Kronikář totiž při psaní dával najevo i své sympatie nebo antipatie vůči tomu danému panovníkovi. Zkrátka, když se mu panovník zamlouval, pěl na něj ódy, ale pokud byl proti němu samotnému nebo proti jeho politice zaujatý, dokázal ho v kronice pěkně pošpinit. Někteří panovníci si proto hlídali, co se o nich do kroniky píše, aby v očích dalších generací neztratili lesk, vznešenost a hrdost. Jedním z takových panovníků, kteří cenzurovali informace v kronikách a zapisovatele pečlivě hlídali, byl sám Karel IV. Ten dokonce dával svému dvornímu kronikáři svoje psané poznámky, které už jen kronikář přespal. Tak měl panovník jistotu, že ho kniha bude líčit v tom nejlepším světle a kronikář si nic nepřipíše a nepřibarví si skutečnost. Ale obecně se dá říct, že skutečnost o životě panovníků a o středověké společnosti byla naprosto jiná od té, kterou popisují kronikáři ve svých zápisech.

Například sám Karel IV. nebyl vždy tak ctnostný a vznešený, jak ho líčí zápisy v kronikách. Dokonce prý ho jednou papež Kliment káral za to, jak chodí oblékaný a upravený. Dokonce v mládí se mu prý hodně líbily ženy. V Německu ho dokonce přistihl jeden sedlák se svou manželkou a hnal ho přes půl města. Takže samozřejmě i panovníci byli lidé jako my všichni. Středověk je někdy označován za období sexuálních orgií. Je sice pravda, že panovníci milovali ženy a tělesné požitky, ale v té době to bylo naprosto normální a přirozené. Panovník i rytíř musel být chlap i v posteli a dával si také záležet na tom, aby se to o něm vědělo. Často při královských hostinách, když už rytíři byli opílí, dámy se odebraly do pokojů a na jejich místo nastoupily děvečky a takové ty sexuální hrátky se odehrávaly přímo v hodovním sále před zraky ostatních. Král měl svou královnu, se kterou se oženil ve státním zájmu a v zájmu zachování rodu a pak měl legální milenku (konkubínu), kterou miloval.

Panovník neměl ani problém s tím, že seděl na toaletě a mluvil směrem do sálu ke svým poddaným a řešil s nimi státnické záležitosti 😉  Oni takový ten pocit intimity ani řešit vlastně nemohli, vzhledem k tomu, jak stísněně žili, takže ta doba v tomhle směru byla velmi otevřená. Král musel být prostě chlap se vším všudy, aby budil respekt u svých poddaných. Dokonce při svatební noci muselo dojít k sexuálnímu styku, protože doba si žádala následníka trůnu a pokud k tomu nedošlo, sňatek byl neplatný. Dokonce u královského lože prý o svatební noci seděla spousta úředníků a dvorních dam, aby dosvědčili, že k tomu aktu došlo. Říkávalo se, že král měl právo první noci, ale to byl jen mýtus. 

Takže jakási sexuální uvolněnost ve středověku panovala, ale spíše za určitým cílem – zplodit následníka trůnu. Naopak jim by dnešní doba a lidé v ní žijící připadali velice prudérní a tak trochu asketičtí – začalo to už 19. stoletím, kdy už byl hřích se dotknout jen například dívčího ramene. František Palacký ve svém díle byl také velice prudérní. Popisoval Kosmovu osobnost úplně detailně, ale vynechal všechny hanbaté historky. Ale například poslední Přemyslovci, to byli všichni chlapi, kteří měli opravdu ženy rádi, měli i nemanželské děti, ale na to už nějak dobové prameny zapomínají.

Dokonce co se týkalo pití, si panovník nemohl dovolit zůstat pozadu před svými rytíři, naopak se je snažil opít, aby jim dokázal, že oni jsou ti, kteří pít neumí. Na to, že alkohol ve větší míře škodí se přišlo až v 18. století. Do té doby to nikdo nevěděl, takže to ani nikdo neřešil a vesele se pilo a nikomu to tak nějak nevadilo J V dnešní době se na opilé politiky nahlíží jako na zvířata, co se neumějí chovat na veřejnosti a nereprezentují dostatečně naši zem. Člověk se někdy pozastaví nad tím, kde vlastně ti novináři tyto informace berou…

Stejně jako dnes si každý novinář přikrášlí tu svoji pravdu o daném člověku, tak i ve středověku se zápisy v kronikách dosti lišily v závislosti na tvůrčím talentu a osobních sympatiích pisatele vůči popisovaným osobám a událostem. 

Mýtus zvaný Ďábel

Ďábel jako ztělesnění zla byl odnepaměti zobrazován jako napůl mužská postava s rohy, ocasem a někdy i křídly. Ale fresky na stěnách v Raveně v severní Itálii dokazují, že ďábel mohl vypadat dokonce i jako anděl. Takže vlastně nikdo nikdy pořádně nezjistil, jak ďábel vypadal. Zdá se totiž, že středověcí umělci si ďábla tak trochu přetvořili k obrazu svému. Vzali několik faktů z bible, přidali tomu trochu lidského strachu a trochu své fantazie a vznikla postava ďábla, který byl posléze zobrazován pouze v rudé barvě, což byla barva ohně a pekla. Měl rohy, kopyto, ocas. V 6 století, kdy vlastně ještě nebyla tak úplně dořešena otázka křesťanství a nebyli zodpovězeny další otázky týkající se víry a bible, včetně toho, co je ďábel, jelikož ještě neexistovala náboženská ikonografie. Z této doby nenajdeme na freskách a obrazech ukřižování a vzhled Ježíše se také liší od podoby, v jaké ho známe dnes. Od 6. století byl například zobrazován ve fialové barvě se dvěma anděli po boku. Po jeho pravici byl anděl v rudém a po levici anděl v modrém, který by mohl být sám Satan. Někteří lidé totiž věřili, že právě v Raveně v 6. století se začíná psát příběh o zrození ďábla. Nosil modré roucho a byl zobrazován se třemi kozly. A právě o nich se zmiňuje v Bibli evangelium podle Matouše, kdy Kristus přichází na konci světa k poslednímu soudu a rozděluje národy a lidstvo na dobré ovce, které shromáždí po své pravici a na špatné či hříšné, kteří byli představováni právě kozly.

A paradoxní je i to, jak byl ďábel či satan zobrazován. Místo krutého vládce pekla v rudé barvě je na freskách zobrazován krásný anděl s milým obličejem v modrém rouchu. Modrá barva byla v 6. století spojována s temnotou a pochybením. Je zvláštní, že se našla jen jedna mozaika v Raveně a předtím není známo, že by se našlo nějaké jiné zobrazení satana. Takže se dá říct, že postava Satana, coby zosobnění zla, chyběla v uměleckém zobrazení stovky let. Jeho objevení na fresce v Raveně nedoprovázelo žádné pozdvižení. Byl velmi dobře skryt a se svou podobou anděla nebudil žádný pocit strachu. Ale tento anděl nepřesvědčil každého. Po desetiletí se táhly spory o jeho důležitosti a významu. Někteří historikové umění tvrdí, že modrý anděl není sám Satan, ale tzv. Anděl noci, což vede k myšlence, že barva noci je barva zla, ale podle nich jde spíše o temnotu. V křesťanském světě té doby se  postava ďábla vůbec nezobrazovala, protože vlastně nebylo jasné, jakou roli na světě ďábel má. V zobrazování jde tedy o záměrný kontrast s Kristem, který je jakýmsi symbolem světla.

Na žádném zobrazení z té doby se nenašla ani známka toho, že by modrý anděl měl kopyto, či rohy a že by byl cítit sírou, takže vypadal spíše jako takový nebeský úředník a jakýsi strážce hříšníků. Sto let před vznikem mozaiky v Raveně se křesťanští myslitelé upnuli na pasáž z knihy proroka Izaiáše. Pro ně to znamenalo, že Lucifer, nejkrásnější anděl v nebi se vzbouřil proti Bohu a byl vyhnán z ráje. A z padlého anděla Lucifere se rázem stal ďábel, bytost krutá a nemilosrdná. Ale to bylo zhruba vše, čeho se umělci té doby mohli chytit. Satan pak není zmíněn ani v knize Genesis. Může to tedy znamenat, že Satan byl vlastně anděl, který byl za svou vzporu vyhnán z ráje. Ale jak se z něj tedy stala ta temná postava, která vládne peklu? Na benátském ostrově Torcello existuje nezvratný důkaz o tom, jak křesťanská církev začínala roli ďábla ve světě. V místní bazilice postavené roku 639 se nachází byzantská mozaika, která pochází z 11. století. Na ní je zvláštní to, že je zde zobrazeno peklo jako nedílná součást kosmického řádu. Dva z nejvýraznějších prvků výjevu na fresce nejsou ďáblové, ale jsou to andělé, kteří mají dlouhé hole a dloubají jimi krále, biskupy a jeptišky z celého světa. Hlavy těchto hříšníků plavou v moři ohně a kolem nich poletují malí modří cherubíni (to jsou andělské bytosti podílející se na uctívání a chvále Boha). Je zde také na trůně vyobrazena modrá postava s rozevlátými bílými vousy. Z každé strany trůnu vylézá hadí hlava a požírá hříšníky. Tudíž i tohoto zobrazení plyne jistý fakt, že i v 11. století byl ďábel zobrazován spíše jako modrá bytost.

Také z toho vyplývá, že v této době již byl Satan součástí jakéhosi středověkého schématu a byl součástí božího plánu a vypadá to také jako by ďábel byl na straně Boha. Dá se říci, že postava ďábla hrála velkou roli v čarodějnických procesech a nebo při stahování hříšníků z kůže. Totiž oni trýznitelé se při mučeních nevinných lidí vymlouvali na boží vůli. Takže je možné, že postava ďábla byla spatřována v každém člověku, který páchal na druhých zlé skutky. Středověcí lidé si kladli také otázku, jak se vlastně zlo dostalo do vesmíru a ďábel byl pro ně jakýmsi záchytným bodem při hledání odpovědi. Věřili, že skrze něho vstupuje zlo na zem a do každého z nich. Proto také měly například čarodějnické procesy tak drastický dopad na lidské pokolení té doby. V ranném křesťanském světě převládal pocit, že ďábel je všude, sám a nebo v zastoupení svých přisluhovačů (což byli vlastně lidé, kteří se nějakým způsobem vymykali normálnímu chování v křesťanském světě).

Tím pádem nemůžeme věřit ani hmotnému světu pekla, je to jen klam. A to také vysvětluje, proč nikdo v té době nevěděl, jak by ďábel měl vlastně vypadat. Ani v pozdně středověkém umění nenajdeme ďábla jako bytost s křídly nebo rohy či ocasem a kopyty. Ale k zobrazování postavy ďábla středověkým umělcům mohlo sloužit vyobrazení pohanských bohů, které v té době lidé uctívali. Najdeme zde řeckého boha Pana. Ten byl bohem lesů, pastvin, stád a také pastýřů a lovců, kteří ho uctívali. Měl polozvířecí podobu: porostlý srstí, měl rohy, kozí kopýtka, bradu a ocas. První křesťané si silně uvědomovali existenci pohanských bohů. Byli to démoni, zlé síly a pojednává se o nich už v ranné křesťanské literatuře. Jde tedy o démonizaci něčeho, co bylo do té doby považováno za božské. Jde tak vlastně o jakýsi druh soutěže mezi křesťany a pohany. Křesťané říkají, že pohanští bohové jsou démoni a temné síly, ale jejich křesťanský bůh je trumfne. Tato soutěživost byla silně znát především v prvním tisíciletí v době starověku. Církev tak našla velmi dobrý vzor pro Satana coby strašáka hříšníků, kteří se nepodrobí božímu záměru a neuposlechnou rady a nařízení církve, jejíž moc v té době byla obrovská.

V Británii v archívu můžeme najít několik vodítek k vyřešení záhady, proč ďábel vypadá tak, jak dnes vypadá. Našla se figurka egyptského boha Bese, který byl zobrazován jako šklebící se trpaslík s chlupatou hlavou, takže vypadal jako malý démon a byl též jako démon uctíván. Ale měl ochránit před zlem, tudíž patřil mezi ochranné božstvo. Tato figurka pochází z 1. tisíciletí a byla dovážena i do západního světa, takže lidé tu podobu mohli s ďáblem později spojovat a začít ho tak i v dalších uměleckých dílech zpodobňovat. Takže se dá říct, že první křesťané si nejen přivlastnili podobu pohanského boha Bese, ale zcela zničili jeho pověst a utvořili z něj monstrum. Podobný osud stihl i řeckého boha Satyra. Byl to napůl kozel či kůň, který původně symbolizoval dobrý život. Měl husté vousy, špičaté uši, nadměrně ochlupené slabiny a měl dolní kopyta a ocas. Všechny tyto prvky byly v pozdější době přeneseny do podoby ďábla, jak ho známe my dnes.

Takže jakmile křesťanská církev převzala podobu Satana, přisoudila mu i vlastnosti, které sama církev zavrhuje nebo považuje za morálně nevhodné. Tento nový ďábel je stejně lidský jako kterákoliv jiná postava. Zatímco Bůh byl éterický, zatímco Satan se nacházel přímo uprostřed sexu a násilí a brutality středověké společnosti. Pojetí ďábla nepochází od kněžích a od samotné církve, ale z hrůzných představ středověkých laiků. Církev toho jen využila k upevnění své moci. Ve středověkých hrách si lidé propůjčovali podobu ďábla pomocí vyrobených kostýmů. Když byly tyto hry o řádění Satana ve 13. a 14. století na svém vrcholu, posílily tak strach z ďábla a z hříchu v myslích lidí. Byl to všemocný zdroj zla, vládce pekla a tyran, který stál v opozici vůči Bohu. Tento druh Satana se velmi hodil v místech, kde mohla přijít smrt v nečekanou dobu, jakou byla například morová epidemie. Giovani Bocaccio v jednom ze svých děl psal:

„Bylo pravidlem, že jen málo z nakažených se uzdravilo. Došlo k úmrtí do tří dnů od prvních příznaků. Někteří lidé umírají rychleji než jiní. Zdá se, že zápach mrtvých těl, nemoci a léků zaplnil a znečistil celou atmosféru. Tváří v tvář takovému utrpení a strádání se veškerá úcta k zákonům boha i člověka prakticky bortí.“ 

Zatímco propukalo masové vymírání na celém kontinentu, lidé to nevnímali jinak než jako dílo ďábla. Středověk byl opravdu obdobím utrpení a neštěstí, války, vyvražďování, znásilňování, vypalování vesnic a měst. Ale i chudoba, mor a hladomor byly ty největší hrozby. Tyto události vyústily ve strašlivé vize pekla. Ve 13. století se už podoba ďábla začínala ucelovat do dnešní podoby. Měl rohy, ocas, velkou plešatou modrou hlavu. Byl vlastně takovým strašákem pro hříšníky, kteří se provinili, tím, že žili sexuálním životem. Církev v té době sex a věci s tím spojené vůbec neuznávala. Jinde je zas ďábel zobrazován jako pokušitel Jidáše, když zradil Ježíše Krista, což jako výjev působilo velmi reálně, nikoliv abstraktně jako všechny fresky dosud. Dílo Božská komedie od Dante Alighieriho je také spojeno s ďáblem. V části Inferno je vidět, jakým způsobem tehdejší umělci smýšleli o Satanovi. Peklo vidí jako slet kruhů, který jako trychtýř klesá dolů a zužuje se ke středu Země. V každém kruhu se setkává s jinými hříšníky. Někteří jsou slavné postavy z antické mytologie, jiní zase představují soudobé politiky a proto je ta báseň tak skvělá a opravdová. Takže se dá říct, že tato báseň poukazuje na tehdejší zkaženou společnost. Tím vlastně Dante vykoná svou odplatu na různých lidech, kteří ho nějakým způsobem zklamali. Ke konci je v básni poznat, že se jedná o peklo a o setkání se samotným Satanem. Ale tento se lišil v jedné zásadní věci od všech ostatních. Ikdyž se psal téměř rok 1300, tímto dílem se už odkláníme od samotného ďábla jako vládce pekla a máme si představit, jak krásný byl jako Lucifer než byl vyhnán z Ráje a máme ho vidět jako původce všeho zlého na světě. Je to taková výzva vžít se do jeho duše. V této básni se také objevují první náznaky empatie s ďáblem. Danteho Satan je velmi zásadně odlišný od těch předcházejících a také není náhoda, že si pozdější umělci vzali Danteho Satana jako vzor pro svá díla. John Milton myslel přímo na Božskou komedii, když psal svoje dílo Ztracený ráj. Jeho Satan byl inspirovaný ďáblem od Alighieriho a již se posouvá víc do moderního světa a do podoby, jakou známe dnes.

Tím pádem se stává Satan mnohem lidštější, skutečnější a méně mýtickou představou zla. To vzbuzovalo otázku, kdo má vlastně na starosti to, jak ďábel vypadá a co představuje? Už dostal konkrétní, dalo by se říct liskou, podobu, ale stále nebylo jasné, čím je zosobňován. Je to snad samotná církev nebo umělci?  15. století se touto otázkou zabývali v Itálii. Tehdejší kazatel byl posedlý ďáblem a vinil Satana z toho, že učinil z florenťanů hrabivé hříšníky. Jeho následovníci pak začali pálit knihy a umění, které považovali za podvracující lidskou duši. Ale i pro 15. století to byly zastaralé praktiky. Ale kazatelovo tažení proti smilnícím hříšníkům bylo neúspěšné, církev ho nepodpořila. Byl následně exkomunikován a se dvěma svými pobočníky upálen na hranici. Jeho revoluce způsobila chaos. Na dalších velmi reálných freskách v Itálii je vidě, že peklo nebylo zobrazováno, jako temná díra plná ohně a dýmu, ale jako velmi světlé místo. Tehdejší umělci byli v tomto ztvárnění skoro až perverzní a fresky vypadají skoro jako porno. Na jedné fresce je prý dokonce v podobě ďábla skrytý autoportrét kazatele, který je jedním z démonů provádějících mučení hříšníků. Je to krásná ukázka umělecké sympatie s ďáblem. Na jiné je zase tentýž kazatel zobrazen jako falešný prorok přijímající rozkazy od samotného Satana a to působilo jako nepřímý útok na posedlého kazatele. Tímto výjevem autor fresky zavírá dveře za středověkým světem a otvírá dveře novému vidění člověka, který je ve středu všeho dění, ve středu náboženství. Navzdory snažení kazatele, že ďábel je středem všeho, panuje i dodnes názor, že právě člověk je středem všeho. Postupem času se z fresek motiv Satana či ďábla začal vytrácet. Důvod byl i ve změně pojetí fresek, které odrážely spíše normální pojetí života a lidské problémy a starosti. Vliv náboženství na umění podstatně slábl. Ďábel postupem času zosobňoval strachy lidí z určitých věcí a jejich obavy.

Kouzlo řemesel ve středověku i v současnosti 

  

K době středověku neodmyslitelně patřili rytíři, králové a královny, ale i měšťané a chudý lid. A ke každému z nich patřila výstroj, výzbroj, oděv, obuv a doplňky pro denní potřebu. Představíme si některá řemesla středověku, která se zachovala i do dnešní moderní doby a jsou stále hojně žádána. 

S dobou rytířských turnajů je neodmyslitelně spjato brnění a zbraň. Rytíři ve středověku mívali při tréninku zbraně otupěné, aby se nezranili dřív než dojde k bitvě. Obléknout se do brnění trvalo i několik desítek minut. Nejdůležitější částí brnění byl tzv. nákrčník, který se oblékal jako první a chránil krční tepnu. Na něj se pak postupně zavěšoval zadní plech, ale i ten přední, tzv. kyrys. Jednoduchý kyrys chrání pouze hruď a dvojitý pak i záda. Díky relativní lehkosti a ochraně nejdůležitějších orgánů se kyrys udržel ve výzbroji těžkého jezdectva, tzv. kyrysníků až do 2. poloviny 19. století, navzdory rozkvětu palných zbraní. Z nákrčníku dále visely díly na ramena, která byla spojena s rukama. Ruce byly zcela pohyblivé, aby rytíř měl snadnou manipulaci s mečem při bitvě. Na závěr si rytíř nasadil helmu, která se skládala ze zvonu, ze štítku a z pohyblivého hledí. Rytířské souboje ve středověku nebyly tak atraktivní podívanou jako dnes. Na takové ty parádičky a machrovinky s meči, jaké známe z dnešních filmů o středověku, vůbec nebyl čas. Rytíř měl hlavní úkol zvítězit v bitvě, poradit nepřítele, chránit život svého krále i svůj. Dnešní šermířské skupiny mají úplně jinak nacvičené sestavy úderů. Jsou přizpůsobené tak, aby se dotyčný v první řadě nezranil a aby jeho pohyby vypadaly věrně a zaujaly diváky. Musí být tedy secvičeny naprosto perfektně, aby divák nepoznal, že to není doopravdy. Takový souboj se piluje třeba půl roku nebo i déle.

Rytíř se neobešel bez kvalitního, pevného a precizně vyrobeného brnění, které mu může zachránit život při střetu se zbraní. Takovou rytířskou výzbroj všeho druhu a původní středověkou technikou vyrábí na Vysočině Mojmír Vrtal z Okříšek ležících asi 10 kilometrů severozápadně od Třebíče a asi 25 km jihovýchodně od Jihlavy. Mojmír je tzv. platnéř. Toto povolání vycházelo z řemesla kovářského někdy už od 9. století. Okolo 10. století se začaly vyrábět i přilby jako součást brnění.

Standardní přilba vážila okolo dvou kil, ale některé vážily dokonce i 6 kilo. Používaly se při běžných nebo jezdeckých turnajích. Aby přilby odolaly nárazu soupeřova dřevce, vyráběly se z tvrdého plechu. Postupně se zdokonalovala i výroba celého brnění.

Nejzranitelnějším místem byly ramena a loket. Ze začátku se nosila jen drátěná košile s dřevěnými destičkami, ale v průběhu se začaly přidávat další dílky. Ty se pak postupně skládaly například do kompletní paže. Toto brnění ochránilo postupně ramena, paže, lokty až k rukavicím. Rukavice se pak skládaly z hlavního kornoutu, který pohyb zápěstí do boku a z jednotlivých dílků přinýtovaných na kůži, která umožňovala plynulý pohyb bojovníka a citlivost při držení zbraně.

Mojmír Vrtal se pro svou práci inspiruje především v muzeích, na hradech a zámcích. Podle něj pocházejí nejkrásnější zbroje a brnění z období vrcholného středověku, zejména tak od poloviny 15. století, kdy brnění bylo krásně a detailně propracované a nádherně zdobené. Některá brnění se používala dokonce jen k přehlídkám nebo ke slavnostním aktům. Na některých brněních je dokonce vidět zásah zbraní, což bylo podle Mojmíra Vrtala způsobené tím, že při výrobě brnění platnéř vzal zbraň a zkoušel odolnost materiálu. Tím dokázal, že kyrys, tedy přední část brnění, je pevný a dokáže ochránit rytíře před zásahem zbraně. Technologie výroby zbroje a doplňků se od dob středověku nezměnila. Celý kus plechu se za tepla vytvaruje do požadované podoby. Zbroje od Mojmíra Vrtala můžete obdivovat na zámku v Třebíči. 

K vybavení středověkého oděvu patřily i boty, kabely a pásky. Takové krásně věci vyrábí Martin Říha z Praskoles na Berounsku. Pochází z dlouhé linie ševců. Je povoláním sedlář, což neznamená, že dělá jen sedla na koně, ale pustil se také do výroby bot, které se nosívaly v dobách gotických, renesančních, barokních, ale i těch, které obouvali vikingští bojovníci. A přidal k nim i různé doplňky, jako třeba opasky nebo taštičky, které se na ně připevňují. Dokáže vytvořit dokonce i celou zbroj. K jeho stálým zákazníkům patří především filmaři, kteří potřebují obout hrdiny historických filmů nebo pohádek, ale také nadšenci, kteří pořádají různé dobové festivaly a nebo zkoušejí žít jako ve středověku. K této práci se dostal přes šerm, když pro sebe potřeboval sehnat boty. Zákazník, který chce od Martina Říhy ušít například dobové boty, musí přesně vědět, z jakého období ty boty jsou a kdo je v dávných dobách nosil. Jiné jsou boty například pro středověkého kupce, jiné pro královský dvůr a jiné například pro vikingského bojovníka. Dokáže ale vyrobit i kopyto pro čerta. Ale velkou pozornost vzbuzují na festivalech především boty gotické. Pro ně je typická dlouhá špička, která v té době měla symbolizovat blízkost lidí k Bohu. U těchto bot šlo však jen o módní výstřelek, protože se nosily jen do společnosti a nebyly určeny na běžné nošení.

Dobové foto: Pád Rudolfa II. (Josef Janáček)

Když jsme u řemesel ve středověku, nemůžeme opomenout výrobu nádherného gotického nábytku. U nás ho vyrábí Ladislav Sluka. Tento umělecký řezbář si v dětství přál být rytířem a později kastelánem. Natolik ho fascinoval středověk. Nakonec ale zůstal u rodinné tradice a vyučil se truhlářem. Svou lásku k historii však neopustil, začal se věnovat restaurování historického nábytku, studoval staré technologie, a nakonec si splnil svůj sen a začal vyrábět vlastní nábytek. Ovšem ne jen tak ledajaký, inspiraci hledal v milovaných časech, tedy v gotické éře. Z té doby jsou nejznámější například truhly a truhlice na šaty či šperky. Byly to kusy nábytku, které většinou stávaly samostatně a sloužily kupříkladu i jako stoly a nebo se na zavřenou truhlu dala kožešina a truhla tak sloužila zároveň jako lůžko. Truhly se skládaly i na sebe a tak vznikaly první skříně. Základem středověkého života na hradě nebo v podhradí bylo taktéž velké lůžko. Na něm se odehrávaly historické události ať už strategické a nebo ty z běžného života jako zrození nebo smrt. Ke gotickému nábytku patřilo i další příslušenství jako byly křesla nebo židle, které byly nahrazeny právě již zmíněnými truhlami. Materiál na výrobu nábytku se používal různý a výběr záležel především na místě vzniku nábytku. Například Francie a přilehlé země vyráběly nábytek z tvrdého dřeva, kdežto v Česku a například Rakousku se používalo především měkké dřevo, jako byla borovice, jedle, smrk nebo modřín. Jedním z vůbec prvních nábytků byl stůl, který se skládal z dřevěné kozy, která byla použita ze stavby a na ní se přidala už jen dřevěná deska. Častým druhem nábytku byly lavice s úložným prostorem a překlopným opěradlem. Toto opěradlo bylo účelně vyrobené tak, že když si chtěl člověk sednout na lavici z druhé strany, nemusel lavici obcházet. Stačilo jen opěradlo překlopit na druhou stranu. Pro církevní účely se vyráběl tzv. pulpit, což byl vlastně církevní stojan, na který kněží a učenci v klášterech odkládali knihy a opisovali texty. Zvláštním kouskem pulpitu v dílně Ladislava Sluky je tzv. knihotoč. Je to otočný pulpit, který při otáčení zvedá nebo naopak klesá a písař tím pádem neměl shrbená záda. Další zajímavý nábytek byly vestavěné skříňky, které v té době byly vyráběny ze smrkového dřeva a byly mořené býčí krví, Ladislav Sluka používá na výrobu takové skříňky krev z divočáka. Na nábytek nanáší takové povrchové úpravy, aby vypadal jako právě vyrobený a nebo jako vyrobený před několika lety. Ladislav pracuje i se všemi dobovými nástroji, dokonce při práci chodí oblečen v gotickém obleku. Inspiraci pro svá díla čerpá na muzejních exponátech, dobových iluminacích středověkých kachlí, obrazů i gobelínů. Gotický nábytek byl spojován tzv. dutými spoji. Toto spojení však nebylo tak pevné, proto se používalo kování, které se později stalo i ozdobou daného předmětu. Ladislav Sluka se snaží na svých výrobcích používat nejen původní druhy spojů, ale i původní druhy kování. Nábytek zdobí také dřevořezbou. Vyrobené předměty, které obsahovaly dřevořezbu a kování vypovídali o svém majiteli především to, že je velmi zámožný. Místo ploché řezby se začala ve středověku používat gotická šablonová malba, která představovala levnější způsob zdobení nábytku a nahrazovala tak velmi drahou řezbu. Nábytek býval často rozkládací, takže se s ním i velmi dobře cestovalo. Tím pádem i výrobky Ladislava Sluky ocení také jeho kamarádi šermíři, kteří si rozkládací nábytek vozí sebou na středověké tábory a skládají z něj pak vojenská ležení. Práce truhláře a restaurátora Ladislava Sluky jsou k vidění například na hradě Valdštejn.

Ďábel nebo UFO…vymyšlená senzace nebo pravda?

V minulosti při čarodějnických procesech měly ženy obviněné z čarodějnictví a s obcování s ďáblem na těle znaménko, které ani při propíchnutí nekrvácelo. Ve spisech se uvádí, že to bylo ďáblovo znaménko. Ale stejné znaménko měli v novodobých dějinách i lidé, kteří tvrdili, že je unesli mimozemšťané. Je tedy možné, že už v dobách středověku naši planetu navštívili bytosti z vesmíru, unášeli lidi a dělali na nich pokusy? Necronomicon, prý nejstarší kniha světa, hovoří zejména o dobách, kdy se tyto podivné bytosti začaly usazovat se dnech mělkých moří a oceánských šelfech, aby později budovaly svá shromáždiště v podzemních jeskyních, ale i v nehostinných pustinách zemských pólů. Spis básníka a šíleného učně chaldejských čarodějů byl kolem roku 950 n. l. přeložen do řečtiny, po roce 1228, krátce po latinském překladu Theodora Piláta vešla do všeobecného povědomí romantických satanistů a čarodějů pod Necronomicon. Součástí spisu mají být i magické formulky umožňující prastarým bytostem z dávno zaniklých vesmírů přicházet do našeho časoprostoru.

