V pozdním středověku si Angličané mohli dovolit rozmanitý jídelníček včetně masa, mléčných výrobků a piva, stejně jako obilné výrobky, které představovaly základ pro holé přežívání.

Dosud se soudilo, že průměrný roční příjem středověkého Angličana odpovídal 400 dolarům v kurzu z roku 1990. Broadberryho tým ale došel k závěru, že ve skutečnosti měl tehdejší Angličan ročně asi 1000 dolarů. V dnešním Zairu je to 249, v Burundi 479 a v Nigeru 514 dolarů.

 Není radno chlubiti se cizím peřím

Hodně lidí si myslí, že ve dvacátém či jednadvacátém století přišli s převratným vynálezem či poznatkem. Ale zkusme se zamyslet, jestli nás naši předkové ve středověku již dávno nepředběhli. Věděli jste například, že…

V Rakousku na středověkém hradě byla nalezena 1. podprsenka z přelomu 13. a 14. století.

Papež Inocenc III. na konci 16. století přišel s ideou baby boxu.

Ve středověku již znali zákon proti domácímu násilí.

Středověcí lidé platili dokonce menší daně než dnes my. Daňové prázdniny začínali zhruba 15. února, v době       Jiráska to bylo kolem 15. května a dnes máme 15. června, takže se dá říct, že za posledních 1000 let je dnešní daňové zatížení nejvyšší v našich dějinách.

Nejstarší doklad o zmanipulování veřejné zakázky na našem území je z poloviny 14. století, kdy Staré město pražské svěřilo úklid jednomu měšťanovi, který jen vybíral peníze a neuklízel a pak se o peníze rozdělil s konšelem, takže je fajn, že naši politici už konečně po těch 500 letech vědí, jak s korupcí zatočit, když si heslo „skoncujeme s korupcí“ dávají na své předvolební billboardy  😆

Obývání hradních místností

Protože dámy ve středověku byly více zimomřivé než pánové, byly některé místnosti na hradech omítnuty a vyloženy dřevem, aby se v nich udrželo více teplo. V těchto místnostech pak žily dámy. Největší ,dřevem obkládané místnosti, jsou na Karlštejně a na Lednici.

Místnost, jakou byla například ložnice, sdílela s královnou ještě její družina dvorních dam a sloužících a královniny potomci. Takže prostor pro soukromí v královském paláci, ať už v ložnici nebo v reprezentačních místnostech, moc nebyl. Místnosti byly relativně malé a v paláci se pohybovalo veliké množství lidí, kteří pečovali o blaho panstva. Pomáhali s oblékáním, přinášeli jídlo a vodu, připravovali koupele a plnili další nařízení. Zcela logicky tak museli vstupovat do všech místností, které panovník a jeho rodina užívali. Jinakost vnímání soukromých prostor mohou doložit i některé dochované stavby jako Karlštejn, kde audienční síň přímo sousedí s ložnicí císaře.   

Panstvo spalo v sedě kvůli tomu, aby si šlechtici a šlechtičny neponičili velice pracné a nákladné účesy a taktéž věřili, že v leže do těla snadněji vstoupí ďábel.

Tradice svatebních kytic

Ve středověku se většina svateb odehrávala na jaře. Důvod byl jednoduchý: První koupel byla v květnu, ještě v červnu byl zápach lidských těl snesitelný. Nevěsty nosily kytice, který tento zápach překrývaly. Kočáry jimi byly doslova obložené.

Svatební kytice

– tento zvyk pochází ze středověké Anglie z dob rytířských turnajů. Rytíři měli při soubojích ve zvyku nosit jednu květinu nebo barevný kapesníček dámy, v jejímž jménu bojovali. Později se z jedné květiny stala celá kytice pro nevěstu od jejího milého.

Přemysl Otakar II. – v 19 letech se oženil s Markétou z rodu Babenberků- bylo jí 50 let.

Věk vhodný na ženitbu v dětském věku byl ve středověku dovršení 7 let. Václav II. se také oženil v 7 letech. V tomto věku mohl být již uzavřen jakýsi předběžný manželský slib, smlouva o budoucím manželství. Z právního hlediska bylo takto uzavřené manželství platné, jeho naplnění však mohlo nastat až ve chvíli, kdy oba aktéři dospěli. Za dospělost se pokládalo u dívek dosažení 12-ti let a u chlapců 14 let.

Svědek, svědci

– také tato tradice souvisí s únosy nevěst a pochází ze středověké Germánie. Když ženich unesl svou nevěstu, například ze sousední vesnice, stál pak po jeho boku nejsilnější přítel, jehož úkolem bylo dohlédnout na hladký průběh obřadu. Tedy především měl zabránit tomu, aby si příbuzní nevzali nevěstu zpět.

Svatební závoj

– ve středověku nevěstin závoj odrážel její postavení u dvora. Čím delší, tím měla blíže ke královi a královně.

Pár zajímavostí

Když měla žena ve středověku měsíčky, byla zavřená do zvláštní místnosti či dokonce domu, protože věřili, že po dobu periody je pod vlivem ďábla.

Václav I. prý páchl psím vínem a psy a při lovu si vypíchl oko. Dobové prameny o něm píší toto:

„On však lovil se psí lájí, v síních smrad měl jako v psinci, oko ztratil při štvanici.Víc než doma býval v háji, jezdil křivoklátským krajem a o Prahu neměl zájem.“

Na Vranově nad Dyjí byly kdysi i parní lázně,na základě kterých později Václav IV. udělal i lazebnický řád. V lázních se používaly horké kameny, ale i pece, kterými se ohříval vzduch a voda. Václav IV. miloval hygienu a dokonce miloval i to, jak se o něj tehdejší dámy staraly při koupání.

Na Točníku  Václav IV. nechal vybudoval velké stáje, které čítaly až 90 koní. Také jsou zde do kamene vytlačeny stopy jeho psů. Karel IV. zde přišel i o svého prvorozeného ročního syna. Na Točníku jsou patrné úpravy kvůli klaustrofobii Václava IV.

Na Žebráku hledali ve středověku ukrytý poklad prý tak dlouho, že až zbořili jednu z věží

Mrtvola syna Karla IV. – Václava IV. byla tajně převezena do Zbraslavského kláštera na lodičce.V té době tam rabovali Husité, popíjeli a protože Václav IV. byl znám svou příchylností k hodokvasu, tak jeho mrtvolu vytáhli z hrobu a používali jako součást svého alkoholního veselí.

Při obléhání Karlštejna Husity se házely do hradu mimo jiné i odpady ze žumpy a uhynulá zvířata.

Na hradu Rábí přišel Jan Žižka o své druhé oko. Stál u stromu a střela z protější věže dolétla do stromu vedle něj a tříska z tohoto stromu vylétla a propíchla mu oko.

Na zřícenině hradu Roupov je dochovaný vysoký komín a černá hradní kuchyně. V některých komínech se dalo udit, pro tento účel byly zbudované udící galerie. 

Ložiska v mlýnském kole se vykládala koňskými zuby, proto byla velice pevná.

Na hradu Buchlov je kamenné korýtko, do kterého prý hodovníci zvraceli, poté, co se přejedli.

Na Pernštejně zanechali vojenští kadeti ze 16. století tento nápis: „Kdo jest to hovno usral, já diem, aby ho taky zžral.“ J

Na Karlštejně jsou v Kapli svatého kříže pod deskovými obrazy Mistra Theodorika uhlem kresby, které si sám Mistr na zeď kreslil a historici tvrdí, že ony kresby jsou mnohem cennější než samotné jeho obrazy.

Pohřební koruna Karla IV. byla celá ze dřeva.

Roku 1276 podle kroniky Václava Hájka z Libočan k sídlu Přemysla Otakara II. každou noc přicházeli hladoví vlci. Začali výt tak hrozivě, že to obyvatele Prahy vyděsilo. Takové vlčí vytí totiž nevěstilo nic dobrého. Bylo navíc období hladomoru a vlci měli též velkou nouzi o potravu. Vlčí vytí mělo znamenat přicházející pohromu v Čechách. Ta přišla o 18 měsíců později na Moravském poli, kde zahynul Přemysl Otakar II. 

Velký důraz se kladl také na urozenost. Ta se určovala podle toho, kolik šlechtických předků dotyčný dokázal doložit.Pokud doložil 4 urozené předky, byl pánem a pokud doložil jen 3, stal se rytířem. 

Pohřbívání ve středovku – vykopávky v Mohelnici 

V Mohelnici se ve výkopech pro kanalizaci podařilo objevit lidské ostatky. Předpokládalo se, že je to hřbitov. Ve středověku se kolem farních kostelů pohřbívalo a Mohelnice nebyla výjimkou. Kostel zde stával už v roce 1247, a tak hřbitov bude přibližně ze stejné doby. 

Podle dochovaných materiálů ale středověký hřbitov ze 13. století rozhodně nebyl jen místem pohřbů a piety, jak to vnímáme dnes. V přelidněných městech se na hřbitově běžně žilo, probíhal zde obchod, ukrývali se tu i žebráci, řešily se soudní pře a dokonce i hrála hudba a tancovalo se. Teprve později, vlivem různých církevních nařízení, byly tyto činnosti omezovány a vše se vyřešilo až po přemístění většiny hřbitovů ven z města. V Mohelnici už v roce 1607 existoval hřbitov kolem filiálního kostela sv. Stanislava a pohřby v centru postupně ustávaly. 

V Mohelnici se postupně podařilo odkrýt 320 hrobů různého stáří i stupně zachovalosti. V nejmladších hrobech, z přelomu 16. a 17. století, byli povětšinou nebožtíci uloženi v dřevěných rakvích, starší těla ležela v hrobech volně. Všichni byli pochováni nohama k východu a mnozí u sebe měli pozůstatky přívěšků či drobné mince. Někteří měli peníze také v ústech. 

Tradice Cháronovy mince se kupodivu dochovala z pohanských dob až do současnosti. Proto tyto nálezy nejsou překvapivé. Zajímavé však je, že peníze uložené v nebožtíkových ústech jsou v mnohem horším stavu, než ty, které ležely v zemi. Rozpadají se při sebemenším doteku. 

I když byli na hřbitově pochováváni i bohatí měšťané, většina peněz, které u sebe zemřelí měli, jsou velmi drobné mince. Nejstarší doposud rozpoznaná je parvus z období vlády Jana Lucemburského. Podle odborníků však podle staré pověry na nominální hodnotě mince nezáleželo. Pro Chárona prý bylo důležité, že ji u sebe nebožtík měl. 

Kromě nálezů hrobů a pohřební výbavy bylo pro archeology pozoruhodné sledovat také průběh zachycené ohradní zdi hřbitova. Při jejím odkrytí se zjistilo, že byla postavena až poté, co se v Mohelnici kolem kostela už dávno pohřbívalo. Některé hroby totiž zasahovaly až pod základy. Nedaleko dnešního muzea byla objevena i hřbitovní brána nebo vchod. 

Poblíž ní, v severovýchodním rohu hřbitova stávala menší budova, v jejímž suterénu byla objevena kostnice. Pravděpodobně se jednalo o hřbitovní kapli z 15. století, která sloužila oběma účelům. Když město přepadli husité a povraždili mnoho jeho obránců, není vyloučeno, že jejich kosti po nějakém čase skončily právě zde. Datace kaple by tomu odpovídala. 

Naopak mnoho otazníků vyvolal další nález obdélníkových základů jakési stavby v protilehlém rohu. Připomínají základ jakési věže, ale pozoruhodné je, že se v jejich suterénu nalezla omítka a dokonce maltová podlaha. To je pro věž netypické. Záhada, nad kterou si archeologové stále lámou hlavu. 

Některé hroby však vyvolávají přinejmenším otázky. Patří k nim například nález hrobu, kde byla pohřbena patrně celá rodina – muž, žena a dítě se v hrobě drželi za ruce. Hrůzně vypadá také nález kostry dítěte, které mělo oddělenou hlavu, kterou mělo položenou mezi kotníky. Podle některých pramenů to byl jeden z trestů pro nemanželské děti. 

I když byla Mohelnice biskupské město vždy oddané katolické víře a hřbitov byl místem posvěceným, kupodivu i zde byly odkryty pozůstatky, které by mohly ukazovat na pohřeb vampýra. Tak byl ve středověku označován člověk, který neměl po smrti pokoj, případně zemřel nějakou zvláštní smrtí či se jinak odlišoval od průměru. 

Svatební obřady jak je z pohádek neznáme 

Na počátku sňatku nebyl vždy symbolem uskutečněného obřadu prsten, ale prakticky cokoliv, co bylo „po ruce“. A fakt, že zasílání obrazů možných nevěst princovi, jak známe z pohádek, není jen výmyslem scénáristů. 

Sňatky patřily postupem času ke slavnostním rituálům. Zatímco v chudších vrstvách společnosti stačila domluva dvou lidí, pro královský dvůr byly sňatky politikou a důsledně promyšlenou investicí. Každá vrstva si vymyslela svoje vlastní pravidla, do kterých měla právo vstupovat i církev. 

Dodnes jsou v soudních spisech dochovány různé případy, kdy se během ohlášek objevily předchozí partneři a snažili se sňatku s novým zabránit. Například muž tvrdil, že nastávající nevěsta už je vdaná za něj. Sňatek se odehrál v lese, kde muž sázel stromy. Náhle prošla okolo dívka a natolik ho okouzlila, že jí nabídl sňatek a na důkaz jeho uzavření předal jednu sazenici, kterou dívka přijala. Tím se stala jeho ženou a stromek fyzickým dokladem uzavření tohoto svazku. K události přitom mělo dojít až na počátku 15. století. 

Aristokratické sňatky naproti tomu probíhaly podle zcela jiných pravidel. Pro vyšší vrstvy znamenal sňatek hlavně strategický a politický tah, kdy o partnerovi dítěte rozhodovala rodina. Možná i proto byly tolerovány u dvora milenky, které církev tolik vytýkala. Nesrovnalosti v požadavcích najdeme i u samotného vzniku takto plánovaného sňatku, který odporoval podmíněnému souhlasu obou snoubenců. Církev také zakazovala sňatky pokrevně i duchovně spřízněných osob do 4. stupně příbuzenství, ale ani to nebyl nepřekonatelný problém, jak dokládají mnohé výjimky. 

Středověká chudina se opravdu myla a jedla vydatněji než my dnes! 

Pobyt v lázních si dopřáli i žebráci

Vesničané usedají do kostelních lavic. Ženy cudně klopí oči a přemýšlejí, co dobrého uvaří manželům k obědu. Mají to štěstí, že neumírají hlady jako rolníci z vedlejší vsi. Mezitím přichází kněz. Zavětří charakteristický smrádek nemytých těl a raději zapálí kadidlo. Takto měl podle našich představ vypadat středověk, ale jak to vypadá, jsme úplně vedle!

Historický omyl č. 1:

 Myjí se jen blázni

Nechat si umýt hlavu či celé tělo namasírovat vonnými oleji? Dnes si kvůli tomu zajdeme do již běžného wellness studia. Ve středověku pro tyto účely sloužily lázně a lazebny. Pro potěchu těla středověkým mužům sloužily dlouhovlasé lazebnice v bílých, jak dokládá Václavova bible z konce 14. století, často i v průhledných košilkách. Neobsluhovaly však pouze ženy. Muži tzv. lazebníci zástávali pozice spíše zdravotnického personálu.

K základnímu platu i plný koš jídla

Zatímco v 16. století mělo celé Helfštýnské panství blízko Přerova jen dva lazebníky (zato 116 zahradníků!), v Kutné Hoře či Praze zaměstnávala jedna lazebna i pět lazebnic a minimálně dva lazebníky. Ti za přesně stanovený poplatek, lišící se většinou město od města, klientům pouštěli žilou pro lepší vitalitu či obkládali baňkami. Středověké platy lazebníků se pohybovaly okolo 90 zlatých ročně a naturálií v podobě jídla k tomu. Platy lazebnic se velmi lišily, ale zpravidla byly nižší nejméně o 30 zlatých. Jen pro srovnání – v 15. století jste si mohli např. za 29 zlatých koupit dobrého koně. Dnes vás přijde hřebec na 40 000 až 80 000 korun.

Lazebny v každé vesničce

Během 13. století již existovaly lazebny v každém městě a zřizovaly je dokonce i menší vesničky. Jejich režim připomínal provoz současných bazénů. Jeden den se koupali kněží, další zase navštívily útulné provozovny školní výpravy. To pak lazebníci začali rychle schovávat všechny alkoholické nápoje, kterých tu jinak měli hojné množství. Ostatní dny byly lázně určeny pro širokou veřejnost. Bohatší chodili do lázní každý den po práci, ti chudší si dopřáli koupel alespoň jednou týdně. A žebráci? Podobně jako současným bezdomovcům byla zajištěna díky jakýmsi tehdejším charitativním organizacím návštěva lékaře, tak se i v 16. a 17. století konalo tzv. „zádušní koupání“. Bohatí přispěli částí svého jmění a lázně bylo možné otevřít na jeden i pro nejposlednější z chudáků. 18. století ale lazebnám přálo. Poslední byla zrušena roku 1772 v Třeboni. 

Pokleslá kultura v lázeňském prostředí

Ze všech českých lazebnic proslula nejvíce krásná Zuzana, která vstoupila do historie jako údajná osvoboditelka krále Václava IV. (1361-1419), když ho nechal vlastní bratr Zikmund Lucemburský (1368-1437) uvěznit ve Vídni. Jinak ale lidé lazebnice v lásce příliš neměli. Mnohdy ne nadarmo je doprovázela pověst prostopášných žen. Do lazeben se  tehdy nechodilo jen kvůli péči o tělo. Vedle hostinců se tu také provozovala zábava a na rozdíl od antických lázní, jejichž běžnou součástí byla knihovna či přednáškový sál, šlo o kulturu značně pokleslou.

Kostelní deodorant nebo čirý nesmysl?

Za výmysl se dá označit nejen fakt, že se ve středověku lidé nemyli (lázně postupně končí v období baroka), ale také to, že církevní kadidlo bylo v té době velmi oblíbené. Faráři ho prý používali, aby potlačili tělesný pach v kostele. Historie kadidla, tedy vonné pryskyřice, která se míchá s myrhou, sahá až do starověkého Ománu. Již stovky let před naším letopočtem se užívá při náboženských obřadech. Dnes můžeme složky kadidla objevit v některých zubních pastách, mastech i aromatických olejích. A že by kněží používali kadidlo k zapuzení pachu věřících? Zřejmě tomu tak opravdu nebylo…

Historický omyl č.2:

Žena je dobrá jen jako kuchtička

Příkladem ženy, která nebyla předurčena k tomu, aby byla služkou svému muži a kuchařkou, byla Johanka z Arku. 

„Tebe jsem si vyvolil, abys spasila Francii!“

slýchá teprve čtrnáctiletá Jana z Arku (1412-1431) ve své hlavě pořád dokola. Ví, že Bůh s ní má vyšší cíle. A již roku 1429 táhne dívka v čele malé armády krále Karla VII. (1403-1461) osvobodit Angličany utlačovaný Orleans na severu centrální Francie. 30. května 1431, tři roky před tím, než u nás vypukne bitva u Lipan, skončí v plamenech na hranici. Stane se politicky nepohodlnou – lid ji miluje a její moc strmě stoupá. Její konec nemá nic společného s tím, je-li mužem, či ženou. Myslíte si, že v čele armády mohla spočinout žena, když má být toto pohlaví ve středověku považováno za méněcenné? Ne!

Emancipace nebo respekt k něžné, ale silné ženě?

Vzpomeňme si na zrzavou anglickou královnu Alžbětu I. (1533-1603) nebo Hildegardu z Bingenu (1098-1179), geniální německou abatyši, od které si nechávají radit králové, papeži i šlechta. Pozice ženy ve středověku není záviděníhodná. S dnešní emancipací se nedá vůbec srovnávat. ale dá se říct, že čím vyšší společenské postavení žena měla, tím vyšší měla  respekt. Obzvlášť, když si ho žena v mužském světě dokázala vydobýt. Za správné chování k ženě se stavily i ideály rytířství, které kladly mladým mužům na srdce, aby se chovali ke své vyvolené s úctou. Důležité slovo mělií i trubadúři a jejich poezie, opěvující kult ženy. Ne nadarmo používal jeden z nejslavnějších, Francouz Guillaume de Poitiers (1071-1127), oslovení jako „Má paní, Lady“ a opěvování jako „Pro vás musí muži udělat vše, krásná dámo.“

Historický omyl č. 3:

Krvavý středověk

Slavný biblický citát „Nenecháš čarodějnici žít“ si opravdu vzala středověká inkvizice k srdci. Ještě před pár lety se spekulovalo, že jí padlo za oběť neskutečných 9 milionů lidí! To je jako vyvraždit téměř celé Česko! Údajům se ale nedá věřit. Pochází z dokumentů psaných za dob Velké francouzské revoluce (1789-1799) a ty se ve falešném špinění katolické církve přímo vyžívali.

Hrůzy středověku nebo spíš naší doby?

Dánskému etnologovi Gustavu Henningsenovi se podařilo až v minulém století dokázat, že čarodějnické procesy si mezi 14. a 18. stoletím nevyžádaly více než 50 000 obětí. Číslo to není malé, ale do devíti milionů má dost daleko. A pokud se budeme řídit tím, že středověk oficiálně končí s rokem 1517, kdy Martin Luther (1483-1546) uveřejňuje svých 95 tezí, sníží se toto číslo ještě víc. Spíše bychom mohli naši dobu označit za dobu hrůzy. Vždyť jen sovětský diktátor Stalin (1878-1953) poslal na smrt odhadem na 50 milionů lidí, a to je u moci pouhých 26 let! Hitlerovo (1889-1945) běsnění zase nepřežilo více než 6 milionů lidí. A tím seznam novověkých zvěrstev rozhodně nekončí. Skutečně se ve středověku žilo tak špatně?

Historický omyl č. 4:

Ubohý pracující chudý lid umíral hlady

Podle toho, co jsme se učili ve škole byl středověký jídelníček značně chudý, ale bylo tomu tak ve skutečnosti? Každý den byla na stole jáhlová či pohanková kaše a chléb, vyráběný, na rozdíl od dnešního pšeničného, ze žitné mouky. Večer často nechybělo ani pivo. Brambory bychom na jídelníčku hledali těžko, v Čechách se pěstují až v 18. století. Práce středověkých rolníků byla sice dlouhá a hodně fyzicky náročná, ale většina z nich si vlastně nemělo na co stěžovat. V rolnických rodinách skončila čas od času na stole husa, kachna nebo alespoň kuře. Ti, kteří se nechali zaměstnat jako stavební dělnici, měli po většinu pracovní doby zajištěné jakési „závodní stravování“, v němž nechybělo ovoce, zelenina, ale ani sušené maso.

Bájný poklad templářských rytířů

Podle některých písemných dobových pramenů templáři věděli o plánu Filipa lV., Věděli, že moc a peníze, kterými přerůstaly králi přes hlavu, jsou hozenou rukavicí panovníkovi. Dva dny před tím, než jejich nechal pozatýkat, vyšel z hradeb pařížského Templu povoz se slámou, který ukrýval templářské poklady. Poklad se však nikdy nenašel a zůstala jen legenda. V souvislosti s těmito událostmi se setkáváme s další nemálo zajímavých nesrovnalostí. V případě, že templáři předem věděli o spiknutí vůči nim, proč neprovedli patřičná opatření na záchranu svého řádu? Je přece známo, že prostředky na to měli. Podobně je to iv případě papeže Klimenta Vlll., Který byl pod neustálým nátlakem francouzského panovníka. Mohl se s prosbou o pomoc otočit na templářů, kteří konaly pod záštitou jediné osoby a to hlavy církve. Na jejich stranu by se s největší pravděpodobností přidali i Němci a Angličané, Kteří si ještě velmi dobře pamatovali svou porážku s Karlem ll .. Z tohoto důvodu by se snažili udělat vše proto aby oklieštili moc tehdejšího Francie. Existuje však ještě jedna historka, která říká, že když si vězněn Jacque de Molay uvědomil, že Filip lV. chce rád definitivně zničit, zavolal si do vězení svého synovce a sympatizanti. Údajně ho Jacque zasvětil do tajemství řádu a pověřil ho vyzvednutím templářských pokladů, které se měly nacházet v dutých sloupech při vstupu do hrobky templářských velmistrů iv samotné hrobce předchozího velmistra. Součástí pokladu měla být – kromě velkého množství různých zlatých předmětů – i koruna jeruzalémských králů, Šalamounův sedmiramenný svícen, zlaté podoby čtyř evangelistů, které zdobily Boží hrob a dokonce prst s pravé ruky sv. Jana Křtitele. Templářský majetek byl prý převezen v na rodinné panství, pravděpodobně na hrad v Argin. V dnešní době je to pro hledače pokladů podezřelé místo číslo jedna. Celý hrad je počínaje vstupní branou a konče tzv. Alchymistických věží posetý tajnými šiframi a symboly, jejichž autory byli pravděpodobně templáři pověřeni ukrytím řádového bohatství. Dosud však poklad na hradě Argin nebyl nalezen, což může znamenat dvě věci – buď žádný neexistuje, nebo jej templáři ukryli opravdu mistrovsky. Právě díky podobným nejasnostem kolem řádu rytířů, kteří své životy zasvětili chránění Svaté země a křesťanských poutníků, se jejich památka uchovává neustále živá. Proto si myslím, že jistá díky patří i Danovi Brownovi, který v nás prostřednictvím knihy „Da Vinciho kód“ probouzí zapomenutou touhu po legendách a středověkých tajemstvích…

„Tanec“ středověkých relikvií

Relikvie jsou věřícími uznávané ostatky světců. Středověk byla doba plná posvátných sošek božstev a relikvií svatých. Ve starých francouzských katedrálách byly uchovávány sošky bohyně Isis. Při procesích k uctívání sošek byly ve středověku páleny zelené svíčky jako symbol duchovního znovuzrození. Tento zvyk byl hojně rozšířen, ale později ho vytlačili jezuité, kteří dobře znali jeho pravý význam. Spojoval totiž křesťanství s pohanstvím a to bylo v té době samozřejmě nežádoucí. 

