Karel IV.

Karel IV. jako muž

Karel IV. se narodil v pět hodin ráno 14. května roku 1316, jak to uvádí Juliánský kalendář, který v té době platil. Jenže pokud narození Karla IV. převedeme na dnešní dobu, musíme brát v potaz, že Juliánský kalendář byl zrušen v 16. století a od té doby platil Gregoriánský kalendář. Tím pádem by se datum narození Karla IV. posunulo a dnes bychom řekli, že se narodil 22. 5. 1316 v 04:10 – 05:28 ráno podle astrologických výpočtů.

Na svou dobu byl v mládí vysoký, měřil celých 173 cm. Měl tmavé hnědé vlasy a hnědé oči. Jeho postava byla robustní a svalnatá díky pravidelnému cvičení, které měl doporučované od svého dvorního lékaře Havla ze Strahova. Karel byl velmi čestný, oddaný, empatický a charakterní, i přesto, že mohl být po získání titulu pyšný a sebevědomý. Byl si pouze vědom svého slavného rodového původu a odkazu Přemyslovců a šel za svou představou, možná na tu dobu příliš tvrdě a nekompromisně. Byl oblíbeným panovníkem, i když měl i spoustu odpůrců, kteří s jeho veřejnou kritikou moc neotáleli. Svědčí o tom atentát, při kterém se snažili Italové dům, ve kterém Karel přebýval, podpálit. Karel však s manželkou na poslední chvíli plamenům unikl. Právě z této situace vznikla legenda, jak Karel opouští Pisu v noční košili. Tehdy se říkalo, že utíká od milenky, aby na to její manžel nepřišel. On si to však nenechal líbit a zanedlouho po tomto incidentu nechal strůjce atentátu popravit.

Ale je pravda, že se Karlovi IV. ženy velmi líbily a za každé situace se choval jako velký gentleman a rytíř. Spekuluje se o počtu jeho milenek. Ono se to nedá s určitostí říct, protože moc informací o této tématice se nezachovalo a je také jasné, že Karel IV. moc soukromí neměl, takže to jsou pouze názory a dohady historiků. I když vycházejí především z Karlova životopisu Vita Caroli, kde on sám se chlubí nejen svoji promiskuitou, ale i svého otce Jana Lucemburského. Karel jakousi náklonost k erotice zdědil po Přemyslovcích, kteří tím byli vyhlášení. Existuje zápis v kronice, kde autor popisuje, jak vypadal svatební obřad Jana Lucemburského s Eliškou. Napřed byla Eliška odvedena za jakousi plentu, kde jí starší ženy provedly zkoušku panenství a pak si ona i Jan Lucemburský lehli před oltář a přijali dar požehnání (což bylo na tehdejší dobu nezvyklé, dělaly to pouze novicky, které vstupovaly do kláštera a oddaly se tak plně Bohu). Podle očitého svědka, zbraslavského opata Petra Žitavského ( jednoho z autorů stejnojmenné kroniky), teprve až  druhého dne (1. 9. 1310) byli  „…na jednom loži spojeni mladý ženich a nevěsta. Avšak hlučná radost okolo stojících a radujících se nedopřávala klidu jim oběma, jak oné noci spolu leželi“.

Mimomanželské vztahy byly v té době ale také běžné. Mít milenku tehdy vyžadovala rytířská čest. Když například královna byla těhotná, král prostě ukojil své choutky třeba v královnině fraucimoru (ženy pohybující se ve společnosti královny). Nemanželské děti v té době také byly součástí všedního života. V jedné listině existuje zápis o jistém Guillaumovi, který byl Karlovým levobočkem. Karel ho zplodil v roce 1365, kdy Karel IV. pobýval v Burgundsku a byl zde korunován na krále. Jeho otec se k němu přihlásil deset měsíců před svou smrtí a dokonce mu zajistil výhodný sňatek, který Guillauma zajistil na celý život. O houfech milenek se ale u Karla mluvit nedá. Možná je tahle otázka i nešvarem dnešních lovců senzací, pro které by takhle byl Karel IV. „správný chlap“. Ženy měl skutečně rád a vážil si i rodiny a rodinných hodnot. On a jeho třetí žena Anna Svídnická byli dokonce považováni za nejkrásnější pár tehdejší Evropy. Ale Karel zřejmě celý život miloval svou první ženu Blanku z Valois. Ona ho učila tajům erotiky a jemu to imponovalo. Ostatně,  jak již bylo zmíněno, Karel k erotice měl blízko odjakživa. Blanka byla také velmi vzdělaná a oduševnělá. Tím se hodně podobala Karlově matce Elišce Přemyslovně.

Karel byl také velmi vzdělaný, mluvil česky, německy, italsky, francouzsky a latinsky. Je pravda, že češtinu ze začátku moc neovládal, ale měl velkou snahu se ji rychle naučit, aby svým lidem porozuměl.

Byl to rytíř v pravém slova smyslu. Miloval turnaje a sám se jich účastnil. Občas se spekuluje, že se některých účastnil i tajně. Často byl i velmi vážně zraněn. Své první známé těžké zranění utržil kolem svého 16. roku v bitvě u hradu San Felice v Itálii, kde byl mimo jiné pasován na rytíře. Karel věřil, že pouze božím zásahem na den sv. Kateřiny přežil tuhle bitvu, proto od této bitvy se také sv. Kateřina stala jeho osobní patronkou (její sošku můžete vidět na Karlštejně).

Již v mládí se Karel často zúčastnil turnajů, které byly tehdy módní zábavou u mladé aristokracie. Mnozí šlechtici se jich účastnili v přestrojení i utajení, protože bylo nevhodné, aby se turnajů zúčastnili z ohledu na svojí urozenost a z nebo obavy z úmrtí či zranění. Mezi tyto rytíře pochopitelně patřil i budoucí český král a císař. Často bojoval pod cizím jménem nebo pod cizím erbem a tvář měl vždy skrytou hledím přilby. Na tehdejší dobu byl Karel statný vysoký muž a měl tedy dokonalé fyzické předpoklady k tomu být na turnajích úspěšný. Vůbec nejvážnější zranění, které utržil, bylo na krční páteři, které zřejmě vzniklo během turnaje po silném úderu dřevcem do těžké přilby, přičemž došlo k páčení krku o okraj okruží, které bylo součástí zbroje. Teorie profesora Emanuela Vlčka uvádí možnost poranění při pádu z koně, kdy mohl Karel IV. dopadnout na tvrdou zem přímo na bradu a tím si zranění způsobit. 
Úraz byl velmi vážný a bolestivý, protože poškodil krční svalstvo, krční obratle a současně byla postižena mícha. Následkem zranění Karel ve svých 34. letech ochrnul na všechny 4. končetiny. Tehdy začal bilancovat svůj život a začal diktovat svůj v latině psaný životopis Vita Caroli. Toto vážné zranění musel utajit, jelikož by tak přišel o možnost získat římský trůn. Takže zmínku o něm v dobových kronikách (alespoň v těch, které byly psány pod jeho dohledem) nenajdeme.

Karel byl ovšem velmi zdatný i v otázce umění a kultury. Byl vášnivým sběratelem umění. Dokázal propojit své schopnosti rytíře s citem pro umění a krásu, což málokterý panovník do tehdejší doby dokázal. To z něj činilo velmi významného a silného panovníka. Na jeho náklonost k umění navazoval později Rudolf II., který byl svými sbírkami umění proslulý. Ale na rozdíl od Rudolfa II., který si své sbírky chránil pro sebe, Karel IV. bral všechny umělecké předměty, včetně korunovačních klenotů, jako symbol života a kultury, jíž panoval a také její nesmírnou historickou hodnotu, kterou představovali již Přemyslovci. Sbírky měly sloužit pro veřejnost. O tom svědčí i fakt, že všechny Karlovy sbírky byly vystavovány už za jeho života. 

Karel IV. – Sběratel ostatků svatých

Karel IV. se na sběratelství ostatků svatých začal zaměřovat v době, kdy utrpěl vážné zranění a následně ochrnul. Po uzdravení si byl vědom faktu, že zřejmě není tak silný a neporazitelný, jak si do té doby myslel. Byl velmi zbožný a víra jako taková pro něj byla jakýmsi pilířem jeho života a hlavně činů v letech následujících. Uctívání relikvií mu velmi pomáhalo překonávat bolest a vyrovnávat se s těžkostmi, které mu život přinesl. Mezi stěžejní předměty jeho sbírky patřily především předměty, které byly nějakým způsobem svázány s životem a umučením Ježíše Krista. Ve sbírkách se nacházely i doklady ze života světců, světic a mučedníků, obzvláště pak části jejich těl nebo někdy i tělo celé. Byly to především prsteny, mitry (ceremoniální či kultické pokrývky hlavy užívané převážně římsko-katolickými hodnostáři), berly nebo předměty denní potřeby. 

Karlovým hlavním zájmem byla především osobnost trevírského konzula Palmácia, který žil v době pronásledování křesťanů za vlády římského císaře Diokleciána v letech 284 – 305. Palmácius byl zřejmě legionář odsouzen k smrti umučením za to, že odmítl sloužit něčemu, čemu on sám nevěřil. Pro něj byla zásadní víra v Boha a chtěl sloužit pouze ve jménu Krista. Svatý Palmácius zemřel v Trevíru dne 5. října roku 286. 

Odborníci si dosud nejsou jisti, zda za posílením kultu světců ve 14. století v českém království stojí pouze záliba Karla IV. v umělecky cenných předmětech a relikviářích nebo spíše posvěcení královského majestátu. Ale zdá se, že Karlova velká zbožnost v tom hrála významnou roli. Osobnost sv. Palmáce znamenala z hlediska víry pro Karla IV. vlastně totéž, co svatý Václav. Zřejmě datum úmrtí sv. Palmáce bylo pro Karla jakýmsi znamením. Jak je uvedeno výše, Palmácius zemřel 5. října roku 286. Když Karel IV. navštívil kostel v Trevíru, objevil na hrobce tohoto světce vytesané datum 5. října, které mohlo být shodné s datem Karlova těžkého zranění.   

Karel tedy neváhal a ostatky sv. Palmáce si bez prodlení vyžádal.  Je více než pravděpodobné, že Karel jimi byl natolik nadšen (dá se říci možná až fanaticky), že celý kostel vyplenil a dokonce odřízl kousek ze svatého kříže, aby jej nikdo neviděl. 

Spatřili jsme tam ostatky, po nichž dávno horoucně jsme toužili. Ačkoliv pak veliké sumy peněz od arcibiskupa nově zvoleného a od kapituly kostela trevírského po právu a spravedlnosti a bez vší výčitky obdržeti mohli, královská však důstojnost naše jimi pohrdajíc za lepší měla, aby pokladů nebeských i duchovních, jež ani mol nekazí, ani rez nesžírá, ani zloději nevykopávají, aniž kradou, od kléru a kapituly obdržela.

Zdroj citátu: Michaela Košťálová (Skryté soukromí Karla IV.)

Všechny sbírky ale neměly jen církevní charakter. Odrážely se v nich i jeho osobní zájmy, dobové trendy a možnosti. Například na výzdobu hrobu sv. Václava věnoval korálový stromek a na Karlštejn dal zase přivézt kostru draka (tehdy to byl velmi blízký příbuzný krokodýla, kterého můžeme vidět na brněnské Staré radnici). Karel ale vlastnil i takové poklady jako glóbus svého pradědečka Přemysla Otakara II. Měl rád všechno, co bylo nějakým způsobem atypické. V tom všem byla jeho sběratelská vášeň unikátní.

Co o podobě Karla IV. prozradilo  antropologicko-lékařské vyšetření?

Podle dobových záznamů a pozdějších výzkumů kosterních pozůstatků víme, že Karel IV. byl 173 cm vysoký, ale díky shrbení vypadal, jako kdyby měřil minimálně o 4 cm méně. Jeho výšku totiž velice zkreslovala ohnutá a dopředu nakloněná záda. Způsobila ji kyfóza hrudní páteře (obloukovité prohnutí páteře dozadu). Toto prohnutí páteře bylo zjištěno u třetího až devátého obratle. Obratle také prozrazují, že Karel trpěl skoliózou páteře (vychýlení páteře do strany). Vychýlení páteře způsobuje, že původní výška jeho těla před poškozením páteře byla o tři až čtyři centimetry vyšší. Bylo to způsobeno úrazem při turnaji. Karlova výška se dá poměrně přesně vypočítat z délky dlouhých kostí končetin. Podle dvou různých výpočtů se ta výška pohybovala mezi sto sedmdesáti dvěma a půl a sto sedmdesáti třemi a půl centimetry.

Hlava mu vyčnívala společně s krkem více dopředu. Karel měl atletickou postavu a velmi silné kosti, které zformovalo záměrné tělesné cvičení. Dokazují to především velké svalové úpony na lebce a na ostatních kostech. Ve své době byl opravdu silným rytířem. Dnes bychom mohli jeho otce Jana Lucemburského označit například za desetibojaře a Karla za velkého atleta.

Forenzní věda také velmi skvěle vykresluje Karlovo zranění. Na Karlově kostře objevili vědci  celou řadu vyhojených poranění. Nejvážnější byl zřejmě úraz krční páteře, ke kterému došlo na začátku října roku 1350 po tupém úderu, který byl veden velkou silou na střed brady. Toto poranění mohl způsobit dřevec nebo pád z koně při turnaji, přičemž došlo k páčení krku o okraj okruží. Došlo k poškození svalů na krku, ke zhmoždění krčních obratlů, výronu krve do páteřního kanálu. Karel prodělal zánět míšních nervů a když se výron krve do páteřního kanálu postupně vstřebával, zánět po zhmoždění začal ustupovat a také se začala zlepšovat hybnost končetin.  Až do konce života měl ale krční páteř znehybněnou, chodil v mírném předklonu, nemohl pořádně otáčet hlavou a nosil ji tak skloněnou na levou stranu.

Při úderu na střed brady byla hlava pootočena do levé strany, sledováním protijezdce a tím došlo k přesmyknutí příčných výběžků krčních obratlů C5/C6 na levé straně a jejich zaklínění. Takže Karel nemohl otočit hlavou. Otočil pouze trupem, když se chtěl ohlédnout. Proto hlava byla vystrčená dopředu a nachýlená do levé strany. Král byl chráněn brněním a přilbou, která vážila skoro 15 kilogramů. Ta se Karlovi nárazem sesunula a okraj přilby mu těžce pohmoždil páteř. Těžká přilbice, vykovaná z jednoho kusu, mohla jezdci zlomit vaz. Turnajoví jezdci sledovali dobře svého protivníka a uměli ho přesně zasáhnout. Nejlepší místo to bylo asi centimetr nad dolní okraj přilby.

Profesor Emanuel Vlček původně přišel s teorií, že k poranění páteře došlo při pádu z koně. Karel totiž v plné rytířské zbroji a z výšky, ve které seděl na koni, mohl spadnout přímo na bradu. Profesor Vlček však našel na lebce Karla IV. něco neobvyklého – dovnitř vyklopené kloubní výběžky dolní čelisti. Požádal proto o spolupráci také předního čelistního a obličejového chirurga docenta Jiřího Rambu, který v roce 1990 provedl další výzkum na lebce a především na dolní čelisti. Když docent Ramba držel čelist prvně v rukou, netušil, že se jedná o ostatky Karla IV. Zjistil, že se u čelisti jednalo o čtyřnásobnou zrcadlově věrnou zlomeninu. Podle docenta Ramby krátkodobě působící velká rázová síla vylomila bradu včetně šesti předních zubů a spotřebovaná kinetická energie se pak přenesla až na kloubní výběžky, které se následně opřely o zesílené okraje kloubních jamek, vylomily se a tahem svalů se posunuly dovnitř.