Po roku 1228, krátce po latinském vydání díla, papež Řehoř IX. spis zatratil a postavil mimo zákon. Originály jsou ztraceny, když dnes mohou být nahrazeny čímkoli, co se zavedenému systému a lidem z filmového průmyslu právě hodí… Zasvěcující rituály černé magie umožňující prostup dávných entit do našeho časového systému? Zdá se to být zcela nemožné a šílené. Připomeňme si však ten fakt, že to byl právě papež Řehoř IX., jenž prakticky odstartoval Velký hon na čarodějnice. Byla to právě bula papeže Řehoře IX., ze dne 13. června 1233, kterou je hledána jakási satanská bytost, drze a bez povolení Svaté Inkvizice obcující s prostým i neprostým lidem.

Zcela vychrtlá bytost, s charakteristicky šedou chladnou pokožkou, zjevující se v intenzivní záři, vycházející z horní poloviny těla pradávné bytosti. Neobvykle velké černé a kupodivu svítící oči s telepatickými schopnostmi, vznášející se hravě v prostoru a procházející libovolně silnou zdí, či sebemenším komínem! V papežské Bule Řehoře IX.  se hovoří o bytosti, jež se zjevuje jako šedý muž, s výraznýma a velkýma očima, hubený až vychrtlý, tělo prakticky bezmasé a chladné pokožky. V mnohých případech jeho horní polovina září a to tak intenzivně, že osvití celou okolní prostoru. Ona bytost, nazývaná „průvodce“ posléze mizí a stává se neviditelnou. Zcela evidentně se jedná o démonskou, či ďábelskou bytost, která může měnit dle libosti těla, mizet, překonávat obrovské vzdálenosti nezávisle na čase, číst myšlenky lidí a přemisťovat jejich těla na libovolné místo. Mimo jiné byla tato bytost v průběhu času obviněna, že plodí s pozemskými ženami lidem nepodobné nestvůry.
Bula papeže Řehoře IX. byla, a dodnes vlastně je, nejen původním metodickým listem Svatého Otce, a zároveň je i jakýmsi středověkým zatykačem Svaté Inkvizice typu „Wanted Live or Death “ (Hledán živý nebo mrtvý)! Z tohoto vyplývá, že se ve středověku mohli bytosti z jiné planety objevit na té naší a protože tenkrát lidé nic takového neznali, považovali je za ďábla.

Právo první noci

Dnes bývá svatební noc pokládána za sice romantickou a příjemnou, ale z hlediska vlastní svatby vlastně trochu formální záležitost. A ve většině případů už ani není důležité, jestli se novomanželé před svatbou důvěrně poznali, anebo zda je nevěsta ještě panna. Ve středověku to bylo ale trochu jinak…

První noc totiž patřila k vlastnímu svatebnímu obřadu, protože byla jeho důležitou součástí. Pokud nedošlo k tzv. konzumaci manželství (neboli se svatební noc jaksi „nepovedla“), mohl být sňatek prohlášen za neplatný. U starověkých národů a v předkřesťanské Evropě (například u Germánů či Slovanů) to byla vedle svatební smlouvy a obřadního uvádění nevěsty do ženichova domu právě první noc, která učinila ze svatebního páru manžele. 

Ovšem i křesťanský svět pokládal svatební noc za nutnou podmínku pro uzavření sňatku. Téměř po celý středověk se kněží neúčastnili svatby proto, aby provedli obřad, tak jak jsme zvyklí dnes, ale hlavně proto, aby udělili požehnání manželskému loži. Pro naše předky bylo nejdůležitější, aby manželství bylo plodné a vzešlo z něj co nejvíce potomků, především chlapů – v případě královských sňatků. Proto kněz žehnal loži i novomanželům. Stejný cíl měla i celá řada rituálů a magických praktik, které prováděly nevěsty nebo příbuzní (nápoje lásky a ověšování amulety, zašívání kouzelných věcí do matrací, přivazování kvočny k posteli, někde dokonce pokládali na postel jako inspiraci nemluvně, všichni se modlili a říkali čarovné formule).

Bylo běžné, že se prvního spojení novomanželů zúčastnili další lidé, buď přímo v ložnici, nebo v předpokoji či za dveřmi. Čekali na výsledek, který byl velmi důležitý zejména u panovnických a významných šlechtických párů. Pokud by totiž pár nebyl schopen počít následníka, mohl to být zásadní problém pro pokračování dynastie. Kromě toho se také někdy čekalo na důkazy, že nevěsta byla panna. Ovšem mohlo to být i obráceně a ženich musel dokazovat, že je schopen být mužem.

Jitřní dar

Po první svatební noci dostávaly některé nevěsty dárek, většinou šperk, drahou látku nebo kožešinu. Jeho hodnota a krása závisela nejen na zámožnosti novomanžela, ale především také na nevěstině kráse a na tom, jak jí její manžel miluje. Prokazoval tak i úctu k její rodině za to, že mu dovolili si ji vzít. Z tohoto důvodu se také někdy takové dary vystavovaly, aby si je mohli svatební hosté prohlédnout a patřičně obdivovat.  Tento zvyk se nejprve objevil ve Francii v prostředí rytířské dvorské společnosti, ale později se rozšířil i do jiných zemí a někde se udržel až do současnosti. Kronikáři například zaznamenali bohatý jitřní dar, který věnoval Vilém z Rožmberka své druhé ženě Žofii. Skládal se ze stříbrných mincí, z množství drahých látek, šatů, krajek a nádherných šperků, z nichž přítomné dámy tehdy nejvíc obdivovaly přívěsek zobrazující pozlaceného anděla, zdobeného diamanty a rubíny.

Za jitřní dar vydali někdy zámožní aristokraté velkou sumu peněz. Ale ne vždy ho přinášeli dobrovolně. Často si jeho hodnotu vymínili nevěstini umínění rodiče a dar byl pak součástí svatební smlouvy. Některé manželky dokonce dostávaly tento jitřní dar každoročně, vždy ve výročí svatební noci, ale samozřejmě jen po dobu trvání manželství.

A jak to bylo s proslulým právem první noci? Traduje se, že někteří feudálové uplatňovali nárok na první noc s nevěstou ze svého panství, tedy dřív než její manžel. Ale to je pouhá pověra.

Cos tomu podobné  existovalo již v dávných dobách jako náboženský rituál nebo projev moci krále nad okolními panovníky. Občas se právo první noci objevuje i ve středověku. Předpokládá se však,  že mělo spíš formální podobu a že naprostá většina feudálních pánů neměla o jeho skutečné uplatňování zájem (dá se říct, že ani fyzické síly). Poddaní se z této povinnosti mohli vykoupit, a tato poněkud zvláštní daň pak tvořila základ pro poplatek za povolení sňatku.

Přesto, že se právo první noci uplatňovalo opravdu jen sporadicky a už od 15. století bylo zcela zakázáno, stalo se oblíbeným motivem lidového vyprávění i literatury. Objevuje se například v legendě o Vilému Tellovi nebo ve Figarově svatbě, boj proti němu se dokonce stal jedním z politických hesel Velké francouzské revoluce, i když ve skutečnosti už vlastně celá staletí neexistovalo. Pro kritiky feudálních poměrů bylo však vděčným tématem, navíc pro široké lidové vrstvy lépe srozumitelným, než složitá politická hesla.

Tobiášovy noci

Podle legendy mstivý démon, zamilovaný do krásné Sáry, zabíjel její manžely. A to vždy o svatební noci. Přítrž tomuto řádění učinil až svatý Tobiáš, který se po svatbě se Sárou namísto milování tři noci modlil k Bohu. Teprve další noc byla svatební. Ve středověku církev doporučovala odložit svatební noc o tři dny, aby se novomanželé mohli modlit a očistit se před zahájením sexuálního života. Těžko říci, jak poctivě se odklad dodržoval, ale zdá se, že některé opravdu zbožné páry půst poctivě držely. V některých zemích byly Tobiášovy noci známé ještě v 19. století, kdy novomanželé odkládali svatební noc, aby se nevěsta mohla ještě v neděli po svatbě ukázat v kostele s panenským věnečkem. Ostatně mezi církevními doporučeními pro průběh svatby se noci cudnosti uváděly až do poloviny 20. století.

Těžký úděl středověkých rytířů 

V soubojích to středověcí rytíři neměli vůbec jednoduché. Jejich úkolem bylo zachránit život panovníka ale i svůj vlastní. V boji každá mělká rána znamenala těžkou infekci a jistou smrt. Při obléhání nepřátelského hradu například šplhali po 200 kg těžkém žebříku třeba až dvacet metrů vysoko. Obléhání hradů tímto způsobem bylo tak velmi zdlouhavé a mnohem složitější než nám ukazují například dnešní americké filmy se středověkou tématikou.

Meče byly tehdy dosti drahé, takže si je mohli dovolit jen příslušníci vyšší a nižší šlechty. Naopak chudý člověk se k meči za celý svůj život vůbec nedostal a vlastnit ho ani nesměl, byl za to trest smrti. Meč měl buď rovnou nebo zahnutou příčku a rytíř ho vlastnil skoro celý svůj život, pokud ho v boji nezničil.

Při obléhání hradu bylo pro rytíře lepší hrad přepadnout a vyhladovět než ho úplně dobýt brutální silou. Pokud totiž obyvatele hradu vyhladověli, mohli je donutit, aby se vzdali a sami otevřeli bránu. K takové situaci většinou docházelo v případě, že protivníci obléhali hrad již druhý nebo třetí den. Okolí hradu se neprodyšně uzavřelo a čekalo se, zda obráncům dojdou zásoby. Často ale došly spíše útočníkům, protože vlastní zásoby si vojsko nepřivezlo a v okolí nebylo většinou už co plenit, jelikož obránci se obvykle před uzavřením bran postarali o to, aby se veškeré zásoby svezly za hradby. Jen ve vyjímečných případech se podařilo udržet vojsko při obléhání i několik týdnů.

Při útoku na hradby se používaly nejen žebříky, ale i tzv. ostrve, což byly kmeny stromů s pahýly větví, po nichž se dalo snadněji stoupat vzhůru). Zteč hradu byla nebezpečená a rytíři byli často velmi vážně zraněni – obvykle mnohem více než při klasické bitvě v otevřeném poli. Přesto se i po pádu ze žebříku celí od krve a otlučení znovu drali na hradby. Bylo totiž pravidlem, že ten, který první vstoupí do města nebo se dostane za hradby, získá nejlepší kořist z plenění hradu. Zranění v takovém dobývání považovali za běžnou lapálii, za vážné zranění považovali až situaci, kdy už se nebyli schopni hýbat.

Rytíři se řídili určitým kodexem cti, který jim stanovil povinnost chránit ženy, děti a sirotky, nemohoucí, pomáhat slabým a být čestní. Tímto kodexem se rytíři museli řídit za všech okolností. Pohrdali smrtí a padnout v boji pro ně znamenalo nejvyšší poctu. Rytíř si byl svou statečností a neohrožeností jistý. Jakmile se však třeba na nebi objevilo tehdy pro ně zlé znamení a nebo se zúčastnili souboje, kde se objevil nestandartní bojový prvek (např. v bitvě na moravském poli boční výpad), pak zavládla v celém mužstvu panika a rytíři začali najednou bojovat muž proti muži i ve svém vojsku. V takovém případě pak platilo že buď přežiješ nebo utečeš a přežiješ také. 

Středověký rytíř byl tak závislý na své křesťanské víře, že se vůbec nebál jít do bitvy, protože ikdyž v boji padne, věřil, že ho Bůh neopustí a on bude žít v jeho milosti. Rytíři nasazovali život za svého panovníka. Při obléhání hradu šly ke hradbám speciální oddíly. Žebřík při obléhání hradu byl dlouhý např. 17-20 m, výstroj rytíře vážila někdy 25 kg i více, takže pro útočníky bylo velice těžké zaútočit. I tak byli velice stateční. Manipulace se žebříkem také nebyla snadná  a když si představíme, že po něm šplhalo třeba i 40 mužů a z hradeb na ně ochránci krále házeli kameny nebo po nich stříleli šípy, nebylo vůbec lehké se do hradu dostat. Dokonce některé hrady na našem území nebyly vůbec dobyty – např. Pernštejn. Stojí totiž na vysoké skále, takže bylo téměř nemožné se k němu dostat. Při obléhání hradů navíc měli rytíři na helmách jen úzký průzor, díky kterému toho před sebou moc neviděli, maximálně kus žebříku a svoje ruce, ale co se děje okolo nich, to mohli jen vycítit. Nahoře u hradeb už na obléhače čekali protivníci se sekerami nebo s meči. Obránci hradu při dobytí byli najednou zasypáni hromadou protivníků ať živých nebo mrtvých, protože ta masa lidí, která se na ně po žebřících valila, byla obrovská. Často došlo i k prostřelení těla šípem, ale masa lidí vytlačila mrtvého s sebou a nebo někteří zemřeli až na hradbách a přepadli dovnitř do hradu. A dá se říct, že při takovém velkém obléhání hradu mužstvo, které mělo více členů, vyhrálo.

Těžko však říct, kdo by při střetu dnešního rytíře s tím středověkým vyhrál. Asi by byly síly hodně vyrovnané. Dnešní rytíři a nadšenci pro šerm a pro středověké bitvy se učí bravurně ovládat meč a učí se bojové technice, ale ne zabíjet jak tomu bylo v dávných dobách… 

…názornou ukázku toho, jak těžké bylo obléci rytíře do zbroje najdete zde: 

Elixír mládí a věčného života. Výmysl alchymistů nebo pravda?

Elixír života je metaforický výraz pro zázračnou látku stimulující výkonnost člověka, omlazující prostředek, účinný hojivý lék, extatický pudový, emoční či afektivní prožitek…toť vysvětlení dle slovníku cizích slov. Ale co když opravdu existovala nějaká taková látka, po které člověk zůstal věčně mladý a nesmrtelný? O jeho vynález elixíru se již ve středověku pokoušeli mnozí alchymisté a čarodějové. Jedním z nich byl i francouzský alchymista Nicolas Flammel na přelomu 14. a 15. století.

Svou kariéru zahájil jako veřejný písař a notář v Paříži, kde kopíroval rukopisy a knihy. Pokoušel se vyrobit transmutaci půl libry rtuti ve stříbro, ale i ve zlato. Byl však i jedním z těch, jimž se připisuje podíl na přípravě záhadného elixíru nesmrtelnosti. Vydělával si po smrti svých rodičů opisováním listin a dokumentů, ale to ho jen těžko uživilo. Jednou při opisování narazil na starou knihu, která ho zaujala nejen tím jak byla neobyčejně napsaná, ale i tím jaké měla listy. Nebyly z pergamenu, jak to bylo v té době zvykem, ale z tvrdé kůry mladých stromů, opracované zvláštním způsobem.

Kniha se skládala z trojice sedmi listů, z nichž 6 mělo zajímavé ilustrace a sedmý list byl vždy prázdný. Text byl psaný nějakým zvláštním, již dávno zapomenutým jazykem. Strávil nad jeho luštěním a překládáním spolu se svou manželkou Perenellou dvacet let. Poté se rozhodl vypravit se na svatou pouť do Španělska. Ty tajemné obrazce si vzal s sebou, protože se tam měl podle svého plánu setkat s učenými rabíny a znalci kabalistického učení, kteří by mu mohli být nějak nápomocni.

Ve Španělsku se potkal s jakýmsi židovským lékařem, který přestoupil na křesťanství a společně kus textu přeložili. Měli se poté vrátit oba dva zpátky do Paříže a pokračovat v dalších pokusech. Jeho společník však náhle zemřel. Všechny znalosti, které Flammel ve Španělsku získal pak zúročil, když v Paříži odkázal peníze na založení čtrnáct nemocnic, sedm kostelů a tři kaple. Dosáhl majetku o hodnotě 150 000 tolarů, což je na obyčejného písaře ohromná suma.

Flammelovi trvalo tři roky, než se mu podařilo dovést všechny své experimenty ke zdárnému konci. Výsledným produktem bylo ryzí zlato, čistší než zlato z dolů. Se získaným zlatem se stal Flammel nejbohatším mužem v Paříži, avšak jeho pohádkové bohatství zůstalo velkým tajemstvím.

Okolo roku 1418 však záhadně i se svou manželkou zmizel. Začínají se ale šířit zvláštní zvěsti o jejich údajné nesmrtelnosti. Říkalo se dokonce, že jeho žena vůbec nestárla. Došlo to až tak daleko, že jeden bohatý měšťan odkoupil jejich dům, protože si myslel, že je tam někde ukrytý rukopis z kůry mladých stromů a v něm je ukryto údajné tajemství věčného mládí a nesmrtelnosti. Rukopis měl být zazděný ve stěnách alchymistova domu.

Je zajímavé, že po údajné alchymistově smrti jeho ostatky nebyly nikdy objeveny a po otevření jeho hrobky v kostele Saint – Jacques de la Boucherie se našla jen dřevěná figurína oděná do šatů. Jistý Paul Lucas, cestovatel a oblíbenec Ludvíka XIV. však ve svém díle píše, že se s manželi Flamelovými setkal v roce 1705 a později v roce 1761 se účastnili představení v Paříži. Lucas také překvapoval francouze detailními poznatky o osudu Flammela. Jak toho mohl tolik vědět, kdyby se s ním opravdu nesetkal a nemluvili spolu? Je tedy možné, že sám vynalezl bájný elixír mládí a věčného života a sám na sobě a na své paní ho ozkoušel.

Dalším, kdo měl co do činění s elixírem mládí byl údajně důvěrník Ludvíka XV. hrabě Saint-Germain. Jeho rodinný původ je nejasný. Říkalo se, že jeho matkou byla španělská kněžna a jeho otcem mohl být Žid portugalského původu. Na přelomu 17. a 18. století se dokonce tvrdilo, že byl nemanželským synem Františka Rákoczyho II. ( sedmihradský kníže, vůdce neúspěšného protihabsburského uherského povstání v letech 1703-1711). Spekulace o přístupu hraběte Saint-Germain k elixíru mládí se datují dokonce do roku 1760. Jistá vysoce postavená kněžna prý požádala hraběte, aby jí věnoval pár kapek jakési omlazovací tekutiny. Hrabě jí nemohl odmítnout, tak jí tedy odevzdal lahvičku s návodem a řekl jí, že při každém úplňku je třeba nakapat pouze 10 kapek. Kněžna to chtěl utajit hlavně před svou starou komornou. Řekla jí jen, že je to lék proti křečem a dala ho do zásuvky ve svém nočním stolku. Večer šla kněžna na ples. Komorná se prý při večeři tak přejedla, že až dostala úmorné křeče do břicha. A protože věděla o tom „léku“ na křeče, co si hraběnka schovala do stolečku, lahvičku jí vzala a celý obsah vypila. Když se za svítání kněžna vrátila z plesu, našla svou komornou mrtvou v ložnici.

Těžko říci, jestli opravdový elixír skutečně existoval nebo ještě existuje a pokud ano, je zřejmě účinný jen tím, že působí na molekulární procesy v těle, ale nepůsobí obráceným procesem proti stárnutí. Zpomaluje nebo zastavuje zřejmě stárnutí jedince, ale neuchrání ho třeba před násilnou smrtí ve válce nebo při nehodě. Další způsob jak získal elixír nesmrtelnosti je zřejmě dlouhotrvající spánek při nízké teplotě. Tato myšlenka vedla v roce 1964 k založení organizace „Společnosti pro prodloužení života“ s heslem „zmrazit, čekat, vzkřísit“. Mnoho lidí se pokusilo nechat se uvést do spánku pomocí glycerinového roztoku v cévách a v ledových sarkofázích, kde jsou těla umístěna v kapalném dusíku při teplotě -196 stupňů, doufali, že se opět probudí k životu.

Faktem je, že v našich dějinách se objevuje hodně takových zmrazených spících lidí, kteří se probud, když jich bude třeba, aby zasáhli do dějin. Příkladem jsou Blaničtí rytíři. Pancéřovaní vojáci čekají pod horou Blaník na den, kdy budou zpět povolání do boje. Legenda dokonce praví, že je v tomto místě slyšet dunění a tlumený rachot bubnů, hlas polnic a ržání koní, které mizí s příchodem slunce. Jedinou důkazem jsou prý stopy koňských kopyt. Dalším takový adeptem na „zmrzlého“ hrdinu může být i král Artuš, který údajně odpočívá na Richmond Kastle v Yorkshire, kde byl údajně spatřen. Mýty hovořící ještě dnes o jejich podzemních pevnostech jsou velmi časté a tím pádem výmysl je zde zcela vyloučen.

U dětí živých či pohřbívaných v dobách královských podléhaly i hračky módním trendům

Dříve se říkalo, že děti ve středověku byly opomíjeny a brány jako dospělí lidé. Ale pravda to zřejmě není. Z vykopávek z období středověku je patrné, že hrobky byly bohatě vyzdobeny a pozůstalí museli tím pádem věnovat přípravě na poslední cestu dítěte hodně úsilí a péče. Byly nalezeny krásné šperky, ale i předměty určené k ochraně dítěte před zlými duchy (k ochraně se používaly třeba rolničky). Takovou výzdobu hrobky si však mohla dovolit pouze bohatá rodina.

Hračky se však při vykopávkách našly i v zaniklých vesnicích a to v závislosti na poloze vesnice. Pokud byla vesnice blízko tvrze, kontakt s vyšším sociálním prostředím ovlivnil pestrost v pořizování věcí. I lidé z vesnic ležících blízko strategických kupeckých tras mohli hračky snadněji získat od obchodníků. Nálezy těchto hraček dokazují, že rodiče se svým potomkům opravdu věnovali.

Při pohřbívání dětí hrál věk důležitou roli. Nejmenší děti na pohřebištích často vůbec nejsou. Mohlo to být například složením půdy, která měla značný podíl na rozkladu kostí a nebo to mohlo být způsobeno i tím, že úplně ty nejmenší děti na pohřebišti prostě vůbec pohřbívány nebyly. V některých společnostech zemřelé dítě než bylo přijato do společnosti, nebylo v rámci této společnosti ani pohřbeno. To vysvětluje, proč dodnes nacházíme dětské kosti například v odpadních jámách raně středověkého sídliště. V období pozdního středověku se děti pohřbívaly za hřbitovní zdí. Nepokřtěné dítě nemělo právo být uloženo na hřbitově, tak ho rodiče mnohdy pohřbili do místa, kde dřív byl kostel, aby pro něj zajistili důstojnější a posvěcené místo posledního odpočinku.

V západní Evropě, ale i u nás při smrti nepokřtěného dítěte rodiče o jeho křest velmi stáli. Rozhodli se tedy, že se vydají ke konkrétnímu poutnímu kostelu za světcem, který podle nich dokáže zázrak a dítě oživí. Během krátké doby bylo dítě pokřtěno a mohlo být pohřbeno do vysvěcené půdy na hřbitově. Na jednom hřbitově ve Švýcarsku bylo nalezeno množství kostiček malých dětí.

 

Vybavení hrobu chlapce a dívky se výrazně lišilo. Dívky byly pochovávány se šperky (korálky, náušnice, skleněné perličky) a chlapci dostávali výbavu bojovníka (ostruhy, dýky, nože, malé sekery nebo miniatury zbraní). U obou pohlaví se však našly nádoby. Trochu jinak to bylo v dřívějších dobách. Chlapci do určitého věku byli vychováváni jako dívky, aby byli uchráněni před vojenskou povinností a dostávali tím pádem do hrobu výbavu jako dívky. V období před příchodem křesťanství na naše území jsou známy informace i z jiných pohřbů než jsou ty křesťanské. Pak jsou již informace značně zkreslené a nelze snadno rozlišit, který pohřeb je křesťanský a který pohanský. Dá se říci, že vlivem křesťanství mizí i pohřební výbava. Církev ji nezakazovala, ale spíše se hodně změnilo lidské myšlení. Dokud totiž věřili v posmrtný život, který byl podobný tomu jaký žili na zemi, dávali dětem na cestu i pro další život různé předměty. Ale pod vlivem křesťanství se názory a představy o posmrtném životě změnily, takže už nebyly zapotřebí žádné hmotné předměty a spíše byla na místě modlitba za spásu duše nebo almužna chudým, ale i dary kostelu. V průběhu 12. století pohřební výbava vymizela úplně.

Při vykopávkách v jedné lokalitě se našlo bohaté vybavené pohřebiště a kousek dál byl hřbitov u kostela ze stejného období, ale tam žádná výbava už nalezena nebyla. Archeologové uvažovali nad možností, že vybavené pohřebiště je pohanské a hřbitov je křesťanský. Ale zřejmě tomu tak není. Je zřejmě možné, že i lidé s bohatou výbavou hrobu byli křesťané, ale v té době byla u kostela pohřbívána jen rodina správce hradiště, která podle zvyků ze západní Evropy upřednostňovala pohřeb bez výbavy a ostatní obyvatelé v souladu se zastaralou tradicí vkládali do hrobu předměty, ale tento zvyk už neměl pohanský význam.

Dětské hračky dochované z té doby byly z různorodého materiálu. Ať už to byla pálená hlína nebo kov. Dřevěné, textilní nebo kožené hračky se dochovaly jen ve velmi málo exemplářích. Chlapci si nejčastěji hrávali s hliněnými figurkami koníčků nebo rytířů na koních a některé z těchto figurek se dokonce daly vodit jako loutky. S narůstající oblibou rytířských turnajů za vlády Lucemburků narůstá i obliba těchto hraček u dětí. Z hraček zvířecích to mohl být medvěd, ale není to zcela jisté, protože se nezachoval dostatečně velký kousek této hračky. U dalších hraček je těžké rozlišit, zda se jedná o obětiny nebo o hračky. V této době totiž bylo velmi obvyklé nosit děkovné předměty do kostelů, obzvlášť do těch, které byly zasvěcené sv. Linhartovi, což byl patron domácího dobytka. Byly to především figurky krav vyrobené například ze železa.

Dívčími hračkami byly především hliněné panenky, ale i tady je těžké rozlišit, jestli je to dětská hračka nebo soška na oltář. Dochovaly se dokonce panenky se světskými oděvy, takže tyhle panenky byly na hraní. Z období 15. století se dochovaly panenky s kruselerem, což byl vlnkovaný závoj. Takže se dá říci, že i hračky podléhaly módním trendům. 

Incestní svazky ve středověké společnosti 

Název incest pochází z latinského názvu incestus, což znamená nečistý nebo hříšný, zastarale také  krvesmilstvo. Jedná se o sexuální aktivitu mezi blízkými příbuznými. Incest je a byl v naprosté většině současných i historických kultur považován za tabu a zakázán. Může k němu dojít jak mezi sourozenci, tak mezi rodičem a jeho potomkem. Může vzniknout mezi osobami různého i stejného pohlaví.

Ve středověku ale k incestu docházelo velmi často a to buď na královském dvoře a to z důvodu zachování dědického práva na trůn a také kvůli zachování čisté královské krve. Tento trend se ostatně objevuje již ve starověkém Egyptě, kdy se faraon oženil se svoji nevlastní a nebo vlastní sestrou – příkladem je dynastie Ptolemaiovců, ze které pocházela slavná Kleopatra. Ta si vzala svého vlastního mladšího bratra.

V dávných dobách se příbuzní ženili mezi sebou a to buď vědomě  nebo nevědomě. Na odlehlých vesnicích, kde bylo pár obyvatel, to bylo celkem běžné. Žila tam například jedna velká rozvětvená rodina, včetně všech příbuzných a všichni se po určitém čase začali ženit opět mezi sebou. Čas od času se pak přirozeně objevil incest. To samozřejmě znamenalo nebezpečí pro budoucí potomky. Při svatbě mezi přímými příbuznými potřebovala dotyčná dvojice mít povolení od biskupství. V období středověku samozřejmě nezůstala příbuzenská manželství bez následků. Rodů, které trpěly kvůli příbuzenskému sexuálnímu aktu dědičnými chorobami, neplodností a nejrůznějším postižením bylo opravdu hodně. Například potomci britské královny Viktorie trpěli hemofilií, což je porucha krvetvorby a projevuje se chorobnou krvácivostí.  

Známým  případem incestu středověkých dějin je osud španělských Habsburků, kteří vymřeli 1. listopadu 1700 po smrti Karla II. (zemřel v 35 letech). Pro Evropu to byla velmi důležitá událost v dějinách, protože se o uvolněný španělský trůn utkaly jiné rody v tzv. válce o dědictví španělské. Karel II. byl sice dvakrát ženatý, ale zemřel bez dětí a tudíž bez dědiců. Trpěl celou řadou postižení. Měl například ohromně zvětšený jazyk, takže mu jeho poddaní při projevu jen těžko rozuměli. Navíc prý byl dementní a impotentní. Příčiny těchto potíží tkví v jeho rodokmenu. Karlovi rodiče – Marie Anna Habsburská a Filip IV. – byli strýc a neteř. Ale abychom nekřivdili jen Karlovi II. a jeho rodičům, příbuzenské sňatky španělské větve habsburského rodu byli zcela běžné i v době před Karlem II. A samozřejmě také dědičnými nemocemi byl postižen celý rod španělských Habsburků. Dokládá to vysoká úmrtnost dětí. Z 34, o nichž jsou k dispozici písemné doklady, se jich plná polovina nedožila deseti let. A deset z nich umřelo dřív, než jim byl rok. V rodinách poddaných, kteří žili v mnohem horších podmínkách než královská rodina, umíralo jedno z pěti narozených dětí. Geny předků se s každým pokolením „koncentrovaly“. Proto na tom byl Karel II. z genetického hlediska ještě hůř, než kdyby jeho rodiči byli bratr a sestra z „normální“ rodiny. V králových genech byla plná čtvrtina genů od jednoho jediného předka, u něhož se spojovaly rodokmeny matky a otce. Tím pádem došlo k tomu, že Karel zdědil hned dvě vzácné choroby, které se u něj pak následně projevily v plné síle.