Za středověké relikvie můžeme  považovat především hlavy světců, čelisti, holenní a stehenní kosti, klíční kosti a ve dvou vzácných případech dokonce pupeční šňůry. Tyto relikvie byly rozptýlené v chrámech a klášterech po celém světě. Platilo pravidlo, že čím je onen světec významnější, tím více relikvií se musí po světě rozšířit, aby každý kostel a klášter měl alespoň malý kousek z tohoto pokladu. Relikvie se objevili již v ranném středověku již od počátku křížových výprav. Mezi věřícími jsou uchovávány v úctě a někdy je jim přičítána zázračná moc. Jednalo se především o ostatky svatých a mučedníků, pohárky s krví, cáry oděvů. Bohužel při křížových výpravách prošly Svatou zemí davy lidí, které lačnily po bohatství a postrádaly veškeré zábrany. Z výprav tak bylo přivezeno množství nejrůznějších předmětů, ale i velké množství lebek, které znepokojovalo samotnou církev. Křižáci se vrátili se získanými relikviemi za účelem vlastnictví pro svou potřebu a nebo pro potřebu blízkého kostela, pro přátele a příbuzné. Odevzdat takovou posvátnou relikvii například kostelu znamenalo, že si dotyčný dárce pro sebe zaručil modlitby mnichů a bohoslužby. Tento záměr se však zvrtnul a stalo se například, že po světě kolovala spousta třísek z Ježíšova kříže, více jak 70 trnů z Kristovy trnové koruny, útržky jeho roucha. Posvátné relikvie se množily takovým tempem, že ve 12. století Guibert  z Nogentu (benediktinský mnich a jeden z kronikářů první křížové výpravy) varoval, že se musí striktně odlišit pouze a jen ty pravé relikvie od těch falešných, který se znásobily během výprav hlavně kvůli zvýšeným finančním potřebám církve. Výměna relikvií nebo dokonce jejich prodej se ve středověku stal velmi výnosným obchodním artiklem hlavně pro ty, kteří se z výprav vraceli nebo pro ty, kteří již Svatou zemí prošli dříve. 

Tak se stalo, že v pařížské katedrále Notre Dame byly nalezeny kosti svaté Anny nebo léčivý prst sv. Mikuláše, prst Jana Křtitele, žebra krále Ludvíka a dokonce se ještě v 17. století  uctívala lahvička s mateřským mlékem Panny Marie. V Benátkách v klášteře sv. Antonína byla nalezena paže evangelisty Lukáše a sv. Cecílie, ale i trny z koruny a dřevo z kříže. Existoval opravdu velmi rozsáhlý repertoár ostatků z dob křižáckých výprav, ke kterým se lidé modlili v době moru nebo při hladomoru. Nalezen byl například i kousek houby, kterou byl Kristovi podáván ocet. Mniši samozřejmě tento hojně rozšířený a výnosný obchod jen podporovali. Dokonce prý po smrti Tomáše Akvinského skupina mnichů odňala jeho hlavu od těla a tělo uvařila. Svatou Isabelu Durynskou po smrti zase mniši svlékli, odřezali obě uši, vlasy, nehty a dokonce i bradavky. Francouzský král Karel VI. Si se svými strýci rozdělil žebra předka sv. Ludvíka a protože preláti protestovali, dostali jednu nohu. Tehdejší relikvie svatých byly něco jako dnes pro nás nějaký osobní předmět celebrity. Známe hodně případů, se jedna konkrétní relikvie objevila ve světě hned několikrát. Rekordmanem v počtu relikvií je Jan Křtiel. Například jedna jeho hlava se našla v Damašku, druhá ve Francii, velký úlomek jeho lebky je ve zlatém kalichu v Benátkách a další je vystaven v Římě. Tím to však nekončí. Dalších 18 prstů z ruky Jana Křtitele najdeme téměř po celé Itálii a celou ruku pak v Benátkách. V Sieně zase uchovávají rameno a ruku, jejich pravost údajně potvrdil dokonce papež Pius II. Rameno a kost drží dnes pohromadě už jen zlaté plíšky posázené vzácnými rubíny a smaragdy. Nohy Jana Křtitele však zmizely. Kostel v Palermu se chlubí vlastnictvím jeho pánevních kostí, ale jeho popel z těla je uložen v janovské katedrále…

Dát systém tomuto zmatku se pokoušeli antropologové na počátku 19. století. Sestavili takový zvláštní seznam světců a nalezených relikvií jim patřících. Z tohoto seznamu stojí za zmínku například sv. Petr Dominik, u kterého se našlo po celém světě dohromady 32 palců u nohou a rukou. Kompletních těl světců však není už mnoho. Tato situace byla způsobena především mánií papežů z období renesance, kteří každý jednotlivý fragment z každého světce odvezli do Říma. Z toho důvodu odřízli hlavu sv. Kateřině a zbytek jejího těla odvezli do Vatikánu. Její hlava v čepci dlí dodnes ve zlatém smaltovaném relikviáři v kostele sv. Dominika. Celé tělo se dochovalo v případě sv. Lucie, která zemřela mučednickou smrtí v roce 304. V neporušeném stavu byla její mumie převezena do Benátek v roce 1204. Tělo odpočívá ve skleněné rakvi. Pozůstatky masa z rukou byly přidrátovány na kostru z dřevěných latěk.

Mít v klášteře neporušené tělo světce patřilo ve středověku mezi nejvyšší výsady. Zaručovalo to pravidelné návštěvy poutníků i urozených pánů a též tučné příjmy v podobě almužny. Zabezpečit tělo před úplným rozkladem nebylo jednoduché. Muselo být zvoleno místo, kde je chlad, ale ne příliš vlhko, jinak by se začaly množit plísně. Při konzervaci těla se napřed nakapala do nosu rtuť, pak se ucpaly přirozené otvory tampony namočenými ve vonných látkách. Postupně se balzamoval ještě obličej. Tělo bylo zbaveno vnitřností, aby se dalo snáze přenést z kláštera do kostela nebo naopak. Tyto vnitřnosti pak byly pohřbeny zvlášť, tělo bylo vyplněno vonnými substancemi a zašito. Takto vydrželo tělo beze změny i několik let. Později bylo každé takové tělo pohřbeno nebo hermeticky uzavřeno v urnách, ale nakonec se stejně rozpadlo. Světec každopádně splnil svůj úkol i po smrti, jelikož přivedl do kostela spousty lidí ať už urozených nebo těch nejchudších, kteří se přišli ostatkům poklonit…

Živí mrtví 

V kapli Loretto je uložen sarkofág s průhledným víkem, kde v pokoji odpočívají ostatky Žofie Bosniakové (1609-1644). Byla uherská šlechtična ze starého sedmihradského rodu Bošňáků (historicky též Bosnyak, Bosniak, Bošniak). Svou péčí o poddané nad rámec běžných zvyklostí tehdejší doby se zasloužila o dobrou pověst šlechty ve svém okolí. Založila útulek pro chudé, který do dnešních dnů plní své poslání. V roce 1997 začal proces jejího blahořečení.

Oblečení jejího nabalzamovaného těla bylo vyměněno v roce 1912, v roce 1953 ji převlékl dokonce místní kostelník a 1971 jeptišky z kláštera. V rakvi se našlo několik drobných míncí, které tam ale zřejmě házeli turisté. Zhruba 30 let po Žofiině smrti na hrad Strčeno vtrhli žoldnéři a kaple, kde byly uloženy její ostatky byla vydrancována. Otevřeli dokonce i kryptu, netrpělivě z ní vyhazovali všechny rakve a rozbíjeli víka. Řádili jako smyslů zbavení, všude lítaly kosti z ostatních rakví. Lupiči se zarazili až u rakve Žofie Bosniakové. Na rakvi si přečetli, že tato žena je už 34 let po smrti, ale žena, která ležela v rakvi vypadala, jako by zrovna usnula. Byli pověrčiví, takže se na chvilku zastavili, ale jen na moment a pokračovali v drancování. Dokonce jí jeden z vojáků z malíčku na levé ruce chtěl ukrást snubní prsten, což značí, že opravdu neměl žádnou úctu k mrtvé. Jenže prsten mu nešel sundat, proto neváhal, vzal šavli, prst usekl a prsten pak sundal. Najednou si další z vojáků vzpomněl, že když vtrhli do krypty, na nádvoří viděl vápno. Mrtvé tělo Žofie dovlekli na nádvoří a do nehašeného vápna ho bez váhání hodili. Smáli se, jak to vymysleli. Najednou však strnuli. Její mrtvé tělo se nerozkládalo, jen ztmavlo. Ve středověku když se tělo mrtvého nechtělo rozložit, údajně to znamenalo, že tělo patří svatému. Dodnes tento jev nedokáže věda vysvětlit a takových těl existuje na světě mnoho. V roce 1843 lékař, který znovu zkoumal tělo Žofie napsal, že tělo není černé, ale nahnědlé a bez nejmenšího kazu. Tělo je pružné, jakoby zemřela teprve nedávno. Pokožka obsahuje normální množství vody. Asi proto bylo zapotřebí měnit tělu tak často šaty, protože ty časem vlivem vlhka zahnívaly. Je zvláštní, že v kryptě, kde se nalézala Žofie, byla pohřbena i další těla (tedy za stejných podmínek), dokonce i starší než ona, ale všechny mrtvoly se časem rozložily, jen její tělo zůstalo dokonale zachovalé.

Dne 1. dubna 2009 však došlo k tragédii, která tělo Žofie navždy poznamenala. Pod stromem u kostela sv. Martina seděl zhruba třicetiletý mladík, zřejmě trpěl schizofrenií. V jednom okamžiku vytáhl rakev, ve které Žofie odpočívala, dovlekl jí před kostel a zapálil. Musel se na tento čin připravovat, protože do vesnice přijel v montérkách jako běžný dělník, s batohem na zádech a s kanystrem hořlaviny v rukou. V místní cukrárně si dokonce vyžádal klíče od kapličky, kde byla mumie uložena. V kapličce se drze podepsal do návštěvní knihy, pak kryptu odemkl, skleněné víko rakve odmontoval a rakev vytáhl před kostel. Místní zavolali samozřejmě policii, ale Žofii už nebylo pomoci. Navzdory všem pokusům o záchranu zachovalého těla uhořela na prach…

Procesy, při nichž se rozkládá tělo, údajně neproběhly i v případě, kdy se jednalo o hříšníka, stačilo jen pronést určitou kletbu. Jeden takový případ je zaznamenán z roku 1702 v Německu. Jistý hrabě Christian Friedrich von Kahlbutzn žil velmi nestřídmým životem a slova slušnost, laskavost a slitování mu nic neříkala. Jako lenní pán (lénem byla ve středověku označována podmíněná držba půdy, nebo úřadů, na základě lenní smlouvy, která mohla být jak ústní, tak písemná) měl skoro neomezená práva, kterých by ale žádný slušný šlechtic nevyužil. On se ale nezdráhal. Pořídil si legitimních 11 dětí a desítky levobočků. Jako jeden z mála totiž využíval práva první noci a zneužil tak každou nevěstu, která se na jeho panství vdávala. V roce 1690 se mu ale jedna taková nevěsta vzepřela, což ho naštvalo natolik, že neváhal zavraždit jejího muže, který byl místní ovčák. Vdova hraběte zažalovala u soudu, ale celý soud byl jen hloupou fraškou a hrabě nebyl odsouzen, protože složil jistou očišťující přísahu, která zněla: „Jsem-li vrah, ať Bůh mému tělu nikdy nedovolí obrátit se v prach.“ Hrabě žil spokojeně až do své smrti v roce 1702 a jeho rakev  byla uložena do krypty kostela v jedné německé vesnici. Když byla rakev o 92 let později kvůli rekonstrukci kostela vyzvednuta a odborníci prohlédli, zjistili, že v těle není porušen jediný orgán a ostatky byly dokonale mumifikovány. Byly podrobeny zkoumání roku 1983, ale žádná stopa po balzamování nebyla nalezena (ani žádné plyny ani jedy, které by tomuto procesu napomohly). Jedna z teorií tvrdí, že hrabě zemřel důsledkem degenerativních změn a nedostatek živin tělo uchoval v tomto stavu po dlouhá léta. Další teorie však tvrdí, že tělo zůstalo nezměněno díky kletbě, kterou na sebe sám hrabě uvrhl.

V Polsku se koncem devadesátých let prováděly zvláštní experimenty na hradě v Krakově. Byl zde otevřen sarkofág Kazimíra IV. Jagelonského (1445-1492). Po otevření sarkofágu se začaly dít divné věci. Všichni badatelé, kteří byli tomuto otevření přítomni, do jednoho postupně zemřeli. Podle některých zdrojů se mluvilo o Jagelonské kletbě. Mrtvých badatelů bylo celkem 12. Jednomu profesorovi krakovské akademie se podařilo izolovat a kultivovat mikroorganismy, které se nacházely v sarkofágu Kazimíra IV. Jagelonského už 500 let. Objevil tam také bakterie a plísně, které doposud nikdo neznal. Za zmínku stojí hlavně nalezení patogenního mikroorganismu Aspergillus flavus, který se vyskytuje hlavně v prostředí vlhkých domů, skladů apod. Ikdyž se o tomto mikroorganismu vědělo, že napadá lidi a živočichy v bažinatých  krajích, je podivné, že přežil v sarkofágu, kde je zamezeno přístupu kyslíku. V době, kdy ještě nebyly známy účinky Aspergilla, náhlá úmrtí se považovala za kletbu. Otázka ale je, jak se Aspergillus dostal do rakve polského krále a jestli se tam dostal náhodou nebo tam byl někým umístěn záměrně. Pokud by proběhl další výzkum, mohlo by se tak zjistit, jestli ve středověku existoval nějaký speciální způsob ochrany  tělesných pozůstatků zemřelých před budoucími vykradači hrobek, který by ho později potrestal…Memento mori (pamatuj na smrt)…

 Ne nadarmo se možná říká,že mrtvé máme nechat odpočívat v pokoji a jít dál, občas se to nemusí vyplatit…

Princ nebo podvodník?

V kauze ztracených princů z dob krále Richarda III. je mnoho nejasností. Především v tom, co se s těmi uvězněnými chlapci stalo. Po smrti krále Richarda III. nastoupil na trůn Jindřich VII.  (otec známého a krutého Jindřicha VIII. Tudora). Za jeho vlády pár let po údajné smrti obou chlapců se náhle objevil muž, který tvrdil, že je jedním z uvězněných princů, a sice princ Richard. Pro tehdejšího krále to byla samozřejmě nepříjemná situace, protože se objevil legitimní následník trůnu, který už tehdy byl jaksi odstraněn a teď se jako příznak objevil znovu.  Lidé věřili mladíkovi, že je ztracený princ a připojili se k němu, aby mu pomohli svrhnout Jindřicha z trůnu. Mladý princ se setkal s tetou unesených princů z doby Richarda III. a ona potvrdila, že onen mladík je jedním z nich. Mladý princ se začal ucházet o korunu. Střetnul se s Jindřichovými vojsky, ale oba dva byli dobře připraveni. V boji mladému princi Richardovi (jméno dostal podle svého strýce Richarda III.) povolily nervy a jeho vojsko se rozuteklo. Mladý princ Richard byl zajat.

Z vězení psal svojí matce:

Matko má, osud tomu chtěl a já jsem se ocitl v moci krále Anglie. Prosím tě, pošli mi nějaké peníze, které by mi mohli u strážců zajistit lepší zacházení.

Ve vězení se pak mladík rozpovídal o tom, jak ho donutili Jindřichovi nepřátelé hrát mladého uneseného prince. Donutili ho naučit se anglicky a naučili ho také, jak se chovat jako princ. Když se toto jeho přiznání provalilo, král Jindřich si chtěl zachovat důstojnost a podlou zradu mu odpustil a dokonce ho jmenoval svým dvořanem. Podvodník byl nucen všude cestovat s králem, aby byl na očích. Ale pokusil se utéct. Dostihli ho a zajali. Byl uvězněn v Toweru, přesně tam, co byl vězněn skutečný princ. Stráž už s ním rozhodně nejednala v rukavičkách. Pokusil se znovu utéct, ale opět byl dopaden a v roce 1499 oběšen. Pak už nikdo nepřišel s tím, že je skutečný zachráněný princ. Až v roce 1674 jeden mladík našel pod schody Toweru kosti dvou malých chlapců. Ale jestli to byli skutečně věznění princové se dodnes neví…

První císařský řez byl proveden ve středověku roku 1337 v Praze

Historicky první císařský řez, při kterém přežila matka i dítě, byl s největší pravděpodobností proveden ve 14. století na královském dvoře za dob panování Jana Lucemburského. Stalo se tak roku 1337. Rodící ženou nebyl nikdo jiný než druhá manželka Jana Lucemburského Beatrix Bourbonská. Narodil se nevlastní bratr Karla IV., kterého pojmenovali Václav.

Ve středověku byl císařský řez téměř nemožný a téměř vždy znamenal jistou smrt pro matku i dítě. Až do roku 1870 lékaři nemohli operovat břišní dutinu, protože do té doby neznali žádnou účinnou anestezii a ještě ve druhé polovině 19. století při pokusu o císařský řez umíralo téměř 90% žen. Mohl za to buď prodělaný stres z bolesti, vykrvácení nebo otrava krve. Existovalo ovšem několik vyjímek, které měly to štěstí a císařský řez přežily. První případ ve světě se udál ve Švýcarsku kolem roku 1500. Ale jak už jsme uvedli, v Čechách k tomu došlo mnohem dříve.

Samotná česká královna Beatrix ale porod přežila jen o chloupek a vlastně úplnou náhodou. Královna Beatrix porod v roce 1337 přežila velkou náhodou. Neexistuje přímý důkaz o tom, že se tak stalo, ale vědci mají důkazy nepřímé, které tomuto faktu nasvědčují.

Historici a lékařští odborníci vycházejí především z dobových záznamů a z korespondence, kde se je uvedena zmínka o mimořádném porodu královny. Vše je zapsané v latině a je zde uvedena formulace: „bez porušení našeho těla“. Další záznam byl nalezen ve Vlámské kronice, kde se uvádí, že vévoda byl vyňat z matčina těla a rána se zhojila. Ale je s podivem, že se tato formulace dochovala, jelikož se o zdravotním stavu panovníků běžně nemluvilo a o průběhu porodu už vůbec ne. K tomu, že po tak těžkém porodu královna nevykrvácela, ale naopak přežila všechna traumata a nedostala infekci, přispělo především to, že Praha v té době byla centem vzdělanosti a právě na královském dvoře působili velmi významní a vynikající ranhojiči. A také měla královna vysloveně štěstí. Ale i přesto primárně při porodu nešlo o záchranu královny, ale jejího potomka. Královna byla ve chvíli zákroku již považována za mrtvou. Podle dnešních lékařů zřejmě upadla do bezvědomí. Ranhojiči tedy museli vyjmout dítě a pokřtít jej. Bez toho by nemohla být jeho duše spasena. Následná bolest rány po zákroku mohla být příčinou, proč se královna probudila z bezvědomí a následná stresová situace ze samotného zákroku mohla způsobit, že královna nevykrvácela. Královna Beatrix zemřela v roce 1383, ale po tomto porodu již žádné děti neměla.

Je tu ještě jedna otázka. Proč dostal novorozený chlapec zrovna jméno Václav, když tak byl již pojmenován jeho nevlastní bratr, pozdější Karel IV.? Vždyť nejen Beatrix, ale i Jan Lucemburský měli francouzský původ. A navíc novorozený Václav měl předurčeno, že zdědí pouze francouzská území. Navíc jméno Václav znělo v těchto zemích cize, nemělo žádnou tradici a těžko se vyslovovalo. Jediné možné vysvětlení je to, že královna chtěla vyjádřit velkou vděčnost patronu české země svatému Václavovi, proto pojmenovala své dítě po něm.

Tajemná moc Templářů – šifry a Bafomet

S příchodem Templářů do Svaté země začaly vyplouvat na povrch otázky, co za jejich příchodem vlastně stojí. Samozřejmě, že oficiální úkol Templářů zněl chránit poutníky, kteří míří do Svaté země, poskytnout jim zázemí, jídlo a vojenskou ochranu. Ale možná za tím bylo ještě něco víc. Zdá se totiž, že Templáři ve Svaté zemi něco hledali. Spousta odborníků se domnívá, že hledali poklad krále Šalamouna a že jej zřejmě našli. Je totiž velmi podivné, za jak krátkou dobu dokázali zbohatnout natolik, že se stali trnem v oku francouzskému králi Filipovi IV. Sličnému natolik, že je nechal zajmout, zabavil jim veškerý majetek, řád byl rozpuštěn a Templáři byli téměř  vyvražděni. Opravdu měli takovou moc, které se musel obávat i král nebo jsou to jen pomluvy? Při procesu  byli rytíři nařčeni ze zavrhnutí Krista a z provozování černé magie a tajných rituálů. Existuje legenda, která praví, že se Templáři proháněli ulicemi Prahy na koních s hořící lebkou v ruce. Ta hořící lebka nebo hlava mohl být Bafomet. Byla to jakási templářská modla, kterou údajně používali Templáři při svých černých tajných rituálech.

Je opravdu pravděpodobné, že ten, který přišel s legendou o ohnivé lebce a projížďce Templářů Prahou, mohl skutečně vidět, jak tito rytíři přivezli jakousi hlavu nebo lebku do Prahy, ale zřejmě ji převezli do kostela sv. Jana Křtitele do Jindřichova Hradce. Podle legendy kousek od tohoto kostela se nachází Vítkův Hrádek, kam každou noc vyjížděli Templáři a prováděli  zde rituály černé magie. Bafomet bývá často zobrazován buď jako hořící lebka nebo jako postava s kozí hlavou (satanistický symbol), ale kozí hlava se začala používat v zobrazování až kolem 19. století. Výklad slova Bafomet se různí. První zmínka o tomto jménu mohla vzniknout zkomolením slova Mohamed – ve starofrancouzštině se říkalo Machomet.  Další možnost pocházela z dob zhruba 200 let před procesem s Templáři. Název se objevil v dopise z první křížové výpravy, kde se účastník této výpravy svěřil tehdejšímu remešskému arcibiskupovi, že Saracéni silnými hlasy vzývali Baphometha a jelikož ostatní zúčastnění se modlili k Bohu, Saracény zahnali. Z toho vyplývá, že se Templáři museli s termínem Bafomet setkat již při první křížové výpravě, znali jeho význam a tudíž byli nebezpeční, jelikož konvertovali k islámu. Další výklad slova Bafomet může být spojení dvou slov bafé a metis, což znamená vlastně křest ohněm, proto na většině zobrazení Bafometa nechybí zapálená pochodeň.  Ale jméno mohlo znamenat i určitou zkratku – tem.o.h.p.ab  (templi omnium hominum pacis abbas – otec (opat) chrámu míru všech lidí). Tato zkratka se četla zprava doleva a vznikl Baphomet.  Ať je ale význam a výklad tohoto slova jakýkoliv, důležité je, že pro Templáře byl Bafomet jakousi posvátnou modlou. Nebyla to zřejmě jen tak ledajaká obyčejná věc. Obyčejné věci by se nebáli, nebáli by se ani ostatku svatého, muselo to být mnohem víc. Možná pro ně mohl být jakýmsi symbolem padlého anděla, který se dal na temnou stranu. Jeden ze svědků černé mše Templářů vypověděl, že když se zadíval do tváře Bafometa, jímala ho hrůza.

fresky z kostela sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci. Zdroj foto: kudyznudy.cz

Templáři byli známí také tím, že byli velcí mistři v šifrování vzkazů. Důkaz o tom můžeme najít v již zmíněném kostele sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci. Tento kostel je známý svými freskami. Nejstarší část kostela se nachází v jižní části a je ze 13. století.  Jsou zde nástěnné malby okolo oken a na oblouku před oltářem zobrazující různé motivy rostlin, ale i mnohé podivné výjevy, jako například  žena s ňadry na zádech, muž bez trupu a rukou, lidské nohy s klokaní hlavou. Jelikož Templáři vyznávali dávné učence a mystiky, je více než pravděpodobné, že tyto podivné fresky zde zanechali právě tito rytíři, jelikož zobrazení odpovídají bájným mytologickým bytostem.  Také další symboly na freskách v Jindřichově Hradci jsou spojeny s bájnými čaroději a tudíž i s Templáři. Jde o zobrazení draka, pelikána a jednorožce. Fresky na monumentálním oblouku jsou zvláštní také tím, že jsou zde zakresleny ve tvaru obdélníkových polí, připomínajících domino či karty. Ani jeden motiv na oblouku se neopakuje a každý má specifickou barvu, která má svůj význam. Tyto zvláštní pravidelné tvary i promyšlené užití barev může znamenat, že zde Templáři zanechali určitou šifru.  Kostel celý má vůbec zvláštní výzdobu. Co vůbec představuje nebo jak ji můžeme chápat? Opravdu byla spjata s Templáři a ukrývá jejich velké tajemství? Některá pole na sloupu mohou připomínat talismany severoafrických čarodějů a šamanů.  Na dálném Východě dokonce věří, že energii na Zemi lze ovlivnit využitím určitých geometrických tvarů. Je zřejmé, že Templáři znali toto východní učení a poznatky z něj převedli právě na fresky v kostele u nás. V šifrování byli Templáři nepřekonatelní a předběhli svou dobu.  Je tudíž možné, že i do těchto zdánlivě nesmyslných obrazců mohli vložit zašifrovaný vzkaz. Podle dobových záznamů z konce 19. a počátku 20. století nechali kostel sv. Jana Křtitele postavit právě Templáři, ale dnes se běžně neuvádí, že by zde žili, ale naopak se uvádí, že zde ve 13. století žili členové Řádu německých rytířů. Zmínka o pobytu Templářů na našem území ale pochází též z doby 13. století a uvádí, že Templáři se pohybovali v okolí Jindřichova Hradce, avšak přímo o kostele se v dobových pramenech bohužel nepíše. Historik František Teplý na základě neznámého zdroje uvádí, že v roce 1291 předali Templáři faru u sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci, a to včetně práva patronátního, právě již zmíněnému Řádu německých rytířů. Je dokonce možné, že někteří Templáři do tohoto řádu posléze vstoupili, po zániku řádu Templářů. Navíc na zámku v Jindřichově Hradci se nachází hraniční kámen, kde je vyobrazen templářský kříž, takže spojení Hradce s Templáři zřejmě nebylo náhodné. Možná i v tomto počinu lze spatřovat tajnou šifru, kterou zde zanechali templářští rytíři pro přijíždějící německé rytíře. Možná jim chtěli sdělit, že právě tady se skrývá něco tajemného a dobře ukrytého. Mohlo se jednat právě o Bafometa. Templáři svá tajemství a poselství nikdy neodhalovali rovnou. Museli si být jisti, že se pravda dostane do rukou těch zasvěcených a že tajemství nebude vyzrazeno. Takže i šifra ukrytá ve freskách kostela v Jindřichově Hradci je velmi tajemná, složitá a obyčejný člověk nemá šanci ji nikdy rozluštit. Jedna freska na sloupu může zobrazovat bájného krále Midase s dlouhýma ušima, které se snažil skrýt. Je tedy možné, že se na tomto místě také snažili Templáři něco ukrýt?  Na této fresce ale není u postavy zobrazen trup. Je to jen hlava s nohama, což odpovídá zobrazení lebky se zkříženými hnáty. Mohlo to být možné varování nebo jakási vizitka Templářů, jelikož symbol lebky s hnáty používali Templáři na vlajkác h svých lodí. A možná není náhoda, že na všech templářských kostelích po celém světě se nachází stejné zobrazení Bafometa.  Chtěli varovat před nějakým nebezpečím?