 

 

 

Následky tak velkého úrazu byly naprosto zničující. Tehdejší lékaři a největší odborníci na chirurgii (hlavně z Itálie a jižní Francie) nejdříve museli zastavit masivní krvácení z úst a poté provedli na tu dobu velmi složitou operaci.  Jelikož následující zákrok by byl pro Karla velmi bolestivý, muselo se přistoupit k anestezii. Při ní se použila tzv. uspávací houba, která byla napuštěna roztokem opia, mandragory a bolehlavu. Ta se přiložila na obličej a pacient usnul. Poté bylo třeba čelist usadit na správné místo, proto mezi zuby provlékli drát (zlatý nebo stříbrný). Chirurg ošetřil potrhanou okostici, sliznici a kůži. Potom se pokoušel sesadit dolní čelist do původního skusu. Jenže zjistil, že přední zuby nedokousnou. Ale naštěstí již v té době četl o operaci čelisti nebo možná viděl na vlastní oči operaci, kterou prováděl Ruggero di Frugardo. Ten tvrdil, že pokud nejsou zuby dolní čelisti v kontaktu s horními, potom musí být čelist posunuta tak, aby se dolní zuby dotýkaly horních. A přesně podle tohoto návodu chirurg Karla IV. postupoval. Záměrně vysunul bradový úlomek se šesti předními zuby vzhůru. Schodovitá deformace na spodním okraji čelisti se postupně tvarově upravila.

panoramatický rentgenový snímek znázorňující čtyřnásobnou zrcadlově věrnou zlomeninu – sesunuté hlavice (horní šipky), stopy po zlomenině brady (střední šipky), ztluštělá kůra dolního okraje čelisti (dolní šipky)

známky lomných linií (horní šipky), ztluštělá kůra dolního okraje čelisti (spodní šipky)

 

Dolní čelist panovníka se posunula natrvalo dozadu. Potom lékař čelist znehybnil na šest až osm týdnů. Zlomeniny se sice dobře zhojily, ale vysunutím šesti dolních zubů spolu s bradou, se vytvořil hluboký skus. Vypadalo to, že má předkus. Ale i když měl Karel zuby obroušené, měl je všechny a zdravé, až na první levou horní stoličku, ve které měl malý kaz. S páteří to už bylo složitější. Když lékař vzal do rukou Karlovu hlavu, zjistil, že se s ní nedá hnout a že jepáteř zcela zablokovaná. S pacientem se nedalo hýbat a nešlo ho polohovat tak, jak by právě lékař potřeboval, což operaci podstatně ztěžovalo. Obvyklý způsob napravení páteře tahem za hlavu nešlo v Karlově případě provést, protože kožená smyčka se upínala pod čelistí. Pokud se lékaři o napravení chtěli ale pokusit, nezbývalo než táhnout krále za jeho krásné bohaté vlasy. Florentský kronikář Matteo Villani o tom zanechal velmi cennou zprávu:

Lékaři při léčbě sáhli k nejsilnějším prostředkům, kdy panu Karlovi, králi českému a římskému, byly vytrhány vlasy z hlavy.

Karla IV. budili po operaci silným octovým roztokem, do kterého namočili hadr a ten poté přiložili na čelo a na nos. Po výkonu se však vyskytly komplikace.  Karel bojoval především s dýcháním, bolestí, otoky, výrony a byla prováděna opatření proti proleženinám. Král měl pouze tekutou stravu, ale musela být výživná, aby se tělo rychleji regenerovalo. Pil především medové nápoje s octem, medovou vodu nebo ječnou šťávu. Ústa mu vyplachovali odvarem z bylin a drobnými dřívky čistili zuby, aby se zabránilo infekci. Po vyndání drátů ze zubů se pokoušel postupně otevírat ústa, ale nešlo mu to.  Musel tedy procvičovat ochablé žvýkací svaly. Za dva dny ale by už schopný otevřít ústa natolik, aby se mu tam vešel alespoň jeden prst a za pár dní dva. Tekutou stravu tedy mohla vystřídat tužší strava. Jakmile už začal víc jíst, žvýkací svaly se mu postupně regenerovaly. Pořád ještě dost bolely, ale postupem času zesílily. Z obilovin mu byla podávána už nejenom ječmenná šťáva, ale i chleba pečený v peci a očištěný od obilných slupek. Ze zeleniny lociku, což byl hlávkový salát, dále dostával mořské ryby či horské ptáky a postupně i víno (spíše jemnější bílé). Karel musel aktivně rehabilitovat. Absolvoval různá nápravná cvičením, masáže velice sladkým olejem, lékaři mu protřepávali svaly. Díky všem těmto procedurám a teplým koupelím se začaly končetiny po čase hýbat. Ale ještě 5 let po tom si všiml kronikář Villani, že při audiencích vždy Karel řezal nožíkem vrbové proutí. Bylo to pravidelné cvičení drobných svalů ruky a zápěstí, jelikož po úraze stále trvala porucha jemné motoriky rukou. Vynikající rehabilitací byla i jízda na koni, kterou Karel jako rytíř jen uvítal. Jen s tou páteří se moc hnout nedalo, proto zůstal nahrbený. 

Po nějaké době od operace se nechal převézt pravděpodobně na hrad Bezděz, kde se král ukryl před veřejností. Jakmile si lékaři byli jisti, že už je král mimo nebezpečí života a on sám uvěřil, že přežije, dal rozhlásit, že byl otráven. V době morových ran to nebylo nic neobvyklého. Papeži v dopise z 10. listopadu 1350 popisuje svou těžkou nemoc slovy,,invaletudo et dyscrasia“ (bezmocnost končetin vyvolaná chorobou nebo „všeobecná nevolnost“).  V dobových pramenech se dočteme o Karlovi a jeho životě skoro všechno, ale o jeho zranění vůbec nic. Nejenže si sám Karel přál být vyobrazen v dobrém světle jako silný a neporazitelný panovník, zároveň také věděl, že by mu papež Kliment VI. zranění z turnaje nikdy neodpustil a Karlovo zvolení římským císařem by bylo znemožněno. 

Když po pěti měsících rehabilitace český král stanul opět před svými poddanými, vyděsili se. Před úrazem byl mladistvý král, plný síly, svalnaté postavy a teď je z něj shrbený staře vyhlížející muž s kulatými zády, předkloněným krkem a hlavou násilně nakloněnou doleva. Tahle jeho podoba byla zachycena na několika podobiznách, ale jak jsme již zmínili, král si takový obrázek své osoby nepřál, takže jich je opravdu jen velmi málo. Navíc se Karel po úraze velmi změnil. Přestal se účastnit turnajů, které předtím byly jeho velkou vášní. Každý den se modlil ke sv. Kateřině, jelikož si byl jistý, že jen díky její náklonosti k jeho osobě přežil. 

Karel také prodělal poranění kořene nosu. Bylo způsobeno nejspíš bojovou sekyrkou nebo halapartnou, tedy zbraní s krátkým ostřím. Kdyby byl seknut mečem, přišel by o oko a navíc by bylo zranění patrné i na pravé lícní kosti. Úder byl s největší pravděpodobností veden z pravé strany na kořen nosu. Toto zranění způsobilo mírně vybočení nosních kostí doleva. Nosní přepážka byla naopak zraněním posunuta doprava o jeden centimetr. Takové zranění muselo nechat na Karlově tváři stopy. Začínalo u levého obočí a pokračovalo šikmo přes kořen nosu. Jizva se určitě projevila, i když jen nepatrným vklesnutím kůže na místě ohybu nosu do očnice. Jak jsme již zmínili, Karel si velice hlídal vyobrazení své osoby a proto jeho podobu s jizvou na žádném známém portrétu nenajdeme. V té době nebyl sám, kdo cenzuroval svou podobiznu. Ve středověku to bylo naprosto běžné.  Když měl panovník na tváři jakýkoliv defekt, jizvu nebo měl špatnou barvu pleti či snad dokonce pár kilo navíc, dvorní malíř chybičku prostě zamaloval, aby panovník neztratil nic ze své důstojnosti. Ten výrazný šrám nad Karlovým nosním kořenem zachytil vůbec poprvé až v roce 1996 malíř Oldřich Kulhánek (možná si jeho dílo spíše vybavíte, když se podíváte do peněženky na papírové peníze, i když na bankovce není úplně přesná podoba Karla IV. ). O věrnou podobu Karla IV. i s jizvou se na poštovní známce se Kulhánek pokusil po konzultaci s profesorem Emanuelem Vlčkem. Umístění jizvy na vyobrazení není přesné.

Další a zřejmě nejpřesnější vyobrazení panovníka se nachází přímo na Karlštejně v Mariánské kapli (kaple Svaté Panny Marie). Je zde zachycen na třetí ostatkové scéně jak se sklání k ostatkovému kříži. Vyniká tak deformace krční páteře. Velmi realisticky a mistrně ho vyobrazil Mikuláš Wurmser ze Štrasburku. 

Ve věku mezi 12.-15. rokem došlo u Karla ke zlomenině levého zápěstí s následnou zástavou růstu a levá ruka tím pádem byla zkrácena o 17 mm. Levou ruku v mládí procvičoval šermem. Jiné dosti těžké poranění utrpěl Karel IV na levém kolenním kloubu, zřejmě v důsledku značného zhmoždění s následným krevním výronem, který nebyl vypuštěn.

Postupem času trpěl dnou, která zasáhla velmi těžce jeho dolní končetiny. Měl takové bolesti, že nemohl chodit a musel si vždycky na pár dní lehnout a odpočívat. Průběh takového těžkého záchvatu dny popisuje kancléř francouzského krále: 

Částečně cestoval ve voze, částečně byl nesen na nosítkách mezi dvěma mulami neb na nosítkách nesených nosiči. V paláci francouzského krále byl pak přenášen na židli, na schodech pak v náruči, když si chtěl prohlédnout ostatky svatých v kapli chrámu. Přes všechny bolesti však do Paříže vjel po boku francouzského krále na koni, neboť byl císař.  

 Jednalo se opravdu o záchvatu dny, který Karla postihl během zahraniční návštěvy v té nejhorší možné míře. Dna byla už chronická, neustávala, jenom intenzita nastupovala nebo naopak polevovala v určitých vlnách. Nedá se říci, že by dna byla způsobena Karlovou životosprávou, ale určitě k jejímu zhoršování přispívala. Na jeho jídelní tabuli byla především zvěřina a jiné druhy masa. Často se o tomto problému mluvilo jako o nemoci z obžerství, ale mohlo za ní především ukládání solí kyseliny močové v těle. Na Karlově kostře jsou důkazy o dně v podobě typických zduřenin a projevů užírání kostní tkáně, především na zápěstí a nártu,  na palcích a malíčkách nohou i rukou. Možná Karlovy Vary dal založit i proto, aby se měl kde léčit a ulevil tak bolesti při záchvatech dny.

V dobových pramenech se psalo, že měl vypouklé oči. V roce 1997 byla provedena obličejová rekonstrukce, jelikož se lebka velmi dobře zachovala. Profesor Emanuel Vlček promítl přes sebe všechny dochované Karlovy podobizny z Karlštejna a chrámu sv. Víta. Tak lze s jistotou určit, jak vypadala hlava Karla IV. S jistotou víme, že měl čelní pleš, knír a bradku. Měl širokou tvář s velkýma hnědýma očima, které mírně vystupovaly a trochu převislá horní víčka, velký nos, tmavší pleť, spíše zarudlou. Šlo o dědičnost. Karlova matka Eliška Přemyslovna byla nápadná svou snědou pletí …

Chtěli bychom velmi poděkovat Doc. MUDr. Jiřímu Rambovi, DrSc. za odbornou pomoc a taktéž za poskytnutí informací, včetně vlastních studií, novinových článků a rentgenových snímků, které významně upřesnily informace v antropologicko-lékařské části.

Karel IV. podle astrologie a ezoteriky

Podle horoskopu, který vypracovali přední odborníci, se Karel narodil ve znamení Býka, což samo o sobě v sobě skýtá umělecké, intelektuální a duchovní zaměření. Ovšem u něj se tyto sklony zaměřily na konkrétní hmotné věci jako stavby katedrál, založení univerzity a především byly využity při diplomatických jednáních s konkrétními výsledky. To všechno mělo jednu příčinu, a sice to, že při Karlově narození bylo ve svém hlavním postavení Slunce. U zemských znamení (Býk, Panna a Kozoroh) tomu už tak není. Pro tato znamení je zase typické zaměření se na hmotné statky a jsou vedena touhou po zisku, což u Karla IV. vůbec nevidíme. U něj byla primární touha zvelebit království. Navíc jeho Slunce podle tehdejšího juliánského kalendáře v Býku být nemělo, podle tohoto kalendáře by se měl Karel narodit ve znamení Blíženců. Takže tím pádem by se v jeho horoskopu ani jedno zemské znamení nenacházelo. Znamení Blíženců má především vliv na diplomacii a komunikaci. Ve svém horoskopu má Karel i zastoupení ženského elementu, ale to je málo časté, jinak jsou všechny elementy mužské, což značí velmi silnou autoritativní osobnost. Dále má v horoskopu tzv. uzavřenou kvadraturu, což představují Slunce, Jupiter, Neptun a Saturn. Všichni lidé, kteří tuto kvadraturu v horoskopu mají, jsou předurčeni k tomu, že budou ve svém životě čelit velmi těžkým situacím. Podle toho, jak v těchto životních zkouškách obstojí, pak ve svém postavení výrazně ovlivnit budoucnost národa či státu a to buď pozitivně nebo negativně. Podaří se jim to tím spíše, jsou-li na významných postech. Toto se opakuje například u Mao Ce-tunga a u Václava Havla. Podle planety Mars je zase Karel předurčen být dobyvatelem ženských srdcí. Ale je to spíše míněno tak, že měl velmi silný smysl pro ženskou krásu a pro romantiku.

Za zmínku stojí i Karlovo životní číslo. Je to trojka, číslo tvořivé, ale i ješitné. Narodil se 14. den v měsíci, což značí jeho nezávislost. O všem si chtěl rozhodnout sám a chtěl, aby za ním bylo jeho úsilí vidět. Jedinci s tímto číslem jsou velmi vytrvalí, podnikaví a nesnesou vměšování cizích do jejich záležitostí. Tito lidé mají i velmi rozvinutý podnikavý charakter a organizační schopnost. Podle dne narození Karlovi také byl přisuzován fakt, že potřebuje změnu i ve vztazích (4 manželky) a než se ve vztahu usadí, chvíli mu to trvá. Zvládne to samozřejmě lépe, když vedle sebe bude mít velmi tolerantního partnera.

Také význam jména Karel je velmi zajímavý. Toto jméno se totiž překládalo jako král. V minulosti bylo tak oblíbené u evropských panovníků, že zdomácnělo a začalo se používat pro každou vládnoucí osobu. Podle dalších zdrojů byl podle horoskopu Karel příliš introvertní. Podle ezoteriky je ješitný, ale zároveň velmi chytrý a má básnické sklony. To vše pramení z citových prožitků. Nebyl to ale příliš velký sportovec, v dnešní době by byl nejspíš šachista. Zřejmě proto, že mu podle ezoteriky chybělo sportovní nadání, měl tolik zranění na koni v soubojích. Ezoterika také vyvrací Karlovu manuální zručnost a studie tvrdí, že pro něj byla fyzická práce příliš namáhavá. Co naopak vyzdvihuje je literární talent, schopnost naučit se jakýkoli cizí jazyk, logické myšlení. V dnešní době by mohl být skvělým hercem, zajímal by se nejspíš i o architekturu, filozofii a v některém z těchto oborů (především pak stavitelství) by mohl i zřejmě podnikat. V oblasti, která se týká sociálních vazeb, byl měl zřejmě problémy, jelikož měl zmatek v citech svých i svého okolí.

Karlovy koníčky a dobová móda

Sám Karel k převratu v módě a trendech ve 14. století nepřispěl takovou měrou, jako spíš jeho první manželka Blanka z Valois (jen tak mimochodem historici se přou o to, kdy vlastně Blanka zemřela. Většina z nich tvrdí, že zemřela v době moru, ale na základě podrobnějšího zkoumání se zjistilo, že mor propukl až dva roky po její smrti a navíc do Čech nezasáhl. Spekulovalo se o tuberkulóze nebo do konce o sebevraždě, jelikož byla „vinna“ tím, že neporodila syna a údajně prý existuje zápis v jedné kronice, kde se píše, že zemřela těhotná, takže možná nastaly komplikace při porodu. Ale dodnes nikdo neví, jak vlastně zemřela).

V době příchodu Karla IV. byli v Čechách lidé velmi střídmí a svým způsobem i usedlí co se týká odívání. Móda se řídila velmi přísnými pravidly, která mimo jiné vycházela i z jejich zbožnosti. Každý příslušník jednotlivé vrstvy obyvatel měl předepsaný styl oděvu a prohřešky proti tomu se trestaly buď vyhoštěním z města nebo smrtí. Móda vypovídala také o tom, zda je daný šlechtic bohatý nebo zda je dotyčná žena vdaná nebo ještě svobodná. Blanka naopak byla z Francie zvyklá na krásné a pestrobarevné látky, perly atd. V Čechách už také ve 14. století byla móda pestřejší, ale na druhou stranu velmi striktní.