Problémy již zmiňovaného těžce postiženého španělského krále Karla II. vyplývaly z toho, že jeho předek měl poškozený gen. Pokud tento určitý gen člověk získá od obou rodičů, trpí mnoha těžkými hormonálními poruchami. Při příbuzenských sňatcích a incestech dochází často k tomu, že jeden poškozený gen zdědí od společného předka oba budoucí rodiče. U jejich potomka se pak spojí a to se stalo i Karlovi II. Španělskému. Ten navíc dostal při narození další zdegenerované geny, což mělo za následek těžké poškození ledvin…

Dalším příkladem dokonalého incestu ve středověkých dějinách je život Lucrezie Borgia (1480 – 1519). Otec Lucrezie byl vlivný kardinál Rodrigo Borgia (1431 – 1503) – později pak papež Alexandr VI.  Jeho rod proslul kontroverzními metodami jak získat to, co chce. Pokud se například dědicům nedaří najít dost urozené a bohaté partnery, žení a vdávají se mezi sebou. Koneckonců i rodiče tohoto rodáka z Valencie si byli nejen mužem a ženou, ale i bratrancem a sestřenicí. Finance zkrátka rozhodují o mnohém.

Rodrigův syn Cesare Borgia (1475 – 1507) je věrný své církvi, takže teoreticky by na ženy neměl mít pomyšlení, natož na incestní vztah. Lucrezia je zmatená, protože v jejích 11 letech jí otec přislíbil španělskému šlechtici, ale o dva měsíce později byla najednou svatební smlouva přepsána. Objevil se zřejmě lukrativnější nápadník. Nakonec se Lucrezia provdá v polovině roku 1493 za milánského vévodu Giovanni Sforza (1466 – 1510), to jí bylo teprve 13 let, takže o nějaké erotice nebo sexu nemohla být řeč. Svatební noc stráví sama ve své posteli a po čtyřech letech její otec žádá o anulování manželství z důvodu manželova selhání. Proč ale když chtěl otec Lucrezie ty dva rozdělit, byla Giovanniho impotence překážkou? Teoreticky jí z jeho strany nehrozilo žádné nebezpečí. Giovanni trval na tom, aby mohl předvést svůj pohlavní styk s Lucrezií přímo před svědky, aby se vidělo, že impotentní není. Ale tchán  se stejně rozhodl svého zetě odstranit stůj co stůj. Lucrezia ale jeho záměry s pomocí svého sluhy odhalila. Když se dozvěděla, že se její otec rozhodl otrávit Giovanniho jedem, svého muže varovala a on utekl a Lucrezia se ukryla v klášteře. Její otec ovšem tvrdil, že jí tam poslal sám a dokonce poslal ozbrojenou stráž, aby ji přivedla zpátky. Giovanni se chtěl Borgiům pomstít a tvrdil, že otec s dcerou mají mezi sebou incestní vztah. Nakonec však na nátlak tchána podepisuje, že se svou manželkou od svatby neměl sex a jsou následně rozvedeni, to je už ovšem Lucrezia těhotná. Ale kdo je otec? Zřejmě to byl sluha jejího otce. To dochází i jejímu bratru Cesarovi, který se pokusí sluhu probodnout. Ten se však Cesarovi vytrhne a pokusí se utéct, ale neúspěšně. Je probodnut a umírá.  Jeho mrtvolu našli v řece s rukama svázanýma. Cesar se tak snaží očistit jméno své sestry, ale připravuje o otce její nenarozené dítě. Ale nebyla to z jeho strany spíš žárlivost V létě roku 1498 si Lucrezia bere za manžela Alfonsa Aragonského (1481 – 1500). Sice to byl spíše diplomatický sňatek, ale oba dva se do sebe zamilovali. Ale za rok Alfons Lucrezii opustil. Ona ho však nehledá. Otec se o ní bojí, tak ji pošle na hrad v Itálii, kde je opuštěná, tím pádem on má jistotu, že se jeho dcera se svým manželem už nesetká. Ale Alfonso Aragonský udělá svému tchánovi čáru přes rozpočet. Vrátí se zpět a dokonce je přizván k večeři s manželkou a jejím otcem. Když se pak jde Alfonso po večeři projít podél Baziliky svatého Petra, přepadne ho několik mužů a on snaží se ho zabít. On je však zachráněn dvěma sluhy a přenesen do tchánova domu. Z posledních sil prozradil své manželce, co se stalo a ona se rozhodne, že už všechno chce mít pod kontrolou. Sama mu připravuje jídlo, aby se už nestalo, že by se ho někdo pokusil otrávit. Nenechává ho ani na chvilku samotného a tudíž zaslechne, jak její bratr při setkání s ním procedí mezi zuby, že když se mu nepodařilo ho zabít při snídani, podaří se mu to při večeři. Alfonso se postupně zotavuje a Lucrezia se chystá navštívit svou známou. Ten večer je Alfonso zabit svým švagrem Cesarem, lépe řečeno jeho sluhy. Zabit údajně proto, že stál za spiknutím proti Borgiům.

Ale jak je možné, že tyto úkladné vraždy a pokusy o zmaření života všech jejích nápadníků se dějí pod patronátem jejího otce a z jeho pozice papeže? Zřejmě proto, že chránil svého syna, který svou sestru fyzicky miloval jako ženu a možná i její otec k ní cítil to samé. Když Giovanni Sforza píše o vztahu svého tchána Alexandra VI. k jeho dceři, obviňuje ho ze „zrůdného milování! A takových názorů se sešlo víc. Italský poeta Jacopo Sannazaro píše o Lucrezii, že je vlastně Alexandrovou dcerou, milenkou i snachou. Takže to vážně vypadá, že se jak její bratr, tak dokonce její otec snaží mít Lucrezii fyzicky sami pro sebe. A jestliže by sdílela lože se svým otcem a zároveň i s bratrem, byla by skutečně papežova „dcera, milenka i snacha“. Tomu zavdává příčinu i sám Papež Alexandr VI., když časem podepisuje dvě papežské buly, kde uzná, že malý chlapeček jeho dcery má příjmení Borgia.

Dítě měla údajně před tři roky předtím porodit jakási neznámá svobodná žena. Ale v jednom dokumentu je jako otec uveden Lucreziin bratr Cesaro Borgia a v druhém dokonce  Alexandr VI. Z dekretů navíc vyplývá, že Infant (tak se chlapeček jmenoval) se narodil v tutéž dobu jako Lucreziin syn! Že by jen náhoda? Je tedy tou svobodnou ženou Lucrezia. Možná toto tajemství odhalil právě onen sluha papeže Alexandra VI. a proto musel zemřít. Zvláštní je, že právě malému Infantovi odkazuje Lucrezia některá svá panství a sama jej vychovává!

Je to jenom náhoda, že papež oficiálně přijímá Infanta do rodiny zrovna v den, kdy se jeho dcera potřetí vdává? Když 1. září 1501 jeho dcera slibuje věrnost vévodovi z italské Ferrary Alfonsovi d´Este, označuje sám papež matku hošíka za svobodnou ženu. Pokud je rodičkou tohoto dítěte sama Lucrezia a nemá to být prozrazeno, vymyslel tím pádem Alexandr VI. geniální věc. Na jednu stranu nelže, protože když se Infant na jaře roku 1498 narodí, je Lucrezia skutečně nezadaná. Zároveň to ale vypadá, že ta údajná svobodná matka od malého chlapce je někdo úplně jiný, protože Lucrezia je nyní paní Borgia – d´Este!

Toto drama plné intrik vrcholí poslední říjnové noci roku 1501 je v komnatách Cesara prostřena bohatá tabule na počest novomanželů a k zasednou mimo jiných i papež a jeho dcera Lucrezie. Bohatá hostina jim je zřejmě málo a jeden vévoda prý přivádí do paláce 50 žen pokleslých mravů. Papež Alexandr VI. údajně poslední říjnové noci roku 1501 dovoluje, aby jeho dcera přihlížela těm nejoplzlejším orgiím, které prováděli. Ale v odchodu jí také nebrání. Tak proč tedy místnost neopustila, když se jí to hnusilo? Vypadá to, že zřejmě sama Lucrezie nebyla až tak nevinnou obětí, jak se zpočátku mohlo zdát a možná už takové nevkusné jednání, co tam prováděli, měla prostě jen v krvi. Ale toto tajemství už nebylo nikdy odhaleno. Bere si ho s sebou do hrobu sám papež v roce 1503. Říká se, že jeho tělo museli do rakve dva urostlí hrobníci vtloukat pěstí, protože jeho tělo tak napuchlo, že nebylo možné ho do rakve dostat. Cesaro se po smrti svého vlivného otce stává bezvýznamným. Je dlouho je vězněn a nakonec je jeho nahá mrtvola pohozena na zmrzlém bitevním poli.

Lucrezia se od roku 1510 stará o svůj vlastní klášter. Možná právě proto, že si je sama vědoma svých hříchů a hříchů páchaných ve jménu celé své slavné rodiny, trpí výčitkami svědomí. Taky údajně nosí místo spodního prádla drsnou, řezavou žíněnou košili a v den své smrti 24. června roku 1519 prosí papeže Lva X. o požehnání. Přesto je o téměř půltisíciletí později zmiňována jako symbol zvrhlosti a je považována za nejzkaženější celebritu dějin.Dokonce od aféry s Giovannim kolovaly o Lucrezii zvěsti, že své nepřátele tráví jedem ( údajně vlastní receptury) krytým ve svém prstenu s takovou malou jehlou. Pak jen stačilo, aby třeba někoho přátelsky poplácala po zádech a dotyčný byl otráven.  V té době byla otrava jedem nejlepší způsob, jak se zbavit nepřítele. Lucrezia s tím byla nejspíš spojována hlavně protože, že byla žena, které v té době byly na pranýři společnosti a navíc jakási podlost a rafinovanost otravy jedem byla přisuzována hlavně ženám. Ale jak to ve skutečnosti bylo, to se už zřejmě už nikdo nedoví. 

Lidé ve středověké společnosti si byli vědomi toho, že příbuzenské sňatky a sex sebou přináší riziko. Zákazy takových svazků se proto staly nedílnou součástí mnoha náboženství. S tím, jak se rozrůstala populace a zvyšoval se počet lidí žijících společně na jednom místě, přibývalo tím pádem také příležitostí ke sňatkům mezi nepříbuznými jednotlivci. Bylo nutné zavést pravidla pro výběr partnerů a následně je převést do praxe v podobě náboženských předpisů. Například židovské náboženství definuje jasně, kdo s kým smí a nesmí vstoupit do manželství. Pokud blízce příbuzní zplodili děti, považovalo židovské právo tyto potomky za nelegitimní.

Také křesťanská víra měla jasně daná pravidla, která zakazovala pokrevní sňatky a sex. Podobná nařízení najdeme i v Koránu, který dokonce mužům odpírá i chůvy, jež odchovaly je a jejich děti. Obdobně podobně to vidí ve věci příbuzenských vztahů i buddhisté a hinduisté.

Ani legitimní, společností tolerované sňatky však nemusely zůstat bez následků. Například ( teď trochu mimo období středověku) v 19. století se Charles Darwin oženil se svou sestřenicí Emmou Wedgwoodovou, což bylo dokonce posvěceno tehdejší anglikánskou církví. Některé Darwinovy děti tak kvůli tomu byly hodně nemocné či postižené. Jeho nejmladší syn Charles Waring dokonce zemřel, když mu nebyly ještě ani dva roky. Darwin si kladl postižení svých dětí za vinu a připisoval je příbuzenskému svazku mezi ním a manželkou. O tom, že ho tahle otázka opravdu trápila, svědčí fakt, že se jí zabýval i ve svých vědeckých spisech. 

Sexuální život ve 13. a 14. století

Z dobových pramenů 13. století vyplývá, že v té době byli muži velmi potentní. Díky způsobu života byli vitálnější než jsou muži dnes. Církev ale hodně zbrojila proti tělesnému hříchu. Lékařská věda totiž byla do té doby doménou právě církve a tehdejší myslitelé uznávali lékaře z období antiky, takže názory na sexuální život přebírali právě od nich. Lékařské příručky byly právě spisy antických lékařů a na základě nich se vyučovalo na univerzitách. Podle lékařského učení středověku je žena schopná více podléhat touze. Její touhy ale těžké uspokojit zcela, proto se tehdejší muž nesměl při milování pouštět do přehnaných něžností a uspokojování potřeb ženy, protože by u ní vzbudil jen další touhu, která by se již nedala ovládnout. Pro ženu mělo být uspokojení už jen to, že otěhotní.  Ale hříšné bylo pro ženu hlavně to, že vyjde vstříc svému muži, aby dosáhla vlastní tělesné rozkoše. Podle tohoto byla označena za hříšnou a nemravnou a podle tehdejší morálky se měla raději modlit, aby počala a pokud možno, vícekrát za sebou.

Co se týkalo mužské touhy, cizoložný byl ten muž, který příliš miluje i vlastní ženu. Dle představ církevních učenců žena toužila po sexu víc než muž a orgasmu dosahovala pokaždé. Proto byla skoro až zakázána milostná předehra. Muž měl „jít na věc“ rychle, rázně a hlavně dřív než vzbudí v ženě sexuální touhu. Podle církve žena měla orgasmus i při znásilnění. Zásadně měla být žena při sexu zcela pasivní a nechat všechnu „práci“ na svém muži. Pozice také byla pevně dána – žena na zádech a muž nad ní. Podle církevní teorie jiné polohy nejen že snižovaly možnost početí, ale též rozhněvaly Boha. Výslovně byla zakázána poloha „more canino“ (na psí způsob), dokonce byla zakázána i v proslulých pařížských nevěstincích.

Takže se dá říct, že sexuální život ve 13. století byl šedivý a nudný, plný pravidel. To se změnilo až s obdobím renesance. Podle dobových pramenů se sexuální touhy 13. století měnily i podle ročního období. Na jaře po sobě toužili stejně muži i ženy, v létě byla silnější touha spíš u žen, na podzim se sexuální touhy utlumovaly u obou pohlaví a v zimě toužili víc muži po ženách. Hubení muži měli víc spermatu než tlustí a sangvinici byli mužnější než melancholici. Také příliš velký přísun masa a vína nebyl dobrý, protože zvyšoval sexuální touhu. Bylo též doporučováno vyhýbat se činnostem, které sexuální touhu podněcují, jako byl například tanec, zpěv a nahota. Navíc milovat se mohli páry jen v noci, protože tma snižuje chtíč. Středověcí učenci považovali sperma za čistý extrakt krve. Objevila se i teorie, že sperma produkují muži i ženy a obojí je potřebné ke zplození potomka. Pak se ale situace obrátila a středověcí učenci přijali názor Aristotela, který tvrdil, že k početí dítěte existuje jen jediné sperma a to mužovo. Podle této teorie je žena jen pasivním příjemcem spermatu a nositelem zárodku budoucího života. Proto se domnívali, že dítě patří otci, protože to bylo jeho sperma, které dítěti dalo život. Odtud také byly právě odvozeny i společenské a právní normy, které se týkaly nakládání s majetkem a dětskými právy.

Ve 14. století se spíše než na striktní dodržování pozic při milování dbalo na péči o zdraví a čistotu těla i ducha. Proto se začala ve společnosti s pomocí církevních kázání vyzdvihovat především sexuální zdrženlivost. Bylo to především z toho důvodu, že se vycházelo z učení Augustina, Ambrože nebo Jana Zlatústého, což byli mniši, takže je to vlastně pochopitelné. V té době se ale nedala sexualita zcela přehlížet, takže učenci přišli s teorií, že rozlišení pohlaví ženského a mužského je následek vyhnání Evy a Adama z ráje. Ale byly to úvahy spíše filozofického rázu a neobsahovaly ten přílišný odpor k uspokojení sexuální touhy, jaký byl typický pro církevní učence ve vrcholném středověku. V průběhu století však byla sexualita tvrdě odsouzena a byl to důsledek božího trestu. Vyzdvihován byl především kult panny a odmítání tělesných požitků bylo přímou cestou k Bohu. Byl také nařízen přísný celibát, který byl jakýmsi projeven nadřazenosti kněžích nad ostatními obyčejnými a hříšnými lidmi. Kněží žijící v celibátu měli být morální hodnotou té doby. Ve většině spisů ze 14. století najdeme především frustraci z existence sexuality. Sex směl být provozován pouze v manželském loži a pouze za účelem zplození potomka. Takže pokud by se manželé milovali jen za účelem vlastního sexuálního uspokojení, byl by to hřích, což bylo nepřípustné. Díky tomu se také na ženy nahlíželo velmi kriticky a dokonce se objevily i hysterické urážky žen. Říkalo se jim „hadí plémě“ nebo „zuřivé zmije“. Dokonce jedna dobová píseň začíná: „Žena jest počátek všeho zlého…“ Za všechno může prvotní hřích Evy, která svedla Adama tím, že mu dala ukousnout z jablka. Že žena je nástroj ďábla se začalo objevovat všude v písemnostech, ale i teoriích inkvizitorů (odtud pochází čarodějnické procesy se ženami…). Především však šlo o názory papeže a vlivných řádů. Ale právě tyto názory utvářely dobu a vzájemné chování lidí. 

Ale obyčejní lidé a umělci s církevním názorem na ženy  a sexualitu příliš nesouhlasili. Vznikaly tak písně oslavující ženy, lásku a touhu. S příchodem rytířství se pohled a názor na ženu oproti pohledu církve radikálně změnil. Žena byla najednou milována a opěvována. Dokonce za dob Jana Lucemburského nastal takový malý spor o tom, zda je nešťastnější dáma, které zemřel milenec, anebo milenec, kterého zradila milenka. Jan Lucemburský to rozsoudil tak, že nešťastnější je zhrzený milenec, protože zrada v lásce je horší než smrt. Ale navzdory názorům církevních hodnostářů není pravda, že ve středověku byla sexualita odmítána a erotické hrátky se přísně trestaly. Naopak prostý lid se choval naprosto necudně a stejně tak na tom byli i lidé ve městech a na královském dvoře.

Sexuální chtíč se nevyhnul ani samotné církvi, která proti němu tak zoufale kázala. Z roku 1375 je znám případ měšťanky Mařky, která bydlela ve společné domácnosti nejen se svým manželem, ale i se svým milencem, který sloužil církvi. Byl varován, aby svou milenku opustil, jinak bude z církve vyloučen. On ovšem neposlechl a o dva roky později byl manžel Mařky nalezen mrtev. Její milenec koupil půlku domu a žili spolu. Takových případů bylo v té době víc. Takže se dá říct, že sice církevní teorie a kázání o hříchu byla jedna věc, ale skutečnost byla věc druhá. Jsou známy i případy, kdy si kněží pořizovali prostitutky pro svou vlastní potřebu a někteří z nich jich měli více než bylo knih v jejich knihovně. Tyto prostitutky byly vydržovány církví a odměnou jim byly například mešní kalichy. Dokonce vznikl i papežský dům, kam byly přijímány ženy, kterým zemřel manžel a tyto ženy pak v papežském domě nabízely své sexuální služby bohatým měšťanům. Někteří měšťané si třeba danou ženu pak vybrali za manželku a od církve pak dostali výslužku. Sex byl hřích, ale církev za zavřenými dveřmi provozovala věci, o kterých se tehdejším lidem ani nezdálo. Sexuální apetit a vášeň se nevyhnuli ani královskému dvoru. O Karlu IV. a jeho otci Janu Lucemburském, že byli skvělí milenci.

Žena měla v té době svá práva, ale v případě cizoložství to bylo složitější. Záleželo hodně na tom, z jaké společenské vrstvy daná žena pochází. Čím vyšší postavení žena měla, tím více byl hlídán její sexuální život. Chudé ženy v tomto ohledu byly více svobodné a tím pádem i šťastnější. Dominance mužů se projevovala právě v problému cizoložství. Pokud zhřešil muž, byl potrestán jen pokutou nebo nebyl potrestán vůbec. Pokud ale zhřešila žena, měl manžel právo jí potrestat na místě. Mohl jí dokonce i zabít nebo jí v lepším případě hnát před soud, kde byla pranýřována, mrskána. Horší varianta trestu byla zahrabání zaživa, zazdění nebo uškrcení. To vše povoloval zákon. Hrdelní tresty se v praxi uplatňovaly jen výjimečně, protože si tyto věci vyřizovali manželé mezi sebou doma. I v případě sexu před svatbou se dívky trestaly pranýřováním a bitím jen výjimečně. Soud ji mohl potrestat jen v případě, že na ní vznesl stížnost buď její manžel nebo otec. Na venkově se třeba cizoložství netrestalo vůbec. Z pohledu středověké společnosti nebyl domácí výprask nic výjimečného a fyzická bolest k životu tehdejších lidí patřila. Fyzický trest byl daní, kterou lidé museli za své hříchy a poklesky platit. Stejně jako zranění rytíře v boji, patřil i fyzický trest nevěrných žen do tehdejšího všedního života. Ale jsou naopak i známy případy domácího násilí, kdy žena bila svého muže a dokonce se jí zastal i některý z příbuzných. Fyzické tresty měly většinou výchovný nebo symbolický charakter, protože muž vlastně ženu ke svému životu potřeboval. Musela se starat o domácnost, takže ji muž nemohl moc zranit nebo jí způsobit doživotní následky. Ženy to měly o mnoho těžší než muži, ale nedá se říct, že by byly úplně nesvéprávné, jak se mnohdy v učebnicích uvádí, obzvlášť tomu tak bylo v oblasti sexuality, ale muži na tom byli o dost lépe. 

Doporučovaly se dva až tři styky týdně a hlásalo se, že muž, který se uspokojuje častěji, není zdravý a tělu to škodí. Ovšem četnost sexuálního styku se samozřejmě zvyšovala. Dokonce církev mužům tolerovala milenky, prostitutky a návštěvy nevěstinců. Nevěstky se však nesměly líbat, protože muž mohl líbat pouze svou ženu. V nevěstincích jiná než misionářská poloha byla zakázána. V rámci některých svátků se milenci oddávali sexu na veřejnosti před očima svých sousedů.

I když se sňatky na královském dvoře uzavíraly především ze strategických důvodů, krása ženy nebyla opomíjena. Když Jan Lucemburský vdával jednu ze dvou svých sester do Uher, přijelo do Prahy poselstvo, aby si jednu vybralo. Nakonec vybrali tu mladší, které bylo v té době pouhých 14 let. Takže se dá říct, že i když hlavním motivem sexuálního aktu bylo zplození potomka a následníka, záleželo lidem ve středověku i na sexuálním prožitku a na vzájemné přitažlivosti. V reálném životě šlo vždy o individuální vztah mezi ženou a mužem a záleželo na povaze obou z nich, jak spolu vycházeli jak v běžném společném životě, tak v sexuálním…

Tortura, upalování a další fyzické tresty… spravedlnost nebo jen prostředek k ukojení úchylné radosti z mučení?

Upalování

Upalováním zaživa nebyli ve středověku trestáni „jen“ ti, kteří měli „pletky s ďáblem“ a byli nařčeni z čarodějnictví, ale upalováni byli například i žháři. 

V té době měli lidé z ohně velký strach a respekt. Jejich domy byly totiž z velké části postaveny ze dřeva. A když ještě k tomu v domě byla otevřená ohniště, na kterých se vařilo nebo svíčky pro osvětlení, je jasné, že samovolně nebo náhodně vzniklých požárů bylo v té době skoro na denním pořádku. Vzhledem k tomu, že vody byl velký nedostatek a byla špatně dostupná, nebylo lehké takový požár zlikvidovat. Z hořícího domu tak většinou nezbylo vůbec nic. Proto byli lidé hodně rozezleni, když se našel člověk, který ze zášti nebo z pouhé zlomyslnosti založil požár úmyslně, aby někomu uškodil. S takovými lidmi pak neměl nikdo slitování. Způsob smrti, nebo chcete-li popravy žháře, byl občas ještě maličko zpestřen o velmi sadistické praktiky, které měly za hlavní úkol zastrašit případné následovníky provinilých žhářů. 

Příkladem jedné takové strašlivé popravy bylo upálení žhářů dne 3. srpna 1604 na staroměstském popravišti. Tehdy bylo za žhářství odsouzeno hned pět osob najednou.

Byli připoutáni ke čtyřem dřevěným kůlům. U jednoho z kůlů spolu byli muž a žena. Řetězy jim dovolovaly pohyb okolo kůlů do vzdálenosti asi jednoho metru. Katovi pomocníci navršili hranice dřeva kolem dokola a zapálili je. Ovšem jen na jednom místě. Odsouzení se snažili uniknout z dosahu plamenů tak daleko, jak jim to řetězy dovolovaly. Když pak začalo hořet dřevo ve větším okruhu, nezbývalo jim nic jiného, než projít skrz plameny tam, kde ještě oheň tolik nehořel. Jenže plamenů stále přibývalo a možnost útěku byla mizivá. Pokud se někdo panickou snahou o únik vyčerpal a padl vysílením na zem, jeho mučení dále pokračovalo. Katovi pomocníci odsouzeného polévali vařícím olejem, což jej donutilo vstát. Když však už hořela celá hranice a odsouzenci zůstávali jeden po druhém ležet na zemi mezi hořícím dřevem a ani polévání vařícím olejem nebylo nic platné, katovi pacholci železnými vidlemi nahrnuli žhavé uhlíky na jejich těla, až byla trýznivá poprava dokonána. Tohle příšerné a bolestivá smrt trvala dlouhou půlhodinu. Z dnešního pohledu by si takový trest zasloužili možná spíše jejich mučitelé než sami odsouzení…

Popraviště – symbol právní moci toho, kdo popraviště zřídil a využíval.

(Vlastimil  Vondruška – Katovny a mučírny)

Zahrabání zaživa 

Případy nechtěných těhotenství nejsou jen záležitostí moderní doby. Ve středověku to bylo běžné. V dnešní době máme prostředky, jak tomu zabránit, ale tehdy to tak jednoduché nebylo. Antikoncepce neexistovala a když žena otěhotněla a dítě si zrovna nepřála, používaly se různé lektvary, aby potratila. Pokud nezabraly, měla prostě smůlu a musela si dítě nechat.  Takové nemanželské dítě, to bylo v té době  něco naprosto nemyslitelného. A když už přišlo na svět, nemělo ani ono ani jeho matka rozhodně jednoduchý život. 

Jeden takový případ nechtěného těhotenství se stal v roce 1579 Kateřině Holé. Díky porodní bábě přivedla na svět nemanželské dítě. Proto bylo nutné udržet porod v tajnosti. Jelikož se ale dítě narodilo mrtvé, bylo potřeba ho někam odklidit, aby se nenašlo. O to se postarala porodní bába, která tělíčko hodila do dolu. Tělíčko však bylo později nalezeno a Kateřina Holá byla podezřelá z toho, že se dítě nenarodilo mrtvé, ale že ještě po narození žilo a ona ho pak zabalila do látky a nechala bez pomoci, dokud neumřelo. Pak teprve zavolala porodní bábu. 

Kateřina nakonec svou vinu přiznala. K jejímu přiznání ji vedlo nejspíš zoufalství. Jako důvod uvedla:

 tovaryš Jiřík, s kterým sem to dítě měla, po hospodách mluvíval, že když se s ním voddám, že mě zabí. Proto sem nesměla, milí páni, s ním se voddati, rači sem chtěla s tím dítětem umříti. Žádnému sem svěřiti nesměla, bojíce se, abychom o řemeslo nepřišli.

Také přiznala, že používala různá koření, aby vyvolala potrat, ale nepodařilo se. Taková situace byla pro ženu těžká v každé době, nejen v té moderní. V té době, když společnosti vládly předsudky a silná křesťanská víra, to bylo určitě ještě mnohem horší. Jenže na nějaké polehčující okolnosti tehdy nebyl brán zřetel. Kateřina se doznala dobrovolně a evidentně tak chtěla ulevit svému svědomí, které ji velmi tížilo, ale soud se nad ní neslitoval. Žádné polehčující okolnosti tehdy totiž neexistovali, pokud někoho chtěli odsoudit. Kateřina i porodní bába by zahrabány zaživa.

Vypalování cejchu a jiná zvrácená potěšení

Z románů, filmů a dobových pramenů vyplývá, že si ve středověku nelámali hlavu s nějakou lidskostí a doba byla krutá. Ale některé způsoby mučení byly vskutku odporné. Dá se říct, že na vlivných místech tehdy sedělo dost úchylných lidí. Způsoby, kterými odsouzené mučili, jsou pro dnešního člověka nepochopitelné, odporné a nelidské. Johanku z Arku mučili na hranici velmi trýznivým způsobem a vykonavateli rozsudku se její trápení velmi zamlouvalo, dá se říct, že si ho užíval.

Ale existují i další důkazy o tom, jak úchylné praktiky byly použity při mučení odsouzených. Takový případ se stal v Poděbradech. Poté, co byl odsouzený přiveden do mučírny, začali si ho kati a jeho biřicové náležitě vychutnávat. V té době šlo o dodržování zákona, ať se nám to líbí nebo ne, ale je to jen důkaz krutosti nejen v zákonech, ale i v lidech, kteří je nechali vydat.