A další záhada je také spjata s Templáři. Jedná se o slavné Turínské plátno. Na tkanině je vyobrazena hlava, což mohla být hlava Ježíše. Podle legendy Ježíšovi cestou na Kalvárii utírala sv. Veronika pot z čela a na tkanině tak zůstal zřetelný otisk obličeje. Toto plátno je velmi vzácné a je dodnes předmětem sporů. Skoro na všech vyobrazeních drží tuto tkaninu právě sv. Veronika. Mohou ji držet i andělé, oba dva mají bílá roucha. V jednom případě tomu však tak není.  Právě v kostele sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci jsou na fresce vyobrazeni dva andělé držící plátno s obličejem Krista. Ale jeden z andělů má hnědý oblek, který nosili právě kaplani z řad Templářů, kterým veleli rytíři v bílém (templářští rytíři). Ale když byli Templáři obvinění ze zapření Krista, proč by je tedy autor této fresky zobrazil s jeho podobou? Je možné, že zobrazená hlava na plátně není Kristova, ale mohla to být jiná hlava, kterou Templáři ukrývali. Hlava má zrzavé vlasy, což mohlo symbolizovat oheň. Velmi podobné zobrazení hlavy se zrzavými vlasy se nachází už jen v Anglii v Templu, který byl s řádem Templářů úzce spojen. Na fresce z Jindřichova Hradce je dál zobrazen anděl v hnědém hávu, jak žehná poháru, mohlo se tedy jednat o Svatý Grál a dále je zde zobrazen rytíř, vytahující meč z kamene (bájný Exculibur).  Velkou záhadu tvoří též postavy dvanácti apoštolů na zdech Jindřichohradeckého kostela. Všichni apoštolové drží v ruce knihu, která je ale zavřená a sepnutá sponami. Má to zřejmě symbolizovat skryté tajemství. Zvláštní také je, že se mezi postavami apoštolů nachází i žena, což bylo na tu dobu velmi neobvyklé. Jedině ona drží v ruce otevřenou knihu. Je snad klíčem k vyřešení záhady či šifry Templářů žena? Tato žena drží v druhé ruce meč obrácený ostřím nahoru. Toto vyobrazení nenajdeme v žádném jiném kostele na celém světě, ale právě v Jindřichově Hradci. Co měla žena s mečem symbolizovat? V legendě o Svatém Grálu jsou zmíněni rytíři chrámového meče, což jsou právě Templáři. Pojem „chrámový meč“ vlastně může znamenat, že láska je víc než boj nebo válka. Žena je symbolem míru a lásky. Možná právě proto je žena mezi apoštoly zobrazována s mečem, kterého se dotýká za špičku, jako by bránila boji. Ale poloha, v jaké se meč na zobrazení nachází, může mít i mystičtější význam. Může symbolizovat obrácený kříž. V kartách je křížová dáma královnou pokladu…

Ať už jsou indicie v kostele v Jindřichově Hradci a pověsti o Bafometovi, o černé magii a o skrytém pokladu pravdivé či ne, templářské šifry se zatím nikomu nepodařilo rozluštit a bájný poklad najít. Ale třeba se jednou najde onen „zasvěcený“, jemuž se podaří rozluštit šifry a poodhalí roušku tajemství, které dodnes obestírá tolik geniální Templáře… 

Středověký facebook

V dnešní době si asi každý člověk mladší například 40 let možná neumí svět bez sociálních sítí ani představit. Je ve spojení s okolním světem, jeho život je sociální sítí dosti ovlivněn, ať už pozitivně nebo negativně. Možná to bude znít dost zvláštně, ale sociální sítě nejsou výmyslem moderní doby, ale naopak něco podobného již fungovalo za dob temného středověku, jen v jiné formě.

Existovala tzv. alba amicorum, což latinsky znamená knihy přátel. V těchto knihách vzdělaní lidé tehdejší Evropy uchovávali vzkazy, různé obrázky od svých věrných přátel a navazovali tak další sociální vazby pro ně prospěšné. Používaly se památníky, do kterých se malovaly obrázky nebo se citovaly různé básně či úryvky z Bible. Zapisovaly se do nich i úryvky oblíbených písní, či pozvánky a dojmy z různých významných událostí či slavností. A vlastně stejně jako například u Facebooku, i tady platilo, že čím víc lidí do dané knihy přátel přispěje nějakým textem či obrázkem, tím víc majitel památníku tak dával najevo, že je ve společnosti velmi oblíben.

Tyto knihy přátel používali jak muži, tak ženy. Muži hodně cestovali po Evropě, studovali na prestižních univerzitách a jejich knihy přátel byly spíš jakýmsi prostředkem k navázání důležitých kontaktů a k dosažení skvělé kariéry. Takže knihy by se dnes podobaly nějaké profesní sociální síti. 

Ženy a dívky to měly zcela jinak. Jejich postavení v tehdejší společnosti jim nedávalo moc možností cestovat a většinu času trávily v klášterech, kde byly na vychování. Ale i tam vytvářely své knihy přátel, ovšem s trochu jiným obsahem než byly ty mužské. Tyto knihy se podobaly spíše dnešnímu Facebooku. Tyto knihy obsahovaly mnoho vzkazů od přátel a nápadníků každé dámy, se tam se našly i dobové vtípky či klepy nebo dokonce určité narážky na milostné vztahy. Prostě to byla taková lidově řečeno „drbárna“. V těchto albech ale nechyběly i záznamy o hostinách či jiných společenských událostech. Hosté pozvaní na takovou událost pak do knihy zapisovali své dojmy a vzpomínky. Jedna taková vzpomínka se uchovala v následujícím znění:

 V Shrovetide, na den dva

my hosté jsme ti tohle napsali

a nemohli jsme odejít domů

jak moc jsme byli opilí

láska nás tak omámila

že v láhvi nezbylo vůbec nic…

Zdroj obrázků: extraStory.cz a www.pinterest.com 

Záhadné taneční šílenství 16. století…první technoparty?

V létě 1518 došlo ve Štrasburku k velmi podivné události. V ulicích města šest dní v kuse nepřetržitě tančila žena jménem Frau Troffer. Ve tváři měla údajně výraz podobající se extázi a tančila napříč ulicemi, aniž by si jí někdo všiml. Po šesti dnech se k ženě začali přidávat další lidé a koncem týdne jich už bylo 34. Nikdo nechápal, co se děje. Taneční mánie dospěla do takového extrému, že se během jednoho měsíce objevilo na ulicích zhruba 400 lidí, kteří tančili ve dne i v noci. Mnozí z nich se utancovali k smrti. Během dne bylo hlášeno až 15 úmrtí a u každého šlo o smrt vyčerpáním.

Lékaři si nevěděli s touto situací rady, tohle nikdo z nich v životě ještě neviděl. Taneční šílenství přisuzovali obtížím, které znali, což byla „horkokrevnost“. Ale bizarní na tom byl fakt, že jako lék předepsali nemocným další tanec. Vysoce postavení lidé města nechali dokonce postavit pódium a najali i profesionální hudebníky, aby se „nemocní“ mohli vyléčit.

Taneční šílenství pokračovalo celé léto, počet mrtvých neustále narůstal. Ti tanečníci, kteří šílenství přežili, byli přivedeni na kopec, kde se modlili. Na následky tanečního šílenství zemřelo bezmála 400 lidí. V příčinách taneční hysterie nemají jasno ani historici. Mohlo souviset s osobou sv. Víta. Dával prý lidem moc tím, že tančil. Tudíž jeho následovníci také tančili, aby se vyléčili od tehdejších chorob a epidemií, jako byl například mor. Ale možná se tanečníci jen snažili pomocí tance utéct od všedních starostí, bídy a problémů, které je sužovaly. V té době panovala ve městech a na vesnicích velká bída, jídla bylo opravdu málo, hygiena zanedbatelná, tudíž nemoci řádily opravdu všude a lidé z té situace byli už hrozně zoufalí. Tanec jim zřejmě opravdu mohl pomáhat a poskytovat jim trochu úlevy a radosti.

Dle nejnovějších výzkumů za tanečním šílenstvím mohl být určitý druh toxické plísně, který byl rozšířený hlavně ve městech a mohl způsobit halucinogenní stavy obyvatel. Je možné, že k šílenství přispělo více věcí najednou, přesně se neví, co to způsobilo, ale každopádně tento případ je ve středověku opravdu ojedinělý…

Tajemná zelená komnata na hradě Dolní Kounice

foto: Jaromíra Svobodová

Kounický hrad byl zbudován ve 20. letech 14. století premonstrátským klášterem Rosa Coeli na obranu hradu. Hrad s klášterem spojuje podzemní chodba. V období husitských válek byl klášter husity zničen a jeptišky vyhnány.

Poprvé se zelená komnata objevila ve spojitosti s Jiříkem z Poděbrad. Ten měl kontakty v zahraničí a cizí šlechtici si takovou komnatu pořizovali především jako reprezentativní sály.  Po jejich vzoru si česká šlechta nechávala budovat zelené komnaty i na našich hradech. Byla to jakási dobová móda a v těchto komnatách zřejmě probíhaly obřady pasování na rytíře. Vstup do rytířského řádu tehdy nebyla žádná legrace. Šlo o dlouhodobou záležitost a rytíř musel splňovat určité podmínky pro to, aby mohl být pasován. Musel být statečný v boji, štědrý, galantní, čestný, musel ochraňovat slabé a bezmocné, vdovy a sirotky. Také musel být bezmezně oddaný svému králi a musel to být Křesťan. Zelená komnata je k vidění na Zvíkově, Švihově, Housce…ale o zelené komnatě v Dolních Kounicích není z té doby žádná zmínka. Nejspíš proto, že tato komnata je mnohem mladší než všechny ostatní na našich hradech. Byla pravděpodobně zbudována až po roce 1500 a měla být majetkem rytíře Jiřího Žabky, který hrad koupil v roce 1537. Ale tato komnata zřejmě nikdy nesloužila jako reprezentativní místnost pro pasování na rytíře, jelikož byla mnohem menší. Možná jen Jiří Žabka záviděl ostatním tehdejším majitelům zelených komnat a na svém sídle chtěl také mít jednu takovou. Jen pro ni nenašli vhodné umístění nebo měli na výstavbu málo peněz, tak ji nechali zbudovat alespoň z malé komnaty jako takovou menší kopii těch ze Zvíkova a Housky atd.

…krásné ruiny kláštera Dolní Kounice

foto: Sonia M.

foto: Iva Fitzgerald

foto: Linda Tenney

Růže jako středověký symbol

Růže je pro západní tradice symbolem dokonalosti, osvícení a také tajemství. Na královských zahradách se růže pěstují již od dob Karla Velikého (8. – 9. století), který dokonce vydal nařízení o pěstování růží. Učenec Alberto Magno (1193-1280) jako první přesně označil všechny druhy růží a upřesnil jejich detailní popis.  

Ale růže nebyla ve středověku tolik opěvovaná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Byla především symbolem pohanů, takže se z počátku nepěstovala jako nádherná a milovaná květina, pěstovala se spíš jako léčivý prostředek v klášterních zahradách. Za pár stovek let se růže stala oficiálním církevním symbolem. Vyobrazení růží se nejprve objevují v katakombách jako symbol utrpení mučedníků. Až později se dostává do souvislosti s čistotou a vroucností a tím se začíná spojovat s kultem Panny Marie. Růže představuje ženství, mateřství a lásku. Marie dostala dokonce přívlastky jako Růže bez trnů nebo Nejkrásnější růže mezi ženami.

Ve 12. století zavedla Blanka Kastilská i povinné dary růží při svatbě dcery předsedy soudu. Někteří učenci 12. – 14. století se snažili přijít na to, odkud se vlastně růže vzala. V té době vytvářeli různé legendy. Rudá růže podle nich prý vznikla z ran Kristových, růže mechová vznikla prý z Kristovy krve a pět lístků plané růže mělo symbolizovat 5 ran Kristových.

Okvětní lístky růže představují kolo života a jakousi magickou spirálu věčnosti a koloběhu. Střed růže pak představuje velké tajemství vesmíru, zdroj určité energie, který způsobuje pohyb kolem osy.  Postupně se motiv růže dostává i do středověké architektury. Není náhodou, že se kruhové mozaiky na oknech nebo stropech starých gotických budov nazývají rozety a najdeme je v klášterech po celé Evropě. I v liturgických předmětech má růže svoje místo, modlitebním korálkům se říká růženec, někdy se k těmto účelům používal i řetízek ze sušených šípků.

foto: www.amorc.cz

Barva květiny či počet okvětních lístků růže má vliv na význam růže jako symbolu křesťanství a magie. Z alchymistických věd je známá červeno-bílá růže, která je symbolem světla či duality na Zemi. A pokud jde o počet okvětních lístků, například řád Rosenkruciánů používá symbol pětilisté růže a kříž.  Když ke čtyřem hrotům kříže připočteme pět okvětních lístků růže, dohromady nám to dá číslo devět a tato číslice byla posvátná už za dob starých keltských národů. Rosenkruciáni byli tajnou společností, která byla založena na základě západní mystické a ezoterické tradici. Ale tato společnost vznikla až počátkem 17. století. Zřejmě šlo o tajnou společnost mužů oplývajících nadlidskou až nadpřirozenou mocí. Má se za to, že ovládli rovnováhu mezi intelektuálním (citovým) a fyzickým tělem, což jim zřejmě umožňovalo i tzv. „mimotělní zážitky“.  Také se říká, že Rosenkruciáni ovládali práci s čakrami a meditaci. A faktu, že ovládali magii a vědomosti dávných civilizací nasvědčuje i to, že o jejich vzniku se spekuluje už od dob přibližně 1500 let před naším letopočtem. Mystika tajného společenství vychází i z židovské kabaly. Navazovali na učení starých Egypťanů či Keltů. Z tradice Rosenkruciánů těžila i společnost Svobodných zednářů (není s podivem, že Svobodní zednáři vznikli z rozpadlého řádu Templářských rytířů, kteří též ovládali tajemství magie a prováděli tajné rituály). Dalším symbolem je pětilistá růže s pentagramem tvořící tzv. Růžový pentagram, který prý chrání před vnitřní rozpolceností jedince a pomáhá při slibu mlčenlivosti a zachování tajemství.

foto: Wikipedie

Růži jako určitý symbol používaly i středověké šlechtické rody. Rožmberkové byli větví starého rodu Vítkovců. Všechny rody, které vznikly z Vítkovců, měli ve svém erbu pětilistou růži. Jde o jeden z prvních dochovaných šlechtických znaků na českém území. Zakladatelem rodu Vítkovců byl Vítek z Prčice. Ten měl čtyři legitimní syny a jednoho levobočka. Každý ze čtyř legitimních synů založil svůj slavný rod. Byly to rody pánů z Hradce, pánů z Krumlova, pánů z Rožmberka a pánů z Landštejna. Každý z těchto slavných rodů měl v erbu pětilistou růži. Rod pánů z Hradce měl ve znaku zlatou růži na modrém poli, rod pánů z Krumlova nosil ve znaku zelenou růži na stříbrném poli. Rožmberkové měli červenou růži na stříbrném poli a rod pánů z Landštejna a Třeboně měl ve svém erbu stříbrnou růži na červeném poli. Od rodové linie pánů z Hradce se ještě oddělila větev pánů ze Stráže nad Nežárkou s růží modrou a z Ústí s růží černou.

Pětilistá růže je spjata i s proslulým rodem Tudorovců. Ti patřili k prastarému rodu Lancasterů, kteří měli ve znaku rudou růži. Jindřich VII., otec tudorovského krutovládce Jindřicha VIII.,  si vzal za ženu Elizabetu z Yorku (neteř anglického krále Jindřicha III., jenž byl neblaze proslulý jako vrah svých dvou dvanáctiletých synovců a jejích bratrů uvězněných v Toweru) a tím se Tudorovci zařadili mezi přední šlechtickou elitu a za svůj symbol si vzali rudou růži s bílým středem – odvěcí nepřátelé Lancasterů, Yorkové, měli ve znaku růži bílou. Tak se tudorovská růže dostala do znaku Anglie. Byla symbolem míru mezi oběma znepřátelenými rody. 

Kromě pětilisté růže se můžeme také setkat s růží čtyřlistou symbolizující čtyři živly (oheň, voda, vzduch, země) a stabilitu, dále také s růží šestilistou jako symbolem makrokosmu a jednadvacetilistou značící ovládnutí božského principu.

V lidové magii nesměla samozřejmě nikdy růže chybět při kouzlech přivolávajících lásku či krásu. Samozřejmě, že nesmíme opomenout význam růže jako symbolu rytířské kurtoazie a daru z lásky. Dříve neměli milenci moc možnost se volně scházet jako dnes, jelikož jim to nedovolovala společenská pravidla. Proto své přání nebo stížnost vyjadřovali kyticí. Květiny dříve byly jakýmsi zašifrovaným vzkazem pro to, co chtěli lidé říct nebo na co se chtěli zeptat, ale neodvážili se nebo jednoduše z nějakého důvodu nemohli. 

Ať už růže měla v dávných dobách význam pohanský, mystický či milostný, nelze jí upřít výsadu nazývat ji skutečnou „královna květin“…

Nejstrašnější kletby středověku přetrvávající staletí 

Kletba je vyjádření žádosti temným silám, aby někomu uškodily. Ať už si to dotyčný zasloužil nebo ne, pokud se někomu stalo bezpráví či zemřel krutou smrtí, stačil ještě seslat kletbu na svého vraha či nepřítele a ten pak například do roka zemřel nebo se mu stalo něco strašného. Proklet je buď jedinec nebo může být kletbou stiženo celé pokolení. V dnešní době už lidé na kletby moc nevěří, ale svým způsobem nás fascinuje jejich tajemná moc a vliv černé magie.

Jedním z těch prokletých byl například v 15. století Vojtěch z Pernštejna. Byl to velmi vlivný český šlechtic a pocházel ze starobylého rodu Pernštejnů. Byl také tím člověkem, který soudil jednu z největších vražedkyň středověku Kateřinu Bechyňovou z Komárova (Čachtická paní z Karlštejna). Byla odsouzena k trestu smrti hladem za velmi brutální vraždy čtrnácti služebných. Ještě než byla Kateřina odvezena do kopky, stačila Vojtěcha z Pernštejna proklít a prohlásila, že jí Vojtěch nepřežije ani tři dny a on skutečně dva dny po vyřčení kletby náhle zemřel bez jakýchkoliv příčin či zjevného zhoršení zdravotního stavu. Vojtěch zemřel ve svých 44 letech a byl již dlouhou dobu předtím nemocen, trápily ho pohybové potíže. Ale žádný tehdejší záznam nepotvrdil, že by se jeho stav nějak rapidně zhoršil a způsobil smrt. Jeho poměrně mladý věk při úmrtí je také záhadou. Ví se, že Pernštejnové umírali většinou po dosažení sedmdesáti let a někteří členové rodu měli ještě po šedesátém roce další potomky.

Pohřeb se konal v rychlosti a bez větší okázalosti, jak by se tehdy na člověka takového postavení slušelo. Tehdy pohřby šlechticů trvaly i několik měsíců a těla byla vystavena či putovala po městech a vesnicích. Ale u Vojtěcha tomu tak nebylo, rakev byla zapečetěna a ostatky jsou uloženy v Bartolomějské hrobce v Pardubicích. Ale proč tomu tak je?  Mohl se například nakazit morem, a tudíž muselo dojít k okamžitému odklizení těla, aby se nákaza nešířila. Ale dobové záznamy se o žádné morové epidemii nezmiňují. Je ale možné, že jeho tělo bylo nějakým způsobem zohaveno a tudíž nebylo vhodné, aby ho kdokoliv viděl. Vypadá to, že se kletba Kateřiny z Komárova vyplnila. Vzhledem k tomu, že se tehdy zemřelí šlechtici pohřbívali oblečení, s pokrývkami na hlavě a s rukavicemi na rukou, je více než pravděpodobné, že Vojtěch z Pernštejna měl znetvořený obličej. Ta jediná část by byla v takovém případě vidět v rakvi a tím pádem musela být rakev okamžitě zavřena a odvezena.

V nekrologu v Lanškrouně se našla zmínka o českobratrském duchovním, který přišel do styku s Vojtěchem z Pernštejna a jak sám tvrdí Vojtěch ho „nakrmil vlkem“.  Mohlo to znamenat, že měl Vojtěch z Pernštejna kožní chorobu, kterou se mohl onen duchovní také nakazit? Mohlo se jednat o tuberkulózu, kdy se na obličeji objeví kožní zarudnutí či nepříjemné velké boláky. Tato nemoc zabíjí velmi pomalu a je možné, že jí Vojtěch mohl trpět už předtím, než ho Kateřina z Komárova proklela. Ale Vojtěchův stav se přece tak prudce nezhoršil, tak jak je možné, že zemřel pouhé dva dny po prokletí?

Do hry vstupuje pomsta manžela Kateřiny a tehdy velmi známá a účinná likvidační zbraň – tedy jed. Existují důkazy o tom, že jeden ranhojič, který svědčil proti Kateřině z Komárova, najednou změnil výpověď. Je možné, že na něj vyvíjel nátlak manžel Kateřiny. Ranhojič totiž znal účinky jedu i jeho použití, tudíž je možné, že na příkaz zhrzeného manžela odsouzené ženy Vojtěcha otrávil. Lidé v té době znali jako nejúčinnější jedy například rulík zlomocný, velmi oblíbená byla též mandragora, oměj šalamounek nebo tis, což je velmi prudký jed. Oměj rostl v okolí Pernštejna a využíval se v lidovém travičství k zabíjení vlků, říkalo se mu „vlčí mor“. Je tudíž možné, že ranhojič nebo někdo jiný využil snadného přístupu k tomuto jedu. Je pravda, že Vojtěch z Pernštejna se stal obětí travičství a společně s českobratrským duchovním požili oměj a otrávili se? I to mohlo znamenat, že byli „nakrmeni vlkem.“ Ale mohl být otráven i tisem. Velmi prudký jed totiž obsahují jehlice, kůra i semena tohoto stromu. Na hradě Pernštejn, kde Vojtěch pobýval, se nachází u vstupní brány velký tis, který je z doby Vojtěcha z Pernštejna. Podle lidové povídačky není radno se pohybovat pod tisem moc dlouho, aby se člověk neotrávil jeho výpary. A je náhoda, že na konci zimy, kdy je účinek jedu nejsilnější, Vojtěch zemřel? Smrt při požití tisu nastává již dvě hodiny poté.  Existuje však další varianta jedu, kterým se mohl Vojtěch otrávit. Mohlo se jednat o požití námelu, což je parazit na obilí a na travinách a mohl se do Vojtěchova těla dostat po požití chleba. Příznaky této otravy jsou hodně viditelné především v obličeji, který je velmi zarudlý. Ale projevuje se to i na rukou. Vypadají, jako by byly ohořelé. Až do poloviny 18. století se ale nevědělo, že námel je jedovatý. V tom případě by taková otrava byla pouhá náhoda. Lidé se však u otravy námelem domnívali, že jde o boží trest. Pokud by tedy byl Vojtěch námelem otráven, mohli to dávat do souvislosti s kletbou Kateřiny z Komárova a považovat to za spravedlivý trest. Z toho důvodu mohl být také Vojtěch tak rychle pohřben.

Záhadu by zcela jistě rozlouskl průzkum ostatků Vojtěcha z Pernštejna. Ale navzdory tomu, že moderní vědci nevěří v kletbu Kateřiny z Komárova, hrobku Vojtěcha se nikdo neodvážil otevřít. Jeho žena Johanka z Vartmberka prý vyslovila další kletbu: „ kdo otevře nebo jen poškodí Vojtěchův hrob, smrt ho rychle dostihne.“ Takovou kletbou od nepaměti lidé chránili hrobky svých rodinných příslušníku od démonů. Že by se Johanka snažila jen svého muže ochránit? Ale ať už je pověst o prokletí Johankou pravdivá či ne, vypráví se, že jakýsi kostelník byl velmi zvědavý, zda se v hrobce neukrývá poklad a otevřel ji. Prý ho v jeho počínání zastavila jakási neznámá síla a kostelník krátce na to zemřel. V roce 1912 při opravách kostela, kde se hrobka nachází, se do hrobky chtěli vloupat dva dělníci a ráno byli nalezeni mrtví na podlaze u hrobky. Jen tak mimochodem: v Egyptě při nálezu mumie se hrobka odborníky otevře, ale do hrobky se nesmí několik týdnů vstoupit, jelikož je v ní uchován vysoce toxický vzduch, nashromážděný za tisíce let a kdyby se takového vzduchu člověk nadýchal, mohl by velmi brzy na to zemřít, v lepším případě by dostal velmi vážnou nemoc. Je tedy možné, že se dělníci též otrávili nakaženým vzduchem z hrobky Vojtěcha z Pernštejna a zemřeli?  Ale podle svědků pak stavitelé našli poblíž těl olověnou desku, na které byl nápis: „Kletba na toho, čí ruka by se odvážila tento pomník zbořit, na jeho děti a děti jeho dětí. „ Zřejmě se ale tato pověst o kletbě manželky Vojtěcha z Pernštejna objevila jen z jediného důvodu. Místní biskup chtěl místo posledního odpočinku váženého šlechtice nechat z liturgických důvodů beze změn, aby se nezabránilo obřadům, tudíž nesmělo dojít ani k otevření hrobky.