U pánů se za dob vlády Karla IV. začaly prosazovat různobarevné nohavice, které spíše připomínaly dámské punčocháče. Dále pak dlouhé kabátce, které byly často ušité z luxusních látek. Do té doby muži nosili dlouhé vousy, které pak postupně začali stříhat na bradku s knírem (po vzoru Karla IV.) nebo se holili úplně. Vlasy se nosily dlouhé. Muži si je natáčeli speciálními želízky nažhavenými v ohni. Doplňkovou módu tvořily řetězy nebo odznaky jednotlivých šlechtických rodů, prsteny a meče. Nosila se obuv s dlouhými zahnutými špičkami.

Dámy nosily dlouhé šaty a vdané ženy měly na hlavě čepec nebo roušku. V látkách hrály důležitou roli drahé materiály, barevné a vzorované. Tehdejší trend velel také ženám, aby si daly záležet na postavě. Postava tehdy musela připomínat tvar písmene S, což vypadalo asi tak, že žena měla předsunuté bříško a zbytek těla byl zakloněný. Hlava opět mířila více dopředu. Na hlavě se nosily dlouhé špičaté klobouky, zvané heniny, kolem pasu opasky a podle stavu také šperky. Nejvýraznějším znakem však byly dlouhé špičaté rukávy. Čím delší tyto rukávy byly, tím měla ženy vyšší postavení ve společnosti.

A co nosil sám Karel IV.? Je vyobrazován především v předepsaných liturgických oděvech většinou červené barvy, kde samozřejmě nechyběly zlaté aplikace. Byl však velkým milovníkem módy a byl tak trochu výstřední. Při tanečních zábavách se oblékal do velmi netradičních modelů. To se doneslo až k samotnému papeži, který ho za to pokáral mimo jiné i za to, že nosí příliš krátké kabátce. Jako král měl samozřejmě ty nejlepší návrháře a krejčí. Ale on sám byl velmi zdatný v šití a vůbec v ručních pracích. Říká se, že jako bojovník a panovník musel mít především pevnou ruku a přesnou mušku, proto ruce často trénoval. Rád pletl, šil a vyšíval. Vlastnil celou sbírku šatů, které používal k nejrůznějším příležitostem.

ukázku dobové módy za dob Karla IV. a jeho nejkrásnějších oděvů zpracovalo muzeum J. A. Komenského v Uherském Brodě: 

Zvěřinec na dvoře Karla IV.

Před narozením Karla IV. Pražský hrad vyhořel a byl neobyvatelný. Tzn., že další známá sbírka zvířat na Pražském hradě – sbírka Karla IV. (1316 – 1378), musela být tímto panovníkem založena. Karel IV. choval hlavně lvy (vytvořil i zvláštní funkci Custos leonum – „levmistr“), ale měl i jiné šelmy, snad ptáky a velké hady (pravděpodobně krajty).

Běžný život na hradě, korunovace a hostiny

Šlechta byla v době Karla IV. v Čechách velmi sebevědomou skupinou, která si vždy pečlivě střežila svůj vliv, zvyky a tradice. A právě u ní Karel IV. narazil se zemským zákoníkem. Poté, co mu tento zákoník šlechta neschválila (jelikož by jeho vydáním omezil moc a pravomoci šlechty), byl nucen prohlásit, že text shořel. Karel IV. si v Čechách k sobě připoutal nový druh šlechty, která byla čistě ve službách panovníka a byla vůči němu v lenním vztahu. Zavedl na svém dvoře novou francouzskou módu, na kterou místní šlechta nebyla zvyklá. O jakousi propagaci této módy se zasloužila především jeho manželka Blanka z Valois. Z počátku měla obavy, jak lidé přijmou nejen ji, ale i celý její způsob života, na který byla z Francie zvyklá. Karel nechal odvézt její doprovod zpátky do Francie, což ho stálo 2000 hřiven stříbra a to nebylo na tehdejší dobu zrovna málo. Byl do Blanky velmi zamilovaný a udělal by pro ni cokoliv, aby se v nové a neznámé zemi cítila jako doma.

Karel poznal, že lze být šťastný také z lásky a že velký cit umí rozkoš z milování ještě zvýšit. Karel jí byl okouzlen a prováděl svou ženu místnostmi, které pro ni dal připravit. – Vykoupil jsem nábytek z pěti domů, abych nám zařídil palác, bude se ti tu líbit? – A jak bych nebyla spokojena, když jsi tu ty a jsme konečně spolu? Objímala ho a hledala něhu v jeho temně hnědých očích. – Ty jsi stvořena, aby tě každý zbožňoval. – Můj moudrý vladaři, usmívala se mu vstříc ústa krásné francouzky. – Já a moudrý“ Někdy nemohu starostí ani usnout… – Já tě uspím, miláčku…

Zdroj: František Kožík (Kronika života a vlády Karla IV. krále českého a císaře římského)

Lidé si ji oblíbili, zdravili ji, děti jí nosily květiny. Ale ona přece jen měla obavy z přijetí svého i Karlova.

 Mají tě rádi, vím to, těšilo to Karla – Ale bude čas odeslat francouzské dvořany. – Jsi si tím jist? Rozumíš už dobře Čechům? – Mám rád to jejich zanícení pro vlastní zem, přisvědčil. – Jak jsem se znovu přiučoval českému jazyku, jako bych přijímal taky jejich myšlení. – Ale s kým tu budu kromě tebe mluvit? – Naučíš se. Můžeš to pro mě udělat?

Zdroj: František Kožík (Kronika života a vlády Karla IV. krále českého a císaře římského)

Karel IV. do českého lidu vkládal velké naděje. Sám měl strach z toho, jak ho přijmou mezi sebe a hlavně jako svého panovníka, jelikož byl cizinec a jejich řeč se teprve učil. Ale tak moc chtěl, aby se situace v Čechách uklidnila.

  Jaký je ten tvůj český lid? Ve Francii se o věci církve starají jenom duchovní. – Zdejší lidé uvažují, usuzují… – Necháš je, aby se navzájem krvavili? – Chtěl bych, aby se smířili

Zdroj: František Kožík (Kronika života a vlády Karla IV. krále českého a císaře římského)

Karel IV. se vždy obklopoval lidmi, kterým věřil. Královský dvůr v té době tvořila velmi početná skupina lidí, mezi než patřila především královská rodina. Ta byla obklopena služebníky, kteří zajišťovali materiální potřeby. Mezi ně se patřili chůvy, vychovatelé, komorníci (sluhové)… Další početnou a neméně důležitou skupinu tvořili i lidé, kteří zajišťovali topivo, donášeli vodu, svíce, pracovali v kuchyni, stájích nebo drželi stráž.

O těchto lidech králi poddaných se moc zpráv nedochovalo. Více informací je dochováno o kněžích, kaplanech a lidí, kteří tvořili tu část duchovní, ale jsou známi například i někteří lékaři a rádci, pohybující se okolo Karla IV. Nejvíce zpráv se pak dochovalo o držitelích dvorských či zemských hodností. Byly to funkce jako například hofmistr, maršálek, komorník, stolník, číšník. V neposlední řadě tvořila velmi důležitou roli družina včetně služebnictva, která náležela Karlovým manželkám a vlastní služebnictvo mívaly i královské děti. Bušek z Velhartic byl osobním komorníkem Karla IV. a jeho mladší syn vykonával úřad mistra královské komory a poté maršálka královského dvora. Po otcově smrti v roce 1337 pak převzal roli Karlova rádce). Karlovým nejvyšším komorníkem byl Bohuslav ze Švamberka, vlastník hradu v Boru u Tachova (Tachov a jeho okolí měl Karel velmi rád). Toto město bylo dříve podřízeno hradu a Karel IV. mu v roce 1372 udělil samostatné obecné zřízení a městskou svobodu. Součástí dvoru byli i Karlovi ochránci a rádci. Po boku Karla IV. stáli oba bratři Rožmberkové (Petr a Vilém) a Zajíc z Valdeka (zachránil králi život).

Počet lidí, pohybujících se na královském dvoře, se samozřejmě zvyšoval se slavnostními událostmi. Jiné složení lidí měla skupina, která doprovázela krále a jeho rodinu na cestách. Záleželo hlavně na tom, jestli se jednalo o slavnostní cestu krále a císaře nebo soukromé cesty do ústraní nebo na utajená jednání.

Pracovní jednání a různé cesty do zahraničí podnikal král neustále, takže na jakýsi odpočinek a soukromý život neměl skoro vůbec čas. Ale i přesto se někdy naskytly dny, kdy chtěl být spíš sám, přemýšlet a modlit se nebo trávit čas s rodinou. Je bohužel smutným faktem, že se moc informací z jeho soukromého života a jeho chvil s rodinou v kronikách nedochovalo. Kronikáře vždy spíše zajímaly takové události jako hostiny, bitvy, statečné činy krále atd. Dokonce i sám Karel IV. ve svém životopise líčí prožité mládí velmi rychle a stroze a to za účelem zanechání informací pro nástupce.

Královny měly náplň dne v něčem možná lehčí, ale mnohdy to tak lehké nebylo. Ono soustředit se na to, že úlohou ženy v manželství bylo stát se především dobrou manželkou a matkou. Znamenalo to naplnit požadované vlastnosti dobrých a ctnostných žen. Musely se starat o rodinu, domácnost, porodit dědice a manžela ve všem podporovat, i když s ním třeba v mnohém nesouhlasily. V případě královny to ovšem platilo dvojnásob. Měla jako hlavní úkol především porodit králi mužského dědice trůnu. Čím více dětí porodila, tím byla větší šance, že se i v době velké úmrtnosti novorozeňat některé z dětí dožije dospělosti a dynastie tak bude pokračovat. Vedle toho dohlížela na družinu svých urozených panen a paní (fraucimor), sledovala práci chův a kojných a dvůr důstojně reprezentovala. Královny doprovázely své muže na cestách i ve vysokém stupni těhotenství. Družiny královen se věnovaly ručním pracím, což je jedna z mála informací všedního dne, která se nám zachovala z dobových kronik. Do politiky svého manžela se královny příliš nepletly, rozhodující slovo měl vždy muž.

Jak vypadala korunovace Karla IV., víme díky korunovačnímu řádu, který on sám nechal sepsat a do kterého zahrnul i starší přemyslovské zvyky. Korunovace začala podle tohoto řádu na Vyšehradě, kde se uchovávaly lýčené střevíce a mošna Přemysla Oráče. Odtud se panovník vydal v průvodu na Pražský hrad, kde se zúčastnil nešpor (součást denní modlitby) a poté odcházel do ložnice a usnul. Druhý den ráno za ním přišel pražský arcibiskup v doprovodu ostatních duchovních. Arcibiskup přinášel plenář (schránka na relikvie ve tvaru desky), meč sv. Václava, kadidelnici, svěcenou vodu a kříž. Králi s oblékáním pomáhal nejvyšší komorník království českého (tak je to uvedeno v řádu). Poté byl Karel IV. pokropen svěcenou vodou od arcibiskupa a odcházel s průvodem do chrámu. Před oltářem se položil tváří k zemi a naslouchal čtení z listu sv. Petra.

Vlastní korunovace se naplnila v průběhu mše, kdy byl panovník za doprovodu čtení z evangelia pomazán na hlavě, prsou, ramenech a pažích posvátným olejem. Toto pomazání mělo zároveň jako nižší kněžské svěcení. Následně mu byly předány královské insignie. Nakonec mu byla na hlavu vložena koruna a arcibiskup mu třikrát požehnal. Odvedl ho k trůnu a dal mu polibek míru za zpěvu liturgických písní. Pak přišlo na řadu posvěcení a korunování královny, které bylo kratší. Panovnice měla rozpuštěné vlasy a na úvod rovněž ležela před oltářem. Po modlitbách byla pomazána a korunována. K trůnu ji doprovodila abatyše od kláštera sv. Jiří na Pražském hradě.

Rekonstrukce korunovace: 4. 9. 2016 se pokusili historici Univerzity Karlovy, spolek Doba Karlova a Akademie věd ČR slavnostní událost věrně zrekonstruovat. Posuďte sami, jak se jim jejich záměr vydařil: 

Oslavy korunovace byly veliké i v kruhu poddaných. Vypráví se, že na tržišti sv. Havla byl postaven honosně vyzdobený dům, kde byl každý u stolu obsloužen, co hrdlo ráčilo a čeští páni podle svých hodností nebo zastávajících úřadů obsluhovali nového krále. Patrně šlo o komorníky, číšníky, stolníky či maršálky. Ulicemi se rozezněly trubky a další a spousta jiných hudebních nástrojů a propuklo všeobecné veselí. Ze starší doby za vlády Václava II. (Karlův dědeček) při korunovačních oslavách se na Havelské tržiště přivádělo potrubím víno a některé ulice byly osvětlovány loučemi. Ovšem kratochvíle a pobyt různých druhů lidí v Praze, jako byli například učenci, sebou nesl i určitá pravidla. Tito lidé museli platit vysoké náklady, hlavně když pobývali v blízkosti dvora nebo cestovali s panovníkem. Museli platit výdaje za oděv, koně, různé dary a cestovné.

A co se podávalo v krčmách v dobách Karla IV.? Tak samozřejmě to bylo maso, nejčastěji drůbež a vepřové. Maso se při panských hostinách kladlo na stůl na tzv. víru, což byla kovová nádoba, pod níž bylo například žhavé uhlí či horká voda a maso tak rychle nevychladlo (ikdyž některé prameny uvádějí tento vynález až od 16. století). K masu se podávaly chleby různých druhů nebo chlebové placky a sladké placky, které připravovali mistři caletníci. Podávaly se i různé druhy sýra či tvaroh a zapíjelo se pivem (na hostině Karla IV. však najdeme spíše víno). Pivo se tehdy vařilo hlavně z pšenice (světlé) a z ječmene (tmavé) a hlavně se zapíjelo medovinou, která byla hojně rozšířená a oblíbená. Vařila se též pivní polévka a časté byly různé kaše sladké i slané. Sladké se dochucovaly především ovocem a medem. Ze 14. století se dochoval recept na slepičí vývar se šalvějí. Šalvěj v tomto případě měla úlohu dochucení na konci vaření asi jako u nás petrželka.  

Královskou důstojnost zdobí, když ji poslouchá lid jí podřízený. A stejně tak ji zdobí, když se král stará více o to, jak se mají lidé, než jak se má on sám, protože král je spjat s lidmi, jako je duše spjata s tělem.

Karel IV.

Kuchyně za časů Karla IV.

I v době vlády otce vlasti Karla IV. měli lidé své stravovací návyky, stejně jako císař a král. Navzdory teorii, že středověká kuchyně byla chudá a ne příliš chutná, se už za dob Karla IV. vyvíjela gastronomie, i když začátky nebyly příliš snadné.

Ve středověku se střídalo období hladu s obdobím hojnosti. Docházelo k tomu především vlivem klimatických změn, ale dá se říci, že ve 14. století byl hladomor všude přítomný víc než kdy dříve. Hojnost potravy a především její kvalitu ovlivňovalo střídání ročních období, četnost zvěře v královských lesích a především úroda na polích. Na té byli lidé velmi závislý, pokud nebylo obilí, byl hlad. Ale na počátku zimy se to zase v dobré obrátilo. Bylo po sklizni, sýpky se naplnily a zabíjel se též mladý dobytek, takže i masa bylo dost na celou zimu. Díky neustálému pocitu hladu jedli lidé velmi rádi a dokud měli možnost, přejídali se. V období středověku byl pro obyčejného člověka pocit štěstí v tom, že má plné břicho.

Naproti tomu však církev hlásala půst. Chtěli tak donutit chudé lidi, aby jedli méně a dělali si zásoby na horší časy. Ale přes veškerou snahu se nepodařilo církvi půst prosadit. Takový přísný půst dodržovala jen malá část lidí, byli to především řeholníci a sem tam nějaký představitel šlechty.