Jako první oslovil kat své biřice: 

 Bratři, ptám se vás, zda přijmete tohoto Jana za věrného tovaryše svého?

Biřicové souhlasili a obřad pokračoval:

Zdali se chcete vynasnažit, aby on při vás všeho pohodlí užil?

Vzhledem k tomu, že řeč byla o mučení, které mělo následovat, bylo to skutečně sadistický projev.

Krutá byla ovšem i výzva k odsouzenému:

 Jdi tedy a buď s námi v našem společenstvu vesel, a ty bratře, jenž jsi také mnohým odlehčil, učiň také jemu pohodlnost!

 Tím bratrem byl pohodný (mučitel), který pak začal vězně svlékat a současně se kat s rychtářem velmi nahlas domlouval na způsobech mučení. Tím měla být oběť ještě více vyděšena. Pak vyzval kat své pacholky:

 Položte jej v lůžko měkké a k smíchu jej polechtejte!

V minulosti se popravovalo za prohřešky, které jsou v dnešní době opravdové maličkosti. Pokud ale byl přestupek odsouzeného uznán jen jako menší prohřešek, měl šanci se popravě vyhnout. Ale jen bez újmy z toho ovšem nevyšel. Často se používalo tzv. vypálení cejchu neboli šmáhu. Tento člověk byl už navždy poznamenán tím, že se dostal do rukou katovi.

Někdy bylo vypálení cejchu skutečně drastické. Například Bětě Slovákové byl vypálen cejch na tvář. Jenže kat to tehdy nějak neodhadl a propálil jí maso tak, „až zuby viděti bylo“. Jindy byl cejch vypálen dokonce na obě tváře. To už jen tak zakrýt nešlo. 

Chmurný vzhled místnosti nebyl ani náhoda, ani výstřednost. Skrýval se za ním přesný záměr – odstrašovat, budit strach!

(Vlastimil Vondruška – Katovny a mučírny)

Ke zločinu se přiznal, přesto skončil na mučidlech 

Člověk si v dnešní době stěžuje na to, že je jiná doba, blbá doba a obzvlášť, když se mu nic nedaří.

Ale když se podíváme na život našich předků, každá doba měla něco dobré a něco špatné. Jisté je jen jedno, že lidé ve středověku se měli sakra co ohánět, aby uživili své děti a přežili v těžkých dobách, kdy řádil mor a další nemoci a život ohrožující situace, které si dnes ani neumíme představit.

A takový pojmy jako lidská důstojnost, lidská práva, něco takového tehdy lidé vůbec neznali. Natož aby se tím zabývaly instituce, které měli sloužit spravedlnosti. Tehdejší soudnictví se zabývalo čímkoli jiným, jen ne odhalováním pravdy a skutečných viníků, natož aby udělovalo spravedlivé tresty.

I když se ke svému činu dobrovolně sami přiznali, byli velmi často na žádost soudu vystaveni ještě výslechu na mučidlech. Především proto, aby tehdejší symboly spravedlnosti měly jistotu, že odsouzený řekl všechno, co říct měl, a nic dalšího už netajil. I když to bylo vynucené přiznání, tehdy to bylo běžné.

Dodatečný nález neviny popravené je ojedinělý, protože po exekuci si již nikdo nedával práci v případu znovu pátrat.

(Vlastimil Vondruška – Katovny a mučírny)

Dalším zvláštním procesem byl tzv. boží soud neboli tzv. ordálové řízení. Tento způsob procesu se prováděl až do 14. století. Odsouzený při něm musel prokázat svou nevinu, což je z dnešního pohledu postavené na hlavu. Tehdy měli své zaručené metody výslechu, které musel obviněný podstoupit a byly dost kruté. Pokud však obviněný tuto zkoušku ustál, byl považován za nevinného. To, že většinou opravdu nevinný byl, nikoho příliš nezajímalo. Mučený skončil po tomto procesu třeba se zmrzačenými chodidly, ale to už nikoho tehdy nezajímalo. Spravedlnosti přece bylo učiněno zadost…

Co všechno musel obviněný při tomto ordálovém řízení absolvovat je dost nechutné a mnohdy i nesmyslné. Třeba takový ordál žhavého železa. Odsouzený musel přejít bosý po dvanácti rozžhavených radlicích od pluhu, které byly rozmístěny na krok od sebe. O něco později byl tento způsob ještě kombinován s ordálem přísahy. Při ní musel odsouzený po dobu, kdy přísahu pronášel, držet prsty na rozžhaveném železe. Ano, byl značně popálený, ale v očích tehdejších sudí zkouškou prošel.

Kromě soudního souboje někdy mohl být spor vyřešen ordálovou přísahou. Tato přísaha spočívala v tom, že spolu s dotyčným ji skládal i určitý počet tzv. očistníků, což byli přátelé obviněného, kteří byli přesvědčeni o jeho nevině. Celý systém přísahy byl velmi složitý a promyšlený do nejmenších detailů. Včetně i takových podrobností jako třeba, kterou nohou se má správně vykročit nebo na které koleno pokleknout. Celá přísaha pak byla pronášena podle přesně dané formule a skládal ji obviněný i jeho očistníci. Jakmile ale někdo pravidla přísahy porušil nebo se přeřekl, bylo to pokládáno za boží znamení a obžalovaný považován za vinného. Takže si zúčasnění museli sakra dávat pozor na to, co řeknou. Pouze ve výjimečných případech se totiž používala přísaha s tzv. kléskou, což byla možnost opravit přeřeknutí.

Tyto boží soudy se hojně užívaly hlavně ve 12. a 13. století. Až markrabě Karel, budoucí císař a král Karla IV., dal roku 1343 příkaz biskupu Arnoštovi z Pardubic na vydání zákona, aby se kněží přestali ordálů účastnit. Poté již začaly fungovat soudy městské. Na prevíty moderní doby by se některý z ordálu taky dost hodil, co říkáte?… 

 

Strašák jménem kat 

V období středověku se zločinci nikdo neměl slitování, ale co když někdo vztáhl ruku na hlavu státu – na samotného krále? Pro takového atentátníka to tehdy opravdu nebylo dobré. Jedním z takových atentátníků byl v roce 1757 duševně nemocný Francois Damiens. 

V lednu téhož roku spáchal atentát na Ludvíka XV. V okamžiku, kdy se král chystal nastoupit do kočáru, bodl ho Damiens nožem. Neublížil mu, protože nůž nebyl velký a musel projet několika vrstvami oděvu, než se dostal přímo do těla. Naštěstí také nebyl zasažen žádný životně důležitý orgán a král se z útoku brzy dostal bez větší újmy na zdraví. 

Atentátník byl samozřejmě chycen hned při činu a okamžitě vystaven surovému zacházení, i přesto že sám král, který v tu chvíli silně krvácel, žádal, aby mu neubližovali. Bohužel oni králův rozkaz neuposlechli a začali atentátníka surovým způsobem týrat a vyslýchat. Z jeho možná i vynucené a dosti zmatené výpovědi vyplynulo, že nechtěl králi přímo ublížit, ale chtěl ho jen zastrašit, aby přestal pronásledovat parlament a arcibiskupa.

Členové královské gardy mu ale nevěřili a snažili se z něj dostat jména jeho kompliců. Po dlouhém a strašném mučení Damiens nakonec několik jmen uvedl, ale hned je zase odvolal. Zažil opravdu nelidské zacházení. Do vězení dokonce přicházely dopisy a petice od občanů, kteří pro tohoto zločince, jenž si dovolil vztáhnout ruku na krále, vymýšleli skutečně děsivé způsoby mučení (v té době už byli lidi neskutečně „přející“, vyžívali se v krutosti a utrpení a bylo jedno, jestli jsou vyššího postavení nebo nemají nic než střechu nad hlavou).

Když byl pak Damiens v březnu odsouzen k smrti, byl už stejně tak zesláblý a vyčerpaný, že už by i tak dlouho nepřežil. Jeho nohy byly opakovaným týráním tak zmrzačené, že ani chodit nemohl. Přesto si ještě v posledních chvílích života užil tolik bolesti a utrpení, že během popravy zešedivěl.

Proces týrání byl následující. Nejprve mu úplně uškvařili pravou ruku, byla to ta, která se opovážila krále zabít. Po tomto se ale kat, který měl celou popravu vykonat, zhroutil a nebyl schopen pokračovat. Práci za něj zcela ochotně a bez jakéhokoliv odporu dokončil jeho pacholek, kterému byla přislíbena velká odměna. Ten pak rozžhavil kleště a začal rvát odsouzenému maso z paží, prsou a stehen. Pro zvýšení efektu pro přihlížející a pro větší utrpení odsouzeného pak do každé rány ještě lil hořící smůlu, vařící olej, roztavené olovo nebo rozpuštěnou síru. Damiens byl v této části popravy již pravděpodobně šílený, protože nekřičel bolestí, ale povzbuzoval kata, aby pokračoval. 

To však nebyl zdaleka konec. Po tomto strašném týrání snesli tělo odsouzeného z lešení dolů a ke každé ruce a noze mu zapřáhli jednoho koně. Poté dostali koně povel táhnout vpřed, ale žádná končetina se neutrhla. Po několika dalších marných pokusech tělo roztrhat nakonec kati nasměrovali všechny koně jedním směrem, takže nohy trpícího byly taženy podél těla vzhůru.

Jen při té představě se člověku dělá zle, proto je až neuvěřitelné, že mnohé dámy byly touto podívanou doslova vzrušeny a Casanova dokonce ve svých pamětech popisuje, jak se jeho přítel hrabě Tiretta de Trévise během této popravy čtyřikrát pomiloval zezadu s jakousi dámou, která krvavé divadlo sledovala z okna. Vskutku měli zvrácené choutky a značná úchylnost jim opravdu nechyběla. Nakonec musely být odsouzenci naseknuty šlachy, aby se tělo už konečně roztrhalo. Za příšerného utrpení pak konečně zemřel ve chvíli, kdy mu byla z těla odtržena poslední končetina. Podle některých zdrojů ale prý tělo popraveného dýchalo ještě ve chvíli, kdy bylo vhozeno na hranici (zřejmě jen pokus o senzaci vypravěčů nebo dobových pramenů).

Taková hrozná smrt člověka, který si dovolil vztáhnout ruku na francouzského krále. Ludvík XV. byl ale způsobem, jakým byla vedena poprava, upřímně zděšen. Když mu později vyprávěli, jak Damiens skončil, nervově se zhroutil, křičel a plakal. Nebylo to ale nic platné, dobové šílenství a popravy pro „pobavení“ přihlížejících si žádaly co největší krutost, aby vrchnost a soudy měli pocit, že byla spravedlnost vykonána dostatečně…

 

      

Psi na královském dvoře

„Pes je nejlepší přítel člověka“. To platilo už od dob středověku, kdy psi byli skutečně nejlepšími přáteli člověka. A netýkalo se to pouze psů obyčejných lidí, své privilegované místo měli pejsci také u královského dvora. Při hostinách seděli se svým pánem u stolu a on je považoval za členy rodiny. Jejich vzájemná oddanost a láska byla tak veliká, že psi byli dokonce pohřbíváni společně se svým majitelem do rodových hrobek, aby svého pána střežili i v posmrtném životě. 

V dávných dobách našich předků existoval vyhlášený lovec a velký znalec psů Gaston Pheobus. Ten vlastnil velkou smečku loveckých psů. Už v té době lovci velmi kvalitně pečovali o svoji smečku, psů si cenili a dbali o to, aby psi byli v dobrých podmínkách. Je zřejmé, že už ve 14. století chovatelé znali zásady správné péče o psy, ale i chovatelské zásady a prevence chorob. Z jeho příkladné péče o němou tvář by se mohli poučit dnešní majitelé psů, kteří své miláčky nechávají ve špatném počasí uvázané u boudy, nezajistí jim dostatečný přísun potravy a čisté vody a nechají je mnohdy trpět i v bolestech nebo je uváží v lese u stromu a odjedou 😥  Slavomír Hanáček ve své knize Psinec podle Gastona Phoeba popsal jaká byla péče o psy v té době: 

Psi bydlí v psinci. Musí být dostatečně rozsáhlý. Musí disponovat dvěma bránami (vchody), z nichž jeden, přední, slouží k vyvádění psů při odjezdu na lov a druhý, zadní, je situován směrem na rozsáhlý ohrazený zelený pažit. Psi si tam mohou hrát na sluníčku a předchází se tak eventuelním onemocněním z nedostatku pohybu a nečinnosti. Psinec musí být udržován v bezvadné čistotě. Dělí se na tři části: jedna slouží k odpočinku psů, je tam podestýlka, ve druhé přespává pomocník („kluk“ ke psům), a konečně třetí prostor, ve kterém jsou zatlučeny nízké kolíky, může jich tam být až 6, je obložen slámou, tam chodí psi močit; musí být vybaven odtokovými žlaby, aby psinec zůstal stále čistý. Nezapomeňme ani na krb, aby se psům mohlo v zimě topit. 

Z období vlády velkých králů a královen středověku známe mnoho případů lásky a oddanosti mezi panovníkem a jeho psím miláčkem. Jeden smutný příběh vypráví o tom, jak byla Marie Stuartovna doprovázena až do okamžiku své smrti svými psíky, kteří měli ve zvyku se schovávat pod její sukně a utekli odtud až po její popravě. Jeden z nich dokonce na lidi odklízející její tělo zběsile štěkal a odmítl opustit mrtvou královnu. Až tak byl vyděšený z toho, co se stalo. Vycítil, že jeho paní není v pořádku. Lásku ke psům zdědil po Marii Stuartovně nejen její vnuk Karel I. Stuart, ale i jeho syn Karel II. Stuart. Ten miloval psy plemene King Charles Španěl stejně jako jeho otec Karel I. Ten choval především pejsky černé barvy a Karel II. červenočerné nebo trikolory. Někteří lidé se pohoršovali nad tím, že panovník Karel II. vodil své pejsky všude tam, kam se zrovna hnul, dokonce, i když se věnoval státním záležitostem. Karel II. to dokonce dotáhl tak daleko, že jeho oblíbenci spali v jeho pokoji, uvelebil tam i rodící fenky a štěňátka byla vychovávaná v intimním královském prostředí. Královský palác proto odporně páchl. 

Další příklady lásky ke psům z dávné historie: 

Pilnius Starší ve svém díle Historie Přírody, které bylo zveřejněno kolem roku 77 n. l., uvádí, že jeden africký kmen měl za krále psa. „Poddaní“ si královské rozkazy vykládali z jeho pohybů. 

Královna Fu Chao z čínské dynastie Šang byla pohřbena v lakované rakvi nad jámou, která obsahovala ostatky šesti psů. Hrobka pochází z doby kolem roku 1250 př. n. l. 

V hrobce jednoho čínského šlechtice z roku 430 př. n. l.v dnešní provincii Chu-pei se našel pes uložený ve své vlastní rakvi.

Císařovna vdova Cch´-si (1835-1908) z čínské dynastie Man-čchu dohlížela na šlechtění palácových psů (byli mezi nimi pekinézové, shi-tzu a mopsi). Psala o nich dokonce i básně.

Francouzská královna Marie Antoinetta milovala roztomilé pejsky plemene Papillon. Měla také mopse. V roce 1793 údajně přicházela ke gilotině se svým oblíbeným pejskem v náručí. 

Francouzská císařovna Josefína měla oblíbeného mopse jménem Fortuné, který prý podle legendy o svatební noci pokousal jejího manžela Napoleona Bonaparta. Během jejího věznění před sňatkem v roce 1794, byl pes jediným návštěvníkem, kterého směla přijímat. Údajně dokonce pod jeho obojkem posílala vzkazy rodině.

Když roku 1536 čekala Annu Boleynovou, druhou manželku nechvalně proslulého anglického krále Jindřicha VIII., poprava, požádala, jestli by s ní do poslední chvíle mohl být její pes – chrt Urian, aby jí poskytl útěchu. Vlastnila ale také kavalírka. 

Britská královna Viktorie požádala, aby s ní na smrtelném loži v roce 1901 mohl být její milovaný pomořanský špic Turi. Oblíbeným psem Viktoriina nástupce Eduarda VII. byl zase drsnosrstý foxteriér Caesar, který se pak zúčastnil králova pohřebního průvodu.

Současná britská královna Alžběta II. Bývá často k vidění obklopená smečkou svých psů plemene velškorgi. Roku 1944 dostala k 18. narozeninám fenku velškorgiho pembroke, která se jmenovala Susan. Od té doby měla přes 30 psů tohoto plemene. Mnozí z nich byli právě potomky fenky Susan.

…K napsání článku o psech ve středověku mě inspirovala moje láska k této němé tváři a také naši dva miláčci, kteří jsou příbuznými královského plemena King Charles Španěl, oblíbeného především v 17. století. Pokaždé, když se na ně podívám, vidím to vznešené stvoření, které doprovázelo Karla II. všude po paláci nebo sedávalo na klíně urozeným dámám a zahřívalo je přesně tak, jako mě zahřívají ta moje dvě chlupatá miminka. Prostě své urozené předky nezapřou nejen vrozenými vlastnostmi, vznešenou chůzí, ale především nádhernou a ušlechtilou povahou…

  

Šílené módní kreace středověku aneb odívání našich předků

Šlechta a po ní i měšťanstvo si mohli dovolit nákladnější modely. Ovšem nákladnější neznamená vždy vkusnější. Časem i rytíři zjistili, že pokud chtějí získat dámu svého srdce, zpocená kožená kazajka a zkrvavená kroužková zbroj není to nejvhodnější. Středověk byl především dobou symbolů a řečí barev. Pestrobarevná roucha se tak stala společenskou nutností. Přispěly k tomu i křižácké výpravy.

    

Velmi módní byly boty, které měly stále delší – až extrémně dlouhé špičky zakroucené směrem nahoru. Aby držely formu, musely se vycpávat látkou. No moc pohodlné to nebylo a o užitku se také mluvit asi nedalo. Mnohem prospěšnější byly první boty s podpatky, které byly moc šikovné také na to, aby se člověk snáze přebrodil tím smrdutým bahnem na ulicích. Říká se, že móda nezná míru. To platí i v případě těchto bot. Někdy podpatky měřily až neuvěřitelných 50 cm!

   

I ve městech a na hradech se původně nosily kytlice sahající nejdříve až ke kotníkům, ale postupným zkracováním se změnily v těsný přiléhavý kabátec, který byl navíc vepředu vycpaný do té míry, že nápadně připomínal ženská prsa. Kalhoty určené jen k tomu, aby se k nim připínaly nohavice, se nosily tak přiléhavé, že nezakrývaly pohlaví ani zadek. Ovšem nejvíce pohoršující byla skutečnost, že si takové výstřední a drahé oblečení provokativně dovolovali i měšťané, kteří se díky svému nabytému majetku mohli rovnat urozeným. Aby se oddělili od povýšených, ale také zabránili zdiskreditování rodin za nevelké částky za šaty, spojila se šlechta a patricijské rody ve městech a vydala nařízení, že šaty budou nosit ženy i muži. Pochopitelně se toto nařízení s žádným úspěchem nesetkalo…

 

Ideál ženské krásy podle středověkých rytířů

V posledních letech ženy pořád řeší, jestli nejsou moc tlusté, drží někdy i drastické a většinou neúčinné diety a ze všech módních časopisů se na nás hrnou tuny obrázků vychrtlých modelek. I když se tento trend už vytrácí a společnost konečně dává přednost dámám „krev a mlíko“, pro každého muže je ideál ženy jiný. Ale jak vlastně vypadala taková ideální žena ve středověku?

Ve středověkých písních a básních nesměla být ideální žena ani příliš velká, ani příliš malá, ne tlustá a ne moc hubená. A to platilo jak pro horní, tak spodní partie ženského těla. Úsloví „všeho s mírou“ tu platilo stonásobně. Tváře měly hořet jako orosené růže, rty musely být kypré a z očí měla vyzařovat láska a pokora. Exotické typy byly málo žádané a paní rytířského srdce měla mít pokud možno jasné modré oči a bledou, přičemž bylo vhodné, aby měla oči dál od sebe. Je zvláštní, že dřív byla symbol krásy a moci až nezdravě bílá kůže (nosila ji třeba královna Alžběta I.). Zdůrazňovala mimo jiné i to, že je osoba dostatečně bohatá na to, aby nemusela pracovat a být tedy venku na slunci na jako poddaná. Dnes je to opačně. Opálená pokožka je symbolem mít možnost se opálit i v zimě. Zuby měly být bílé a pravidelné (což při zubní péči ve středověku bylo zhola nemožné, ženy místo zubního kartáčku a pasty používaly lístek máty a vlastní prsty) a vlasy měly být jako zlatý vodopád. Jako milenka byla ovšem žádaná i uhrančivá bruneta s hlubokýma očima a havraními vlasy. 

   

Z nenápadného svrchního oděvu slovanských a germánských žen postupně vznikly spodní šaty, většinou z hedvábí, na které se našívaly obrovské rukávy, jejichž cípy časem sahaly až k zemi. Těmto rukávům se říkalo pachy. Čím delší pachy byly, tím vyšší bylo postavení dané ženy u dvora. Přes stále přiléhavější „spodničky“ se nosil splývavý vrchní šat, který měl místo rukávů široké otvory, jimž se také říkalo „čertova okna“.

Pak spodní a vrchní šat splynuly v jedno. Šaty zdůrazňovaly tvar těla. Pas se sunul výš a výstřihy naopak stále níž. Ženy nosily vlasy volně na ramena nebo je splétaly do copů. Vdané ženy nosily hlavu „ovitou“ pruhem látky a pod bradou tak pevně, že sotva mohly otevřít ústa.

Ženy začaly používat stále více líčidla, barvily si vlasy a vpředu si je vytrhávaly, aby čelo vypadalo vyšší (tehdy znamenalo vysoké čelo urozenost). Téměř úplně odhalily svá ňadra.

 

Sexuální nevázanost ve středověku, i přes zákaz církve vůbec nebyla zapovězená. Panovala ve vesnické chatrči, v městských lázních i královských komnatách (např. král Václav IV. měl lazebnice velmi v oblibě). Avšak takto vystavovat své tělo byl i na onu dobu trochu moc.
Většina bohatých a uznávaných měšťanů se snažila proti takovému pokleslému mravu bojovat, ale marně.

Ve spoustě měst v té době platilo tzv. „Nařízení o vlečkách“. Toto nařízení mělo přinutit dámy, aby omezily nošení rukávů dlouhých až na zem, neboť ty jen vířily prach a držely se v nich blechy. Toto omezení bylo však stejně neúčinné jako nařízení, kterým se určila maximální cenu za dámský klobouk. Naopak v saském Zwickau byli docela úspěšní. Nařídili, aby prostitutky („katovy děvečky“) nosily vysoké špičaté klobouky. Dosáhli tím toho, že je přestaly nosit počestné a cnostné dámy.

Ve Frankfurtu nad Mohanem to však městská rada vzdala a v roce 1356 oznámila, že nechává zcela na svědomí dané ženy, jestli chce vyhazovat peníze oknem na všelijaké módní cetky nebo ne.

Jak se obouvali lidé na dvoře Karla IV.?

Za dob panování Karla IV. prošla móda velkou proměnou. Šlechta se v té době i díky samotnému Karlu IV. vzhlédla ve francouzské módě. Oděvy byly pestré a bohaté, ale u jednotlivých tříd společnosti se dá říct, že byly spíše uniformované. To proto, aby si lidé z každé vrstvy byli vědomi svého postavení. Velkou proměnou prošla také obuv. 

Na dvoře Karla IV. nosili pánové z vyšších vrstev boty s výraznou špičkou. Čím delší špička byla, tím vyšší postavení daný člověk u dvora měl. Jednotlivé skupiny lidí měly na délku špičky u bot dokonce konkrétní předpis. Princové nosili boty dlouhé dva a půl chodidla, šlechtici dvě chodidla a rytíři jen jedno a půl chodidla. Právě přísloví „žít na vysoké noze“ pochází z této doby a dobře vystihuje, jak to tehdy s postavením u dvora vypadalo. I když by se to spíš dalo opravit na něco jako „žít na dlouhé noze“…

Foto: Život ve staletích (Vlastimil Vondruška)

Botám s dlouhou špičkou se říkalo čapí nosy. Byly to měkké kožené a velmi těsné boty a špičku měly obvykle hodně vycpanou a neměly podrážku. Jejich špičky byly dokonce tak dlouhé, že se konce špičky musely přivazovat řetízkem k pasu. Nosily se především k upnutým kalhotám, jelikož ze svrchního oděvu, který byl příliš dlouhý, nebyly špičky bot moc vidět.  Botám se říkalo škorně nebo škrbály. Pro nošení venku se na tyto boty nazouvaly dřevěné nebo kožené podrážky s mírně protaženou špičkou. Říkalo se jim sčibal nebo také štival a byly to boty z měkké kůže. 

Při nedávných vykopávkách byla nalezena obuv z doby Karla IV. Boty byly docela zachovalé a to zřejmě proto, že je jejich majitel moc nenosil a rychle se jich zbavil. Je možné, že ho tlačily, což je patrně z prohlubní, které se zachovaly na kůži. Tyto prohlubně mohly být otlačeniny od kloubů na noze. Nalezená obuv byla šitá zřejmě okolo roku 1376 ze dvou kusů látek. Boty té doby se šily obě úplně stejně, ve středověku totiž nerozlišovali levou a pravou. Místo podrážky byla použita silnější vrstva kůže. V té době byly módní především boty s koženým řemínkem s přezkou. Ta se ale nenašla, zřejmě byla jako jediná část boty ještě použitelná, tak si ji majitel nechal a boty pak vyhodil. Děti nosily boty vysoké až k lýtku, aby tato část nohy byla dobře chráněna. Dnešní průměrný člověk by asi tehdejší boty nosit nemohl, měl by velké a bolestivé otlačeniny, protože se nosila bota velikosti asi 37 a největší 42. Lidé ve středověku byli celkově menší než my dnes, takže tomu odpovídala i velikost nohy. 

Boty byly tehdy velmi vzácné zboží a podle toho s nimi také jejich nositel nakládal. Nosil je až do úplného zničení a mnohdy je ještě opatřil záplatou. Dobré obutí bylo nutné především na hradech. Teplota na takovém hradě se stabilně po celý rok pohybovala kolem 18 stupňů, takže bylo nutné nohy chránit proti prochlazení. Ti nejchudší lidé boty mnohdy ani neměli, nemohli si je dovolit. 

      

Jak začala vznikat jména a příjmení ve středověku

V dnešní době je velmi moderní dávat křestní jméno novorozenému dítěti podle herce či jiné slavné osobnosti. Nejinak tomu bylo i ve středověku. Křestní jména podle panovníků podléhala ve středověku velké módě. Pokud vládl například Leopold, vyskytlo se hned několik novorozených chlapců v té době se stejným jménem. Zřejmě to znamenalo vyjádření určité úcty k panovníkovi. Ale jména se nedávala jen podle panovníků, ale i podle osob velmi oblíbených v tehdejší společnosti, například podle našeho prvního arcibiskupa Arnošta z Pardubic.

U příjmení to bylo trochu složitější. Podle historiků se příjmení začala používat poprvé v Anglii nejspíš už kolem roku 1066. Ve středověku žila většina lidí v malých zemědělských vesnicích, kde se lidé navzájem znali, takže druhé jméno prakticky nebylo potřeba. To se ovšem změnilo s růstem populace a zvětšování středověkých usedlostí a vesnic. Hlavně města už byla tak přelidněná, že bylo třeba odlišit od sebe lidi, kteří měli stejné jméno. Příjmení se rozdělovala do čtyř skupin. Byla to příjmení patronymická, lokativní, statusová a přezdívky. 

Patronymická se vztahovala nejčastěji k otci daného člověka nebo k jeho dědovi. Mnoho keltských, anglických, skandinávských a slovanských příjmení má prapůvod v patronymech. Například příjmení Willson bylo odvozeno od jména William a v češtině bychom příjmení Willson přeložili jako „syn Williamův“. V Irsku příjmení O´Connor zase znamenalo „vnuk Connora“.

Lokativní příjmení představovalo místo, kde se dotyčný nositel tohoto příjmení narodil, například třeba Zachariáš z Hradce nebo již výše zmíněný Arnošt z Pardubic apod. Statusová příjmení zase vznikla podle toho, čím daný člověk byl. V českých zemích to bylo například příjmení Kovář nebo Krejčí, Kolář, Pláteník, Soukeník…

Přezdívková příjmení se většinou dávala podle vzhledu člověka. V Anglii bylo běžné příjmení Red (červený), Bald (plešatý). Jelikož Angličané byli prvními kolonizátory Severní Ameriky, mnohá americká příjmení mají svůj prapůvod ve středověké Anglii, Skotsku či Irsku. V českých zemích to bylo například příjmení Malý nebo Černý, Šilha, Kulhánek, Hrbatý, Tlustý, Dlouhý.

Dalším druhem příjmení, podle kterého se lidé odlišovali, jsou tzv. jména po chalupě. Když se například mladík jménem Jakub Kovář přiženil na statek starého pana Pazdery (tomu statku se říkalo Pazderův statek), vyženěný statek nezměnil svůj název dlouhá desetiletí a lidé byli v té době dosti konzervativní, takže se příjemní přizpůsobilo dle zažitého názvu onoho statku. A jelikož v té době nemusela být příjmení ještě ustálená, mohl být onen mladík Jakub Kovář nazýván též jako „Ten Kovář od Pazderů“ nebo jednodušeji „Jakub od Pazderů“.

