„Pohádkový“ život princezen

České princezny Přemyslovny aneb pohádky je konec

Většina z nás asi miluje pohádky. Tím spíš, když se v nich vyskytují  půvabné princezny v krásných bohatých šatech. Znáte to, princezna vyhlásí konkurz na ženicha, který musí mimo jiné splnit  pár úkolů, aby zjistila, zda jí je vůbec hoden. Nedej bože, když se do  toho ještě připlete drak, který touží po princeznině mladém a  křehkém masíčku 😉  Princ tedy draka zabije, vyslouží si princeznu,  vezmou se a žijí spolu šťastně až do smrti. Jenže skutečnost je  vlastně úplně jiná…

Princezny to v dávných dobách neměly vůbec jednoduché. Vdávaly se příliš mladé. Tehdy vůbec nebylo zvláštní nebo snad pohoršující, když se jedenáctiletá dívka provdala a do roka měla první dítě – na dnešní dobu naprosto nepředstavitelná situace. Pak měla třeba další rok další dítě, některé princezně se to nezdařilo. Potomků mohla mít třeba 10. Většina z nich se ale nedožila ani prvního roku života. Ve středověku byla úmrtnost novorozenců velice vysoká. Když měla štěstí, tak svých 10 dětí přežila, když ne, zemřela například při čtvrtém nebo pátém porodu.

Princezny se většinou vdávaly do okolních zemí. Neznaly ani svého nastávajícího ani řeč, kterou se v té dané zemi mluvilo. Například vnučka krále Vladislava I. Odjela až do Byzantské země a byla ještě dítě. Jejich rodiče je zasnubovali ještě v kolébce, když král potřeboval vyjednat nějaké spojenectví nebo výhodnou smlouvu s jinou zemí. Nikdo se mladých princezen neptal, jestli se za dotyčného vůbec chce vdát. Přednější byl zájem státu. Jen málo princezen ale mělo tu možnost se stát opravdovou královnou, spíše byly oběťmi politické moci. Výjimku tvořila naše Eliška Přemyslovna.

 Byla bezpochyby nejvýznamnější královnou v české historii. Díky Zbraslavské  kronice toho o ní víme víc než o jiných ženách panovníků středověku. Ač byla  mladší než její sestra Anna,  byla dědičkou země. Vztah obou sester byl zvláštní.

 Anna nemohla Elišce odpustit, že jí chce sebrat právo na trůn. V zemi vypukly  rozbroje mezi českými pány, které manžel Anny Jindřich Korutanský řešil  povoláním cizích vojsk, které jeho jménem drancovaly zemi. Na stranu opozice se  začíná přiklánět i Annina milovaná mladší sestra Eliška a manželé pochopili, že  dosud neprovdaná sestra je pro ně velkou hrozbou. Rozhodli se ji provdat za  nevýznamného šlechtice Otu z Bergova, ale tím se přetrhla poslední pouta mezi  sestrami. Po pokusu zavraždit Elišku otravou, za pomocí pána Jindřicha z Lipé  opouští české království. Přes Anniny intriky a pomluvy, jimiž se snažila zabránit  jejímu sňatku, se nakonec Eliška provdá za Jana Lucemburského a vrací se s jeho  vojskem do Prahy (jak to vypadalo na svatbě Elišky a Jana se můžete dočíst zde:  http://www.koukalici.cz/bezny-zivot/). Lucemburské vojsko Prahu obsazuje a Anna musí s manželem zemi opustit. Nebylo ji ani dopřáno zemi opustit jako královna, Eliška to nedovolila.

Eliška byla o 4 roky starší než její manžel Jan Lucemburský. Na svou dobu byla velice statečná. Její manželství zřejmě nebylo příliš šťastné. Říká se, že Jan Lucemburský byl dosti cholerický. Z tohoto vztahu však vzešel pozdější český i římský panovník Karel IV. Eliška byla v manželství velmi nešťastná, dalo by se říct, že vedla říši skoro sama, protože Jan byl byl neustále někde pryč, do své země si jezdil jen pro peníze a hrál tu i roli jejich věkový rozdíl. Ale pokaždé, když si přijel pro peníze na další tažení, manželé spolu byli nuceni komunikovat, protože Eliška několikrát očekávala Janova potomka. Později se Jan Lucemburský doslechl, že Eliška společně se šlechtou plánuje svrhnout Jana z trůnu a na jeho místo chce dosadit teprve tříletého syna Václava (Karel IV.). Toto podezření se nikdy nepotvrdilo a doznání Jana Volka (bratra Elišky, který jí v tom měl údajně pomáhat) se nedá považovat za věrohodné, poněvadž bylo získáno na mučidlech. Jan Lucemburský se ale svržení z trůnu zalekl a proto nechal Elišku i se synem uvěznit. Roku 1319 se manželství rozpadlo úplně. V létě 1322, právě po mučení Jana Volka, Eliška před Janem uprchla do Bavorska ke svému zeti a dceři Markétě a zde se jí roku 1323 narodila dvojčata Anna a Eliška. Jan ale manželku donutil k návratu zastavením výplaty důchodů. Eliška tak žila hlavně z podpory příbuzných, jako královna vedle Jana vystupovala jen výjimečně. Zemřela v 38 letech na tuberkulózu v domě svého bratra.

Jiné princezny z rodu Přemyslovců však nestály již tolik v popředí a nezastávaly významné role jako Eliška. Královské dcery ve své době byly vedeny ke zbožnosti, zakládaly kláštery a některé z nich se dokonce staraly o nemocné, či samy zakládaly lazarety.

Tak jako české země měly svojí Elišku Přemyslovnu, Polsko mělo milovanou kněžnu Doubravku. Byla pro svou zemi také velice významnou osobností. Odmítla sdílet lože se svým manželem do té doby než se on zřekne pohanské víry a přijme křesťanství jako svou jedinou a pravou víru. Přivedla tak na křesťanskou víru i celé tehdejší Polsko. Tehdejší polský panovník si měl vzít původně Doubravčinu mladší sestru Mladu, která měla diplomatickou funkci při založení pražského biskupství, což pro ženu nebylo v té době zrovna obvyklé poslání. Z toho plyne, že Mlada musela být mimořádná osobnost. Přemyslovci se chtěli odpoutat od polského zavázání diecézi v polském Řezně. Mlada se dostala do Říma k papeži a vymohla si na něm privilegium pro kostel sv. Víta stát se biskupstvím a pro kostel sv. Jiří založení kláštera, kde se měla později stát abatyší a tento klášter se stal v pozdější době útočištěm pro další ženy ze vznešených rodů.

U Přemyslovců bylo zvykem, že když měli více dcer, prvorozené byly výhodně provdány do jiných strategicky významných zemí a ty mladší byly spíše vedeny k církevnímu a duchovnímu životu.

Dvě dcery krále Přemysla Otakara I. Markéta a Anežka měly též post královny. Obzvláště Markéta, ta se v roce 1203 stala dánskou královnou na základě politické hry svého otce. Na cestě do Dánska jí prý podle dobových písní a básní doprovázel rytíř. Když se dostala do Dánska a poznala svého budoucího chotě, byla překvapená. Do té doby neviděla žádný jeho obrázek a když zjistila, že nemá oko, byla zaskočená. Byla prý velmi milá a lid jí miloval. Přijala ve své nové zemi jméno Dagmar. Zemřela při porodu svého syna, kdy byl přítomen celý dvůr, dítě jí bylo vyříznuto z boku, král přijel na poslední chvíli. Dánskou královnou byla jen asi 8 let. Dodnes mladé nevěsty v Dánsku dostávají medailonek s podobiznou královny Dagmar jako požehnání od ní pro šťastné manželství.

Postavení ženy bohužel nebylo ve středověku až tak důležité. Měla vlastně jen za úkol dát muži následníka a pokud tomu tak nebylo, byla bez milosti zapuzena. Tak se není co divit, že třeba už při čtvrtém porodu byly ženy tak zesláblé a vyčerpané, že zemřely.

V pohádkách a legendách byl nastíněn obraz krásné dámy, která je milována svým oddaným rytířem. Ale bohužel tato romantická představa se od skutečnosti velmi lišila. V mnoha případech se stalo, že si žena svého vybraného manžela vzít nechtěla, tak se uchýlila do kláštera. Představa kláštera jakožto vězení pro mladé dívky je zcestná. Princezny se do kláštera uchýlily a teprve tam byly v bezpečí před svým nastávajícím, mohly být sami sebou a svobodné.

Za vlády Přemyslovců česká země vzkvétala, ale jak se zdá, královské dcery a manželky neměly na růžích ustláno…

To naopak v Anglii byla jedna princezna, která si konkrétně s vdavky nedělala žádnou hlavu, vzepřela se svému otci a dělala si co chce, což bylo na tehdejší dobu docela troufalé…

Vzpoura středověké nevěsty

Ne všechny ženy ve středověku se smířily s tím, že jsou majetkem svých otců a mužů. Isabela Anglická (1332-1382), dcera krále Eduarda III., vstoupila do dějin jako paličatá, výstřední slečna, o které církev prohlašovala, že ji posedl ďábel. Od dětství byla zasnubována jak na běžícím páse, to byl úděl středověkých princezen, nesměly do toho mluvit. Jako tříletou ji Eduard zasnoubil se španělským králem Pedrem Krutým. Ten dělal svému jménu čest, ze sňatku však naštěstí sešlo. V patnácti letech chtěl otec Isabelu provdat za hraběte Ludvíka Flanderského. Jenže pak vedl Angličany v bitvě u Kresčaku, v níž zahynul Ludvíkův otec. Ludvík prohlásil, že ho anglicko-flanderské spojenectví nezajímá a s dcerou anglického krále se neožení. Bylo mu šestnáct, takže ho zavřeli do domácího vězení a drželi tam tak dlouho, dokud se nepodvolil. Ale i potom ho hlídali na každém kroku, aby něco nevyvedl. Těsně před obřadem si Ludvík vyjel na lov. Jeho strážci usoudili, že teď, když už je ruka v rukávě, budoucí král určitě nebude riskovat mezinárodní ostudu. Spletli se, Ludvíka politika nezajímala, a tak pronásledoval se sokolem volavku a nezastavil se dřív než za francouzskou hranicí! Bez majetku a pouze na koni utekl z rodné země a po Isabele ani nevzdechl. A ta už toho měla dost. Otci králi ztropila scénu. Na dívku ze 14. století, která měla poslouchat muže, to byl výkon. Prohlásila, že si vybere ženicha sama. Okolí ji považovalo za šílenou, včetně vlastní matky. Ale Eduard ustoupil, protože byla jeho první a nejoblíbenější dcerou. Prohlédla si několik namalovaných obrázků a ukázala prstíkem na francouzského hraběte Bérarda z Albertu. Otec vyslal posly, dojednalo se věno a konaly se přípravy k plavbě do Francie. Na pobřeží si však princezna vše rozmyslela. Nechala Bérarda pozdravovat a vrátila se domů. Udělala z něj naprostého hlupáka, podobně jako ho udělal Ludvík Flanderský předtím z ní. Však to také Bérarda vyvedlo z míry. Dokonce tak, že zanevřel na ženy a vstoupil do kláštera!

Isabela si prosadila, že bude žít po svém. Stárnoucí král jí nedokázal nic odepřít, zahrnul ji přepychem, šperky, pozemky i hrady. Vdala se až ve třiatřiceti za otcova rukojmího z války s Francií. Enguerrand z Coucy byl mladší o osm let a sňatkem s anglickou princeznou získal nejen svobodu, ale i povolení odcestovat s manželkou zpět do Francie. Kromě jiného tam zdědil nejmohutnější hradní sídlo v Evropě, které z lásky ke své ženě ještě rozšířil a zmodernizoval. Isabela se mu za to odvděčila tím, že utekla zpátky do Anglie k tatínkovi! A vracela se tam pravidelně, v Anglii porodila i svou druhou dceru a pak tam zůstala navždy. Dělala si opravdu celý život jen to, co sama chtěla a žila spokojeně!

Jak doopravdy bydlely princezny

S trochou nadsázky lze říci, že princezna byla hubená, protože se moc nenajedla – maso měla jen občas a každou chvíli držela půst. Pokrmy konzumovala lžící, a když přijela za princem na návštěvu, patřilo k dobrému mravu, aby si s sebou vzala svou vlastní. S manželem se často nevídala, protože jejich komnaty byly oddělené. Aby jí nebyla na noc zima, buď se zavřela do skříňového lůžka, nebo si v posteli alespoň zatáhla závěsy. A pro jistotu v ní měla ještě vyhřátou cihlu. Musela používat hodně parfému, ale i středověká princezna se myla častěji, než se traduje. V šatech, případně v účesu nosila nezbytnou krabičku na blechy a vši. Pokud potřebovala na toaletu, byl to vzhledem ke složitému oblečení trochu problém.

Život šlechty se samozřejmě v různých historických obdobích měnil.

Princezna vypadá ve všech pohádkách navoněná, krásná, ale na středověkém hradě nikde žádnou koupelnu nevidět.

Koupelna 

Koupelna, jak ji známe dnes, je záležitostí 19. století. Souvisí to s budováním kanalizační sítě, rozvodem vody a jejím ohřevem. Ale mýtus, že středověk byl studený a špinavý, není úplně pravdivý. Byli bychom překvapeni, že měl k antickému dědictví daleko blíže než některá další období, například baroko. V mnoha středověkých klášterech se našly pozůstatky předchůdce dnešního ústředního topení, kdy se horká pára z vody ohřívané v centrálním topeništi rozváděla trubkami v podlaze či stěnami do obytných místností. Podobný způsob topení používali již staří Římané. A kde je horká pára, je i horká voda, která usnadňuje umývání.

Koupání a lázeň si ale středověká církev spojovala s antikou, a tedy pohanstvím. Věřícím doporučovala tělo umrtvovat, ne hýčkat. Ve středověku se také tvrdilo, že dobrý křesťan se myje dvakrát za život – jednou při narození a podruhé, když zemře. Ohřívat vodu bylo kromě toho drahé a pořádnou koupel si mohli dopřát jen bohatí.

Přesto se lidé myli častěji, než si přiznáváme. Místo napuštěné vany se však spíše používal kousek navlhčeného plátna a umyvadlo. Parfémy překrývaly tělesný pach, ale především chránily nos před důsledky neexistující kanalizace, kdy odpad tekl po povrchu komunikací, a zápach byl tedy poměrně velký.

Toaleta pro princeznu

Již od starověku byla za tímto účelem budována jak zařízení pevná, tak přenosná. A také byly již od starověku známy splachovací toalety. Budeme-li mluvit o našem prostředí hradů, vznikaly takzvané prevéty.

Tato zařízení byla většinou situována někde dál od obytných místností, později byly prevéty i poblíž ložnic. Používaly se různé materiály – byly dřevěné, kamenné nebo to byl jednoduchý výklenek ve zdi s prkénkem. Vše padalo do hradního příkopu a tam zůstávalo. 

Nočníky

Existovaly nejrůznější typy nočníků. Byly dřevěné, cínové, později porcelánové nebo keramické, některé i s polstrováním. Tyto nádoby se běžně vyprazdňovaly vylitím z okna na ulici, kde to nikdo neodklízel. I proto se v určitých obdobích nosily boty, které byly na dřevěném podstavci, jakési chůdičky, aby bota sama byla nad úrovní tohoto nepořádku. Nočníky se ukládaly pod postel nebo do nočního stolku. V dnešním slova smyslu je noční stolek na položení knihy nebo brýlí, ale jeho původní účel byl právě na uložení nočníku, který se do stolku zavřel. Některé noční stolky měly i rafinované maskování, kdy hořejšek vypadal jako stoh knih, a když se vrchní čast odklopila, byl zřejmý pravý účel tohoto zařízení.

Na cestování dostavníkem, který nezastavoval, byly určeny přenosné nádoby. Zajímavostí  je například typ dámské urinační nádoby, kterému se říkalo bourdalou. K ní se váže legenda, že dámy na francouzském královském dvoře měly oblíbeného kněze jménem Bourdalou. Ten vedl velmi dlouhá, mnohahodinová kázání.

Aby dámy nemusely kázání opouštět, komorná jim v případě potřeby poskytla tento dámský nočníček, protože v době krinolín určitě nebylo možné si jen tak odskočit. Než se dáma oblékla, trvalo to hodiny. Proto se používaly nočníčky.