Při archeologických výzkumech v roce 1995 byla celá podlaha kostela odkryta, ale Vojtěchova hrobka zůstala nedotčena. Antropologové ji chtěli otevřít, byly zajištěny i dostatečné finance na pokrytí nákladů, ale někdo souhlas s otevřením hrobky na poslední chvíli odvolal. Tehdy byl otvorem pořízen videozáznam stavu vnitřního prostoru hrobky. Na záznamu byly ostatky dvou těl a zbytky textilií a dřev z rakví. Další plánovaný výzkum v roce 2012 byl také zrušen. Prý by byl výzkum příliš nákladný (odhad byl až kolem 800 tisíc Kč) a mohlo by při něm dojít k poškození ostatků.  

Zdá se tedy, že Vojtěch z Pernštejna bude odpočívat nerušen a my se můžeme podívat na další příklady těch nejstrašnějších kleteb středověku.

V 17. století koupil francouzský král Ludvík XIV. od svého dvorního klenotníka šperk zvaný Diamant naděje. Je to největší modrý diamant na světě a je po staletí zdrojem kletby. Klenotník ho totiž ukradl v hinduistickém chrámu z jedné sochy a každého jeho majitele vždy stihla strašlivá kletba. Za dob Ludvíka XIV. se diamantu říkalo Francouzský modrý diamant. Zůstal součástí korunovačních klenotů až do roku 1792. V té době byl během revoluce ukraden a objevil se v Londýně roku 1812, kde ho koupila jedna významná britská rodina, u které byl diamant až do roku 1901. Počátkem dvacátého století se stal majitelem diamantu francouzský klenotník Cartier. Když ho prodával jedné vlivné dámě, varoval ji před kletbou. Ona mu však odpověděla, že jí přinese štěstí a koupila ho. Následně její syn zahynul při autonehodě, dcera spáchala sebevraždu a její muž skončil v ústavu pro choromyslné. Ona sama zemřela v šedesáti letech s diamantem kolem krku. V padesátých letech 20. století ho získal další klenotník a pokusil se jeho prostřednictvím vydělat další peníze pro charitu. Ale i on uvěřil, že je diamant prokletý. Na jednu z jeho výstav přišel vlivný muž a chtěl koupit diamant pro svou dceru. Ona si jej chtěla vzít na ples, takže nadšeně souhlasila. Ale za dva měsíce poté zemřelo za velmi záhadných okolností její malé dítě v postýlce a její manžel začal pít a rozvedl se s ní. Od roku 1958 se diamant nachází v americkém institutu chráněný neprůstřelným sklem. Možná je chráněn před odcizením, ale možná je možný zloděj chráněn před jeho kletbou.

Další kletbou z minulých staletí je kletba ženy z Portugalska ze 16. století. V jedné místní kostnici visí na zdi dvě mrtvoly a koluje tu legenda o prokletí na smrtelné posteli. Místní zbožnou katoličku týrali její muž a dokonce i vlastní syn. Jednou dostal její muž záchvat zuřivosti a ženu ubil k smrti. Ona je oba proklela s tím, že jí budou zanedlouho oba následovat do hrobu, ale země jejich těla nikdy nepřijme. Oba muži brzy zemřeli. Ale když se je podle legendy místní pokusili pohřbít, půda najednou zkameněla, takže nebylo možné jim hrob vůbec vykopat. Mniši jejich těla zavěsili do kaple, kde odpočívají dodnes. Zřejmě je to i jakási výstraha pro muže, aby se k ženám chovali jako k sobě rovným.

Kletba se nevyhnula ani divadelnímu prostředí. Traduje se, že už do dob Shakespeara se jeho hra Macbeth neobejde bez tragédií, že je prostě prokletá. V zákulisí při této hře se nesmí vyslovit její název, musí se říkat „ta hra“ nebo něco podobného, jinak se stane velké neštěstí, které může postihnout klidně celý štáb, nikoli jen toho, kdo ve hře účinkuje. Kletba údajně pochází už od dob samotného Shakespeara a je zřejmě z části, týkající se čarodějnic. Shakespeare do této části zahrnul skutečné rituály z černé magie a opravdovým tehdejším čarodějnicím se nelíbilo, že se tímto způsobem zveřejňuje jejich tajemství, tak hru proklely. Ale neproklely jen hru, která se hrála v ten okamžik, ale kletba platí i na všechny její inscenace napříč staletími. První neštěstí na sebe nenechalo dlouho čekat. Zemřel jeden z herců na velmi vysokou horečku. Zemřel ještě v zákulisí. Tehdy ho musel zastoupit sám Shakespeare. Od té doby se tato hra stává jednou velkou tragédií nejen v rámci žánru, ale i ve skutečnosti. Ve třicátých letech na slavného herce Laurence Oliviera spadlo závaží z provaziště, ale naštěstí se mu nic nestalo. Ovšem další tři herci při produkci zemřeli. Při další premiéře, kdy má dojít k souboji, odpadl kryt z meče a jeden z členů hereckého souboru skutečně probodl svého kolegu. Ten za tři týdny poté zemřel. Existuje sice jistá formule, která by údajně měla pomoci kletbu zvrátit, ale zřejmě je to jen výmysl. Pokud se někomu stane, že vysloví jméno „té hry“ přímo v divadle na jevišti, měl by okamžitě vyjít ven, tam se třikrát otočit, odplivnout si a zaklít, zaťukat a pak počkat až ho pozvou znovu do místnosti.

Prokletý je i londýnský Tower. Jak víme, tento hrad byl též hojně využíván jako vězení pro odsouzené ke stětí hlavy za dob Tudorovců. Není proto divu, že o něm kolují různé pověsti a je mu přisouzena i kletba. S ní jsou neodmyslitelně spjati londýnští krkavci. Je jich přesně osm a velmi si je totiž hýčkají. Traduje se, že jakmile by se krkavcům něco stalo nebo by z Toweru uletěli, zřítí se hlavní věž Toweru a stane se neštěstí i královské rodině.  Kletba údajně pochází ze 17. století. Tehdejší král Jiří II. se dotazoval svého dvorního astrologa, jak pokračuje ve svých bádáních.  Bylo mu odpovězeno, že pozorování není možné kvůli všudypřítomným krkavcům, kteří brání ve výhledu. Prý jsou přemnožení a vykrmení a bylo by třeba se jich zbavit. Král se rozhodl, že krkavce nechá odstranit. Ale pak mu někdo připomněl velmi starou legendu, že se krkavci nesmí odstěhovat z Toweru, jinak jej stihne velké neštěstí. Tak se nakonec odstěhovala observatoř a na ochranu krkavců byl vydán královský výnos. Ovšem legenda o kletbě přetrvává i nadále. Proto o tyto černé ptáky náležitě pečují. Mají i svého dvorního ošetřovatele, který je jakousi hlavou celého hejna. Jakmile jeden z krkavců uhyne, okamžitě je nahrazen jiným. V Londýně se nachází i pamětní deska se jmény všech uhynulých krkavců.

Ve výčtu středověkých kleteb a prokletí nesmíme zapomenout na kletbu Templářů při jejich upálení pátek 13. října 1307 nebo na upálení Johanky z Arku, která svého inkvizitora též proklela. Zdá se, že kletby mají svou mystickou moc a sílu, která přetrvává staletí a strach z nich nás provází dodnes.

Frankensteinové středověku aneb protézy a plastiky z dob královských 

První protézy byly vyráběné již ve starověku ze dřeva a zpevňovaly se bronzem či železem. Ale nebyly ohebné, takže to byl spíše takový náhradní pahýl. S nástupem středověku se situace zlepšila a v náhradních končetinách se začaly používat různé pohybové mechanizmy, protetické ruce se mnohem lépe uchycovaly na zbylou část končetiny a dokonce se začal používat i nastavitelný loketní kloub. V 15. století najdeme již zmínky o železných náhradách končetin. Ovšem i tady platilo rozdělení protéz pro bohaté a pro chudé.

Železnou rukou či náhradní železnou protézou se pyšnil ve středověku například německý rytíř Götz von Berlichingen. Narodil se v roce 1480 a pocházel ze starobylého, ale nepříliš významného švábského rodu. Ale postupem času se vypracoval na velmi významného rytíře a už od svých devatenácti let bojoval ve švábské válce a o pět let později se účastnil války o landshutské dědictví, ve které byl doživotně zmrzačen. Zasáhla ho střela z tarasnice velmi nešikovně pod pravé zápěstí a on přišel o celou ruku. On se z toho ale nezhroutil, byl to přece rytíř se vším všudy a ten musí vydržet i tu sebevětší bolest či ztrátu končetiny. Nechal si tedy místo své pravé ruky zhotovit funkční, ale velmi drahou železnou protézu, která se přivazovala na podpažní pahýl. Díky protéze se mu říkalo „ten se železnou rukou“. Prsty do různých poloh při držení zbraně mohl pomocí ozubených koleček fixovat, to znamená, že takto mohl meč pevně sevřít a mohl bojovat.

Dnes je tato protéza uložena od roku v muzeu kláštera Schöntal, kde odpočívá i sám rytíř Götz. Životní paměti rytíře Götze von Berlichingen byly knižně vydány v roce 1731 a nechal se jimi inspirovat Johann Wolfgang Goethe napsáním své první tragédie s názvem „ Götz von Berlichingen mit der eisernen Hand“.  Ale Goethe nebyl sám, kdo se tímto rytířem nechal ve své činnosti inspirovat. V roce 1943 byla v západní Francii založena nová divize SS se sídlem v Poitiers a bylo jí Heinrichem Himmlerem uděleno čestné jméno „Götz von Berlichingen“. V odznaku tato divize měla slavnou železnou ruku rytíře Götze von Berlichingen.

Další protézy, tentokrát oční, byly také ve středověku známé a využívané. Když rytíř přišel v bitvě o oko, vyrobila se protéza, která oko nahradila, ale jen jeho kosmetickou funkci. Nejprve se tyto oční protézy vyráběly ze zlata, které se následně ještě pokrývalo barevnou glazurou a až v 16. století se začaly vyrábět v Benátkách ze skla. Ale jelikož to byly první protézy, musely se napřed „vychytat mouchy“.  Zprvu byly protézy hrubé, nepohodlné a navíc velice křehké. I přesto dál v Benátkách jejich výroba pokračovala a každá generace až do 18. století si tajemství výroby pečlivě střežila.

Ale umělé nemuselo být jen oko, ruka či noha. Z historie známe i případy, kdy se vyráběly i umělé nosy. Jedním majitelem takového přepychového umělého nosíku byl věhlasný astronom a vědec Tycho Brahe (vlastním jménem Tyge Ottesen Brahe) se narodil 14. prosince roku 1546 v tehdejším Dánsku jako prvorozený syn jedné z nejstarších šlechtických rodin, která měla mezi předky dva dánské krále a dokonce i jednu světici. Brahe byl v pozdějším dětském věku vychováván svým bohatým strýcem, který neměl děti. Když malý Tyge začal v sedmi letech studovat latinu, změnil si jméno na Tycho (z latiny).  V roce 1561 vydává svůj vlastní spis o částečném zatmění slunce, které jako první zpozoroval. Ale jeho strýci se Brahova činnost nezamlouvala a poslal jej studovat práva. A tak Tycho přes den studoval a po nocích se věnoval pozorování hvězd a studiu astronomie.V roce 1565 tragicky zemřel jeho strýc. Tycho po něm zdědil veškerý majetek (strýc ho totiž adoptoval) a vrátil se, aby mohl studovat alchymii, astronomii, astrologii a lékařství na univerzitách v Rostocku a v dalších městech. 

Ve městě Rostock se ale stala vážná událost, která ho poznamenala. Na předvánočním večírku se okolo sedmé hodiny ráno pohádal s jedním dánským šlechticem (zřejmě to byl jeho bratranec) a hádka vrcholila vyzváním na souboj. Co si budeme povídat, když muži pijí přes míru, dokazují jeden druhému, svoje síly a dovednosti. Brahe utržil od svého bratrance ránu na horní část ušního boltce a došlo to tak daleko, že mu odpadla také půlka nosu. 
Brahe si nechal zhotovit nosní protézu ze slitiny stříbra a zlata (či mědi) a tělovou barvou si ji přetřel, aby to bylo tak poznat. Zřejmě to moc poznat nebylo, mohl docela pohodlně žít a protéza mu nějak nepřekážela. Zdálo by se, že incidentem, při kterém Tycho přišel o nos, to mezi oběma muži skončilo, ale kdepak. Do sporu se nakonec vložil ještě dánský král. Tycho prý svedl Kristiánovu matku Sofii a král tak najednou zjistil, že je nemanželským synem (zřejmě i sám král mohl mít později podíl na Tychonově smrti, ale jsou to jen domněnky).

 Tycho Brahe se později stal známou osobností, především díky svým cestám po Evropě a jednou ze zajímavostí je, že předpověděl smrt tureckého sultána Sulejmana podle zatmění měsíce. V roce 1570 ale Tychonovi zemřel otec, a tak se Tycho musel urychleně vrátit domů. Na základě dědictví po otci si postavil observatoř a chemickou laboratoř a stala se z něj velmi vlivná a uznávaná osobnost i u nás. Císař Rudolf II. si ho velmi oblíbil a vzal ho na císařský dvůr jako svého dvorního hvězdáře a vědce. Po Tychonově smrti si císař Rudolf II. z jeho pozůstalosti odkoupil spoustu osobních věcí do své ohromné sbírky, kterou byl proslulý. A co se stalo s protézou nosu Tychona Braha? Vědci při forenzním zkoumání v roce 1901 v Týnském chrámu identifikovali tělo slavného astronoma jen podle jeho nosní protézy, takže nakonec posloužila i pro vědu a výzkum pro další generace, což by se proslulému hvězdáři Tychonovi Brahe zřejmě líbilo. Ovšem při pozdější exhumaci těla po roce 2000 se protéza již nenašla. Ale důkaz o její existenci se nachází na nosní kosti, kde je jasné nazelenalé zbarvení, což svědčí o přítomnosti mědi se stříbrem.

Ďáblova bible a zazděný mnich

Legenda praví, že na počátku 13. století žil v Podlažicích jistý mnich, který ale nevedl příkladný život, jak se na mnicha sluší a patří, ale dopustil se hříchu. Měl za to být zazděn zaživa, ale ve snaze vyhnout se trestu prohlásil, že přes noc napíše knihu, kterou svět ještě neviděl. Ale jakmile hodiny odbily půlnoc, on věděl, že je ztracený. Povolal k sobě ďábla a dohodl se s ním, že výměnou za mnichovu duši ďábel knihu dokončí. A stalo se tak. Ale mělo to ještě jednu podmínku – pokud ďábel knihu dokončí, mnich ho z vděku zvěční na jednom z listů. Kniha skutečně existuje, říká se jí Codex gigas – Ďáblova bible.

Kniha ovšem označuje jako místo svého vzniku Broumov a lidé si mysleli, že právě tady měl žít hříšný mnich. Tato zmínka ale pochází až ze 16. století. Tehdy nikdo nevěděl, že bible vznikla mnohem dříve v Podlažicích (místní klášter již dlouhou dobu neexistoval) a za místo vzniku byl označen Broumov. Ale toto město bylo jen jedním z míst, o kterém se kniha zmiňuje. Podle dobových záznamů a archeologických nálezů kniha skutečně vznikla v první třetině 13. století právě v Podlažicích, kde se nacházel benediktinský klášter a dnes na tomto místě stojí barokní bazilika sv. Markéty. Odtud se kniha dostala do kláštera v Sedlci u Kutné hory, odkud ji odkoupil roku 1295 velmi vážený a uznávaný opat Bavor z břevnovského kláštera – předloha pro sepsání knihy mohla pocházet též z této klášterní knihovny. Zápis o putování bible zůstal až do roku 1847 ukrytý pod přelepeným pruhem pergamenu, na němž byl zápis psaný hlaholicí. Díky obrovským rozměrům si bible vysloužila pověst středověkého divu světa. Každý jednotlivý list této knihy má rozměry 89×49 cm, ale desky jsou ještě větší. Kniha váží neuvěřitelných 75 kg. Obsahovala 320 pergamenových listů. Osm však již někdo vyřízl, nedochovala se Řehole svatého Benedikta. Spolčení s ďáblem naznačují i zaklínadla různých nemocí či zlodějů, rozepsaná jména ďáblů, ale i celostránkový ohromný obraz ďábla, který má na hlavě turban (že by náznak blížící se katastrofy v budoucnu?).

A co se stalo se zazděným mnichem, který spáchal hřích a následně se upsal ďáblu? V Ďáblově bibli jsou uvedena data o úmrtí mnichů a u jednoho, jménem Heřman, je poznámka „monachus inclusus“, což doslovně znamená něco jako zavřený či zazděný mnich. Ale slovo „incluse“ se používalo ve 12. a 13. století pro člověka, který se nechal zavřít v klášterní cele nebo v jiné místnosti a tam se modlil. Takže zazděný znamená ve skutečnosti zavřený před světem a oproštěn od světských radovánek. V Podlažicích na místě bývalého benediktinského kláštera se dříve nacházela poustevnická cela, takže i toto může být vysvětlení, proč se pověst zmiňuje o zazděném mnichovi. Podobná cela se dříve ve středověku nacházela i v okolí Karlštejna. 

Dá se říci, že Ďáblova bible je v podstatě celou knihovnou obsaženou v jedné knize. Většina textu je napsána rukou jednoho člověka a výroba knihy mohla trvat i deset let. Bohaté ilustrace též zabraly spoustu času, ale spoustu času zabrala i výroba obřího pergamenu, na kterém je text napsán. Na takový pergamen mohlo být použito množství kůže zhruba ze 150 zvířat.

Jak bylo již zmíněno, kniha hodně cestovala. A možná to jí zachránilo. Roku 1421 totiž díky husitskému hnutí vypukl v Podlažicích velký požár a celý klášter shořel. Stejný osud pak čekal i další místa, kde se kniha nacházela (náhoda?). Sedlecký klášter byl rovněž přepaden husity ještě téhož roku a o rok dříve byl zničen i klášter v Břevnově. Místní opat a pár dalších mnichů ale stačili včas utéct do Broumova a bibli vzali s sebou. Tam zůstala dalších téměř 170 let, což je nejdelší působení v její historii vůbec a dokonce vydržela i několik požárů města i kláštera. Bibli v té době viděla spousta osobností. O velkoleposti a mystice Ďáblovi bible se doslechl i známý sběratel a mecenáš umění a všeho tajemného sám císař Rudolf II. Zřejmě mu bibli daroval v roce 1594 opat Martin z Pravdovic, který se chtěl Rudolfovi zřejmě zavděčit za to, že mu dva roky předtím císař daroval erbovní privilegium. Rudolf II. Ďáblovu bibli následně začlenil do své proslulé sbírky na Pražském hradě. Odtud ji však za dob třicetileté války ukradli Švédové, kteří prahli po Rudolfových sbírkách. V roce 1697 se švédský zámek ocitl v plamenech. Oheň pohltil více jak 17 tisíc knih a více jak 1000 vzácných rukopisů. Ale snad osud tomu chtěl, že někdo Ďáblovu bibli v poslední chvíli vyhodil z okna zámku a tím ji zachránil.

Ďáblova bible je velkou záhadou a lákadlem pro lovce konspiračních teorií celé věky a zájem o toto téma trvá dodnes. Vznikl nespočet dokumentů a filmů s touto tématikou. Jedním z nich je například třídílný cyklus Ďáblova lest (v hlavních rolích Ivan Trojan, Jiří Dvořák a Aňa Geislerová – mě osobně se tento seriál velmi líbí a pokud máte rádi záhady spojené se středověkou tématikou, rozhodně doporučuji shlédnout. V seriálu je ale pár nejasností. V jedné části se říká, že zobrazení ďábla mezi dvěma věžemi na následující straně má být prý předzvěstí útoků z 11. září 2001 a jedna strana knihy údajně chybí. Jenže zmíněná strana nechybí. Na té je v bibli zobrazen protiklad ďábla božský Jeruzalém, jakožto symbol naděje. Prostí lidé vnímali spíše existenci ďábla než dualitu světa, tak jak je popsána právě v Ďáblově bibli. Filmaři si pak jen trochu zahráli se senzací. V cyklu je zmíněno v souvislosti s Podlažicemi i Bratrstvo tmy, které mělo rituálně vraždit ženy, děti i členy svého bratrstva. Ale takové nikdy neexistovalo. Na začátku filmu se v Podlažicích pohybují archeologové a provádějí výzkum na vykopávkách. Tato informace je pravdivá. V Podlažicích se v roce 2003 při archeologickém výzkumu skutečně našly ženské a dětské hroby, které se nacházely přímo v místě bývalého mužského kláštera. Podle výzkumníků část pohřbených těl patří obyvatelům z vedlejší vesnice, kteří měli být původně pohřbeni jinde. Ale protože místo jejich posledního odpočinku bylo příliš vzdálené, pozůstalí se rozhodli, že své zemřelé pohřbí v Podlažicích. A proč těla spočinula právě pod mužským klášterem? V raném středověku se celibát ještě nebral tak striktně jako od 13. století, čili kněz nebo mnich mohl mít manželku a děti. Takže těla zřejmě mohla patřit i rodinným příslušníkům mnichů z kláštera.

V muzeu v Chrasti u Chrudimi můžeme najít maketu Codexu gigas, která byla zakoupena poté, co byla vystavena v Národní knihovně. Maketa vznikla v Žamberku v knihařské dílně a práce na ní trvaly asi 500 hodin. Pergamen je však již nahrazen papírem a dobový rukopis je digitální kopie originálu, který je uložen v Královské knihovně ve Stockholmu. Odtud ho dvakrát půjčili. Poprvé do New Yorku a od 20. září 2007 do 9. března 2008 do Národní knihovny v Praze.

Johanka ve spojení s českými husity

Asi není pochyb o tom, že Johanka z Arku byla velmi statečná a svou odvahou a houževnatostí leckdy zastínila i některé mužské bojovníky. V dějinách můžeme nalézt ženy, které se vzepřely svému předurčení ve středověké společnosti a šly za tím, čemu věřily. V tomto ohledu byla i samotná Johanka vzorem pro všechny statečné dívky a ženy. Ale už možná méně se o ní ví, že Johanka byla určitým způsobem spjata i s naší zemí. Když měla zakázáno účastnit se boje, doslechla se, že v Českém království zuří husitské nepokoje. Neváhala, povolala k sobě svého důvěrníka otce Jeana Pasquerela z řádu augustiniánů, který byl jejím osobním zpovědníkem, písařem a překladatelem a nadiktovala mu dopis, který pak byl zaslán do naší země. V dopise (psaném barroisko-lotrinském nářečí, kterým Johanka hovořila) napomíná husity a varuje před následky jejich činů. Na to, aby se vydala do Čech a promluvila k nim osobně, už neměla moc času, jelikož dva měsíce po napsání dopisu byla církví odsouzena a následně upálena na hranici.

Zařazení dopisu k určitému datu není jistá, historici se přou o dvě data. Někteří tvrdí, že dopis byl napsán 3. března 1430 a jiní jsou toho názoru, že je datován spíše k 23. březnu 1430. Je dost smutné, že dopis byl nalezen mezi dokumenty, které jistý německý inkvizitor uvádí v seznamu důkazů svědčících o kacířství Johanky…

Ukázka z dopisu: (převzato z webu: www.husitstvi .cz)                                                                                         

„Ježíši, Marie,  (pozn.: takový úvod dopisu byl obvyklý v korespondenci Johanky)                                                 

Již dlouho se šíří fámy a hlas lidu mne, Johanku, informuje o tom, že praví Křesťané se stali kacíři a stejně tak jako Saracenové, jste zničili pravou víru a důstojnost a urazili jste a ztrapnili jste ji hříšnou pověrou; přejíce si toto udržet a rozšířit není nedůstojná věc, ani bláhový nápad, který byste si nemohli dovoliti. Pohanili jste svátost církve, roztrhali články o Víře a zničili jste kostely – zničili jste a spálili sochy, které měli sloužit jako památka, zmasakrovali jste Křesťany, protože oni uchovávají (vyznávají) pravou Víru. Co má toto běsnění znamenat? Nebo co je to za zlost, která vás takto sžírá? Tato víra, kterou Bůh Všemohoucí, Syn a Duch Svatý odhalil, založit a pozvednul na sílu a zvelebil tisíci způsoby v podobě zázraků – vy jste tuto Víru perzekuovali, přejete si ji svrhnout a zničit ji. Jste slepí, ale ne kvůli nedostatku zraku, ale kvůli nedostatku pochopení. Opravdu si myslíte, že zůstanete za to nepotrestáni? Nebo si nejste vědomi toho, že Bůh je proti Vašim hanebným snahám a nedovolí vám, abyste zůstali v temnotě a v přehlédnutí? Čím víc se oddáváte zločinu a svatokrádeži, tím víc On připraví pro vás velký trest a bude vás trápit.

Co se mě týká, řeknu vám naprosto otevřeně, kdybych nebyla zaměstnána anglickými válkami, bývala bych vás již dávno navštívila; ale jestliže zjistím, že jste se nezměnili, nechám být Anglii (co se týče mého bojování ve válkách) a půjdu proti vám mečem, pokud vás nebudu moct přemoci jinak. Vyhubím vaší šílenou a obscénní pověrčivost a odstraním vaše kacířství nebo přímo váš život; ale jestli upřednostníte návrat ke katolické víře a původní myšlence, vyšlete pak vaše vyslance přímo ke mně a já jím povím, co musíte udělat; v opačném případě – tedy pokud nebudete ochotni vyhovět a budete tvrdohlavě odporovat podnětům, pamatujte si, jakou urážku a poničení jste připravili mě, která vám zasadí podobnou ránu lidskými a božskými silami.