Kterak opilé povětrné ženy koblihy pekly aneb největší požár v dějinách města Jihlavy

V květnu 1513 hostili mniši řádu Dominikánů v klášteře sv. Kříže v Jihlavě „lehké“ ženy a mimo jiné s nimi pekli koblihy. „Kobližný“ znamená něco jako labužnický nebo prostopášný. Takže ženy kobližné byly vlastně ženy prostopášné a ženy uvolněných mravů. Díky neopatrnosti vznikl okolo desáté hodiny večerní velký požár, který zničil šedesát městských domů a třicet domů na předměstí. Rozzuření lidé tehdy dominikánské mnichy vyhnali z města.

Za deset let poté roku 1523 rovněž v květnu několik manželek mistrů kloboučnického cechu zašlo jednou ráno ke kloboučníkovi Marcusi Farkaschovi na dobré víno. V jeho domě se potkaly s dalšími ženami, tentokrát ze soukenického cechu a všechny se společně opily. Potom vyšly do ulic, zpívaly a křičely. Vydaly se až do městských lázní, kde vzaly mužům jejich oblečení a převlékly se za ně.  Vyšly z lázní, začaly tancovat, ale poté dostaly hlad, a tak v domě soukeníka u Koňského mlýna začaly péct koblihy. Ale jak už to bývá, když je člověk opilý, bývá nemotorný a nepozorný. Služka vylila džbán vody do pánve s rozpáleným máslem, které bylo připravené na koblihy. Vznikl ohromný požár, kdy i kvůli velkému větru shořelo celé město, které čítalo tehdy více jak 370 budov. Domy tehdy měly šindelové střechy, tudíž oheň přeskakoval z jedné budovy na druhou. Pouze osm domů zůstalo neporušených, včetně dominikánského kláštera sv. Kříže.

Město se naštěstí podařilo za půl roku okolo svátku sv. Martina obnovit a král Ludvík Jagellonský dokonce lidem odpustil daně na několik let. Ale co čert nechtěl, už v roce 1548 hořelo znovu, tentokráte ale tento požár byl založen úmyslně. Byli to žháři Vít Barrabáš a bednářský tovaryš Wölfl. Zdá se, že Wölfl byl najatým žhářem. Nějaký muž mu poblíž Prahy dal devět tolarů za organizování paličů v českých městech. Wölfl pak v Jihlavě přesvědčil Barrabáše, aby mu se založením požáru pomohl. Barrabáš byl velmi známým žhářem, v květnu a červnu 1548 totiž založil v Jihlavě požáry, při kterých shořelo 30 domů a tři sladovny. 
Zatímco Wölflovi se podařilo zmizet, Vít Barrabáš měl smůlu. Byl dopaden až v Moravských Budějovicích a v Jihlavě byl následně mučen a ke všem zločinům se přiznal. Dobový záznam z mučení uvádí, že ho nejprve pálili na prsou rozžhavenými kleštěmi, pak ho zavedli do ulice Matky boží před dům první oběti a žhavými kleštěmi mu uštíply prsty na ruce. Odtud ho odvlekli až na Dolní rynk, kde předtím založil druhý oheň. Byly mu uřezány prsty na druhé ruce. Následně byl přivázán ke kůlu na šibenici, kolem něj rozdělali oheň. Donutili ho, aby běhal dokola, až dokud se nebude zalykat ohněm a nebude upálen zaživa.

Paradoxem je, že veškeré tyto a další požáry ve středověké historii Jihlavy umožnili nástup renesance. Stopy gotiky spojené s novější renesancí jsou asi nejpatrnější v Radniční restauraci, kde najdeme fresky a lomené oblouky z období gotiky a pak další zdobné prvky, které již spadají do období renesance.

No alespoň se mi objasnila jedna velká záhada, proč mám tak ráda koblížky z Jihlavy… že bych žila opravdu v minulém životě ve středověku jako žena kobližná?…

Pfaffenschlag…smutný osud středověké vesnice z dob Přemysla Otakara II. 

Za dob Přemyslovců došlo na našem území k velkému osídlení, rozvoji měst a vesnic. Na osídlení především zalesněných ploch měl zájem hlavně panovník a pak také šlechta a v neposlední řadě církev. Ti všichni byli vlastníky půdy a chtěli z ní mít nějaké příjmy. Proto také panovník vycházel vždy novým obyvatelům a kolonistům vstříc. Posilovala se tím i jeho moc, čím byl stát lidnatější, tím byl respektovanější. Čím více obyvatel daná vesnice měla, tím vyšší byly výnosy z obilí a to mohlo pak uživit více vojáků a peníze putovaly i na budování měst a strategických obchodních cest. A ještě jednu výhodu velké osidlování mělo…panovník novým osadníkům udělil svobodu od daní, než se výnosy z půdy stabilizují, což mohlo trvat i 18 let, ale existují i záznamy, kde se uvádí, že někde osvobození od daní mohlo trvat i několik desítek let. Osvobození od daní a renty se nazývalo „lhůta“ či „lhota“ a bylo pro obyvatele tak významným privilegiem, že ho přijali do názvu své nové vesnice. Dnes existují stovky vsí s tím názvem.

Důležitou funkci na osidlování království měl i tzv. lokátor. To byl člověk, který nejen organizoval založení další nové vesnice, ale její založení dokonce sám řídil a financoval. Těmito lokátory se stávali především služebníci krále či kláštera, ale i bohatí kupci nebo rolníci. V případě, že byl lokátor velmi bohatý, mohl dokonce sám založit takových vesnic hned několik. Důvodem zakládání nových vesnic bylo především přelidnění v jiných lesnatých lokalitách. Lidé do svého nového domova putovali ve skupinách. Všechen svůj majetek si vezli na vozech nebo je nesl na hřbetě dobytek, ale také si jej nesli lidé sami, jelikož některé lesní porosty byly tak husté, že by jimi plně naložený vůz neprojel.

Do své nové vesnice si obyvatelé přinesli hlavně zásoby potravin a obilí, jelikož další úrodu mohli očekávat tak nejdříve za rok. Většinou byli ale lidé tak chudí, že sami měli zásoby potravin tak malé, že by jim ani do příští sklizně nestačily. Proto tam byl lokátor, který se zavázal, že jim do příští sklizně poskytne obživu a někdy jim dal i obilí. Tahle povinnost byla tou nejvyšší položkou, kterou musel lokátor vynaložit. Na místě, kde se lidé mohli usídlit, pak lokátor vyznačil jejich část, kde si mohli postavit dům a pak část, kde mohli mít políčko. Po začátku si lidé stavěli jen jednoduché přístřešky či chatrče, nichž bydleli několik let, domy začali stavět až mnohem později.

Život na vesnici v době temného středověku nebyl vůbec jednoduchý. Častým problémem byl hlad a neúroda, za kterou mohlo proměnlivé počasí. Ale i lidé ve vesnici měli své nepřátele, kteří jim ztěžovali už tak trpký život. Byli to nájezdníci, kteří při výběru daní byli schopni celou vesnici vypálit. Pokud lidé nezaplatili, přišli o střechu nad hlavou. Takže vesnice buď úplně zanikly nebo byly značně poškozeny. Někdy se je podařilo obnovit, ale rozsah škod byl často tak zničující, že lidé na opravu celé vesnice neměli ani sílu, natož peníze.

Takovým příkladem vypálené vesnice je třeba Pfaffenschlag. Byla to vesnice postavená na konci 13. století za dob vlády Přemysla Otakara II. poblíž Slavonic. Tato lokalita byla pravděpodobně osídlena již Slovany, ale to původní sídliště zaniklo někdy v průběhu 12. století. Na jeho místě nechal slavonický farář na konci 13. století postavit novou vesnici s názvem Pfaffenschlag. Ovšem vesnic nepřežila nájezdy za do husitských válek. Rybník, který se zde nachází pochází až z roku 1483, což je zhruba 50 let poté, co byla vesnice Husity zničena. 

Ve vesnici se nacházelo více jak šestnáct domů, které byly postavené na obou březích potoka, který tak návsí protékal. Domy se stavěly z kamene a jejich součástí byly i hospodářské budovy či podzemní sklepy a 30 m dlouhé podzemní chodby, tzv. lochy, sloužící jako skrýše. Vesnice ale bohužel neměla dlouhý život. Jelikož narůstaly nepokoje v souvislosti s husitským hnutím, vesnice patřila slavonickým farářům a Slavonice byly silně protihusitské, byla vesnice při nájezdu Švédů bez okolků vypálena. Škody byly zničující a vesnici již se nepodařilo znovu postavit. Dnes na tomto místě jsou k vidění jen základy budov, takže si člověk může alespoň představit, jak tenkrát asi vesnice vypadala. Slavonický učitel dějepisu dokonce díky vykopávkám našel na tom místě keramiku ze 14. století. Ve slavonickém muzeu se nachází maketa zaniklé vesnice. 

Místní pověst říká, že když se švédská vojska blížila k vesnici, obyvatelé se rozhodli všechny své peníze a cennosti před vojáky schovat. Mysleli si, že když Švédové zjistí, že jsou obyvatelé chudí, nechají je žít a vesnice bude zachráněna. Sebrali tedy všechny zlaťáky, groše, korálky, prstýnky, křížky i perličky, nasypali je do máselnice, která byla pak plná až po okraj a pořádně ji zavřeli. Přemýšleli, kam máselnici schovat. Pokud ji zakopou v lese, nemuseli by jí už po odjezdu Švédů najít. Ve vykotlaném stromě také nešla ukrýt, mohl by jí najít někdo cizí a všechny cennosti si nechat. Rozhodli se tedy, že máselnici i s bohatstvím celé vesnice spustí do obecní studně a vojáci tak cennosti nenajdou. Finta vyšla. Švédové skutečně poklad nenašli, ale smůla byla, že přece jen vesnici vypálili, většinu obyvatel zabili a přeživší se báli vrátit. Říká se také, že každý den přesně o půlnoci vyjede ze starého domu na slavonickém náměstí formanský vůz, který táhnou valaši. Jede ke kostelu, tam se otočí kolem morového sloupu a míří k Dačické bráně. Tou projede a míří z města směrem, kde dřív stála vypálená vesnice.  Dorazí až k máselnicové studánce a najednou zmizí. Svou každonoční jízdu prý bude provádět tak dlouho, dokud poklad zůstane v máselnici a ve studánce. Podle této pověsti prý poklad získá jen naprosto poctivý slavonický občan a ten musí počkat na Květnou neděli, což je jediný den, kdy jsou temné síly ochotny vydat poklad. Ale onen poctivý občan musí znát starou čarovnou formuli, kterou vysloví ve chvíli, kdy vůz přijede ke studánce…

Foto: https://cs.wikipedia.org/

Josef Lada 14. století v Itálii

Gotický Josef  Lada se jmenoval mistr Václav. Byl původem z Čech a ve 14. století (okolo roku 1397) působil především v italském Trentu.  Jeho úchvatné malby najdeme ve věži zvané Torre Aquila na hradě Buonconsiglio. Přestože hlavní místnost v horní části věže není příliš velká, na zeď se vešlo neuvěřitelných jedenáct gotických fresek (3x2m nebo 3x3m). Toto dílo je pojmenováno Dvanáct měsíců a každá jednotlivá freska zachycuje práci na vesnici i život řemeslníků a aristokracie ve městech a na hradech v Alpách v jednotlivých měsících v roce. Série fresek je téměř kompletní, až na vyobrazení měsíce března. Tato freska byla zničena při dodatečném budování točitého schodiště do věže.

Obrazy vypadají jako pestrobarevné tapiserie. Mistr Václav použil techniku pravé italské fresky, což je metoda vyznačující se malováním obrazu do čerstvé omítky. Když barvy zaschnou, dokonale se spojí s podkladem a vznikne tak prakticky nezničitelný obraz, který si navíc trvale podrží svoji úžasnou barevnost.

Mistr Václav některými výjevy předběhl dobu. Zobrazuje běžnou lidskou činnost jak šlechty, tak hlavně poddaných, což na tu dobu nebylo obvyklé. Většinou se na freskách zobrazovaly motivy ďábla, výjevy z bestiáře nebo různé církevní nebo divadelní motivy. Mistr Václav dal tomuto dílu velmi jedinečný a nevídaný charakter. Například měsíc leden zobrazuje zasněženou krajinu, což je téma, které se v malířské tvorbě ve větší míře objeví až téměř o sto padesát let později.  Navíc Mistr Václav přidal jednu scénu, která zobrazuje aristokraty při vzájemné sněhové bitce se sněhovými koulemi. Zřejmě tak chtěl dát najevo fakt, že vysoce postavení lidé byli také „jen“ lidé a dokázali se bavit. Měsíc únor pak zobrazuje rytířský turnaj a kováře, který pro koně rytířů připravuje podkovy, což je opět výjev ze všedního života obyčejných lidí. Duben je obdobím práce na polích a květen je měsíc lásky (básníci, milenci… měsíc květen byl časem lásky už od dob středověku a není tudíž spjat s osobností Karla Hynka Máchy). Ve vyobrazení června najdeme dojení krav, výrobu sýrů, ale i tanec dvořanů na upravené zahradě. Byla to též doba senoseče, ale i přípravy na lov s dravými ptáky. Srpen zas zobrazuje sklizeň obilí, září orbu a lov drobné zvěře. Říjen je spojen s obdobím vinobraní a v listopadu se lidé věnovali lovu na medvěda. V prosinci káceli stromy a sváželi dřevo z lesů, aby měli co přidat v krutých mrazech do krbů.

Věž Torre Aquila byla původně branou z města Trenta a vycházela z ní obchodní cesta, která vedla do Aquileie. Na přelomu 14. a 15. století však byla součástí opevnění hradu Buonconsiglio a v horní části přestavěna na obytný prostor. O tuto přestavbu se zasloužil moravský šlechtic Jiří z Lichtenštejna, který v Trentu sloužil jako biskup. Jiří z Lichtenštejna byl původem z Mikulova. Působil kdysi také jako duchovní ve Vídni u chrámu sv. Štěpána a v roce 1411 se stal římským kardinálem.

Byl velkým mecenášem umění a jeho obdiv patřil především Praze v době Karla IV. a jeho syna Václava IV. Když mistr Václav přišel do Trenta, objednal si bohatě vyšívaný biskupský ornát, který je dodnes uměleckou atrakcí zdejšího Diecézního muzea. Šlo o velmi luxusní výrobek, který v té době vyrobily pražské umělecké dílny.

Když tedy biskup Jiří sháněl malíře, který by pro něj vytvořil unikátní a nádherný cyklus fresek o dvanácti měsících roku, není divu, že se obrátil na pražskou uměleckou elitu a přivedl si mistra jménem Václav, který se neprodleně pustil do práce. To, že se v tvorbě mistra Václava zrcadlí jeho český původ, dokazuje vyobrazení hradů, měst a jednotlivých postav. Toto vyobrazení je podobné tomu v českých rukopisech Václava IV., které pro něj bohatě zdobili tehdejší pražští malíři.

Do nově vybudovaných prostor chodil Jiří z Lichtenštejna úzkou chodbou a dá se říci, že tam trávil nejsoukromější části svého života. A aby si pobyt ve věži zpříjemnil, žádal mistra Václava, aby mu zde namaloval krásné a unikátní fresky. Nechtěl ale nic církevního, takových fresek byla plná katedrála. Chtěl, aby malíř oslavoval všední život lidí, tak jak ve středověku opravdu vypadal. Místním radním se ale nelíbilo, že byl hrad rozšířen na úkor města a osočovali biskupa z porušení kompetencí. Jiří musel tedy po čase věž opět vrátit a ta se zas stala bránou města.

V roce 1407 byla sepsána mezi oběma stranami mírová dohoda. V tomtéž období bylo vytvořeno jiné a neméně slavné vyobrazení jednotlivých měsíců v roce bratry z Limburka ve velmi vzácném rukopisu, který se nazýval Přebohaté hodiny vévody z Berry. Ale mistr Václav tyto bratry o pár let předběhl, jelikož několik let před r. 1407 musela být malířská výzdoba horní místnosti v Torre Aquila již dokončena.

Jistý italský historik umění jménem Enrico Castelnuovo zjistil, že mistr Václav se velmi podorbně zabýval životem obyčejných lidí a jejich zvyky a obyčeji v oblasti jižního Tyrolska a snažil se, podobně jako náš Josef Lada, velmi věrně a s velkou laskavostí a jemností zachytit reálný obraz tehdejší skutečnosti. Věrně také vyobrazil i hrady, které Lichtenštejnové v té době vlastnili. Krásné fresky mistra Václava naznačují, že čeští malíři okolo roku 1400 byli velmi váženými a uznávanými umělci, kteří nejenom že ve svých dílech předávali tradici tohoto krásného stylu (na tu dobu nevídaného), ale ve své tvorbě se vyhýbali dobovému zobrazování gotiky a kladli si i nové cíle, které v Itálii a v Nizozemsku časem vedli ke vzniku renesance.

Fresky v Torre Aquila jsou jakousi encyklopedií života ve středověké společnosti 15. století. Historik Giuseppe Šebesta si dokonce před sedmnácti lety dal tu práci a vydal dvousetstránkovou knihu, kde přesně popsal všechny vyobrazené nástroje, předměty, povozy i stavby vyobrazené na freskách mistra Václava.

O životě samotného mistra Václava se toho mnoho nedochovalo, ale jeho dílo bude vždy patřit k těm unikátním i napříč staletími…

  

 

Zlatý věk alchymie a vědy ve zlaté Praze Rudolfa II.

Za dob panování císaře Rudolfa II. byla Praha nazývána zlatou. Bylo to především tím, že v té době získala díky Rudolfovi bohatství a prestiž. Císař Rudolf II. byl nejen velkým sběratelem obrazů a velmi cenných uměleckých předmětů, ale byl také možná až chorobným milovníkem alchymie, magie a okultních věd. Jeho sbírkám se mohl vyrovnat snad jen jeho strýc španělský král Filip II. Ale ve své době, především na sklonku svého života, byl Rudolf II. pro mnohé podivín, který se schovával před veřejností, bál se lidí a uzavíral se ve svém vlastním světě. Ví se o něm také, že věřil šarlatánům a podvodníkům, kteří si hráli na alchymisty (Edward Kelley). Rudolf byl alchymií doslova posedlý a své dvorní mágy si patřičně hýčkal a byl k nim velmi štědrý. Oni mu na oplátku slibovali, že mu vyrobí zlato či objeví kámen mudrců nebo elixír života. Rudolfovi příbuzní o ně tvrdili, že má zájem jen o čaroděje, alchymisty a kabalisty a že vydává velké sumy peněz za své sbírky. Má údajně také celou knihovnu magických spisů a prý se neustále snaží odstranit Boha, aby mohl v budoucnu sloužit jinému pánu.

Na císařském dvoře se za Rudolfova panování pohybovala spousta významných renesančních osobností, jako byli malíři Bartolomeo Spranger či Guiseppe Arcimboldo (nejznámější jsou zřejmě jeho portréty Rudolfa II. skryté v ovocném zátiší) a Hans von Aachen (byl také dvorním malířem Tudorovců), sochaři Adrian de Vries, Alessandro Abondio a především astronomové, astrologové jako byli Tycho Brahe (jeho osobní věci měl Rudolf ve své sbírce po Tychonově smrti), Johannes Kepler. Dále tu byli lékař a astronom Tadeáš Hájek z Hájku, lékař a anatom Jan Jesenius. V Rudolfově Praze pobýval nějaký čas i věhlasný a záhadný matematik a mystik John Dee a s ním také Edward Kelley, ale i mystik a filozof Giordano Bruno.

O Rudolfovi a jeho duševním zdraví kolovaly různé zvěsti, ale kdyby byl tak pomatený, určitě by do Prahy nepřilákal tolik osobností renesančního umění a magie. I když určité náznaky podivínství jeho současníci zaznamenali. Podle některých byl velmi znalý, zkušený a oblíbený, ale časem byly tyto vlastnosti zcela potlačeny, když se Rudolf začal až moc věnovat alchymii a magii místo panování. Pro svou posedlost dokonce uvolnil svůj pražský palác a vynaložil na ni všechny své příjmy. Není proto s podivem, že za něj prakticky vládli jiní.

Tvrzení, že na císařském dvoře žili podvodníci,ovšem není moc pravdivé. Lidé v té době nechápali jejich teorie. Například Mikuláš Koperník jako první přišel s tím, že se Země otáčí kolem Slunce – do té doby věřili opaku a každý, kdo tvrdil něco jiného, než byl tehdejší zažitý názor, byl označen za kacíře. Alchymie umožnila velkým osobnostem magie tvrdit, že někteří lidé umí vyrobit zlato z olova či ze rtuti. Tehdy tomu mnoho lidí nerozumělo a císař byl tak nadšený tím, jak to v laboratořích bublá a práská a kouří, že ani nehodlal pátrat po tom, zda je to všechno pravda. Komu se však počínání alchymistů a mágů nelíbilo, byla samozřejmě katolická církev. Papež Jan XXII. odsoudil všechny alchymisty jako podvodníky, ale když v roce 1334 zemřel, zbylo po něm tak veliké bohatství, že byl sám považován za tajného alchymistu, co si vyráběl zlato.

 

Vyznavači alchymie byli ještě před Rudolfem II. také císař Fridrich III. či dokonce nevěrná manželka Zikmunda Lucemburského Barbara Celská, která dokonce měla v Mělníku vlastní laboratoř. Dalším příznivcem alchymie a magie byl jihočeský velmož a nejvyšší pražský purkrabí Vilém z Rožmberka. Ale v tomto ohledu Rudolf všechny překonal, jeho koníček se stal přímo jeho posedlostí. Někdy býval přirovnáván k Hermovi Trojmocnému, což byl bájný zakladatel alchymie a astrologie. Zájem o alchymii vyvrcholil v 16. a v 17. Století. Šlo především o snahu objasnit některé taje přírody či o pokus bez práce zbohatnout a o to šlo císaři Rudolfovi také. Tehdejší spisovatelé jeho posedlost zveličovali, aby ho vykreslili v horším světle a oslabili tak jeho vládu a moc. Podle nich tehdy působilo na Pražském hradě až 200 badatelů a čarodějů. Ale skutečnost byla samozřejmě poněkud jiná. Dobové prameny uvádějí, že takových mistrů svého oboru bylo na dvoře Rudolfa II. asi okolo čtyřiceti a přímo v areálu Pražského hradu se jich pohybovalo méně. Údajným sídlem alchymistů měla být též Zlatá ulička, která dostala své jméno právě díky honbě za císařovým zlatem. Říká se, že se alchymisté snažili vyrobit zlato, aby pomohli Rudolfovi naplnit pokladnu. Pověst říká, že sám Rudolf dohlížel na práci alchymistů a nechal je hlídat strážemi s halapartnami. Ve skutečnosti to bylo ale všechno jinak. Ve Zlaté uličce nebydleli alchymisté, ale zlatníci, kteří vyráběli zlaté šperky, a podle nich mohla ulička dostat své jméno. Ale mohla se jmenovat i podle barvy moče a výkalů, kterými ulička byla neskutečně znečištěná. V té době to tak prostě bylo, například na 16 domků připadly pouze dva suché záchody. Podle dalších pověstí měla být pod Pražským hradem ukrytá tajná alchymistická laboratoř, ale zřejmě nikdy neexistovala. Po stopách alchymistů bychom se vydali na Nový svět na Hradčanech, kde pár z nich bydlelo, k Faustovu domu, někdejšímu obydlí Edwarda Kelleyho, nebo na Ovocný trh.  
Výsledky bádání tehdejších mágů a alchymistů nejsou příliš známy. Alchymisté museli být ve zveřejňování svých výzkumů velmi obezřetní. Zřejmě se obávali konkurence a možná ještě více toho, že je bude církev za jejich počínání pronásledovat. John Dee ze strachu před prozrazením výsledků svého bádání používal tajné písmo, které zatím nikdo nerozluštil.

Těžko říci, kolik z nich došlo k opravdu převratnému objevu či výsledku. Ale po Rudolfově smrti se objevila v jeho vzácných sbírkách jakási šedavá tinktura a stříbro a zlato ve formě cihliček.  Údajně však někteří mágové a alchymisté vlastnili malý valounek zlata, který pak předložili císaři jako výsledek svého bádání a císař byl nadšený, že vynalezli zlato. Ale zdá se, že to byl jen jeden velký podvod a ani Rudolfův bratr Matyáš, který se po něm stal následníkem trůnu, pro alchymii pochopení neměl. Z věže Mihulky, která v té době sloužila jako laboratoř, dal vybudovat sklad střelného prachu.

Rudolf II. byl alchymií doslova posedlý a na jeho dvoře se vystřídalo mnoho slavných osobností. Jedním z nich byl také věhlasný John Dee. Působil jako profesor matematiky  a geometrie na univerzitách v Cambridgi a v Paříži a údajně shromáždil nejlepší vědeckou knihovnu v tehdejší Evropě, která obsahovala mimo matematických a astronomických spisů především literaturu, která se zabývala tajnými naukami (kabala, alchymie, astrologie a numerologická magie). Domníval se, že je možné proniknout do světa duchů pomocí zvláštních symbolů či kombinací čísel a věřil, že ze světa duchů dostáváme určitá poselství, která se pokoušel dešifrovat. Do Prahy přijel v roce 1584 společně s Edwardem Kelleym. John Dee byl císaři doporučen jeho dvorním lékařem Tadeášem Hájkem z Hájku, u kterého byl tehdy Dee ubytován. Ale císař ho hned nepřijal. Za nedlouho se s císařem sešel, ale neukazoval mu žádnou přeměnu rtuti ve zlato, ale vysvětloval mu svůj projekt týkající se jakési mystické proměny světa. Ale moc dlouho se alchymisté u Rudolfa druhého nezdrželi, jelikož John Dee i Edward Kelley byly trnem v oku církvi, která je měla za kacíře. V Anglii byl John Dee považován za špióna královny Alžběty I. a jejich nepřátelé z řad církve jim také dosti škodili. Císař nakonec pod tlakem církve v roce 1586 vypověděl oba Angličany ze země a John Dee se vrátil zpět do Anglie do služeb královny Alžběty, ale v době jeho nepřítomnosti mu zatím zfanatizovaný dav spálil laboratoř a knihovnu. Po Alžbětině smrti mu nový král Jakub I. odebral vyplácenou rentu a John Dee zemřel v roce 1608 v bídě.

Jeho přítelem a dalo by se říci i žákem byl již zmíněný alchymista Edward Kelley. Původně se zřejmě jmenoval Talbot, ale poté, co u kvůli padělání úředních dokumentů kat uřízl oba ušní boltce, byl nucen si změnit jméno na Kelley. A aby znetvoření zakryl, nechal si narůst dlouhé vlasy. Byl téměř o třicet let mladší než John Dee. Jednou od krčmáře koupil podivný alchymistický spis a nádobu, ve které byl zvláštní prášek. Jelikož on sám byl nedostudovaný lékař, latinský text spisu ho zaujal a začal se věnovat alchymii. Ta ho zavedla až k Johnu Dee. Ten při svých věšteckých aseancích používal jakýsi krystal, jako věšteckou kouli. Edward Kelley mu s věštěním pohámal jako senzibil a zprostředkovával mu údajně rozhovory s anděly, ale ve skutečnosti jen Kelley používal břichomluvectví. Díky těmto schopnostem o něm bylo slyšet až u dvora císaře RudolfaII., kam se později se svým učitelem Johnem Dee vydali a Edward Kelley si postupně získal císařovu přízeň a byl pasován do šlechtického stavu jako rytíř z Imany. Kelley se stal velmi slavným mágem a alchymistou rudolfínské éry. Jeho žák Matyáš Erbinäeus z Brandova o něm dokonce tvrdil, že viděl na vlastní oči, jak Kelley vyrobil elixír života a že dokázal za 15 minut vyrobit „sluneční rtuť“. Kvůli strachu z církve či konkurence se ale o Keleyho pokusech mnoho informací nedochovalo. Ale i přesto mu alchymie vynesla veliké bohatství. V Jílovém u Prahy koupil 12 domů a pak i pivovar. Jeho velký obránce a ochránce Vilém z Rožmberka mu věnoval několik vesnic a on se tak stal majitelem rozsáhlého panství. Dále údajně vlastnil ještě dva domy v Praze (jeden z nich byl Faustův dům). Ale podle pozdějších pramenů z druhé poloviny 19. století je známo, že s tímto domem neměl Kelley do té doby nic společného. V roce 1591 při jedné hádce v hospodě Kelleyho odhalil císařský úředník a nazval ho podvodníkem. Zjistil, že nemá ušní boltce. Kelley se urazil, vyzval úředník na souboj a zabil ho. Ale krátce před tímto incidentem sám císař Rudolf souboje zakázal, tudíž Kelley byl ve velkém průšvihu. Chtěl prchnout k Vilémovi z Rožmberka, ale byl při útěku dopaden a uvržen do vězení. Zde měl k dispozici laboratoř a císař ho i nadále nutil k dalším alchymistickým experimentům. Kelley se pokusil o útěk, ale spadl do hradního příkopu a dost vážně si zranil nohu, kterou mu lékaři později amputovali a nahradili ji dřevěnou protézou. On pak nadále pokračoval ve službách císaře. Roku 1596 byl opět vězněn, tentokrát jako dlužník. Opět se pokusil utéct a zlomil si druhou nohu. Jeho smrt je nejasná. Podle některých verzí vypil jed, který mu údajně do vězení donesla jeho manželka, ale podle jiných byl živý ještě v roce 1600.