Také se traduje, že na dvoře Kateřiny Veliké tuto funkci zastávali trpaslíci, protože byli malí a mohli takto posloužit velmi diskrétně.

Soužití manželů

Ve vyšších společenských vrstvách byla oddělena celá ženská a mužská část, nejen ložnice. Prostorám obývaným paní domu a jejími společnicemi se říkalo fraucimor. Manželé se navštěvovali po vzájemné dohodě. Vlastně se nemuseli potkat vůbec. Často také žili na různých místech – manžel dlel u panovnického dvora a věnoval se politice nebo válčení a manželka spravovala panství. Viděli se třeba jednou za půl roku. Pán měl svou družinu a paní domu zase fraucimor, který tvořily dámy, většinou neprovdané dívky a vdovy. Fraucimor nebyl o zábavě. I urozené ženy poměrně tvrdě pracovaly. Tkaly, vyšívaly, šily, dohlížely na vaření a chod domácnosti, staraly se o děti, věnovaly se dobročinnosti. Na zahálku ve středověku nebyl čas ani na hradě. 

Společné stolování

Stolovalo se většinou společně. Když nebyl pán domu přítomen, jedla paní ve svých komnatách se společnicemi.

Jídelníčkem bychom byli asi zklamaní. I vysoké společenské vrstvy jedly velmi skromně. Navíc bylo během roku hodně církevních půstů. Nejdelší byl půst před Velikonocemi. Ale i advent, předcházející Vánocům, byl postní dobou. Pokud zrovna nebyla sezona lovu, maso se na stůl moc často nedostávalo.

Dobytčata i drůbež se porážely jen při slavnostních příležitostech. Během roku se jedly hlavně kaše naslano i nasladko, zahuštěné polévky, omáčky, kompoty, zelí, tuřín, řepa a chléb. Hodně se v kuchyni používaly bylinky a koření. Brambory se rozšířily až v 17. století. To, co konzumovali, bylo na naše poměry opravdu velmi skromné. Například císař František Josef míval k snídani pravidelně jen dvě žemle a kávu. Služebnictvo paradoxně mnohdy jedlo v běžném životě mnohem vydatněji, protože bylo manuálně pracující, a panstvo se tedy staralo, aby sloužící měli dostatečný přísun kalorií. 

Jídelníček v období Vánoc 

Protože Štědrý den je ještě součástí adventu, a tedy se na něj vztahují postní omezení, jedly se kaše a ryby, jako dezert tvarohový koláč, různé pečivo, kompoty ze sušeného ovoce. Masový býval oběd na Boží hod vánoční. Většinou to byla husa, vepřová pečeně nebo uzené maso. Hovězí bylo luxusním pokrmem.

Kráva dávala mléko a živila rodinu. Býčci byli na chov a volci pracovali na poli a tahali povozy. V panských domech se častěji než maso domácích zvířat připravovala zvěřina.

Novinky a zvyky ze zahraničních království

Česká šlechta, nemluvě o panovnických dynastiích, si přivážela manželky i manžely z různých cizokrajných zemí. Ti spolu s věnem přiváželi své družiny a zvyky. Nevěsta si s sebou zpravidla vezla plně vybavenou domácnost a často sem s ní přicházela i znalost luxusnějších předmětů, látek a podobně. Když to pak ostatní viděli, chtěli to také, což motivovalo kupce k dovozu luxusních předmětů a posléze řemeslníky k tomu, že žádané věci začali sami vyrábět.

Z ciziny kromě toho na panské dvory přicházelo množství stavitelů, umělců a řemeslníků. Jejich prostřednictvím se jednotlivé společenské vrstvy seznamovaly a často i přijímaly cizí zvyklosti, ať to byly módní novinky, nebo úprava jídel. Týkalo se to všech oblastí života, nejen stolování. 

Příbor v podobě jak jej známe dnes 

Nejmladší je vidlička. K základu vždy patřil nůž, protože tím se jídlo krájelo na malé kousky, aby se mohlo nabírat z mís rukama. Zvyk napichovat jídlo na vidličku je spojován s Byzancí a do Evropy pronikl přes Itálii v 15. století. Z Itálie se potom šířil dál jako cizokrajný zvyk, ze kterého si nejdříve všichni dělali legraci. Používání vidličky mohlo vést ale i k obvinění z čarodějnictví. Vždyť vidle (malou vidličku) používá ďábel k trápení duší. Vzhledem k tomu, že se jedly především kaše a polévky, byla potřebná ale spíše lžíce než vidlička. Patřilo k dobrému mravu, aby si stolovníci na hostinu přinesli vlastní lžíci a nůž.

Urození si nosili na diplomatické návštěvy vlastní příbor. Dokonce se stávalo, že když už byly na hostině příbory hostitele, někdo kontroloval, jestli si je pak některý z hostí neodnáší jako suvenýr.

Při pořádání velkých hostin bývalo zvykem si příbory i jídelní servisy půjčovat. Na hradech a zámcích v masivních příbornících často vidíte nainstalované velké servisy s mísami a omáčníky a podobně. Ty se ale využívaly jen při velmi výjimečných příležitostech a patřily k ceněnému majetku domácnosti. Rozhodně nebyly určeny pro běžné stolování.

Nejdostupnějším materiálem pro jídelní servis bylo dřevo. To se různě upravovalo, potahovalo se kovem nebo zlatilo a z těchto dřevěných servisů jedla i lidé z těch nejvyšších vrstev. Používalo se při běžném stolování nebo třeba v období půstu. Dřevěný příbor a dřevěné nádobí ho i symbolizovaly. Stříbrné a zlaté nádobí si mohli dovolit jen na císařských a královských dvorech. Používalo se cínové, ale i olověné nádobí, protože o zdravotní závadnosti některých kovů neměl nikdo tušení. Sklo bylo ze začátku velmi vzácné. Víme, že ve středověku používali skleněné předměty, ale byly to luxusní výrobky dostupné jen těm nejbohatším. V měšťanských domácnostech se sklo stalo běžnou součástí vybavení domácnosti až v 19. století. I na šlechtických sídlech se skleněné číše používaly jen při výjimečných příležitostech, daleko více se používaly dřevěné, keramické a kovové. 

Svícení na hradech 

Ve středověku se chodilo brzo spát – lidé vstávali s východem slunce a uléhali s jeho západem. Jinak se ale používaly především louče. Svíčky byly drahé. Při výjimečných příležitostech se používaly svíčky z včelího vosku. Lojové svíčky byly dostupnější, ale kapaly a čoudily. A svíček bylo potřeba opravdu hodně. Ve francouzském Versailles měl majordomus přesně spočítáno, kolik voskovic potřebuje k slavnostnímu nasvícení unikátního barokního divadla, a i králův rozpočet umožňoval divadlo rozzářit jen výjimečně.

V malých místnostech a v ložnicích se používaly hlavně svíčky a lampy, v nichž se svítilo olejem. Ke zvětšení záře svíček se využíval odraz světla v lesklých materiálech – kovu a skle. Určitě si vybavíte lustříky rozvěšené na stěnách, zdobené zrcátky. V nich se pak světlo odráželo a násobilo. Proto se později těšily takové oblibě křišťálové lustry.

Zima v ložnicích

 Ačkoli dříve nebyli lidé tak zimomřiví, do nohou postelí se dávala nahřátá cihla. Postele také měly hodně těžké závěsy, které se zatáhly, čímž se vytvořil menší zateplený prostor. Zpočátku se těšila oblibě i lůžka, která připomínala dřevěné skříně. Tam si spáči vlezli, zabouchli dvířka, noční košili doplnili čepičkou a punčochami na spaní a bylo jim teplo.

Ložní prádlo již také existovalo. Na slamník či matraci se prostírala plachta, předchůdkyně prostěradla. Matrace se vycpávaly žíněmi nebo peřím. Do slamníku patřilo seno nebo nasekaná sláma. Bylo důležité umět ji nacpat rovnoměrně. Matrací mohlo být na sobě i několik. Vše se pak doplnilo polštáři a peřinou, které byly plněné slepičím nebo husím draným peřím. U nižších vrstev se používala spíše ovčí houně nebo nějaká tkaná přikrývka. Chudší lidé se také na noc nepřevlékali, jen si svlékli horní vrstvu oděvu.

Nákladné účesy dam a jejich ochrana při spánku

Nosily je nejen ženy, ale i muži. Když vidíte postele na zámcích a hradech, zdají se krátké. Lidé byli skutečně menší, což souviselo i s tím, že mnohem méně jedli a měli jinou skladbu stravy. Ale další důvod byl, že v posteli spíše seděli, než leželi. Byl to takový polosed, poduškami měli podložená záda.

Vytvoření takového nákladného účesu trvalo i šest hodin. Účes vydržel týden nebo až měsíc. Jako tužící přípravek se používal například výluh z chmelu, kopřiv, bílky a podobně. Nutností pak byla speciální drbátka. 

Všudypřítomné krysy a jiná havěť

Ve středověku hlodavce hubili už proto, že požírali zásoby. Úlohu kočky plnili i malí psíčci. Předchůdkyní domácí kočky byla také cibetka. Nejnebezpečnější bylo, že přemnožené krysy či jejich blechy přenášely mor. Mimochodem, ještě v době baroka byly velkým problémem blechy a vši. Dámy proto nosily při sobě v šatech nebo i v účesu speciální krabičky, do nichž se dávala směs lákající parazity jako pastička myši. Dovnitř se dostali, ven už ne.

Většinou jsou v historických pramenech zmiňovány blechy a vši.

Ukládání šatů

Používaly se truhly, do nichž se skládaly látky i šaty. Jednou ročně se vše vyndavalo, protřepávalo a prokládalo levandulí. Některé truhly měly ještě speciální vyložení vnitřních stran vonným dřevem, zejména růžovým nebo cedrovým, které uvolňuje silice a odpuzuje škůdce. Pořízení šatů bylo finančně velmi náročné. Jednak látky, které se používaly, byly dovážené, zdobené krumplováním, prošívané zlatou a stříbrnou nití, zdobené drahými kameny.

V dědických soupisech se objevuje i popis garderoby – šaty se totiž dědily. Civilních šatů se dochovalo velmi málo a zajímavé je, že informace o tom, z jakých látek se světský šat šil, poskytují dochované kněžské ornáty. Obnošené šaty totiž věnovali šlechtici často církvi. Ta je buď rozdala chudým, nebo je nechala přešít na ornáty. Pořízení jedněch lepších šatů vyšlo šlechtičnu přepočtem na dnešní ceny tak na 60 až 70 000 Kč. Cena však mohla dosáhnout i statisícových částek a šlechtici za ně třeba zaplatili částku odpovídající ročním odvodům menšího panství. Zámecká paní z nejvyšších vrstev měla takových šatů i třicet. Záleželo ale samozřejmě na tom, zda žila u dvora, nebo pobývala v odloučení na panství. Dáma pohybující se ve společnosti musela šaty střídat podle společenských událostí a ročních období. Jinak vypadal její oděv v době půstu a jinak o Velikonocích. Oděv symbolizoval společenské postavení a žena v něm reprezentovala svého muže. Dvořan svým oblečením musel reprezentovat panovníkův majestát. Ludvík XIV. tak přivedl nejednoho ze svých dvořanů k bankrotu. Šlechtičny svým dvorním dámám často věnovaly některé ze svých šatů jako svatební. To zavdávalo možnost k malým naschválům, protože dvorní dámě, která nebyla příliš oblíbená, paní věnovala schválně šaty, o kterých věděla, že jí určitě nebudou slušet. A bylo společensky nepřípustné dar odmítnout. I boty se ukládaly do truhel. Rakouské císařovny si ale například směly tytéž boty nazout jen jednou. 

Lamačka mečů i srdce královského – Eliška Pomořanská

Karel IV. si chce upevnit post panovníka a dobyvatele i dobrého politika. Potřebuje rozšířit svoje území od další města. A proto v dubnu 1363 jsou v plném proudu jednání o jeho dalším sňatku. Karlovi je již 47let a hodlal si vzít za manželku 16letou Alžbětu (Elišku) Pomořanskou. Ke svatbě si Karel vybere Hod Boží svatodušní, tedy 21. květen 1363. Alžběta je v Praze korunována 18. června 1363 a dostává obvyklá věnná města českých královen: Hradec Králové, Vysoké Mýto, Chrudim, Kostelec nad Labem a Mělník. Jako císařovna bude pomazána v Římě 1. listopadu 1363.

Karlovi nastalo dlouhé a již poslední soužití po boku nejen fyzicky (Eliška dle kronikářů „na Karlovo výhradní povolení“ na veřejnosti „trhala zbroj a lámala meče“!), ale i duševně a intelektuálně silné ženy, která byla navíc i velmi ekonomicky zdatná. Navíc byla dost plodná, takže tím pádem lze říct, že Karel byl po jejím boku velmi spokojen. Však mu také porodila budoucího římského císaře Zikmunda Lucemburského(1368-1437) – ale o jeho zvolení už se Karel nedověděl. Karel IV. zemřel 29. listopadu roku 1378 na zápal plic. Jeho místo na českém trůnu zaujal jeho syn Václav IV. z manželství s Annou Svídnickou, jenž byl otcem příliš rozmazlován. Nový panovník tak nebyl nic víc než notorický opilec. Alžběta hrozně toužila po moci, proto také protěžovala svého syna před Václavem IV.  Ale ze všech sil se snažila prosadit vlastní regentství a Václava odstranit z politické scény.
Existuje dokonce teorie, podle níž byl Václav IV. císařovnou otráven přímo ve dnech pohřbu svého otce, jenomže přežil. (Během svého života ostatně „ustojí“ několik atentátů. Snad i díky vysoké toleranci na alkohol, a tím i jiné drogy vydrží vyšší koncentraci jedu, než jeho spolustolovníci, kteří na otravu umírají.)

Václav IV. sice věděl o mocichtivosti a lstivých plánech své nevlastní matky, ale protože se raději se toulal po lesích, lovil a užíval života, přenechával často vládu nad českou zemí právě v rukách Elišky. A potenciální regentka se činila. Upevňovala si moc, dokonce měla velmi úzké vazby s církví. Možná by záhy pevně uchopila také otěže celé vlády, kdyby náhle nezmizela z politické scény! Neznámo kam. Neexistuje jediný dobový záznam o její smrti.

„…dne 14. února 1393 zemřela na svém sídle v Hradci Králové císařovna-vdova Alžběta(Eliška) Pomořanská,“ čteme jen strohou poznámku u Karlova moderního životopisce JiříhoSpěváčka. A teď pozor: „…jež … Václava v lásce neměla.“ 

Hodně lidem okolo českého trůnu si muselo oddechnout, když náhle ta stará ambiciozní dáma a nekompromisní intrikánka skonala. Nejvíc asi Václavu IV., ale také Joštu Lucemburskému, který jako synovec Karla IV. také usiloval o trůn český i římský. Nebo také královi rádci z řad nižší šlechty v čele s neúprosným intrikánem Zikmundem Hulerem. Ti by za Alžbětiny regentské vlády opět neměli šanci si přivlastnit další majetek z královské državy. Kdokoliv z nich měl důvod císařovnu-vdovu zavraždit. Mohla ovšem také zemřít přirozenou smrtí, ale to neodpovídá rychlosti, s jakou zmizela z politického života a rovněž to neodpovídá mlčení, jaké její tak náhlý konec provázelo…

Manželka hysterka

První manželku Blanku z Valois si český kralevic Karel IV. vzal roku 1323 z vůle svého otce Jana Lucemburského. Ten přemyslovského prince „uklidil“ před vzbouřenou českou šlechtou do Francie a oženil jej v pouhých sedmi letech se stejně starou princeznou. Svatba byla vzhledem k věku snoubenců pouze symbolická. Karla pak vychovávali u královského dvora v Paříži, zatímco se jeho mladinká manželka vrátila domů na zámek své matky. Sexuálně spolu začali ti dva žít až kolem roku 1330, kdy prý Karel svoji věčně pobledlou a neduživou manželku romanticky unesl…

Jenže princezna si užívala jen chvíli. 15letý Karel musel odjet se svým otcem do Itálie. Zde získal bohaté zkušenosti a zvláště erotického rázu. Manželce se pak věnoval se střídavou intenzitou – musel přece zplodit následníka! Od Blanky se ale dočkal jen samých dcer. Karel měl stále více povinností mimo Prahu, takže býval často pryč. Jen někdy Blanku mohl vzít s sebou. Hysterická Blanka, která mu svými scénami ztrpčovala život, upadala do stále větších depresí. Z nich ji na chvíli vytáhla až korunovace českou královnou 2. září 1347, po níž následovala velmi opulentní hostina. Královna Blanka se výtečně bavila, ale už další den se jí deprese opět vrátila, protože se vše vrací zpět do starých kolejí. Král měl všechno – jen následník mu do úplného výčtu všech úspěchů chyběl. Ubohou Blanku děsily staré historky o zapuzených panovnicích, které nedokázaly porodit syny…

Své královské koruny si Blanka z Valois příliš neužila. Zemřela záhy po své korunovaci. Náhle a záhadně 1. srpna 1348 přímo ve svých komnatách na pražském hradě. Bylo jí pouhých 32 let. Podle starších dějepisců Blanka podlehla moru, který tehdy v Evropě řádil. Moderní historik František Kavka to však vyvrací, neboť morová rána postihla Čechy až o dva roky později. Navíc je vyloučené, aby morem na královském dvoře onemocněl pouze jediný člověk. A žádný z dalších případů nákazy z inkriminované doby není znám. Důvod Blančiny smrti je třeba tedy hledat někde jinde. Podle dalšího historika mohlo jít o tuberkulózu.