Johanka z Arku“

Dopis byl napsán na zámku Sully, kam byla Johanka převezena. Byla to pro Johanku velmi těžká doba, hlavně po psychické stránce. Hlavně proto, že nebyla zvyklá prohrávat, když jí vedl Bůh a v tu dobu Francie prohrála na plné čáře a armáda byla rozpuštěna, jelikož je král Karel VII. už nepotřeboval. Johanka zůstala sama. V té době tedy začala psát svoje dopis a nebylo jich málo. Po nějaké době si pořídila vlastní armádu složenou z italských žoldnéřů, kterých prý bylo sotva 200. Ovšem šanci na výhru neměla, protože měla italskou armádu a ta taksi moc neprožívala poražení Angličanů a vlastenectví vůči Francii tak, jak by si to Johanka přála…

Pár zajímavostí týkajících se osobnosti Johanky z Arku:

V roce 1925 lady Parmerová byla se svými známými v Domremy v tamní bazilice. Jako správná turistka si také pořídila několik fotografií a na jedné z nich jsou jasně vidět postavy dvou kněží v talárech na nichž jsou znaky lilií šlechticů z Arku.  Fotografii zkoumali odborníci, ale nenašli nic, co by nasvědčovalo falsifikátu…

V sobotu 7. května byla Johanka zasažena šípem do ramene. Na hlubokou ránu ji byl přiložen olivový olej a slanina a Johanka opět vyrazila do boje. Útok trval od rána až do 8 hodin večer…

V roce 2016 se objevila informace o nálezu prstenu, který by mohl údajně patřit Johance z Arku. Na nález upozornil Jacques Trémolet de Villiers, který napsal knihu o procesu s Johankou z Arku. Prsten přesně odpovídá popisu prstenu, který Johanka dostala od svých rodičů jako talisman. Tento prsten se za dob Johanky stal také jedním z témat při soudním procesu, jenž byl proti ní veden. Podle soudců prsten používala k čarování. Johanka ho dokázala identifikovat. Uvedla, že na jedné straně prstenu je napsáno slovo JHESUS MARIA a na druhé straně jsou vyryty tři kříže. Uvedla také:

„Nevím přesně. Jestli je zlatý, není to vzácné zlato. Nevím, jestli byl zlatý nebo mosazný. Myslím, že na něm byly tři kříže a nevím o žádném jiném znaku kromě JHESUS MARIA.“

Prsten skutečně odpovídá popisu a v laboratoři v Oxfordu vědci zjistili, že tento prsten opravdu pochází z 15. Století a je z postříbřené mosazi

(zdroj citátu: www.johankazarku.cz)

Kde je ukrytý bájný poklad Templářů a co skrývá Rosslynská kaple?

Bájný poklad řádu templářských rytířů se dosud nikomu nepodařilo objevit. Jistý americký badatel je přesvědčený, že se poklad nachází na Oak Island neboli Dubovém ostrově u východního pobřeží Kanady. Zdejší tajemná šachta, které se říká také Zlatá past ukrývá své tajemství více jak 200 let a zatím úspěšně odolává i náporům moderní techniky. 

Dubový ostrov (Oak Island)

V zálivu Mahone Bay v Novém Skotsku se nachází 53 ostrovů, z nichž jednomu se říká Dubový. Na první pohled není nějak výjímečný, až na to, že zde roku 1795 objevil jeden mladý dobrodruh velice zvláštní místo. S kamarády ho prozkoumal a zjistil, že se jedná o nějakou zasypanou šachtu. Začali tedy kopat a odstartovali tak lov za pokladem Templářů, který trvá dodnes. Honba za pokladem již stála život spoustu lidí a investoři přišli o velkou část svého majetku. Ale tyto ztráty byly zbytečné, nic se nenašlo. Jisté je jen to, že na Dubovém ostrově kdosi kdysi vykopal skrýš a zřejmě do ní ukryl něco velmi cenného. Muselo to být něco opravdu vzácného, jinak by si jen těžko někdo dával práci s vybudováním systému tunelů a navíc se šachta po dosažení určité hloubky zatopí přitékající vodou z oceánu. Jenže kdo ten někdo mohl být?

 

sloup v Rosslynské kapli

Spekuluje se o pirátech a jistou pravdivost této možnosti dokládají i historické skutečnosti a také nález kokosových vláken, které se používaly v karibské oblasti jako obal křehkých a drahých nákladů. Někteří badatelé si myslí, že šlo spíše o skrýš originálních Shakespearových rukopisů. S možností, že by šachta skrývala bájný poklad Templářů, přišel americký spisovatel Steven Sora. Podle něj celý ostrov může být celou pokladnicí Templářů. Sora předpokládá, že po rozpadu templářského řádu převzal jeho správu šlechtický rod Sinclairů, který byl také pověřen, aby držel ochrannou ruku nad svobodnými zednáři. Právě ke svobodným zednářům mohli templářští rytíři přejít po hromadném vyvražďování svých členů a rozpuštění řádu. Sinclairové se tak stali ochránci templářského pokladu, který se zřejmě ukrývá v podzemí skotského hradu Rosslyn. Rosslynská kaple je navíc plná symbolů spjatých s Tepláři a svobodnými zednáři, tudíž jsou zde určité náznaky, že se mohlo jednat o skrýš pokladu nebo o templářskou svatyni. Mohou se zde ukrývat kromě mincí a šperků i korunovační klenoty, či velmi vzácné relikvie katarů (kacířská sekta vystupující proti instituci církve a papeži) včetně Svatého grálu (údajný kalich, ze kterého pil Kristus při poslední večeři). Rovněž se zde mohou nacházet relikvie spojené s králem Šalamounem, kterého Templáři také uctívali. Nelze vyloučit, že se v podzemí Rosslynu nachází i bájná archa úmluvy nebo rodokmen Ježíše Krista, který dokazuje, že jeho rod pokračoval (ostatně náš Karel IV. byl podle záznamů přímým potomkem Ježíše Krista, a to jak ze strany matky, tak ze strany otce). 

Pevnost Rosslyn byla však během náboženských válek v 17. století dobyta a majitelé se jí vzdali poté, co zemřel poslední člen rodu. Ale zachovalé ruiny s velmi známou kaplí dodnes lákají lovce senzací. V Rosslynské kapli se natáčel film Šifra mistra Leonarda a návštěvníci se stále ptají na to, zda se zde opravdu skrývá bájný poklad Templářů. Průvodce kaplí ale tvrdí, že se při vykopávkách, prováděných pod samotnou kaplí, žádný poklad nenašel. Podle spisovatele Stevena Sory byl totiž poklad kdysi přestěhován právě na již zmíněný Dubový ostrov. Z dobových dokumentů je znám fakt, že šlechtický rod Sinclairů, střežících bájný poklad, kdysi vyplul ke břehům dnešního Nového Skotska. Navíc to bylo dávno předtím než se o cestu na ostrov začali zajímat jiní. Důkazem o této cestě jsou reliéfy v Rosslynské kapli, které zobrazují kukuřičné klasy a další rostliny, které jsou původem z Ameriky. Sinclairové zřejmě nikdy nevyzradili tajemství objevu nových území za oceánem. Poslední z rodu si vzal toto velké tajemství do hrobu. Pod stavbou se kaple se však nachází dosud téměř neprobádaný labyrint chodeb. Ten údajně připomíná podzemní prostory, které si ve svých sídlech stavěli Templáři. Možná, že tak zdejší sklepení sloužilo k setkávání někdejších členů řádu a ke konání jejich temných rituálů…

Podle výzkumů pomocí radiouhlíkové metody se zjistilo, že šachta na Dubovém ostrově byla vyhloubena počátkem 15. století. Původně to mohla být pouze jednoduchá skrýš, která byla dodatečně rozšířena o zavodňovací systém (podobný navrhl Leonardo da Vinci). V Leonardově Codexu Atlanticus z roku 1510 se nacházejí návrhy obléhacích strojů a také návrhy na hydraulická zařízení. Ale Leondardo da Vinci nikdy Nové Skotsko nenavštívil. Ovšem jeho nákresy mohly později inspirovat stavitele, z nichž jeden byl zřejmě pirát sir Francis Drake a druhým byl Oliver Sinclair, který v roce 1545 záhadně zmizel a jeho pozůstatky se zatím nepodařilo nalézt. Zřejmě doplul k americkým břehům a poblíž Dubového ostrova pak mohl vzniknout jakýsi tábor pro dělníky, kteří se tu podíleli na hloubení skrýše. 

Jak píše spisovatel Steven Sora ve své knize Ztracený poklad Templářů:

„Někdo musel Zlatou past sestrojit. Vykopal šachtu napojenou na vodní tunely. Vytesal nápis do kamene, sestavil z plochých kamenů dreny vedoucí od moře, smontoval a položil dřevěné podesty a pak všechno zamaskoval. Otázkou ale zůstává, jestli si strážci někdy poklad odnesli.“

V dnešní době lidé stále pátrají po bájném pokladu Templářů. Mezi takové dobrodruhy patří i milionář z Montrealu. Jeho sdružení Triton Company se především kvůli zdrojům financí na bádání spojilo s tzv. Oak Island Discoveries (členy této společnosti jsou bostonský boháč David Mugar a režisér William Cosel). Společně pak hradí série nákladných testů kolem hledání pokladu. Ke spolupráci byl přizván i Oceánografický institut, který má možnost díky speciálnímu zařízení prozkoumat podzemní vrstvy. Mimochodem stejné přístroje, které institut používá, byly využity i při prozkoumání vraku Titanicu. Pokud tyto americké instituce naleznou jakoukoliv stopu, která by je zavedla blíž k ukrytému templářskému pokladu, budou ve výzkumu stále pokračovat. Kdo ví, třeba jednou se poklad Templářů přeci jen objeví…

Tajemství záhadného Voynichova rukopisu rozluštěno

Voynichův rukopis je soubor kreseb a tajemných textů, které se v minulosti po staletí nepodařilo nikomu rozluštit…až dodnes.

Na počátku 20. století pátral jistý antikvář Wilfrid Voynich po starých a vzácných knihách. Na svých cestách v roce 1912 narazil na tuto středověkou knihu a koupil ji. Vlastnil ji až do konce svého života a podle něj se i kniha jmenuje Voynichův rukopis. Ovšem, jak jsem již uvedla, byla to středověká kniha, to znamená, že musela být napsána nejpozději v 15. století. Voynich se celý život pokoušel knihu rozluštit, ale bohužel se mu to nepodařilo. Kniha pak putovala k dalším majitelům, až nakonec skončila v univerzitní knihovně Yele.

Voynichův rukopis je psán na středověkém pergamenu, má přes 200 stránek a obsahuje miliony grafických detailů a asi 170 tisíc různých postav. Kniha je díky kresbám rozdělena do několika částí, z nichž asi největší část tvoří jakýsi herbář s květinami, které ale nikdy nikdo neviděl. Je možné, že to byl jakýsi herbář určený pro poznávání rostlin a jejich využití v lékařství, které v té době zaznamenalo velký rozvoj. Další část rukopisu je věnována nejspíše astronomii, jsou zde zobrazena jakási nebeská tělesa a seskupení hvězd. Některé stránky obsahují i optické jevy, takže pokud jimi člověk hýbe, ilustrace ožijí.

Nastává otázka, kdo byl jejím autorem. Byl to snad nějaký středověký učenec, lékař, či mág nebo astronom? Podle první indicie se zdá, že se autorství této záhadné knihy dá přisoudit jistému lékaři Jakubu Hořčickému z Tepence ze 17. století, jehož jméno se po podrobnějším zkoumání náhle objevilo na první stránce knihy (je zde první inidicie, že stopy vzniku rukopisu vedou do Čech). Díky němu se v roce 1608 rukopis dostal až do Prahy do rukou samotného císaře Rudolfa II. Ten byl knihou nadšen a údajně ji odkoupil za 600 dukátů. Ostatně víme, že ho alchymie a věda zajímaly více než jeho vladařské povinnosti. Navíc trpěl těžkými depresemi a bylinné lektvary tohoto lékaře mu značně ulevovaly. Je možné, že lékař využíval znalost cizokrajných rostlin a bylin právě z tohoto tajemného herbáře? Jisté je, že ho císař povýšil do šlechtického stavu a jmenoval ho svým dvorním lékařem. Ale proč by autor recepty šifroval? V těchto dobách církev neuznávala jakékoliv nové věci, změny a vůbec pokrok například v medicíně či vědě. Je tedy jisté, že autor (ať už to byl kdokoliv) musel být velmi opatrný, aby nebyl díky sepsání rukopisu ohrožen na životě ze strany církve. Dříve se za to upalovalo.

Dalším vodítkem k autorovi mohou být samotné kresby rostlin, které připomínají spíše alegorické zobrazení než skutečný herbář. Takto se zobrazovaly rostliny především v období středověku. Tehdy se rostliny zobrazovaly spíše díky svým léčivým schopnostem a nekladl se důraz na přesné vyobrazení dané rostliny. Takže pokud rostlina měla léčivý kořen, byl vyobrazen realisticky kořen, ale další část rostliny už nebyla zobrazena správně. To by se v období vlády Rudolfa II. stát nemohlo, v té době byly již kresby velmi reálné a přesné. Dalším domnělým autorem mohl být i Roger Bacon. Byl to anglický vzdělanec 13. století. Jeho věda a znalosti ho nejednou dostaly do sporu s církví a párkrát byl dokonce uvězněn. Je tedy možné, že je on tím záhadným středověkým autorem? Musel své znalosti skrýt před církví, jelikož by mu hrozil trest smrti, tak se rozhodl zašifrovat je do Voynichova rukopisu? Zdá se to jako ta nejpravděpodobnější varianta. Ale není tomu tak. V jeho době ještě neexistovala žádná tak silná zvětšovací skla ani mikroskopy, aby mohl Bacon udělat tak detailní poznámky a kresby, které by se podobaly například rostlinám zobrazeným pod mikroskopem. Je pravda, že Bacon vynalezl zvětšovací sklo, ale takhle silné určitě ne. Takhle silné čočky byly vynalezeny a použity v mikroskopu až počátkem 17. století. Ale říká se, že Roger Bacon viděl do budoucnosti a poznal letadla a lodě, tak proč by nemohl už ve 13. století podle své vize sestrojit tak silný mikroskop?

Je až s podivem, pergamen rukopisu je bez vnitřního poškození. To naznačuje, že rukopis je napsán bez jakýchkoli chyb. Navíc použití barev naznačuje, že rukopis je skutečně z 15. století a jeho autor musel být vynikající iluminátor. To naznačuje, že to mohl být i mnich. Navíc barvy i pergamen použité v rukopisu byly velmi drahé (pergamenu bylo velké množství), takže to musel být někdo, kdo disponoval majetkem a také měl dostatek času celou knihu napsat a ilustrovat. Jedna z šífer středověku mohla být v rukopisu použita. Je podobná šifrovací abecedě z poloviny 14. století, kde se například slova „církev“ nebo „papež“ nahrazují obrázkem. Ale k rozluštění takové šifry by byl potřeba seznam těchto šifrovacích znaků a bylo by velmi nebezpečné s nimi nakládat, aby se nedostaly do nepravých rukou. Přes všechnu snahu se ale žádný šifrovací jazyk nepodobal tomu uvedeném v rukopisu. Co když se autor schválně snažil, aby jazyk použitý v rukopisu vypadal jako šifra?…

Mistrem v šifrování a hlavně falšování úředních dokumentů byl známý mág Edward Kelley. Co když vycítil příležitost rychlého výdělku a rozhodl se, že vytvoří tajemný a zašifrovaný rukopis a co nejrychleji ho představí nadšenému Rudolfu II., který by byl ochotný za něj zaplatit nemalé peníze? Kelley byl navíc známý svou vírou v anděly a v to, že k němu promlouvají. Mohl se tedy rozhodnout, že nabídne císaři tajemný andělský jazyk zaznamenaný v rukopisu. Ovšem tomuto jazyku by samozřejmě rozuměl jen sám Kelley. My už víme, že kniha byla napsána ve středověku, což Kelleyho jako možného autora také vylučuje. Kdo byl tedy skutečným autorem Voynichova rukopisu? Pozdější radio karbonové zkoumání potvrdilo, že kniha byla napsána někdy mezi lety 1404 – 1438, tedy v období pozdního středověku. To vylučuje všechny předešlé adepty na autory.

Řada badatelů nejen v Americe si lámala hlavu nad rozluštěním šifry, kterou rukopis obsahuje. Ale nikdo z nich se nepodařilo přeložit onen tajný jazyk, jenž rukopis obsahuje. Až se rukopis dostal do Čech, jelikož určité indicie naznačují, že má na české země v období středověku silnější vazbu než na jakoukoli jinou zemi. S rozluštěním tajné šifry přišla právě Češka, což je obrovský úspěch a světová senzace. Nikomu se za 600 let nepodařilo do rukopisu proniknout, ale tato nenápadná dáma to dokázala. Rukopis podrobně několik let zkoumala paní Irena Hanzíková z Nové Paky na Jičínsku, která od roku 2012 do letošního roku přeložila třetinu celé knihy. Irenu Hanzíkovou fascinovalo staré písmo a luštění šifer už léta a měla za sebou několik úspěšných překladů středověkých textů. Když náhodou objevila ústřižek novin, kde se autor článku zmiňuje o Voynichově rukopisu a o nerozluštěné šifře, zaujalo jí to a brala to jako výzvu. Podle výsledků jejího výzkumu je autorem Voynichova rukopisu moravský šlechtic Jiří III. z Lichtenštejna. Narodil se jako syn bohatých rodičů v Mikulově, ale jelikož byl druhorozený, byl předurčen k církevnímu životu. Stal se tedy tridentským biskupem a později i římským kardinálem, což odpovídá i tomu, že měl nejen velké finanční prostředky, ale i čas a prostor k napsání této vzácné knihy. Z bližšího zkoumání vyplývá, že rukopis je jakousi knihou života autora nebo jeho osobním deníkem. Vyznává se ke vztahu k Bohu a v každé rostlině vyjadřuje své pocity v dané situaci. Tedy při pohledu na určitou rostlinu se mu vybaví určitá událost z jeho života. Texty jsou ryze soukromé a velmi citlivé. Autor popisuje i svůj intimní život a vyznává se k hluboké lásce a víře v Boha. Kniha obsahuje i hluboké filozofické úvahy o životě a o lidském jednání a jeho důsledcích. Kniha může být jakýmsi návodem i pro dnešní moderní dobu, jelikož doba se změnila, ale povahy lidí zůstaly stejné.

A co vedlo autora k napsání tak intimní a tajemné knihy? V době působení Jiřího z Lichtenštejna v úřadu tridentského biskupa vládli v Tridentu tři papeži. Tato situace byla neúnosná a samozřejmě, že se nelíbila jak představitelům církve, tak i obyčejným měšťanům a šlechtě. Situace se měnila každou chvíli a možná se Jiří III. cítil sám osobně ohrožen či byla ohrožena jeho pozice v církvi. Jeho jedinou jistotou v nejisté době je jeho láska k Bohu. Bůh mu totiž slibuje, že za svou věrnost bude v příštím životě odměněn blažeností a radostí. Situace se uklidnila poté, co se díky jeho přátelství a podpoře krále Zikmunda Lucemburského podařilo tři papeže sesadit a dosadit papeže Martina a také svolat kostnický koncil (upálení Jana Husa). I díky podpoře papeže Martina se Jiří III. mohl vrátit zpět do své  diecéze. Ale v roce 1419 umírá zřejmě na otravu.

Otázkou zůstává, kde se mohl Jiří III. inspirovat pro kresby tak zvláštních květin v rukopisu. Období, ve kterém rukopis vznikl, je obdobím vlády krále Václava IV. Je známo, že jeho otec Karel IV. vlastnil na svém královském sídle zahradu s květinami, které dosud nikdo nikdy neviděl. Tato zahrada zřejmě vznikla okolo roku 1360 za pomoci Karlova osobního lékárníka Angela z Florencie (byl též považován za jednoho z možných autorů rukopisu, jelikož se velmi dobře vyznal v botanice a vědě). Z původního plánu bylinkové zahrádky vznikla velkolepá botanická zahrada, které se začalo říkat Andělská zahrada a byla první svého druhu ve střední Evropě. Do té doby ještě neexistovaly gotické zahrady, jelikož uvnitř hradeb na ně nebyl prostor, ale Karel IV. to dokázal. Lidé se z obav o svoje bezpečí a soukromí začaly svá obydlí zahrazovat zelení (odtud zřejmě slovo zahrada) a postupem času se zahrady začaly rozrůstat.  Navíc zahrada v době Karla IV. souvisela dost i s estetikou. Jelikož se u nás v té době rozmohly stavby katedrál, zahrady byly dalším doplňkem té gotické nádhery. Dá se předpokládat, že zahrady z dob Karla IV. zůstaly nezměněny ještě za vlády jeho syna Václava, který je dokonce finančně zajišťoval. Sám trval na tom, aby se v zahradách pěstovaly jak rostliny léčivé, tak okrasné.  A jak se dostal Jiří III. z Lichtenštejna na dvůr Václava IV.? Je známo, že Lichtenštejnové byly velmi mocným a bohatým rodem. Měli velmi dobře vyvinuté estetické cítění, proto také například zámek Lednice a přilehlý Lednicko-Valtický areál oplývá neskutečnou nádhernou zeleně a těch nejkrásnějších staveb. Jiří III. jakožto vysoký představitel církve se s králem mohl setkat při nějakém diplomatickém jednání a to přímo v zahradách. Sám Jiří III. byl prý velmi vzdělaný, tudíž mohl zahradu se vzácnými květinami podrobně se zájmem prozkoumat a inspirovat se.

A proč Jiří III. z Lichtenštejna použil zašifrovanou staročeštinu? V té době totiž církev nevěřila na znovuzrození (někteří dnešní představitelé katolické církve v ní nevěří také) a proto trestala každého, kdo se svými názory lišil a šířil myšlenky, že po smrti bude jiný život, lepší. A tím spíše by byl potrestán představitel církve, který by věřil na znovuzrození.

Jak je možné, že moderní počítačové systémy nedokázaly tuto šifru s použitím staročeštiny rozluštit? Právě proto, že to jsou stroje americké a tudíž staročeštinu nemají naprogramovanou. A další důvod je ten, že se všichni předešlí badatelé zaměřovali pouze na vyobrazení rostlin a dalších kreseb a nezkoumali podrobně text.

Jedna z největších záhad je tedy rozluštěna a myslím, že můžeme být právem hrdí, že ji rozluštila právě Češka… 

Záměna synovců Karla IV. rozluštěna po 700 letech

Lucemburkové jsou nejenom mým oblíbeným rodem a tématem k článkům, ale jsou velmi oblíbeným tématem i pro historiky a badatele. Veškeré informace o členech tohoto významného rodu, včetně impozantního Karla IV., jsou zaneseny v dobových kronikách a vědci a historici se o tyto záznamy už staletí opírají. Historie Lucemburků je velmi dobře zmapována, ale přece jen existuje určitá nesrovnalost v dobových záznamech, které si žádný z historiků nevšiml… až doteď… 

Udine – město, kde působil Jan z Moravy

Jedná se o záznam týkající se synovce samotného Karla IV.  Bratr českého krále a císaře římského, Jan Jindřich, měl tři legitimní syny – Jošta, Jana Soběslava a Prokopa. Druhý jmenovaný Jan Soběslav Lucemburský podle dobových záznamů měl být litomyšlským biskupem a poté aquilejským patriarchou. Až po staletích doktorand brněnské Masarykovy univerzity Ondřej Schmidt přišel na to, že oním biskupem a patriarchou nebyl Jan Soběslav, ale na církevní dráhu se vydal překvapivě jeho nevlastní bratr a Jana Jindřicha nelegitimní syn Jan „z Moravy“. K tomuto zjištění se Ondřej Schmidt dopracoval po dokonalém prozkoumání života Jana Soběslava. Nejasnosti okolo obou bratrů panovaly v řadách historiků a odborníků již od 17. století, ale nikdo tomu nevěnoval takovou pozornost nebo si to prostě jen nedal do souvislosti, přece jen levoboček je levoboček a tomu se taková pozornost nevěnovala. Ale je s podivem, že o pravém synovi Jana Jindřicha Janu Soběslavovi existují jen malé informace, zatímco levobočka Jana „z Moravy“ někteří vnímají téměř jako světce a druzí jako krutého člověka, který byl dokonce zapleten do připravovaného atentátu na svého politického rivala.

Jak vlastně žil nevlastní synovec Karla IV.? Ke konci 14. století došlo v aquilejském patriarchátu k velkým změnám a celá země byla velmi poznamenána válkou. Jan z Moravy se stal roku 1387 zřejmě na přímluvu krále Václava IV. patriarchou aquilejským. Tato volba byla s velkým nadšením přijata hlavně v Udine, což bylo hospodářské centrum patriarchátu.  Jan z Moravy se dostal díky svým reformám do konfliktu se šlechtou v Itálii. Starý udinský rod Savorgnanů se mu chtěl pomstít, jelikož před jeho příchodem měl tento rod v Udine veškerou moc ve svých rukou a také proto, že jeden člen jejich rodu byl údajně na popud Jana z Moravy zavražděn (i když dobové prameny neuvádějí jeho přímou účast na vraždě). Odplatou tohoto činu měla být vražda biskupa Augustina, který byl rádcem Jana z Moravy. Ale došlo k tomu, že zavražděn byl sám Jan z Moravy 13. října 1394 před branami udinského hradu.  Jeho tělo bylo ještě týž den v noci bez přítomnosti kněze přemístěno do hrobky jeho strýce Mikuláše, jelikož vztahy s dalšími vlivnými udinskými rody byly na bodu mrazu. Jan z Moravy tak neměl ani vlastní hrob. V dobových pramenech Udine se o Janovi z Moravy zmiňují jako o tyranovi, který si svou smrt vlastně zasloužil, ale v jiných částech země jej chovali v úctě.

Ale jak vlastně došlo k záměně Jana z Moravy a Jana Soběslava v dobových pramenech? Zřejmě za to může historik období baroka Tomáš Pešina z Čechorodu, který oba dva bratry v kronikách a písemnostech zaměnil. Podle něj se měl Jan Soběslav roku 1380 zříci postavení mladšího moravského markraběte a měl se vydat na duchovní dráhu jako biskup v Litomyšli. Poté se měl stát aquilejským patriarchou. Tím pádem druhý z bratrů, Jan z Moravy byl odsunut do pozadí zájmu a byl považován za nevýznamného probošta, který měl okolo roku 1380 zemřít. Ale jak víme, druhorození sourozenci byli většinou předurčeni k duchovní dráze, tím pádem by tento úkol padl na bedra Jana z Moravy a tak tomu také nakonec i bylo. Navíc dle dobových pramenů víme, že vysvěcení získal Jan Soběslav teprve roku 1370, kdy byl vysvěcen za jáhna. Proto je pravděpodobnější, že aquilejským patriarchou stal jeho nevlastní bratr Jan z Moravy.