Církev prosazovala půst hlavně z toho důvodu, že dle ní přinášel duchovní požitek. Lidé byli nuceni se zřeknout masa a mléčných tuků, nesměli se přejídat a též smilnit. To vše jim mělo dopomoci ke spáse duše. Během dnů půstu volili strávníci raději lehčí jídla, například ryby. Církev povolila jíst maso jen v neděli, v úterý a ve čtvrtek. Tyto zvyky se ale v různých částech tehdejší středověké Evropy lišily. Například ve Francii v době Marie z Anjou se postili během velikonočního půstu a po zbytek roku pak už jen v pátek. Jinde se zase arcibiskup postil dva dny v každém týdnu. Ale přeci jen se našli rebelové, kteří půst odmítali. Koncem 14. století se ten, kdo se nechtěl vzdát během velikonočního půstu výrobků z mléka a másla, byl nucen zaplatit tzv. velikonoční odvody. Říká se, že za tyto vybrané peníze byla pak postavena vysoká věž katedrály v Rouen (kde byla mimochodem vězněna Johanka z Arku). Věži se od té doby říká „Máslová věž“. 

Jídelníček ve středověku ovlivnilo mnoho myslitelů a jejich teorií o fungování lidského těla a hlavně zažívání. Jednou z takových teorií byla tzv. teorie tělesných šťáv. Lidé se domnívali, že vesmír tvoří 4 elementy, z nich každý má svou vlastní nezaměnitelnou charakteristiku. Lidské tělo a jeho samotná existence pak měla záviset na čtyřech tělesných šťávách, což byla žluč, dále hlen, černá žluč a krev. Příliš velké holdování jídlu mohlo způsobit nerovnováhu mezi těmito šťávami. Kuchaři té doby tvrdili, že existuje 8 chutí – sladká, mastná, hořká, slaná, ostrá, hrubá, slaná jako moře a kyselá jako ocet. Těchto osm chutí tvořilo základ středověkých receptů a jejich dochucování.

S ohledem na tělesné šťávy a jejich vyrovnanosti v těle nebylo například vhodné kombinovat dvě potraviny s totožnou přirozeností. Například ryba se třeba neměla zapíjet mlékem, protože obě potraviny jsou totiž studené a vlhké. Naopak bylo doporučováno rybu hojně okořenit, „horké“ a „teplé“ koření mělo zamezit neblahému vlivu „studené“ a „vlhké“ ryby na lidský organismus. Za horké se v té době považovalo koření, cibule a česnek, studené byly naopak okurky a salát. Melouny a dýně byly vlhké. Už ve středověku se chladnost salátu zmírňovala octem, což se zachovalo do dnešní doby. Přední odborníci tvrdí, že důležité nebylo jen to, jestli je jídlo vlhké, horké či suché nebo studené,  ale i vlastní charakteristika pokrmu. Už ve 12. století slavná Hildegarda z Bingenu varovala strávníky, že pokud budou konzumovat oslí maso, zhloupnou. Při sestavování vhodného jídelníčku se přihlíželo také k typu člověka podle psychologického profilu, věku či pohlaví. Jiné jídlo se hodilo pro sangvinika, jiné pro melancholika, stařec měl jíst něco jiného než jinoch, strava ženy se měla lišit od stravy muže. Cholerik se měl vyhýbat ostře kořeněným jídlům, protože koření je horké a suché. Navíc pokrmy, které se měly servírovat v zimě, nebyly příliš vhodné pro teplejší část roku (i dnes se například říká, že v zimě bychom měli konzumovat především pečenou kořenovou zeleninu a v létě čerstvé saláty). Na tehdejší dobu je velmi pokrokový názor, že člověk, který těžce pracoval, mohl jíst těžší a vydatnější jídla než člověk, který se tolik fyzicky nenamáhal, aniž by se prohřešil proti zásadám správné výživy podle tělesných šťáv. Tento názor je velmi podobný dnešním nutričním tabulkám u výživových poradců. K vhodným jídlům patřilo maso mláďat a ptáků. Osobní lékař Karla IV.  Havel ze Strahova doporučoval maso jehňat, kůzlat, sajících telat a vykastrovaných zvířat, dále slepice, kapouny, křepelky, koro­pt­ve, bažanty, všechny ptáky, ryby, čerstvá vejce, čerstvý dobře upečený chléb, olej a vonná vína. Naproti tomu osobní lékař synů Karla IV. Albík z Uničova uznával jako zdravější jídlo libové maso a čerstvou zeleninu, k pití je nejvhodnější kvalitní, nepříliš silné bílé víno zředěné vodou nebo slabší víno. Pavel Žídek (lékař Jiřího z Poděbrad) doporučuje přesvědčit se před porážkou dobytčete, zda je zdravé. Mezi potraviny považované za zdravé patřily zejména ty, které konzumovaly hlavně vyšší vrstvy středověké společnosti. Drůbež, maso mláďat a ovoce jedla především šlechta. Havel ze Strahova pokládal za vysloveně nezdravé maso ze starých volů, lišek a medvědů, dále houby, různé boby a ryby v kombinaci s mlékem. Albík zase doporučoval jíst všechny potraviny čerstvé a vyhnout se příliš solenému a uzenému masu, tučným pokrmům, mléku, měkkému sýru, houbám, staré nakládané zelenině. Na prospěšné účinky zeleniny na lidský organismus moc tehdejší lékaři nevěřili. Pokud jí tehdy chtěl někdo vůbec jíst, tak pouze v létě a před jídlem. Ovoce na tom bylo lépe. Čím výš od země rostlo, tím kvalitnější a zdravější bylo, zřejmě mělo přebírat vlastnosti vzduchu (vlhkost a horkost). To byly kvality důležité pro lidský život, které se v jeho průběhu postupně spotřebovávaly. Na tuto prapodivnou teorii doplatily především jahody, melouny a veškerá tykvovitá zelenina, rostly moc blízko u země, takže byly stejně jako ona vlhké a studené. Lékaři proto od jejich konzumace spíš odrazovali. Ale dýni vzali na milost, ta se mohla využít k vyvážení vlastností příliš ostrých pokrmů, které jsou tím pádem příliš suché a horké. Kromě požadavku vyváženosti kvality pokrmů kladli tehdejší lékaři velký důraz i na střídmost. Už Karel IV. byl kárán od svého dvorního lékaře, aby jedl střídmě a zdravě, ale Karel miloval sladké a občas prostě zhřešil. Ani s pitím to nebylo tak jednoznačné. Určitá střídmost byla také doporučována. Podle Albíka zdravý člověk má pít pouze tehdy, když už cítí opravdu žízeň. Dvorní lékař Karla IV. se domníval, že zdrženlivost v jídle a pití je lepší než všichni lékaři a upozorňoval, že hostiny zabíjejí častěji než meče. Lékař se zřejmě snažil říct, že lidé nežijí proto, aby jedli, ale jedí proto, aby žili. Ke střídmosti nabádal i Pavel Žídek, doporučoval lehké večeři. Množství jídla má být tak velké, aby je mohlo tělo lehce trávit. Pokud bude jídla více a tělo ho nezvládne zpracovat, hrozí pacientovi onemocnění. Lékaři si ale byli vědomi toho, že vhodné množství jídla je pro každého jedince individuální. Být lékařem na dvoře Karla IV. bylo to nejvyšší vyznamenání v kariéře a každý jedinec si této funkce vážil. Snažil se svému pánu pomoci udílením rad, kterak se nepřejídati a jísti střídmě. Tvrdil například, že pokud je člověku po jídle nevolno, škytá nebo zleniví, znamená to, jak tvrdí Albík, že se přejedl, když je mu po jídle lehko, jedl s mírou. Přejídání však neškodilo jen tělu, ale i duši, obžerství totiž patřilo mezi sedm smrtelných hříchů. Navíc hltání nebo dokonce přecpávání úst jídlem bylo již tehdy společensky velmi nevhodné. Na konci 15. století vytýkal Němec Johannes Butzbach českým sedlákům, že i na ulici zatnou zuby do calty (koláč, placka) a mluví a žvýkají a od úst jim při mluvení odskakují drobky.

A kolikrát denně se v té době vlastně mělo jíst? Albík tvrdil, že je lepší najíst se dvakrát za den méně než jednou hodně. Havel odporoval s tím, že někteří lidé jsou zvyklí jíst čtyřikrát denně, ale kupodivu jsou zdraví. Otázkou zůstává, do jaké míry mocní panovníci poslouchali své lékaře a nakolik se jejich radami byli ochotní řídit. Středověcí lékaři věděli, že každý panovník má svou hlavu a co si budeme povídat, pokud na to měl, dobře se najedl a napil. Byla to i jakási ukázka prestiže a bohatství panovníka. Občas, když chtěli lékaři svého urozeného pacienta přimět k poslušnosti, začali mu vyhrožovat. Například Václava IV. pokáral jeho lékař Albík takto:

Račte si to uvědomit, že nebudete-li uzdraven, je to tím, že jste nedodržoval náležitou životosprávu, a tak jste neodstranil příčinu své choroby.

Středověcí lékaři se ale nezmiňují o tom, jaký vliv má daná potravina na tloušťku či štíhlost, takže i přesto, že panovníci jedli podle předpisu lékaře, přesto trpěli často nadváhou (Jiří z Poděbrad). Zajímavé zmínky o tom, jak Čechy vnímali zahraniční návštěvníci země, nám zanechal již zmíněný Johannes Butzbach. Češi jsou podle něj od přirozenosti hřmotní a jedí hodně:

 I sprostní lidé tu mívají k obědu nebo k večeři zřídkakdy méně než čtyři chody; letního času k tomu ráno snídají knedlíky s vejci, osmaženými na másle, a sýr, mezi obědem a večeří pak svačí sýr s chlebem a mlékem.

Tento způsob stravování se projevil i na fyzické kondici.  Velmi oblíbené byly silně kořeněné pokrmy, kvůli nimž prý vzniklo běžně užívané rčení, že v Čechách jediný vepř za rok spotřebuje víc šafránu než člověk za celý život. Ale půsty se dodržovaly velmi úzkostlivě. Tvrdilo se, že Čech se v té době spíš odvážil ukrást ze stáje koně než by si dal v pátek vejce (tehdy se během přísného půstu nesměla jíst vejce a ani mléčné výrobky). Na první pohled by se mohlo zdát, že naši předci byli zbožní, ale toto tvrzení moc nejde dohromady s tím, že naše země byla nazývána kacířskou, tudíž i tak striktní půsty se mnohdy porušovaly. Většinou se ale lidé neobávali toho, že budou tlustí, ale spíš že zemřou hlady. Problém obezity byl spojován spíše s vyšší společenskou vrstvou a slovo „hubený“ znamenalo, že člověk nemá na jídlo a je chudý. Zvláštní je, že tlustí byli i mniši a to navzdory tomu, že obžerství bylo hříchem.

                        Nevěř tomu, kdo tvrdí, že zná pravdu a přitom dělá její opak.

Karel IV.

Tehdejšímu jídelníčku vévodil především chléb. Bez něj se v té době nikdo neobešel. A miloval ho i Karel IV. Sám byl silně křesťansky založený, tudíž jedl chléb bílý, kterému se říkalo  Manchet (z francouzského slova manchette – speciální šermířská rukavice). Tento chléb byl tak malinký, že se vešel do dlaně nebo do rukavice. Dělníci naproti tomu jedli bochníky větší. Bochníky, které dostávala na stůl šlechta a církev, měly v kůrce vytlačený kříž a těmto chlebům se říkávalo Pandemains (z latinského panis domini – svatý chléb nebo chléb Páně). A díky tomuto svatému chlebu má i dnešní hostie při mši bílou barvu.

Zvěřina byla také stálou součástí jídelníčku, ale u vyšších vrstev. Karel IV. měl lov velmi rád a na zvěřině se pochutnával. Vyrážel dost často se svou družinou do okolí Pražského hradu nebo do lesů v okolí Berouna, kde se nachází Karlštejn. Zvěř se po ulovení naporcovala, nasolila a umístila se do loveckých spižíren nebo do sudů, které pak putovaly konkrétním lovcům. Ale velmi hojně se v kuchyni za dob Karla IV. využívalo ptactva a drůbeže. Kromě slepic, kapounů a tolik oblíbených křepelek se tu chovali dokonce i pávi.

Karel IV. byl v mládí vychováván na francouzském dvoře, který patřil k nejluxusnějším v Evropě. Sám Karel také dost cestoval. Mnoho charakteristických znaků francouzské kuchyně se za jeho vlády přeneslo i do Čech. Jeho nejoblíbenějším pokrmem byla hustá polévka s masem, nazývaná Brouet, dále pak ragú z dušeného masa (Mortes) a masové kroketky (Rissoles) z namletého nebo sekaného masa připravované i z kaprů. Karel velmi miloval ryby a především štiku s mandlovou nádivkou. Pochutnával si též na veverkách, které se očistily, uvařily v hovězím vývaru a pak se už jen vkládaly do omáčky. Za postní jídlo se kromě ryb považovali i bobři. Bobr byl totiž ve středověku označován jako vodní živočich. Největší pochoutkou z bobra byl ocas. Zdrojem informací o vysoké gastronomii ve světě byl pro Karla i pobyt v Itálii. Nechal se inspirovat hlavně sladkostmi. Často o jídle a jiných příjemných věcech s tím spojených diskutoval s italským básníkem Petrarcou, který byl jeho blízkým přítelem. Díky Karlovu vlivu se na český královský dvůr dostávaly především pochoutky středověké kuchyně stále častěji. Nesmíme opomenout fakt, že Karel IV. byl také burgundským králem, tím pádem se k nám díky němu dostala i vinná réva, kterou zde poručil vysadit a tím tak založil tradici proslulého českého vinařství. Víno však nebylo francouzské, ale rakouské, jelikož se lépe hodilo do českých klimatických podmínek. Jak je známo, se svým věrným rádcem Buškem z Velhartic toto víno pak velmi rád popíjel.

 

Ve škole nás učili, že při stavbě Karlova mostu se do malty přidávala vejce. Byla to pravda. Stavitel Karlova mostu nechal na příkaz Karla IV. svážet ze všech měst a vesniček syrová vejce, těmi pak rozdělával vápno. Říká se, že obyvatelé Velvar měli takový strach o své zásoby vajec, že je všechna vařili natvrdo. Do malty se přidávalo také mléko, aby byla co nejpevnější. Měšťané z Unhoště posílali do Prahy čerstvě nadojené mléko. Ale vozkové na tom chtěli vydělat něco pro sebe, tak mléko cestou prodávali a ředili vodou. Jakmile to zjistil stavitel Karlova mostu, nelenil a oznámil to králi. Ten obyvatelům Unhoště rázně domluvil a oni slíbili, že celou věc napraví. Mléko pak stloukali do másla, tvarohů a sýrů, aby se náklad dal lépe spočítat a už nedošlo k žádnému okrádání. Takové mléko se však už nedalo na stavbu použít a měšťané byli spíše jen pro smích. Ale všichni se jim nesmáli, například dělníci na stavbě jim byli vděčni, neboť díky jejich hlouposti oni měli zajištěnou svačinu. 

Karel IV. trávil většinu času na hradě Karlštejně, který tolik zbožňoval (v roce 2015 byla během průzkumů na Karlštejně objevena podzemní chodba, spojující hradní kuchyni s purkrabstvím). Během pobytu jedl král jelita dovážená z Berouna. Ta měl velmi rád. Neodolal ani srnčímu, zajíci, velmi dobře a silně uzenému kanci, divokým kachnám a koroptvím na jalovci. Na jaře dával přednost mladému hovězímu. V létě zase upřednostňoval slepice, husy a kachny. Jídlo měl rád opepřené a obarvené šafránem. Chléb si mazal máslem vrstvou vysokou jako článek prstu. Velmi miloval kořeněná jídla, i když mu to jeho dvorní lékař nedoporučoval s ohledem na možnou otravu. Tehdy se hůře rozeznávalo, zda není jídlo zkažené, jelikož bylo silně kořeněné. Středověká kuchyně byla charakteristická přidáváním koření v hojném množství. Jedině podle toho se poznalo, je-li panovník bohatý. Koření se tehdy používalo v 70 procentech všech jídel. Například taková pečená mihule byla hodně kořeněná. Použité koření: jedna libra (450 gramů) bílého zázvoru, dvě libry skořice (900 gramů) a dále rajská zrna aframum, pepř, hřebíček a další koření. Mezi koření se tehdy běžně počítaly třeba i ořechy, mandle, fíky, datle a mnoho jiných druhů ovoce. Koření se ve středověké kuchyni používalo za účelem změny charakteru pokrmu s ohledem na tělesné šťávy, změnit příchuť jídla, dodat jídlu barvu a především ukázat majetnost majitele panství. Lidé z nižších společenských vrstev neměli k tak drahému koření přístup, proto koření používali méně a spíše rádi přijímali dochucovadla, která se dala vypěstovat v okolí (hořčičné semínko, planá jablka a šafrán). Na císařský stůl se dostávaly také pokrmy z Lucemburska, Francie, Německa, Čech, Polska a Uher. Na to měly vliv především všechny čtyři manželky Karla IV. – Blanka z Valois, Anna Falcká (pro zajímavost – po její smrti nechal Karel IV. všechny její portréty zničit, což mohlo značit, že k ní nechoval tak vřelý vztah), Anna Svídnická a Eliška Pomořanská. Důležitou součástí císařského dvora byly slavnostní hostiny. Pověst panovníka záležela především na tom, jak jsou hostiny okázalé, kolik je stolovníků, jak dlouho hostiny trvají, pak také na množství, kvalitě a rozmanitosti jídla. Pokud by se ukázalo, že král na něčem byť jen malinko šetřil, okamžitě se mohl dostat do pomlouvačných řečí. Součástí slavnostní tabule byl tzv. Nef, což byla velká slánka ze zlata, která se dávala na stůl a byla k dispozici všem. Sůl se nabírala špičkou nože. Hostin se účastnilo velmi mnoho lidí, tudíž měli opravdu veřejný ráz, nikoliv soukromý. Z toho důvodu nemohli všichni sedět v paláci, jednoduše by se nevešli. Tak se na náměstí postavily dřevěné přístřešky. Jídla bylo opravdu hodně, dostalo se na všechny a ještě zbylo na přihlížející chudinu. Při hostinách pro obveselování hostů hrála hudba, šaškové šprýmovali a také zde byli k vidění kejklíři a potulní herci. Co se týče hudby, většinu stolovníků překvapilo, kolik hudebních nástrojů se na jedné hostině sešlo.