„pro Karla znamenala smrt manželky, s níž prožil – s přestávkami – více než čtvrt století, citelnou ztrátu…Ztrátu o to citelnější, že římský a český král neměl dosud následníka.“ 

Je dost možné, že si Karel oddechl, když jeho věčně hysterická manželka, až patologicky vyžadující jeho pozornost, zemřela. Konečně se mohl znovu oženit s princeznou, která mu porodí vytouženého syna. Zabýval se také zapeklitou mocenskou situací, jíž mohl vyřešit právě jen díky novému sňatku.

„Nerodí ti syny – tak se jí zbav!“ 

To radil také Karlovi jeho nekompromisní otec Jan Lucemburský. Říkali mu to i další státníci. Je ovšem nesmysl, že by si Karel IV. objednal vraždu vlastní manželky, byl velice zbožný a navíc byl výborný politik a státník, ale dá se předpokládat, že už postrádal důvod trávit s ní intimní chvíle. Blanka se cítila opuštěná a zbytečná. Pro ní to byla neřešitelná situace, kdy Karel potřeboval následníka trůnu a ona se bála, že když mu ho není schopna dát, že jí Karel zavrhne. Tu hanbu by nepřežila! A tak je možné, že jedné noci třeba spolkla jed, kdo ví…

Krásná, ale hloupá

Všechen ten prapodivný kolotoč kolem  sňatku Karla IV. s Annou Falckou začal dávno předtím, než Blanka z Valois zemřela. Vlastně v den jejich pražské korunovace, která se vůbec nelíbila římskému císaři Ludvíku Bavorovi. Zatímco na česko-bavorském pomezí došlo k tahanicím, císařův syn Rudolf provokativně zaútočil na lucemburské Tyroly. To už si Karel přece nemohl nechat líbit! Vyrazil proto na česko-bavorské pomezí…

Aby se Karel teď sám stal císařem, potřeboval většinu kurfiřtských hlasů (hlasů říšských knížat, která mají právo volby). Rozhodujícím byl ten falcký, a vzhledem k tomu, že Karlovi právě zemřela manželka, rozhodl se oženit s mladičkou Annou Falckou. Svatba 33letého Karla IV. s půvabnou 20letou Annou se konala 4. března 1349 a ještě téže noci byla samozřejmě v manželském loži „naplněna“. Slavnostní korunovace nové české královny, kronikáři zvané „Mečka“, proběhla 1. listopadu 1349 v pražské katedrále sv. Víta – to už byla Anna ve vysokém stupni těhotenství. Svému muži a králi v lednu 1350 porodila prvního syna a dědice. Dali mu jméno Václav. Karel byl blažený. Manželce už nebydl vděčný jen za císařský titul.

Rodinné štěstí se však brzy zhroutilo. Karel měl následníka, takže tím pádem už jeho zájem o manželku opadl a navíc v říjnu 1350 onemocněl velmi vážnou chorobou, která ho na dlouhé měsíce upoutala na lůžko. 

„Šlo tehdy o náhle vzniklou tetraparézu či tetraplegii, to znamená obrnu čtyř končetin, jež měla zprvu hrozivý průběh,“ 

Tak tuto chorobu nazval neurolog Ivan Lesný. Nikdo dodnes o podstatě Karlovy nemoci neví nic určitějšího. Moderní odborník sází na ochrnutí po pádu z koně při turnaji (ale proč se pak o tom nikde nepíše?!), starší historici se přiklánějí k teorii „jedu“. Podle neznámého kronikáře, pokračovatele Matyáše Neuburského, měli být viníky nespokojení čeští aristokraté (ale ti spíše „svého“ Karla protěžují!) či dokonce jeho vlastní (jindy tak oddaný) bratr Jan Jindřich. Se zajímavou myšlenkou přišel i  Florenťan Matte Vilani, který za viníka označoval – Annu Falckou! Ale proč by zrovna ona chtěla zabít člověka, který jí dává všechno?! Anna byla sice krásná, ale chytrosti jí Bůh moc nenadělil. Neměla prý v úmyslu Karla zabít. Údajně mu namíchala příliš silný „čarodějnický nápoj lásky“… Je to logické, ale otázka je proč se příčina panovníkovy choroby veřejnosti tajila. Pád z koně nebyl důvod zapírat, stejně jako pokus vraždy aristokratickým odbojníkem. Fatální „omyl“ hloupé manželky pak jistě ano!

Karel se uzdravil, ale své ženě se vyhýbal, jak jen mohl. A pak přišla rána. 28. prosince 1351 náhle a bez zjevné příčiny zemřel ani ne dvouletý následník trůnu Václav. Malý princ byl přitom zdravý jako řípa. O 13 měsíců později ho na onen svět následovala i jeho matka. Je možné, že tyto dvě smrti měly nějakou souvislost. Možná by se souvislost našla. Klíčem k této záhadě mohla být především Annina hloupost. Skrze chlapce chtěla umanutá Anna vytrestat svého manžela za jeho nezájem. Ve své naivní hlavičce předpokládala, že když dítě zemře, král k ní opět přijde na lože. Ale Karlovi možná došlo, o co se celou dobu Anna snaží. A možná se jednoho dne rozhodne s ní nadobro skoncovat… Dokonce to vypadalo i tak, že mu už podruhé Anna dala opět vypít silný „nápoj lásky“. Ale zřejmě měla tu smůlu, že Karel už nápoj poznal po vůni, tak v nestřeženém okamžiku poháry vyměnil, aby se zachránil. Anna vypila ten jeho a vzápětí se kroutila ve smrtelné křeči. I tak mohla zemřít Anna Falcká…

Život středověké princezny od kojence až po starší váženou dámu

Obdětství a panenství

Ve středověku příchod děvčátka na svět byl od samého počátku života spojen spíše se starostmi, které se nevyhnuly ani královskému dvoru. 

Do jejích 8 let byla výchova malé princezny v rukou žen a byla stejná pro děti obou pohlaví. Teprve poté začínaly rozdíly ve vzdělávání chlapců a dívek. Toto období bylo věkem, kdy chlapci prvně oblékali kalhoty, které byly až do 20. století dívkám zapovězeny. 

Zatímco v období renesance princové podnikali cesty po Evropě, kde kromě poznávání cizích zemí a nabírání vědomostí na zahraničních univerzitách, získávali i intimní zkušenosti, dívky podléhaly domácí nebo klášterní výchově, kterou poskytovaly především některé ženské řeholní řády, mnohé z dívek se zasvětily přímo řeholnímu životu. Případně se staly součástí fraucimoru (dvorní dámy a služebné) na dvorech aristokratů. Od 18. století se  začaly objevovat také městské školy.

Pro urozené princezny však bylo přednější hlavně domácí vyučování, k čemuž byli najímáni vychovatelé – preceptoři. Dívky se vzdělávaly hlavě v četbě, psaní, cizích jazycích a vedle náboženství, literatury, hudby také v praktických odvětvích, které později využily při vedení vlastní domácnosti. Učily se účetnictví, mírám, cenám atd., v neposlední řadě také ručním pracím (hlavně vyšívání). 

Teprve od 18. století se také dívky vydávaly na vzdělávací cesty do zahraničí, kde si rozvíjely především jazykové, geografické či uměleckohistorické znalosti, o čemž svědčí zápisy z jejich cestovních deníků. Přístup k univerzitnímu vzdělání byl však ženám dlouho zapovězen.

 Svatba a manželství

Pomyslnou tečkou za obdobím dospívání a panenství bylo uzavření manželství, díky kterému se žena stala váženou i ctěnou a díky tomu také měla možnost získat významné postavení po boku svého váženého manžela, a to i v případě sňatku se společensky níže postaveným mužem.

Přestože dívky byly vychovávány především pro svou budoucí úlohu manželky a matky, zůstávaly mnohé z nich svobodné. Do 18. století byl obvyklou alternativou sňatku vstup do kláštera. O neprovdané sestry se však mohli postarat také ženatí bratři či vdané sestry.

Manželské svazky byly dlouho považovány spíše za ekonomické spojení a jen výjimečně to byla záležitost citu. To se změnilo až koncem 19. století. 

Navíc ještě dlouho přetrvával názor středověkého lékařství, který lásku řadil mezi choroby a snažil se na ni najít vhodný lék. Předmanželské sexuální zkušenosti byly mužům společností tolerovány, oproti tomu na nevěstino panenství byl kladen velký důraz.

Sňatková politika ležela plně v rukou rodičů, mužských příbuzných nebo poručníků, dívka zůstala bez možnosti ovlivnit volbu svého budoucího partnera. Nebylo zcela výjimečné, že věkový rozdíl partnerů byl i několik desetiletí. Sňatku předcházel rituál tzv. výprosu nevěsty, zásnub a svatebních smluv, které vypadaly jako taková rodinná slavnost.

Žena po svatbě následovala manžela na jeho panství, mnohdy se loučila po svatbě se svými blízkými i původním domovem navždy.

Že tato spojení nebyla vždy šťastná, vypovídá soukromá korespondence Perchty z Rožmberka. Desítky dopisů adresovaných blízkým žalují nejen na citový chlad manžela, ale dokonce na hmotnou nouzi, kterou v manželství Perchta trpěla.

Sňatkem se dívka oddělila z původní rodiny a získávala věno, kterým byly odbyty veškeré majetkové nároky – peníze a nemovité statky.

Věno byl vlastně příspěvek do nové domácnosti i jmění, které mělo ženu zajistit ve stáří v případě manželovy smrti. Nevěsta dostávala do výbavy obvykle také oblečení, ložní prádlo a klenoty.

V případě více dcer bylo věno vypláceno všem ve stejné výši, vyjímku tvořily pouze nemocné či nějakým způsobem handicapované dívky, které mohly dostat věno vyšší.

Svatba a s ní spojené rituály byly odrazem společenského postavení snoubenců. V tom, jak celá svatba byla nákladná, byla znát ekonomická úroveň rodiny. Na Rožmberském dvoře nebyly výjimkou dokonce několikadenní svatby. Z této doby se dochovaly i kuchyňské účty, takže si dnešní člověk může snadněji udělat představu, jak taková svatba mohla vypadat zejména po stránce gastronomické. 

Příkladem může být soupis surovin a pokrmů pro svatbu Viléma z Rožmberka s Polyxenou z Pernštejna v listopadu 1587, který zaujme nejen svou skladbou, ale zejména kvantitou.

Po skončení svatebního veselí bylo zvykem objet celé panství manžela, aby byla mladá manželka představena příbuzným, úředníkům, služebnictvu. Zvyk svatební cesty se ujal až teprve v první polovině 19. století. 

Se vstupem do nové etapy života manželka převzala důležité role, stala se paní domu, matkou a reprezentovala ve společnosti svého manžela.

Mateřství

Nejdůležitějším naplněním manželského spojení  bylo mateřství. Bezdětnost byla v té době ohromnou tragédií a někdy důvodem k rozpadu manželství. Období manželství bylo obvykle obdobím několikanásobného těhostenství a sérií porodů. Sám porod byl však velmi rizikovým životním okamžikem pro matku i dítě také v aristokratickém prostředí. Důvodem byly vedle obvyklých porodních obtíží dlouho špatné hygienické podmínky a neodborně vedený porod či nevhodné postupy v případě komplikací. Těhotenství bylo časté, žena mohla být těhotná i 15krát, ale úmrtnost novorozenců byla velmi vysoká, takže se málo dětí dožilo dospělého věku. Prameny pro období 16. – 18. století uvádějí, že 15. roku života se dožila pouhá necelá polovina živě narozených dětí. Též úmrtnost rodiček byla ještě v 19. století ve všech sociálních vrstvách vysoká, kolem 10 procent, rapidní snížení přinesl až přelom 19. a 20. století. 

K zajištění zdraví matky i dítěte v průběhu těhotenství se vázalo mnoho rad, zásad a pověr. Svůj význam měla rozumná strava a rozličné byliny, které pomáhaly proti obtížným těhotenským stavům. Zda-li byly účinné proti nepříznivým silám například popel z ježka, sušená zaječí krev nebo holubí trus, se dnes lze už jen dohadovat. Velkou oporou byla rodičkám také křesťanská víra a vroucí modlitby. Narozením dítěte však omezení nekončila. Protože byla žena v období šestinedělí považována za nečistou osobu v moci zlých sil, byla izolována s dítětem na lůžku. Kromě obav z případného uřknutí a moci zlých sil mělo toto omezení také svůj racionální důvod, ústraní zajišťovalo matce a dítěti potřebný klid. Tato omezení skončila pro rodičku vykonáním očistného církevního obřadu – nazvaného úvod požehnání ženám po porodu.

Život ženy byl poté členěn většinou řadou dalších těhotenství či šestinedělí. Mezitím však žena plnila úlohu paní rezidence. Péče o děti a domácnost byla hlavní náplní jejích dní. Domácností urozených paní byl rezidenční dvůr.

Nebylo běžné, aby žena opouštěla domov častěji, než bylo nezbytně nutné, téměř vždy za doprovodu manžela, družiny paní a dívek či služebných.

Žena vdova

Konec manželského soužití obvykle přinesla smrt jednoho z partnerů, která mohla být pro některé páry osudovou ztrátou, pro jiné vykoupení z nešťastného svazku. Vyšší zastoupení ovdovělých žen dožívajících bez partnera neznamenalo dřívější úmrtnost mužů, ale poukazovalo na častější uzavírání nových manželství ze strany ovdovělých mužů.

Pro ženu znamenal status vdovy zcela novou životní situaci. Vdova měla největší možnost svobodného jednání, kterou české právo a společnost ženám skýtala. V majetkovém a osobním právu byla vdova rovna mužům, mohla volně nakládat se svým věnem, kterým byla zabezpečena už při vstupu do manželství. Pokud byla zároveň poručnicí svých dětí, okruh jejích práv se zvětšoval.

Od počátku 19. století začaly mít ženy díky sňatkovým smlouvám v případě ovdovění přístup ke společnému majetku, kterým dříve disponoval pouze manžel. V mnoha případech jim toto umožnil svojí závětí.

Po smrti manžela měla žena možnost volby dalšího života. Svůj život bez partnera mohla dožít zabezpečena v klášteře. Společensky nejpřijatelnější variantou bylo tzv. věrné vdovství, resp. dožití v sexuální čistotě bez uzavření nového manželství. Vdovství se tak v případě pohlavní zdrženlivosti přiblížilo stavu panenství. Mnohdy však ekonomické či státní zájmy převážily nad věrným vdovstvím a žena uzavřela další sňatek.

K poslední etapě v životě ženy jsou přiřazovány moudrost, zkušenost, vyrovnanost, úcta a respekt, oproti tomu však také projevy fyzického stárnutí a s tím spojené mnohé neduhy. V aristokratickém prostředí nebyla žena ve stáří bezprostředně ohrožena sociálním propadem, dožívala na svých statcích, u příbuzných či v klášterním prostředí. Mnohé šlechtičny svůj zájem směřovaly k charitativní činnosti a péči o potřebné. Počátek stáří byl často kladen už do období 40 – 50 let, kdy žena ztrácela svou schopnost plodit děti a její životní role tím byla završena, v tomto období už byla také mnohdy vdovou a osamělost se stávala nevyhnutelnou.