„Bůh nemůže změnit minulost. Historici mohou.“ Samuel Butler 

 

Byla tajemná Johanka z Arku šlechtičnou a nevlastní sestrou francouzského krále?

O Johance z Arku toho víme z literatury a z filmových zpracování jejího poutavého příběhu hodně. Ale existuje několik faktů z jejího života, o kterých možná málokdo ví. Pro někoho to jsou možná konspirační teorie a pro někoho to může být pravda a tím pádem celý život Johanky a její smrt se může zdát jako předem naplánovaná a vykonstruovaná záležitost ze strany jejích nepřátel.

Není mnoho záznamů, které by Johanku popsaly, dokonce existuje pouze jeden dochovaný portrét z její doby (ten ji však vyobrazuje jako typickou ženu v šatech s dlouhými vlasy). Přesto víme, že byla cca 156 cm vysoká, svalnatá a měla velkou sílu (skoro jako muž). Oči měla tmavé, daleko od sebe, vlasy byly černé a pleť měla opálenou (pro potvrzení identity měl sloužit vlas, který se našel spolu s dopisem v roce 1844. Ten vlas byl černý jak uhel a byl vtlačen prstem do pečetního vosku v dopise. Bohužel ani vlas, ani pečeť se nedochovali). O Johance je prý znám i fakt, že v levém uchu měla červené mateřské znaménko. Údajně měla i nízký a velmi příjemný hlas (možná i proto si získala silné a boje schopné muže na svou stranu). Podle některých záznamů málo jedla, víno skoro nepila a starala se sama o svého koně i o zbraň. Často prý plakala a také, což je na tu dobu na ženě obdivuhodné, vydržela celých 6 dní ve zbroji.

Kolem jejího jména také panují nejasnosti. Oficiálně se jí už po staletí říká Jana či Johanka z Arku, ale ona se nenarodila v Arku, ale ve vesnici Domrémy. Přízvisko „z Arku“ získala díky příjmení svého otce, které zní Darc (z tohoto odvozeno francouzské d´Arc). Ovšem samotná Johanka si nechala říkat Jehanne la Pucelle (Panna Jana). Byla sice panna, ale její rodiče už pro ni měli ženicha. Ona ho ovšem odmítla, protože slíbila svým hlasům, že zůstane pannou. A protože nebyla svatbě přístupná, předvolali ji k soudu. Mimochodem existuje domněnka, že Johanka slyšela hlasy, jelikož byla epileptička a schizofrenička. V 15. století ke schizofrenikovi promlouval Bůh či ďábel nebo svatí (v dnešní době je to například UFO, FBI, televize atd.). I v dnešní době existují případy, kdy nemocní schizofrenici slyší hlasy svatých či dokonce samotného Boha, který je například nabádá, aby nebrali léky, že ON si to nepřeje. Odborníci se též domnívají, že Johanka užívala (zřejmě na zklidnění svých epileptických záchvatů) různé psychotropní látky a byla též silně věřící, takže opravdu mohla věřit, že ty hlasy, co slyší ve své hlavě, jsou svatí a že ji poslal Bůh.  

Další zvláštní okolností je, že když byla zajata Burgunďany a ti ji pak prodali Angličanům, byl společně s ní zajat i její bratr Pierre. Ten se ovšem z vězení dostal živý a zdravý. Při svém věznění Johanka vyskočila z okna věže (cca 25 metrů), kde ji později našli lovci. Ležela tam celé dlouhé tři dny v bezvědomí. Ale Burgunďané pro ni chtěli jinou, potupnější smrt, proto ji ozbrojený doprovod dovezl do Arrasu.  Ve vězení vážně onemocněla a byli k ní údajně povoláni ti nejlepší lékaři (zvláštní, že by k obyčejné venkovské dívce a navíc odsouzené na smrt někdo dal povolat tehdejší lékařkou elitu). Dva z těchto lékařů ještě žili v době, kdy se uskutečnil Johančin rehabilitační proces na očištění jejího jména. Johanka v době své nemoci zvracela a údajně onemocněla po požití kapra, kterého ji nechal přinést sám biskup Pierre Cauchon (vedl proti ní inkviziční proces). Na starosti ji tehdy měl hrabě z Warwicku a dostal příkaz od samotného francouzského krále, že Johanka musí být upálena, tudíž se musí udělat vše pro to, aby nezemřela jiným způsobem. Byla to pro ně příliš cenná kořist, než aby zemřela na obyčejnou otravu jídlem (aby si byli jisti, že skutečně zemře upálením, hranici zapalovali hned třikrát po sobě a upalovali ji velmi dlouho… dokonce se říká, že když jí shořely šaty, kat odhrnul žhavé uhlíky, aby se lidé mohli podívat na její nahé tělo, navíc i hranici měla velmi vysoko postavenou, aby prý na ni nedosáhl kat a neušetřil ji bolesti,  jak to v mnoha případech dělával).

Další zvláštností, která tak trochu nesedí k prostému původu Johanky, byl fakt, že dva roky před smrtí ji a celou její rodinu nechal král povýšit do šlechtického stavu a vesnice byla dokonce osvobozena od dluhů. Její rodina se pak nazývala „du Lys“ a dokonce měla i vlastní erb (2 liie, meč a královská koruna).  Proč by někdo z královské rodiny nechal obyčejnou dívku povýšit do šlechtického stavu? Za zásluhy? Nebo měl někdo na královském dvoře špatné svědomí? Tomu nahrává další hypotéza, která tvrdí, že Johanka byla nemanželskou dcerou Isabelly Bavoské, což byla matka následníka trůnu Karla VII., kterému Johanka dopomohla na trůn. Náhoda? Otec krále Karla VII. prý trpěl dušení poruchou, kterou zdědil po své matce Johaně Bourbonské. Co když se královna a celý dvůr obávali toho, že Karel VII. zdědí tuto chorobu a nebude moci vládnout? Tím pádem by Johanka mohla posloužit jako jeho případná náhradnice? Ale proč by její nevlastní bratr Karel VII. měl takový zájem na tom, aby zemřela mučivou smrtí na hranici? Obával se snad, že by plán jeho matky vyšel a Johanka ho mohla nahradit? Jsou to pouhé spekulace, ale vykonstruovaný proces s Johankou, její záhadný únik před samotnou popravou a údajné zaměnění za jinou dívku nasvědčují tomu, že jediný, kdo znal pravdu, byl zřejmě francouzský král a jeho matka (když jsem hledala nějaké informace o Isabelle Bavorské, v jejím rodokmenu u jmen jejích potomků se dvakrát objevilo jméno Jana. Zvláštní… Jedna Jana byla Johana Francouzská, což byla bretaňská vévodkyně. Narodila se roku 1391 a zemřela dva roky po Johance, tedy r. 1433 a u druhého jména Jana nebyl žádný dostupný záznam, bylo pouze uvedené jméno. Co když to byla nemanželská a tajně narozená dcera Isabelly Bavorské a tudíž Johanka z Arku? Údajná nemanželská dcera královny se měla narodit roku 1407 a následně prý novorozeně zemřelo. Opět jen spekulace, věřit tomu nemusíme, ale je to opravdu zvláštní).

Podivné je i to, že Johanka při cestě za králem Karlem VII. se svým poselstvím znala dokonale cestu na královský dvůr, krále poznala mezi všemi muži a dokonce znala i dvorní etiketu. A je tu další minimálně podivná věc, související s jejím možným královským původem. Totiž, když byla vězněna, byla „jen“ dlouho vyslýchána, což pro ní bylo jistě velmi vyčerpávající, jelikož to trvalo celý rok, ale nikdy nebyla tak tvrdě mučena, jako ostatní odsouzení chudí lidé jejího postavení. Tenkrát se nikdo nepozastavoval nad tím, jestli je odsouzený dítě, či těhotná žena. Tvrdé mučení se tehdy nevyhnulo nikomu. Věděl Pierre Cauchon o královském původu odsouzené a proto jí „mučil“ otravným výslechem o víře a o jejích hlasech? Nebo ji jen „šetřil“, aby si ji pak „vychutnal“ při samotném procesu upálení? A co když ji samotný Cauchon chtěl použít jako nástroj ke svrhnutí krále Karla VII.?

Jak jsem již uvedla, pravá Johanka byla možná před vykonáním rozsudku smrti upálením na hranici nahrazena dvojnicí a Johanka z Arku přežila. Nasvědčují tomu i hypotézy některých historiků, kteří se domnívají, že zatímco se připravovala hranice pro odsouzenou (falešnou Johanku), ta pravá byla odvezena ke své tetě do Lucemburska a tam ukryta. Ale jak se mohla dostat z vězení? V roce 1995 byly na zámku Rouen (vězení Johanky) provedeny archeologické průzkumy a při nich se našla podzemní chodba ze sklepení. Je tedy možné, že jí k útěku někdo pomohl a upálena byla náhradnice?

Záměně obou žen nasvědčuje zaprvé to, že se odsouzená dívka neuměla podepsat na rozsudek smrti, což Johanka uměla a zadruhé, že v té době bylo možné místo politicky známé a důležité osobnosti poslat na smrt dvojníka a dotyčnou osobu tak uchránit. Navíc, jak víme, Johanka měla při přivedení k hranici na hlavě kapuci, aby jí nebylo vidět do tváře, takže by na záměnu nikdo nepřišel. Hranice, jak jsem již uvedla, byla také velmi vysoko, mohlo to být také z důvodu, aby nikdo nepřišel na to, že upalují ve skutečnosti někoho úplně jiného?  

A je také velmi zvláštní, až podivné, že ačkoli byla Johanka z Arku ve Francii považována za světici, mučednici a národní hrdinku, nebyl jí dodnes zasvěcen jediný kostel nebo kaple. Bylo to snad proto, že církev celou dobu zná pravdu o její smrti? Je možné, že nezemřela jako mučednice, ale to celé bylo jenom vykonstruované divadlo? Nebyl by to první případ z historie, kdy církev skrývá tajemství a překrucuje pravdu ve svůj prospěch.

A jak je možné, že 5 let po údajném upálení Johanky se ve Francii objeví mladá žena, která tvrdí, že je skutečná Johanka a dokonce se setká se svou rodinou, která ji bezpečně pozná? Tato skutečnost je zanesena v dobových záznamech. V zápisu v účetní knize z 9. srpna roku 1436 se píše, že Janin bratr Jean de Lys (jak jsme již zmínili, toto jméno obdržela celá rodina roku 1429) dostal 2 zlaté franky jako odměnu za to, že doručil dopis od Jany, který mu předala v Lucembursku, ale to už se jmenovala Jeanne d´Armoises, jelikož si vzala bohatého rytíře. I tady je jakýsi určitý důkaz, že musela pocházet z vyšších kruhů, jelikož rytíř by si nevybral chudou dívku, nehodnou jeho společenskému postavení.  Jak to bylo doopravdy s Johankou už se asi nikdo nedoví. 

Ať je to tak či tak, jisté je, že osobnost Johanky z Arku a podivné okolnosti jejího procesu a následné smrti zůstanou záhadou a senzací, která bude fascinovat lidstvo ještě dlouho.

Platili poddaní věno královským dcerám ze svých kapes? Aneb výběr mimořádných daní ve středověku

Za dob vlády Přemyslovců na českém trůnu byl zaveden ucelený daňový systém. Zejména za vlády Přemysla Otakara II. Ale o vybírání zvláštních daní přemýšlel již jeho dědeček Přemysl Otakar I., který chtěl pomocí výběru daně vdát svou dceru Markétu (chudou princeznu bez pořádného věna si samozřejmě jen tak někdo nevezme). Již od poloviny 13. století nejsou v našich zemích daně ničím výjimečným, ale daně se vybíraly již od počátku 12. století za vlády knížete Svatopluka a platit musel opravdu každý. Během období středověku se daň vybírá minimálně čtyřikrát (1107, 1179, 1250 a 1253). Český kníže či král potřebuje zaplatit za pomoc od sousedního panovníka a daň samozřejmě vybere od poddaných. Těmto daním se říká mimořádné daně.

Od 13. století se mimořádná daň nazývá „berně“ a již ji nemusí platit úplně každý. Vybírá se pouze od duchovních, obyvatelů královských měst a chudí lidé jsou od daní osvobozeni. Tehdejší král měl dva důvody, proč nechal vypsat a vybírat tyto mimořádné daně. Jedním důvodem byla jeho vlastní korunovace a druhým byla svatba dcery, kdy se daně vybíraly na věno princezny. Tato daň se vybírá od každého obyvatele království, což se samozřejmě mnohým nelíbí. Přispívat na královskou dceru, kterou nikdy neviděli se jim zdá nepřípustné. Ale co se dá dělat, daně se platit musí, jinak by obyvatele stihl krutý trest.

Za vlády Václava II. také lidé nadávali na výběr daní a na výběrčí též. Daně se vybíraly i v naturáliích, což byly třeba soudky s medem, který byl velmi vzácný. Jak jsme již zmínili, systém daní sjednotil až Přemysl Otakar II., za jehož vlády vznikají notářství pro správu pozemkových daní.  

Negramotný arcibiskup pálil Viklefovy spisy a zradil Husa 

John Vicklef (zdroj: wikipedie)

Zdá se, že 16. červenec roku 1410 byl pro příznivce Jana Viklefa černým dnem.  Poblíž malostranského paláce (Biskupský dvůr) byly totiž na nařízení Zbyňka Zajíce z Hazmburka páleny Viklefovy spisy. Ale z jakého důvodu?  Proč Zajícovi z Hazmburka tak Viklef „ležel v žaludku“? A kdo dal Zbyňkovi Zajícovi svolení? Jak víme z hodin dějepisu, Jan Viklef byl církevní reformátor, který ostře vystupoval proti jednání církve. Tvrdil také, že křížové výpravy jsou jen loupežná přepadení pod záštitou církve a tudíž by měla církev žít a jednat tak, jak žili první apoštolové, tedy v chudobě a tvrdém odříkání. Tento tvrdý odpor vůči církvi se samozřejmě nelíbí ani samotnému papeži Řehořovi XI. a obviní Viklefa, že káže bludy.

hrad Hazmburk

Zbyněk Zajíc z Hazmburka měl vysoké postavení. V době jeho působení v církevních kruzích zemřel ještě před vysvěcením budoucí arcibiskup Mikuláš Puchník. Na jeho místo bylo nutné někoho urychleně dosadit. A jelikož tehdejší král Václav IV. neměl Mikuláše Puchníka příliš v lásce (překazil mu totiž společně s Janem z Nepomuku snahu o založení biskupství), dosadil do funkce arcibiskupa právě Zbyňka Zajíce z Hazmburka. Co na tom, že Zbyněk Zajíc neměl potřebné teologické vzdělání. Kvůli tomu se Zajícovi také přezdívalo Biskup Abeceda. Zbyněk Zajíc z Hazmburka byl ze začátku velkým příznivcem Jana Husa a dokonce po něm chtěl, aby mu sám Hus hlásil odchylky církve od právní moci. Ale pak Zbyňka Zajíce někdo přesvědčil, že Hus, stejně jako jeho předchůdce Viklef, káže bludy. Nakonec stál proti Zbyňkovi Zajíci i sám král Václav IV., protože Zajíc stranil papeži Alexandru V. (v té době vládlo v zemi trojpapežství, jelikož ani jeden ze dvou odvolaných papežů nechtěl ustoupit a zvolen byl navíc ještě Alexandr V.). Papež Alexandr V. pak nařídil Zbyňku Zajíci, aby rázně zakročil proti kacířství a kázání bludů, kterého se dopouští Hus i Viklef. Zbyněk tedy přistoupil pod tíhou klatby k zapálení hranice, kde nakázal spálit veškeré Viklefovy písemnosti a Jana Husa dal do klatby. Tento čin se ovšem nelíbil široké veřejnosti, která díky Lucemburkům (především díky Anně – dcera Karla IV. ) znala Viklef a jeho dílo velmi dobře.  Znelíbilo se to též králi Václavu IV. Doneslo se mu od kněží, co Zbyněk Zajíc provedl a král mu nařídil, aby spálené spisy nahradil a klatbu Jana Husa odvolal. Ten tak ovšem neučinil.

Jan Hus

Co ho vedlo k tomu, že se snížil k pálení tak vzácných svazků a očernění Jana Husa? Možná za to mohla jeho pověstná negramotnost, díky níž se mu také lidé smáli a snad i závist. Zbyněk Zajíc zřejmě nemohl vystát vzdělanost a také to, že se Jan Viklef a Jan Hus stávali díky svému veřejnému odporu vůči církvi čím dál populárnější. Ve svém díle De Ecclesia (O církvi) mimo jiné Hus píše, že hlavou církve je Ježíš, nikoli papež. Zdá se, že Zbyňkovi Zajíci někdo toto dílo přečetl (když byl údajně on sám nevzdělaný a neuměl ani číst ani psát) a tvrzení Husa ho popudilo natolik, že už to nemohl snést. Když navíc Hus veřejně kritizoval popravu tří tovaryšů a také začal vystupovat proti prodávání odpustků (což se samozřejmě nelíbilo králi Václavu IV., který měl z prodeje odpustků značné zisky a navíc nařídil popravu oněch tovaryšů), podepsal si tím rozsudek smrti.Král ale nezapomněl ani na vzpouru Zbyňka Zajíce z Hazmburka. Nechal mu zabavit majetek a Zbyněk byl nucen uprchnout z Prahy. Po letech se král Zikmund Lucemburský pokusil Zbyňka Zajíce a svého bratra krále Václava IV. usmířit. Ovšem Zbyněk Zajíc se rozhodl, že mu bude pod ochranou krále Zikmunda lépe a vydal se do Uher. Tam ovšem už nedojel. Zemřel v Prešpurku (zřejmě otráven Husity). Jeho ostatky jsou uloženy v Katedrále sv. Víta v Praze.

Eliška Přemyslovna si na svatbu půjčila a vdávala se v prostých šatech… bylo české království opravdu tak chudé?

V polovině srpna roku 1310 se vydala Eliška Přemyslovna, dcera českého krále Václava II., na námluvy do Špýru. Měla se tu setkat se svým budoucím tchánem Jindřichem VII. a poté i se svým budoucím chotěm Janem Lucemburským, který jí byl vybrán českou. A jelikož česká princezna a budoucí česká královna by měla mít velké věno, byla Eliška nucena si svatbu a na výbavu půjčit (ostatně všechny přemyslovské princezny tak činily, i když se to mnohým poddaným mnohdy nelíbilo). Od kupců a lidí z města si půjčila 1000 hřiven stříbra. Šaty si obstarala sama a na cestu dostala dva pozlacené poháry a koně. S budoucím tchánem a tchýní se setkala poblíž Špýru a velmi na ně zapůsobila. Měla na sobě nádherné, bohaté šaty, vyšívané zlatem. 

Svatba osmnáctileté Elišky Přemyslovny a tehdy teprve čtrnáctiletého Jana Lucemburského se konala 1. září 1310. Jan Lucemburský se dostavil s četným doprovodem a s praporcem nad hlavou, složil přísahu a poté vstoupila Eliška Přemyslovna. Ale jaký div… vlasy měla rozpuštěné a na sobě jen prosté svatební roucho. Mohlo by se zdát, že Eliška byla chudá nevěsta, protože na výbavu si musela půjčit a na obřad zvolila jen jednoduché šaty. Ale prostý svatební šat byl tehdy v módě u francouzského dvora, Janova matka i babička byly na francouzském dvoře vychovány. Oba snoubence oddal mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu (vzdělaný a uznávaný nejen jako lékař a teolog, ale také jako vlivný politik).  A jaká byla svatební hostina Jana a Elišky? Je samozřejmé, že se na hostině nešetřilo, oplývala vzácnými ingrediencemi a kořením, ale také v sobě skrývala trochu tradic, jak to bylo ve středověku běžné. Podávaly se slepice, jablka a syrné kaše jako symboly plodnosti. Krupicová kaše byla také předzvěstí plodného manželství. Mladí manželé měli mít údajně tolik dětí, kolik je zrnek krupice v kaši. Kaše byla slazena medem, který byl symbolem moudrosti, lásky a milostné touhy. Ovšem zlatým hřebem večeře byl páv. Upravoval se tak, že se mohl naplnit například nádivkou a upekl se, ovšem musel se upravovat opatrně, aby se zachoval ocas a korunka. Různými druhy nádivek se také plnily slepice či štiky apod. Svatební veselí trvalo celých dlouhých osm dní….

Sněhurka skutečně existovala a její příběh sahá až do středověku

Valentina Visconti 

Margarete von Waldeck 

Pradědeček Karla IV. dal jméno oblíbenému českému pivu

Asi většina z nás si vybaví reklamu na oblíbené pivo, kde se na etiketě směje vousatý král s korbelem piva v ruce. Ano, je to Gambrinus, patron všech hostinských, sladovníků a pivovarníků. Ale odkud se vlastně vzal? Traduje se, že tajemství vaření piva znali již v Mezopotámii a ve starém Egyptě. Údajně pak ve středověku jistý král Gambrinus začal vařit pivo podle tajemství, které mu vyzradila staroegyptská bohyně Isis. Dnešní historikové si jsou zcela jisti, že onen král Gambrinus je ve skutečnosti brabantský vévoda Jan I. Brabantský. Díky zkomolení jeho jména Jean Primus, což znamená Jan První, vzniklo slovo „Gambrinus“.  

 

Jan I. Brabantský, zvaný též Jan Vítězný, byl druhorozeným synem vévody Jindřicha III. a Adély Burgundské. Jeho mladší bratr Jindřich IV. Brabantský se ujal po otcově smrti vlády, ale protože nebyl tak silným panovníkem, předal vládu svému mladšímu bratru Janovi I. i se svou snoubenkou Markétou Francouzskou. Ta záhy ale zemřela při porodu a Jan se oženil s Markétou z Dampierre. Na konci 13. století se rozhořel spor o volné hrabství a boje o něj se zúčastnil i Jan I. a členové rodu Lucemburků. Spor vyvrcholil až roku 1288 bitvou u Worringenu. Jan se po vítězství stává Limburským vévodou a též předsedou bruselských sládků.  Aby byl zpečetěn mír, zaslíbil Jan I. svou dceru Markétu Brabantskou sirotkovi z rodu Lucemburků Jindřichovi VII. (dědeček Karla IV. z otcovy strany).

Vévoda Jan I. byl prý velký milovník piva a dokázal za večer vypít několik desítek pohárů. Byl ale také vášnivý jezdec a zúčastnil se mnoha turnajových klání. Jedno z nich se mu stalo osudným. Při potyčce s jiným jezdcem byl sražen z koně a vážně si poranil rameno. Na následky zranění zemřel. Byl pochován ve františkánském  kostele v Bruselu. Náhrobek však zničili protestanté a kostel byl koncem 18. století  zrušen a následně zdemolován.

Památkou na jméno a osobnost Jana I. Brabantského je i pražská „Krčma u krále Brabantského“, nejstarší hostinec v Praze… 

Opilec a prostopášník Petr Vok z Rožmberka uděloval hostům pokuty

Petr Vok z Rožmberka se, už jako dospělý muž, stále zodpovídá svému bratru Vilémovi. Jde především o finanční záležitosti, jelikož Petr Vok je známý hýřil a prostopášník. Odcestuje do Bechyně, kde si zdejší zámek nechá přestavět v duchu renesance a samozřejmě si vydržuje i velmi nákladný dvůr a ženskou společnost. Ostatně tím byl proslulý. Podle jistého Vavřince Benedikta Mecera měl Petr Vok na svém dvoře 16 žen (včetně Turkyně a zřejmě i ženy s židovskými kořeny). Ovšem současný historik Václav Bůžek tvrdí, že Petr Vok měl kolem sebe asi dvacet, někdy i více žen. Víme také, že se oženil s tehdy ani ne třináctiletou Kateřinou z Ludanic. 

 

zdroj: www.epochalnisvet.cz

Petr Vok z Rožmberka ženy rozmazluje, kupuje jim šaty a pořádá opulentní hostiny. Jeho oblíbenkyní je však jen jedna žena. Je to jistá Zuzana Vojířová z rytířského rodu Vojířů. Je známo, že Petr Vok byl velký gurmán a Zuzana ho v téhle jeho vášni velmi ráda podporovala. Za to od něj dostávala drahé látky, které se v té době daly sehnat na trzích v Linci. Petr Vok pořádá na svém bechyňském zámku i velkolepé alkoholové dýchánky či spíše pitky. Z této doby jsou známé jeho tzv. pokutní registry, které spočívaly v tom, že pokud některý z jeho hostů nedopil nalitou číši, byla mu nalita další stejného množství jako pokuta. Tyto pokuty se pak zaznamenávaly do sešitu, který Petr Vok podal každému, kdo nedopil číši. Tento sešit sloužil také jako důkaz toho, že Voka daná osoba tehdy navštívila. Sešit se stává zajímavějším v okamžiku, kdy do něj pisatel k pokutě přidá třeba báseň, obrázek či nějakou moudrou poznámku. Umíte si asi představit, jaké skvosty v alkoholovém opojení vznikaly 😀

Bestiář plný příšer a zrůdností… existovali tito tvorové doopravdy? 

Bestiář je kniha obsahující popisy skutečných i mytických zvířat. Obsahuje obrázky mýtických zvířat a bytostí a velmi zvláštní popisky Pro středověkého člověka mohl být bestiář jakousi encyklopedií zvířat, které nikdy neviděl a neuvidí. Ale byla zvířata v knize vymyšlená nebo skutečná?

Lidé ve středověku toužili poznávat cizí země. Díky cestovatelům a mořeplavcům i obyčejní lidé dostávali informace o dalekých civilizacích a o zvláštních tvorech, kteří žijí daleko za mořem. Ale cestovat mohli opravdu jen ti povolaní či nejbohatší, tím pádem těm prostým lidem muselo stačit jejich vyprávění a pak už také zapracovala vlastní fantazie. Není proto divu, že se najednou v bestiářích objevil drak, či víly, trpaslíci nebo dokonce jednorožec, jehož roh má kouzelnou moc. Středověk si v bestiářích přímo liboval a lidé jejich čtení či prohlížení obrázků hltali plnými doušky. Nikdo nepochyboval o tom, že existují například baziliškové nebo vlkodlaci. A církev vlivu bestiáře také velmi ráda využívala k tomu, aby dostala neposlušný a hříšný lid tam, kam sama chtěla. Ono totiž každé zvíře v bestiáři či bájná postava měla svůj úkol nebo poslání.