Mezi významné hostiny patřily ty korunovační. I když korunovace byla velká ceremoniální záležitost, hostina samotná pak měla nejlidovější charakter ze všech hostin pořádaných za Karla IV.

Za velmi důležité se před jídlem za dob Karla IV. považovalo mytí rukou. Mělo to i symbolický charakter, který byl odvozen z křesťanské tradice, spojované s poslední večeří Páně. Před každým jídlem se ještě všichni společně pomodlili. V té době to bylo velmi obvyklé a sám Karel IV. byl velmi zbožný. Jedlo se především rukama, pokud byl host bohatší, uchopil sousto mezi palec, ukazováček a prostředníček a vložil ho do úst. Mezi prostým lidem se to dodržovalo jen zřídka. Karel IV. jedl dřevěnou lžící, ale v některých situacích i rukama (zejména drůbež a ryby). V lepší společnosti byly nezbytnou součástí stolování také ubrousky. Pokud nebyl ubrousek k dispozici, považovalo se tehdy za zdvořilé, pokud se stolovník utřel do okraje ubrusu nebo do lemu svého oblečení, ale při slavnostní hostině, které byl král přítomen, se ruce umývaly v misce s vodou a následně se utíraly do látkového ubrousku. Každý stolovník měl také svou vlastní lžíci, kterou si vždy nosil s sebou. Ve 14. století měli stolovníci na stole před sebou vlastní talíř nebo misku a každý host se obsloužil sám. K přípitku se používala velká číše, která kolovala kolem stolu. Z toho důvodu jsou gotické nádoby mimořádně velké, mnohé mají obsah větší než jeden litr. Jako první připil hostitel a pak podal číši tomu z hostů, kterého považoval za nejváženějšího.  Karel IV. byl velkým znalcem piva, medoviny, moštu a vína. Medovina však v jeho době byla na ústupu a pivo nepil. Nejradši měl víno, především francouzské, nejspíše Rulandské modré. 

Jak vypadal jídelníček Karla IV.? Je známo, že Karel IV. jakožto král jedl úplně jinak, než měšťané či lidé na vesnici. Skladba jídel za celý den odpovídala jeho postavení, ale též jeho přáním a v neposlední řadě i dietním předpisům jeho dvorních lékařů (i když je v některých případech moc nerespektoval). Na svých cestách se setkával nejčastěji s německou kuchyní, ze které vychází i tradiční česká, založená zejména na užívání sádla jakožto nejrozšířenějšího tuku. Dále italská kuchyně a francouzská byly zdrojem inspirace pro jeho dvorní kuchaře. 

Vraťme se ale k té české kuchyni. Již v té době byla založena jednak na hojném využití sádla (jak jsem již výše zmínila), ale také na pivu jako hlavním nápoji a červeném mase (nejčastěji hovězí či vepřové se zelím jako přílohou). Zdá se, že tradiční české jídlo „vepřo knedlo zelo“ má u nás velmi starou a hluboko zakořeněnou tradici. Červeného masa se v období Karla IV. v Čechách spotřebovalo mezi 80 – 120 kg na osobu ročně, zatímco v Itálii a ve Francii mezi 30 – 40 kg ročně. 

Sice neznáme jídelníček z období, kdy byl Karel mimo protokol a tudíž neměl jídlo předepsané a mohl si vybrat dle své chuti, ale zachoval se nám jídelníček z jeho pobytu ve Francii ze 6. ledna roku 1378 (tedy na sklonku jeho života). Ten dokládá, že se tehdy jeho strýc Karel V. chtěl blýsknout před družinou Karla IV. a připravil mu velmi bohatou hostinu o několika chodech. Byla podávána pórková polévka, hrachová kaše, dále hovězí a skopové maso, husy, ragú z ústřic, kapouni a ragú z pernaté zvěře. To vše tvořilo první chod. Ve druhém chodu byli pečení cejni, lososi, další mořské ryby a pečivo. Tento druhý chod byl takovým odlehčením po těžkém hovězím a skopovém masu. Třetí chod se skládal z pečených králíků, sladkých koláčů se šodó, mandlového mléka, nadívané skopové plece, parmských koláčů a z dezertu (slazené cukroví, hrušky, jablka a ořechy). 

Je nutné zmínit, že v době Karla IV. bylo jídlo sestavováno podle určitých pravidel. Co bylo blíže bohu, tedy rostlo nad zemí, bylo považováno za zdravější a kvalitnější a co rostlo naopak pod zemí, bylo považováno za nehodnotné, jelikož to bylo blízko peklu. Tím pádem se na královský stůl nedostala ani kořenová zelenina, jelikož nebyla tak hodnotná. Totéž se týkalo ptactva. Drobné ptactvo, jako například vlaštovky, bylo považováno za velmi hodnotnou delikatesu, méně už třeba husa či kachna. Ryby byly hodnotnější než korýši, jelikož plavou. 

Francouzská kuchyně v době Karla IV. byla spíše kyselejší než například česká či německá a podobala se spíše dnešní asijské kuchyni než dnešní moderní francouzské. 

Co se týče vína, které obsahoval tehdejší jídelníček z roku 1378, převažovalo víno především francouzské. Byla to silnější a sladší vína, dovážená i z Řecka. Nicméně v tehdejší francouzské kuchyni převažovala spíše vína suchá a to hlavně z toho důvodu, že byla považována za vína Bohu milejší, jelikož jsou méně sladká a tudíž méně hříšná…

Je to už přes 600 let, co Karel IV. zemřel, ale jeho vliv na českou gastronomii je patrný dodnes. V České republice je velmi mnoho restaurací, které hrdě nesou jeho jméno. Karlovy Vary (které také založil) jsou místem vrcholové gastronomie u nás.

Recept z doby Karla IV. :

Kuře pečené s medem

Uvař kuře, usuš ho a udělej na něm četné zářezy, naplň zářezy medem smíchaným s troškou ovocného vína nebo moštu, naplň tím ty zářezy a nech dobře nasáknout. Potom kuře opeč na rožni a podávej.

Karel jako vzdělanec a pragmatik

Karel byl na svou dobu velmi vzdělaný člověk. Jako vůbec první český panovník uměl číst a psát. Oproti jeho vrstevníkům ve Francii – kde byl na vychování – si například latinské spisy sám překládal. Jeden spis byl schopný přeložit z latiny do francouzštiny, a protože spousta lidí u dvora třeba francouzsky neuměla, tak jim to ještě přeložil do němčiny. A překládal to vlastně tzv. „z voleje“, tudíž neměl to předem připravené jako někteří jeho francouzští přátelé. A toho byl schopný i v pokročilém věku pár měsíců před svou smrtí. Naopak třeba jeho strýc francouzský král Karel V., po kterém je náš Otec vlasti pojmenován, si na překlad latinských spisů najímal lidi. Náš král a římský císař samozřejmě nemohl všechny své povinnosti zvládat úplně sám, i když toho zvládl opravdu hodně. Proto se obklopoval velmi vzdělanými lidmi, kteří mu v jeho vladařských povinnostech pomáhali. On měl výběr lidí opravdu talent a je vidět, že se to českému království vyplatilo. On sám byl vždycky tzv. „hozen do vody“ a musel se naučit s tou danou situací vypořádat tak, aby to co nejvíce prospělo království. A to se mu dařilo velmi dobře. Za jeho vlády království vzkvétalo jako naposled za vlády Přemysla Otakara II. a dá se říci, že dokonce ještě mnohem více. Je pravda, že občas se svým nadáním a někdy i svým pochmurným dětstvím i trochu chlubil a možná i trochu přeháněl. Třeba ve svém životopise píše o tom, jak byl uvězněn v tmavé kobce a popisuje své pocity. Ale v té době mu byly tři roky. Tříleté dítě si pamatuje jen útržky věcí a nedá si to ještě do souvislostí. Tudíž on byl i dobrý vypravěč a chtěl zaujmout svou vlastní osobou a pohnutým osudem, což se mu podařilo. V té době existovala kronikářská cenzura. Karel IV. byl znám tím, že pro něj pracovali dva kronikáři za žold a tím pádem měl úplnou kontrolu nad tím, co do kroniky o něm napíší. On sám byl velmi literárně a mediálně zdatný, takže se dá říct, že svou osobu a skutky možná až trochu okatě přikrášlil. Dokonce jeho vlastní životopis Vita Caroli je napsán tak, jak on chtěl, abychom ho vnímali. Ale jeho zřejmě prvotní záměr byl samozřejmě po sobě zanechat co nejvíce písemných pramenů a informací pro budoucí generace.

V královské škole ve Francii bylo spolu s ním ještě asi dalších deset žáků. Učili se ideálům rytířství, chování vůči dospělým, chování na královském dvoře. Zajímavé je, že se jim ve škole třikrát za rok měnili podmínky. Celá třída se předělala, vyměnili se jim úbory, a to nejen žákům, ale i jejich služebnictvu. Sám Karel měl sedmičlenný doprovod. Tři z nich byli panoši, kteří se učili zacházet se zbraní, a k nim měl ještě další čtyři služebníky pro vlastní potřebu. O jeho výchovu dbali také dvorští kaplané. Karel byl velice nadaný žák, který se velmi rychle učil jazyky. Ale navzdory všeobecnému mínění nestudoval na pařížské Sorboně, i když byl ve Francii vychováván a vzděláván. Návod na to, jak vládnout získával postupně ještě v době, kdy nebyl králem. O tyto záležitosti měl velký zájem a chtěl se učit. Podle svého otce Jana Lucemburského Karlův zájem byl až možná přehnaný, ale jak se ukázalo časem, vyplatil se.

Jak dobře je lidu, jehož král dokáže věci jasně posoudit, umí se rozhodnout a zná, co má znát. A jak špatně je lidu, když králi něco z toho chybí.

Karel IV.

Karel IV. jako mystik a vizionář

Karlštejn byl jakýmsi středem říše. Podle historiků však nebyl postaven v v červnu roku 1348, jak jsme se učili ve škole.  Je pravda, že základní kámen hradu byl položen v tomto roce, ale samotný hrad se stavěl téměř 20 let. Již v červnu 1348 byly založeny karlštejnské vinice pod hradem Karlštejnem a v kronikách  se v píše, že se nacházely u rozestavěného hradu Karlštejna. Z toho tedy vyplývá, že stavba započala ještě před červnem roku 1348. Stavba a výzdoba hradu byla dokončena vysvěcením kaple sv. Kříže v roce 1367.

Na hradě v kapli sv. Kříže dal Karel IV. zhotovit nebeský Jeruzalém (Zjevení sv. Jana, kdy z nebe sestupuje zlaté město založené na drahých kamenech, má 12 bran a každé 3 brány jsou otočené na 1 světovou stranu a na těchto branách jsou jména apoštolů. A podle té vize celé lidstvo bude soustředěno v tomto nebeském Jeruzalémě, kde budou všichni očištěni od hříchů a špatných věcí a bude jim vládnout jediný panovník). Karel IV. věřil, že právě on je ten vyvolený panovník. Věřil, že je mesiáš, který dovede lidi ke spáse a k blahobytu. Bible a její výklad byli pro Karla IV. hlavní náplní života a nejen pro něj, vlastně pro všechny v té době. A co Karla k tomuto záměru vedlo? Karlova babička a matka Jana Lucemburského, brabantská hraběnka, byla uznanou přímou pokrevní příbuznou Krista. Takových rodů v té době bylo docela dost a vědělo se o nich veřejně. Stejně tak tomu bylo v případě matky Karla IV. Elišky Přemyslovny, ona i celý její rod byli taktéž uznáni jako pokrevní příbuzní Ježíše Krista. Takže Karel byl s Ježíšem spjatý pokrevně z obou větví rodiny a tím pádem byl jakýmsi jeho přímým zástupcem a cítil zodpovědnost za šíření jeho myšlenek v celé tehdy křesťanské Evropě a sjednotit ji. To je důvod, proč sám sebe bral jako Mesiáše nebo spasitele lidstva. Zapracoval na tom i jeho otec, který o pokrevní příbuznosti rodu s Kristem věděl a proto malého Karla nechal převézt do Francie, kde mu bylo všechno vysvětleno a tam se také Karel seznámil s tajemstvím Svatého Grálu a dostal se i ke kopí osudu, které dávalo jeho majiteli nesmírnou moc. Toto kopí nebylo sice originální kopí, kterým byl probodnut Ježíš, ale jeho kopie, kterou vlastnil Karel Veliký, první císař římské říše. Kopí osudu a další věci z římského pokladu nechal po smrti Ludvíka Bavora za přispění Ludvíkových potomků převézt do Čech, aby se nedostaly do nepravých rukou. Do té doby to nebylo možné, protože tehdejší římský císař Ludvík Bavor je nechtěl vydat. V té době se věřilo, že když se takovéto liturgické a magické předměty darují, mají svou energii a předávají ji svému novému majiteli. Traduje se dokonce, že Karel IV. poté, co převezl do Prahy římský poklad včetně Svatého Grálu, dal uspořádat obřad nesení Svatého Grálu na Karlštejně, o kterém se do dnešní doby moc neví. Provozoval tyto tajné obřady v duchu křesťanské duchovní tradice.

Tyto dnes již legendární předměty z římské říše Karla IV. natolik duchovně ovlivnily, že když mu byly předány české korunovační klenoty, nechal je převézt do Prahy. On je bral jako takový český poklad, stejné duchovní hodnoty, jako byl ten římský. O svatém Václavu a jeho koruně se ví, že byla součástí duchovní pozůstalosti a že Václav byl dědicem Svatého Grálu, který byl spojen s krví Krista. Opět tam byla pro Karla IV. symbolika a proto si na českých korunovačních klenotech tak zakládal. Karlštejn byl postaven proto, aby zde mohly být uloženy nejcennější relikvie svaté říše římské. V samotné Praze už takovým místem byla katedrála sv. Víta, kde byly uloženy korunovační klenoty a Karel IV. chtěl vybudovat takové místo jinde a při nejmenším stejně významné, ale v Praze už to nebylo možné. Češi v té době byli moc žárliví a ještě mu natolik nevěřili, takže nechtěl riskovat zbytečnou provokaci. Trezor, ve kterém byly uloženy poklady říše římské, se nápadně podobal kapli sv. Kříže, proto ta symbolika ve zvolení Karlštejna jako místa pro uložení českých korunovačních klenotů.