 Královna, která v Čechách nikdy nebyla 

Francouzská princezna Anna z Foix a Candalle patří do kategorie českých panovnic, které nejsou příliš známy. Většinou to bylo tím, že dotyčná princezna zemřela velmi mladá, ale častěji to bylo tím, že Čechy nikdy nenavštívila. 

Anna z Foix (asi 1484-1506) jako malá netušila, jaký osud ji potká a jaké cti se jí dostane. O daleké zemi, kam se jednou provdá, vlastně vůbec nic nevěděla. Byla dcerou hraběte Gastona z Foix a Kateřiny Navarrské. Po pradědečkovi měla sice v sobě kapku královské krve, neboť ten se oženil s jednou z princezen z rodu Valois, ale nebýt sňatku, byla by jednou z mnoha nepříliš významných francouzských šlechtičen.

V době, kdy si ji po svých dvou nezdařených svatbách, které vlastně nikdy nedošly naplnění, vybral stárnoucí český a uherský král Vladislav II. Jagellonský (1456-1516), žila po předčasné smrti rodičů u své tety, kterou byla francouzská královna Anna Bretaňská. Žila s ní na zámku Blois jako její dvorní dáma. Na zámku se mladá šlechtična naučila číst a psát a osvojila si i znalost latiny.

Vladislav (prapravnuk Karla IV.) si ji vybral podle portrétu. Prý se do ní tak zamiloval, že o jiné nevěstě už ani nechtěl slyšet. Když ji pak viděl na vlastní oči, byl zamilovanější ještě víc, protože prý skutečnost předčila jeho očekávání. Ovšem na druhé straně třeba historik František Palacký naopak zmiňoval, že Anna z Foix moc krásy nepobrala, že byla tlustá, a oceňoval ji spíše jako ženu, která se přes své mládí stala dvorní rádkyní jinak věčně nerozhodného krále.  

Svatební smlouvy byly sepsány a svatba se konala v zastoupení v roce 1502 na zámku Blois na řece Loiře, pak se Anna vydala i se svou družinou do Budína. Ještě předtím byla v Székesfehérváru korunována na uherskou královnu. Vladislavovi bylo už 46 let a stále byl bez dědice. Dokonce se tvrdilo, že byl panic. Anna byla dvakrát mladší než on. Vladislav byl nejen mírný král, ale také velmi hodný člověk. Konečně ho potkalo to obyčejné lidské štěstí a on si toho nesmírně vážil. Také si velmi vážil každého okamžiku, který mohl strávit po boku své milované ženy Nehnul se od ní ani na krok a měl vždy oči jen pro ni. V jejích komnatách dokonce trávil více času, než bývalo tehdy obvyklé. Anna mu jeho lásku oplácela a podle všeho byla v manželství s ním velmi šťastná. Poměry v Uhrách byly sice drsnější a primitivnější než v její rodné Francii, ale ona si v dopisech domů vůbec na nic nestěžovala. Rychle se přizpůsobila a hlavně se do svého manžela také zamilovala.

Jejich vroucí láska nezůstala dlouho bez následků. Dne 23. července 1503 porodila královna Anna prvního, tolik toužebně očekávaného potomka. Byla to sice „jen“ dcera Anna, pozdější česká královna Anna Jagellonská, ale i tak byl Vladislav šťastný. Když pak Anna otěhotněla podruhé a porodila v roce 1506 syna a dědice Ludvíka, jejich velké štěstí s nimi prožívalo celé království. Synek byl sice hodně slabý, dlouhou dobu to vypadalo, že zemře, ale přežil. 

Anna se však z těžkého porodu nemohla vzpamatovat a za necelý měsíc po narození svého syna zemřela. Dnes se historikové domnívají, že příčinou byla horečka omladnic, v té době to byla neznámá. Po Annině smrti byl Vladislav hodně zoufalý a to ho poznamenalo do konce jeho života. Jejich společný manželský život byl tak krátký a jejich štěstí trvalo pouhé čtyři roky. Král byl tak plný žalu, že se ani nedokázal na dlouhou dobu věnovat svým vladařským povinnostem. Svou něhu a laskavost pak přenesl na své dvě děti, které mu milovanou ženu neustále připomínaly. Sám se do konce života už neoženil, ani žádnou ženu nehledal. Tomu byla opravdu láska jako z pohádky… (někdy mám pocit,že jsem Anna a mám doma svého Vladislava 🙂 )

zdroj: http://zena-in.cz/clanek/anna-z-foix-kralovna-ktera-v-cechach-nikdy-nebyla

Eleonora Akvitánská obětavá a milující matka anglického krále Richarda Lví srdce  

Byla nazývána babička Evropy na přelomu 12. a 13. století. Přivedla totiž na svět deset dětí (dva synové z nich se staly anglickými králi, jeden vládl spolu se svým otcem a dokonce i dvě její dcery se staly královnami) a dožila se úctyhodného věku 82 let. Ale Eleonora Akvitánská nebyla jen manželkou, matkou, ale měla ve své době velký vliv. Byla stejně silnou vládkyní jako její tchyně – 1. královna Anglie – Matylda. Takovým velmi silným ženám s touhou pomoci se říkalo Vlčice. Když Eleonoře zemřeli rodiče, dokonce i její bratr a dědeček, stala se jedinou dědičkou Akvitánie (součást Francie). Navíc byla krásná, bohatá a dokonce v porovnání s jinými urozenými byla i nesmírně vzdělaná. O její dědictví má zájem především francouzský král Ludvík VI. Ale dědictví nechce pro sebe, ale pro svého syna Ludvíka VII., který by nejradši trávil svůj čas v klášteře, ale nesměl. Jeho otec rozhodl, že se s Eleonorou musí co nejdřív oženit. Eleonora se za Ludvíka VII. provdala ve svých patnácti letech a tím se stala francouzskou královnou. Její tchán totiž umírá pouhých šest dní po svatbě. Její manžel Ludvík byl mírný a laskavý člověk. Moc si jí vážil a nesmírně ji miloval. Jenže příliš temperamentní Eleonora se s ním nudila. O svém muži říkala, že je to spíše mnich než král. Měla o svém dalším životě odlišné představy než on a taky to dávala dost jasně najevo. V manželství jim to po čase začalo skřípat. Důkazem toho je například i to, že první dítě (dcera Marie) se totiž narodila až po dlouhých osmi letech. 

Když se Ludvík VII. rozhodl pro účast ve druhé křížové výpravě do Palestiny, Eleonora se rozhodla, že pojede s ním. On ovšem nesouhlasil, ale Eleonora se i přesto do Palestiny spolu s dalšími urozenými dámami vydala. Výprava však byla neúspěšná a král to dává za vinu své ženě a jejímu doprovodu. Eleonora byla mimo jiné nařčena z vlastizrady, když se o ní šířily zvěsti, že měla poměr se svým strýcem (který byl mimochodem velmi pohledný). Láska mezi jí a manželem Ludvíkem VII. se postupně vytrácela. Na zpáteční cestě z výpravy se dokonce vracejí každý na jiné lodi. Na chvíli se ale zastaví v Římě u papeže, aby je rozvedl. Ten jim ale naopak přikázal, aby spolu strávili společnou noc a pokusili se ještě manželství zachránit. Výsledkem této noci v Římě byla druhá dcera Alix (r. 1151), ale rok následující bylo manželství i tak prohlášeno za neplatné. Pro zrušení sňatku s Ludvíkem použila zákon, který zakazoval sňatky pokrevně příbuzných, což Eleonora a Ludvík přes několik generací byli. Takových církevních zákonů do té doby využívali pouze muži, kteří se potřebovali zbavit svých manželek. Ale Eleonora se nebála a jednala. Získala od papeže povolení ke zrušení sňatku a následně díky předmanželské smlouvě, kterou sepisoval ještě před smrtí její otec, zpět získává i svá území. Musela se však vzdát svých dvou dcer. Jako důvod bylo uváděno, že by nebyla pro své dcery ten správný morální vzor. S Ludvíkem se rozvedla v roce 1152. V té době se již znala se svým příštím manželem Jindřichem II. 

Eleonora zůstala po rozvodu s Ludvíkem bez manžela, ale dlouho sama zůstat nehodlá. Je jí sice už třicet, ale ona sama si stále připadá krásná a mladá. Navíc je svobodná a dost bohatá. Rozhodne se tedy znovu vdát. Jejím vyvoleným se stal o 9 let mladší Jindřich, vévoda z Normandie a Anjou, příští anglický král Jindřich II., zakladatel dynastie Plantagenetů. Setkala se s ním v roce 1151, ale kronikáři o této události možná záměrně mlčeli. Za Jindřicha II. se vdala za pouhých 8 týdnů a dva dny po rozvodu s Ludvíkem VII. Svérázný Jindřich je sice mladší, ale stejně temperamentní a dominantní jako ona, takže se dá říct, že s ním se, na rozdíl od svého prvního manžela, nenudila vůbec. Z počátku se zdálo, že jejich vztah je ideální a dosti vášnivý. Narodilo se jim pět synů a tři dcery. Eleonora se o děti obětavě starala jako správná matka. I Jindřich se všem dětem a manželce věnoval, ale moc často doma nebýval. 

Časem to začalo skřípat i v tomto vztahu. Eleonora se věnovala především dětem a snažila se věnovat i manželovi, ale tomu už se nezdála přitažlivá. Navíc ve věcech vlády a politiky země Jindřichovi radila stále jeho matka královna Matylda, takže Eleonora už nebyla tak silnou ženou a nemohla se vyrovnat v politických snahách Matyldě. Ta ale rok po narození svého posledního vnoučete zemřela a tak dostala Eleonora ve svých 43 letech konečně šanci vládnout. Nebyla sice tak hrdou a pyšnou panovnicí, jako její tchyně Matylda, ale ono to bylo vlastně dobře. Na rozdíl od drsné a podle mužských názorů příliš panovačné Matyldy, se Eleonoře podařilo, jako manželce panovníka a jeho následovnci, získat lid na svou stranu. Sice neměla nárok na trůn jako její synové, ale přesto byla ve svém snažení velmi urputná a chtěla zajistit budoucnost aspoň svým dětem. Tato doba byla také dobou dvorské lyriky a dvorské lásky v celé Akvitánii. Ale Jindřicha už stárnoucí Eleonora nezajímala. Časem si začal užívat se svými tajnými milenkami, které mu Eleonora dost dlouho tolerovala. Ale když se na veřejnosti objevoval s krásnou a o mnoho let mladší Rosamundou z Woodstocku (známou též jako „překrásnou Rosamundou“ nebo „Růží světa“), rozhodla se ho Eleonora opustit a spolu s dětmi odjet do Akvitánska. Manželovi nevěry jí hodně trápily. Zašla dokonce tak daleko, že využila odboj svých synů proti otci, přidala se na jejich stranu a společně uprchli za prvním manželem Eleonory, králem Ludvíkem VII. Podle některých verzí dokonce prý sama byla iniciátorkou vzpoury a nabádala ke vzpouře i šlechtu jižní Anglie. Ale zdá se, že více než milenky jejího muže jí rozhněval fakt, že neměla v zemi takovou moc, jakou by si zasloužila nebo v jakou doufala. Proto se uchýlila ke vzpouře proti svému muži. Jindřich byl tímto jejím jednáním velmi rozezlen. To, že se proti němu vzbouřili jeho synové ještě překousl, bylo to v té době naprosto běžné, ale vzpouru své vlastní manželky nevydýchal. Do té doby se žádná žena nepokusila veřejně vzbouřit proti manželovi, v tom byla Eleonora přelomová 🙂 Král neváhal a svou ženu potrestal. Byla královými pobočníky zajata a držena v naprosté tajnosti celý rok. Jindřich nabídl synům že jejich matku propustí, když oni složí zbraně. Synové sice chvíli váhali, ale nakonec se s otcem usmířili a doufali, že jejich matku a svou manželku ze zajetí propustí. Ale Jindřich slovo nedodržel. Eleonoru sice osvobodil, ale udělil jí hned domácí vězení na dlouhých patnáct let. S dětmi a vnuky se na jeho příkaz Eleonora mohla vidět jen jednou za rok na Vánoce. 

Jindřich II. zemřel v roce 1189 a na trůn nastoupil Richard Lví srdce (syn Eleonory). Ze všeho nejdříve vysvobodil svou matku z domácího vězení a dal nařídit, že jí bude vrácena veškerá moc jako královně Anglie. Jí bylo už šedesát sedm let, ale byla stále vitální a připravená pomoci svému nejmilejšímu synovi vládnout.  Když Richard Lví srdce odjel na třetí křížovou výpravu, ona se stala anglickou regentkou a vládla Anglii po dobu Richardovi nepřítomnosti. To se kupodivu u poddaných setkalo s uznáním, jelikož nevládla z vlastní vůle, ale byla jen zástupkyní krále po dobu jeho setrvání na křížových výpravách. Před svým zvolením regentkou ještě Richardovi dojednala sňatek s princeznou Berengarií Navarrskou, kterou ženichovi dokonce nechala dopravit k obřadu až na Kypr. Novomanželka Richarda pak doprovázela do Palestiny. Eleonora se vrátila zpět do Anglie. Za nedlouho odhalila a sama překazila intriky svého nejmladšího syna Jana, který v době Richardovy nepřítomnosti chtěl usednout na anglický trůn.

Při návratu z Palestiny se však stali nepříjemné události, které Richardovi moc nepomohli. Jeho loď ztroskotala a navíc ačkoliv cestoval tajně pod jménem normanského kupce, upadl  u Vídně do zajetí babenberského vévody Leopolda V., který ho spolu s císařem Svaté říše římské uvěznil. A řekli si za Richarda dokonce o dost vysoké výkupné 100 000 hřiven stříbra. Eleonora ale syna ve vězení nenechala. Zavedla mimořádné daně, obětovala dokonce čtvrtinu svého osobního majetku a přinutila i církev, aby i ta přispěla na výkupné. Částku sehnala a zajistil, aby se peníze dostali do Vídně v pořádku a co nejrychleji. Richard byl z vězení propuštěn a setkal se s matkou. Té bylo v té době už sedmdesát dva let. Vyčerpaná odjela dožít do opatství Fontevrault ve Francii, kde je pochován její druhý manžel. Ale i odsud stále pozorně sledovala dění v Evropě. Když se dozvěděla, že se její syn Richard zranil střelou z kuše při bezvýznamné šarvátce, okamžitě za ním přijela. Její nejmilovanější syn jí však na následky zranění zemřel v náručí. 

Eleonora překonala svou averzi vůči chování svého nejmladšího syna Jana, který celou dobu o anglický trůn usiluje a pomohla mu ho získat. Procestovala kvůli tomu ve svých 75 letech dokonce celou Francii.  S Janem, řečeným Bezzemek, si ale nikdy nerozuměla. Jeho vláda jí přinesla nejedno osobní zklamání a dokonce bylo velké štěstí, že už se nedožila ztráty svého francouzského dědictví. 

Zemřela 31. března 1204 na tehdejší dobu v opravu úctyhodném věku 82 let. Přežila oba manžely a dokonce osm ze svých deseti dětí. Ale především byla velmi silnou a významnou ženou ve středověké historii Anglie… 

Takhle nějak asi Eleonora Akvitánská vypadala: https://www.youtube.com/watch?v=NVOFwLfchWA

zdroj: http://zena-in.cz/clanek/eleonora-akvitanska-manzelka-dvou-kralu

Ohnivá Jana – válečnice a pirátka 14.století 

Jeanne de Flandre (Jana nebo Johana Flanderská 1295 – 1374), hraběnka z Montfort-l’Amaury, vévodkyně bretaňská. Roku 1329 se provdala za Jana II. z Montfortu, nevlastního bratra bretaňského vévody Jana III. z Monfortu (je to sice nelogické, ale to číslování u jména bylo skutečně takové). 

V dubnu 1341 zemřel starší bratr manžela Jany Flanderské Jan III. z Monfortu. Nepodařilo se mu i přes  četná manželstv zplodit dědice. Proto se ještě před smrtí se pokusil Jana II. z dědictví vyloučit ve prospěch své kulhavé neteře Johany a jejího zbožného manžela Karla z Blois. Na francouzský trůn dělal zálusk i anglický král Eduard III. (synovec Karla IV francouzského.). Ve Francii však platil tzv. sálský zákon, který vylučoval z nástupnictví ženy. Ten Anglie neuznávala, a proto se Eduard rozhodl Francii dobýt. Spor o dědictví vyústil v mnoho let trvající válku, tzv. stoletou válku o bretaňské dědictví mezi Janem II. z Monfortu a Karlem z Blois.  