Dalším alchymistou v zástupu učenců na dvoře Rudolfa II. byl Michal Sendivoj. Narodil se v Polsku chudému šlechtici. Studoval teologii v Krakově, ale nakonec se začal věnovat přírodním vědám a filozofii. V Praze se objevil v roce 1594.  Tehdy již byl zkušený alchymista. Jednou, když zvláštním bílým práškem vyléčil syna lékaře, u kterého bydlel, získal si ho na svou stranu a tím i nemalou finanční injekci. Po této události se po Praze rozneslo, že jistý polský alchymista má „elixír života“. Ovšem jeho působení v Praze nebylo bezkonfliktní. Byl trnem v oku především Edwardu Kelleymu. Ten se obával, aby ho Sendivoj před císařem jaksi nezastínil a on tak neztratil Rudolfovu přízeň. Kelley se stal z vypočítavosti Sendivojovým přítelem a on byl tak „pod dohledem“. Kelley mu poskytl ubytování v jednom ze svých domů v Jílovém. Tak Sendivoj v Praze zakotvil. Ale jiný alchymista Sendivoje nenáviděl snad ještě víc. Byl to Jan Jindřich Müller z Müllenfelsu. Nechal najatými muži Sendivoje přepadnout a ukrást mu onen záhadný prášek. Lupiči ho okradli o šaty a nahého ho přivázali ke stromu. Müller byl však po několika dnech vypátrán, odsouzen a oběšen. Byl tak jedním z mnoha alchymistů, kteří skončili jako podvodníci na šibenici. Sendivoje tento incident však poznamenal natolik, že se mu přestalo v Praze dařit. Když nedostál slibu svému mecenáši a nevyrobil mu zlato, ten ho dal před soud a aby mu ještě více uškodil, začal tvrdit, že mu Sendivoj dal nějaký jed a pokusil se ho otrávit. Sendivoj strávil nějaký čas ve vězení, ale byl osvobozen samotným císařem, který ho rok před uvězněním jmenoval císařským radou. Poté, co se Sendivoj dostal z vězení, uprchl z Prahy a působil u polského hraběte. Vydal spis, kterým se nechal inspirovat i slavný Isaac Newton. V něm dokonce předpověděl chemický objev kyslíku. Na dvůr Rudolfa II. se opět dostal na počátku 17. století, kdy před zraky císaře a jeho celým dvorem předvedl prý zdařilou transmutaci rtuti na zlato. Tehdy za to dostal od císaře pamětní medaili a v místnosti, kde se tento pokus odehrál, nechal dokonce do zdi vsadit desku s nápisem: Vykonej někdo jiný, co vykonal Polák Sendivoj!
Alchymista Sendivoj pak putoval po dalších evropských dvorech, kde převáděl své experimenty spojené s různými efekty. V roce 1619 při takovém představení před vídeňským císařem Ferdinandem II. údajně proměnil stříbrný tolar ve zlatý. Ve skutečnosti to byl jen opravdu vydařený podvod. Císař Ferdinand II. byl ale osobou Sendivoje a jeho triky nad nadšený, že mu daroval několik panství z dob pobělohorských a také zámek Kravaře. Ale Sendivoj se až do své smrti soudil s ostatními šlechtici, kterým až tak do oka nepadl.  

Tadeáš Hájek z Hájku byl nejen osobním lékařem císaře Maxmiliána II a jeho syna Rudolfa II., ale stal se vrchním dozorem nad svou vlastní alchymistickou laboratoří a prověřoval schopnosti a důvěryhodnost alchymistů, kteří v té době přicházeli na dvůr Rudolfa II. a ucházeli se o císařovu přízeň a hlavně o jeho peníze. Díky tomu měl rozsáhlé styky se všemi tehdejšími významnými badateli a ne náhodou se John Dee a Edward Kelley po svém příchodu do Prahy ubytovali právě u něj. Ze všech oborů však Tadeáše Hájka z Hájku zaujala astronomie. V listopadu 1572 objevil novou hvězdu – supernovu v souhvězdí zvaném Kasiopea. Vydal o tom i rozsáhlý spis, ve kterém uvedl, že představa o neměnnosti hvězdné oblohy je mylná. Jelikož tuto hvězdu objevil současně s ním i věhlasný Tycho Brahe, Tadeáš Hájek z Hájku si s ním začal dopisovat a stali se z nich přátelé. Není náhoda, že se Brahe dostal do Prahy na dvůr císaře Rudolfa. Tadeáš mu k tomu jako jeho přítel dopomohl poté, co v Dánsku zemřel král Frederik II. a Tycho byl nucen zemi opustit. K Tychonovi se dále připojil Johannes Kepler a v té době Tadeáš Hájek zemřel.

Jednou z nejzáhadnějších postav zlaté Prahy v období vlády Rudolfa II. je Alessando Scotto. V dobových kronikách byl označen za čaroděje, který dokázal proměňovat měď ve zlato a lazurit ve stříbro. Zřejmě pocházel z Itálie, ale o místě jeho narození se toho moc neví. Scotto věnoval Rudolfu II. vlastnoručně podepsaný spis, který obsahoval mimo jiné i ódu na Habsburky, kteří jsou zde označeni jako posvátní strážci mystéria. Někteří historikové se však domnívají, že Alessandro Scotto neexistoval a jde pouze o záměnu jména s německým mágem Michaelem Scotem nebo mohlo jít o pseudonym, za kterým se skrýval Edward Kelley, jenž o sobě tvrdil, že je skotský šlechtic (zřejmě odtud pochází příjmení Scotus).

Nejvýraznějším představitelem české alchymie byl Bavor mladší Rodovský z Hustiřan. Jelikož se narodil chudému muži, nemohl studovat na pražské univerzitě. Začal se tedy sám učit latinsky, studoval alchymii, astronomii, filozofii, matematiku, lékařství a další obory. Z věna své manželky koupil statek Radostov u Nechanic, kde si zřídil laboratoř. Byl tak nadšený svými alchymistickými pokusy, že na ně vynaložil všechny své peníze a díky tomu se dostal až do Černé věže na Pražském hradě ve vězení pro dlužníky. Odtud mu nakonec pomohl příznivec a mecenáš alchymie Vilém z Rožmberka. Rodovský prodal svůj veškerý majetek a začal se živit jako nájemný alchymista. Tak se dostal do služeb Rudolfa II. Závěr svého života strávil na zámku Budyně nad Ohří. Zde také napsal svou první kuchařku s názvem „Kuchařství, to je knížka o rozličných krmích, kterak se užitečně s chutí strojiti mají.“ Zemřel v roce 1600.

Dalším z dvorních lékařů Rudolfa II. byl Michael Maier. Byl to alchymista a mystický reformátor. Císař si ho velice oblíbil a jmenoval ho dokonce svým osobním sekretářem. Když císař Rudolf II. v roce 1612 zemřel, Maier se odstěhoval do Nizozemí a sepsal několik velmi oblíbených knih, ve kterých popisuje, že alchymií lze dojít k objevení tajemství přírody. Michael Meier zemřel v roce 1622.

Na císařském dvoře se krátce objevil i proslulý a tajemný Giordano Bruno. Po studiích v Itálii odešel do dominikánského kláštera, aby mohl dále pokračovat ve svém vzdělávání a zde byl také v roce 1572 byl vysvěcen na kněze. Měl ale tu smůlu, že veřejně diskutoval o zakázaných ezoterických textech a byl obviněn z kacířství. Byl nucen tedy uprchnout. Dostal se do Ženevy, ale nezdržel se tu dlouho, byl uvězněn a poté vyhoštěn. Dále pak cestoval jako profesor a přednášel v Paříži, Oxfordu a Frankfurtu. Veřejně se stavěl proti matematicko-geometrické zobrazení vesmíru. Tvrdil, že vesmír je vlastně bůh a je nekonečný. Podle něj vesmír zahrnuje množství sluncí a jiných planet a všechny součásti vesmíru jsou prostoupeny jakýmsi duchovnem a neustále se mění. Prosazoval též (stejně jako John Dee) jediné náboženství vycházející z okultní tradice založené na spáse lidstva. V Praze se Giordano Bruno objevil v roce 1588. O jeho audienci i císaře Rudolfa II. se zřejmě opět zasloužil Tadeáš Hájek z Hájku. Císař ho vyslechl, daroval mu též 300 tolarů a byl doporučen také kancléři univerzity. Univerzita o něj však nejevila zájem a Bruno ze svých názorů neslevil, takže docházelo k názorovým střetům. Odbornou veřejnost si zřejmě nezískal ani vydáním svého spisu Sto šedesát článků proti dnešním matematikům a fyzikům. K jeho příznivcům ale patřil nejen již zmíněný Tadeáš Hájek z Hájku, ale i jistý slezský šlechtic Hans Nostic. Bruno se však v Praze zdržel asi půl roku. Pak Čechy opustil a vydal se do Německa. Na konci 16. století a též na sklonku svého života byl vylákán do Benátek, kde byl inkvizicí zatčen a obžalován z kacířství. Po osmi letech byl odsouzen k smrti a v Římě upálen.

Rosa Coeli – magický chrám zkázy 

Nádherný a dnes již opuštěný klášter Rosa Coeli se nachází na pravém břehu řeky Jihlavy. Byl založen roku 1181 jistým Vilémem z Pulína a sloužil jeptiškám. Ve 14. století prodělal rozsáhlou rekonstrukci trvající 60 let, která mu vtiskla současnou gotickou podobu. Za husitských válek byl klášter vypálen a a dále chátral. Ačkoli ho husité úplně nezničili, podařilo se to samotným jeptiškám. Zničily totiž hlavně pověst nejstaršího ženského kláštera, jaký se v Čechách v té době nacházel. Želivský opat Gotšalk (první premonstrátský opat v původně benediktinském klášteře v Želivě), který v roce 1183 vyslal z Louňovic do Dolních Kounic první jeptišky, by se zřejmě v hrobě obracel. Zdi klášterní sloužily téměř jako nevěstinec.

 

Počátek zkázy kláštera je spjat s příchodem nového probošta Martina Göschela v roce 1517. Probošt během pobytu v Jihlavě přišel do styku s luteránstvím, které se šířilo zejména v oblastech obydlených převážně německým obyvatelstvem. Göschel po čtyřech letech k luteránství konvertoval, ale nechtěl se vzdát místa na faře. Klášter Rosa Coeli vzkvétal a patřily k němu Dolní Kounice i s hradem a okolními obcemi. Poddaní z těchto obcí pak odváděli farnosti desátky a vypomáhali za symbolickou mzdu s opravami a přístavbou kláštera. Ale jak už to tak bývá, probošt Göschel si užíval nejen radosti z peněz, které klášter přinášel, ale měl také velkou slabost pro ženy, možná proto byl i mezi jeptiškami tak oblíbený. Spoléhal na to, že se mu vede natolik dobře a je v podstatě nedostižitelný, že dokonce uzavřel s jednou místní jeptiškou sňatel. Tím pádem ale se morálka kláštera propadla až na samé dno. Říkalo se, že jeptišky jsou proboštovi tak oddané, že se za klášterními zdmi oddávají sexuálním orgiím. Došlo to až tak daleko, že si probošt přivlastnil veškerý majetek a dokonce ho chtěl nechat zapsat do moravských zemských desek. Tohle jeho rozhodnutí ale velmi pobouřilo olomouckého biskupa i samotného krále Ludvíka Jagellonského. Probošt byl zbaven své funkce a král ho nechal vyhostit z kláštera. Jenže probošt nedbal nařízení a i nadále v klášteře pobýval až do roku 1526. Zasáhl až Ferdinand I. Habsburský, který neměl vyhoštěnce z katolické církve moc v lásce. Probošt raději uprchl do Mikulova a jelikož mu není cizí střídání žen ani víry, vstoupil k novokřtěncům a dokonce se nechal zvolit biskupem této církve. Když jej nechal král opět povolat do Prahy, Göschel vzorně poslechl a přijel.  Ale byl okamžitě králem zajat a uvězněn. Následně byl přiveden na mučidla, kde se zpovídal z hříchů, kterých nebylo zrovna málo. Mučili ho velmi dlouho, až sedmkrát byl natahován na skřipec. Přimluvili se za něj moravští šlechtici a díky tomu se vyhnul upálení. Byl vydán olomouckému biskupovi, který na něj měl také spadeno a ten ho nechal zavřít.  Probošt dobu strávenou v žaláři nesl těžce, ale dlouho tam nepobyl, brzy po svém uvěznění zemřel.

Mezitím si zbylých 11 jeptišek zvolilo v Dolních Kounicích nového probošta, ale v neřestech se dál vesele pokračovalo, až tím byli místní obyvatelé velmi pobouřeni. Jedné noci v návalu hněvu klášter přepadli. Legendy říkají, že se v tu chvíli klášter proměnil doslova v krvavá jatka, jelikož proti místním jeptiškám zakročili řezníci a zamordovali je. O vraždění jeptišek se však nedochoval žádný průkazný materiál a pověst vyprávěl 80letý stařec, který to zaslechl až 172 let po tomto incidentu. Ale pravda je, že ať už byly jeptišky zabity nebo ze strachu utekly, klášter zpustl a život se do něj už nikdy nevrátil.  

Podle některých pramenů se odchodem jeptišek naplnila kletba, jež postihla klášter už v době položení jeho základního kamene. Onen základní kámen nechal položit již výše zmíněný velmi krutý a bezcitný válečník Vilém z Pulína a Kounic. Ten se svou družinou na válečných výpravách plenil, drancoval a údajně i vypaloval kostely a kláštery. Dokonce je o něm známo, že znásilňování místních klášterních pannen mu nebylo cizí. Papež ho za to uvrhl do klatby a jediný způsob, jak se z ní vymanit, bylo postavení kláštera. Začalo se tedy se stavbou, ovšem tu od samého začátku provázely problémy a dva roky po dostavění se jen zázrakem klášteru vyhnul obrovský požár, který však vypálil celé město. Jak již bylo zmíněno, místní se pak ve 14. století zasloužili o přestavbu kláštera, ale ten se tak stal zdrojem velkých dluhů a sotva se dluhy podařilo trochu splatit, husté klášter vyplenili a zapálili. Původní klenba chrámové lodi už nebyla nikdy obnovena. Díky premonstrátům ze strahovského kláštera ještě mohl být ten kounický zachráněn, ale sotva dostal novou střechu a byl vysvěcen, zachvátil ho obrovský požár a od té doby jsou z kláštera jen ruiny.

Říká se ale, že energie prostoupená klášterem ho nikdy neopustila. Citlivější jedinci prý v prostorách cítí velmi silnou pozitivní energii, obzvláště v místech, kde stával oltář. Dokonce se tvrdí, že pobyt v klášteře má blahodárný vliv na lidský organismus a člověku vylepšuje náladu. Zároveň ale odborníci varují před negativním místem, které se nachází v západní zdi křížové chodby. Tam byla údajně zaživa zazděna jeptiška za styk s muži.

Ať už z kláštera Rosa Coeli v Dolních Kounicích vyzařuje pozitivní či negativní energie, rozhodně tato magická krása stojí za povšimnutí…

Středověká „selfíčka“ v Anglii 15. a 16. století 

Dnešní době vládnou sociální sítě a s nimi fenomén selfie. Ale zdá se, že právě selfie není vynálezem 21. století, ale je mnohem staršího data. Již ve středověku ryli lidé své portréty do zdí. V Anglii při výzkumu v tamním kostele byly pod omítkou objeveny tisíce takových „selfíček“. Vědci s pomocí digitálních fotoaparátů a silných svítilen odhalili vybledlé kresby, které tu věřící vyryli do zdi. Kresby a rytiny byly datovány do období 15. a 16. Století.

Na těchto rytinách se nacházely lidské obličeje a postavy. Zřejmě se jednalo o obličeje tvůrců selfie, ale některé kresby znázorňují i velkou zbožnost místních farníků, klečících a modlících se. Jiné jsou zase karikaturami skutečných osob. Tyto karikatury mohly být vytvořeny lidmi z nižších vrstev, kteří byli (jako my dnes) posedlí zachycením své tváře.  

Paradoxem je, že zatímco šlechta si na svoji paměť nechávala v kostelích zhotovovat nákladné mramorové hrobky s pamětními deskami a sochami, poddaným vzhledem k jejich chudobě nezbylo nic jiného, než si vystačit s jednoduchými graffiti. Takový způsob zachování podoby je jediný, který nám chudí lidé ze středověku zanechali. V Norfolku se podařilo vědcům odkrýt zhruba 28 000 takových selfie a totéž množství bylo nalezeno i v Suffolku…

   

Nejhorší povolání středověku

Ve středověku existovala různá povolání. Kovář, kolář, pekař, pláteník, dráteník… Tato povolání byla velmi ceněná, lidmi oblíbená a tehdejší člověk si takového povolání velmi vážil a měl jej rád, i když to často neměl jednoduché. Ale vedle těchto povolání existovala jiná, která už tak oblíbená nebyla.

Mezi velmi neoblíbená a dá se říci i odporná povolání patřil například takový sběrač (zloděj) mrtvol. Když se ve středověku rozmohla lékařská věda a pitva člověka, lékaři potřebovali dostatek těl ke zkoumání. Proto byli najímáni lidé, kteří za velmi slušný poplatek vyhledávali mrtvá těla a často je i vykopávali z hrobů. Sběrači ale odklízeli těla i při morové epidemii. Nosili na hlavách kukly podobné ptačím hlavám i s ohromným zobákem. Masky zřejmě nosili hlavně proto, aby byli v případě morové epidemie chráněni. 

Dalším neoblíbeným, ač výnosným povoláním byl utírač královského zadku. Za dob Tudorovců se jednalo o velmi prestižní povolání. Takový člověk měl ke králi vlastně nejblíž, byl s ním na každém kroku a posloužil mu vždy, když bylo třeba. Utírač byl královským důvěrníkem a těšil se vysokému postavení.

Tato povolání byla sice trochu odpudivá, ale při jejich vykonávání člověk většinou nepřišel o život. Ale takový odpalovač petard často riskoval svůj vlastní život při splnění své bojové povinnosti. Obsluhoval rozbušky a výbušná zařízení při bojích s nepřítelem a při detonaci byl velmi často rozbuškou zabit, jelikož rozbuška vybuchla většinou předčasně.

Ani holiči to neměli v období středověku jednoduché. Nejen, že museli stříhat a holit, ale ještě vykonávali takové práce za tehdejší lékaře. Amputovali části těl, prováděli klystýry, pouštěli žilou a trhali zuby a tehdy vše bez umrtvení. Lékařům se tyto práce zdály býti dosti ponižující a hrůzné, takže holičům nezbylo nic jiného, než tyto práce provádět za ně. S lékařským povoláním souvisí i další málo oblíbené. Jsou to sběrači pijavic. Pouštění žilou za pomocí pijavic bylo ve středověku velmi vyhledávanou léčebnou metodou, která přetrvala až do 19. století. Takový středověký sběrač pijavic se brodil dlouhé hodiny v močálech, aby na své nohy nachytal co největší množství pijavic. Tuto ne moc příjemnou práci vykonávaly hlavně ženy, které často tímto způsobem ztratily hodně krve a byly zasaženy těžkou infekcí, která často končila smrtí ženy.

Velmi známým povoláním na královském dvoře byl královský ochutnávač jídla. Dnes by se nazýval spíš food kritik či degustátor. Dnes je toto povolání velmi příjemné, ale ne vždy tomu tak bylo. Povolání ochutnávače bylo nejen výsadou středověku, existovalo už tisíce let. V každé době se mocný vladař bál toho, mu někdo usiluje o život a chce ho otrávit. Proto se najímal ochutnávač, který jídlo před podáním panovníkovi ochutnal a pokud měl to štěstí a nebyl otráven, jídlo bylo podáno panovníkovi. Ovšem takový jed v jídle většinou nepůsobí okamžitě, jak to můžeme vidět v mnoha filmech nebo pohádkách. Výjimkou jsou některé, které zabíjely během několika hodin. 

Pijatiky středověku aneb největší opilci a výtržníci

Od dob raného středověku byly krčmy a hostince vždy poblíž univerzitních měst. Je známo, že studenti pili opravdu v hojném množství (podle finančních možností), ale dokonce si vymýšleli různé disciplíny v pití a také systémy či způsoby, jakými se pivo mělo pít. Takový systém se například v dnešním Německu tehdy nazýval Ius Potandi neboli picí právo. Z té doby pochází svědectví jistého papežského delegáta, který tvrdil, že právě v Německu už pro tehdejší lidi neznamená život nic jiného než pití piva. Ovšem tehdejší studenti se domnívali, že opilství není nic špatného, ba naopak. Když se podle nich pití provozovalo organizovaně a podle určitého řádu, nemohlo být přece pro nikoho zdrojem pohoršení. Takové hromadné pití mělo prokázat, jak je daný pijan rychlý a zdatný a kolik toho vydrží. Pokud vydržel hodně, měl tu čest patřit do jakéhosi elitního spolku studentských pijanů.

 

Tento picí systém povýšil opilství na umění. Obsahoval více než 100 zákonů a metod, jak se má pít. Pivo se pilo do dna (modus bibendi totalis) a to dvěma způsoby. První způsob se nazýval Hausticos a přikazoval pijanovi, aby vypil svůj korbel na jeden doušek. Druhý způsob byl tzv. Floricos, který už tak jednoduchý nebyl. Přinesl se pohár s užším hrdlem, ten se zastrčil celý do úst a pivo se jedním škubnutím či tahem nalilo do hrdla. Ale picí právo obsahuje ještě mnohem divnější metody pití. Navíc pokud někdo daný úkol nesplnil, dostal ještě další trestné poháry. Díky tomuto způsobu docházelo často k smrti z důvodu otravy alkoholem. Kdo měl to štěstí a přežil, obvykle pod vlivem alkoholu vyvolal v krčmě nebo v ulicích hádku nebo dokonce bitku a ulice pak byly vskutku životu nebezpečné.

 

Těžká a nevděčná práce šašků

Ke královské hostině patří nedomyslitelně postava dvorního šaška, který běhá mezi hosty a baví je svými vtipy a žonglérským uměním, zatímco se hosté rozplývají nad chutnou krmí. V 11. a 12. století spolu s šaškem vystupovali též muzikanti, kejklíři a kouzelníci. Takové povolání mohla vykonávat dokonce i žena. Z konce 11. století existuje záznam o jisté Adeline, která vlastnila půdu v Hampshire a bavila hosty. Od 12. století se šašci začínají objevovat i v úředních listinách pod označením „follus“ neboli blázen. Tito dvorní šašci byli za své služby velmi dobře placeni. Například anglický šašek, jistý Roland le Pettour, získal od tehdejšího krále Jindřicha II. dokonce 30 akrů půdy, ale zřejmě až v době, kdy musel již odejít do důchodu. Král měl ale podmínku, šašek se musel každý rok na Vánoce vracet na královský dvůr a tam bavit lidi tím, že skákal, pískal a prděl… no zřejmě dosti potupná záležitost pro již starého muže.

Hostiny se nepořádaly každý den, pouze při zvláštních příležitostech, jako byla například korunovace, svatba či jiná významná událost. Takový šašek se ale brzy omrzí, pokud vystupuje pořád dokola, takže i z toho důvodu se hostiny pořádaly jen občas. A co pak dělal šašek po zbytek roku? Žil jako každý jiný člověk a sloužil svému pánu i tím, že vykonával domácí práce, venčil psy a nebo se staral o dobytek.

Takový šašek měl ke svému pánu velmi blízko. Některý panovník šaška oslovoval „Roberte“ bez ohledu na jeho pravé jméno. Tak tomu bylo zejména na dvoře anglických králů Eduarda II. a Eduarda III. Ale pokud byl šašek ve svých kejklích a vtípcích velmi dobrý, mohla se z něj stát i uznávaná celebrita a mohl od svého pána dostat i koně a sluhy. Jistý šašek Tom le Fol byl při hostině dcery anglického krále Eduarda I. odměněn 50 šilinky. Obvyklá mzda například středověkého pokrývače byla dvě a půl pence a například jedna husa stála 1,5 pence. Takže si dokážete představit, jak asi vysokého postavení šaškové dosahovali.

Šaškové měli na svého pána také velký vliv. Například jistý polský šašek z přelomu 15. a 16. století bavil dokonce 3 panovníky najednou. V Sasku zase šašek bavil společnost 50 let a dokonce se o něm psalo v tehdejších listech. A co některý z našich českých šašků? Také jsme měli jednoho, který vynikal svými schopnostmi. Byl jím Jan Paleček na dvoře krále Jiřího z Poděbrad. Měl prý smysl pro spravedlnost a byl sympatizantem s Jednotou bratrskou.  

Být šaškem po boku krále mělo ale i své nevýhody. Šašek často musel doprovázet svého pána i na bojiště a byl jakýmsi vyjednavačem s nepřítelem (například při kapitulaci či při vyjednávání o rukojmích). Bohužel někdy se stalo, že přišel o život. K tomu docházelo hlavně v případě, kdy nabízená dohoda byla pro nepřítele urážkou. Šaška pak zabili a buď jeho tělo nebo jen samotnou useknutou hlavu nacpali do katapultu či trebuchetu a vystřelili ho zpět ke králi jako odpověď.

Pokud však byl šašek naživu, sehrál velmi klíčovou roli v samotné bitvě. Zvyšoval morálku mužstva, kdy jim hrál a zpíval či vyprávěl příběhy večer před bitvou. Ještě před započetím souboje běhali mezi rytíři a vojáky a snažili se je uklidnit zpíváním nemravných písní a pokřikovali posměšky na nepřítele.  

Práce šaška byla mnohdy velmi lukrativní a mnohdy životu nebezpečná, ale královská hostina bez šaškovských žertů a kejklí nemá tu správnou atmosféru …

Symbolika středověkých zahrad

Píše se rok 1360 a náš milovaný král a císař Karel IV. zatoužil po tom mít vlastní zahradu, kde by se pěstovaly hlavně bylinky a rostliny užitkové. V té době žil v Praze proslulý apatykář a také osobní lékárník Jeho Milosti Karla IV., jistý Angelo z Florencie. Jelikož ke své práci potřeboval Angelo přístup k bylinám a léčivým rostlinám, Karel IV. si ho najal, aby mu zrealizoval jednu takovou užitkovou zahradu na královském dvoře. Ovšem oba se pro ten nápad tak nadchli, že místo malé bylinkové zahrádky vytvořili rozsáhlou zahradu, která se dala srovnávat s botanickou. Botanická nebo také lékárnická zahrada byla určena k pěstování bylin a pro léčebné účely a koření pro kuchyni a přípravě vín a likérů. Časté byly například heřmánek, anýz, levandule, kozlík lékařský, hořec, majoránka, ale v teplejších krajích byla pěstována i afrodisiaka a omamné látky. Karel IV. na stavbu zahrady Angelovi přidělil více jak 1 ha půdy a založil též nadaci, která měla zahradu financovat. Tuto nádhernou zahradu pojmenovali Hortus Angelicus (Andělská zahrada), podle svého zakladatele Angela z Florencie. Zahrada byla tak jedinečná, že v celé tehdejší střední Evropě byste nenašli podobnou.

V období středověku se do té doby zahrady nebudovaly, jelikož uvnitř hradeb byl velmi omezený prostor. Ovšem tehdejší člověk potřeboval jakousi ochranu před nebezpečím, tak se postupně začaly budovat zahrady, které zahrazovaly prostor před obydlím. Doba byla zlá, ale zahrady nesloužily jen pro ochranu, ale budovaly se za účelem jakési prezentace gotického umění. Inspirací pro stavbu zahrad byly gotické katedrály, které se právě v období vlády Karla IV. začaly u nás budovat. Katedrály v sobě skrývaly určitou mystiku, což zahrady sice ne, ale zato plnily funkce obytné a obranné. Ale jednu společnou věc katedrály a zahrady přece jen měly. V obou případech byl kladen velký důraz na estetiku. Navíc pojmenování jako Rajská zahrada nebo Zahrada lásky je právě z období středověku. To napovídá, že zahrady byly stavěny též za účelem provozování dvorské lásky, která zažila v období Karla IV. velký rozkvět.

A jak vlastně taková zahrada vypadala? Podle dobových iluminací je zřejmé, že na zahradě byly vysázeny ovocné stromy, nacházel se v ní i květinový záhon. Členové královského dvora se mohli též bavit na rozkvetlé královské louce, kde měli i svůj koutek a tam se věnovali občerstvování, čtení, hraní her, povídání. Takže zahrada plnila i jakousi sociální funkci.

V zahradě se dal využít každý prostor hradeb. Využíval se k tomu například parkán, což je prostor mezi vnějšími a vnitřními hradbami. Lidé v tomto prostoru seděli, hrála hudba a romantickou atmosféru dokreslovala i nádherná kašna s tryskající vodou a také samozřejmě mohutné stromy. Za parkánem už zahrada vypadala trochu jinak. Byly zde menší záhony, na kterých se pěstovaly především bylinky. Mezi nejkrásnější středověké zahrady patřily především ty klášterní. Na venkově i ve městě byly zahrady spíše užitkové. Lidé pěstovali zeleninu, ovoce a bylinky. Květiny a okrasné keře v běžných zahradách nebyly moc obvyklé.

Na zdobenost a okázalost zahrad se začalo dbát až v období pozdního středověku, kdy do módy přišel jeden z estetických prvků, a sice výhled do okolí. V Itálii se v 15.století začaly stavět nádherné zahrady s úžasnými výhledy na okolní krajinu.  Jak jsem již zmínila, nejkrásnější zahrady byly ty klášterní. Mniši v klášterech se nevěnovali jen modlitbám, ale také péči o zahradu. V klášterních zahradách najdeme především vinice a ovocné stromy, které sloužily jako obživa poutníkům i samotným mnichům. Péče o zahradu byla pro mnicha také jakýmsi aktem pokory.