Pro Karla IV. měla samotná svatováclavská koruna jako část korunovačních klenotů velký význam. 6. května 1346 vystavil v Avignonu papež Kliment VI. na žádost markraběte Karla ochrannou bulu Svatováclavské koruně – Satis Preciosum Regium Diadema, což byla první zmínka o tomto korunovačním klenotu. Tato bula zakazovala korunu prodat, ukrást nebo s ní nakládat nedůstojným a neuctivým způsobem. Podle novodobé pověsti, každý člověk, který není oprávněn korunu nosit, ale nasadí si ji na hlavu, do roka zemře. V listopadu roku 1941 si ji nasadil zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich nejen sobě (zachycuje to fotografie, nacházející se nyní v archivu ČTK), ale i svému vlastnímu synu Klausovi. Heydrich zemřel na následky atentátu 4. června 1942 a jeho syn 24. října 1943, když nešťastnou náhodou vjel na kole pod jedoucí nákladní automobil. Alespoň to uvedl mladší syn Heider Heydrich.

Koruna váží 2,5 kg a je vyrobena z čtyřiadvaceti karátového zlata. Zdobí ji devatenáct safírů, čtyřiačtyřicet spinelů, rubín, třicet smaragdů a dvacet perel. Ukrývá v sobě spoustu symboliky a mystiky. Například i zvolení barev drahokamů při výzdobě koruny bylo cílené. Červená je barva života a modrá je barva duše. Spojením modré a červené vzniká barva fialová, která znamenala zbožné konání, pokání, připravenost k oběti a mystiku. Takže lze říct, že rovnoměrné umístění a použití barev jako červená a modrá není náhodné, ale má svůj účel a může se jednat i o jakousi šifru, kterou nechal do koruny Karel IV. vyobrazit. Jde tu možná i o alchymii, kterou sám Karel IV. znal a dokonce studoval. Svatováclavská koruna obsahuje drahokamy, které jsou zmiňovány ve Zjevení sv. Jana právě v nebeském Jeruzalémě. V těchto kamenech je také jakési symbolické vyobrazení znamení zvěrokruhu. Zjevení sv. Jana je podle odborníků nejkontroverznější částí Bible. Karel IV. byl myšlenkou nebeského Jeruzaléma posedlý. Díky svému věznění na Křivoklátu a traumatickým vzpomínkám z té doby možná viděl dál něž jakýkoliv jiný člověk z jeho současnosti. Našli bychom i další souvislosti s mystikou a Jeruzalémem. Nové Město pražské je postaveno na původním půdorysu Starého Jeruzaléma, Karlův most je o letním slunovratu zapadajícím sluncem spojen s katedrálou Sv. Víta. Mimochodem stavba Karlova mostu (tehdy ještě Kamenného) byla podmíněna astrologií. Karel přesně stanovil datum položení základního kamene k mostu na 9. 7. 1357, v 5:31 ráno. Toto datum bylo dle astrologických výpočtů velmi příznivé. Astrologií se řídil mimo jiné i při založení univerzity či hradu Karlštejna. 

Možná se snažil právě ve svatováclavské koruně, jakož i v dalších korunovačních klenotech a v kapli sv. Kříže zašifrovat pro příští generace nějaké tajemství.

Svatováclavská koruna totiž obsahuje nejen trn z Kristovy koruny, ale i 12 drahokamů, které se nacházejí v nebeském Jeruzalémě a toto město má 4 stěny a svatováclavská koruna má 4 hroty. Každá strana Jeruzaléma má 3 brány a na každém hrotu koruny sv. Václava jsou 3 listy lilie, které vyrůstají z každého jednotlivého hrotu. Nebeský Jeruzalém je podle Bible stejně vysoký, široký i dlouhý a když se změří svatováclavská koruna, překvapivě má 19 cm na šířku a 19 cm na výšku. Z tohoto se dá usuzovat, že Karel IV. věřil takové idealistické a mystické město, kde je jenom krása, věčné světlo a lidé jsou tam šťastni. Navíc podle Zjevení Janova mají přijít apokalypsy v podobě moru, zemětřesení, vymírání lidstva. To všechno ve své době Karel zažil a je zvláštní, že ačkoliv například mor řádil všude v Evropě, českým zemím se většina katastrof skoro úplně vyhnula.

Karel dal hodně na astrologii a podobné vědy. Mohla za to doba, ve které žil. Tehdy byli lidé silně duchovně založení. Pro něj samotného nebyly však horoskopy tak silným směrem, jakým se ubíral třeba pak jeho pozdější nástupce v těchto věcech Rudolf II. Hlavní a nejdůležitější vědou, kterou se zabýval, byla především víra v boha a náboženství jako takové. Ve svém spise Vita Caroli uvádí:

Život věčný jest světlo člověka a bez Boha možný není.

 

                    I když člověk usíná v zoufalství, probouzí se do naděje, že svět bude jiný

Karel IV.

 

Buoh všemohúcí – píseň oblíbená v době Karla IV.

(zkrácená verze, zdroj: Doba karlova)

Buoh všemohúcí,
vstal z mrtvých žádúcí,
chvalmež Boha s veselím,
toť nám všem Písmo velí.
Kyrie eleison

Jezu Kriste vstal jsi,
nám na příklad dal jsi
že k nám z mrtvých vstáti
s Bohem přebývati
Kyrie eleison

Maria žádúcie
z nebes róžě stkvúcie
pros za ny Hospodina
svého milého syna
Kyrie eleison

O králi nebeský!
Uslyš svój lid český!
Zbav nás núzě této,
daj nám dobré léto
Kyrie eleison

… píseň z dob Václava IV.  (syn Karla IV.) vznikla kolem roku 1400…

Rozporuplná osobnost v očích veřejnosti

V době nástupu na trůn mu bylo třicet let. Ale ten jeho nástup především na římský trůn nebyl moc jednoduchý. Tehdejší císař Ludvík Bavorský se svého postu samozřejmě nechtěl tak snadno vzdát a mladému králi „házel klacky pod nohy“. Takže Karel IV. sice byl právně zvolen římským králem, ale tu faktickou moc neměl žádnou. V Čechách jeho titul zpochybňován nebyl, tam byl dědicem trůnu po svém otci. Díky velmi silné podpoře církve ale nakonec římský titul získal. Karel IV. měl v Ludvíkovi Bavorském silného a obávaného soupeře. Při cestě do Čech po korunovaci římským králem to bylo pro Karla velmi obtížné. Hrozilo mu, že ho, tehdy ještě císař Ludvík Bavor objeví. Ale nějak se do Čech přece dostat musel. Protože byl velmi inteligentní a chytrý, vymyslel fintu, jak na to vyzrát. Řekl si, že ho vlastně nikdo ještě moc nezná a každá jeho podobizna na obrazech je jiná, takže vlastně nikdo pořádně neví, jak vypadá. Navíc když se převlékne za chudého, nikdo nepozná, že je to sám Karel. Převlékl se tedy za obyčejného panoše. Trochu si tu svou postavu „přibarvil“ ještě klopýtající chůzí a vyšlo to. Bylo to do tehdejší doby poprvé, co se o takovýto divadelní kousek některý z panovníků pokusil. Karel měl velmi rád divadlo a všelijaké převlékání, tak si tento kousek ještě jednou zopakoval cestou do Říma na svou vlastní korunovaci císařem. Chtěl si totiž prohlédnout architektonické památky, tak se opět převlékl za obyčejného muže a nehrozilo tak, že se jako král prozradí. Převleku však využil ještě do třetice. Tehdy cestoval do města Grad. Hrozilo mu tam nebezpečí. Cestoval ještě s Janem z Lipé a s Bartolomějem z Krku. Vyplížili se z oficiální lodi, která jim byla na cestu přidělena a přesunuli se do malé lodě, kde se schovali do pytlů a sítí a tak projeli územím nepřítele bez ztráty na životech.

Ale jeho boj s manipulativními jedinci a se zlem neskončil, ba právě naopak. Další otřes Karlovy vlády měl teprve přijít. V době moru podlehl, jako ostatně i jiní velcí panovníci té doby, davovému šílenství a vedl protižidovskou politiku. Byla to tak velká davová hysterie, že sám Karel nevěděl, co má dělat. Ze všech stran přicházeli zprávy, že za morovou epidemii mohou Židé. Samozřejmě, že v té době, stejně jako v každé jiné lidské historii, lidé v zoufalé situaci hledají viníka. Tentokrát tím viníkem měl být židovský národ, jelikož se veřejnost domnívala, že Židé otrávili studny, aby se zbavili křesťanů. Kámen úrazu ovšem pro Karla byl, když byla zbořena a vypálena jedna velká židovská modlitebna v Norimberku a Karel si její majetek přivlastnil do své královské pokladny. Ostatně, který panovník by toho nevyužil? Ale tato událost ulpěla na pověsti Otce vlasti jako černá skvrna. A němečtí odborníci se touto problematikou také zabývali a došli k názoru, že ve svém jednání vůči Židům císař postupoval s určitým cynismem. V zemích, kterým přímo vládne, Židy chrání, jinde je ale ponechá vlastnímu osudu. Dokonce v některých případech svým jednáním přispěl k tomu, že byli zabíjeni. Němečtí odborníci tvrdí, že uplatil své příznivce v Říši tím, že jim Židy vydá na pospas a zbaví je tak jejich dluhů.

Jak už bylo zmíněno, Židé byli označeni jako viníci morové pandemie, která si na začátku Karlovy vlády vyžádala až 25 milionů obětí, tedy zhruba třetinu evropského obyvatelstva.

Naproti tomu je Karel IV. pozitivně hodnocen především v souvislosti s vydáním Zlaté buly v roce 1356, která je v dokumentu označována jako „první německá ústava“, tedy zákon, který upravuje a upřesňuje rozdělení moci mezi německého krále a kurfiřty a který platí následujících 450 let.

Císař je středověký vzdělanec a šikovný diplomat, který místo v bitvě vítězil rozumem a vyjednáváním. Je vnímán také jako člověk, který je otevřený různým kulturám a zároveň je vášnivým sběratelem relikvií. Němečtí kritici však jeho dílům vyčítají povrchnost, zkratkovitost a snahu za každou cenu zaujmout co nejvíce lidí. Berou to jako jakýsi způsob vychloubání se a vyzdvihování vlastní osoby. Němci Karla přezdívali „flanďák“, „kněžour“ a nebo „flanďácký král“, který hájil především jejich zájmy.

Pro Čechy znamená Karel IV. jako panovník a budovatel říše zřejmě mnoho. Je nesporným faktem, že za jeho vlády zajistil českému království mír na dlouhou dobu. Ale je také pravda, že pro svou politickou kariéru, zejména tu římskou, se opíral o podporu církve, prosazoval prodávání odpustků a jeho pronásledování Židů také nebylo šťastným krokem jeho vlády. Tehdy se vládlo pomocí úplatků, doba byla taková. A Karel věděl, že chce-li podporu na těch správných místech, musí platit. Několika německým městům dokonce za to, že jej podporovala, povolil pronásledování Židů a zabavení jejich majetku. A ještě je tu otázka, co pro české země znamenal jeho post císaře římské říše. Samozřejmě, že pro český národ to bylo nesmírně obtížné. České země byly díky éře Přemyslovců nesmírně bohaté a říšská politika byla velmi nákladná. A Karel kromě úplatků musel vést i celý dvůr a držet si vojsko. A tohle všechno se platilo z českých zemí. Po Karlově smrti na jeho finanční vysávání peněz z české pokladnice naše zem dost doplatila. Přišla totiž krize, která tehdy postihla celou Evropu. České země byly bez peněz, zatímco ostatní státy si průběžně vytvářely finanční rezervy na horší časy. On Karel byl spíše evropský panovník než český. Je pravda, že díky němu bylo české království věhlasné v celé Evropě, ale není pravda, že jej pozvednul z prachu a zachránil ho od bídy a záhuby, jak o sobě všude v dobových pramenech píše. Za dob Přemyslovců české země vzkvétaly a hlavně tehdejší Přemysl Otakar I. se vždy politicky přiklonil k té straně, u které věděl, že prospěje českým zemím. Karel IV. už navázal na to, co fungovalo před ním a rozvinul to do evropského měřítka. Především prostí lidé se báli, že z českého dvora udělá nákladný a drahý druhý francouzský dvůr a že tím tak české země ztratí ten odkaz Přemyslovců a jejich tradice. Ale nebylo tomu tak. On sám chtěl sice vybudovat druhou Paříž v Čechách, ale jen v rámci vzdělanosti národa, kulturního projevu a lepšího životního stylu. Hodně na odkazu Přemyslovců lpěl a zejména pak si vážil osoby sv. Václava a to ho také ovlivnilo v jeho konání. Velmi stál o to, aby se úroveň českých zemí ještě zvýšila a udělal pro to, co se dalo. Například měšťané dostali finanční výhody za to, že do 18 měsíců postaví kamenný dům. V té době se Praha stala třikrát větším městem než Paříž.

On sám po příjezdu do českých zemí o jejich stavu tvrdil:

Království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli jediný svobodný hrad, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v měšťanských domech jako jiný měšťan. Pražský hrad pak byl zcela opuštěn, pobořen a zničen, neboť od časů Přemysla Otakara II. byl celý ztroskotán až k zemi. Na tomto místě jsme dali vystavět nově veliký a krásný palác s velikým nákladem, jak je dnes patrno kolemjdoucím…Když pak obec šlechetných mužů Čech přihlédla k tomu, že pocházíme ze starobylého rodu českých králů, poskytla nám z lásky k nám pomoc, abychom mohli zpět získat hrady a královské statky. Tehdy jsme znovu nabyli s velikými náklady a úsilím hrady: Křivoklát, Týřov, Světlík, Litice, Hradec Králové, Písek, Nečtiny, Zbiroh, Tachov, Trutnov v Čechách, na Moravě pak Lukov, Telč, Veveří, hrad olomoucký, brněnský a znojemský a mnoho jiných statků zastavených od koruny.

Zdroj: Michaela Košťálová (Skryté soukromí Karla IV.)

Je nesporným faktem, že ve své době a o pár století později na Karla IV. lidé nevzpomínají zdaleka s tak velkou pompou jako my dnes. Pro ně to byl jen další panovník v pořadí. Pro tehdejší lid, například 15. století a pro další generaci, byli velmi uznáváni a opěvováni především Přemyslovci. Dokázali vyvázat české země z nadvlády římské říše, vybudovat královská města v podstatě z ničeho, ale také dokázali vybudovat důležité obchodní stezky. Na tento odkaz Karel IV. už jen navazoval.

Ale moc dobře si byl vědom toho, že dělá chyby a věděl, co takový boj s vlastními chybami obnáší. V mládí a v době usilování o římský trůn ho papež napomínal, že se obléká jako nějaký floutek a že tím dělá ostudu majestátnému římskému úřadu. Je o něm známo, že měl v mládí pletky s několika ženami, i když mediální obraz dnešní doby ho vykresluje jako věrného muže oddaného své manželce (tehdejší rytířská kurtoazie si to žádala, a to i v kronikách a spisech). Z dobových materiálů se také ví, že ho jednou jeden měšťan honil s tesákem v ruce, protože mu Karel IV. chodil za manželkou.

Nám Čechům je jedině Karel IV. znám jako Otec vlasti. Ale toto označení v Karlově době nebylo nijak mimořádné. Je sice pravda, že Karla IV. tak nazvali při jeho pohřbu, ale je také pravda, že tehdejší učenci a kronikáři byli příliš líní na to, aby vymysleli označení nové. Takže z toho plyne, že jakmile nějaký panovník zemřel, hned dostal označení otec vlasti. Tento pojem přejímali ostatní kronikáři a učenci jeden od druhého a zapisovali ho do svých spisů.

                                                           Nemáte ponětí, jak obludné je vládnout.

 

                        Člověka se nesluší posuzovat podle řečí, ale podle činů. Řeči totiž většinou projdou bez následků, zatímco po činech přichází prospěch nebo újma.

Karel IV.