Tento konflikt byl součástí Stoleté války nebo tzv. války dvou Jan. Jan II. z Monfortu se spojil s anglickým králem Eduardem III. , kterému slíbil, že od něj přijme Bretaň jako anglické léno. To mu nebylo nic platné, protože Karel z Blois se spojil s francouzským králem Filipem VI. (bratranec Karla IV. francouzského ) a v říjnu 1341 Karel z Blois s vojskem vpadl do Bretaně, zajal Jana II. a nechal jej uvěznit v pařížském Louvru. 

Tehdy se do sporu vložila i Jana Flanderská, která se jménem svého dvouletého syna rozhodla pokračovat boji a doufala v pomoc ze strany Anglie. Přislíbila totiž anglickému králi, že bude moci jednu ze svých dcer provdat za jejího syna. V červnu 1342 se uchýlila na jižní pobřeží Bretaně, kde čekala na posily z Anglie. Karel z Blois přitáhl s armádou k Hennebontu, a jal se jej obléhat. Jana se sama chopila zbraně a vyzvala ženy ve městě, aby si ustřihly sukně a vzaly bezpečí svých domovů do vlastních rukou. Kronikář té doby tvrdí, že při každém útoku nepřítele bylo vidět Janu Flanderskou, oděnou v brnění, v koňském sedle, jak projíždí ulicemi města a dodává jeho obyvatelům odvahu a povzbuzuje k boji. Když se oddíly Karla z Blois chystaly k dalšímu útoku, postavila se Jana do čela vojska a podpálila Karlovi tábor – tehdy se jí začalo říkat Jeanne de Flamme – Ohnivá Jana.

Ovšem nepřátelé postupně získali převahu a pomocí obléhacích strojů začali systematicky ničit městské hradby. Jana, která byla stále na hradbách, totálně vyčerpaná odrážela útoky nepřátel. Bylo už jen otázkou času, kdy nepřátelé město dobijí. Na podzim 1342 však bylo město zachráněno mužstvem Waltera Mannyho. 

Jana se rozhodla ve válečné euforii pokračovat a zachránit tak svou zem i svou rodinu, tentokrát však na palubách válečných lodí jako korzár. Město Hennebont bylo totiž v té době slavnou  základnou korzárů  a toto nechvalně proslulé řemeslo přinášelo do kapes bretaňských vévodů nemalé peníze. Ohnivá Jana však udělala jednu zásadní chybu. Rabovala totiž lodě nejen francouzské, ale i anglické a toto rozhodnutí se jí časem stalo osudným. Roku 1343 bylo uzavřeno příměří mezi Francií a Anglií, ale v Bretani příměří dodrženo nebylo. Toho využil anglický král Eduard III. Janu zajal, prohlásil ji za duševně chorou a uvěznil na dlouhých 30 hradě Tickhill, kde roku 1374 zemřela.

Medicejská tygřice Caterina Sforza

Narodila se v roce 1463. Říkalo se jí La Prima Donna D’Italia  nebo „La tigressa“. 
Byla dcerou vévody milánského Galeazza Marii Sforzy a manželky jeho dvořana Lucrezie Landriani. Caterina velmi milovala alchymii, lov, válku, své děti a muže. Byla hrdá na svůj původ. Pocházela totiž z rodu slavných vojevůdců a použít zbraně při prosazování zájmů své rodiny jí nikdy nebylo cizí. Měla to prostě v krvi.

Byla třikrát vdaná, dva její první manželé byli v armádě, což jí imponovalo. Byli to Girolamo Riario a Giacomo Feo (generál její prvního manžela). Oba však byli zavražděni politickými odpůrci. Její třetí manžel Giovanni de ‚Medici zemřel na následky nemoci a tělesného vyčerpání ve válce Florencie proti Benátkám, kterého se po jeho boku zúčastnila i sama Caterina.

Proslavila se hned několika obdivuhodnými činy po celé Itálii. Když jí bylo 21 a navíc byla v sedmém měsíci těhotenství, nasedla na koně a v čele vojáků svého prvního muže obsadila Andělský hrad v Římě. Ten pak celých dlouhých dvanáct dní bránila proti povstalcům a palbou svých děl bránila kardinálům sejít se na konkláve. Stáhla své vojáky až potom, co jejímu muži vyplatili 8000 dukátů a přenechali mu města Imola a Forli.

 Stala též se hraběnkou z Imoly a Forli. Po zavraždění svého prvního manžela pomstila jeho smrt, když se krutě vypořádala s jeho vrahy. Jako dvacetišesti letá vdova se ocitla ve válce s rodem Orsini, který velmi toužil po jejím majetku. Její děti byly zajaty, a protivníci ji nutili, aby vydala Forli. Ona souhlasila, ale měla plán. Vymohla si tříhodinový pobyt v pevnosti, aby vyjednala kapitulaci. Bylo jí to povoleno, neboť se Orsiniové domnívali, že její děti jsou dostatečnými rukojmími a že se tudíž ihned vzdá. Ona je ovšem převezla. Jakmile za ní zapadly brány její pevnosti, v tom okamžiku už stála na hradbách. Nechala si zavolat příslušníky rodu Orisini, kteří jí vyhrožovali, že zabijí její děti. Zvedla sukně a ukázala jim své přirození a zvolala:

Zabte je, pokud chcete, klidně je přede mnou pověste – zde se narodí další

Forli nevydala a byla zanedlouho vyproštěna milánskými žoldnéry. Svého druhého manžela si vzala tajně, aby neztratila přízeň milánských. Mimochodem její druhy manžel byl její dlouholetý milenec. Když byl však svými politickými odpůrci na lovu zavražděn, pomsta „tygřice“ byla opravdu krutá. Když zabili jejího prvního manžela, mstila se. Ale dělala to v souladu se zákonem. Teď Caterina neposlala na smrt jen samotné vrahy, ale i jejich ženy, děti v plenkách, dokonce i jejich milenky s rodinami, prostě celé pokolení. V mnoha kronikách bylo psáno o mučení a strašné smrti stovek lidí. Vymýtila celé rodiny, aby o nich už nikdo nikdy neslyšel.

Jejím třetím manželem se stal Giovanni di Pierfrancesco de‘ Medici, řečený rolník. S ním měla syna, který se později proslavil na italských bojištích pod jménem Giovanni Dalle Bande Nere. Měl bojovného ducha po své matce, zabil dokonce na bojišti malého chlapce. Caterina se stala spojencem Florencie a bojovala s ní proti Benátkám. Pokračovala i po smrti svého muže. Ubránila Forli před benátskou armádou postupující k Florencii. Když do války vstoupila Francie a papež Alexandr VI. Borgia (otec Lucrezie Borgia), Caterina pokračovala v boji sama proti velké přesile. Ale už se jí nedařilo tak, jak by chtěla.

Její válečné řádění zastavil až Cesare Borgia (bratr Lucrezie), který při své cestě za panstvím nad Itálií zaútočil ve spojení s Francouzi na její panství. Imola padla 24.11.1499. Caterina se však tvrdě bránila ve Forli a jen kvůli horlivosti jejích příznivců a spolubojovníků nedošlo k tomu, že byl Borgia zajat. Několik dní bojovaly dělostřelecké oddíly proti sobě. Caterina bojovala úspěšně, způsobila nepříteli těžké ztráty a pro svého bojovného a nezlomného ducha byla obdivována v celé Itálii. 

Dne 12. ledna 1500  Cesare Borgia s francouzskou pomocí vzal Forli útokem, poslední bitva byla krvavá a rychlá. Caterina statečně bojovala se zbraní v ruce v čele svých mužů s přesilou nepřítele. Nakonec však byla poražena a zajata.  Stala se osobní zajatkyní Cesara Borgii (dá se předpokládat při smyslnosti obou, že k něčemu mezi nimi došlo). Po propuštění ze zajetí (na nátlak Francouzů – spojenci Borgiů, kteří  neměli ve zvyku držet ženy v zajetí) však měla už dost podlomené zdraví. Věnovala se nadále víc svým dětem, než válčení a politice. Zemřela 28.5.1509 na zápal plic… 

 Anežka Přemyslovna (sv. Anežka Česká)

 Anežka se narodila asi 20. 1. 1211 v Praze, jako 13. dítě  krále Přemysla Otakara I. a 9. dítě Konstancie Uherské. Ta se za Přemysla provdala r. 1199, poté co v předchozím roce odmítl po 20tiletém manželství svou první ženu Adlétu Míšeňskou se svými čtyřmi dětmi. Jako formální důvod král použil čtvrtý stupeň příbuzenství. Někteří historikové za pravý důvod uvádějí „nespoutanou smyslnost.“ Adléta byla nakrátko znovu přijata manželem Přemyslem Otakarem I. za politického nátlaku v letech 1204-1205. Toto vše mohlo mít vliv na rozhodování Konstancie i dcery Anežky, které si později uvědomovaly potřebu oběti za hříchy rodu.

Byla velmi výjimečná v tom, že na svou dobu byla velmi vzdělaná, ambiciozní, věděla, co chce. Byla dcerou Konstancie Uherské, která byla na čas z královského dvora zapuzena kvůli bývalé manželce Adlétě Míšenské. Adléta zemřela asi dva týdny po narození Anežky, když předtím žádala papeže Inocence III. o zneplatnění rozluky s Otakarem I. a zajištění nástupnických práv pro jejich již dospělého syna Vratislava.

Když ale Adléta zemřela, všem na královském dvoře se ulevilo, včetně Anežky. Ta se stala postupem času předmětem politického kupčení v zemi díky svým brzkým a několikanásobným sňatkům. Politika hrála hlavní roli v jednání otce, který Anežku v jejím raném věku 2x zasnoubil. Ve třech letech s Boleslavem Slezským, synem knížete Jindřicha Bradatého a v osmi letech s Jindřichem, synem císaře Fridricha II. Po prvním zasnoubení byla poslána na výchovu do cisterciáckého kláštera v Třebnici, který založili rodiče jejího snoubence, Hedvika (později označována jako teta Anežky Přemyslovny.) a Jindřich Bradatý. Jejich dcera Gertruda se stala představenou tohoto kláštera. Když v roce 1216 první snoubenec Anežky zemřel, byla poslána zpět do Prahy. Brzy poté byla poslána do premonstrátského klášter v Doksanech, který založili její prarodiče, zejména pak královnou Gertruda. Asi po dvou letech byla ale z kláštera odvolána, protože ji otec znovu zasnoubil a r. 1219 musela na výchovu do Vídně, kde na vévodském dvoře císařova rádce Leopolda VI. Babenberského, měla být připravována pro svého snoubence.

Zasnoubení s Jindřichem (synem císaře Fridricha II.) bylo však díky vévodovi Leopoldovi, u kterého byla na výchově, zrušeno. Anežka pak byla zaslíbena Jindřichovi III., který si moc přál spojenectví s jejím otcem. Ale ze sňatku opět sešlo. Mladý král Jindřich na sněmu v Ulmu prohlásil, že si Anežku nikdy nevezme. Anežka na události, pravděpodobně spojené s intrikami a diplomacií, vliv neměla, ale svou situaci přijímala ve víře. Do třetice se o ní pokusil sám císař Fridrich II. a též opět jeho syn. Pokusy byly však opět marné. Všechny tyhle domluvené a vykonstruované sňatky museli Anežku hodně poznamenat. Věděla, že je jenom jakási figurka v rukou svého otce a politické moci a že není sama sebou a nikdo nebere ohled na to, co chce ona sama. Jelikož byla z rodu Přemyslovců, měla svou hrdost. Nakonec díky tomu dosáhla toho, že si mohla žít svobodně po svém. Vstoupila proto do kláštera „Na Františku“ na Starém Městě pražském.

Takové rozhodnutí samozřejmě vyvolalo rozruch mezi lidem i na královském dvoře, ale i obdiv. Ale nebyla zatrpklá, ale spíš věděla, že se chce věnovat jiné činnosti, která by ji naplňovala a kde by mohla sloužit lidem, což by ji jako pouhou nevěstu krále neuspokojovalo. V klášteře se zřekla majetku a svého postavení na šlechtickém dvoře. Pomáhala chudým a nemocným, založila špitály a později také rytířský řád křížovníků s červenou hvězdou. Neúnavně si jde za svými vytyčenými cíli a na její cestě se jí daří.

Podle dobových pramenů byla velmi pokorná a poslušná. Stále se modlila až jí její příznivci (též také sv. Klára) nabádali, aby nebyla na sebe tak přísná. Také sám papež Řehoř Inocenc IV. do ní vkládá velké naděje, zvlášť po tom, co její bratr Václav I. se k papeži moc nepřikláněl. Anežka papeže podpořila. Sama pomohla nejenom uklidnit situaci v zemi, ale smířit Václava I. se svým synem Přemyslem Otakarem II. Na straně svého synovce Přemysla Otakara II. stála Anežka i v době, kdy se mu nedařilo a kdy byl ve sporu s Rudolfem Habsburským. V té době jí už bylo nějakých 66 let, ale stále v sobě měla tu hrdost, pýchu a houževnatost rodu Přemyslovců. Přijmula k sobě do kláštera svou praneteř Kunhutu, dceru Přemysla Otakara II., kterou pak zasnoubili se synem Rudolfa Habsburského. To vyústilo až ve válečný konflikt mezi českým a německým králem. Anežka tento boj velmi intenzivně sleduje a v té době má vidění, že její synovec Přemysl Otakar II. padne. Po jeho smrti nastalo období bídy, bojů a moru.

V té době se v Anežce probrala opět její houževnatost a dravost a začala opět s plným nasazením pomáhat potřebným. Sama neměla co jíst a neměla co na sebe. V této pro ní těžké a vyčerpávající době, kdy nikde nebyl ani kousek chleba, měla vidění, kde se v klášteře nachází jídlo. Ve své době pro všechen lid znamenala oporu a jakousi jistotu a předzvěst toho, že bude líp. Možná i proto se pak do kláštera uchýlila i královna Kunhuta, matka Anežčiny praneteře Kunhuty. Anežka zemřela v postní době, jak předpověděla, v pondělí 2. března okolo třetí hodiny odpoledne, ve věku asi 70 let. Nikdo však dnes s jistotou neví, kde jsou její ostatky, jelikož byly přemístěny a přesně se neví, kam.

Po smrti Anežky se k jejímu odkazu hlásí rod Přemyslovců, včetně matky Karla IV. Elišky Přemyslovny, která usilovala o to, aby byla Anežka prohlášena za svatou. Eliška však zemřela sama příliš brzo na to, aby tohoto cíle mohla dosáhnout. K jejímu prohlášení za svatou došlo 12. 11. 1989 papežem Janem Pavlem II. … 

…Co říci závěrem? Možná jen to, že i když Anežka neměla drahé šaty, šperky a královskou korunku na hlavě, pro svůj lid a svou zem znamenala velkou vzpruhu a jistotu v těžkých dobách. Byla vždy tam, kde jí bylo třeba a svou houževnatostí a pílí může být příkladem i pro dnešní ženy, které se možná bojí jít si za tím, čemu věří…

Život a smrt skotské královny Marie Stuartovny

Marie Stuartovna se narodila 8. 12. 1542 jako dcera skotského krále Jakuba V. a Marie z Guise. Byla to skotská a francouzská královna. 

Když její otec Jakub V. zemřel hned po jejím narození, Marie se už jako nemluvně stala dědičkou královské koruny a její matce byla udělena funkce regentky.

V šesti letech Marii poslali na výchovu k francouzskému dvoru a v roce 1558 provdali za králova syna Františka II. Františkova matka Kateřina Medicejská říkala, že stačí, když se její snacha Marie usměje a všem Francouzům se zatočí hlava. Ke svatbě jí Kateřina věnovala sedm vzácných obrovských perel, které ona sama kdysi dostala od papeže Klementa. Marie se ale po svatbě příliš nezajímala o nudné státní záležitosti. Nemocný a trochu neschopný František v roce 1560 zemřel a Marie se vrátila zpátky do Skotska.