 

Ale v bestiářích neexistovala jen smyšlená zvířata, můžeme zde najít například skoro reálně vyobrazené slony a lvy. Krokodýl byl tehdy zobrazován jako drak (možná díky legendě o Jiřím, který zabil draka). Mnoho vypreparovaných a mumifikovaných krokodýlů můžeme dnes najít na různých hradech či zámcích. Tehdejší lidé opravdu věřili, že například drak existuje. Pravdou je, že ho nikdy nikdo neviděl a ani neuvidí, takže představitelé církve a lidé výše postavení mohli těm chudým a často i negramotným lidem nalhat, co chtěli a obrázky v bestiářích byly natolik strašidelné, že lidská fantazie a strach z příšer, ďábla a všeho neznámého, udělali své.

 

Spousta tvorů má však reálný základ, který vychází především z přírodních procesů, probíhajících v té době. Pradávnými příšerami mohli být například dinosauři a nebo odkazy dávných civilizací. On totiž takový domorodý šaman na sebe při obřadu mohl vzít podobu zvířete a často to býval například vlk, tím mohl vzniknout vlkodlak. Dávné civilizace měly i své totemy se symboly, které připomínaly příšery. I taková zobrazení lze v bestiářích nalézt. Mnohé příšery vycházejí i z období antiky ze začátku letopočtu a dále pak ze 4. století, kdy bylo sepsáno dílo Physiologus, které se do Evropy dostalo až ve století devátém, tedy ve středověku. V tomto díle jsou zobrazeny reálné i mystické bytosti, rostliny a darhé kameny, které dosud nikdo nikdy neviděl.

Bestiáře, které vycházejí ve středověku, jsou souhrnem autorů z předchozích staletí. Jedním z těchto autorů byl například Homér. V jeho díle Odysseia najdeme víly, jednooké obry, mořské nestvůry atd. Ale například i v příbězích o námořníkovi Sindibádovi najdeme velrybu, která vypadá jako ostrov, ptáka Noha nebo lidi s křídly. V případě Sindibáda je jasné, že za těmito příběhy o bájných tvorech stojí námořní výpravy do vzdálených zemí.

Poznámka: Ze středověkého bestiáře zřejmě mohli vycházet i tvůrci série Harry Potter při ztvárnění postavy Voldemorta…

Byl hlavní kronikář Karla IV. členem rodu nechtěných dětí z krabice?

Beneš Krabice z Veitmile (dříve psáno Weitmile) byl kronikářem na dvoře Karla IV. Rod Veitmilerů, kteří odvozoval svůj původ od tvrze Veitmile u Smrkovic. Tento rod měl v erbu mlýnský kámen a německy Weitmühl  znamená vzdálený mlýn. A dokonce někteří členové rodu údajně žili ve mlýně. Beneš pocházel z České Lípy a jeho předkové pocházeli z Durynska. Ale jak sám Beneš z Veitmile přišel k přídomku Krabice? U rodiny Veitmilerů žila kdysi služka, které se narodila trojčata. Na tu dobu to nebylo zrovna obvyklé. Paní domu služce zřejmě záviděla a tvrdila, že v tom muselo být nějaké kouzlo či sám ďábel nebo měla služka více mužů najednou, jinak by prý nebylo možné, aby se jí narodily hned tři děti najednou. Služce natolik záviděla, že o ní začala šířit drby po celém panství.

Ovšem s jednou věcí paní z rodu Veitmilerů nepočítala, a sice s tím, že sama brzy otěhotní a porodí dokonce devět naprosto identických chlapců. A protože si byla vědoma, z čeho obvinila svou služku a že se drby šíří rychlostí blesku, bylo jí brzy jasné, že se i jí budou lidé posmívat, že si začala s více pány a to by nesnesla. Rozhodla se tedy, že se dětí musí stůj co stůj zbavit. Zavolala si svou porodní bábu a nakázala jí, aby všechny děti, kromě jednoho, vzala, dala do krabice a odnesla je k rybníku utopit. Porodní bába samozřejmě musela rozkaz splnit, jelikož jí paní živila.

Cestou k rybníku potkala otce těch nebohých nemluvňat a pána panství. Napřed se tvářila jako by se nic nedělo, ale pak musela s pravdou ven. Dušovala se, že už to nikdy neudělá. Pán se snažil zapomenout na pomluvy, které kolují o jeho ženě a chtěl situaci vyřešit. Rozhodl tedy, že porodní bába má děti odnést do mlýna k manželům, kteří neměli vlastní děti. Zaplatil jim, aby si chlapce vzali na vychování a snažil se na celou věc zapomenout.  

Po sedmi letech se konala veliká hostina, kde pan Veitmiler vyprávěl veselé společnosti historku o ženě, která se hned po porodu chtěla zbavit svých osmi dětí. Zeptal se přítomných lidí, co by takové ženě udělali. Najednou se ozvala jeho žena a řekla, že by té dotyčné udělal to samé, co potkalo ty nebohé děti. Z ničeho nic se rozlítly dveře a do sálu vběhlo osm chlapců a rozběhli se rovnou k paní domu a objali ji. Ona ihned věděla, že jsou to její synové, kterých se tak krutě chtěla zbavit. Navíc všichni chlapci byli až neskutečně podobní jejímu synovi. Pán domu byl dojatý a rozhodl se, že svou ženu neutopí, tak jak ti to sama tak nevědomky naplánovala, ale objal ji a vše ji odpustil.

Nešťastná láska? …opravdu vážná nemoc, kterou je třeba léčit

Ruku na srdce… kdo z vás nikdy v životě neprožil nešťastnou lásku? Asi každý. Dnes už se nešťastná láska bere s rezervou, i když člověk nejí, nespí a je melancholický. Ve středověku nešťastně zamilovaného člověka brali s naprostou vážností a přistupovali k němu jako k velmi vážně nemocnému, kterého je potřeba z této choroby okamžitě vyléčit. Sklony k zažití nešťastné lásky měli tehdy především lidé melancholického typu a velmi intenzivně to také prožívali.

Osobnostní typy člověka se ve středověku určovaly už od dob Hippokrata pomocí tělních tekutin. Podle toho, které tekutiny byl v těle nadbytek, takový typ člověk byl. Nadbytek krve měl sangvinik, černou žluč melancholik, žluč cholerik a hlen flegmatik. Zdravý člověk měl všechny tyto tekutiny v rovnováze a vychýlení od rovnováhy znamenalo, že člověk ochořel (například láskou). Ve vědeckém spisu z 11. století stojí, že láska je nemoc, která zasahuje především mozek. Takovou lásku způsobuje velké uvolnění žluči. Nemoc způsobuje, že člověka napadají různé smutné myšlenky a obavy a nemocný chce najít a vlastnit to, po čem tak horoucně touží. A v jednom textu z 12. století je uvedeno, že zamilovaný se upíná na objekt, po kterém touží právě díky nepoměru svých tělních tekutin.

Neschopnost získat si pozornost a lásku milované osoby se pokoušeli dokonce ve středověku léčit. Podávala se různá projímadla, pouštělo se žilou, lékaři postiženým radili i delší pobyt na slunci, procházky na čerstvém vzduchu a tak teplé koupele s vodními rostlinami a různé inhalace. Také stravou se prý lze vyléčit, pokud nemocný zařadí do svého jídelníčku jehněčí, ryby, vajíčka ovoce a hlávkový salát.

Tajemství Karlova mostu

Majestátní a úchvatný Karlův most se započal stavět roku 1357. Dříve se jmenoval Kamenný, jelikož je celý postavený z ohromného množství kamene. Je to nejstarší most přes řeku Vltavu a druhý nejstarší most u nás (starší je v Písku). I když za svou dlouhou historii prošel několika opravami a jednou (v roce 1890) byl dokonce skoro celý zbořen, dominanta Prahy stará 660 let nás nepřestane udivovat.

Byl postaven na místě původního Juditina mostu, který byl zbořen při povodni dne 3. února roku 1342. Stavba Karlova mostu údajně trvala dlouhých 50 let (což by odpovídalo době zhruba kolem roku 1407), ale dobové záznamy o pohřbu Karla IV. vypovídají o tom, že pohřební průvod s tělem českého krále procházel po dokončeném a zcela funkčním mostě už roku 1378. Stavba nebyla jednoduchá, dno Vltavy se muselo napřed vysušit. Na stavbu mostu bylo spotřebováno zhruba sto tisíc tun kamene, které byly převáženy pouze koňskými a volskými povozy, loďkami a vory. Pro usazení pilířů bylo třeba použít dřevěný šlapací jeřáb s kladkostrojem. Musím se sama přiznat, že středověké stavitelství, ať už mostů, či katedrál, mě fascinuje a obdivuji řemeslníky té doby. Někteří z nich neuměli ani číst a psát, ale dokázali postavit tak nádherné stavby, které překonaly staletí. Navíc stavitelé neměli takové technické vymoženosti, jako máme my dnes, všechno se dělalo ručně nebo s pomocí (na dnešní dobu primitivních) dřevěných strojů.

Karlův most, jak jej známe dnes, je dlouhý přes 515 metrů a široký skoro 9,5 metru. Stojí na 16 mostních obloucích. Ovšem za dob Karla IV. byl most na každém konci o jeden pilíř delší. Tyto dva pilíře se zřejmě nacházejí někde v podzemí, stejně jako zeď, která ve 14. století spojovala Karlův most s jednou z Malostranských mosteckých věží. Tuto zeď vykopali archeologové před deseti lety. Je možné, že pilíře zmizely v devatenáctém století po velké opravě mostu po mohutné povodni, která Prahu a samotný Karlův most velmi zasáhla.

Odkud se vzal materiál na stavbu mostu? Bylo zapotřebí přivézt velkou spoustu kamenů, a protože v té době byl dostupný pouze koňský či volský povoz, nebyla to jednoduchá práce. Proto se také volily lokality, které byly nejblíže. Přeprava nebyla tak složitá. Kámen, konktrétně pískovec, se dovážel z Petřína nebo z dolů v dnešním Hloubětíně či z okolí Kladna. Na stavbu mostu byly též použity kameny z mostu Juditina, které ovšem ležely na dně Vltavy. Odborníci navíc zjistili, že pískovec, ze kterého byl most původně postaven, je mnohem kvalitnější a v daleko lepším stavu než ten, který byl použit při opravách mostu v 70. letech 20. století.  Některé kameny zřejmě pocházejí z okolí Kralup nad Vltavou, konkrétně z obce Kamenný Most, kde se nacházel lom. Ovšem žádný most se ve vesnici nenachází. Je možné, že vesnici dal jméno právě Karlův (Kamenný) most, pro který se zde kámen těžil.

Karlův most je opředen mnoha pověstmi a legendami. Jedna z nich vypráví o známé lazebnici Zuzaně, pro kterou měl údajně slabost Václav IV. (syn Karla IV.). Zuzana údajně pomohla Václavu IV. k útěku z lázně, ale on byl následně zajat českými pány. Tuto legendu má potvrzovat vyobrazení ledňáčka na mostecké Staroměstské věži. Ledňáček byl symbolem lazebníků. Kdo jich najde na mostě 5, je to známkou toho, že je to člověk poctivý. Ovšem žádný reálný důkaz nenasvědčuje tomu, že by lazebnice Zuzana existovala, zřejmě si ji vymyslel kronikář Václav Hájek z Libočan a podle některých byla inspirací pro postavu lazebnice Zuzany jistá Eliška ze Zderazu, což byla správkyně lázní v Podskalí. Navíc se traduje, že vlastně Václav IV. ani nebyl ženám nakloněn, naopak si užíval pozornosti mladých mužů. Ale to jsou vše jen dohady. Nicméně je pravdou, že ledňáčka měl Václav IV. jako svůj oblíbený osobní znak a Lucemburkové ho měli též jako symbol lásky, věčnosti a nesmrtelnosti. A Karel IV. byl po otci napůl Lucemburk, takže není divu, že se právě ledňáček objevil i na nově vzniklém mostě, který dal Karel IV. zbudovat.

Jiná pověst vypráví o tom, že někde na mostě je zazděn Bruncvíkův meč, který sám stínal hlavy nepřátel. Říká se, že až bude zemi nejhůř, objeví se Blaničtí rytíři v čele se svatým Václavem, kůň rytíře Bruncvíka rozkope zeď Karlova mostu a zjeví se tak zázračný meč a v zemi nastane už konečně navěky klid. No uznejte sami, pověst je to krásná a možná by naše země dnes už takové Blanické rytíře a Bruncvíkova koně a zázračný meč opravdu potřebovala. Na tajemnosti této legendy se podílí i zvláštní nález z roku 1890. Při opravě mostu po povodních se údajně ve zdi mostu objevil zrezivělý meč. Třeba to byl jen meč, který si tam nějaký rytíř omylem zapomněl, možná tam byl schválně dán ve 14. století jako symbol Blanických rytířů a vzkaz pro příští generace, kdo ví…

 

Most skrývá i další velkou záhadu. Pod Staroměstskou věží mostu se nachází komora, která kdysi bývala vězením. Ale říká se, že most skrývá ještě jednu komoru. Ta se zřejmě objevila v době, kdy se v České republice nacházel na návštěvě americký prezident George W. Bush. Má být až 7 metrů vysoká a o její prozkoumání má zájem dokonce tajná služba. Komora vznikla zřejmě při opravách mostu po povodních v roce 1890. Tehdy bylo nutné znovu postavit tři oblouky, které se nenávratně zřítily do Vltavy. Stavitelé se drželi tradičního plánu Karlova mostu, ale vznikl tak prostor mezi novým pilířem a vozovkou. Odtud se dá prý do tajné komory dostat.

Traduje se, že stavba Karlova mostu byla svěřena uznávanému staviteli Petru Parléři. Ovšem historici se v dnešní době domnívají, že tomu tak nebylo. Údajným otcem zakladatelem Karlova mostu byl pražský kameník Otto, zvaný Otlín. Vypovídají o tom nalezené materiály. Se stavbou mostů měl totiž ve své době velké zkušenosti. Například most v Roudnici nad Labem je též částečně jeho práce. Dodnes však neznáme osobnost kameníka Otty. Je známa pouze jeho pečeť. A Petr Parléř? Tomu bylo v době stavby mostu 24 let. Takže se zdá, že na mistra, kterému by byla svěřena taková zodpovědnost, byl příliš mladý a o Karlovi IV. je známo, že si vybíral pro své projekty opravdové odborníky, kteří již mají velké zkušenosti.

Jak víme, Karel IV. se velmi zajímal o astronomii, magii a alchymii. Proto není divu, že i do stavby Karlova mostu byla zahrnuta magická formule v podobě čísel při jeho vzniku. Stavba mostu měla pro Karla velký význam, proto zvolil magické datum 9.7.1357 v 5:31. Toto datum bylo vybráno kvůli postavení Saturnu a Slunce. Saturn sice působí nešťastně, ale Slunce má sílu a tento nepříznivý vliv překoná. Ovšem dá se to interpretovat i jinak. Když se podíváme na datum založení mostu, je to řada lichých číslic, které se opakují: 135797531. Spojení právě těchto lichých čísel mělo chránit most před zbořením. Navíc se na mostě nachází i dva tajemné nápisy „SIGNATESIGNATEMEREMETANGISETANGIS“ a „ROMATIBISUSBITOMOTIBUSIBITAMOR“. Je zajímavé, že se čtou stejně zleva doprava i zprava doleva.  Jejich význam prvního se dá přeložit jako „Na vědomí tobě znamení, poskvrníš-li mě dotykem, budeš zardoušen“ a druhý znamená „Říme, tobě náhle skrze převraty bude obětována láska“. Zda tyto dvě formulace měly být jakýmsi ochranným kouzlem, s jistotou nikdo neví.  

povodeň z roku 1890

Pověst o tom, jak se do stavby Karlova mostu přidávala vejce, zná asi každý. Do malty středověcí zedníci skutečně přidávali cokoli, včetně tvarohu, volské krve, žluči, cukru nebo také mléka a piva, dokonce i víno. Chtěli tak zpomalit tuhnutí vápna, které se tehdy vyrábělo z pálených vápenců s obsahem jílu (malta především na omítky). Ale při stavbě mostu je nutné mít materiál, který velmi dobře pojí a ztuhne v co nejkratší době. Tudíž bílkoviny obsažené ve vejcích by stavbě mostu moc nepomohly, protože by malta tuhla velmi pomalu a celou stavbu by to tak velmi zdrželo a samozřejmě prodražilo. Odborníci v laboratořích provedli výzkum malty z pilířů z Karlova mostu a žádné stopy bílkovin nenalezli. Jak pověst o vejcích vznikla? Inu když v době stavby mostu byla dělníkům vyplácena odměna, platila se většinou v naturáliích v podobě čerstvých vajec. Ovšem z Velvar se najednou začaly dovážet vejce vařená natvrdo, což se ovšem dělníkům nelíbilo a začali říkat, že je mohou tak akorát přidat do malty.

I přes svou nádheru a majestátnost jednu vadu na kráse Karlův most přece jenom má. Když se v 70. letech minulého století opravovalo kamenné zábradlí, kvádry v tomto historickém zábradlí byly natřeny silikonovým olejem a polyamidy, které se zřejmě v té době používaly na rychlé opravy kamene. Ovšem mostu to jen uškodilo. Ovšem žádný důkaz o tom, kdo dal příkaz k takovému zvěrstvu, neexistuje a pravdou je, že donedávna o tomto činu neměli tušení ani památkáři. V té době se již vedly stavební deníky, je tedy možné, že někdo zmínku o použití silikonu do deníku záměrně nezapsal nebo byl zápis o opravě zničen…

Pro představu, jak asi vypadala stavba Karlova mostu, přikládám dvě videa. V prvním odkazu na web www.aktualne.cz najdete rozhovor s panem Ondřejem Šefců, který je součástí týmu z Národního památkového ústavu a spolupracoval na počítačové 3D animaci stavby Karlova mostu. 

https://video.aktualne.cz/dvtv/jak-se-stavel-karluv-most-dno-vltavy-se-muselo-vysusit-pouzi/r~ed4418d0a90211e7895f002590604f2e/?utm_source=centrumHP&utm_medium=newsbox&utm_content=editor1&utm_term=position-2&redirected=1511944938

Druhé video znázorňuje samotnou 3D animaci stavby Karlova mostu: 

Draci ve středověku? Pravda nebo výmysl?

Určitě někdy každý z vás viděl pohádku, kde do království přiletí strašlivý, minimálně sedmihlavý, drak a chce sežrat princeznu. Ano, klasický motiv, jaký známe již po staletí. Ale jak to je doopravdy s kultem strašlivého draka? Existoval v době středověku a opravdu si chtěl pochutnat na princezně? Když například zabrousíme do čínské kultury, drak se v ní vyskytuje už po tisíciletí. Stejně tak jako například v Koreji či Japonsku. Ale stopy draků lze najít i v jiných zemích, třeba v Británii, Skandinávii, ale také u Eskymáků či v dávné říši Aztéků. 

Ale stopy dinosaurů či draků, chcete-li, nenajdeme jen v dávné minulosti. V roce 1983 se nad Mexikem zjevila jakási příšera, která zamávala křídly a odletěla. Svědci uvedli, že byla obrovská, měla okolo tří metrů. Příšera se údajně podobala pravěkému pterodaktylu. O pár let dříve se lidé také setkali s podobným úkazem, ale tehdy ta příšera útočila. Měla rozpětí křídel asi 4 metry, tělo pokryté tmavou kůží a krvavě rudé oči.

Je možné, že by taková nestvůra z dob pravěku žila? V 19. století se uskutečnily četné výpravy do jeskyň, kde se údajná nestvůra skrývala. Lidé odtamtud slyšeli strašný řev. Je tedy možné, že draci opravdu existovali a žili v jeskyních nebo si to jen lidé vymysleli? Existují například důkazy o spatření obřích olihní či medúz, které byly známy také spíše z bájí a pověr, tak proč by nemohl existovat drak?

Tito tvorové jsou symbolem síly a mystiky nebo energie. Ale v čem spočívá dračí síla, která byla opěvována už v dobách starověké Číny a též ve středověku? Jde spíše o symbolickou sílu či moc nad člověkem. Drak například pro křesťany znamenal život pohanský, cosi špatného či ďábelského. Právě tato síla byla odjakživa tou nejmocnější ze všech. Ďábla se bál každý. Ovšem tradovalo se, že pokud se s touto dračí silou nebo energií zachází správně, mohla sloužit dobru a být mocným vládcům zdrojem štěstí.

V tradičním pojetí je drak strašným stvořením, které straší obyvatele vesnic, proto se musí zničit. Právě ono probodnutí draka má velký význam. Drak má na svém těle tzv. linie, které jsou symbolem pro linie na planetě či v krajině, kde se nacházejí například magické kameny či stavby nebo symboly. A takovým symbolickým zapíchnutím draka podle staré symboliky vlastně najdeme správný směr, řešení či místo. Ve starověku vždy učenci vybírali tímto způsobem správné místo k žití. Dodnes se největšímu množství starověkých měst na jednom místě říká „pupek“ nebo „střed“.

Ovšem s příchodem křesťanství se tyto pohanské rituály postupně ztrácejí. Zatímco v dobách pohanských byla dračí síla symbolem moudrosti a dlouhověkosti, ve středověku pak sv. Jiří, který je odjakživa zobrazován v boji s drakem, symbolicky pohanství, jakožto pekelné síly probodnutím draka potlačuje. Ono se vůbec s nástupem středověku ledacos změnilo. Ustupují magická místa s menhiry a druidy v čele a nahrazují je křesťanské sakrální stavby, kam se soustředila veškerá křesťanská energie a samozřejmě boží síla.

Ve středověku byl drak zobrazován nejen v dobových kronikách či freskách ale některé šlechtické rody ho měly v erbu. Existují však dva druhy takového tvora, i když se to v běžné mluvě označuje za jedno a totéž. Prvním druhem je drak. Je to tvor dvounohý, který plive oheň. Pak ještě existuje pojem saň. To je zvíře, které má na rozdíl od draka nohy čtyři a žádný oheň neplive. Z tvrzení sv. Augustina víme, že drak měl křídla podobná netopýru. Toto vyobrazení přetrvalo dodnes i z pohledu novodobých filmových tvůrců. Ve středověké Anglii, zvláště pak v Artušovských legendách je drak také symbolem zla a každá znepřátelená země má ve svém znaku draka jiné barvy. A v legendách o čaroději Merlinovi se zase vyskytuje boj s živým drakem. Je to souboj mezi červeným a bílým drakem a například Wales má červeného draka jako svůj symbol dodnes.

Ve středověku byl také za draka považován třeba i krokodýl či rejnok a mnohé vycpané exponáty visí na českých hradech a zámcích jako bájní draci dodnes.

 

Autorovi Kladiva na čarodějnice a nejbrutálnějšímu inkvizitorovi se na návštěvě v kacířských Čechách smáli

Heinrich Kramer (latinsky zvaný Institoris) byl nejobávanější a nejkrutější inkvizitor při čarodějnických procesech 15. století. Působil v Dominikánském řádu a jeho členové byli známí svým ostrým vystupováním proti kacířům a hlavně pak vyhledáváním čarodějnic a jejich likvidací. Kramer působil především v německy mluvících zemích, ale doslechl se, že v Čechách jsou také hříšní lidé a kacíři a začal se o Čechy blíže zajímat. Otázce kacířství v Čechách se věnoval i ve svém díle Malleus Maleficarum (Kladivo na čarodějnice).

 

O jeho práci se začal zajímat olomoucký biskup Stanislav Thurzo, který jej také roku 1500 pozval do Čech. Kramer předstoupil i před krále Vladislava Jagelonského, aby diskutoval s mistry pražské utrakvistické univerzity (stoupenci kalicha a přijímání těla i krve Krista) o problému zvaném kacířství. Kramer natrvalo zakotvil v olomouckém klášteře, který patřil řádu sv. Michala. Když zjistil, jaká panuje v Čechách situace, svůj plán přehodnotil. Začal být velmi mírný, nejen vůči utrakvistům, ale i vůči členům Jednoty bratrské. Ty nazývá dokonce svými bratry a hostí je dobrými nápoji a diskutuje s nimi. Po této mírné diskuzi odcházejí všichni kacíři v pořádku domů, jako by se nic nedělo. Rozhodl se dokonce, že nebude nikoho upalovat a naopak se bude diskutovat. Možná se pro to rozhodl s důvodu, že mu proti utrakvistům nepomohla světská moc, na kterou tak spoléhal. Nebo možná poznal, že ne vždy zvítězí krutost a síla, ale mnohdy i mozek. Oni totiž čeští představitelé Jednoty bratrské byli na tehdejší dobu velmi vzdělaní, což ho zaskočilo. Podle jeho slov ho při diskuzích přehádali, což ho zřejmě dosti překvapilo.

Ovšem je ještě něco, co ho velmi překvapilo a možná i dost nemile. Byli to katolíci. Oni se totiž neměli v té době moc rádi Dominikáni s Františkány. A právě Františkáni představovali pro Kramera velkou konkurenci. Navíc, když si o sobě ve františkánských spisech přečetl, že je podle nich nevzdělaný, starý a pošetilý, dost ho to rozlítilo. Lidé se mu vysmívali pro jeho neúspěšné jednání s Jednotou bratrskou a také proto, že měl podle nich zastaralé vzdělávací metody. Vysmíval se mu i největší olomoucký probošt, což bylo opravdu potupné.

I přes veškerou snahu o zničení kacířství v Čechách neuspěl. Na dveře kostelů vylepoval pamflety, sepsal další díla proti kališníkům, ale nikoho nepřesvědčil. V Čechách působil pouhých 5 let a v roce 1505 ho zastihla smrt na hradě v Kroměříži. Jeho odvěcí nepřátelé ani nedodrželi zásadu, že o mrtvých jen dobře a místní františkánský kronikář napsal, že Institoris (Kramer) „zemřel špatnou smrtí“.  

Kterak Johanes Kepler svou matku od jistého upálení zachránil

V 17. století se opět po světě rozmohly čarodějnické procesy. Na počátku století byl věhlasný astronom Johanes Kepler už na samém vrcholu své kariéry a možná i svých fyzických sil. Ale něco ho přeci jen vyburcovalo, aby se vrátil na chvíli zpět do veřejného života. Co ho k tomu přimělo? Dozvěděl se, že jeho matku Kateřinu obvinilo hned 24 svědků z čarodějnictví. Prý umí procházet skrz zavřené dveře, omámila jednoho člověka vínem a jednu dívku udeřila do ruky a tím jí způsobila nesnesitelnou bolest. Normálně bychom si v dnešní době řekli, že to jsou naprosto nesmyslná obvinění a hlouposti. Ale v té době takovým svědectvím přikládali velkou vážnost a obvinění byli odsouzeni k smrti.

Proti paní Kateřině dokonce vypovídal i její syn Heinrich. Podle něj jezdila na teleti tak dlouho, až zemřelo vyčerpáním a z jeho masa pak připravila Heinrichovi jídlo. Ten jí pak chtěl obvinit z čarodějnictví ještě dřív, než úřady. Soud si vyslechl obvinění a Kateřina byla poslána do vězení na více než rok. Proces s ní však trval dlouhých 6 let. Druhý syn Kateřiny, Johanes Kepler se ujal její obhajoby. Byl k tomu v podstatě donucen, jelikož tak chudí lidé, jako byla jeho matka (vdova) neměli žádnou vzdělanou osobu, která by se mohla obhajoby ujmout a ve které by měli zastání. Kateřina byla stará, chudá, tím pádem se velmi hodila inkvizitorům, aby ji bez dalšího otálení poslali na hranici. Byl nejvyšší čas zasáhnout. Kateřině navíc přitěžovala i ta skutečnost, že jako jiné ženy vařila bylinné lektvary, které byly považovány za dílo čarodějnice.

Kepler to neměl u soudu vůbec jednoduché. Sám totiž uznával kouzla a magii, možná i on sám věřil na čarodějnice. Přesto dokázal, že jeho obhajovací řeč natolik upoutala soudce, že změnili názor. Svou obhajobu postavil na základě vysvětlování matčiných obvinění pomocí vědy. Navíc žalující straně chyběly v procesu pádné důkazy, takže vyvrátit obvinění nebylo zas až tak složité. Kateřina byla v roce 1621 osvobozena. Účastnila se všech svých soudních líčení, ale byla již velmi těžce nemocná. Kvůli nemoci se nemohla vrátit do své vesnice, jelikož lidé měli strach, že by se od ní nakazili. Zemřela půl roku po propuštění z vězení.

Johanka z Arku slýchala hlasy, které můžeme slyšet i my dnes

Jak již víme, Johanka z Arku slyšela hlasy, které jí řekly, aby se vydala do Francie v čele vojska a dosadila krále na trůn. Také už víme, že za jejími hlasy stála nemoc zvaná schizofrenie. Ale stále se vědci přeli o to, odkud hlasy pocházely.

Podle nejnovějších průzkumů je zřejmé, že lidé trpící duševními chorobami (konkrétně schizofrenií) slyší hlasy ve své hlavě. Dále se však ukázalo, že všichni lidé, i ti zdraví, slyší čas od času svůj vnitřní hlas. Například, když chcete někomu něco říci, mozek si napřed celou větu přehraje a teprve potom ji vyslovíte. To je ten vnitřní hlas. Ovšem tento vnitřní hlas vnímá jinak zdravý člověk a jinak člověk, který trpí dušení poruchou.

Bylo vybráno pár dobrovolníků a vědci jim změřili mozkovou aktivitu. Toto měření potvrdilo, že reakce mozku u zdravých lidí na svůj vnitřní hlas je výrazně utlumena, ale u psychicky narušených jedinců může způsobit přehnanou reakci, jelikož se dotyčný domnívá, že ten hlas přichází zvenčí. A to je právě také důvod, proč tito jedinci přisuzují hlas ve své hlavě cizí osobě.

Vědci doufají, že tímto výzkumem dospějí k lepšímu pochopení duševních chorob a k jejich následné účinnější léčbě.

 

Významné osmnáctky ve středověku 

zdroj: www.efestival.cz

Letošní letopočet má na konci číslo 18. Podle numerologie je letopočet končící číslem 18 velmi významný z hlediska dějin a toto číslo znamením jakéhosi boje duchovna a materialismu, kdy materialismus ničí duchovní stránku lidstva a lidské povahy. V letopočtu s číslem 18 na konci se prohlubují rodinné spory, narůstá touha po majetku a postavení i za cenu taktik a nečestných úmyslů a je to také období válek a revolucí. Mohou nastat i živelné pohromy a lidé mohou zrazovat či klamat své okolí. Proti tomuto zlu je jen jediná zbraň, láska, štědrost a laskavost k sobě i k druhým. Minulá staletí, obzvláště pak období středověku, byla též plná takovýchto významných roků s číslem 18. Pojďme si některé z nich představit…

Začneme letopočtem 1018, kdy se kníže Oldřich snažil ovládnout Moravu a Slezsko, které předtím Češi ztratili díky invazi Poláků. Ovšem moravské území se Oldřichovi podaří získat až po dlouhých letech, ale právě díky němu a jeho synovi Břetislavovi (pozdější Břetislav I.) se Morava stává trvalou součástí českého státu. 

zdroj: www.stoplusjednicka.cz

Rok 1118 byl možná na první pohled, co se válek a významných událostí týče, dosti nevýrazný. Je tu ovšem jedna událost, která ovlivnila české dějiny a stojí tudíž za zmínku. Je to sepsání Kosmovy kroniky. Byla napsána v latinském jazyce a jedná se o nejstarší českou kroniku našich dějin. Jsou v ní též zapsány i velké povodně v roce 1118 na území Moravy. 

Letopočet 1218 má též velký význam pro Moravu. V písemných pramenech je v tomto roce uvedena první zmínka o hradě Mikulov. Ale mnohem významnější pro české dějiny v tomto roce je událost, která se týká smrti římského císaře Oty IV. Brunšvického. A proč je jeho smrt tak významná pro Čechy a české dějiny? Inu proto, jelikož Ota IV. Brunšvický před svou smrtí potvrdil našemu českému králi Přemyslovi Otakarovi I. dědičný královský titul českého krále. Takže od dob Přemyslovců se královský titul dědil z otce na syna. 

Co znamenal rok 1318 pro české dějiny? Z politického hlediska dost zamíchal kartami. Jan Lucemburský uzavřel s českou šlechtou tzv. Domažlické úmluvy. Když Jan Lucemburský nastoupil na český trůn, šlechta po něm chtěla určité ústupky a privilegia. Ty ovšem Jan nedodržel a tím pádem se dostal do ostrého konfliktu se šlechtou, která na takové jednání nebyla příliš zvyklá. Domažlické úmluvy znamenaly pro Jana Lucemburského kapitulaci na pozici českého krále. Na trůn pak nastoupil Jindřich z Lipé, což se velmi znelíbilo manželce Jana Lucemburského a české královně Elišce Přemyslovně a ostře proti tomu vystupovala a nazývala též krále slabochem. To si samozřejmě nenechal Jan líbit a nechal Elišku po vleklých sporech převézt na Mělník. Tím ji také oddělil od syna Václava (pozdější Karel IV.), který pro Jana představoval velikou hrozbu. 

První polovina 15. století byla velmi významným mezníkem českých dějin. Týkala se totiž osobnosti Jana Husa a posléze i kostnického koncilu, který právě vyvrcholil roku 1418. Koncil měl za cíl ukončit papežské schizma a vyřešit tak vleklé spory a reformovat církev i za cenu obětí. Tou obětí byl Jan Hus, který veřejně proti církvi vystupoval a roku 1415 byl upálen. Tato událost rozpoutala v českých zemích husitskou revoluci, která též znamenala selhání Václava IV. v pozici českého krále.

zdroj: http://gis.zcu.cz

Rok 1518 již nepatří do období středověku dle učebnic, ale je pro naše dějiny též velmi zajímavý, tudíž mi dovolte abych o něm přidala alespoň malou zmínku. V tomto roce byla vydána nejstarší tištěná mapa Čech, tzv. Klaudyánova mapa. Je zajímavá především tím, že má obrácené strany sever a jih (to bylo u map v tehdejší době běžné). 

Rakovina prsu v 16. století? Důkaz je na obrazech…

Rakovina je označována jako civilizační nemoc moderní doby, která je důsledkem špatného životního stylu. Mnozí si myslí, že naši předci díky jídelníčku, pravidelnému pohybu a střídmějšímu způsobu života touto chorobou netrpěli. Ovšem opak je pravdou, alespoň co se týká rakoviny prsu. Nově provedený výzkum univerzity ve Warwicku prokázal, že rakovinou prsu trpěly ženy už v 16. století.  

Tým odborníků se zaměřil na malířství 16. století a na některých obrazech byl spatřen jasný důkaz o tom, že vyobrazená žena měla prokazatelně rakovinu prsu. Jedná se především o obraz Noc od malíře Michele Tosiniho z Florencie, jenž se nechal inspirovat sochou slavného Michelangela. Na obraze je ženino levé ňadro znatelně menší a deformované a stažení bradavky jasně vypovídá o nemoci, kterou žena trpěla.

Další důkaz o rakovině prsu v 16. století můžeme najít na obraze s názvem Alegorie statečnosti od Florentina Maso de San Friana. Na obraze je jasně vidět, jak nádor prosvítá pod kůží a žena má prsní tkáň oteklou. Není náhodou, že oba tyto obrazy pocházejí ze stejného období. V dobách renesance již byla lékařská věda na dost vysoké úrovni. V té době se již prováděly pokusy o odstranění prsu, stiženého rakovinou. Jedním z prvních chirurgů, který se o to pokusil, byl francouzský lékař Barthélémy Cabrol. Ovšem moc se o tomto pokusu nemluvilo a tak se mastektomie dostala v povědomí až ve 20. století. Nahrával tomu i fakt, že v renesanci ještě neznali anestezii ani léky zabraňující infekci, takže odstranění prsu bylo hůře proveditelné a také úspěšnost zákroku byla velmi nízká. Navíc lékaři v té době moc nechtěli provádět odstranění prsu, jelikož ňadro bylo symbolem ženské plodnosti a jeho odstranění jim přišlo velmi nemorální.

Také další velmi významné umělecké dílo „trpí“ rakovinou prsu. Je jím výše zmíněná socha Michelangela s názvem Noc, která zdobí hrobu významné rodiny Medici ve Florencii společně s dalšími třemi alegorickými sochami.  Jistý lékař James Stark byl na návštěvě hrobky Medicejských a všiml si oné sochy. Něco ho upoutalo na první pohled. Bylo to její mramorové ňadro. Jelikož je specialista na rakovinu, všiml si, že tato socha má opravdu znázorněn nádor prsu. Velký Michelangelo většinou studoval objekty svých úžasných děl blízko nemocnic, ostatně jako většina renesančních umělců, kteří měli velké znalosti klinické medicíny. Mohl tak velmi efektivně využít znalosti ženského prsu a nemocí, které ženy sužovaly, k tomu, aby svému umění dodal větší dramatičnost.

První pražská zoo za Rudolfa II. … magické spojení mezi Rudolfem a jeho lvem

Čeští králové od nepaměti chovali divoké šelmy, hlavně lvy, jako symbol české státnosti, moci a síly. Od 13. století byl proslulý zvěřinec na Pražském hradě. Už v roce 1280 kupuje Kunhuta Uherská (vdova po Přemyslu Otakaru II.) lva a lvici.  Ovšem Pražský hrad následně vyhořel, a když jej navštívil Karel IV. a chtěl zde zůstat, musel nejen zbudovat téměř celý hrad, ale také zvěřinec. Je známo, že zde choval především lvy. Ale je ještě jeden panovník v našich dějinách, který byl chovem těchto šelem doslova posedlý. Byl to císař Rudolf II.

Don Juan de Austria – syn Rudolfa II. vyobrazen s tygrem

Za jeho vlády dosáhl pražský zvěřinec největší slávy. Postavil jej italský architekt Ulrik Aostalli. Ve zvěřinci zbudoval kotce a výběhy pro zvířata a v prvním patře byl vyhlídkový ochoz, na který se stoupalo po točitém schodišti.  Postupně ke lvům přibyli i levharti od ruského cara, dále tygr od florentského vévody z rodiny Medicejských a v neposlední řadě leopard. Zvěřinec začal postupně připomínat opravdovou zoologickou zahradu, ve které nesměly chybět gazely a antilopy a také je známo, že Rudolf II. vlastnil velkého lidoopa, zřejmě orangutana.

Člověk by si myslel, že tehdy měli problém s tím, jak taková velká zvířata uživit. Ale i o to se Rudolf II. postaral. Dohodl se s pražskou židovskou komunitou z ghetta a ta mu dodávala maso pro „kočičky“. Denně to byl cca kilogram hovězího a telecího na jednu šelmu.

Samozřejmě, že takový zvěřinec s divokými šelmami potřeboval svého správce. Za Karla IV. se mu říkalo Custos leonum („levmistr“) a za Rudolfa II. to byl lvář. Než se našla ta správná osoba, která to se zvířaty opravdu umí, došlo k několika incidentům. 15. ledna roku 1583 byl ve zvěřinci potrhán muž a pak i žena, která na následky zranění zemřela. Byli to návštěvníci zvěřince. Mnohokrát ale zvíře zranilo i samotného lváře. Pak se zvěřince ujala Laurenciana Pylmannová a dokázala si u zvířat vydobýt respekt. Získala tak i veškerá privilegia s touto funkcí spojená, vyšší plat, dům ve Vlašské ulici na Malé Straně a nemusela platit daně a navíc každý rok měla nárok na nové šaty.

Zvěřinec Rudolfa II. pod rukama Laurenciany jen vzkvétal. Dokonce se rozšířil o několik přírůstků. K šelmám přibyli papoušci, přivázaní na zlatých řetězech. Ale jen u šelem a ptactva Rudolf neskončil. Pořídil si ještě 12 velbloudů a dva gepardy. Ovšem sám Rudolf II. miloval nejvíce svého lva Mohameda. Dostal jej darem od tureckého sultána Murada III. Zdálo se, jako by je k sobě poutalo více než jen přátelství, možná i nějaká magická moc. Totiž Rudolfův dvorní hvězdář, proslulý Tycho de Brahe, vytvořil pro lva Mohameda speciální horoskop a stálo v něm, že lev má při narození stejnou konstelaci hvězd jako sám Rudolf II. a z toho údajně vyplývá, že zemřou oba ve stejný den. Rudolf II. byl známý tím, že věřil v magii, astrologii, astronomii a různé okultní vědy. Touto myšlenkou byl doslova nadšen a možná až trochu posedlý. Lva Mohameda si zamiloval a náležitě si ho hýčkal jako sobě rovného. Lev zemřel 19. ledna roku 1612 a Rudolf II. přesně druhý den po něm.  Náhoda nebo osud?

Po Rudolfově smrti to jde s císařským zvěřincem z kopce. Roku 1740 odtud odvezli posledního medvěda a pak už zvěřinec chátral. Dnes je na jeho místě restaurace Lví dvůr (U Prašného mostu na Hradčanech). Existuje ještě jedna spojitost s moderní pražskou zoo a zvěřincem Rudolfa II., totiž poblíž Troje se při průzkumech terénu našel groš z doby Rudolfa II. a tehdejší tři části zvěřince se nacházely velmi blízko dnešní zoologické zahrady v Troji.

Přemyslovci vymřeli po meči až v 16. století, může za to Hrbáč  

Jistě si každý z nás pamatuje ze školy z hodin dějepisu, že asi nejslavnější linie českých králů, Přemyslovci, vymřeli roku po meči roku 1306 vraždou Václava III. v Olomouci. To ovšem není tak docela pravda. Je pravdou, že královská linie Přemyslovců vymřela po meči se smrtí Václava III., ale Přemyslovci nevymřeli úplně. Pokračování rodu si totiž zajistil Přemysl Otakar II., který si po vleklých sporech s manželkou Markétou Babenberskou našel milenku Anežku z Kuenringu a měl s ní levobočka, kterému dali jméno Mikuláš I. Opavský. Přemysl Otakar II. neměl jiného syna, natož nelegitimního, obrátil se tedy na papeže s prosbou o zajištění české koruny Mikulášovi. Papež Mikuláše I. Opavského uznal jako Přemyslova syna, ale nárok na český trůn mu neodsouhlasil. S tím se Přemysl Otakar nesmířil, tak Mikuláši alespoň daroval Opavsko a Mikuláš I. se stal opavským knížetem. Někdejší Slezsko se ve středověku dělilo na mnoho knížectví a vyznat se v jednotlivých panovnících, kteří mezi sebou navzájem bojovali a svá území střídavě ztráceli a zase získávali zpět, není rozhodně lehké a rodokmen opavských přemyslovských knížat sahá až do 16. století.

Mikuláš vyrůstal na královském dvoře svého otce a doprovázel ho i na diplomatických cestách. Opavsko mu bylo uděleno roku 1269 a roku 1318 se stalo knížectvím. Mikuláš byl také velmi statečný a v boji na Moravském poli bojoval po boku svého otce a Přemysl Otakar II. v této velké bitvě zahynul. Mikuláš I. byl také známý tím, že nechal popravit Záviše z Falkenštejna. Došlo k tomu poté, co byl Mikuláš I. po bitvě na Moravském poli zajat a následně propuštěn. Když se vrátil domů, čekalo ho nepříjemné překvapení. Do Opavska se přistěhovala jeho macecha Kunhuta společně se svým milencem Závišem z Falkenštejna. Jenže Záviš byl Mikulášovi trnem v oku a ten, jakmile mohl, ho uvěznil a následně popravil před tehdy královským hradem Hluboká.  Syn Mikuláše I. (Mikuláš II. Opavský) byl významným diplomatem na dvoře Jana Lucemburského a později i samotného Karla IV. Právě Karlovi pomohl Mikuláš II. vyřešit problém, který se týkal Karlova bratra Jana Jindřicha. Janova první žena, Markéta Pyskatá ho obvinila, že je neplodný. Karel tedy Jindřicha oženil podruhé. Za ženu mu dal dceru Mikuláše II. Opavského, Markétu a pomluvám byl konec, jelikož zplodili 5 dětí. Dvě z nich byly navíc velkým přínosem pro Moravu (Jošt a Prokop). 

Ale vraťme se zpátky ještě k Přemyslu Otakaru II. Po jeho smrti nastoupil na český trůn jeho syn Václav II. Kníže Mikuláš I. Opavský byl tedy jeho nevlastním bratrem. Ti dva se neměli příliš v lásce. Václav II. svého bratra nenáviděl natolik, že ho nechal internovat do Polska a pak do Brna. Ovšem stalo se, že královská linie rodu vymřela roku 1306 smrtí Václava III. (syn Václava II.) a tím pádem se teď dostali ke slovu i levobočci. Jak jsem již uvedla, syn Mikuláše I. se stal diplomatem u krále Jana Lucemburského a Karla IV., což byl velmi významný post a nikomu už zřejmě nevadilo, že Mikuláš II. pochází z vedlejší větve Přemyslovců. Navíc Mikuláš II. si tímto vydobyl ratibořské knížectví.

Ostatky Valentina Hrbatého (foto: Slezská univerzita v Opavě)

A právě s Ratiboří v Polsku a oběma Mikuláši je spjat poslední potomek rodu Přemyslovců (knížecí vedlejší větve) Valentin, jenž získal díky své tělesné vadě přídomek Hrbatý. Tento ratibořský a opavský kníže se zřejmě roku 1485 narodil manželům Janu V. Ratibořskému a Magdaleně Opolské. Do roku 1506 měl ve správě území Ratibořska a Opavska se svými dvěma bratry (Jan VI. a Mikuláš VII.). Později však již tomuto území vládl zcela sám. Byl velmi moudrý a vznešený a velmi si zakládal na dobrých mravech. Tak to alespoň říkají dobové prameny. Ovšem mnoho informací se o Valentinu nedovíme, jelikož se dochovalo jen málo spisů, které by se o něm zmiňovaly. Nedochovala se dokonce ani zmínka o jeho smrti a přitom patřil k velmi významným osobnostem, které by si zápis o své smrti zasloužily. Možná je to tím, že pro tehdejší kronikáře byl jako potomek vedlejší větve Přemyslovců až moc nevýrazný a nezajímavý. A nebo se o něm nezmiňují schválně, jelikož levobočci prostě nemají právo se v tehdejších oficiálních pramenech významného rodu uvádět.

dominikánský klášter sv. Ducha v Ratiboři

Odkud se tedy vynořila zmínka o jeho osobnosti? Jak došlo k jeho znovuobjevení a zařazení k rodu Přemyslovců? V roce 2014 se prováděl archeologický průzkum v Ratiboři v místním dominikánském klášteře sv. Ducha. Našly se ostatky muže, který byl později identifikován jako Valentin Hrbatý. Dále se našel meč, který je datován do období Přemyslovců, tudíž to vypovídá, že tento muž patřil do Přemyslovského rodu. Navíc meč byl rituálně zlomen, což značí, že jeho majitel byl posledním členem rodu a rod vymřel po meči. Uložení těla do rakve bylo provedeno na prestižním místě kláštera přímo před oltářem, takže není pochyb o tom, že jde o významnou osobnost. Valentin se nikdy neoženil a neměl potomka. Ovšem pohřeb měl vskutku okázalý. V pohřebním průvodu lidé nesli právě onen meč, který pak nad jeho tělem rituálně zlomili na znamení, že zemřel poslední potomek tak významného rodu. Valentin zemřel 13. Listopadu 1521. Zlomený meč Valentina Hrbatého je dnes součástí sbírky muzea v Ratiboři a byl zapůjčen do Opavy.

meč Valentina Hrbatého rituálně zlomen (www.radio.cz)

Přemyslovci vymřeli po meči, ať už legitimní či levobočci, ale po přeslici nikoliv. Eliška Přemyslovna měla syna Karla IV. a ten byl pokračovatelem rodu, už také napůl Lucemburků. Potomci královny Elišky Přemyslovny a královské větve Přemyslovců žijí dodnes. Jsou to Lobkowiczové, Schwarzenbergové a Sternbergové…

Pár fotografií z archeologického průzkumu hrobky Valentina Hrbatého v klášteře sv. Ducha v Opavě…

Autorka fotografií: Adriana Krobová (zlin.rozhlas.cz) 

Český král Václav IV. dal upálit černého mnicha

František z Assisi

Řád Františkánů byl založen počátkem 13. století. Nesl jméno sv. Františka z Assisi, jenž se odvrátil od rodiny a sloužil dobru. Františkáni se nelišili pouze tím, že celý svůj život zasvětili službě Bohu, ale také tím, že byli velmi vzdělaní a pokrokoví. Ve 14. století se řád rozdělil na observanty a konventuály. Ti první zastávali starý postoj k chudobě a zřeknutí se všeho lidského. Ti druzí neměli až takovou převahu. Žili převážně ve městech a papež jim povolil zmírnění řeholního života. Roku 1517 byli konventuálové jako řeholníci schváleni papežem Lvem X. a dostali označení Ordo Frantum Minorum regularis observantiae a stali se nezávislými.

Mezi pokrokové a vzdělané Františkány patřil i Konstantin Anklitzen. Přijal řádové jméno Berthold. Ovšem svými zájmy se zcela vymykal typickým poklidným Františkánům. Údajně stále míchal jakési podezřelé tekutiny a z nich pak šlehaly plameny. Podle některých byl ve spojení s ďáblem. Berthold našel zálibu v alchymii. Tato záliba přerostla v posedlost a začalo se mu proto přezdívat Černý mnich. Zkoušel vyrobit kámen mudrců a elixír nesmrtelnosti. Z jeho komůrky se ozývaly divné zvuky a výbuchy. Roku 1330 (podle záznamu z roku 1741) prý objevil střelný prach, který měl jiné složení než ten, který již dávno před ním vynalezli Číňané.

Ovšem tento objev se některým lidem příliš nezamlouval. Zpráva o objevení střelného prachu se dostala až na královský dvůr k samotnému českému králi a římskému císaři Václavu IV. Na Bertholda prý žaloval arcibiskup Konrád z Vechty. Církev v té době alchymii tvrdě odsuzovala, proto byl Berthold ostatními mnichy zajat a uvržen do cely. Ale uvěznění Bertholda nezastavilo. Údajně své pokusy prováděl i ve vězení. Ale záhadou zůstává, jak se dostal ke všem potřebným chemikáliím. Jeho bratři by mu sotva pomohli. Václav IV. měl Bertholda za kacíře a rozhodl se, že ho nechá upálit zaživa.

Vynález střelného prachu byl ale zřejmě dílem náhody. Mnich chtěl vyrobit zlato. Podle původní receptury se smíchal prý sanytr, síru, olovo a olej. Berthold zatopil pod měděnou nádobou, dal do ní směs a nádobu dobře uzavřel. Ovšem díky uzavření nemohla z nádoby unikat pára, tudíž nádoba vybouchla. Tak o tom alespoň informuje Kniha ohněstrůjná z roku 1432. Říká se, že tehdy byla také vynalezena první střelná zbraň zvaná moždíř. Berthold vynechal ve směsi olovo a olej a místo toho přidal černé uhlí. Nechal moždíř odlít. Pak vyzkoušel, zda touto vzniklou zbraní lze vystřelovat kameny, až vyrazil dveře. Tehdy se o vynálezu střelného prachu zřejmě nevědělo, i když se o něm zmínil už Roger Bacon v roce 1267. Ale do Evropy tato zpráva zřejmě nedorazila. O to větší to bylo pro ostatní překvapení, když Berthold přišel s touto „novinkou“, která byla použita pro zbraně.

Jak jsem již zmínila, tento vynález ale nepřinesl mnichu Bertholdovi očekávanou slávu a ovace. Byl obviněn z černé magie a dostal se před soud, který ho roku 1388 odsoudil k smrti v plamenech. O jeho působení v klášteře nejsou bohužel žádné hmatatelné důkazy, tudíž se spekuluje o tom, zda skutečně v onom klášteře vůbec pobýval nebo zda je to jenom legenda. Ovšem jednalo se o skutečnou osobu, což dokazují dobové záznamy ve Freiburském muzeu. A není náhodou, že právě v době údajného působení v klášteře vzniká v německém Freiburgu tradice výroby střelného prachu a město se stává během 14. a 15. století centrem výroby děl a odlévání dělových koulí. Svou zásluhu na tom má určitě černý mnich Berthold…