 

Středověké zahrady byly především symbolem křesťanství a jednotlivé rostliny a architektonické prvky v sobě skrývaly jistou křesťanskou mystiku. Uzavřená zahrada znamenala totéž co slovo „dvůr“ ( Hortus Conclusus). Převážně v těchto zahradách najdeme mnoho křesťanských symbolů, které odkazují ke kultu Panny Marie a Ježíše Krista. Takovým typickým znakem pro křesťanskou zahradu byla její uzavřenost od okolí hradbami, uvnitř zahrady stál vysoký cedr a zahrada měla studnu, kašnu a také například olivovník či růžové keře. V období vrcholného středovku měla každá zahrada svou fontánu uprostřed, která symbolizovala pramen života. Zahrada byla rozčleněna do několika částí chodníky ve tvaru kříže. Středověké zahrady byly uzavřené z důvodu ochrany například kláštera či obytného domu ať už proti zlodějům nebo jen proti toulavým zvířatům. Oploceny byly proutím nebo dřevěným plotem, či mřížemi.

 

Květiny či bylinky, které se pěstovaly ve středověkých zahradách, měly, jak jsem již uvedla, svou symboliku odvozující se od Panny Marie. Proto použití těch bylo zcela účelné a nikoli náhodné. Patřila sem prvosenka, sedmikráska (symbol čistoty), pomněnka (oči Panny Marie), maceška (často využívaná ve středověkých malbách pro svou barevnost), kosatec (panenská zbožnost), kontryhel, lilie (symbol zvěstování andělem Panně Marii, že je matkou Spasitele), konvalinka (slzy Panny Marie ), pivoňka (pro svůj nádherný bohatý květ využívána v malbách), rozmarýn (světle modré květy jsou symbolem Mariina závoje), růže (symbol panenství), sněženka, fialka (skromnost Panny Marie) a lesní jahody (ovoce Panny Marie).

      

ukázka zrekonstruované středověké zahrádky na hradě Svojanov: 

   

Odkrývání pokladů z dob Přemyslovců či Lucemburků

Poklady z dob dávno minulých a zejména ze středověku jsou vždy obestřeny tajemstvím. Většina bájných pokladů se nikdy nenašla, ovšem takový královský poklad, jakým jsou například mince a jiné drobné předměty, byl objeven na našem území již několikrát. K jejich nalezení často dopomohl archeologický průzkum, procházka v lese, divoká prasata či opravdu jen náhoda. Mnohé poklady s sebou také nesou nádherný, ale ve většině případů velmi smutný příběh.

K největším pokladům nalezených v Čechách z dob osídlování území Kelty patří zřejmě ten z roku 1771 z obce Podmokly na Rokycansku. Jednalo se zřejmě o keltský státní poklad, který měl být dobře uschován a chráněn před nebezpečím. Ti, kteří ho schovali, zřejmě přišli o život, a proto si poklad už nevyzvedli. Poklad čítal okolo 10 tisíc mincí a zlatý kruh. Tento poklad našel místní nádeník v potoce, u kterého se po dešti sesunul břeh. Jakmile se rozkřiklo, že našel poklad, seběhli se lidé z vesnice a začali hledat také. A byli úspěšní. Avšak toto počínání se nelíbilo místnímu knížeti, který nechal nalezený poklad zabavit (i násilím). Poklad však z jeho strany neprošel žádným zkoumáním, dokonce ani nebyl uložen do žádných vzácných sbírek, ale kníže ho nechal roztavit a dal z něj razit svoje mince. Z tohoto pokladu se pak dochovalo už jen několik desítek mincí…

Na Rokycansku se v roce 216 objevil však ještě jeden poklad. Muž na procházce v lese našel místo, které bylo rozryté od divokých prasat a v rozrytých kolejích leželo pár mincí. Na místo přijela skupina archeologů a ti místo odkryli. V zemi byl nalezen zakopaný keramický džbán, který obsahoval 519 stříbrných pražských grošů z dob Václava IV. a ještě další dvě drobné mince. Stříbrné mince byly vyraženy mezi roky 1378 – 1419 a jejich tehdejší majitel je do země ukryl zřejmě během husitských válek. Vypovídá o tom i místo nálezu, které se nachází zhruba kilometr od nejbližší osídlené oblasti. Bývalo zvykem, že si lidé schovávali své peníze doma, ale pokud přišla válka či jiná krize, byli nuceni se uchýlit k zakopání svých peněz. Možná tehdejší majitel před husity prchal a mince zakopal, aby je nenašli, ale již si je nestačil vyzvednout, nejspíš brzy na to zemřel. Za tyto mince, které se v lese našly, si mohl tehdejší člověk pořídit dům nebo stádo krav, tudíž to musela být na tu dobu velká suma. Jen pro porovnání…kvalifikovaný řemeslník si na přelomu 14. a 15. století vydělal za týden 15 až 18 grošů. Podle odborníků je tento nález největším za posledních 30 let na území Západních Čech. Podobné objevy však nejsou zcela ojedinělé. Například před sedmi lety se v Kašperských Horách našlo 3 750 stříbrných mincí ze 17. století…

Další, neméně zajímavý poklad, byl nalezen v Polsku v 80. letech 20. století. Před několika staletími byla na místě nálezu židovská čtvrť.  A jak je známo, bohatí Židé udržovali velmi dobré obchodní vztahy s pražským královským dvorem (totiž tato oblast patřila od 13. až do 18. století k českému království). První část pokladu obsahovala stříbrné mince (46 pražských grošů Václava II. a 3424 pražských grošů Jana Lucemburského a dále 6 míšenských grošů Friedricha II.), které spatřila veřejnost až v roce 1985. Druhá část pokladu byla nalezena o tři roky později nedaleko místa prvního nálezu a obsahovala především zlato (prsteny), 39 zlatých mincí, 98 stříbrných grošů Václava II. a 3824 stříbrných grošů Jana Lucemburského. Našla se i vzácná zlatá svatební koruna, ale stále se neví, komu patřila. Možná její majitelkou mohla být sama královna Eliška Přemyslovna nebo jiná vysoce postavená dáma, spjata s pražským královským dvorem před rokem 1349. Dá se předpokládat, že poklad byl ukryt již v první polovině 14. Století a v roce 1349 vyvolala morová epidemie hromadnou hysterii a hlavně pronásledování Židů. Roku 1362 pak byla napadena a rozptýlena celá židovská komunita ve Slezské Středě. Nedá se vyloučit, že původním uložištěm pokladu bylo město Vratislav a teprve až s hrozbou pogromu na Židy byl přesunut do Slezské Středy, kde se židovská obec zachovala ještě pár dalších let. Poklad byl v roce 1996 vystaven v Národním muzeu ve Vratislavi a později byl zapůjčen do muzea ve Slezské Středě…

Na Pardubicku se podařil v roce 2016 zřejmě nález století, jelikož se zde našel velmi zachovalý poklad z 10. století. Dochovaly se stovky stříbrných mincí, které byly uloženy v keramickém hrnci a přečkaly bez sebemenšího poškození tisíc let. Tento poklad tvoří přes 400 kusů stříbrných denárů a více jak 300 střepů z keramické nádoby. Podle odborníků jsou mince z dob, kdy ještě nebyly běžným platidlem a měly vysokou kvalitu a také hodnotu. Platilo se jimi zejména při exportu na mezinárodním trhu. Mince pocházejí z Čech za dob vlády Boleslava II. a snad i Boleslava III. Hodnota takového nalezeného pokladu je nevyčíslitelná, dala by se srovnat s oceněním Svatováclavské koruny. Tyto vzácné mince jsou nádherným historickým svědectvím o životě a politickém a hospodářském vývoji v prvním století u nás za vlády prvních Přemyslovců…

V roce 2013 na Štědrý den odkryla zem na Šumavě svůj vzácný poklad. Bylo to nedaleko obce Javorník. Nálezce objevil několik mincí, které odevzdal pracovníkům Numismatického oddělení Národního muzea. Ti pak zajistili další archeologický průzkum území a při něm byly nalezeny další mince, které patřili do 14. století. Při bližším zkoumání se zjistilo, že se jedná o pražské groše Václava II. a Jana Lucemburského a pasovské feniky. Tento nález byl unikátní v tom, že se dosud ještě nikdy nepodařilo nalézt na jednom místě groše a pasovské feniky. Nález také naznačuje, že okolí Šumavy nebylo ve středověku tak neprostupné, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale že se zde ve středověku nacházely zřejmě velmi významné obchodní stezky. A zřejmě poblíž jedné takové stezky na Šumavě zanechal neznámý majitel menší obnos na správu země, ale pro mince už se nevrátil. Cena nálezu byla vyčíslena na 160.000,- (nález obsahoval několik pražských grošů a stovky pasovských feniků)…

V květnu roku 2013 nalezla žena u Opatova na Chebsku 1195 kusů velice vzácných mincí. Jednalo se o oboustranně ražené hallské feniky, které historicky spadají do období přelomu 13. a 14. století. Jedná se o velmi významný nález, jehož hodnota činí přes milion korun. Tyto mince se na Chebsku hojně používaly.  A není to ojedinělý nález. Další takové mince byly objeveny v roce 2006, dále už v roce 1978 bylo v Německu nalezeno 219 mincí a výkopové práce při rekonstrukci františkánského kláštera v Chebu odkryly další nález mincí…

Na Vysočině máme též jeden takový unikátní nález. V lednu roku 2017 nalezli manželé nedaleko Nové Vsi u Chotěboře při rekonstrukci starého stavení v podlaze 742 pražských grošů a dalších mincí z 15. a 16. století. Větší poklad na Vysočině nikdo nikdy nenašel. Mince byly ukryté v keramickém hrnci. Jejich majitel mohl být zřejmě bohatý sedlák, který už bohužel peníze nestačil utratit. Mohl si za ně pořídit pole nebo velká stáda krav. Podle předběžných odhadů má poklad hodnotu stovek tisíc, ale historická hodnota je samozřejmě nevyčíslitelná…

Slovo „poklad“ pro každého z nás může znamenat cokoli. Pro někoho je to sbírka vzácných středověkých mincí nebo šperky po babičce, pro někoho třeba může být takový malý poklad úlomek dobového kamene, který najde na staré zřícenině hradu a pro někoho je poklad jeho rodina. Každý si v sobě nese ten svůj poklad a střeží si jej až do posledního dechu. A tak to má být… 

Byli čeští králové vůbec Češi a jak mluvili na své poddané?

Ve středověku a zejména ve 14. století byl národ rozdělen do čtyř skupin. První skupinou byl národ český. Do této skupiny patřili obyvatelé Čech, Moravy, jižní Slované a obyvatelé Uher. V těchto oblastech se mluvilo česky i německy. Druhou skupinou byl národ Bavorský, jehož představitelé byli Rakušané, Švábové, obyvatelé Porýní a Frank. Dále to byl národ Polský (Polci, Slezané a Rusové) a poslední byl národ Saský (Durynsko, Míšeňsko, Horní a Dolní Sasko, Dánsko a Švédsko).

Tehdejší panovníci však neřešili, ke které národnosti patří. A není to záležitost pouze českého království. Řekne-li se například o panovníkovi Anglie, že je „král anglický“, mnoho z nás si představí krále, jako byl například Richard Lví srdce. Ten mluví jak jinak než anglicky. Ale není tomu tak. Král vyrůstal především ve Francii, tudíž byl zvyklý mluvit francouzsky, znal tamější kulturu a anglický jazyk neovládal. Navíc v čele anglické armády či na anglickém trůnu strávil pouhých 6 měsíců, což bylo dost málo na to, aby se anglicky stačil naučit. Anglii využíval pouze jako zdroj financování svých válečných tažení, přitom je ale s Anglií a vůbec s jejími dějinami úzce spojen a patří mezi nejobdivovanější anglické panovníky. V téže situaci se ocitly také Uhry, kde se na trůně vystřídali postupně Francouzi, Lucemburkové nebo Habsburkové mluvící německy.

Podle čeho se tedy pozná, že král, který vládne českému království, je Čech? Jazyk je jeden z faktorů, který musíme brát v potaz, ale důležitý je i původ panovníka, kultura, která se na dvoře prosazuje a také to, jak moc si rozumí se svými poddanými. Původ hrál ve středověku, jak jsem již zmínila, velkou roli. První vládnoucí rod Přemyslovců byl bezpochyby český, ale od dob panování knížete Břetislava I. se českými kněžnami a později královnami stávaly i ženy německého původu nebo ženy z Polska či Uher. Na tu dobu to nebylo neobvyklé. Svou nezastupitelnou roli v tom hrála samozřejmě politika. Vždy se hledělo na to, co může daná nevěsta zemi přinést. Ve sňatkové politice byli Přemyslovci (a pak také Lucemburkové) velmi zdatní. Ale co nelze Přemyslovcům upřít je, že všichni příslušníci tohoto slavného rodu (rod vládl celkem pět století) ovládali češtinu, včetně posledního Přemyslovce Václava III. Česky se také mluvilo u dvora, ale důležitým jazykem při politických jednáních byla němčina (zejména při jednání mezi českým královstvím a říší) nebo latina (kázání v kostelech a klášterech, mše a jiné liturgické obřady a hlavně vydávání církevních písemností). Soudní pře se zapisovaly sice v latině, ale soudní jednání probíhala v češtině. Ale patriotismus Přemyslovců nebyl jen v tom, že mluvili česky, ale pro ně byl velmi důležitý odkaz jejich předků, královská moc a její posílení zejména v zahraničí. Přemysl Otakar II. byl nejen český král, ale zároveň také rakouský, štýrský, korutanský a kraňský vévoda, jednoduše proto, že tak posílil vliv českého království a svého majestátu v zahraničních královstvích. Na Přemysla Otakara II. pak navázal jeho syn Václav II., který uměl také německy. Číst se nikdy nenaučil, ale dokázal češtinu a dokonce i latinu dokonale odposlouchat a byl velmi významným a vlivným panovníkem. Za jeho vlády dosáhla přemyslovská moc svého vrcholu. Na odkaz Přemyslovců pak samozřejmě navazuje Karel IV. Umí slovem i písmem 5 jazyků (čeština, latina, němčina, italština a francouzština). Získá několik královských korun, čímž si samozřejmě zajistí obrovský vliv v zahraničí a také zajistí českým zemím mír tím, že provdá své dcery po celé Evropě.

A co z toho všeho vyplývá? Že českým králem nemusel být nutně člověk mluvící česky, ale musel to být člověk, který rozuměl zemi a lidem, kterým vládl a lid ho musel uznávat a respektovat. Král musel zajistit zemi mír a hospodářskou prosperitu a pak se on sám mohl považovat za českého krále.

Zlatá Praha z dob Rudolfa II. a nebo město nelibých vůní .. aneb Praha Rudolfa II. očima obyčejných měšťanů

V historických pramenech se dočteme, že za dob vlády Rudolfa II. byla Praha nazývána Zlatou Prahou a za jeho panování Praha vzkvétala. To je neoddiskutovatelný fakt. Ale jak asi vnímal tehdejší město jako takové a všední den strávený v rudolfínské Praze obyčejný člověk? Pojďme se teď tak trochu toulat Prahou 16. století a vraťme se do dob velkých mágů a alchymistů, kdy to obyčejný člověk neměl zrovna jednoduché a musel se potýkat s problémy, které mu všední život přinášel…

Měšťané v té době žili způsobem, jaký si dnes nikdo z nás asi ani neumí a možná ani nechce představit. Nebyla ještě vybudována pořádná kanalizace, takže celé město bylo stále zamořeno různými pachy, které ne vždy nosu lahodily. Sotva ráno lidé vstali, byli nuceni vykonat potřebu. Tudíž museli vyjít z domu na dvůr, kde byla dřevěná bouda se suchým záchodem a okolo lítalo hejno much přenášejících různé nemoci. Také nočník, který měl každý u postele, bylo nutné vylít. Ložnice byla přes noc vykuřována vonnými svícemi, aby se alespoň trochu překryl pach moči a zároveň se vonné svíce občas používaly na uzdravení nemocných.

Když měšťané procházeli středem města na trh, cestou cítili trochu čerstvého vzduchu, ale hned je do nosu uhodil závan tlejících odpadků. Ovšem lidé v té době na tyto pachy byli zvyklí, tudíž jim to nějak nevadilo. Ale když přišli ke stánku s rybami, musel to být pro jejich nosy opravdový šok. V té době se nedalo maso nějak uchovávat, tudíž se dá říct, že na trhu se neprodávaly ryby čerstvé, ale ve většině případů již zkažené. V té době se také rozmohlo mezi lidmi kouření, takže i nelibý zápach tabáku připomínající kadidlo ničil ovzduší a požitek z nádherného dne. Čím více se člověk blížil k branám města, tím intenzivněji byla ve vzduchu cítit spálenina například po velkém požáru města. Při něm uhořela samozřejmě i hospodářská či domácí zvířata, takže se vzduchem linul pachů rozkládajících se těl a z místní koželužny se linul silný čpavkový zápach celým městem.  

Nepříjemný zápach se lidé snažili překrýt drahými parfémy. Ovšem jen ti výše postavení, kteří na takový parfém měli. Jakmile do města zavítal šlechtic se svou paní, rázem se linula nádherná vůně, kterou mohl být měšťan či chudý rolník doslova omámen. Jak víme, parfémy se v té době využívaly hlavně proto, aby se zakryl zápach nemytých těl, tím pádem spotřeba parfému byla zřejmě hodně velká a vůně, která se linula za člověkem velmi intenzivní. Drahé parfémy se tehdy dovážely až z Norimberka a lahvičky s vonnou esencí se ukládaly do tzv. „pomanderů“, což bylo jakési duté stříbrné či zlaté jablíčko vykládané někdy i drahými kameny. V té době takový pomander byla velmi drahá záležitost, ovšem ten parfém ukrytý vevnitř byl samozřejmě několikanásobně dražší.

Kterak Karel IV. českou válku růží zkrotil a spory vleklé tak zastavil 

Ve 14. století vedla okolo hradu Landštejn stará obchodní stezka. Z ní těžil majitel hradu Vilém z Landštejna. Byl velmi oblíbeným společníkem Karla IV., ale dostává se do sporu se svým příbuzným Oldřichem III. z Hradce, který si na území hradu Landštejna vybudoval stezku novou. Ta už nevedla přímo přes Landštejn, ale ze Slavonic do Jindřichova Hradce, sídla Oldřicha III. z Hradce. To samozřejmě Viléma z Landštejna rozzuřilo, jelikož tak přišel o značné zisky.

Tímto sporem započala válka dvou rodů, kterou můžeme nazvat „českou válkou růží“, jelikož Vilém z Landštejna byl představitel rodu Vítkovců a Oldřich III. z Hradce zas potomek pánů z Hradce a oba dva rody měly ve svém znaku pětilistou růži. Ovšem na straně Oldřicha z Hradce teď stojí jeho syn Jindřich. Oba pánové se střetnou u hradu Hluboká 16. listopadu roku 1351. Jindřich z Hradce je poražen a zajat. Ale někteří představitelé vysoké šlechty mají tento konec sporu za zradu a rozhoří se další spor, který musí urovnat až sám král Karel IV.  

Na přelomu let 1351-1352 tento spor postihne i přilehlá města a vesnice a znamená pro ně značné škody a ztráty na majetku. To už se opravdu Karlovi IV. nelíbí a vyzve obě znesvářené strany, aby svůj spor řešili mírem. Ovšem oba dva jsou zaslepeni touhou po majetku, a tak ani jeden krále neposlechne. Karlovi IV. nezbývá nic jiného, než tvrdě zasáhnout. Vydá se tedy v polovině února roku 1352 na jih Čech, dobude hrady nepřátel a postaví se na stranu Viléma z Landštejna. Spor se ale vleče ještě skoro 3 měsíce, kdy jsou propuštěni zajatci a jsou vyčísleny náhrady škod během války. Tyto náklady jsou velmi vysoké a kvůli tomu musí prodat hradečtí obyvatelé část svého majetku. To se jim pochopitelně nelíbí a vinu svalují opět na Viléma z Landštejna. Tento spor dojde tak daleko, že hradečtí zajmou Viléma. Ten jim však unikne. Spor se opět vleče a k míru stále nedochází. Zasáhnout se pokusí i tehdejší moravský markrabě a bratr Karla IV. Jan Jindřich. Vilém z Landštejna v té době umírá při potyčce s Jindřichem a král Karel IV. „přilije olej do ohně“ tím, že si chce v Jemnici, která byla jakožto královské město dobyta Jindřichem z Hradce (čímž Karla IV. značně rozčílil) postavit hrad Karlshaus. Jenže vyměřování budoucího hradu rozčílí mocný a vlivný rod Rožmberků, který měl o toto území velký zájem. Ti si v dopisech kurfiřtům stěžují, že císař vstoupil na soukromý pozemek. Ovšem neuvědomují si, že se postavili proti samotnému králi a císaři. Podle tehdejších zákonů by je za to stihl krutý trest. Ale Karel IV. byl v každém ohledu diplomat a snažil se každý spor řešit mírovou cestou. Byl též velmi velkorysí a tento prohřešek Rožmberkům odpustil a oni mu za to slíbili věrnost až do konce.

Petr z Aspeltu – jako lékař léčil slepičím vývarem a stal se zdatným politikem a královským rádcem

Už naše babičky říkaly, že nejlepší lék na nemoc je pořádný slepičí vývar. Své o tom věděl už ve 13. století královský lékař Petr z Aspeltu. Jako lékař by ve službách římského krále Rudolfa Habsburského, kterému při nemoci doporučil právě jako lék silný slepičí vývar. Králi se udělalo lépe. Petr z Aspeltu pocházel ze šlechtické rodiny. Nebyl jen výborný lékař 13. století, ale i velmi dobrý teolog a diplomat ve službách Lucemburků. Po smrti Rudolfa Habsburského zamířil Petr z Aspletu na český královský dvůr k Václavu II. Mladému králi bylo sotva dvacet let, tudíž byl za takového odborníka jistě velmi vděčný, dokonce tak vděčný, že ho jmenoval svým kancléřem. Díky Petrovu vlivu došlo k reformě královské kanceláře, která začala pracovat mnohem efektivněji. Tehdejší královská kancelář byla rozdělena na tři části – českou, moravskou a polskou – a Petr z Aspeltu rozhodl, že se kanceláře musí spojit, aby se například mohly vydávat listiny pro všechny tři země současně. Petrovi se na českém dvoře velmi dařilo a zůstal tam ještě za vlády Václava II. Ovšem po jeho vraždě v Olomouci v roce 1306 se Petr z Aspeltu vydal do Mohuče, kde se stal arcibiskupem. Z tohoto postu oddával i Jana Lucemburského a Elišku Přemyslovnu a před jejich sňatkem měl na starosti veškerá jednání o budoucím spojení těchto dvou významných královských snoubenců. Ovšem ve společnosti Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského se necítí moc dobře. Zaprvé řeší a urovnává neustálé spory s českou šlechtou a také si moc nerozumí s budoucí královnou Eliškou Přemyslovnou. Zřejmě nebylo jednoduché s královnou vyjít. Jak víme, královna byla velmi vzdělaná, silná žena a tím pádem také tak trochu svéhlavá a nenechala si do ničeho moc mluvit (a to ani od svého manžela). I přes veškeré spory, které mezi sebou Eliška s Petrem měli, Petr z Aspeltu zůstal v Čechách i při narození syna Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského, českého a římského krále a římského císaře Karla IV. a sám ho křtil. Poté ale Prahu už nadobro opustil a vrátil se do Mohuče. Zemřel téměř v osmdesáti letech, což bylo na tu dobu velmi úctyhodné. 

Když se řekne „středověk“… aneb časté kruté tresty upalováním na několik způsobů

Nejčastějším trestem ve středověku pro lidi obviněné z kacířství, či sexuálních deliktů, z čarodějnictví, žhářství a travičství, bylo upálení. Existovaly hned dva způsoby upálení na hranici. První způsob se používal především ve Španělsku, Německu a v některých českých zemích. Tento způsob upalování spočíval v připoutání odsouzeného ke kůlu a kolem něj byly do výše kolen naskládány otepi a velká polena. Takové upalování bylo prý efektnější (zřejmě lépe vypadalo, jelikož na proces upalování odsouzeného se lidé chodili s chutí dívat). Tento první způsob upalování byl zřejmě v podvědomí lidí velmi rozšířen, jelikož si každý zřejmě vybaví proces upalování jako velkou hranici a nad ní stojí odsouzený. Ovšem při tomto způsobu člověk nezemřel upálením, ale spíše na otravu oxidem uhelnatým.

Druhý způsob se používal hlavně v Anglii, v Itálii a Francii. V tomto případě se postavila ohrada z otýpek a dřeva. V této ohradě pak byl postaven kůl a k němu připoután odsouzený. Prázdné místo uvnitř se zaplnilo slámou. Ale i zde byla častější smrt spíše udušením než upálením, i když člověk při tomto způsobu smrti utrpěl velké popáleniny. Trest smrti upálením byl často pro velkou krutost mírněn tím, že kat dostal od soudu tajný příkaz, aby odsouzeného těsně před smrtí zardousil nebo mu pověsil na krk pytlík se střelným prachem… 

 

 

Proč se začalo pít pivo a jak nebezpečné povolání měl ochutnávač?

Za dob Karla IV. se v Čechách rozmohlo vinařství, které již tehdy výborně fungovalo například ve Francii či Itálii. Ovšem časem se klimatické podmínky změnily a chlad révě nesvědčil. Vína začalo ubývat (hlavně v Čechách) a odolnější víno podražilo. Proto se začalo v českých zemích více pít pivo. Chmel je vůči horším klimatickým podmínkám odolnější. Nejstarší zmínky o pivovaru v Čechách jsou zřejmě z roku 993, a to z Břevnovského kláštera. Prvním oficiálním dokladem spjatým s výrobou piva na našem území je nadační listina prvního českého krále Vratislava II. pro vyšehradskou kapitulu z roku 1088. Nejstarším dokladem o pěstování chmele na území českých zemí je nadační listina z první poloviny 11. století knížete Břetislava. A největší rozkvět výroby piva na území českých zemí nastal ve 12. století, kdy měl na území státu právo vařit pivo prakticky kdokoliv.

V Anglii má pití a výroba piva také dlouhou tradici. Angličané znají pivo už od 12. století. Londýn měl tehdy 1300 pivnic a pivo se dávalo dokonce pít i dětem, jelikož voda byla tehdy velmi znečištěná a toxická. Pivo se tehdy vyrábělo z ječmenného sladu bez příměsi chmele, tím pádem bylo sladší. Z chmele se začalo vyrábět později, až ve 14. století, kdy tuto vylepšenou recepturu na pivo přivezli vlámští imigranti. Do té doby se pivo vařilo jen ze sladu, kvasnic a vody. Pití piva bylo velmi rozšířené, ale jeho požívání mělo na lidské tělo neblahé účinky. Samozřejmě, že po něm rostlo bříško 😀 V některých hospodách tak bylo noční pití piva zakázáno kvůli tomu, že se lidé opíjejí a rostou jim nevzhledná břicha. Ale samozřejmě se tyto zákazy často porušovaly a lidé si vyhradili v hospodě ten nejtemnější koutek, kde si pivo mohli náležitě vychutnat. Ovšem ochutnávání piva se nevěnovali lidé jen z čistého požitku, byli za to také placeni, i když to často nebyla moc závidění hodná práce. 

Už ve středověku existoval pojem „sommeliér“ neboli ochutnávač. Například v Anglii měl za úkol kontrolovat dodržování standardů při prodeji světlého piva. Zřejmě si říkáte: „no to musela být fajn práce a asi dost vynášela“. Ale opak je pravdou. Takový člověk po ochutnání některých vzorků mohl i v horším případě zemřít. Každý rok se sešel londýnský soudní dvůr, aby jmenoval 4 ochutnávače, kteří tuto funkci budou zastávat od svatojánského dne (večer před 24. červnem) po celý jeden rok. Tato práce byla velmi důležitá, jelikož pivo bylo v té době mezi lidmi oblíbené. Ochutnávač musel kontrolovat kvalitu a cenu nejen prodávaného piva a dalších alkoholických nápojů, ale také chleba. Testovaly se vzorky ze všech pivnic ve městě a ochutnávač měl právo udělit pokuty, tudíž nebyl mezi hostinskými moc oblíbený.  Sommeliér vyžadoval, aby pivo dobře chutnalo a prodávalo se za férové ceny, což opravdu někteří majitelé hospod jen velmi těžko dodržovali. 

Kvalita piva také nebyla nejlepší. Do 14. století se pivo vyrábělo, jak jsem již uvedla výše, ze sladu, kvasnic a vody a bylo velmi silné, sladké a také se velmi rychle kazilo. Jeho konzumace mohla způsobit žaludeční nevolnost. Po přidání chmele do piva se muselo začít vařit a tím se zničily škodlivé bakterie. Hospody si do té doby, než začal být používán chmel, dělaly pivo samy a nabízely ho i prošlé, čímž samozřejmě ochutnávač riskoval otravu i smrt. V dobových záznamech z Londýna existuje mnoho případu, kdy ochutnávači byli často i trestáni za nedodržení pracovních povinností, kdo by se také chtěl dobrovolně nechat otrávit, že? …

Vinařství za Karla IV.

“My chtíce z přirozené nám dobrotivé milosti užitek a dobré království našeho Českého a obyvatelův všech v témže království s boží pomocí a milostí učiniti lepší, ustavujem a královským království Českého potvrzujem vyrčením, abyšte vy a zvláště každý, kdož a kolikrát od pergmistra v Českém království, kterýž jest aneb v ten čas bude, pro obecný užitek o znova dělání vinic napomenuti bude, na horách, na zboží anebo na rolích vašich, kdežto kolivěk položených, kteréžto by se jemu k dělání vinic líbily anebo hoditi se viděly, od toho dne, v kterýžto by se vám přihodilo od něho napomenutu býti, náklady a stravú svú vlastní ve čtyrech nedělích znamenitě a zjevně počne dělati a dělejte vinice anebo propusťte beze vší nesnáze…” 

                                                                                                                                           Karel IV.  (zdroj: české-vinarstvi.cz)

Počátky pěstování vinné révy spadají u nás do druhé poloviny 9. století za vlády knížete Bořivoje. Jeho manželce Ludmile víno tak zachutná, že založí první vinici v Nedomicích u Mělníka (město královen). Později vznikají vinice též na Petříně a v Litoměřicích. Ale nejvíce se o jeho rozvoj v Čechách zaslouží ve 14. století Karel IV.  

Rostlinky si přiveze z Francie, konkrétně z Burgundska (Pinot noir) a vyzve majitele pozemků na svazích mířících k jihu, aby do tří mil od Prahy založili vinice. Termín založení vinic byl 14 dní od vydání výnosu. Za to jim slíbil, že po dobu dvanácti let budou majitelé pozemků, na kterých vinice stojí, osvobozeni od daní. Navíc Karel IV. omezil dovoz vín ze zahraničí, aby pozvedl především domácí výrobu.

Vinice se za dob vlády Karla IV. táhly podél Berounky. Vinná réva pěstovala na mnohem rozsáhlejším území než dnes. „Na Moravě vinice dosahovaly až k Olomouci, a víno se pěstovalo i ve Slezsku. Dále v Polabí, centry vinařství byly Litoměřicko, Mělnicko, okolí Kutné hory a především okolí Prahy, kde pozůstatky vidíme dodnes. Vínu se dařilo. Sice chutnalo o trochu jinak než to francouzské, ale ujalo se. Vznikaly dokonce i nové odrůdy, když vinaři zkřížili vinnou révu dovezenou Karlem IV. z Burgundska se sylvánskými druhy z Uher a Balkánu. Pěstovalo se zřejmě víno rýnské, ale také veltlínské.

 Ovšem pak přišla malá doba ledová, která trvala velmi dlouhých pět set let. Vína začalo ubývat, jelikož chlad révu ničil. Postupně se víno začalo nahrazovat chmelem a vařilo se více pivo. Ale víno úplně nezmizelo. Pěstovalo se dále především na jižní Moravě, kde je teplejší klima a réva nezmrzne. Pěstovaly se především bílé odrůdy a začala se objevovat tzv. ledová vína, či botrytická (tokajské) a nebo slámová, která díky mrazu měla vyšší podíl cukru.

Nejstarší hospody a krčmy Evropy a v Čechách… aneb jezte a pijte, co hrdlo ráčí!

Možná tomu nebudete věřit, ale hospody, krčmy či knajpy mají skutečně staletou tradici, která sahá až do 9. století. V dobách vlády Karla Velikého kolem roku 800 vznikají v Evropě první krčmy. Jedna z nejstarších se nachází v Saltcburku. Nalezl jí mnich, filozof a rádce Karla Velikého, jistý Alcuin, při svých cestách po Evropě. Nejstarší restaurací je podnik nazvaný Stiftskeller St. Peter, nacházející se přímo v centru Saltcburku. V jeho štítě je až skoro neuvěřitelný rok založení 803. Není se co divit, protože dějiny Salcburku jsou velmi rozsáhlé. Město stálo již za dob Římanů. Po pádu říše stál na strategicky významném místě klášter, v němž sídlil biskup. Tento klášter byl také centrem hlavním církevním sídlem Bavorska, Falce ale i Rakouska. Proto zde také se zde také začaly budovat zájezdní hostince. Právě Stiftskeller St. Peter je tím nejstarším. Hostinec se dochoval až do dnešních dnů a patří k nejoblíbenějším ve městě.

Další nejstarší krčmu nalezneme v Anglii. Jmenuje se Ye Olde Trip to Jerusalem a nachází se v Nottinghamu od konce 12. století. Avšak současná stavba pochází z poloviny 17. století. Existuje však důkaz, že už ve 12. století tu hospoda stála. Stavba je v těsné blízkosti pískovcové skály, do které jsou vytesané umělé jeskyně a v nich se údajně už v 11. a 12. století vařilo pivo pro hrad v Nottinghamu. Ale kde se vzal ten zvláštní název Ye Olde Trip to Jerusalem? Říká se, že se v tomto hostinci scházeli vojáci, kteří se měli účastnit křížové výpravy pod vedením statečného a slavného krále Richarda I. zvaného Lví srdce. Ten se během výpravy také oženil, ale bohužel zanedlouho padl do zajetí. A také právě v Nottinghamu si v té době vyřizovali své soukromé záležitosti slavný Robin Hood a zlý nottinghamský šerif.

O něco starší než je výše zmiňovaná anglická hospoda je nynější bistro v Řeznu. Tato tzv. „Wurstküche“ vznikla v polovině 12. století. V té době tu vznikal kamenný most přes Dunaj a říká se, že budova byla sídlem stavitelů mostu a po dokončení stavebních prací byla přeměněna na hospodu. Otevírací doba je takřka vyhovující všem, můžete se zde najíst od 8 od rána do 7 do večera. Podávají se velmi oblíbené párečky s kyselím zelím a hořčicí, kterých se tu denně prodá okolo 6000.

Také Poláci přišli se svou „troškou do mlýna“. Jejich restaurace Swidnicka, která se nachází v historickém sklepě gotické radnice, byla postavena kolem roku 1273 ve Vratislavi. Podzemní prostory restaurace jsou rozsáhlé a unikly dokonce bombardování za druhé světové války. Restauraci navštěvoval Chopin či Goethe. V nabídce jsou především pečená masa, boršce či oblíbený tataráček.

Podle Guinnessovy knihy rekordů je údajně nejstarší restaurací světa mnohem mladší podnik, než byste čekali. Je jím Sobrino de Botin v Madridu, založen roku 1725. Ale jak to, že se může pyšnit nejstarší restaurací na světě, když je mnohem mladší než všechny výše zmíněné? Inu ono je to tak…Slavná Guinnessova kniha rekordů má velmi přísná pravidla. Podle nich se za nejstarší restauraci považuje pouze ta, která nebyla nikdy zavřena, přemístěna a nezměnila jméno. A právě tato madridská restaurace splňuje všechny předepsané podmínky. Chodil sem například slavný spisovatel Ernst Hemingway.

O nejstarší krčmu či hospodu u nás se vedou spory. Má se za to, že tou nejstarší by mohla být hospoda, která vnikla v Břevnovském klášteře, založeném roku 993 a od 11. století tu fungoval pivovar a hospoda s výčepem. Ale v době husitských válek to šlo s klášterem z kopce. Zbyly z něj jen pouhé trosky a začal chátrat. Dnes jsou však hospoda i pivovar znovu obnoveny.

Další v pořadí by mohla být hospoda s pivovarem, která byla součástí kláštera augustiniánů od roku 1352.  Zasáhl ji však požár Malé Strany, ale pivo se tu vařilo až do poloviny 20. století. Na tomtéž místě se pak nacházela pivnice u Sv. Tomáše a v současné době zde vaří šéfkuchař Marek Fichtner. Ovšem mezi nejstarší fungující středověké hospody patří dozajista restaurace U supa v Celetné ulici. Pivo se tu točilo už od 14. století. 

Jak víme, krčmy byly od dob středověku oblíbeným místem pro společenská setkání, pití alkoholu a hraní hazardních her. Potíraly se tu sociální rozdíly obyvatel, jelikož do hospody chodili jak bohatí, tak ti méně majetní. Jedlo se a pilo do sytosti a možná i o něco více. Popíjení vína bylo oblíbenou kratochvílí i samotného sv. Václava, který sám zakládal vinice a ještě raději víno pil. Opilce ale sám netrpěl. Když to s nimi někdy nešlo po dobrém, muselo přijít na řadu bičování.

Sv. Václav notorické opilce bičoval a o 100 let později kníže Břetislav vyhlásil nařízení, ve kterých se píše, že ten, kdo by zřídil krčmu plnou smilstva, opilosti a nepravostí, byl by potrestán. A kdo by se nařízení protivil, byl by uprostřed tržiště přivázán ke kůlu a zmrskán. To samo o sobě říká, že v dobách knížete Břetislava bylo opilství téměř na denním pořádku. Platila se za něj však velká pokuta v podobě 300 denárů. Byla to cena otroka na trhu. Jinak řečeno, pokud byl někdo natolik opilý, že byl donucen zaplatit pokutu, upadl vlastně do otroctví.

Možná jste občas někde četli či zaslechli, že za opilství a následné výtržnictví či špatné chování mohl ve středověku „ten proklatý doušek“. Ale doušek čeho? Podle odbornice na středověkou stravu paní Magdaleny Beranové to nemohlo být pivo, jelikož bylo základní výživou pro všechny. Ani víno to být nemohlo, to sloužilo jako posvěcený nápoj, který pili i svatí a navíc jak pivo, tak i víno byly součástí postní hostiny. Mohlo jít tedy o další nejrozšířenější mok té doby, a sice o medovinu? Ta to také zřejmě nemohla být. Tak co bylo oním mokem, jehož proklatý doušek zapříčinil mnohé újmy na zdraví či majetku? Podle paní Beranové se mohlo jednat o jakousi pálenku. Je to celkem možné, i když písemné zmínky o pálení jsou v Evropě doloženy až od 15. století.

Nařízení a dekrety knížete Břetislava ale neukončily činnost krčem u nás. Ba právě naopak. Nastal jejich velký rozmach, který prakticky trvá dodnes. Záznamy z kronik 15. století dokazují, že Češi jsou národ opilců již od dob středověku. Dává to logiku, jelikož krčmy byly hned vedle kostelů pro tehdejšího člověka tím nejdůležitějším místem v obci. Krčmy nevyužívali pouze obyvatelé vesnice, ale docházeli do nich i bohatí měšťané, kteří se stavbou radnice nějak nepospíchali, jelikož už měli místo schůzek s dalšími představiteli města. Ano tím místem samozřejmě byla krčma. Nejstarší radnice je tak u nás doložena až ve 14. století. Hospody či krčmy byly bohatým zdrojem finančních příjmů pro bohaté. Vybíraly se zde i celní poplatky. Krčma se tak stala sídlem mincíře, ten měl na starosti obnovu mincí. V době, kdy se nekonal trh či jarmark, se v krčmě prodávalo různé zboží a v době konání trhů sloužial krčma jako skladiště či noclehárna. V Praze máme hned několik takových krčem, které byly blízko náměstí, kde se často konaly trhy. Scházeli se tu kupci a prováděli tzv. litkup, což byl vlastně symbolický přípitek pivem nebo vínem, kterým se tak potvrzoval domluvený odchod.

Na konci 14. století se o Praze zmínil jistý vyslanec vévody Orleánského, s tím, že při jeho cestách ho v Německu okradli, v Praze přišel při sledování turnaje o oko, ale české pohostinství ho zklamalo snad ještě více, je to učiněné peklo. Nelíbilo se mu, že dostal salnou rybu a uzené vepřové, polévka také nestála za nic, s jídlem se musel dělit s dvanácti dalšími spolustolovníky z jedné mísy, v lázních není ani místnost vytápěná krbem, podává se pouze chléb a pivo a všude je nesnesitelný hluk. Ubrus je také špinavý, mastný a černý. Zdá se tedy, že v době návštěvy vzdělaného Francouze se české pohostinství nepyšnilo valnou pověstí.

Do krčmy zavítali také studenti. V jedné takové se spolu dokonce hádají dvorský sluha a žák, který z nich je důležitější. Dojde dokonce na pěsti. Dotyčný sluha se do studenta obořil, že má raději zůstat doma a věnovat se učivu nebo spát než chodit po hospodách. Studentovi se to samozřejmě nelíbilo.

Ono se není co divit, že sluha nebohého studenta moralizoval a kritizoval. Od královského dvora je zvyklý na jiný styl stolování, chování u stolu a na vybraná jídla a hlavně společensky jemu rovné spolustolovníky. Samozřejmě taková královská hostina byla něco úplně jiného než prosté jídlo v krčmě. Na stole byly cínové či stříbrné talíře, lžičky, poháry a skleněné číše. Připíjelo se kvalitními italskými víny, ústa se utírala do lněných ubrousků. Na stolech byly čisté bílé lněné ubrusy, které mohly mít i tkaný či vyšívaný vzor. Na stěnách visely drahé gobelíny. Hlavním prvkem v místnosti byl dlouhý stůl, který se tyčil na vyvýšeném pódiu. Za tímto stolem sedával uprostřed sám panovník, obklopen hosty, kteří seděli dle svého společenského postavení a urozeného původu. Stůl stával před krbem, aby bylo krásně teploučko na záda. K osvícení místnosti a k dokreslení atmosféry nesměly chybět lojové svíčky. Roh místnosti vždy patřil hudebníkům, ve Francii pro ně zbudovány balkony. Mísy na stolech se prohýbaly pod množstvím ryb, zvěřiny a pernaté zvěře. Nesmělo chybět drahé koření a také drahé ovoce, jako citrony, fíky, rozinky. V pozdním středověku nesměla na hostině chybět i rýže a třtinový cukr.

 

Jak vypadala chůze lidí ve středověku?

V dnešní moderní a přetechnizované a líné době každý má doma počítač a tráví u něj hodně času (samozřejmě i já, přiznávám bez mučení). Tento nezdravý způsob trávení času s sebou nese i neblahé následky pro tělo. Křiví se nám páteř a jsme celkově tak nějak líní a neohrabaní. Pokud jde o pohyb a konkrétně o chůzi, každý z nás nosí jiné boty, kterým se chůze a tvar nohy také přizpůsobuje, mnohdy též velmi nezdravě. Jak to ale bylo ve středověku? Ovlivnila chůze a nošení určitého tvaru boty držení těla? Samozřejmě…

Ve středověku lidé neměli moc na výběr, co se týkalo bot. Takové gotické boty neměly tvrdou podrážku, takže lidé byli nuceni našlapovat spíše na špičky či bříška prstů, aby se jim boty tak brzo neprodřely. Tím pádem se jim při chůzi rovnala páteř. Boty vypadaly spíše jako takové kožené ponožky, na které se ještě mohly koženými pásky připevnit dřevěné podrážky a boty se daly nosit i venku. Samozřejmě, když se nosila pouze tato „kožená ponožka“, byla noha citlivější na každý kontakt se zemí. Když středověký člověk našlapoval na špičky, vypadalo to, jako kdyby provozoval balet. Na patu došlápli až tehdy, když si zem bříšky prstů osahali a zjistili, že na zemi nejsou žádné kamínky či jiné předměty, které by je mohly zranit.

 

Taková to zvláštní chůze byla velmi náročná. Dnešní člověk, pokud by chtěl tuto chůzi trénovat, by zřejmě po pár měsících měl šílené bolesti lýtkových svalů. To díky tomu, že při došlapu na špičku musela být záda opravdu rovná jako pravítko, jinak by totiž člověk neudržel rovnováhu a díky gravitaci by spadl na obličej. Pokud jste někdy zkoumali středověká vyobrazení bojujících rytířů či šermířů, tito pánové rovněž stojí na špičkách. Odborníci tuto skutečnost dlouho nemohli pochopit, až jim došlo, že vlastně autoři těchto iluminací poukazují pouze na to, co lidem ve středověku bylo přirozené a vůbec to nevnímali jako něco zvláštního, jako my dnes.

Změna chůze přišla až s příchodem 15. století. Středověké uličky byly v té době dlážděny kamennou dlažbou, tudíž se musela přizpůsobit i obuv. Začaly se používat tvrdé podrážky. A tyto tvrdé podrážky vydržely i o sto let později, kdy se staly součástí každodenního života. Lidé začali lenivět, a tudíž se jim začal měnit i styl chůze. Šetřili si tím samozřejmě i fyzickou kondici a energii, kterou by jinak předtím vynakládali na složitou chůzi po špičkách.

Jak taková středověká chůze vypadala, Vám v ukázce názorně předvede odborník na středověká bojová umění Roland Warzecha:

 

 

Běžný život středověkého člověka v 21. století…

Každé léto s Pavlem zamíříme na nějaký hrad, zámek nebo středověké slavnosti. Dobový program na slavnostech mají na starosti různé skupiny historického šermu a spolky, které milují středověk a nebojí se žít tímto, dnes již pro někoho zvláštním, způsobem života i během týdne či o víkendech. Já osobně takové nadšence obdivuji a sama toužím si život ve středověku na vlastní kůži vyzkoušet. Tak nějak se mi zdá, že do této moderní, uspěchané a majetnické doby nepatřím a je mi lépe v mém světě, kdy vládli spravedliví panovníci a rytíři bojovali o čest a přízeň krásných dam. Pojďte se tedy teď společně se mnou podívat, jak žijí lidé, kteří se životem ve 13. a 14. století zabývají den co den…

Jak vypadá středověký život a jeho propojení s životem ve 21. století Vám v následujícím videu prozradí Holubička s Kocourem, kteří šli za svým snem a žijí středověkým životem se vším, co k tomu patří. 

A na tomto videu můžete shlédnout svatbu Holubičky a Kocoura ve středověkém stylu, která byla již zmíněna v předchozí ukázce. Svobodní lidé a milovníci středověku se mohou inspirovat od profesionálů a uspořádat si svůj nejkrásnější den v životě stejně jako ve středověku…

Rytíři… čestní a udatní muži nebo krvelační hulváti?

Každá malá holčička asi toužila býti princeznou a chtěla, aby o její srdce bojoval udatný rytíř v lesklé zbroji. Když se řekne rytíř, určitě se nám vybaví statečný bojovník, který je ale zároveň jemný a milující. Možná není všechno takové, jak se na první pohled zdá…

Původní rytíři raného středověku, tzn. počátkem 11. století se této romantické představě nepřibližují vůbec. Slovo rytíř pochází z německého slova „ritter“, což znamená jezdec. Tudíž to byli především jezdci na koních a válečníci, připraveni kdykoli zabíjet. Rytíř potřeboval dobrého koně, výcvik a motivaci, kterou byly v té době samozřejmě peníze. Na nějaké rytířské ctnosti a dvorskou lásku tehdy neměli ani pomyšlení.

Říkalo se, že rytíř má především chránit ženy a děti, slabé a nemocné. To ovšem neplatilo na počátku středověku o téměř žádném z nich. Takovým zářným příklade všech rytířů, kterým byla rytířská čest ukradená, byl John Marshal. Byl to sice velmi udatný a výjimečný bojovník, ale citlivosti moc nepobral. Byl to Norman, takže se dá říci, že měl boj a bezcitnost v krvi a neváhal zabíjet při každé příležitosti. A také rozhodně neměl v úmyslu chránit ženy a děti, bylo mu to celkem jedno. Když porušil dohodu s anglickým králem Štěpánem III., naštvaný král dal posadit Johnova malého syna na katapult a chystal se ho vystřelit, pokud se John nevzdá. John to ovšem neudělal. S klidným svědomím prohlásil, ať chlapce klidně vystřelí z katapultu, že si pořídí další syny. Král chlapce propustil, naštěstí neměl to srdce ho zabít.  

Od 12. století se situace změnila. Rytíři se stávali mladíci z urozených rodů, už to nebyli chudí „nájemní vrazi“. V této době již začínala platit rytířská ctnost, tak jak ji známe z románů. Rytíř byl statečný, věrný a šlechetný. Pro svou vyvolenou byl ochotný položit vlastní život. Ovšem existují výjimky v pravidlech rytířské ctnosti. V dobových básních o dvorské lásce a pravidlech rytířstva najdeme zmínku o tom, že pokud rytíř spatří dámu samotnou, raději si má podříznout hrdlo, než aby ji zneuctil. Ale pokud ta dotyčná dáma je v doprovodu jiného rytíře, nastane souboj. Vítěz si pak v podstatě může s onou dámou dělat, co se mu zlíbí, aniž by byl za to jakkoli potrestán.

Ať už se nám to líbí nebo ne, násilí prostě patřilo k životu středověkého rytíře. Ovšem mezi sebou se zabíjeli jen velmi neradi. Radši nepřítele vzali do zajetí jako rukojmí a požadovali za něj slušnou částku peněz. K ostatním lidem nebývali rytíři tak laskaví. Ve 14. století jistý John Hawkwood s pomocí svých mužů vyvraždil téměř všechny obyvatele nepřátelského města. Přesný počet obětí není znám, odhaduje se něco mezi 2500 – 5000 lidmi. Hawkwood patřil mezi žoldnéře, které si najímala například Itálie. Byl součástí tzv. Bílé kompanie, což bylo v podstatě jezdectvo těžkooděnců. Členové tohoto jezdectva nosili zbroj tak dlouho, až jim zbělela, odtud nejspíše ten název „Bílá kompanie“. John Hawkwood se stal jejím velitelem. Kompanie byla složena z rytířů a panošů. Ti nedodrželi tradici a bojovali především v pěší formaci s dřevci. John Hawkwood bojoval za krále Eduarda III. ve stoleté válce. V další velké bitvě u Kresčaku viděl práci lukostřelců a rozhodl se, že si tyto výborné lukostřelce najme do svého vojska. Jeho Bílá kompanie se stala velmi rychle slavnou. Po vpádu do Milána roku 1361, kdy bylo zajato mnoho členů šlechtických rodin (výkupné činilo tehdy 100 tisíc zlatých florinů) a vypáleno několik domů, se pověst o kompanii dostala až do Pisy. John Hawkwood dostal nabídku drancování Florencie. Obyvatelé Florencie se velmi dobře bránili, ale John se nevzdával. Lákala ho kořist a zřejmě si pocit ničení okolí velmi užíval. Měl Florencii pevně v rukou. Florencie chtěla vyjednávat a podplácet. To se jim podařilo, i když John nechtěl ustoupit, pro nedostatek mužů mu nezbývalo než boj vzdát. John také bojoval za italské město Milán, sloužil papeži a nakonec zakotvil ve Florencii, kde roku 1396 zemřel. Jako rytíři mu byl vystrojen nákladný pohřeb. A i když to byl žoldnéř a tím pádem by se dalo říci nájemný vrah, Itálie na něj vzpomíná jako na hrdinu. Zde si vysloužil jméno „Giovanni Acuto“ (Ostrý John). Tak mu říkali nejčastěji, jelikož Italové měli trochu problém s vyslovováním jeho příjmení.

Ani další vynikající rytíři si často nevedli v bitvách příliš dobře. Ačkoli měli brutální a ničivou sílu a jako individualisté byli výborní, nebyli to moc týmoví hráči a měli problém poslouchat svého velitele. Měli dost velký problém se před bitvou srovnat do řady a často se hádali jako malí kluci, kdo první vyrazí do boje. Nikdo nechtěl zůstat vzadu, považovali to za nečestné a zbabělé. Navíc opovrhovali střelnými zbraněmi, které podle nich byly vhodné pouze pro neurozenou pěchotu a ne pro ně. Je velkým paradoxem, že právě tyto střelné zbraně vyženou rytíře z bitevních polí, jelikož se proti nim neumí dobře bránit. Rytíři tak zůstanou už pouze jako hrdinové v legendách a kronikách…

 

 

Jak se rytíři vyrovnávali s násilím a smrtí?

V předchozím článku jsme se dozvěděli něco o tom, jací byli skutečně rytíři. Že to byli víceméně najaté stroje na zabíjení a až s postupem času se z nich stávali ti stateční muži, co by ale za srdce dámy položili vlastní život. Je pravdou, že ve středověku byly bitvy a zabíjení na denním pořádku, takže rytíř se musel smířit s tím, že jednou někoho zabije a těch obětí nebude zrovna málo. Dá se na takovou situaci vůbec připravit? A jak snášeli rytíři přítomnost smrti a zabíjení?

Středověký rytíř byl vycvičen, aby vraždil z nutnosti. Ovšem jedna dánská studie prokázala, že si rytíři v násilí moc nelibovali a dokonce se kvůli tomu často trápili. Jelikož období středověku bylo plné válek, neměli najatí rytíři moc na vybranou, prostě chtěli jen přežít, tudíž museli bojovat. Ale zřejmě velké potěšení jim zabíjení nečinilo. Z Paříže 14. století je znám případ, kdy jistý muž zabil svou ženu a její bratři po něm chtěli zaplatit urážku, kterou jim smrtí sestry způsobil. On to však odmítl. Bratři ho dlouhou dobu přesvědčovali, ale když jejich snahy nikam nevedly, museli se snížit k násilí. Švagra zabili a byli za to postaveni před soud. Předsedající soudce je omilostnil s tím, že se snažili celou záležitost vyřešit napřed mírovou cestou.

Geoffroi de Charny, člen templářského řádu 14. století sepsal Knihu o rytířství, ze které se dá usuzzovat, že muži a zvláště rytíři (tím pádem i samotní Templáři) se jen těžko se smrtí vyrovnávali a velmi obtížně nesli všechno to násilí. Trpěli prý značnými psychickými problémy, když věděli, že musí zabíjet nebo když v horším případě viděli umírat některého ze svých blízkých. Trpěli často pocity marnosti a nechutí žít, dlouhé noci vůbec nespali. Dnes se tomuto jevu říká posttraumatický stresový syndrom, který se projeví po nějaké velmi stresující události, jako je válka, smrt nebo bezprostřední ohrožení. Templář De Charny se ve své knize snaží také rytířům poradit, jak se v takových situacích chovat a jak velký stres zvládnout.  Je asi jediná věc, která může rytíře uklidnit a to je podle De Charnyho vědomí, že bojují za správnou věc.

Ať to bylo tak či tak, nikdo mi nevymluví, že mezi rytíři byly i výjimky, kterým dělalo zabíjení nevinných lidí dobře. Ale já si stejně asi nechám sama v sobě tu romantickou představu udatného rytíře, bojujícího v souboji o srdce krásné dámy… 

Vyvrženci středověké společnosti

Na základní škole jsme se učili, že středověká společnost byla rozdělena na vrstvy. Tvořili je panovník, duchovenstvo, šlechta, rytíři a poddaní (rolníci). Ale je tu ještě jedna skupina obyvatel, tvořící dobový kolorit. Jsou to žebráci, tuláci, nevěstky, kati nebo potulní umělci…

Jelikož žili na okraji společnosti díky tomu, že nikde neměli stálý domov, lidé výše postavení jimi opovrhovali. Ovšem ne zdaleka všichni si za svůj osud mohli. Někteří si žití na té nejnižší úrovni zvolili dobrovolně (nevěstky, kati, potulní umělci) a jiní se dostali do svízelné životní situace, ze které už nebylo úniku. Čeledíni, nádeníci a sluhové měli tak nízké mzdy, že sotva stačily na pokrytí životního minima, tzn. na nákup toho nejprostšího oblečení a na jídlo.

Města byla též plná žebráků, kterým nebyl každý ochoten dát nějakou tu almužnu na přilepšenou. Lidé se většinou obávali, že se jedná o falešného žebráka, který situace jiných pouze využívá a zneužívá dobroty lidí. Hospody okupovali zase drobní zlodějíčci, kteří se neváhali v případě potřeby poprat. Tito zloději se v hospodách scházeli s překupníky kradeného zboží, mezi které patřili především sami hostinští. Proto byl také ve 14. století v Praze zaveden dohled nad těmi, kteří přicházejí do města a hostinský nesměl ubytovat žádného cizince, o kterém si myslel, že není mravně počestný. Pokud měl o někom takovém pochybnosti, musel jej nahlásit. Pokud to neudělal, zaplatil tučnou pokutu a pro příště si to rozmyslel.

 

Další skupinu, vyvrženou ze společnosti, tvořily nevěstky čili prostitutky. Říkalo se jim též ženky, mandeleny, báryně či harapanny a v té sprostší a prostší variantě kurvy. Patřily do každého města, ale i do malé vesnice. Soběslavská práva z 15. století jim ukládají, že tyto ženštiny musely nosit šlojíře (závoje) se žlutým okrajem, aby bylo jasné, kam patří. Ovšem některým lidem tyto pochybné ženy nějak nevadily. Například městské radě města Brna, která z prostitutek a z veřejných domů měla značné příjmy. Nevěstincům se ve 14. století říkalo „chalupy stydké“ nebo také „domy kurevské“. Ale i tyto domy navštěvovali žebráci a zloději.

A jak na tom byli středověcí mistři popravčí? Přestože byli nezbytnou součástí města, nikdy mezi řádný a poctivý lid nebyli přijati. Měli své vyhrazené místo v hostinci i v kostele, jelikož vedle nich nikdo nechtěl sedět. Často byli nuceni chodit v černé barvě, aby bylo na první pohled jasné, o koho se jedná. Své domky si stavěli na okraji měst a směli do měst vstupovat pouze samostatnou branou (katovská branka neboli fortna).

K městské chudině, žijící na samém okraji společnosti, patřili i potulní studenti, hudebníci, malomocní, tělesně či duševně postižení lidé, lazebníci, kejklíři, kacíři a čarodějnice nebo kouzelníci, ale také Židé a Cikáni.

Všichni tito lidé byli závislí na celé společnosti, která je ale také potřebovala, jelikož někteří z nich vykonávali řemeslo, bez kterého se tehdejší měšťané neobešli. A pokud měšťan poskytl žebrákovi almužnu, byla tak zaručena spása jeho duše. Židé zase poskytovali ostatním lidem finanční půjčky.

Ač se to zdá zvláštní, lidé ve středověku vlastně potřebovali jeden druhého, bez ohledu na to, jakého byli společenského postavení. Každý si ve společnosti našel svoje místo, ať už dobrovolně či nedobrovolně, ale svého postavení si byl moc dobře vědom, s osudem byl smířený a žil jen ve víře v Boha svůj skromný život.