Mladá královna musela odolávat nájezdům nepřátel ve Skotsku a v neposlední řadě též velmi mocné nepřítelkyni a vlastní sestřenici Alžbětě I. v Anglii. Francie a Španělsko ale Marii v usilovném boji o trůn podporovali. 

Marie se v roce 1565 provdala za lorda Darnleye a tři měsíce po jeho smrti za hraběte z Bothwellu, mimochodem podezřelého z vraždy svého prvního manžela Darnleye. Protestantská šlechta byla pobouřena. V roce 1567 byla Marie šlechtou z trůnu sesazena. Uprchla do Anglie, kde se ale na pomoc své sestřenky, anglické královny, spoléhat nemohla. Alžběta jí sice nepomohla, ale byla nucena uznat jejího syna jako skotského následníka trůnu. Po smrti královny Alžběty se stal syn Marie Stuartovny Jakub I. anglickým králem (Jakub I. Stuart byl král Skotska jako Jakub VI. a Anglie jako Jakub I.).

Marie Stuartovna žila však v Anglii jako zajatkyně. Stále se snažila sesadit Alžbětu z anglického trůnu, dokonce jí i zabít a chtěla zavézt protireformaci v Anglii. Parlament byl nucen vydat zákon proti spiknutí.

Skotská královna Marie Stuartovna byla v roce 1587 odsouzena k smrti a téhož roku popravena. Pro katolické současníky byla Marie mučednicí, pro protestanty svůdnickou intrikánkou, jelikož se pokusila zabít samotnou královnu Anglie. 

Co vlastně víme kromě strohého životopisu o životě ženy, která byla plná života a ničeho a nikoho se nezalekla. Celý její život byl nejen plný zvratů, napětí a intrik, ale také dvorské zábavy a hýření. Byla to žena velmi vášnivá a odvážná, což se projevilo i při jejím odsouzení a následné popravě. 

Celoživotní boj o trůn mezi anglickou královnou Alžbětou a Marií Stuartovnou nakonec vyvrcholil tím, že Alžběta podepsala souhlas s popravou Marie. Ale lidí, kterým byla Marie Stuartovna nepohodlná, bylo mnohem víc, takže Alžběta nebyla jediná. Poddaní ve Skotsku svou královnu Marii zrovna moc nemilovali a na skotský trůn si dělal nároky také její nevlastní bratr Moray. Dokonce byla i samotná Marie zapletena do vraždy svého manžela. Takže když se tyto okolnosti sečetly a když vezmeme v potaz tehdejší intriky, lži a překrucování skutečností, není divu, že byla Marie odsouzena.

Pro Alžbětu však nebylo jednoduché rozsudek smrti pro svou sestřenku podepsat. V 16. století nebylo moc běžné, aby se korunované hlavy nepopravovaly jako na běžícím páse. Ikdyž se jí Alžběta zbavit chtěla, přece jenom měla obavy, jaký bude člověk v očích veřejnosti. Vyřešila to vskutku královsky. Na veřejnost vypustila prohlášení, že rozsudek smrti podepsala omylem spolu s dalšími listinami. Při té příležitosti obvinila i nevinného písaře, kterého dala dokonce demonstrativně popravit. To, že popravila vlastně úplně nevinného člověka, jí nějak netrápilo. V očích veřejnosti byla stále spravedlivou královnou a o to jí šlo. A samozřejmě jí šlo především o to, že jí její sokyně Marie nebude vyhrožovat. 

V době podepsání rozsudku smrti byla Marie Stuartovna vězněna na zámku Fotheringhay, kde se také dne 8. února 1587 samotná poprava konala. Z dobových dokumentů víme, že Marie Stuartovna byla se smrtí smířená a na popraviště šla naprosto klidná a vyrovnaná. Své poslední chvíle trávila v modlitbách jako správná katolička. V osm hodin ráno vstoupil do jejího pokoje velitel stráže se sdělením, že ji lordi očekávají. Lordi ovšem víc než na královnu čekali na nevšední podívanou v podobě popravy skotské královny. Marie Stuartovna vstoupila do haly, kde se poprava konala, jako opravdová a hrdá královna. Měla na sobě poslední krásné šaty, které jí ještě zbyly. Jejímu zpovědníkovi bylo zakázáno opustit pokoj a doprovodit svou paní na poslední cestě, tak ona hrdě odmítla protestanského faráře Fletchera, který považoval za svou povinnost postarat se o poslední útěchu tak vznešené vězeňkyně. Ona se však místo zpovědi latinsky pomodlila, pak jasným a dobře slyšitelným hlasem odpustila svým nepřátelům a prosila Boha, aby jim dal poznat pravdu. Pak před ni poklekli kat se svým pomocníkem a podle tehdejšího zvyku ji poprosili o odpuštění za to, co jí mají podle tehdejšího práva udělat. Na to jim Marie odpověděla, že jim odpouští, protože věří, že její smrt aspoň ukončí její muka. Když ji pak její komorné svlékly ze svrchního šatu, královna je objala, poklekla a položila hlavu na špalek tak vznešeně jak jenom je hodno královny. 

 

Samotná poprava by se dala přirovnat ke krvavému hororu. Kat byl velmi nervózní, protože královnu ještě nikdy nepopravoval. Díky nervozitě se mu tak nepodařilo její hlavu setnout jedním úderem. První rána dopadla místo na její hrdlo na zátylek a odsouzená zasténala bolestí. Kat se rychle chystal k další ráně. První nevydařený pokus ho však pochopitelně natolik znejistil, že i jeho ruka ztratila na jistotě a přesnosti. Druhá rána sice hrdlo zasáhla, ale neoddělila hlavu od trupu, což mělo za následek, že krev stříkala do výšky. Teprve třetí ranou byla hlava od těla oddělena. 

 

Podle zvyku pak kat zvedl useknutou hlavu královny do výšky, aby ji ukázal všem přítomným a dokázal tak, že poprava byla skutečně vykonána. K jeho velkému zděšení však hlava upadla na zem, zatímco kat držel v ruce pouze královninu paruku. Královnina hlava se zatím hrozivě kutálela po zemi. Když se kat konečně probral ze svého zděšení a zdvihl ji, spatřili všichni přítomní hlavu jakési stařeny s nakrátko sestříhanými a zcela bílými vlasy. To už nebyla ta krásná a nezlomná královna. V celém sále bylo takové ticho, že by bylo slyšet spadnou pírko na zem. Ticho bylo náhle rušené ještě téměř čtvrt hodiny královninými rty, které se ještě hýbaly a pod nimi ještě cvakaly její zuby. Když už bylo konečně po všem a zakrvácený trup, který dosud klečel v posmrtné křeči u špalku, měl být odnesen, nastal pro přítomné přihlížející další šok. Zpod šatů mrtvé vyskočil náhle její malý, oblíbený psík, jenž svou paní neopustil ani v nejtěžší chvíli jejího života a zuřivě štěkal na ty zlé lidi, kteří jí ublížili (chudák nevěděl co se děje a musel to pro něj být hrozný šok  😥). 

Tělo skotské královny bylo pohřbeno na hřbitově Petersborough, a postupně se na ni zapomínalo. Po smrti královny Alžběty usedl na anglický trůn syn Marie Stuartovny Jakub I. Stuart a spojil obě koruny – anglickou a skotskou. Pak dal převézt ostatky své matky do královské hrobky ve Westminsterském opatství a nechal vytesat její kamenný reliéf blízko podobného reliéfu její sestřenky a sokyně královny Alžběty… 

Zavržená sestra Anny Boleynové 

Mary Boleynová (1499 – 1543) byla členkou vlivného anglického rodu Boleynových za vlády Jindřicha VIII. Tudora.  Mary byla sestrou královny Anny Boleynové, což byla milenka a později manželka Jindřicha VIII. Podle některých historiků byla mladší sestrou Anny, ale Mariiny děti i někteří historikové se domnívali, že byla starší. Byla jednou z četných milenek Jindřicha VIII. a možná i matkou jeho dvou dětí. Říkalo se také, že byla dokonce milenkou Jindřichova rivala, francouzského krále Františka I.

Mary se narodila v Norfolku. Jejím otcem byl Sir Thomas Boleyn a matkou Alžběta Howardová. Mary strávila většinu dětství v Anglii, zatímco její sestra se vzdělávala v Evropě. Do ciziny Mary byla poslána v roce 1514, kdy díky svému otci získala místo dvorní dámy u sestry Jindřicha VIII., princezny Marie Tudorovny, která se tou dobou odjížděla do Paříže provdat za Ludvíka XII. Po několika týdnech byla většina anglických dvorních dam nové francouzské královny poslána zpět domů, ale Mary mohla zůstat i nadále. I poté, co Marii Tudorovně zemřel manžel a ona opustila Francii, Mary zůstala u dvora krále Františka I.

Za Mary pak přijel i její otec Thomas a sestra Anna, která se poslední rok vzdělávala v Nizozemí. Mary ve Francii měla pár milostných vztahů včetně toho s Františkem I. Avšak podle historiků jsou tyto „zaručené“ zprávy zřejmě přehnané. Král jí říkal „anglická klisna“ nebo „una grandissima ribalda, infame sopra tutti“ („velká prostitutka, hanebná nade vše“). Když se pak Mary vrátila do Anglie, byla dvorní dámou královny Kateřiny Aragonské (první manželka Jindřicha VIII.).

Brzy nato se Mary provdala za Sira Williama Careye, který byl bohatým dvořanem a měl vlivné přátele. Dokonce na jejich svatbě byl sám král Jindřich VIII. byl hostem na jejich svatbě. Kdy mezi Jindřichem a Mary přeskočila jiskra, se přesně neví. Moc se o jejich vztahu nemluvilo. Přesto z něj vzešly dvě děti. Vztah mezi Mary a Jindřichem se zajídal jak jeho manželce Kateřině Aragonské, tak samozřejmě Maryině sestře Anně. 

Anna se po návratu do Anglie stala velmi populární u královského dvora. Sestry si však nebyly moc blízké. Zřejmě to bylo tím, že se Anna pohybovala v jiných společenských kruzích. I když Mary byla prý o hodně krásnější než její mladší sestra, Anna byla podle všeho inteligentnější a měla v sobě víc politických a vladařských ambicí. Když o Annu Jindřich VIII. projevil zájem, velmi prozřetelně odmítla stát se jeho oficiální milenkou, dokud to pro ni nebude nejvýhodnější. Nechtěla být jeho milenkou, chtěla být jeho legální manželkou a anglickou královnou. Jindřich VIII. byl nucen zrušit sňatek s Kateřinou Aragonskou. Mary ovdověla v roce 1528 a její manžel jí zanechal jen dluhy. Anna Boleynová dala svému synovci vzdělání v cisterciáckém klášteře a přimluvila se o to, aby Mary byla hmotně zajištěná. V roce 1534 se Mary tajně vdala za vojáka Williama Stafforda. Tento sňatek byl podle všeho z lásky, protože Stafford byl chudší muž z lidu. Anna se rozzuřila, když tento svazek vyšel najevo. Rozhodně to nepřispělo k její pověsti u dvora. Boleynovi Mary zavrhli za to, že se vdala pod svou úroveň. Donutili Mary s Williamem opustit královský dvůr.

Mary díky vyhoštění ze země zůstala úplně bez prostředků. Byla nucena požádat králova rádce Thomase Cromwella, aby se za ni u Jindřicha a Anny přimluvil. Jindřicha to neobměkčilo, tak Mary poprosila Cromwella, aby informoval jejího otce, strýce a bratra, ale rovněž bez úspěchu. Byla to nakonec až její sestra Anna, kdo se nad ní slitoval. Poslala Mary zlatý pohár a nějaké peníze, ale zpět ke dvoru ji už nepřijala. Je zřejmé, že se sestry už nikdy nesetkaly. Neexistují ani záznamy o tom, že by Anna navštívila své rodiče a sourozence, ani že by jim psala nějaké dopisy. Zřejmě z jejího pohledu v té době bylo lepší neudržovat kontakt se zavrženými příbuznými.

Mary a její druhý manžel zůstali v Essexu. Po popravě Anny Boleynové jejich matka opustila dvůr a zemřela sama dva roky poté. Otec Thomas Boleyn zemřel rok po ní. Po smrti rodičů Mary zdědila majetek v Essexu a až do svého konce si užívala spokojeného života s manželem. Měla s ním dceru Annu, zřejmě pojmenovanou po své slavné sestře, a syna Edwarda. Mary Boleynová zemřela v roce 1543 po dovršení čtyřiceti let. 

Anna Lucemburská (Good Queen Ann)  – první anglická královna českého původu pohřbena po boku manžela

Anna Lucemburská byla dcerou Karla IV. (v té době už mu bylo padesát) a Elišky Pomořanské (té bylo teprve dvacet let. Už jako pětiletá měla přesně naplánovanou budoucnost díky vlivnému otci. Ten jí nejdříve zasnoubil s Albrechtem, synem bavorského vévody. Chtěl tímto sňatkem získat území patřící bavorským Wittelsbachům. Jenže po dvou letech přišel na lepšího ženicha Fridricha z markrabství míšeňského, kterému byly v té době pouhé tři roky. Fridrich byl velice slibná a výhodná partie pro princeznu zejména proto, že se měl v budoucnu stát kurfiřtem, tedy volitelem císaře, což pochopitelně bylo pro císaře Karla dost zásadní (měl tak zajištěné postavení na císařském trůnu). Karel IV. pro Annu dojednal nejen věno, ale taky termín svatby na rok 1381, kdy mělo být Anně patnáct let. Kdyby k té svatbě opravdu došlo, Karel IV. by se jí stejně nemohl zúčastnit, protože by byl už po smrti. Svatba se nakonec stejně neuskutečnila, protože Karel opět změnil názor a objevil ještě lepšího ženicha, a sice Richarda, syna anglického krále Eduarda III. Ten zvítězil nad Francouzi v bitvě u Kresčaku v roce 1346, kde padl mimo jiné i Karlův otec Jan Lucemburský a kde i sám Karel IV. málem přišel o život. 

 

Politická situace v tehdejší Evropě byla dosti vyhrocená a Karel (i když celý život byl spojencem Francie) si uvědomil, že by bylo pro něj v budoucnu strategicky výhodnější spojenectví s Anglií. Protože to byl výborný stratég, tak ho samozřejmě napadlo nabídnout ruku své dcery Anny. Jeho záměr však zůstal jen u plánování, realizovat je už nezvládl. Měl vážné zdravotní problémy. Trpěl dnou a na podzim roku 1378 se velmi těžce zranil. O tomto zranění se historikové přou, není jasné, zda to bylo při pádu ze schodů nebo z koně. Každopádně si zlomil krček levé stehenní kosti a byl upoután na lůžko a navíc své poslední dny trávil ve studených komnatách. Tím pádem se přidal ještě zápal plic a Karel IV.  29. listopadu 1378 zemřel. Provdat Annu do Anglie měl po otcově smrti za úkol nevlastní Annin bratr Václav IV. jako nástupce na trůnu po Karlu IV. Václav tedy poslal do Londýna na jaře roku 1381 svého zástupce, který jménem krále uzavřel spojenectví s Anglií. Jeho součástí byla také již naplánovaná svatba a v neposlední řadě i půjčka českému králi ve výši dvaceti tisíc zlatých florénů a příslib ještě dalších osmdesáti tisíc. 

Její nový manžel Richard byl ještě o osm měsíců mladší než Anna a byl všemi opěvován jako krásný, mimořádně inteligentní a statečný mladík. Měl jemnou tvář bez vousů a krásné plavé vlasy. Ke své krásné mladé manželce byl také neobyčejně štědrý. Zahrnoval ji luxusními dary, věnoval jí několik zámků a také ne zrovna malý roční důchod. Mladí se do sebe zamilovali. Ale vzhledem k tomu, že vlastně Anna nepřinesla do manželství žádné věno, byli Češi postupně pro Angličany stále více nepohodlnými. Navíc mnozí angličtí šlechtici podléhali půvabům českých krásek z Annina doprovodu, který tam s ní zůstal, což také zrovna nevyvolávalo mezi lidem velké nadšení. Situace byla natolik vyhrocená, že proti mladému králi vzniklo spiknutí a hrozilo, že bude sesazen. K tomu nakonec nedošlo, ale král byl nucen se smířit s výborem, který dohlížel na vládu. V těchto těžkých dobách Anna stála věrně po boku svého manžela. On jí to později, když se situace uklidnila, nezapomněl. Anna byla milosrdná a laskavá a brzy získala pověst „dobré královny“ (Good Queen Ann).

Anna Lucemburská (nebo též Anna Česká) zemřela v roce 1394 velmi brzy ve svých osmadvaceti letech v době morové epidemie, která zachvátila nejen Anglii, ale i celou Evropu. Richard se s její smrtí jen těžko vyrovnával. Tehdy u něho propukla naplno duševní nemoc, jejíž počátky byly patrné už i dříve. Byl prý skoro nepříčetný. Zámek, kde Anna zemřela, nechal zbourat a byl vůči svému okolí velmi agresivní. Milované ženě dal postavit ve Westminsteru monumentální náhrobek, kam byl také o šest let později pochován vedle ní. Tato skutečnost dala vzniknout pověsti o jejich veliké lásce, protože to bylo v anglických dějinách poprvé, kdy byli takto královští manželé pochováni bok po boku…

Ke konci svého života byl Richard z trůnu sesazen, uvězněn a podle některých názorů dokonce zardoušen, podle jiných umořen hlady. Jeho šílenství ale v dnešních dobách je podle historiků značně pochybné, ba možná dokonce i nepravdivé. Vždyť který milující manžel by se tak lehce vyrovnal se smrtí své mladé a oddané manželky, aniž mu to zanechalo šrámy na duši…

zdroj: http://zena-in.cz/clanek/anna-ceska-princezna-a-anglicka-kralovna

Nešťastná a šílená Johana Šílená

Duševní choroby nebyly ve středověku žádná novinka. Trpěl jí například císař Rudolf II. Tato choroba měla u nás i zástupce něžného pohlaví. Byla jí členka rodu Habsburků Jana I. Kastilská, později nazývána a proslulá jako Johana Šílená. Neříkalo se jí tak jenom z důvodu posměchu, ona k tomu měla rodové dispozice.

 Johana se narodila katolickým panovníkům Isabelle Kastilské a Ferdinandovi Aragonskému. Už jako malé dítě byla úplně jiná než její starší sourozenci. Byla velice vážná, přemýšlivá, melancholická, se sklonem k depresím. Byla také velmi samotářská a většinu dne si hrála sama. Tuto zvláštní povahu prý zdědila po své babičce Isabelle Portugalské, u níž vznikla duševní choroba po porodu Johaniny matky. U samotné Johany propukla nemoc naplno už v jejích deseti letech. Johana navzdory své nemoci byla velmi chytrá a nadaná, především na jazyky. Vedle španělštiny se plynně domluvila latinsky, portugalsky, francouzsky a později i vlámsky.

Jak tomu bývalo u většiny princezen té doby, tak i ona měla svého manžela předem určeného, musel samozřejmě odpovídat dynastickým zájmům jejích rodičů. Jejím vyvoleným se stal následník trůnu Filip I. Sličný., jediný legitimní syn císaře Svaté říše římské Maxmiliána Habsburského ( Mimochodem vnuk Filipa I. si vzal dceru Jindřicha VIII. z rodu Tudorovců zvanou Krvavá Mary).  O matce Johany bylo známo, že vládne pevnou rukou, takže Maxmilián doufal, že princezna bude taky tak tvrdá jako její matka. Sama královna Isabella o sňatek své dcery také hodně stála. Snažila naklonit si svého budoucího zetě dopisem, ve kterém, kromě frází předepsaných protokolem, usilovala též o laskavá tón. Po té, co dopis nadiktovala, vlastnoručně opravila, připsala vlastnoručně dodatek snažící se působit co nejvroucněji:

 Dejž Vám Bůh mnoho dobrých let k jeho službě a všeho dobrého zde i jinde ; dávám Vám, milý synu,k dispozici vše co mám, a vězte,že se na mne můžete obrátit s větší důvěrou než na svou vlastní matku…

                                                                                                      (zdroj citátu: http://murkaeva.blog.cz/)

Přesně se neví, jestli Johana o Filipovi už slyšela, ale podle dobových zdrojů je známo, že se do Filipa zamilovala na první pohled už ve chvíli, kdy spatřila jeho tvář na medailonu. Když pak tehdy šestnáctiletá Johana po měsíční útrpné cestě dorazila s velkou flotilou a bohatou výbavou ze Španělska do Flander, byla zklamána. Její budoucí země byla oproti slunnému Španělsku velmi chladná, pustá a na druhou stranu až moc otevřená sexuální nevázanosti, jak sama Johana později poznala. Ona jako přísně vedená katolička z této situace byla naprosto v šoku. Navíc v té době pořád pršelo, takže to její deprese jen prohlubovalo. Ovšem největší ránou pro ní bylo,že ji ženich nebyl ani přivítat, vůbec ji nečekal. Ve Flandrech v té době nebyl. On se mu totiž ten jeho domluvený sňatek vůbec nelíbil a nikdy se nesmířil s myšlenkou, že se bude muset jako budoucí král vzdát svého bujarého a bezstarostného mládeneckého života. Proto byl rád, že mu jeho otec přikázal, aby ho v té době, kdy měla Johana přijet, zastupoval ve Svaté říši římské. Filip tím byl naprosto nadšený.  Na královském dvoře Johanu srdečně přivítali a ze všech nejvíc asi Filipova sestra Markéta, která byla zasnoubena s Johaniným bratrem. Děvčata si padla do oka. Johanu miloval i lid. Všichni na novou královnu byli zvědavi a chtěli se s ní pozdravit. Johana opravdu vypadala jako andílek nebo nějaké krásné nebeské zjevení. Měla dlouhé tmavé vlasy, hebkou pleť a zářící zelené oči. 

Svatba byla domluvena na 20. října 1496. Čím víc se ten den blížil, tím víc Filip na svou budoucí ženu zvědavý, dokonce přijel dřív, než bylo ohlášeno. Když Johana zaslechla dusot kopyt jeho koně, nemohla ani popadnout dech, jak byla nervózní. Jakmile ho spatřila mezi dveřmi, okamžitě se do něj bláznivě zamilovala. Bylo mu osmnáct, měl zlaté vlasy a byl opravdu okouzlující. Johana se do Filipa zamilovala na celý život. I Filip to tak cítil. Johana ho fascinovala, byla úplně jiná než dívky, které doposud měl. Budoucí král byl tak zamilovaný, že porušil dokonce protokol, když nedočkavě naznačil duchovnímu stojícímu opodál náhodou ve stejné místnosti, aby je hned okamžitě oddal. Tomu to ale napřed vůbec nedocházelo, nebylo to tak vůbec zvykem. Johana však pochopila a španělsky přikázala vyděšenému knězi, aby je okamžitě oddal. Pak dvojice ruku v ruce utekla z místnosti, chtěli být prostě sami. 

Druhý den se konala oficiální a pompézní svatba v kostele. Ale to už bylo jen takové to divadlo pro ostatní, protože snoubenci byli již dávno svoji. Jako dvojici jim to moc slušelo i u svatebního stolu, ikdyž hostina sama o sobě už tak krásná a honosná nebyla. Bylo válečné období, tudíž se to odrazilo i na místní náladě a pohostinnosti. Manželé seděli u stolu hrozně netrpěliví. Johana ze své svatební hostiny moc nesnědla a Filip odmítal nabízené víno. Johana byla jako omámená a velmi šťastná. Nemohla tomu ani uvěřit, že má takového manžela. Zpočátku na tom byl Filip stejně. Dokonce se domníval, že bude svou ženu milovat věčně. Zatím totiž opravdovou lásku nepoznal, a tak si myslel, že ji právě nalezl. Jenže se dá říct, že jejich vztah nebyl založený na lásce, ale spíš to bylo o touze a vášni, prostě fyzického rázu. 

Filip nebyl tím pravým mužem, který by byl věrný až do smrti. Ani to neuměl. Brzy po svatbě se začal cítit jako spoutaný řetězy. Mezi ním a Johanou vznikaly velmi časté a vášnivé hádky, které pak ale končily stejně vášnivým usmiřováním. Filip dokázal Johanou skvěle manipulovat. A začal se vracet k původnímu způsobu života. Stýkal se opět s mladými dívkami, které vztah s ním braly velmi nezávazně (ostatně o jeho otci Maxmiliánovi je známo, že měl spoustu mimomanželských vztahů, z nichž vzešlo 70 dětí, o které se po Maxmiliánově smrti starali jeho vnuci Karel V. a Ferdinand I.) Pod různými záminkami čím dál častěji Filip svou ženu Johanu opouštěl. Ona tím více po Filipově lásce toužila a beznadějně žárlila. Měla dokonce své informátory, kteří jí přinášeli nelichotivé zprávy o manželových avantýrách. Brzy se horoucí láska proměnila v nenávist a boj mezi manželi a manželství se jim postupně začalo hroutit. Dokonce jednou došlo k incidentu, kdy už tehdy nervově labilní Johana napadla Filipovu milenku. Filip s Johanou už  odmítal trvale žít, ale i přesto se postupně narodilo pět dětí. 

Když byla Johana pošesté těhotná, její manžel Filip po deseti letech manželství nečekaně zemřel. Příčina jeho náhlé smrti nebyla vůbec jasná. Nejdříve Filip svým zdravotním problémům nevěnoval žádnou pozornost. Průběh jeho nemoci byl však hodně rychlý. Napřed se dostavila zimnice, poté vysoké horečky, začal kašlat krev a nakonec dostal průjem. Filip známý svou krásnou a mužnou postavou teď vypadal jako zubožený stařík, který měl tělo poseto rudými a černými skvrnami. Nezabraly mu žádné tehdy dostupné léky, lékaři už to vzdávali a princ upadl do kómatu a zemřel Johaně v náručí na syfilis od své milenky.  

Za Filipova života Johanu svými avantýrami doháněl k šílenství, ale teď to pro ni bylo ještě horší. Úplně po jeho ztrátě přišla o rozum. Ztratila jediného člověka, kterého milovala. Její šílenství došlo až tak daleko, že nechtěla nechat Filipa pohřbít. Pak už byla tak zoufalá, že jeho rakev vozila všude sebou a čas od času ji nechávala i otevřít. Stále věřila, že Filip vstane z mrtvých! Čtyři měsíce po jeho smrti porodila své poslední dítě – dceru Kateřinu (Kateřina Aragonská se později provdala za anglického krále Jindřicha VIII. Tudora). Ta jediná s matkou zůstala, ostatní děti byly dány do výchovy ve Flandrech nebo na dvoře Johanina otce Ferdinanda Aragonského. Ten se s jejím souhlasem stává vladařem Španělska, protože Johana už to psychicky a vlastně ani psychicky nebyla schopna zvládnout. Při té příležitosti se také vyrojily spekulace, že právě Ferdinand nechal jejího milovaného manžela Filipa otrávit. Teď už Ferdinand vlastně svou dceru nepotřeboval. Stal se vladařem a jemu byla šílená dcera spíš na obtíž. Proto ji prohlásil za nesvéprávnou a nechal přemístit na hrad Tordesillas. Zde žila Johana v zamčeném pokoji zcela izolovaná od okolního světa pouze ve společnosti své dcery Kateřiny, o kterou ji lidé na královském dvoře hodlali také připravit.  

Johana za tu dobu neuvěřitelně chátrala, nemyla se, skoro vůbec nejedla. V roce 1525 ji navštívil její syn Karel V. (mimochodem jeho porod proběhl docela neuvěřitelně – při palácové oslavě sv. Matyáše na Johanu přišly porodní bolesti a tak za pomoci dvorních dam stačila jen tak tak opustit sál. V předsálí, v sedě na židli přivedla na svět, zdravého syna). Karel byl zděšený, když viděl, jak jeho matka po takové době v izolaci vypadala. Odvedl proto Kateřinu pryč, ale matku tam nechal i nadále živořit v děsivých hygienických podmínkách. Zemřela v roce 1555, svého muže přežila až neuvěřitelně o téměř padesát let. Místo jejího posledního odpočinku bylo několikrát změněno, až nakonec spočinula v Granadě po boku svého tolik milovaného a tolik nevěrného chotě. Celá pozdější větev Habsburků na Johanu mohli svést svou dědičnou nemoc, ale Johana podle mě šílená nebyla. Byla jen bezhlavě a nešťastně zamilovaná a z lásky člověk udělá i věci, které se mnohdy vymykají dobovým konvencím. Já ji vlastně chápu, žila jen pro lásku svého muže a když ho ztratila, neuměla si život bez něj vůbec představit… 

Zdroj: http://zena-in.cz/clanek/dedictvi-johany-silene

Tajemná Emma … první česká královna

Tvář krásné Emmy se objevuje na denárech, o kterých se historici přou už od poloviny 19. století. Je na nich vyryt nápis „EMMA REGINA“ tedy královna Emma. Ale kdo vlastně byla ona tajemná královna Ema a ze které doby pocházela?  A jak je možné, že užívala královský titul, když až do desátého století u nás existovala pouze knížata?

Datum narození Emmy se odhaduje někdy mezi lety 948-950. Byla dcerou krále Konráda a narodila se v Itálii. Její matka Adéla byla dcerou burgundského krále, která se po smrti svého manžela měla provdat za syna vraha svého manžela. Ona však i s malou Emmou uprchla a požádala o ochranu prvního císaře a německého krále Otu I. Ten byl též vdovec a s ovdovělou ženou se oženil. Tím pádem se Emmina matka stala císařovnou. Emmu v jejích šestnácti letech provdali za západofranckého krále, čímž získala vysoké postavení. Po smrti svého manžela prosadila na trůn svého syna. Ovšem lid ji moc v lásce neměl. Když jí zemřeli oba její synové, byla dokonce uvězněna a nařčena z cizoložství.

Díky dochovaným listům víme, že její matka jí z vězení díky svému vlivu pomohla uprchnout do Čech. Tam se Emma dostala až na dvůr knížete Boleslava II., který ji požádal o ruku. Sňatek byl, co se týče společenského postavení, docela nerovný, jelikož kníže si bral královnu. Ale oběma to přineslo výhody, ona měla mocného vládce Čech a on ženu s královským původem a s vlivem na Svatou říši římskou. Emma se v Čechách těšila velké oblibě a postavení. Dokonce získala i majetek. Boleslav II. jí věnoval Mělník, který byl v té době královským městem a tím získala i právo razit stříbrné denáry se svým jménem a titulem královny. To bylo pro ni velkou poctou, jelikož předchozí manželky Boleslava II. nejsou známy jménem. Historici se přou o to, zda byla Emma jeho druhou či až třetí manželkou. Ale ví se, že díky jejímu věku (v době seznámení s Boleslavem II. jí bylo kolem čtyřiceti let) mohla být pouze matkou Boleslavova nejmladšího syna Oldřicha (na tu dobu v Čechách velmi nezvyklé jméno), který je znám díky románku s Boženou.

Po smrti svého muže to pro ni bylo velmi těžké. Velmi si ho vážila nejen ona, ale i celý lid a nebylo pro ni jednoduché být na všechny povinnosti sama. Děti jí v tom také moc nepomáhaly. Dokonce byla nucena uprchnout i se svými dvěma mladšími syny před jedním z nich (Boleslav II. Ryšavý), už dále nemohla snášet jeho vládu teroru. Nastěhovali se ke svým císařským příbuzným. Emma dala v té době také rozkaz ke zhotovení vzácného wolffenbuttelského kodexu, který byl před rokem 1006 napsán a vymalován v některém českém, nebo německém klášteře. Vláda Boleslava III. však neměla dlouhé trvání a Emma se tak mohla za nedlouho vrátit zpět na Mělník, kde později také zemřela někdy mezi lety 1005 – 1006.

 

 

Kronikář Kosmas se ohledně skonu Emmy vyjádřil následovně:

„Kněžna Hemma, perla ženského pohlaví, zimnicí byvše zachvácena, vyproštěna byla z pout tělesných. Její náhrobní nápis s těmito verši buď jsem viděl, nebo se pamatuji, že jsem viděl zapsán: Hemma tu leží, hle, pouhý prach, jež byla jak gemma.“

Emma byla díky svému královskému původu v Čechách uctívaná. Avšak jedinou hmatatelnou památkou na ni jsou denáry, ražené pravděpodobně v Mělníku, které měly onen zmíněný nápis „Emma Regina“.

 Zdroj obrázku a citátu: http://sarkabayerova.blog.idnes.cz 

Zdroj: www.zena-in.cz

Viola Těšínská…roční česká královna, na kterou se již skoro zapomnělo

O Viole Těšínské víme, že byla druhou manželkou Václava III. (první manželkou byla Eliška Rejčka). Českou královnou byla necelý rok do doby, než Václava III. zavraždili roku 1306 v Olomouci, čímž vymřel rod Přemyslovců po meči. Ale jak se do Čech vlastně dostala? Z dob jejího dětství se nedochovalo mnoho informací. Zřejmě pocházela z vedlejší větve rodu Piastovců a narodila se možná okolo roku 1290. Byla tedy o rok mladší než její pozdější manžel, český král Václav III. Jméno Viola zřejmě dostala po své bulharské babičce.

Do Čech se dostala v den sňatku s Václavem dne 5. října roku 1305. Tehdy dostala druhé jméno Alžběta. Ale protože toto jméno bylo v Čechách velmi oblíbené a Alžběta byla každá druhá, lid nazýval královnu jejím prvním jménem, tedy Viola. Její svatba s Václavem III. nebyla nějak pompézní, spíše naopak. Zřejmě se i manželé viděli v den svatby poprvé.  Král Václav III. byl delší dobu zasnouben s dědičkou uherského trůnu Alžbětou a je tedy více než zvláštní, že se na poslední chvíli oženil s úplně cizí ženou. Vzdal se tím i nároku na uherskou korunu. Sňatkem s Violou Václav nic nezískal a ona byla navíc společensky vůči němu velmi nízko. Říká se ale, že Viola byla velmi krásná. Je tedy možné, že by se král do ní na první pohled zamiloval a byl ochotný se kvůli ní všeho vzdát? Možné to je. V té době byly tradiční a obvyklé hlavně politické sňatky a lásce se příliš nepřálo. Ale zřejmě si král svatbu s neznámou dívkou prosadil, protože ji tolik miloval a nedokázal bez ní žít. Ovšem odborníci vylučují, že by její údajná krása byla důvodem k tak rychlému sňatku, jelikož se pisatelé dobových kronik, ve kterých je záznam o její kráse, s Violou nikdy přímo osobně nesetkali. Daleko pravděpodobnější je, že se Přemyslovci snažili posílit svůj vliv i v Polsku. 

Zdá se to být jako pohádka. Ale Viola po příchodu do Čech neměla na růžích ustláno. Václav III. byl dosti rozhazovačný a Violu nenáviděly i Václavovy sestry. Ona byla jemná a neměla sílu s tím bojovat a vzdorovat nenávisti. Spoléhala na to, že zasáhne její vzdálená příbuzná Eliška Rejčka, což byla Václavova první manželka. Ale Eliška byla velmi sebestředná a problémy bezvýznamné Violy ji opravdu nezajímaly. Viola se tedy ve všem musela spolehnout pouze sama na sebe. S Václavem šťastná nebyla a často byla podrobována zkouškám, které by prokázaly její případné těhotenství. Václav III. byl posledním následníkem na přemyslovském trůnu, tudíž se toužebně očekával příchod legitimního potomka. Jenže Viola dítě na svět nepřivedla a tím pádem byla oficiálně prohlášena za viníka neplodného manželství, a to deset měsíců po svatbě. Navíc už neměla finanční prostředky a tudíž byla nucena manželství opustit. Je zřejmé, že na tom všem měl vinu i Václav, jelikož prý o sdílení manželského lože s Violou moc nejevil zájem.

Chudá přišla, chudá odešla. Na rozdíl od Elišky Rejčky, která byla jako vdova silně hmotně zajištěna, Viola neměla nic. Bylo to i proto, že svatba s Václavem byla sjednána příliš rychle, tudíž se právně nestihly upravit předsvatební smlouvy o věnu a majetku v případě, že se Viola stane vdovou. Zbývalo jí jen jediné, vstoupit do kláštera. Zdá se, že tím její příběh končí, ale opak je pravdou.

V klášteře ji navštívil posel královny Elišky Přemyslovny s tím, že se má provdat za komořího Petra z Rožmberka. Cílem sňatku mělo být sesazení Jindřicha z Lipé a získat si Petra z Rožmberka na svou stranu. Ovšem Petr z Rožmberka byl již zasnouben právě s dcerou Jindřicha z Lipé, ale dal přednost výhodnějšímu sňatku s Violou, čímž si rozhodně polepšil jak majetkově, tak politicky, jelikož si vzal královnu – vdovu. Viola měla příležitost díky sňatku uniknout z kláštera a využila toho. Ovšem nového manžela si opět moc dlouho neužila. Byli spolu pouhý rok a ona poté v sedmadvaceti letech zemřela. Petr z Rožmberka se velmi brzy po smrti Violy oženil. Manželství trvalo skoro 30 let a přineslo mu 8 dětí.

Ve Zbraslavské kronice je záznam o sňatku Violy a Petra z Rožmberka:

Když se toto dálo, pan Petr z Rožmberka uvažuje, že se osvobození Jindřicha z Lipé nadlouho protahuje, odmítl jeho panenskou dceru, která s ním byla zasnoubena snubním prstenem, a tak se spojil se svolením krále Jana manželským svazkem s paní Violou, dcerou vévody těšínského, vdovou po mladém králi Václavovi. Tímto svazkem se Petr z Rožmberka těsněji připoutal ke králi a dokázal, že rozvázal přátelský svazek i příbuzenství s tím, jehož dceru zamítl.

Zdroj: http://zena-in.cz/clanek/viola-tesinska-zapomenuta-ceska-kralovna

Zatoulaná česká přemyslovská princezna ve spojení s náboženskou sektou

Vilemína Česká se narodila roku 1210 v Praze. Doma jí říkali různě… Blažena, Felix (tzn. Blažená – odtud zřejmě počeštělé jméno Blažena), Viléma či Vilemína. Podle historika Františka Palackého byla dcerou českého krále Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské. Mohlo to tak být, jelikož Přemysl Otakar I. měl údajně spoustu dětí, o kterých se nevědělo. Palacký byl první, kdo v Čechách přišel s osobností Vilemíny v 19. století, z dřívějších záznamů není její působení známo.  K vytvoření legendy o zatoulané české princezně a dceři Přemysla Otakara I. vycházel Palacký z dokumentů, které objevil v Itálii. Ale je zvláštní, že v českých dokumentech není moc záznamů o tom, že by Vilemína byla dcerou českého krále a navíc sestrou sv. Anežky České. Historici se dodnes přou o to, zda Vilemína vůbec existovala. Palacký měl jasno. Objevil totiž v záznamech zmínku o tom, že Vilemína působila v italském Miláně v polovině 13. století a ve spojitosti s ní bylo uvedeno i jméno českého krále Přemysla Otakara I. Zápis o jejím působení v Miláně a o její spojitosti s Přemyslem Otakarem I. je uveden v manuskriptu z inkvizičního procesu. Královský původ je v něm zmíněn třikrát. Dokonce její stoupenec Andrea Saramita v létě roku 1300 v Miláně při inkvizičním procesu prohlásil, že se o Vilemíně říkalo, že jejím otcem je český král Přemysl Otakar I. a matkou Konstancie Uherská. Tehdy to však pro soudce nebyla důležitá informace, neboť už dále její původ nezkoumali. Dochovaly se též zprávy o tom, že se stoupenci Vilemíny vydali po její smrti do Čech. Ona ale nikdy o rodičích a o českém původu nemluvila a žádné zmínky o královském původu také v Praze nenajdeme. Tou dobou totiž byl již Přemysl Otakar několik let po smrti a Anežka česká také. Pokud by byla královskou dcerou, takový skandál, jaký vyvolala v Itálii díky působení v sektě, by musel být diskrétní, tudíž by se o něm kroniky nezmiňovaly ze solidarity k panovníkovi. To je možné vysvětlení, proč v Čechách o ní zmínku nenajdeme. Je pravda, že v té době, kdy se záznamy zmiňují o Vilemíně, žila v Korutanech jedna dcera Přemysla Otakara I., ale nemuselo se nutně jednat o Vilemínu. Historici zvažují i hypotézu, že Vilemína při svém působení v Čechách mohla porodit nemanželské dítě a její otec Přemysl Otakar I. ji mohl vyhnat ze země, jelikož byl znám svou krutostí. Vždyť také zapudil svou manželku Adlétu Míšenskou i s jejími čtyřmi dětmi, tak proč by se nemohl zbavit své dcery, která mu dělala ostudu? Možná ji chtěl provdat proti její vůli, tím byl také vyhlášený. Její sestra Anežka raději odešla do kláštera. Tudíž Vilemína se mohla také rozhodnout, že než se vdát za muže, kterého nemiluje, raději půjde do kláštera. Jakmile se ale otec dověděl, že čeká nemanželské dítě, z kláštera ji nechal vykázat a ona byla následně vyhnána ze země i s dítětem a tak se dostala až do Itálie.

Vilemína byla v Itálii považována za jakési převtělení Ducha svatého, jelikož údajně měla pět ran stejně jako Ježíš. Oblékala se do hnědého hábitu a údajně byla členkou náboženské sekty vilemínitů. Ti věřili, že lidská spása přijde díky zásahu něžného pohlaví a věřili též v rozpad tehdejšího modelu katolické církve. Vilemína sama zřejmě znala místní proroctví, které se v Lombardii tradovalo po staletí: jednou přijde do této krajiny církevní reformátor z dalekých Čech a bude kázat pravou víru. Inkvizice však sektu pronásledovala a rozprášila ji okolo roku 1300. Údajně sekta konala vlastní mše a vedla ji (po smrti Vilemíny) papežka Manfréda, která uhořela na hranici spolu s dalšími svými stoupenci. Mimochodem, Vilemína leží církevním prelátům v žaludku dodnes. Právě ona a její silný vliv v tehdejší době mohl být důvodem, proč katolická církev dlouho váhala se svatořečením její sestry Anežky.

Vilemína byla také ve spojení s cisterciáckými mnichy, ale ti ji sice uznávali, ale na druhou stranu ji považovali za kacířku a dodnes o ní mniši v Itálii mluví s opovržením. Ona sama žila velmi skromným životem, vyznala se v léčitelství a věnovala se charitě.

Zemřela v roce 1281 a její tělo spočinulo v cisterciáckém klášteře v Chiaravalle. Po její smrti se k hrobu chodili modlit věřící za její vzkříšení a dotýkali se jejího hrobu. Ovšem v době rozpadu vileminitů bylo její tělo vykopáno, znovu spáleno a rozprášeno, takže v hrobce její tělo nenajdeme.

Pokud se vydáte do Milána, navštivte klášter v Chiaravalle, kde spočinula zavržená, ale duchem velmi silná dcera z velmi významného českého královského rodu Přemyslovců…

Pro mě osobně je možná osudová, jelikož zemřela 24. srpna 1281 a já jsem se narodila 24. srpna 1981 (že bych byla převtělená Vilemína?  😉 

Valentina Visconti – příbuzná Karla IV. nazvána čarodějnicí 

Valentina Visconti byla ve 14. století považována za jednu z nejkrásnějších dam. Však si pro sovu krásu také vytrpěla své. Mnohé ženy jí záviděly, mnohé ji nenáviděly. Ale nebylo to jen z důvodu krásy, Valentina pocházela také z velmi bohatého italského rodu Visconti, sídlícího v Miláně. A měla slavné české předky. Její babičkou byla dcera českého krále Jana Lucemburského, Jitka Lucemburská a tím pádem její prastrýc byl Karel IV. Jen tak mimochodem, proslulá rodina Visconti je s Karlem IV. spjata více, než by si asi člověk dovedl představit. Luchino de Visconti byl v podezření ze spáchání atentátu na Karla IV. v Pavii (pokus o otravu Karla IV. však naštěstí nebyl úspěšný a více než podezřelý byl v celé věci Azzo Visconti), arcibiskup Robert Visconti korunoval Karla IV. lombardským králem (předchůdcem byl milánský arcibiskup Giovanni Visconti) . V lombardské koruně je údajně roztaven hřeb z kříže, na kterém zemřel Kristus. 

Ale vraťme se k Valentině. O své budoucnosti měla rozhodnuto už jako malé dítě. Otec si pro ni představoval ženicha evropského formátu. Zájemců bylo hodně. Mimo jiných se o ni ucházel i její bratranec „z druhého kolena“, syn Karla IV. Jan Zhořelecký. Ovšem jeho nevlastní bratr Václav IV. měl trochu problém s tím, že Valentinin otec jednal s více ženichy najednou a neupřednostnil Jana Zhořeleckého. Ke sňatku tedy nakonec nedošlo. Ve svých 18 letech se provdala za Ludvíka Orleánského, což byl vysoce postavený francouzský vévoda, jenž měl „šílené“ předky, včetně bratra Karla VI.

Valentina přijela na svou svatbu do Paříže, kde se právě konala královská korunovace Isabely Bavorské. Dámy si nějak nepadly do oka. Valentina byla krásná, vzdělaná, kdežto Isabela byla malého vzrůstu, mezi lidem dosti neoblíbená, ošklivá a navíc neuměla francouzsky, což Valentina velmi dobře ovládala. Isabelu nazýval lid „Prasnicí“. Její manžel Karel VI. v přestrojení za chudáka vnikl do davu, aby tak lépe a nepozorovaně zjistil, co si místní lidé říkají a myslí o jeho manželce, zda je opravdu tak nenáviděná, jak se povídá. Po vyslechnutí urážek na adresu svojí ženy se snažil rozlícený dav uklidnit, ale nepovedlo se a král dostal co proto. Nikdo mu neuvěřil, že je to převlečený král a snažili se žebráka vyhnat, mlátili ho a nadávali mu. Po tomto incidentu bylo už jasné, že Isabela s Valentinou nikdy kamarádky nebudou.

Navíc se v té době u krále Karla VI. projevila jeho duševní choroba v plné síle. Zdědil ji po své matce a stával se velmi nebezpečným jak pro svůj lid, tak pro své nejbližší. Občas ani nevěděl, kdo je, nemyl se a útočil mečem na své vojáky a dokonce i na bratra Ludvíka. To poznamenalo vztah mezi oběma bratry. Král se odvrátil i od své ženy. Ta to nesla velmi těžce a hledala útěchu v náručí jiného muže. Tím utěšovatelem byl právě králův bratr Ludvík Orleánský. Stali se z nich milenci. Šílený král Karel zase bezmezně obdivoval krásnou Valentinu. Ta o něj ovšem neměla takový zájem, jak by si král zřejmě představoval. Říkalo se také, že ho zřejmě očarovala, jelikož za ní Karel běhal jako pejsek.

Valentina byla trnem v oku obyvatelstvu čím dál více. Na obvinění z čarodějnictví ji nepomohl ani její původ. Pocházela z Lombardie, která byla tehdy proslulá magií a čarodějnictvím.  Postupně se králův stav zhoršoval, nenávist vůči Valentině i jejímu manželovi se čím dál více prohlubovala. Ludvík tedy odvezl svou manželku Valentinu na venkovské sídlo, jelikož se obával, že by v Paříži mohla snadno přijít o život. Tím pádem se manželky elegantně zbavil a mohl si dál užívat se svou milenkou Isabelou. Ta porodila během let 12 dětí a nikdo neví, kolik z nich počala s králem Karlem VI. a kolik s jeho bratrem Ludvíkem. Ten se ovšem nevzdal ani vztahu se svou manželkou. Měli spolu 8 dětí, ale do dospělosti přežili pouze 4 z nich.

Valentina si na venkově našla rozptýlení. Podporovala hlavně literární tvorbu, sbírala rukopisy, ráda četla. Ovšem její osud nebyl lhostejný ani její rodině, i když už trochu vzdálené rodině. Přijel se na ni podívat český král Václav IV. Ale protože byla nazvána čarodějnicí, jeho politické kariéře to později dosti uškodilo. I Valentina strádá. Je pravidelně informována o manželových nevěrách, což jí po psychické stránce moc nepomáhá. Navíc Ludvík měl u dvora skvělou kariéru, stal se poručníkem dětí svého bratra. Ale i přes to všechno měl spoustu nepřátel, kteří mu usilovali tak dlouho o život, až byl  roku 1407 brutálně zavražděn a kusy jeho těl se nacházely po celé ulici Paříže. Valentina se po zprávě o manželově brutální smrti zhroutí a umírá o rok později v 37 letech.

zdroj: http://zena-in.cz/clanek/carodejka-valentina-visconti-mela-i-ceske-koreny-1