Vliv římské říše

Další zvláštností je, že při biřmování přijal pouze jméno Karel. Obvykle se uvádějí obě jména, tudíž by se měl jmenovat Václav Karel IV. Ale on vlastně jako by popřel svatého Václava, ke kterému tak vzhlížel a který mu byl vzorem. To také naznačuje, že hodně usiloval o to, aby nebyl pouze českým králem a měl vyšší římské zájmy. To jméno Karel pro něj znamenalo, že se upínal k odkazu Karla Velikého a chtěl být stejně proslulý jako on. On to bral i z hlediska dynastického jako dobrý tah do budoucna pro své potomky. Jeho dědeček Jindřich VII. Lucemburský byl také císařem a Karel se snažil, aby i on jako římský císař uspěl a tím uspěla doma i ve světě celá jeho dynastie včetně Karlových nástupců. Při svém panování neměl vůbec jakousi pomyslnou kancelář pro české království, ale pouze pro Svatou říši římskou. Karel byl velmi zbožný, ale současně byl velmi inteligentní a proto si církví moc nenechal do svých záměrů mluvit. A to se týkalo především jeho římské vlády. Ale církev i nadále potřeboval. Proto když shromažďoval sbírky relikvií svatých, i když si byl vědom toho, že hodně z těchto relikvií jsou falsifikáty, přesto je rozdával blízkým kostelům a klášterům, aby upevňoval víru v církev a její postavení v té době. Přestože byl tak velký panovník a zakládal univerzity, kláštery a jiná zařízení jako na běžícím pásu, nikdy neměl dostatek peněz na to, aby je sám spravoval. Ve sbírání relikvií se odrážel u Karla IV. odkaz jeho matky Elišky, která měla velkou sbírku ostatků a dokonce jako první dostala trn z Kristovy koruny. Vytvářela relikviáře a velmi se v této záležitosti angažovala. Takže vlastně není pravda, že Karel IV. byl tím prvním velkým sběratelem relikvií svatých, ale byla to už jeho matka. On její zálibu zdědil a dále rozvíjel. Ona sama nechala vyzdobit malbami i dům U kamenného zvonu, kam se její rodina po vyhoření Pražského hradu přestěhovala. Vliv Elišky je pak v Karlových skutcích patrný.

Úcta k rodině a hodnotám

Když mladý kralevic Václav (Karel IV.) přijal při biřmování jméno Karel, určitě se pomýšlelo na to, že jednou usedne na francouzský trůn. Proč by jinak toto jméno bylo pak všude upřednostňováno před prvním jménem Václav? I jeho otec Jan Lucemburský to zřejmě tak vnímal, francouzský dvůr miloval a tím spíše, že tam měl rodinu, zřejmě připravoval svého syna na vládu ve Francii. Mladý Karel IV. také velice ctil svého strýce francouzského Karla IV. podle kterého (kromě Karla Velikého) dostal jméno. Sám francouzský Karel IV. neměl dědice a svého synovce si hodně oblíbil. Dá se říct, že ho zřejmě také připravoval na to, že se jednou stane jeho nástupcem jako francouzský král. Ale i přes to všechno náš Karel IV. velmi tíhnul k českému království a k Praze.

Možná také proto, že svou matku byl nucen opustit ve třech letech, kdy byl vězněn na Lokti a později na Křivoklátě a v deseti už byl poslán na výchovu ke francouzskému dvoru. Matku vlastně skoro neznal a možná to byl důvod, že se natrvalo usadil v Praze a zvelebil ji i celé království. Možná chtěl poznat zemi, kterou jeho matka tak milovala a také chtěl, aby odkaz Přemyslovců nezanikl. Nebýt odkazu jeho matky Elišky Přemyslovny, jejího otce a Karlova dědečka Václava II. a v neposlední řadě i Eliščina nevlastního bratra (posledního žijícího Přemyslovce) Volka, tak Karel IV. by se do Čech ani nedostal, protože by ho sem vlastně nic nelákalo. Pro něj to byla cizí země. Karel o smrti své matky vůbec nevěděl. Díky Elišce získal  Karel IV. o české zemi povědomí od samého začátku svého života a byla to právě ona, kdo ho vedl k tomu, aby pokračoval v tom, co Přemyslovci započali.

I když se se svým synem Eliška dlouhé roky neviděla, byli alespoň ve zprostředkovaném písemném kontaktu. Matka ho v dopisech prosila, aby přijel do Čech a vládl tam, že pokud to neudělá, české království se rozpadne a to ona jako hrdá Přemyslovna nemohla dopustit. Ve svém posledním dopise mu psala, jak ho strašně miluje a jak je jí moc líto, že se nemohli vídat a nemohla být s ním v jeho dospívání. Když Eliška zemřela, její nevlastní bratr Volek (pozdější pravá ruka Karlova) vyhledal Karla IV. a předal mu vzkaz, že matka je mrtvá a že ho české království potřebuje, protože musí v zemi někdo vládnout pevnou rukou. Když Karel přijel v roce 1433 do Prahy, prvně navštívil hrob své matky Elišky. Cítil se zodpovědný za to, aby její snaha udržet království pohromadě nebyla zbytečná a věděl, že on teď musí pokračovat, když už jeho matka nežije. Velice trpěl tím, že jí už nespatřil a nemohl se s ní rozloučit.

Ano, tak jsem si to představoval, že půjdu dlouhou, dlouhou chodbou, najednou ji uvidím a zavolám: Maminko, tady jsem! Ale zůstalo to snem.

Zdroj: František Kožík (Kronika života a vlády Karla IV., krále českého a císaře římského)

Ale možná jeho příchod do Čech měl i jiný důvod. V té době usedl na francouzský trůn nevlastní bratr Karlovy manželky Blanky Filip VI. z Valois. Ten byl velmi marnotratný a měl blízko k Janu Lucemburskému. Karlovi IV. dokonce snížil výdaje pro jeho osobní potřebu. Takže se dá říct, že náš Karel IV. měl prostě smůlu. Na francouzský trůn se nedostal a už ho tu nic nedrželo. Tím pádem byl nucen se se svým otcem Janem Lucemburským vrátit a vládnout českému království. K potřebným znalostem vladařským mu dopomůže i opat Petr, který se stal jeho opatrovníkem a učitelem a později za vlády Karla IV. papežem Klimentem VI. Byli velcí přátelé a Karel IV. k opatu Petrovi vzhlížel. Při přednáškách v klášterních prostorách se k němu nebál přijít pro radu a opat Petr mu vždy trpělivě odpověděl a vše mu vysvětlil. To bylo na té době úžasné, že ti starší a vzdělanější neměli ty mladé a někdy i malé za hlupáky a snažili se jim naopak všechno vysvětlit a jednají s nimi jako s dospělými. Vládla mezi nimi jakási symbióza. Možná tehdy z legrace opat Petr tvrdil Karlovi, že bude jednou císařem a Karel na to odvětil, že Petr bude papežem. Ale jak víme, to se také splnilo.

Díky přátelství a podpoře Klimenta VI. mohl Karel IV. v Praze založit univerzitu, která svou prestiží „šlapala na paty“ francouzské Sorboně. Karel dal také díky papežovu svolení zvelebit chrám sv. Víta a dostal požehnání i pro stavbu dalších klenotů v království. Zřejmě když se mu nepodařilo zvelebit francouzský dvůr, snažil se o to, aby se ten náš tomu vzorovému francouzskému při nejmenším aspoň podobal. A Karlova manželka Blanka z Valois (což byla dcera francouzského krále Karla IV.) ho v tom podporovala, protože Francii také velmi milovala. Byla ale na svůj francouzský původ velmi skromná a následovala svého muže Karla i na nepohodlný Pražský hrad. Časem byli ale z Prahy vykázáni Janem Lucemburským na Moravu, kde Karel IV. za sebou zanechal nesmazatelné stopy, což se možná ani dnes moc neví.

Karel IV. byl velmi moudrý a vzdělaný. První věc, kterou udělal po příjezdu do Čech, byla ekonomická stabilizace rozvrácené země. Snažil se také vyvázat Čechy z područí římské říše, jak tomu bylo do jeho nástupu na trůn. Byl průkopníkem myšlenky, že papež nemá co mluvit do volby králů. V německém klášteře dokonce pohrozil prelátům, aby se nepletli do věcí, do kterých jim nic není, jinak jim sebere veškerý majetek. Z důvodu ujasnění vztahů mezi církví a panovníkem a hlavně volbou budoucích králů vydal Zlatou bulu (kterou se mimochodem královské a šlechtické rody řídili až do 18. století, a to včetně Habsburků). Touto bulou vysvobodil české země od zavázanosti vůči římské říši. Takže naše země byla propojena s říší římskou, ale podléhala pouze koruně svatého Václava a tím se české království stalo svobodnou a vzkvétající zemí. Navíc centrum říše bylo v Praze. Svobodu dal českým zemím i tím, že zavedl vlastní měnu a dal těžit stříbro, především v Kutné Hoře. Tím vším vlastně Karel splnil přání jeho matky, která tolik na české zemi lpěla a bojovala o to, aby české království nezaniklo.

                                                                       Malý poklesek na začátku bude velký na konci.

Karel IV.

Nespoutanost mladého krále

Karel IV. vlastnil několik královských korun. Byla to římská královská koruna, římská císařská koruna, česká, lombardská a v neposlední řadě italská koruna a francouzská. Římskou císařskou korunu získal Karel IV. v roce 1355, ale nezískal ji z rukou jeho přítele papeže Klimenta VI., ale až jeho nástupce Innocence VI. Podle Karla IV. dobrý středověký panovník musel být duchovně vyvolený, ale musel vést zemi světským způsobem. Takže církev nějakým způsobem zodpovídala za jeho vládu, ale panovník si sám nastolí pravidla hry a zároveň omezí vliv šlechty, což se samozřejmě nikomu v té době nelíbilo. Navíc na začátku své vlády se upnul na pomoc klášterů než šlechty, protože česká šlechta nebyla v té době v postavení vůči panovníkovi jednotná, kdežto kláštery panovníkovi zcela podléhaly. Karel však nebyl jen výborným stratégem a ekonomem. Byl také romanticky založený a sečtělý. Miloval romány o rytířích kulatého stolu. Legendy ho učarovaly natolik, že se později jako dospělý ve stavbě hradu Karlštejn snažil zpodobnit hrad, ve kterém byl podle legendy ukryt Svatý Grál. Dokonce po vzoru hledačů této relikvie se snažil uspořádat výpravu, aby Svatý Grál našel. Tajně bez souhlasu rodičů se chtěl vydat do Pyrenejí, ale jeho sluha to na něj prozradil, takže se výprava nakonec nekonala. On ale vyvedl další povedený kousek. V duchu trubadúrské dvorské lyriky, kterou byl od mládí obklopen, se rozhodl, že udělá romantické gesto a svou manželku unese. Dokonce si k tomu už připravil žebřík, který byl přistavený k oknu jejich komnaty. Ale opět byl jeho čin zmařen rodiči. Aby učinil jeho otec Jan přítrž synovým výpravám a hloupým nápadům, poslal ho do Itálie. Řekl mu, že Italové se zdráhají platit daně, tak že tam Karel pojede a ty daně z nich nějak dostane a bude tam nějakou dobu vládnout. Karlovi se to samozřejmě moc nezamlouvalo, ale přece jen musel otce poslechnout a odjel.

Ale Italové ho nepřijali příliš vřele. Třetí den pobytu (na velikonoční neděli) se ho dokonce snažili před bohoslužbou otrávit. Ale protože Karel IV. byl velmi zbožný a před bohoslužbou se postil, odnesla to otravou naštěstí jen jeho družina, která ho doprovázela. Karel IV. se dověděl, že otrava jeho družiny byla provedena na příkaz Azza Viscontiho z Milána, což byl vévoda, který sice přísahal Janu Lucemburskému věrnost, ale zároveň se chtěl zbavit jeho syna a celého jeho doprovodu. Při jedné bitvě mohl dokonce zemřít, když ho málem zalehl kůň. Ale přiskočil k němu mladý rytíř, který ho vytáhl a pomohl mu na toho koně zpátky nasednout. Karel IV. věřil, že v té době mu pomohla sv. Kateřina a od té chvíle ctil její památku. Možná se upnul na sv. Kateřinu i díky tomu, že svou matku skoro nepoznal. Karel byl vůbec tak nějak matriarchálně zaměřený, což v té době nebylo vůbec obvyklé.

Karel měl také věštecké sny. Jeden takový sám popisoval tak, že se mu ve snu zjevil anděl, který ho popadl za límec a vtáhl ho na bojiště, kde se obléhal francouzský hrad s následníkem trůnu uvnitř. Přiletěl druhý anděl s ohnivým mečem a onomu následníkovi usekl pohlavní úd. Anděl Karla varoval, že jestli bude hřešit, dopadne stejně. Karel přispěchal po probuzení z toho divného snu ke svému otci Janovi, aby ho varoval před výpravou, na kterou se právě chystali. Mělo jít o dobytí onoho hradu ve Francii, o kterém se Karlovi zdálo. Varoval otce, aby tam nejezdil, že je to zbytečné. Prozradil mu, že francouzský následník trůnu je mrtev. Jenže Jan Lucemburský svému synovi nevěřil. Vydali se tedy na výpravu. Jenže v půli cesty se objevil posel z Francie se zprávou, že skutečně následník trůnu zemřel (byl to mimochodem Karlův bratranec). Údajně zemřel, když ho střela ze samostřílu zasáhla do místa, které nebylo chráněno brněním, což byl skutečně pohlavní úd. Od té doby prý již Karel IV. nehřešil.

                        Poslušnost z lásky je pevnější, než poslušnost z nadvlády a strachu.

Karel IV.

Spolupráce s Templáři

Karel IV. chtěl vytvořit evropskou metropoli z českého království po celém světě. Kdyby nebyl tak duchovně založený a neměl tak ohromnou podporu, jakou měl ve své době, nikdy by se o něm nemluvilo jako o evropském panovníkovi. Jeho duchovní cítění bylo tak silné, že dokonce založil oficiální duchovní rytířský řád Zlaté spony, jehož centrem byla Kaple sv. Kříže na Karlštejně. Součástí tohoto řádu měli být Templáři.

Přesný letopočet příchodu templářů do českého království neznáme. Někteří historikové se domnívají, že to bylo kolem roku 1232 za vlády Václava I. Řád si tu vybudoval čtyři komendy – jakási správcovská a hospodářská sídla. Ač je to s podivem, ta pražská byla nejméně významná. Sloužila nejspíš jen pro potřeby komunikace mezi řádem a královským dvorem. Sídlila v prostoru mezi dnešním Anenským náměstím a ulicemi Liliová a Anenská, přestože jí některé pověsti přiřazují do okolí Celetné ulice.

Větší roli v českomoravské provincii řádu zřejmě hrála komenda v Uhříněvsi, na níž dodnes odkazuje templářský kříž, který má obec ve znaku. Ale hlavní působiště Templářů bylo především na Moravě. Komenda v Jamolicích si vystavěla hrad Templštejn, ještě významnější byla komenda v Čejkovicích sloužící jako ústředí celé českomoravské provincie řádu, kde měli Templáři své vyhlášené vinice, které nesou jejich název dodnes.

V Čejkovicích také sídlil velmistr Ecco, nejvýraznější postava mezi českými templáři. Poslední zmínka o něm v dobových listinách pochází z roku 1309 a pak při pronásledování Templářů už o něm nikdo nic nevěděl. Ještě předtím ale stačil prodávat a dlouhodobě pronajímat nemovité majetky řádu jiným vlastníkům, takže nějaký majetek si určitě odnesl.

Majetek Templářů pak získali Johanité. Ale ti z toho nějak neprofitovali. Podezřelý byl hlavně vzestup rodu pánů z Lipé v době, kdy zanikl templářský řád. Jindřich z Lipé se tak stal z malého a bezvýznamného šlechtice dvořanem Jana Lucemburského (který se také postaral o likvidaci Templářů) a milencem Elišky Rejčky. Skupoval hrady a panství, vedl války, vydržoval si vlastní dvůr v Brně a měl zálusk na královský trůn. K tomu potřeboval nemalé finanční prostředky a není tajemstvím, že mu něco z templářského majetku přistálo i do vlastní kapsy.  Spravoval majetek a zemské cennosti Jana Lucemburského a tím pádem se do jeho majetku dostaly i Čejkovice.

Rod pánů z Lipé si podržel své postavení i za Karla IV. Jindřichův syn Jan byl velitelem Karlova vojska v Itálii a padl tam v boji. Za vlády Karla IV. páni z Lipé získali i další významnou templářskou základnu, již zmíněný hrad Templštejn. Mohlo se tam skrývat templářské zlato, které bylo pak následně investováno do dalších projektů. Jestli do celé akce byli nějakým způsobem zapojeni i Templáři, se neví.

Při zrušení řádu Templářů se objevily názory, že za skandálním papežovým rozhodnutím a jeho provedením byl hlavně strach o moc a touha po templářském majetku.

Citát Petra Žitavského ze Zbraslavské kroniky, kde Žitavský s papežovým rozhodnutím nesouhlasil, ale nikdy se to neodvážil říci nahlas:

…pro poskvrnění velmistra, bratří a ostatních osob řečeného řádu v kterýchkoliv místech světa postavených rozličnými a rozdílnými nejenom ničemnými, ale i zlopověstnými bohužel hanebnostmi, špatnostmi a pohanou bludův a zločinův, o nichž pro smutnou a špinavou jejich památku v listě mlčíme…,   

V časech vlády Karla IV. tedy v českém království i v římské říši bývalí templáři jistě ještě žili a možná i skrytě působili, protože zdaleka ne všichni skončili na hranicích a v žalářích, bylo jich příliš mnoho. Templáře s Karlem IV. spojuje jedna z pražských pověstí. Podle ní má být v Karlově mostu zazděn templářský poklad z doby rušení řádu. V jeho obsahu prý je mimo jiné kladívko ze stavby Babylónské věže, což asi leckomu připomene zednáře a tvrzení, že jsou dědicové rozehnaných „chudých bojovníků Ježíše Krista“ (z Templářů pak vznikli Svobodní zednáři). Za likvidací templářů stál Filip IV. Sličný, což byl otec Karla IV. Sličného (strýc našeho Karla IV.). Byl u templářů totálně zadlužený.

Templáři sice zanikli několik desítek let před zahájením stavby Karlova mostu (1357), ale je možné, že se ke stavbě Karlova mostu přidal bývalý Templář a možná i bohatství templářského řádu hrálo ve stavbě Karlova mostu určitou roli. Po rozpuštění řádu Templářů ve Francii Karel IV. zbylé rytíře povolal do Čech, aby je připojil k nové vzniklému řádu Zlaté spony. Jak je již známo, Karel IV. se vzhlédl v legendách o králi Artušovi a o rytířích kulatého stolu. A když povolal Templáře na Karlštejn, bylo to vlastně symbolické, jako by on byl ten Artuš a Templáři byli rytíři kulatého stolu (oni ve skutečnosti svým způsobem opravdu odkaz rytířů kulatého stolu v sobě přechovávali). Karel dokonce na jejich počest chtěl uspořádat slavnost pro rytíře kulatého stolu po vzoru Artuše, ale šlechta mu to nedovolila. Vyobrazení Templářů můžeme v Kapli sv. Kříže nalézt. Sám hrad Karlštejn je svým stylem templářskou stavbou. Templářské hrady měly tři věže a v té největší mohli pobývat jen ti zasvěcení a navíc podle templářských legend do nich nesměly vstupovat ženy – tato myšlenka byla vyobrazena ve filmu Noc na Karlštejně – takže se dá říci, že se domněnka o templářském hradu Karlštejnu zakládá na pravdě. Karel samozřejmě pravidlo o vstupu žen do Karlštejna upravil tak, že do něj může vstoupit pouze královna, ale nesmí spolu mít žádný sexuální poměr. O napojení Karla na Templáře se stále spekuluje. Ale je nesporným faktem, že Templáři byli vyznavači kultu Máří Magdalény jakožto matky Ježíše a ten kult ženy a mateřství byl Karlovi velmi sympatický, jelikož od mládí trpěl tím, že matku skoro neznal.

Podle legend patřil templářům nejeden český a moravský hrad či sídlo (například Templštejn), pod kdejakým městem se nachází území Templářů a o jejich poklady můžeme doslova zakopnout na každém kroku. Na několika místech se dokonce zjevují duchové templářských rytířů – tak třeba u dobříšského zámku jeden z nich po nocích sedává na skále nad rybníkem a hraje na loutnu a má za úkol střežit poklad ukrytý v podzemí…

Karel IV. měl údajně ke zbylým templářům velmi blízko a je dost možné, že k nim i sám patřil. Jak jinak by získal tolik potřebné prostředky na stavbu katedrál, hradů, klášterů, mostu a univerzity, kdyby neměl přístup k jejich bohatství? Důkazem členství Karla v templářském řádu má být fakt, že on sám byl mimořádně vzdělaný i to, jak uspořádal hrad Karlštejn, který, jak již bylo zmíněno, nápadně připomínal templářské hrady Francie. Podle některých pramenů  je Karlovo členství v řádu zřejmě vyloučeno. Templáři nesměli vlastnit majetek, nesměli se stýkat s ženami, podléhali přísnému řádu a byli podřízení papeži. Tato fakta se s Karlovým postavením vládce římské říše naprosto rozchází.

Na druhou stranu je ale pravděpodobné, že se mohl s bývalými templáři v Paříži setkat a být jimi ovlivněn. Ve Franci měli Templáři velmi silný vliv. Prý neexistovala významnější francouzská katedrála, na které by se financováním nepodíleli. Navíc stavitelé v té době byli považováni za intelektuály a vyznavače okultních věd s vazbami na různé mystické řády, kterými klidně mohli být Templáři.

Hrad Veveří u Brna je také spojován s Karlem IV. a jeho napojením na Templáře. Vyprávějí se o něm pověsti, podle kterých do jeho podzemí templářští rytíři ukryli obrovské poklady v době počátku jejich pronásledování. Tento hrad byl také jedním z těch, o kterém se Karel ve svém životopisu zmiňuje jako o možném budoucím královském majetku v době, kdy byl ještě moravským markrabětem. Ale Veveří Templáři nikdy nevlastnili, patřilo k majetkům zajišťujícím přemyslovskou vládu na Moravě. Vzhledem k přemyslovskému původu Karlovi matky o tento hrad Karel usiloval jako o rodinné dědictví.

Karel IV. byl údajně požádán Templáři, aby s nimi podnikl výpravu do svaté země. On to ale odmítl a místo toho dal kyperskému králi, který měl výpravu iniciovat, zvláštní černý krystal, ze kterého se dále speciálním postupem vyrobit zlato v množství, jaké bylo potřeba. To svědčí o faktu, že Karel IV. vše řešil mírovou cestou a snažil se vždy najít kompromis, aby byli spokojené obě strany. V souvislosti s darovaným černým krystalem se traduje, že při výzkumech se v blízkosti Kaple sv. Kříže našlo zlato, které mělo původ alchymický. A navíc v té době už byly techniky na výrobu zlata známy. Existovaly dvě transformace zlata. Jedna byla pravá a z té druhé vznikl amalgám. Je pravda, že kaple sv. Kříže (původně obytná komnata postavená přesně nad místem posledního odpočinku sv. Václava) je vykládaná zlatem. Část zlata samozřejmě může pocházet i od Templářů, protože při konfiskaci majetku francouzský král nestačil zřejmě všechno zabavit pro sebe a vypadá to, že nějaké zlato šlo i do Čech, jelikož Karel byl na pojený na Templáře, kteří měli svoje stavby a majetky i v severní Americe (ví se, že Kolumbus nebyl první, kdo objevil Ameriku a jak to vypadá, Templáři tam byli ještě pár století před ním). Takže zdroje bohatství měl nesmírné z církevních a rytířských řádů, ale je tu i možnost, že se skutečně zlato uměle vyrábělo a bylo použito právě na vyzdobení kaple.

Když roku 1378 Karel IV. zemřel, odehrála se během pohřebního ceremoniálu ve svatovítském chrámu zvláštní scéna. K oltáři přijel na koni rytíř v plné zbroji a provedl obřad symbolického obětování sebe i koně. Je zřejmé, že i pohřeb Karla IV. probíhal podle scénáře, který připravil sám Karel ještě za svého života. Smrt a obětování rytíře s myšlenkou Templářů také úzce souvisela…

 

                        Lépe je stýkat se s moudrým chudákem, než s bohatým hlupákem.

Karel IV.

Otec vlasti a jeho odkaz  

Při příjezdu do Čech a převzetí královského trůnu Karlem našeptávala šlechta Janu Lucemburskému, že jeho syn zřejmě něco chystá, když ve velkém začal pořizovat hrady za peníze od šlechty. Karel následně odjel zpět do Itálie, než se situace v Čechách uklidní. Po návratu zpět se stal českým králem. Jeho otec moc k rozkvětu země nepřispěl a královská pokladna byla také dosti prázdná. Lidé spíš v té době chtěli, aby Jan byl v cizině, oni mu budou posílat dvakrát ročně daně a on zde nechá českou šlechtu vládnout. Ale Karel IV. to tak nechtěl. Naučil se česky a postupně si lid získával na svou stranu. Párkrát ještě do Itálie vycestoval a dokonce sám Francesco Petrarca ho nabádal, aby v Itálii zůstal a stal se věhlasným římským císařem se vším, co k té poctě náleželo. Ale král mu v krásných dopisech odpovídal, aby se nezlobil a nemyslel si, že snad Itálií pohrdá, ale že on miluje svoje Čechy a chce se vrátit. Papež Karlovi jeho post císaře také nepřál, byl na něj rozzlobený tak, že mohla být celá korunovace v ohrožení. Ale naštěstí (pro Čechy spíš na neštěstí) se volba uskutečnila. Svůj odkaz se Karel snažil předat i svým potomkům. Jeho syn Václav se mu narodil až v pozdějším věku, ale vkládal do něj veškeré naděje. V Norimberku ho nechal pokřtít na obrovské oslavě, jeho malé tělíčko nechal vyvážit zlatem a to zlato daroval kostelu, kde se křest konal, na důkaz díku Bohu za to, že má syna. Byl si vědom toho, že má prvního syna a tudíž následníka trůnu v pozdním věku, takže o to důslednější jeho výchova byla (Václav IV. byl ve dvou letech korunován a při korunovaci podle dobových pramenů plakal J ). Bylo to ale o to těžší z důvodu smrti jeho Václavovi matky Anny Svídnické. V té době mu byly tři roky. Pak jako matka další v pořadí nastoupila Alžběta Pomořanská, která upřednostňovala samozřejmě svého syna Zikmunda. Byla hodně mladá, když se s Karlem brali, ale on se od ní naučil mnohé a dá se říci, že vedle ní i na nějaký čas omládl. Karel IV. však neměl moc šancí sledovat dění v rodině, protože se musel věnovat státnickým povinnostem a často cestovat mimo zemi. Ale i tak se snažil svého syna Václava co nejlépe a hlavně co nejdříve zajistit. Ten byl korunován na českého krále a římského císaře již v dětském věku. České království mu připadlo i díky Zlaté bule, kde bylo jasně dané dědické právo na trůn a také bylo zákonem stanoveno, jaké pravomoce má církev a jaké panovník. Církev měla dát lidem duchovní útěchu a král je měl zabezpečit a být jim oporou a příkladem v těžkých dobách, což se Karlovi skvěle dařilo. Ale Zlatá bula ležela v žaludku papežovi, protože se v ní mimo jiné psalo, že římský císař nepodléhá církvi a tím i papeži. Ale Karel IV. nebyl neoblíbený jen u papeže. Dá se říct, že vlastně dodnes německé země dál od Norimberka ho příliš v lásce nemají. I v době středověku pro ně byl velmi troufalým panovníkem, který s nimi rozhodně nejednal v rukavičkách. A není se co divit, aby si udržel své postavení, musel si svůj názor tvrdě prosadit. Dá se říct, že odkaz Karla IV. žil dál i v tolik sporném a leckdy i nenáviděném období husitství. Jejich hlavním cílem bylo přijímání podobojí (jak krev Kristovu, tak i tělo) a hlavně svoboda českého království, za což bojoval i Karel IV. a kalich – symbol husitství –  je jakýmsi symbolem odkazu Karla IV. a svatého grálu. Karel IV. byl velkým a hlavně veřejným propagátorem všech svobodných umění. V šíření svobody myšlení, konání a hlavně v boji proti ohromné moci církvi pokračoval Jan Hus, který zřejmě čerpal z doby Karla IV. Je zajímavé, jak ve své době byla královna Žofie (manželka Václava IV. a snacha Karla IV.) tvrdou zastánkyní Jana Husa. Možná prostě jí jeho myšlenky a postoje byly blízké právě proto, že v nich spatřovala osobnost Karla IV., jakožto rodinného příslušníka.

Snaha Karla IV. o zachování všeho, co vybuduje, byla založena především na duchovní úrovni. On sám chtěl, aby po něm zůstal alespoň ten duchovní odkaz, i když stavby budou třeba v budoucnu zbořeny a přestavěny. Můžeme říci, že on si svoje dílo (ať už to byly listiny, velkolepé stavby atd.) dokázal tak trochu duchovně pojistit, aby jej ochránil a to především díky spolupráci s církví. Když se člověk trochu rozhlédne po Praze, tak se dá říci, že právě v tomto městě se jeho odkaz dochoval nejvíce. Velké gotické stavby, ale i detaily v různých odlehlých zákoutích, které se do dnešních dnů dochovaly, jsou důkazem toho, že na Karla IV. jakožto panovníka světového formátu, vizionáře, mystika a vzdělaného člověka se nikdy nezapomene a jeho odkaz v nás a okolo nás bude žít dál.

Karel IV. zemřel 29. listopadu 1378 na zápal plic. Císařova mrtvého těla se ujali balzamovači. Poté byl v síni královského paláce na Pražském hradě vystaven jedenáct dní na katafalku. Poté byl pár dní přemísťován po různých místech Prahy, aby jeho památku mohlo uctít co nejvíce lidí. Pokaždé byl vypravován velkolepý průvod. Máry s tělem Karla IV. neslo celkem 30 osob. Přihlížející kronikář odhadl, že se průvodu zúčastnilo 7000 lidí a dosahoval délky ze Starého Města pražského až na Vyšehrad.

V roce 1976 bylo forenznímu týmu pod vedením profesora Emanuela Vlčka umožněno prozkoumání císařových ostatků, ale nebylo první. Už v roce 1677 sestoupil do hrobky kanovník a Tomáš Pešina a zjistil, že je Karlova prostá dřevěná rakev pootevřená. S úctou si prohlédl jeho ostatky a pak provedl něco, co trochu zamotalo jeho následovníkům hlavu. Pokryl rakev látkou, sňatou z rakve Ladislava Pohrobka, která byla zdobena uherským znakem. 

Ani během 18. a 19. století neměly ostatky Otce vlasti klid. V roce 1851 se dokonce stěhovaly do nových rakví z dubového dřeva, které měly železné a cínové rukojeti. Postaral se o to čerstvý panovník, jedenadvacetiletý František Josef I. A do třetice se ostatky dostaly z hrobky ven v roce 1928. Dostavovala se katedrála a bylo nutné upravit interiér hrobky. Kosterní pozůstatky byly vynášeny na plechových tabulích do chrámové lodi a tady je na stolech profesor Jindřich Matiegka odborně čistil a studoval.  Dne 7. prosince 1976 byly kosterní pozůstatky Karla IV. vyzvednuty z hrobky ve svatovítské katedrále zatím naposled. Dne 13. prosince téhož roku byly speciálně jmenovanou komisí prohlédnuty a předány k vůbec první konzervaci. Když bylo odšroubováno víko měděné rakve, vevnitř byla nalezena Karlova kostra, zabalená do barevné tkaniny, zdobené motivy s holubicemi. Pod touto látkou byla ještě jedna hedvábná látka. Ve výši pasu byl pod kostrou byl nalezen zlomek železného meče, zlomek čepele dýky a část dřevěné pohřební korunky. Ony zbytky tkaniny asi pocházejí z hábitu, ve kterém byl Karel pohřben. Jeho kosti byly velmi zachovalé, i když některé drobné kosti chyběly…

Proč v roce 2016 celá země velkolepě oslavuje 700 let od narození tohoto panovníka? Vždyť v českých dějinách bylo hodně významných panovníků, kteří také časem budou mít nebo měli nějaké významné jubileum, ať už to bylo výročí narození či úmrtí. Ačkoliv byl Karel na naši dobu pro některé historiky kontroverzní osobnost, jeho pozitivní vliv na český národ mu nelze upřít. Lidé se vždy upínali v těžkých dobách na minulost, kdy zřejmě hledali důkaz o existenci takového panovníka, který o blaho svého lidu pečoval a jeho lid k němu vzhlížel a považoval ho za autoritu. Možná i teď, kdy oslavujeme 700 výročí narození Karla IV. český národ hledá nějaké jistoty a víru v lepší budoucnost…

Pro krále je důležité vybavit syna znalostmi o tom, jak uchovat královskou moc, jak být spravedlivý k lidu a jak ovládat vlastní špatnost. Ať jej nenechá trávit mnoho času lovem nebo jiným touláním, ale naučí jej jasně se vyjadřovat a zařídí, aby se vyhýbal marnostem.

Karel IV.

K výročí narození Karla IV. vytvořil tým Chronicles a spolek Doba Karlova úžasný projekt mapující Karlův život: